Zase do práce

Dneska po dlouhé době zase do práce. Ale šlo to a dohnal jsem hodně urgentních věcí. Lucinka si naopak naplno vyzkoušela péči o obě děti zároveň a prý se to dnes taky naštěstí dalo zvládat, minimálně z nákupu v zelenině se vrátili všichni. Po práci už zase jenom nabírání sil. S Aninkou jsme se stavili k bučícímu autu („Vezeme vám mléko!“ http://www.mlekozfarmy.cz/) pro pár drobností a pak už jsme jenom blbli na zahradě. Já samozřejmě s pivem. Polotmavý Falkenštejn na žízeň a hořká IPA Permon na chuť.

Najdi na obrázku pivo.

A photo posted by Martin (@nethar) on

20160609_165413

Jasně že o mašinu je potřeba pečovat:

20160609_165633

Houpačka, pivo a bazének

Nějak se tady nic neděje, tak že bych to zkusil mírně vzkříšit? Čas na to není a navíc se dneska zrovna nic tak zvláštního nestalo, ale tak co by ne. Každý den je přece výjimečný ;-)

Tak Aninka se dneska ode mě poprve nechala přesvědčit k usednutí na houpačku a moc se jí to líbilo. I na klouzačce si hodně užívala, protože na hřišti nebylo žádné jiné dítě, jaký to pro ni ráj.

Po obědě krátká procházka i s Vojtíškem, všichni pěkně barefoot (tedy Vojtíšek zatím pochopitelně barefoot ležmo v kočárku).

Barefoot family 👣 #barefoot #xeroshoes #tikkishoes #atzijeleto☀😍

A photo posted by Lucie D. (@culi.do) on

No a pak už trochu povinností – sekání zahrady nejdřív strunovkou a pak pěkně benzínem. Potom zasloužené pivečko. Vojtíšek si užíval s maminkou jeden z prvních pobytů na zahrádce, Aninka letos poprve vytáhla bazének a tím byl dnešní den tak nějak uzavřen.

Bylo to jistě velmi vzrušující, ozveme se zase příště ;-)

Hradecká sova 2012

Koumáci
Koumáci

Dokud mám ještě letošní Hradeckou sovu čerstvě v paměti, pokusím se sepsat takový nějaký report ze hry, jak bývá u šifrovaček obvyklé. Pokud jste sem zabloudili, aniž byste věděli, co to vlastně tahleta šifrovačka je, mrkněte prosím na oficiální stránky Hradecké sovy: http://sova.osjak.cz/ nebo přímo na wiki: http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0ifrovac%C3%AD_hra

Cestou na start
Cestou na start
Šifrovaček se nějak usilovně nezúčastňujeme, proto v nich asi zůstaneme věčnými začátečníky. I z toho důvodu je pro nás Sova svým zaměřením jako stvořená. Kromě pár výjimek hrajeme vlastně jenom každý rok Sovu, ve které jsme se postupně většinou zlepšovali, až jsme si minulý rok troufli na kategorii Výzva, kde jsme s úspěchem získali poslední místo po usínací krizi. Po tomto nezdaru jsme váhali, jestli se letos – tedy v roce 2012 – vůbec zúčastníme. Když jsme se dozvěděli, že se má tentokrát jednat čistě jenom o terénní hru kdesi po lesích a bez GPS, rozhodli jsme se jednoznačně vynechat, protože s našimi schopnostmi bychom se za prvním stromem ztratili. Přišlo ovšem požehnání z nebes (černý humor), hradecké lesy zasáhla nedávno nepříjemná kalamita a Sova se tedy nakonec odehrávala ve městě (což organizátorům asi přidělalo narychlo hodně práce, ale zvládli to báječně). Po trošce odmlouvání a přemlouvání jsem svolil a náš tým opět zaregistroval. Vyplatilo se, protože letošní hra nás hodně bavila, užili jsme si ji v klidu a pohodě se vším všudy, neměli jsme žádné krize a nakonec jsme jako třešničku na dortu obsadili i pěkné třetí místo v kategorii Pohoda. Mrkněme se nyní stručně na jednotlivé šifry a co jsme u nich zažili (pro úplné pochopení kontextu si ti, kteří se neúčastnili, musejí asi jednotlivé šifry prostudovat na stránkách Hradecké sovy).

Luštění
Luštění
Prvním oříškem bylo dostat se na místo startu. Ne snad, že by bylo nějak skryté, ale letos jsme se rozhodli, že nepojedeme hned na začátek registrace, ale dorazíme v klídku až dalším trolejbusem někdy v půlce registrační doby. Tento nápad jsme samozřejmě neměli sami, proto jsme Sovu zahájili hned cestou k Albertu oblíbenou společenskou hrou „Na zpocené sardinky“, jejíž pravidla si nejspíš umí každý představit. Nastupuje se samozřejmě pouze předem.

Na startu jsme se přihlásili, zopakovali svá jména, kontaktní telefon i tajného maskota a dostali zapečetěnou obálku (možná byla jenom normálně zalepená, ale tuhle reportáž píšu já, tak mi do toho nekecejte ;)). Kromě běžných i neběžných známých tváří z předchozích ročníků jsem zaregistroval i bývalé spolužáky Potraty, podle jejichž chemického složení mi bylo jasno, že budou žhavými kandidáty na vítězství, což se potvrdilo (jistě má svůj vliv i to, že jsme spolu dlouhé roky studovali a většinu toho, co dnes umějí, jsem jim nenápadně předával tak, aby měli pocit, že je to jejich vlastní zásluha). Pro jistotu jsem jim ještě popřál hodně smůly a už se honem vracel zpátky k našemu týmu, abychom zahájili hru.

Tady by tedy asi měla být chvíle pro naše stručné představení. Že jsem se zúčastnil já (tedy Martin), to už je asi jasné. Druhým nedílným členem týmu je moje žena Lucie, která nás letos vlastně do účasti přesvědčila. Protože olomoucká část příbuzenstva letos musela účast odřeknout, přidal se k nám už jenom můj brácha Petr. Tři není tak moc vysoký počet lidí na šifrovačku, ale už jsme v takovém počtu hráli vícekrát a aspoň se dobře hlasuje o volání pro případné nápovědy, apod. Letos jsme se při hře neposilňovali rumem, ale Péťa měl cosi domácího páleného, takže jsme se párkrát zahřáli a dali tak ostatním týmům větší šanci nás porazit (což až na výjimky nevyužili, asi chlastali víc).

1. Myšlenková mapa
První šifra byla jako obvykle nepříliš složitá, spíše zdlouhavá, aby se startovní pole trochu potrhalo. Po chvíli zmateného civění se začala mapa postupně plnit. Některá spojení byla jasná, některá nejasná, některá jsme tolik stříleli od boku, až nám přišla legrační. Když teď koukám na výsledky, tak nás ale musím pochválit, protože jsme to vyplnili skoro všechno správně. Orgové za čas začali vyvěšovat na šňůru nápovědy, které ale nám ale vždy jenom potvrdily to, co už jsme vyluštili. Heslo bylo ŠIPKA a my jsme se mohli zdaleka ne jako první, zdaleka ne jako poslední vypravit na cestu.

2. Omalovánky
Ačkoliv se šifra jmenovala omalovánky a v doporučené výbavě byly pastelky, vybarvovat komplet moc smyslu nemělo, jednotlivé k sobě patřící barvy nedávaly dohromady žádný tvar ani nevypadaly, jako že by se daly složit dohromady – jedním z prvních nápadu bylo i šifru rozstříhat a složit nějak podle barev a pak třeba číst tajenku. Hlavním cílem u této šifry však bylo dojít si na záchod, k čemuž je hřbitov jako stvořený. Ne, nejsme přehnaně morbidní tým, na hřbitově jsou k dispozici záchody, kam jsme si postupně zašli. Když jsem se vracel já jako poslední, měli už vlastně Péťa s Luckou vyluštěno, takže jsme mohli akorát pokračovat dále.

3. Ode zdi ke zdi
Sever jih, táta máma, válka mír, po částečném přečtení textu se protiklady docela rychle ukázaly, takže jsme mohli začít spojovat. Tajenka na sebe nenechala dlouho čekat a my jsme opět začali balit naši skromnou výbavu na další přesun. Tři šifry za námi, to by měl být lehký začátek na rozehřátí, u kterého jsme se naštěstí nezasekli. Co nás čeká dál?

4. Doplňovačka
Většina výrazů byla poměrně rychle známá. Stejně tak ale i to, že nesedí svojí velikostí do nabízené doplňovačky. K tomu divná číselná řada 9 9 11 19, řadu aplikuj vertikálně… to bude podle všeho skrývat klíč k tomu, jak se mají vyluštěné výrazy doplňovat do tajenky. Jenže moc smyslu to nedávalo. Že hvězdičky naznačují římské číslice, to jsme se dozvěděli až od Martina v cíli, při hře jsme to museli rozlousknout jiným způsobem – hrubou silou. Některé výrazy byly počtem písmen jednoznačné (popocatepetl, pí), zbytek bylo potřeba nějak rozmístit. Šli jsme na to prostě zvrchu dolů, což bylo shodou okolností, pokud se při pohledu na správné řešení nepletu, vlastně i svým způsobem správně. Prostě na první místo, kam se slovo vejde, se vepíše. Problém tohoto postupu je jednak v tom, že když něco nevíte jistě (nehoda/havárie, výbuch/výstřik, apod.), tak i když jedete zároveň shora a zdola, všechno nedoplníte. No ale to bychom nebyli Koumáci, abychom to nevykoumali. „V parčíku“ bylo jasné, potom bylo něco jako „na východě“ případně nepříliš vzdálená ulice „Na Důchodě“ a pochybný konec. Zlom přišel, když jsme si při jedné kontrole uvědomili, že mosaz není bronz (cín/zinek) a pak že řádky jsou proházené po trojicích (což byla také spíše náhoda způsobená velikostí římských číslic a úplně na konci neplatila, ale to už bylo jednoduché dopatlat). Takže ačkoliv to nebylo moc těžké, nějaký čas jsme ztratili, nicméně hra stále pokračovala a my se pohybovali někde v první dvacítce (což platilo tuším zhruba celou hru, polovina lidí před námi pak byla z Výzvy, druhá z Pohody), což nám vzhledem ke skromným cílům a s odzkoušenou předzvěstí krizových chladných ran zaručovalo prozatím naprostou spokojenost (cíl první desítka).

5. Aktivity
Aktivity se nám letos velmi líbily. Nechci mluvit za kompletní tým, ale skoro bych řekl, že v důvodech se shodneme. Pětka je tradičně pěkným osvěžením Hradecké sovy, kterou bych nerad rušil, užije se tam dost legrace a člověk si trochu odpočine od klasického luštění. Ale když si vzpomenu, jak jsme se loni (jsme trochu lemry, co se dá dělat) zapotili u chůd nebo u provlékání skrz provazy či nějakých těch obvyklých přelézaček, jsem rád, že letos to nijak fyzicky náročné (snad kromě levá/pravá :-)) nebylo, v této obtížnosti by se mi to líbilo vždycky. K jednotlivým aktivitám:

Hanojské věže
Hanojské věže
Hanojská věž – hanojská věž je jednoduchá, pokud jste ji už někdy dělali a ani časový limit, obzvlášť s pomocí jiného člena týmu (pneumatiky přece jenom nejsou malá dřevěná kolečka), nebyl extra přísný, když víte, jak přesouvat. Já to vím, s jediným problémem, že ať začnu jak začnu, je to obráceně, takže přerovnávám na druhý sloupec místo třetího. Tentokrát jsem si to předem přeříkal v hlavě, takže… to vyšlo jako obvykle na druhý pokus ;-)
Lyže – asi jediná „šifra“ letošní Sovy, kde jsme měli v nižším počtu členů v týmu výhodu. Šlo nám to myslím hodně rychle a písmenko bylo naše.
Houbařící kukačka – tady si zaslouží pochvalu Lucka, protože jsem si ani pořádně nezakukal a už měla košík plný.
Kostky – kostky se podařilo složit taky rychle a napoprve, hlavně asi mojí zásluhou, protože jsem Péťovi a Lucce pořádně svítil :-)
Poznávačka – tak tady jsem věděl, že nemám šanci, vím, že jestli byl tenkrát v prehistorických dobách, když jsem byl na základce, v něčem problém, byla to poznávačka rostlin. Péťa tak nějak taky takticky mlčel, pokud si dobře pamatuju, takže pár rostlin poznala aspoň Lucka, ale na písmenko to stejně nestačilo. Na webu Sovy je vyvěšené celkové řešení, ale zajímaly by mě i jednotlivé kytky, jestli jsme aspoň něco tipli správně.
Měli jsme tedy 4 z pěti písmen a mohli zkusit luštit. Zkoušeli jsme správně různé sčítání a odčítání písmen, ale nějak jsme furt nebyli spokojeni s výsledkem, trápili jsme se zbytečně dlouho, i když jsme to vlastně měli na dosah ruky: SLIB_BRID_PYSE_ Možná to tvrdé Y nás nějak odradilo nebo já nevím… SLIB OBR I DOPYSEL asi není úplně dobře. ŠLI BOBŘI DO PYSE_ se mi zalíbilo, ale přišlo mi to spíš legrační, ačkoliv Péťa s Luckou se zaradovali nad řešením. Tak jsem se aspoň dozvěděl, že existujou Pyšely.
Po krátkém váhání jsme si potvrdili předchozí rozhodnutí (ovlivněné i loňským propadákem), že půjdeme v klídku Pohodu.

Stožáry
Stožáry
6. Venouškovy stožáry
Tohle bylo vcelku jasné – bude se stříhat, bude se lepit a výsledek se bude číst z jednotlivých směrů. Teď jenom jak je rozmístit. Trochu nepochopitelně jsme se zasekli na tom, že v dolní půlce budou spisovatelé, v horní sportovci, a tak nějak podobně i s dalšími atributy a že čáry budou znamenat nějaké maximální křížení (jako že papír, co vede po zemi nesmí překřížit čáru, ten co je o level výše může překřížit plnou, ale ne čárkovanou… no naštěstí nás to rychle opustilo, protože to tak nějak… ehm… nedávalo smysl. Jak rozdělit jednotlivé lidi na skupiny bylo jednoznačné, takže jsme bojovali hlavně se špatným lepidlem. Po přečtení tajenky jsme se vydali dále a děkovali, že nefoukal vítr a nepršelo.

7. Prsty
Snadná a rychlá šifra, asi na vzpamatování, dobře že tak.

8. Sv. Florián

sv. Florian
sv. Florian
Patron hasičů. Tohle bude něco s ohýnkem. Dušička pyromana se ve mně zaradovala. Vyluštit tajenku byla rychlovka: „Užij dva živly.“ Ale co s tím? Hladově jsem se vrhl po sirkách a svíčce a začal si hrát se svým papírem. Přiznejme si to na rovinu, Péťa s Luckou mě měli za blázna, ale já to věděl, já to věděl (ďábelský ohnivý smích). No bohužel se ale nic neobjevilo, ať jsem nahříval papír jak jsem nahříval, z obou stran. Chvíli jsme tedy ještě koukali na papír a přemýšleli, co s tím dál. Hledali nějaké souvislosti, což takhle spojit dva živly (obrázky vodní a ohnivé) nějak dohromady, nějak je spárovat, cokoliv… Bohužel ne… opět se sápu po sirkách a znovu nahřívám… nic… v dalším záchvatu si beru své jediné zásoby vody a polévám s nimi papír… nic… zase luštíme… nenápadně vstávám a mířím se svým papírem k Labi… zbytek týmu mě odrazuje od sebevraždy a cítím trochu té manželské lásky a strachu, že se utopím… ale řešení mi přijde hned od začátku tak jasné, že odolávám a sbíhám ke břehu… snažím se namočit papír… ach, nedosáhnu… ještě kousek… mám mokré koleno… ach… upouštím papír do vody… nedosáhnu… možná kdybych už nedosáhl, vrátím se a šifru nikdy nevyluštíme… ale já to dokážu, ano, já to dokážu! :-) … vytahuju vítězoslavně mokrý papír a vracím se k týmu. Zadostiučení – písmenka se objeví. Nyní už mám povolení zapalovat vše, co mě napadne. Bohužel ať nahříváme papír jak chceme (i ten druhý nepoužitý už mám k dispozici), na zbylých místech se nic neobjevuje, možná nemám dost trpělivosti. Prudké zahřátí samozřejmě končí zapálením papíru. Čekáme, čekáme, nic, takže nakonec namočíme i druhý papír, abychom lépe přečetli alespoň ta na prvním papíře nevýrazná „vodní“ písmenka a doufáme, že .AXE.E.O (nebo co vlastně všechno dávala ta vodní část) nás má zavést k ulici Maxe Malého. Nebyli jsme si jisti, kudy vede cesta, proto jsme šli raději oklikou po silnici. Nejprve se zdálo, že to byl špatný tip (že by nás vedli znovu kolem Venouškových stožáru?). Ale pak jsme konečně došli až na místo a na východě dle upřesnění tam už uviděli další týmy vyzvedávající šifru a tak jsme si oddechli, že jdeme správně.

9. Čtverce
Chvíli jsme řešili, hledali symetrii, apod. Nakonec jsme to prostě jenom přečetli. Taky docela rychlá šifra, i když věřím, že tady se dalo trochu zatuhnout, na podobných už jsme občas trpěli.

10. WUG pln DRUG
Pro nás, řekl bych, nejtěžší šifra hry. Hodně dlouho jsme přemýšleli, co by se s tím dalo dělat. Asi to bylo tím, že jako jediná se řešila ve tmě s baterkou :-D Taky název, ačkoliv se mi líbí, že u Sovy většinou trochu napoví, nás tentokrát poněkud mátl. Opět jsme zkoumali, opět jsme řešili symetrie a různé další ptákoviny. Snad prý i tu morseovku jsme ze začátku z písmen bezvýsledně dělali. Vzhledem k fontu a tedy zarovnání to vypadalo na nějaké kreslení, ale text byl dost malý, tak snad z každého sloupečku písmen nějaké písmeno vyluštit a z toho pak čtyřslovnou větu? No skončilo to voláním o nápovědu. V posledních letech jsme se nad nápovědou povětšinou zasmáli, protože jsme ji vůbec nepochopili, tentokrát jsme i s tímto byli spokojení, protože na morseovku nás navedla v podstatě okamžitě. Zkusili jsme si písmena přepsat a vybarvit (tečky!) a nic nevycházelo, inverzně se taky zdálo že ne… už jsme byli trochu nesví a kdosi i navrhl volat o řešení, ale nakonec jsme si řekli, že ještě jednou to zkusíme přespsat do morseovky a vybarvit tentokrát inverzně, kupodivu to najednou vykouklo, tak se v tom vyznejte ;-) Šifra byla naše, trochu časové ztráty nevadí, jde se dál! A navíc zase do města do světla, super (i když jsme museli opustit krásnou noční oblohu, hvězdy šly vidět nádherně).

Spirála
Spirála
11. Spirála
Spirála byla rychlovka. Zatímco zbytek týmu pil a jedl, já nebožák jsem tentokrát dostal otrocký úkol narýsování os, protože u středu už zlomy nebyly vidět. Protože jsme ale už věděli, že začátek je správně VOTIBRH (ať žije votibrh!), alias HRBITOV nám to potvrdil, už to bylo jenom o pár chvílích práce.

12. Šachy
Naše nejrychleji zvládnutá šifra, pokud se nepletu. Když jsme si ji nesli od trubky ke stanovišti, napadlo nás třeba řešit, kterým tahem by se dával mat, což by bylo jistě zábavné, ale po řádném usazení bylo jasné, že rozestavení figurek nedává vždy úplně smysl, pěšáci na obou stranách a někde ani není král. Stačilo jenom nakreslit všechna možná dosažitelná místa bílého hráče a písmenka tu byla za moment. Dvě vcelku lehké šifry po sobě, dvě poslední před námi, zdálo se jasné, že teď přijde nějaké závěrečné maso.

13. Čínština
Hmm, tak co s tím. Počítali jsme průsečíky a dělali z toho čísla, zkoušeli kombinovat s písmeny čínskými (sčítat, odčítat, apod.), ale stále nic nevycházelo. Asi druhá nejtěžší šifra pro nás. I když jsme věděli, že ty čínské znaky nebudou tajenkou, nějak by se použít měly. Proč jsme je tedy normálně nepřečetli? Já vlastně nevím. Já sám, když jsem to zkoušel (a opravdu po sloupcích, my jsme to celou dobu věděli!), jsem vždy začal VECTLER a to mi smysl nedávalo a dál jsem to neřešil. Volali jsme tedy o nápovědu. Hezky jsme se shodli, protože se zákysy už máme také své zkušenosti a nějakých 30 trestných minut vůbec nic neřeší, když na šifru můžeme taky třeba dvě hodiny bezvýsledně čučet. No nápověda byla samozřejmě jednoduchá, ať nejsme paka a přečteme si to, že jo. Tak ještě jednou… VECTLER… nebo snad… VECTVER? No tak VECTVER už je samozřejmě jiná… takže jsme si udělali hned čtverec, ten už jsme znali možná z prvních pokusů na devítce. A co s ním? Ty naše průsečíky? Tam vycházelo i 26, což je fajn na abecedu a na původní pokusy, ale na čtverec 25 už moc ne. Takže vodorovné a svislé čáry. První pokus jsme dali obráceně, tak nevycházel, druhý jsme zaměnili svislé a vodorovné a tajenka se začala objevovat. Měli jsme jednu nebo dvě chybky, protože některé směry byly nejasné, ale to už se rychle ukázalo, takže můžeme jít na poslední šifru. Však už nám na místě začínala být zima.

14. Pískej píseň v pískovišti
Tohle by měla být závěrečná šifra, snad něco lehkého. Nakonec se ukázalo, že jsme měli pravdu. Jenže úplná rychlovka to nebyla. Prohlíželi jsme písmena, smysluplná slova tam moc nebyla, něco vyškrtávat nebo tak nepřicházelo vhod… Tady musím říct, že nás nadpis spíše zmátl a i teď když se dívám na nápovědu, tak je v „pějme PÍseň dokola“ zvýrazněné pí, což moc nechápu (tak než jsem dopsal článek, už je na webu i kompletní řešení a vysvětlení, k čemu bylo pí, takhle jsme písmenka nečetli, což ukazuje naši nezkušenosti, to jsme měli určitě vyzkoušet). Nejprve jsme si všimli P a dívali se, jestli kolem písmen P nenajdeme něco zvláštního, potom jsme přešli rovnou na PÍ. Že by se přičítaly k písmenům (k jednomu po druhém, aby se konvertovala na jiná) jednotlivé cifry čísla pí jsme zavrhli, protože pí nebylo v povinné výbavě a hned začátek byl nesmyslný, ale pí by mělo spíše navádět ke kruhu. Hledali jsme tedy zase nějakou spirálu, po které by se text četl jako tomu bylo tuším někdy v minulých ročnících… ale od středu ani od krajů nic nevedlo. Každopádně Lucka nakonec našla začátek slov „Kde domov můj…“ a po těch už jsme jenom jeli. Kromě ZŠ nám klikyhák smysl úplně nedával. Já v něm viděl hradby (Hradební?), někdo zase L a T či snad i další písmena. Nevybarvovali jsme totiž celá políčka, ale jenom kreslili čáry. I tak to ale vcelku vypadalo tak, jak orgové zamýšleli, nakonec jsme našli podobnou školu v okolí na mapě, a po bližším prozkoumání jsme našli i o něco vzdálenější nejenom podobnou, ale úplně stejnou :-) Takže hurá do cíle, máme téměř splněno!

15. Děrovaná

V cíli
V cíli
To už byla typická formalitka na závěr. Opět se měly použít papíry ze zbylých šifer (a já dokonce skladoval i mokrou osmičku!). Ta písmena, co byla trochu hlouběji v papíru, nám úplně přesně nevycházela, takže jsme měli dvě tři kandidátská písmenka, ale když se dal dohromady celý nápis, už to bylo jasné. MALUJ 6 SOV K RÁNU, nakreslil jsem tedy svůj megavýkon šesti sov k ránu a hurá, bylo splněno. Občerstvili jsme se a po chvíli vyrazili domů plni krásných zážitků. Tenhle ročník byl opravdu příjemný a v poklidu, měli jsme štěst, že jsme někde nezakysli a kromě dvou volání o nápovědu jsme hrou prošli bez větších problémů.

6 sov
6 sov
Pak už následovala jenom příjemná dohra. Doma jsme dočasně usnuli s tím, že půjdeme doopravdy spát až brzy večer, abychom se do práce pořádně vyspali a nebyli vzhůru naopak celou noc z neděle na pondělí. Když nás vzbudil někdy v jedenáct budík, čekala mě SMSka od orga Martina, že jsme nakonec třetí v kategorii Pohoda. To nám udělalo radost a ačkoliv bráchu už jsme z postele nedostali, my s Luckou jsem se odebrali busem na vyhlášení a pro červená trička. Ještě jednou nejenom za ceny, ale hlavně za celou perfektně připravenou hru všem organizátorům děkujeme, moc se nám to líbilo!

Diplom
Diplom

Řím

Dovolená v Římě s návštěvou Pompejí

V amfiteátru v Pompejích
V amfiteátru v Pompejích

Jak už to tak bývá, píšu článek o naší dovolené s odstupem. Abych zamaskoval lenost, musím si to zdůvodnit – odstup zajišťuje, že jsem si zapamatoval jenom ty nejpodstatnější a nejzajímavější zážitky, nebudu vás proto zahlcovat nesmyslnými drobnostmi. Článek by snad mohl posloužit i případným zájemcům o cestu do Říma pro základní orientaci, co a jak je potřeba hlavního vědět, vidět a zařídit.
Do Říma jsme letěli s ČSA 12. 2. 2011, vraceli jsme se 16. 2. Vychytali jsme zrovna Valentýnskou akci levných letenek, ale Řím obecně patří k jedněm z nejlevnějších destinací. Protože první den jsme dorazili až odpoledne, neměli jsme příliš času na nějaké velké objevování města, stejně tak poslední den jsme už ráno odjížděli – plně k dispozici jsme tedy ve věčném městě měli 3 celé dny. Respektive jeden den z toho jsme ještě strávili v Pompejích, takže program byl nakonec velmi nabitý, přesto se dá s přehledem to nejhlavnější stihnout, však si o tom napíšeme.
V Itálii jsme přistáli někdy před druhou hodinou odpoledne na letišti Fiumicino. Nachází se na jihozápad od Říma a je tedy potřeba sednout na speciální vlak, který vás do města zaveze, jezdí asi každou půlhodinu. Lístek se dá koupit skoro všude, v Itálii je ale potřeba jízdenky orazítkovat v automatech ještě před nástupem do vlaku! Další možností jsou myslím autobusy.
Expres nás zavezl na hlavní římské nádraží – Roma Termini. Zde hned doporučuji koupit si Roma Pass – stojí 25 eur a funguje nejen jako třídenní lístek na metro a autobusy, ale také jako slevová kartička do různých muzeí, přičemž do prvních dvou, která navštívíte, je vstup dokonce zdarma.

 

Vatikán
Vatikán

Vymotat se z Roma Termini a naběhnout do metra je docela dlouhá záležitost, ne, že bychom bloudili, ale je to opravdu dálka, člověk se podzemím docela projde, navíc tam něco asi předělávají, takže některé průchody byly uzavřené. Nakonec jsme ale došli až k metru a asi za 20 minut přejeli na druhý konec Říma na stanici Ottaviano. Metro v Římě je vhodné pro delší přesuny, ale vyhýbá se centru města, aby nepoškodilo památky, takže pro samotné poznávání pak už vhodné není, to už spíše autobusy (kde se dost krade), takže my sami jsme chodili pěšky, není to problém vše obejít.
Poblíž stanice metra jsme našli hostel, kde jsme měli rezervované ubytování, jednalo se o Pensione Ottaviano. Umístění je parádní, asi pět minut od vatikánského náměstí Sv. Petra. I cena je rozumná. Ale extra kvalita to tedy nebyla, už jsme spali na lepších místech. Většinou si zamlouváme hostely, které nabízejí levné ubytování, ale chceme vlastní pokoj se samostatnou koupelnou. To tu vše bylo, ale už takové starší, v noci docela hluk, jak mluvili sousedé na chodbě, kamsi do klimatizace zalétali holubi a před svou blížící se smrtí smutně vrrrrkali ;-), každopádně to strategické umístění to všechno zakrylo.
Po ubytování bylo pozdní odpoledne, a tak jsme ještě vyrazili do blízkého Vatikánu. Omrkli jsme náměstí sv. Petra a vypravili se do krátké fronty do chrámu (po ránu jsou fronty příšerné). U bezpečnostních rámů jsem sice pípal, ale ochranka uznala, že to bude asi způsobovat pásek, takže mě pustili dál, ať už bych měl u sebe cokoliv jiného, vskutku užitečné opatření. To samé se mi pak stalo i na jiných místech, kde prováděli tyto „kontroly“. Bazilika je krásně zdobená a hlavně obrovská, bezpochyby není možné její návštěvu vynechat, vše kromě kupole jsme si v klidu prošli, a když jsme vyšli zase ven, byla už tma. I osvětlené náměstí má něco do sebe, co vám budu povídat.

Andělský hrad
Andělský hrad

Druhý den byla neděle a my jsme měli naplánovanou hlavní prohlídku Říma s jeho starověkými vykopávkami. Ale protože každou neděli v poledne vykoukne na pár minut z Apoštolského paláce papež a pronese krátké kázání, rozhodli jsme se, že se na něho také podíváme, a proto jsme se dopoledne museli ještě pohybovat právě v okolí Vatikánu. Udělali jsme tedy pár fotek na mostu Sant’Angelo a prošli si i parčík pod samotným Andělským hradem. Sem vedla tajná chodba až z Vatikánu, aby se papež v případě nebezpečí měl kde schovat.
Následně jsme se vrátili do Vatikánu a vypravili se znova do chrámu. Tentokrát za světla byla otevřená i Michelangelova kopule. Kromě té samotné nám byl odměnou za zdolání schodů i výhled na Řím.
V poledne se potom náměstí zaplnilo davem lidí, papež, jak je dobrým zvykem, pronesl několikaminutovou řeč ve vícero jazycích a my mohli vyrazit za dalším poznáváním.
Ať už úzkými a klikatými římskými uličkami nebo širokými hlavními silnicemi, mířili jsme neomylně ke Koloseu. Cestou jsme viděli několik kostelů, kterými je Řím posetý, prohlédli si známe náměstí Piazza Navona s kašnami a zastavili se i v Pantheonu, kulaté předělávce z antického chrámu. Minout nelze ani obrovský bílý památník Viktora Emanuela II., který za sebou zakrývá kopec Kapitol. To už jsme se ale nacházeli uprostřed hlavních římských vykopávek a já mohl radostně pohledět třeba na Trajánovu tržnici ;-)

Koloseum
Koloseum

V Koloseu samotném potom opět využijete Roma Pass – nejenom, že jsme měli vstup zdarma, ale mohli jsme navíc využít speciální rychlo-fronty, což nám ušetřilo hodně času. Koloseum je veliké a poněkud více rozbořené než jsem si vždycky představoval, to ve Veroně je proti němu v bezvadném stavu. Okolo pozor na převlečené gladiátory, kteří vám budou vesele nabízet společné fotografie, jestli byste byli veselí u následného placení, to už si tak jistý nejsem.
Dále je radno zavítat na archeologický areál Palatinu a Forum Romanum, což je vlastně jedna vstupenka společná s Koloseem. Zde na vás dýchnou doby dávno minulé, zbytky přepychového fóra, sloupy z dávno zbořených chrámů anebo dům vestálek, jehož dvorek lemují většinou bezhlavé sochy významných členek.
Značně znavení po celodenním chozením jsme vylezli na pahorek Kapitol, kde sídlí významné římské muzeum. Z hlavních exponátů zde najdete třeba Kapitolskou vlčici či Kapitolskou Venuši. Podařilo se mi ženu přemluvit k jejich návštěvě a využili jsme tak druhý a poslední vstup zdarma na náš Roma Pass.

Potom už jsme zamířili zpátky na ubytování, kde jsme se unaveně zabořili do peřin… tedy do dek… tedy do prostěradel.
Na druhý (či třetí, chcete-li) den jsme měli naplánovaný výlet do Pompejí. Není to zrovna tak úplně nejblíž, ale když už jsme se v oblasti vyskytovali, neodolali jsme ;-) Je potřeba zamířit metrem opět na nádraží Roma Termini, kde koupíte lístek do Neapole. Je důležité vybrat si správný vlak vyhovující vašim potřebám – můžete se sice dostat do Neapole za hodinu, ale dáte za jeden lístek 45 euro, pokud vám nevadí třeba více než dvouhodinová cesta, zaplatíte jako my méně než čtvrtinu. Vše je možno si předem naplánovat na stránkách italských drah – Trenitalia.

Pompeje
Pompeje

Poté, co vás vlak dopraví kolem moře až do Neapole, je potřeba na nádraží sejít o patro níže a najít vstup k vlakům společnosti Circumvesuviana. To je místní mix vlaků a metra, který, jak název napovídá, jezdí kolem Vesuvu ;-) Trvá to něco kolem půlhodiny, než se dostanete z neapolského nádraží Garibaldi na zastávku Pompei Scavi – Villa dei Misteri. Zde je již vstup do Pompejí a máte před sebou několikahodinovou úchvatnou procházku. Pompeje jsou skutečné město, ulice, domy, je to obrovské – jenom nikde tak nějak nikdo nežije a domy nemají střechy :-) Ale najdete zde běžné obytné baráky, hospody, doktora, lázně, amfiteátry, všechno. Počasí nám přálo, krásně svítilo sluníčko, procházet se tady uprostřed léta bych ale nechtěl, to může být pěkně únavné, i když na mnoha křižovatkách teče z kohoutku pitná (snad, přežili jsme) voda. Kdyby nám zbyl nějaký čas, plánoval jsem po návratu do Neapole ještě krátkou procházku, ale Pompeje zaberou opravdu hodně dlouhou dobu a i únava se projevila, takže jsme byli rádi, že jsme sedli do vlaku a za tmy se zase dostali zpátky „domů“.
Poslední den jsme hned ráno vyrazili k vatikánským muzeím, dokud se tam ještě nevytvořila proslulá velká fronta. Celý komplex je rozsáhlý a něco si tam najde snad každý – papežské automobily a kočáry, výstava známek, starověkých desek s nápisy, sochy, obrazy od Raffaela Santiho, mapy, bohatství zde nashromážděné je skutečné nepředstavitelné. Vrcholem všeho je pak samozřejmě Sixtinská kaple vymalovaná Michelangelem. Tam se bohužel nesmí fotit, můžete si ale alespoň sednout a kochat se pár minut třeba Posledním soudem, který Michelangelo tvořil dlouhé roky.

Fontana di Trevi
Fontana di Trevi

Po muzeích už byl čas na oběd, takže jsme se stavili na italskou pizzu a následně prošli zbylé zajímavosti, které nám ještě na mapě význačností chyběly :-) Například Španělské schody – v době naší návštěvy nebyly ještě tak rozkvetlé, jak je to známo ze všech turistických průvodců, zato zde ale opravdu byla spousta „milých“ lidí, nabízejících dámám růže – „Take it, I give you“ – a velice nevybíravě jim je strkajících do rukou a následně usilovně vyžadujících platbu po pánech.
Poseděli jsme chvíli i u Fontany di Trevi zabírající celé malé náměstíčko. Zde končil římský akvadukt. Kdo do fontány hodí minci, do Říma se určitě ještě vrátí. Hodili jsme společně minci a vyzkoušeli, jestli to funguje i s platební kartou.
Protože zbyl ještě čas, na zpáteční cestě jsme zavítali opět k Andělskému hradu, tentokrát jsme ale šli i dovnitř. Je zde možnost prohlídky několika skromných pokojů, většího množství nádvoří, ale hlavně nádherný rozhled ze samotné střechy po celém Římě, který myslím překonává i ten z baziliky.
A to je konec římského příběhu. Město je skutečně krásné a stojí za návštěvu, doporučujeme chladnější měsíce – jednak se neupečete a jednak zde nebude ještě tolik lidí, ono to stačí i tak.
Poslední den ráno začalo pršet, tak jsme měli radost, jak nám to krásně vyšlo. S deštníky jsme přeběhli do metra, na nádraží a na letiště. Zazvonil zvonec a pohádky je konec.

(fotky jako obvykle v naší fotogalerii)

Belgie, Lucembursko

Brusel, Grand Place
Brusel, Grand Place

Nepočítáme-li Vánoce, jsou podzimní a jarní prázdniny jedinou možností, kdy si můžete vyrazit na nějaký více než víkendový výlet. Máte-li tedy za ženu učitelku. A takových možností je nutno plně využívat. Takže jsem si vzal dva dny dovolené a vyrazili jsme poznat další kus Evropy.

Tentokrát jsme zamířili na severozápad, přesněji do Belgie. A cíle jsme si vytyčili hned tři. Zaprvé jím bylo samozřejmě hlavní město Belgie Brusel. Lehce dostupné vlakem jsou potom krásné Bruggy, které mě svým středověkým rázem zaujaly už kdysi ve filmu In Bruges. O něco dále je Lucemburk, hlavní to město Lucemburska, ale když už jsme se v oblasti nacházeli, využili jsme příležitosti a jednodenní výlet jsem naplánoval i tam. Kdoví, jestli se sem ještě někdy dostaneme a možnost vybarvit si další stát, jehož hlavní město jsme navštívili a zároveň tam našli nějakou tu kešku, se nezahazuje.

Bruggy
Bruggy

Protože jsme velice rychle zlenivěli, zavrhli jsme autobus a hledal jsem proto nějaké vhodné letecké spojení. Z Prahy do Bruselu těch možností bez přestupů zase tak moc není. Nízkonákladovka Wizz Air je sice k dispozici, ale po krátkém pátrání na internetu jsem k ní (uznávám že zbaběle) rychle ztratil důvěru. Například časté odložení letu jsme si nemohli dovolit, náš podzimně prázdninový čas byl přesně ohraničen. Čili další volba padla na Brussels Airlines. Ovšem během těch pár dní, co jsme se rozhodovali, jestli teda poletíme nebo ne, levné letenky zmizely, takže nakonec padla volba na klasické ČSA. Ať žije česká kvalita ;-)

Vše potřebné jsem tedy zamluvil a pozjišťoval a už jsme se jenom těšili, až nadejde ten šťastný den. Zároveň jsem také sledoval předpovědi počasí, protože konec října bývá dost deštivý i u nás, natož v Belgii. Nakonec to ale dopadlo nad očekávání dobře, i díky bratrovi, který každý večer podával podrobné meteorologické předpovědi, abychom si jednotlivé výlety vhodně naplánovali a dešti vždy někam ujeli.

Bruggy
Bruggy

Ve středu (27. 10.) jsme tedy vyrazili. Veškeré přesuny na pražské nádraží se povedly bez problémů, takže jsme se mohli nechat odbavit a vesele (já smutně) prohlížet letištní obchůdky. Odlétalo se tak nějak načas, takže jsme se brzy ocitli na belgickém letišti Zaventem. Následoval krátký přejezd vlakem do Bruselu. Ze stanice, jejíž jméno vás jistě nezajímá, jinak bych napsal, že to byla Bruxelles-Congres, jsme potom už párminutovou procházkou došli až do místa našeho ubytování, jímž byl hostel Sleep Well. Krásně umístěný přímo v srdci Bruselu, jenom pár minut od Grand-Place, co více si přát?

Z webkamery
Z webkamery

Po ubytování jsme se hned vypravili ven. To už byl večer. Prošli jsme si hlavní bruselské náměstí Grand-Place, jež lemují nádherně zdobené cechovní domy, vévodí mu pak samozřejmě radnice. Krásná podíváná jak ve dne, tak i při večerním osvícení. Zároveň jsme využili webkamery, která je na jednom z domů a dá se přes internet ovládat (otáčet, přibližovat), takže jsme napsali Péťovi, aby si nás našel a udělal nějaký ten screenshot na památku :-) Jeden z nich přikládám, jinak kompletní výběr z fotek je jako obvykle na Picasu ve fotogalerii.

Bruggy, Belfort
Bruggy, Belfort

Že jsme občas hledali nějakou tu kešku asi nemusím zmiňovat, něco najít se povedlo všude, i když extrémní úspěšnost to nebyla, přece jenom toho bylo všude spoustu zajímavého k vidění, tak jsme nemohli s geocachingem ztrácet příliš mnoho času (celkem odloveno tuším 8 kousků).

Po večerní procházce tedy spát a po zvážení předpovědi počasí jsme se rozhodli druhý den pro Bruggy. Nejprve však snídaně, která na můj vkus obsahovala příliš málo masa, tedy salámku (žádný) a sýru (žádný). Belgičané si asi rádi neustále oslazují svůj život. Vždyť jsme si také během pobytu dali nějakou tu vyhlášenou belgickou čokoládu nebo bruselské vafle.

Cesta z Bruselu do Brugg trvala myslím něco přes hodinu. Přivítalo nás krásné menší městečko, které mohu každému jenom doporučit. Z celé dovolené se nám tady líbilo asi nejvíce. Jak se všude dočtete, Bruggy si uchovaly svůj malebný středověký ráz a protože jsou protkány sítí kanálů řeky Reie, přezdívá se jim Benátky severu.

Bruggy, Onze Lieve Vrouwekerk
Bruggy, Onze Lieve Vrouwekerk

A když Benátky, nechali jsme se svést na jednom z člunů i se zhruba půlhodinovým výkladem. Počasí nám vyšlo, že by bylo horko, to samozřejmě ne, ale nepršelo, což je ve zdejších zeměpisných polohách docela vzácnost. Navíc v tomto období zde turistů nebylo zase tak mnoho, což jistě dojmu z Brugg hodně napomohlo. V hlavní sezóně je prý město doslova přeplněné.

Mrkněte tedy do fotogalerie, abyste alespoň trochu té atmosféry nasáli. K vidění toho bylo hodně, z nejzajímavějších věcí asi nutno zmínit náměstí Burg s bazilikou sv. Krve, kde je uchovávána údajná kapka krve Ježíše Krista. Vyšli jsme si i nahoru na věž Belfort, ze které je krásný výhled na město, i když v současnosti je pro rekonstrukci z části uzavřená. Kdo jste viděl zmiňovaný film s Colinem Farrellem a Ralphem Fiennesem, tomu tato místa jistě nemusím připomínat ;-)

Známé jsou i belgické fries, což jsou jakési dvakrát smažené hranolky či co… řekl bych tedy předsmažené a potom usmažené, jak netradiční :-) Každopádně přišly vhod, jednou s chilli kečupem a jednou s poctivou tatarkou.

Lucemburk
Lucemburk

Když jsme se vrátili do Bruselu, měli jsme ještě čas prohlédnout si katedrálu Sts. Michel et Gudule, která zvenku připomíná pařížský Notre Dame.

Další den, tedy pátek, přišel na řadu Lucemburk. Z Bruselu tam jezdí vlak každou hodinu a i když to není zase tak extrémně daleko, staví poměrně často, takže cesta vyjde celkem na tři hodiny. Ale času jsme měli dost a vyrazili hned ráno, takže jsme stihli vše, co jsme chtěli.

Jak bylo řečeno, Bruggy se nazývají Benátkami severu. V případě Lucemburku existuje také takové přirovnání – Gibraltar severu, vzhledem ke zdejším opevněním. Propracovaný pevnostní systém byl mnohokrát přestavován a rozšiřován a v současné době je zařazen mezi památky UNESCO. Kasematy, jak je systém nazýván, jsme si nenechali ujít. Občas jsou chodby opravdu úzké, tmavé a mnohdy i slepé, takže pro lidi trpící klaustrofobií to příliš příjemný zážitek být nemusí.

Lucemburk
Lucemburk

Kromě různých kostelů a náměstíček či samotného historického centra vyvýšeného na kopečku jsme hodně času strávili u dominanty, jíž je most Adolf (Pont Adolphe). Je velmi fotogenický a dá se projít po něm, pod ním, okolo něho, a tak dále :-) Také jsme viděli palác, kde by měl snad sídlit velkovévoda lucemburský.

No a na poslední den kvůli počasí, ač to původně bylo plánováno v trochu jiném pořadí, zbyl Brusel samotný. Ačkoliv jsme díky umístění ubytování mohli některá místa, jako je třeba světoznámý čurající chlapeček, navštívit již předchozí dny po večerech a odpoledních, sobota byla pro hlavní město vyhrazená kompletně celá. Občas trochu pršelo, ale nic, co by se nedalo přežít.

Ještě jednou jsme tedy – tentokrát za světla – shlédli a nafotili historické náměstí, viděli nějaké ty moderní sochy, královský palác (podle vlajky by měl být král zrovna přítomen), kostely, parky, například Parc du Cinquantenaire, kterému dominuje vítězný oblouk, či třeba Evropský parlament. Když nás navigace vedla k nejbližšímu McDonaldovi (tedy k jídlu a záchodům), prošli jsme si i poněkud černošskou čtvrtí. Na závěr jsme ještě počkali, co předvede bruselský orloj – hlasitost chvályhodná, ale ten pražský se navíc umí hýbat :-)

Spokojení a plni dojmů jsme tedy v neděli hned brzy ráno zamířili zase na letiště, které je trochu (asi tak milionkrát) větší než to pražské. Každé z navštívených měst bylo výjimečné něčím jiným a upoutalo jiným charakterem, každopádně nás už čekal Hradec, který je výjimečný hlavně tím, že v něm musíme pracovat :-) Zazvonil zvonec a pohádky je konec.

Brusel, Eglise St-Jacques-sur-Coudenberg
Brusel, Eglise St-Jacques-sur-Coudenberg

Hradecká sova 2010

Opět je to tady. Další ročník Hradecké Sovy! A s ním reportáž týmu Koumáků. Neuvěřitelné se stalo skutečností, legendární Koumáci se již potřetí zúčastnili této skvělé šifrovačky a pozor… došli do cíle!!! Opět s jednoduchým úkolem – skončit v první desítce. Tentokrát přibylo navíc rozdělení do kategorií – Pohoda a Výzva. O to jednodušší pro nás. Pro Koumáky! (pro zajímavost reportáž z roku 2008 a tady z roku 2009)
Podrobnosti budou v článku. Ano, budete moci obdivovat naše geniální myšlení, rychlý úsudek, vytrvalé nohy či prostě… štěstí jako prase. Budete se moci inspirovat, jak se řeší ty nejobtížnější šifry. Budete si moci brát příklad z toho, kdy je lepší ustoupit v zájmu zachování vysoké morálky týmu, i když je šifra na pohled sebelehčí, zavolat si o řešení a s veselou myslí postupovat dále. Ano, budete moci sledovat naše kroky od začátku do konce. Pokud se vám v průběhu článku bude kdykoliv zdát, že nám něco moc nešlo, nenechte se zmýlit, občas jsme to prostě jenom předstírali, abychom ostatní nepodrtili příliš přesvědčivě, čímž bychom je mohli rozplakat ;-)

Na startu

Taktiku týmu jsme probírali několik hodin před startem. Významný luštič český Péťa se bohužel letos nemohl zúčastnit, protože dal sobecky přednost opalování na ostrově, popíjení vínka při západu slunce, koupání v lagunách či tanci při řecké hudbě… no uznejte, jak mohl udělat takovou chybu? Co se týče strategie, museli jsme se tedy dohodnout jenom my tři – Martin, Luci a Peťa moravský: vezmeme si vodu, energetický nápoj, čaj, whisky, český rum nebo rum guayanský dvanáctiletý? Vzhledem k tomu, jak nám to šlo, odpověď každý uhodne!
Přesuňme se ale nyní už na start a přesuňme se na něj autobusem. Naše nohy, které jsme celý rok posilovali, totiž musí být v maximální pohodě. Každý metr navíc by mohl narušit naše soustředění.
Máme tu úvodní proslov, máme tu slavnou soví kostku. Až bude nejhůř, použijte ji. Sice se nám takové nabádání k ubližování ostatním týmům nelíbí, ale co se dá dělat, takové jsou pokyny.

Kdo tam nebyl, nechť se podívá na zadání a řešení na http://sova.osjak.cz.

1. Úvodní řada
A už je tu řada! Jak jednoduché! Pluh! Ha! Nebo že by ruchadlo? Takže bratranci Veverkovi. Veverka! Jasné, jasné… Jak je to jen letos jednoduché!
Ha! List! Javor! Samozřejmě! To je jasné! Vždyť máme trénovat zeměpis. Jak směšné… javorové listy, máme tu Kanadu… Veverka, Kanada… už se to začíná rýsovat!
Opice. Gorila. Nebo že by? No ano! King Kong! Čili Kongo! To je směšně jednoduché, tento obrázek tedy popisuje Afriku. Druhý severní Ameriku, první Evropu.
Čtvrtý obrázek – Neuschwanstein. Že by to byl hrad? Ne, to ne, to je Neuschwanstein. Takže Německo, máme tu zase Evropu. Ano, tři pravidla každý obrázek, jasné jasné, už jenom ta dvě další :-)
Další je kytka. Ehmmm… orchidej… lilie…? Ummm… typická severoamerická, že?
Šestý člen pták… vrabec? Že by se nám znázorňoval nějaký vývoj od země (pluh) výše přes stromy, kopce (hrad) až po ptáčky?
Mraky. Uch. Typické africké? Nebo evropské? Nebo že by už… Střídá se rostlina, věc, zvíře… no tak to už víme…
Strom, bříza. Nějak docházejí nápady. Že bych si napsal pod sebe názvy jednotlivých obrázků, třeba by z písmen něco vyšlo. Neeee, to neeee…
Pštros… ha, že by počet písmen? Aha, je to tam napsané, no dobře… Už stačí jenom jedno pravidlo ;-) Slovní fotbal na to nejde, první písmena taky nic.
(zapomněl jsem zmínit dva vtipné pokusy našeho týmu odevzdat obrázek zvířete, od kterých se ještě jednou distancuji)
Auto. No jo, auto. No jo.
„A tohle už vám určitě pomůže,“ zazní od orgů. Jak povzbuzující.
Mrkev. Poslední písmena… Uch…
Nakreslili jsme žirafu a jupííííí do hry. Konečně :-) A nebyli jsme poslední, což se nám na úvodní řadě většinou stává (zdravíme do Olomouce na Pewnost).

Na druhé šifře

2. Konference
To nemůže být nic příliš těžkého. Přece nenaštveme týmy začátečníků hned na začátku. Takže jenom přiřadit jména správně k větám. Že by jenom přečíst první písmena příjmení? No anooo! Jsme dobří! Míříme k rybníku Věkoše a necháváme za sebou většinu týmů. Tedy… chci říct… většinu těch týmů, co přišly po nás. Většinu.

3. Čísla
Lucčina oblíbená šifra, už minule bylo postupné kreslení dle směrů na Sově, i když zase trochu jiným způsobem, takže již cestou na naše luštící stanoviště, kde Peťa rozbil tábor, přicházíme s návrhem řešení. A opravdu, začínají se nám rýsovat první písmenka… která se mění v jakousi obludku… hu… tak znovu… písmenka, která se mění v jakousi šílenost… tak znovu… písmenka… SAVE… další písmenka… ono když si někdo (já) občas plete levou a pravou, někdo (Peťa) občas přeskočí čísla, tak to někdo (Luci), nemůže kreslit dobře, že? Hlavně si dobře rozdělit role.

4. Zebra
Naprosto zřejmé rozdělení na bílou a černou barvu. Proč nám to tedy trvalo tak dlouho? Luci a Peťa se nejprve klasicky pustili do své oblíbené morseovky, kterou dokáži nacpat na všechno, až se někdy divím, jak to dělají. Já jsem nejprve hledal dvojice – pátek, sobota – kašel, nemoc – Lucie, Věra – trh, zboží – na to, jak byl tento postup zcestný, mi to vycházelo velice dobře. Čekal jsem, že to, co zbyde, či naopak nezbyde, něco vykreslí. No nakonec to byly ty barvy, které jsme přiřadili a hledali nápis, ale nikde nic. Bylo to Braillovo písmo, které nám poradila telefonická nápověda (tedy ne přímo, ale to už jsme pochopili). S tím jsme se ještě během naší krátké a chudé šifrovací minulosti nesetkali, tak jsme se na sebe ani nezlobili, naopak se těšili, že příště Brailla už poznáme hned, každá takováhle zkušenost se počítá.
Navíc jsme stále měli vcelku dobrý čas někde kolem dolní poloviny startovního pole, vzhledem k špatnému startu vcelku klídek. Ono když si cestou ještě kupujete pití, chodíte na záchod, snažíte se přesvědčit zbytek týmu, abyste vzali nějakou kešku, rychleji to ani nejde :-)

5. Divný Morse
Směju se ještě teď aneb hrubá síla to jistí. Chvíli se na to bezradně díváme. Co s tím? Oddělovače slov budou snad oddělovače slov… tohle jednoslovné slovo bude tedy asi V… nebo U… ale to je morseovkou na víc znaků. Hmmm… Kód stanoviště dalekohled, že by se to nějak spojilo dohromady jako obraz ze dvou očí, zrcadlově spodek a vršek každého řádku… hmm… toto nám během pár vteřin či minut projelo hlavou, když jsem si tak nějak řekl, že začátek by mohl být… DALSI STANOVISTE… a ono juj, pismena odpovidala, stejna pismena, stejne znacky… doplnili jsme je všude tam, kde ještě byly, domysleli si z logiky věci další písmena, a za chvíli to hrubou silou bylo. Jedna z nejkratších šifer pro náš tým. A tedy počátek našeho geniálního tažení :-D

Tarzanův skok

6. Asociace
Killer Sudoku, hahaaa, můj úkol. Logická úloha, hahaaa, můj úkol. Ale ne hned. Nejprve vyrážíme na cestu kolem rybníčku.
Peťa jde házet míčky do Sovy, já zkouším elektronickou logickou hru. Nejprve promačkám postupně všechna tlačítka, abych věděl, co které dělá, princip je jasný. Takže teď se trochu zamyslet a je to. Akorát teď jsem to nějak… hmmm… že bych to… tady to mám vypnutý nebo puštěný… teď už to nevrátím… no to ale… nebo že bych to… hu! A je to :-) Stejně úspěšný byl někdy tou dobou i Peťa. Měli jsme první dvě slova.
Zamířili jsme k Mořeplavbě. Já si zapnul čelovku a pustil se do luštění Sudoku. Občas zdvíhám zrak… Peťa vytahuje nůž a chystá se na ořech… raději sklápím zrak.
Tady dvojka, tady trojka… zdvihám zrak… vidím půlku skořápky a v ní asi půlmetrovou svíci… raději sklápím zrak :-)
Jedna, dva, tři, šest, pět… slyším cosi jako že „počkáme, až to vyhoří“… jedna, dva… nějaký nezdařený pokus, následně org pochopil, že náš tým není jako každý jiný (v tom špatném slova smyslu) a povoluje použít cokoliv, co máme v té době u sebe (porazit strom není dovoleno). Svíčka se tedy se skořápkou nakonec přeplaví na deskách nebo co to bylo. Ale máme další slovo.
Přesun k nízkým lanovým překážkám. V té chvíli už je mi jasné, ve kterých jeskyních je drak a ve kterých princezna.
Pozorujeme tým před námi, který málem přišel o jednoho člena… potom to zkouší Luci. První pokus tuším nevychází, potom se ale dostává za první nejtěžší fázi a dále už to jde dobře. Jenom na konci zase slyším nějaké výkřiky, ale raději se tam nedívám, je čas dokončit to sudoku.
Ale čas na to nemám, musíme na Tarzanův skok. Luci se moc těší, tahle lanová dobrodružství si chtěla zkusit už dávno.
Přijde mi to trochu sebevražedné, proto skláním zrak k sudoku.
Moje žena leze na žebřík, prohlašuji cosi o tom, že jsem ji měl rád a dokončuji další oblast v sudoku.
Moje žena se chystá na skok a volá, že je to daleko, že to neskočí. Mumlám si cosi o tom, že to opravdu neskočí a protože hrozí, že se strachy podělám místo ní, raději se skláním k sudoku.
Žena skáče… letí… letí… chytá se! Dokázala to. Vypadá to trochu dobrodružněji než sudoku.
Následně se pouští, letí dolů… vypadá to, že právě zemře. Ale bylo to krásné manželství. Sice krátké, ale na druhou stranu… když se daří, tak se daří! I sudoku už mi vyšlo!
Ale org ji nenechal sletět až na zem, jištění funguje, máme další slovo.
Následně Peťa a Luci skládají báseň, která snad nevyžaduje dalších komentářů:

My jsme dobří Koumáci,
nemáme nic na práci.
Když po kopcích běháme,
o sově si zpíváme.
Jsme jak tažní ptáci.

Ničeho se nebojíme,
do gatí si neprdíme.
Vyhrneme rukávy,
sedneme si do trávy
a šifrou se potěšíme.

Potkáváme protihráče,
smějem se, jak někdo pláče.
Máme s sebou obvazy,
když nás někdo porazí.
Doma sníme koláče.

Za báseň kupodivu dostáváme další slovo, stejně jako za sudoku, stejně jako za princezny. Chybí už jenom Slepecké písmo, v podstatě ho asi ani nepotřebujeme, ale tož děti, když my jsme se už tak rozjeli :-)
No písmo jsme nedali, možná to bylo cosi jako kosatka…
Řešení teď na webu ještě není, nicméně z akátu a kaktusu jsme dali trn (čili kosatka byla možná koruna? Trnová koruna?).
Ze světa, 30 let a mloka jsme dali válku. Z války a trnu potom dohromady válku růží, čili výsledné slovo růže. Vršek tak moc nevíme, z práce, labutě, lidu padly nápady na nějakou vznešenost či něco podobného, každopádně růže vyšla.

Přišel čas se rozhodnout! Chceme se trápit, snižovat drasticky morálku našeho přiblblého týmu tím, když nedokážeme vyluštit nějakou šifru? Nebo půjdeme v pohodě a klídku lehčí kategorii? Zatím jsme nikdy nijak extra vysoko nedosáhli (ani letos medaile nejsou :)), takže vyhrála Pohoda, žádný risk, ať se bavíme, užíváme si a hlavně ať to dojdeme do konce. Asi by to bylo jinak, kdybychom byli v plném počtu čtyř Koumáků, ale jestli by bylo víc legrace, to si jistý nejsem :) Podle propočtu by nám čas měl vyjít s přehledem i na Výzvu, ale bylo pravděpodobné, že teď přijdou těžší šifry, které budou trvat déle.

7. Slovní
A taky že jo :-)
Jak to teď čtu v řešení, tak ona tahle šifra vlastně ani nebyla tak těžká. No i když… no prostě se stalo :-)
Poměrně rychle jsme odhalili, že první písmena dávají číslovky „první čtvrté páté…“. Vzali jsme tedy příslušná slova, ale nic jsme z nich nevykoumali (ač jsme Koumáci). Že by se určovaly slovní druhy, to nás vůbec nenapadlo. Asi mělo :)
Trvalo to dost dlouho a nakonec jsme volali o nápovědu. Ta poradila, ať ze slov stvoříme čísla… my je stvořili… tedy první slovo čtvrté bylo 14, druhé slovo 2… a vyšlo nám tak tuším že těch 11 čísel, ze kterých to chtělo udělat jedenáctipísmennou tajenku. Ale jak? Nijak… tam jsme totiž nápovědě trochu nerozuměli, nejdříve se totiž mělo ještě určit slovní druhy slov a pak z toho až čísla. Těch kroků tam prostě bylo až moc se mi zdá. Jinak bychom to zvládli :-D Čili z jedenácti čísel jsme udělali prd, ač jsme pár věcí zkoušeli, takže jsme volali znovu.
Dalibor rychlý mě třikrát okradl tady vedle, ale prý hurá.
Až teď… rozumějte teď právě teď před 5 vteřinami, když jsem koukal na nápovědu, jsem ji pochopil. Co slovo, to slovní druh. Tenkrát jsme to ale (z legrace) brali jako že se nápověda zbláznila, a že teď prostě vždycky, když zavoláme, dozvíme se něco na způsob: „Teď jsem se vzbudila, najím se, dvakrát si usrknu čaje a jdu zase spát, hurá!“ No dobře no, tohle nás mohlo napadnout, ale jak vidno, slepota je slepota, takže první řešení, které jsme museli vzít. A jde se do Sadů V. Nováka.

8. Hradecký Fantom
To vypadá na kreslení, ne? Takže Peťa diktuje, Luci dohledává v rejstříku místa, se kterými mám zpočátku při kreslení problémy, ale pak už je to jasné, písmenka se objevují a my máme Hotel LTC. Ač Hradečák, nikdy jsem o něm neslyšel, každopádně mapa ho nezatajila, takže jdeme dále, v tu chvíli někde na špičce startovního pole (Pohody). Ještě nejsou známy přesné časy na jednotlivých stanovištích (jestli budou zveřejněny jako loni), nicméně zpětně to vypadá, že na sedmičce (Slovní) se dost lidí zaseklo jako my.

9. Golgota
Golgota, ukřižování. Takže křižovatky. Spojili jsme bytosti do dvojic a dívali se na příslušné křižovatky. Nic zvláštního. Že by to znovu něco kreslilo? Ne… Že by typ křižovatek (X, T), dával morseovku? Morseovka to nebude, typ těžko určíme a rozdělíme do tří kategorií, navíc jsou prostě seřazené abecedně… na pořadí nezáleží… nic kreslit se taky nebude, navíc to bylo hned v minulé šifře. Máme prostě čtyři skupiny čtyř bodů… A dělat křižovatky… Že by? … No ano! (upozorňuji, že před otázkou „Že by?“ předcházelo v lepším případě několikaminutové koumání). Spojíme 4 v každé skupině a znovu potom každý ze čtyř výsledných průsečíků… Hmmm… no vyšlo to tady na silnici… to by mohlo být… u nemocnice… ale je to docela daleko… Podle pravidel tuším max. 3 km mezi stanovišti… tohle je vzdušnou čarou méně, ale na přesun to je tak na hranici… zkusíme to? Zkusíme!

Čili přesun.
„No jestli tohle vyjde, to si dáme tem rum!“ (teď jsem to prozradil).
No zábradlí tam vidím. Ale člověče moc zelený nevypadá… Spíš bílý… a támhle u baráku… taky tam něco je… to je modrý… takže co? Zkusíme jít ještě kousek dál za křižovatku?
Tak jsme šli… ale nic zvláštního neviděli. Tak špatný, spojování bodů není to pravé, i když se nám to tak líbilo. Aspoň jsme se prošli. Teď hlavně abychom nemuseli zase na druhou stranu Hradce. Beru do ruky mobil a jdu volat o nápovědu, když tu najednou… cosi se zalesklo… to bylo opravdu na poslední chvíli! Máme další zadání. Jistojistý si nejsem, ale tuším, že v tu chvíli jsme byli druzí (na listině, ovšem s jedním řešením provolaným). A mírně jsme si na to připili, už začínala být zima ;-) Doufám, že pravidla dovolují jeden minilok alkoholu na osobu :-)

10. Rovnováha
Princip byl jasný poměrně rychle. Vytvořit čtverce, kde je součet v sloupcích a řádcích stejný. Jestli chápu dobře vzorové řešení, ještě hráli jakousi roli rohy či hrany, aby bylo vše ve správném pořadí, ale šlo to poskládat prostě jenom tak matematicky, aby součty seděly a pak to přečíst ve správném pořadí. Kde bylo více možností, pomohla čeština, protože od sovičky se už jasně odvíjela výsledná věta.

11. Mateřídoušky za dvacetikorunu
Peťa a Luci se vrhli do morseovského postupu, já se vrhl do přemýšlení (čili jsem dělal, že něco dělám, ačkoliv jsem vlastně nic nedělal). AEIOU v názvu se ukázalo hned, ale nějak jsme nevěděli, co s tím. Ani „Za humny je sova“ nám moc nepomohlo. Nevím, co na to zbytek týmu, ale pro mě tohle je, když se na to zpětně dívám, jednoznačně nejlehčí šifra celé hry. Samohlásky jsme měli, věděli, že ZA je to pravé… stačilo to jenom přečíst. Ale prostě někdy jste ve stavu, že naprosto jasnou věc nevidíte, to se nedá nic dělat. Nakonec jsme tedy volali o řešení, protože už nám stejně o nic nešlo (už jsme jednou volali) a aspoň jsme si chtěli zahrát.
Teď je z výsledků zřejmé, že jsme měli 4 hodiny času (mínus nápověda), které jsme mohli na zadání civět a kdybychom to dali, byli jsme v Pohodě první. 9 hodin jsme potom měli náskok na třetí místo. Ale možná bychom taky jenom ty 4 hodiny dál civěli do prázdna… takže jsme prostě volali a posunuli se tak až na čtvrté místo, protože tři před námi brali řešení jenom jedno (gratulujeme!). Každopádně jsme si to zasloužili, bylo to fakt lehké a ještě každopádněji nám to vůbec nevadí, protože hra byla super a bez nervování, že nám jde o dobré místo, nám to dál šlo ještě lépe než jindy :-)

12. Severní dvoukroková
Dorazili jsme jako první.
Zapomněl jsem napsat, že během neúspěšného bádání nad sedmou šifrou rozebrali Peťa s Luckou propisku od orgů a našli magnet. Když jsem teď viděl Severní šifru, a obrázek z propisky, cosi mě osvítilo, poprosil jsem Lucinku o víčko s magnetem a zkusil ho na kostku… opravdu to zabralo.
Polepili jsme kostku dle návodu a začali zkoušet, která políčka jsou přitahována a která ne. Zkoušet buzolu a určovat směr nás nenapadlo, vše bylo dostatečně jasné i tak. Myslel jsem, že v kostce je něco kovového, nikoliv magnety. Dopadlo to tedy tak, že jsme měli změť písmen, která nedávala valný smysl. Každopádně takováto krátká přesmyčka jde celkem lehce vyřešit, VEVEVE nebo co se to tam vyskytovalo nás po kratším trápení, kdy nás navštivila i kontrola orgů na kole, vyslali k hřišti u Veverkovy ulice. Zase jsme si zcela jistí nebyli (dvě písmena nám tuším chyběla, ačkoliv jsem to zkoušel dvakrát, magnet asi dostatečně nepůsobil), ale byl to jenom kousek. A bylo to správně ;-)

13. Čtverečky
Když jste s přehledem první, luští se vám dobře. Když máte vybraná dvě řešení, víte, že o nic nejde, taky se vám luští dobře. Když spojíte oboje dohromady, luští se vám nádherně ;-)
Takže jsme se usadili na lavičku před Bavlnou, dokreslili digitální číslice, myslím, že to byla Luci, kdo vzápětí navrhl spojení do dvojic a přiřazení pozice v abecedě… to byla rychlovka. Ale pěkná a zase trochu jiná.

Cestou míjíme jenom o pár desítek metrů náš domeček… postýlka… teplíčko… ale my jsme veselí, nálada v pohodě, takže i tuto nástrahu jsme zdolali bez sebemenšího zaváhání ;-)

14. Zeměkostka
A je to tady. Poslední šifra. To bude maso. A máme tu ty země. Jak jsme se je chtěli naučit. Jak jsme si říkali, že se každý naučíme jeden světadíl. Jak jsme si to nakonec ani nerozdělili. Teď budeme trpět! :-)
Ale netrpěli jsme. Kostku jsme polepili, přiřadili státy, nakonec se ukázalo, že v zeměpisu zase nejsme tak špatní, chyběl nám snad jenom Honduras, ale to se dalo domyslet.
Čili asijská hlubina. Hmmm… to je řešení bezesporu správné, ale co s ním? Je mi líto přátelé, ale tuším, že musíme zlikvidovat kostku… představoval jsem si všechno možné, ale nakonec stačilo jenom strhnout papíry a řešení se hned ukázalo. Hurá do klubovny!

15. Empatie
V cíli jsme byli jako první, orgové se nejprve trochu divili, jestli jako už jsme tým, co došel hru, ale nakonec se probudili :-P (bylo kolem šesté ráno)
Empatie nám moc šla :-) A moc nás bavila :-) Takže jsme si dali čtyři kola :-)
Nezlobte se na mě, ale člen týmu, když jsme Koumáci, musí být prostě Koumák… moje geniální odpovědi se ale setkaly se zcela zcestnými u ostatních členů :-))) Já vím, to je výhoda toho, kdo píše článek, může napsat všechno ZCELA PO PRAVDĚ ;-)
Takže jsme se nakonec trefili až u čtyřky, kdy byl vzkaz pro orgy: Díky! A na tom trváme, díky moc, protože hra to byla skvělá. Když jsme vyplňovali dotazníček, bylo mi až trapně, že většinou zaškrtáváme, že to bylo akorát a akorát a akorát… ale prostě to tak bylo! Všechno dobře nastavené, vyvážené, nám se letošní Sovička moc líbila a jsme se vším spokojení. Děkujeme!
(a díky i ostatním týmům, příště už vás porazíme :-P)

Trasa letošní Sovy, přibližně 21 km v převážně městském terénu

Kréta 2010

Abych ten blog tak nějak chronogicky zaplnil, musím se zmínit i o naší svatební cestě, která se uskutečnila v srpnu a odnesla nás na řecký ostrov Kréta. Slibovali jsme si od ní nejenom novomanželskou pohodičku na pláži u moře, ale i nějaké ty výlety do okolí za přírodou, historií, atd.
Odlet byl v sobotu 7. srpna odpoledne z ruzyňského letiště. Lucinka letěla poprvé, tak byla zvědavá, jestli to opravdu funguje a jestli nespadneme. Kupodivu se vzlet i přistání zdařily, takže jsme mohli v Irakliu vesele vylézt ven a začít se při převozu autobusem na hotel náležitě potit :-) Po asi hodinové cestě nás přivítal hotel obrostlý květinami, útulný pokojík a hlavně moře. Pláž byla písečná, občas přinesly vlny nějaký ten kámen.
V neděli jsme se poflakovali u moře. Některé dny bylo naprosté bezvětří, hladina klidná a my si tedy v místě koupili lehátko, jiné dny byly zase naopak velké vlny, ve kterých se sice nedalo moc plavat, za to se v nich dalo zase náležitě vyblbnout při poskakování :-)

Rethymno

Na pondělí jsme si koupili lístek na autobus a zajeli si do asi 20 minut vzdáleného města Rhetymno, které je údajně druhé nejkrásnější na Krétě (první je Chania). Klikaté uličky, nejrůznější obchůdky, kostely a staré baráčky, ale hlavně benátská pevnost nahoře na kopci. Benátské pevnosti jsou na Krétě hodně časté, i když zrovna ta rhetymnská se proti Turkům moc dlouho neubránila. Proto najdete v jejím areálu například i mešitu. Prohlédli jsme si i zdejší starý malý benátský přístav, dali si frapé a vrátili se zpátky do hotelu.

Laguna Balos

V úterý jsme se plavili na ostrov Gramvousa. Na západě Kréty na nás čekal velký trajekt pro cca tisíc lidí, kteří do něho všichni naběhli, aby na Gramvouse zase vyskákali ven a náležitě zaplnili zdejší krásnou a osamělou pláž. Kdo chtěl, mohl vyšplhat nahoru, kde se nad ostrovem vypínala – překvapivě opět pevnost. Ten den mi zrovna nebylo moc dobře od žaludku a navíc v létě na Krétě v pravé poledne šplhat do kopce není zrovna ta nejlepší zábava, takže jsme svůj pobyt omezili na pláž. Po krátkém přesunu trajektem nás pak čekala malebná laguna Balos, která je ideální pro děti – jemný písek a voda v podstatě všude po kolena. Hned na úvod jsme si samozřejmě vyšli kousek dál vyzvednout jednu z cenných krétských keší.
Následovala středa a čtvrtek – flákání a pohodička. Jednou jsme se pokusili čekat na autobus směr klášter Arkadi, ale když po 45 minutách nedorazil, zklamaně jsme to vzdali – to víte, Řecko.

Palác Knossos

Na pátek byl naplánován výlet do paláce Knossos – bájného to Labyrintu. Nejprve jsme si prošli hlavní město Kréty (Iraklio, Heraklion), že jsme chvilku věnovali i geocachingu zmiňovat nemusím, to si doplňte všude :-) Stejně jako zrmrzlinu a další pochoutky :-) Potom jsme zamířili přímo k paláci. S podrobným výkladem jsme na sebe mohli nechat dýchat zbytky mínojské kultury přímo v kolébce evropské civilizace. Ach! ;-)
A pak přišla sobota. Den nejnáročnější, ale možná i nejkrásnější. Strávili jsme jej totiž v nádherné soutěsce Samaria. Museli jsme ji od místa, kde nás vyložil autobus, projít celou dolů až k hladině moře, převýšení přes 1000 metrů, celkem jsme šli 15 km. Sice je lepší jít stále dolů než nahoru, ale zabrat to dá taky. Obzvláště když je v chládku příjemných 30 stupňů :-D Nicméně takováhle turistika se vyplatila, příroda byla krásná, alespoň trochu snad zachytily naše fotografie, kterých je pár zde okolo či plno ve fotogalerii.

Soutěska Samaria

Uprostřed soutěsky je vesnice, jež byla po vyhlášení soutěsky přírodní rezervací opuštěna. Můžete zde také vidět přísně chráněnou kozu kri-kri, jakýsi symbol Kréty. Zcela dole na jihu u moře jsme potom našli naši doposud nejjižnější kešku. Potom jsme si dali něco dobrého k jídlu (gyros, řecký jogurt, apod., co také jiného?) a čekali na trajekt, který nás odvezl k autobusu, protože z vesnice Aghia Roumeli kromě moře vede cesta zpět zase jenom skrz soutěsku.
Co tu máme dále? Neděli? No tak když neděle, tak se nic nedělá, takže zase koupáníčko, pohodička, bílé vínečko na terase a pozorování západu slunce nad mořem ;-)
V pondělí jsme uskutečnili další pokus čekání na autobus, který by nás zavezl ke klášteru Arkadi. Opět jsme po 45 minutách zklamaní či spíše naštvaní měli v plánu odejít, když tu se autobus objevil. Pohodička, hodina sem, hodina tam, to se nesmí řešit :-) Vždyť on pak musel u kláštera čekat a jet zase zpátky, tak to by tam chudák stál moc dlouho, kdyby jel už tam včas.

Klášter Arkadi

Takže rozradostnění, že se akce povedla, jsme si klášter prohlédli. Arkadi je na Krétě velký symbol odporu proti turecké nadvládě. Téměr tisícovka obránců (hlavně ženy a děti) se zde opevnila proti tureckým vojákům, a když bylo jasné, že je jejich situace beznadějná, vpustili je dovnitř a odpálili zde uložený střelný prach. Klášter byl skoro celý zničen a kromě statečných obránců padlo asi 1500 Turků. Později byl klášter zase obnoven. Měl by stále fungovat, i když žádného mnicha jsme nezahlédli. Do areálu je nutno/doporučeno chodit v dlouhých kalhotech, ženy se zahalenýma nohama a rameny.
Závěrečné úterý jsme opět strávili příjemným přímořským poflakováním. Ve středu nás potom už čekal pouze odjezd směr letiště, Praha a Hradec.