Hradecká sova

Ano, přátelé, tolik očekávaný okamžik je zde, sepsal jsem reportáž z Hradecké sovy ;-) Letošní soutěž (4. ročník) byla pro nás premiérou, se šifrovačkami zatím nemáme příliš zkušeností, přesto se ukázalo, že když se sejdou čtyři géniové, nic nemůže být problémem :-D Až na pár šifer samozřejmě… a trochu bloudění… a bolavé nohy… a ospalost…

Orgům se myslím tento ročník více než vydařil. Šifry byly přiměřeně složité, některé daly trochu zabrat, ale nic nebylo neřešitelné. Prostředí bylo rozmanité, počasí parádní, co víc si přát?

Náš tým se jmenoval Koumáci – složení Martin a jeho Luci a dvakrát nějaký ten Péťa či Peťa jakožto naši bratrové. Je jistě zřejmé, obzvlášť po letošních zkušenostech z Pewnosti, že výhra v Hradecké sově byla zajištěná. Nedopadlo to tak jenom proto, že jsme litovali ostatní týmy a dopřáli jsme jim nějaký ten náskok a i o řešení jsme si volali jenom tak, abychom si ztížili situaci (no dobře, náš cíl byla první polovina, jestli to dopadlo uvidíme, nevíme, doufáme, nevěříme, brečíme, těšíme).

Shromáždili jsme se na Slezském předměstí u nádraží a očekávali úvodní hru, která byla popsána v pokynech. Jenže tak jednoduché to být nemělo, orgové nás překvapili s objednaným autobusem, a tak se hromadně vyráželo směr Slatina. Po krátkém pochodu jsme se všichni dostali na kraj lesa Dehetník. Následovaly organizační pokyny a potom již plni očekávání hurá do toho.

Úkolem úvodní hry bylo poskládat rozstříhaný obrázek. Jenomže jednotlivé dílky byly rozprostřeny mezi všemi týmy a bylo tak potřeba vyměňovat, dokud jsme nesehnali vše potřebné. Poté jsme již konečně obdrželi skutečnou první šifru – osmisměrku.

Osmisměrka
Osmisměrka

V osmisměrce nešlo ani tak o nějaké luštění, jako spíš o rychlé nalezení a vyškrtání všech slov. To byl od organizátorů chytrý tah, který způsobil roztrhání startovního pole, protože osmisměrka byla poměrně rozsáhlá a každému tak trvalo značně rozdílný čas, než vše vyškrtal. Písmenka NXY ukazovala k místům na mapě, kterou jsme dostali a my jsme se tak vypravili na cestu.

Stanoviště 2a bylo hned poblíž, zkusili jsme si tedy první zápis do „vrcholové knížky“. Morseovka nás ihned napadla a Peťa tak mohl správně rozluštit první slovo SPECHEJ. Na další dvě stanoviště jsme se rozdělili a po opětovném šťastném shledání, objímání, slzách dojetí a dlouhých děkovných proslovech jsme jednoduše rozlouskli i klíč k dalším dvěma morseovkovým částem a mohli jsme se tak začít řídit dle pokynu SPECHEJ NA HORU SPALENIK. Z toho jsme se radovali jenom do chvíle, než jsme zjistili, že nevíme, kde taková hora je. Naštěstí map ve výbavě bylo víc a my jsme brzy zjistili, že Spáleník je poblíž. Radostně jsme zajuchali (v pořadí daným naším IQ) a vyběhli (rychlostí pomalé chůze) ke Spáleníku.

Nálada v týmu byla výborná, po našem letošním nepříliš vydařeném startu na Pewnosti, který jsme následně museli pracně (trocha té básnické nadsázky) dohánět, se nyní vše vyvíjelo mnohem lépe.

Na Spáleníku byly sloupečky s čísly. Základní princip jsme rychle odhalili, aniž bychom ale byli schopni to dotáhnout do konce ;-) Sloupečky se asi slepí… barevný svět, to bude souviset s lentilkami (i vršek sloupečků obsahoval podezřele mnoho písmen ze slova LENTILKY, na což jsme se nepříliš chytře upnuli)… No nebudu to protahovat, prostě jsme to vystříhali, slepili a bylo jasno… ehm… no dobře… lhát se nemá… takže jakooo… jsme to vystříhali a slepili každé zvlášť… pak jsme na to čuměli hodinu a točili s tím… snědli si svačinu… poslali Luci pro nápovědu a až následně jsme to slepili správně do jednoho pruhu, omotali kolem krabičky a opět zase s jasným názorem na věc „to je jasný, jsme dobrý, to máme vyhraný“ jsme se vypravili dál.

Samozřejmě jsme chytrý tým, proto jsme zvolili co nejjednodušší cestu. Jakmile jsme tedy prošli přes devatero hor a devatero řek, dorazili jsme z druhé strany zeměkoule k železničnímu podjezdu, kde se objevila obrázková šifra. Ty jsou zpravidla nejhnusnější, ale jak už jsem možná nenápadně zmínil (teď si nejsem jistý) – my jsme geniální tým – proto jsme si povšimli souvislosti mezi horní a dolní skupinou obrázků, vypsali si přebývající písmenka, seřadili je a bylo – KCONDUYVEO – ehm, tak ještě jednou – KONECUVODY. Ulice byla na mapě, tak šup šup…

Ech… další obrázková šifra… ty nemáme rádi… ne ne ne :-) Proběhl jsem se tedy pro nápovědu, která nám odhalila nevídanou skutečnost – cestou je hospoda. Protože se venku setmělo, využili jsme pohostinnosti zdejšího kraje, svlažili svá vyschlá hrdla a pokračovali v luštění v tichém šenku.

Z šedivých obrázků jsme vyluštili nesmyslné slovo KOTA (to je ale blbost, to nic neni), kterému jsme samozřejmě nevěnovali pozornost, proč taky?! Po dlouhém čumění na obrázky lidí mě napadlo nevídané – nehledat v tom žádnou složitost a prostě vytvořit číslo 237. No to ale… no to snad… jeee, hele, tady je kopec vysoký 237… no to je ale náhoda… to určitě není ono… nene, kdepak… zavoláme si o řešení, už tu jsme hrozně dlouho… no tak dobře, tak se tam radši nejdřív podíváme, není to zase tak daleko… pro zasmání všech škodolibáků přikládám mapu… červená je správné umístění stanoviště, zelená je křitovatka, kterou jsme za nejbližší pokládali my… křižovatka přece musí být na normální silnici, že? Ta nebude v lese.

Kóta
Kóta

No takže jsme si zavolali o nápovědu, a když mi milá slečna nahlásila „kóta 237“, nevěděl jsem, jestli jí i přes mobil náhodou neukousnu ucho ;-) Tak to jenom, abychom vysvětlili, že jsme si řešení brali i na šifry, které jsme vyřešili, z důvodu, abychom zase všechny nepodrtili jako obvykle. No pak jsme teda jako mrkli na mapu a šli teda jako na tu křižovatku teda jako…

Zde jsem se s Luci prošel temným lesem (uááá) pro nápovědu, která nám zase tolik nepomohla. Ale nakonec se povedlo, odpoutali jsme se od neustálého sčítání čísel, odpočítávání písmenek, apod. a prostě jsme vybrali ta správná čísla a přečetli si vzniklý „obrázek“ udávající souřadnice.

Jenom tak mimochodem – víte, že v 8 hodin končily minuty číslicí osm v 8:08, 8:38 a 8:48? Přičemž osmá zastávka je Nova: HyperNova. A když vezmu ta čísla 0, 3 a 4, tak to jsou počty mezer mezi jednotlivými velkými písmeny v názvu zastávky. No nic… jsme až přehnaně geniální… já už jsem to možná zmiňoval…

Stanoviště 7 bylo uprostřed lesa, trochu jsme měli problém ho najít (my s těma mapama ale jinak jako fakt umíme (no co jsem viděl, bloudili jsme jeden tým za druhým stejným způsobem)) a tam se mi líbilo. Ale moc dlouho jsme se tu pravda nezdrželi. Prostřední tajenku jsme měli hned, první později (mimochodem, co popisoval čtvrtý řádek? MBHBGZNSHHK?) a třetí byla těžší, ale jak jsme přišli na princip (zdravíme opruzeného vlka), už to byla trivialitka, a tak jsme se díky naší vrozené geniali… no to už jsem možná říkal – prostě hurá na osmé stanoviště.

Po procházce lesem, kdy jsme našli nejkratší cestu (je zpravidla o několik desítek metrů delší než ta nejjednodušší) ven ke Stříbrnému rybníku (v noci je to chození po lese opravdu trochu obtížnější a člověk nepoznává ani místa, kde jinak normálně jezdí na kole), jsme se ocitli na točně a pod břízkou nadzvedli dlaždici, tam rozdělali jako obvykle černý pytlík s odpadky… chci říct se šiframi, zapsali se, vzali dvě šifry a prchli (aspoň jednou jsem to popsal podrobněji, abyste měli literární zážitek).

Lucinka zde Al Chymistu odhalila, chytli jsme periodickou tabulku, použili pomůcku s dvojkou a další pokyn byl jasný (teď ty kecy o genialitě, to už si domyslete), hurá k ústí potoka.

To se hledalo trochu obtížněji, než jsme si mysleli, ale… chvilka napětí… ještě chvilka… no ano! Našli! Zvířatka byla poměrně jasnou morseovkou (i když kdo ví, že?). Jenže teď by to chtělo ještě odhalit pravidlo, které ty bestie rozděluje do tří skupin. No tak tentokrát jsem se proběhl se svým bratrem. Cestou jsme se pohybovali kolem stáda krav, které cinkaly zvonky, naštvaně bučely a vůbec jsme se jich nebáli. Ani trochu. Potkali jsme aspoň tři další týmy, které si tam také šly pro nápovědu, takže jsme mohli být spokojení, že nemáme problémy jako jediní. Nadiktovali jsme telefonem nápovědu a zároveň Péťa nahlásil pravděpodobný způsob dělení zvířat do skupin, který ho ihned napadl. Byl správný. Po návratu již měli Luci s bratříkem zvířata rozdělená a šifru rozkódovanou.

Šifry
Šifry

Začátek patálie

Následující nepříliš povedenou část našeho luštění jsem se pokusil ze své paměti vytěsnit, ale zatím se mi to bohužel ještě nepodařilo, proto vám o ní poreferuji (i když jak jsem se dozvěděl, jiní soutěžící v těchto místech bohužel zažili mnohem horší věci :-(). 1100 metrů k přívozu jsme odhadli zcela jasně na loděnici, která byla o pár stovek metrů dál, hezky jsme se prošli, našli tak akorát… No alespoň jsme si mohli popovídat s partičkou veselých (jak taky jinak ve dvě v noci) lidí s kytarou, kteří o žádném přívozu nevěděli, za to už prý dnes potkali jiné šílence, co hledali plynové potrubí. Ech, tak nashle.

Dobrá, tak jsme se tedy vraceli zpátky proti proudu, už mě docela bolely nožičky. Zde bylo občerstvení a přeprava vorem, který nám dopřál trochu toho adrenalinu v podobě mokrých ponožek.

Na druhém břehu stanoviště 10 – Italské špagety. To by se dalo v podstatě označit za obrázkovou šifru a o našem vztahu k takovým problémům jsem již dnes jistě psal. Morseovku jsme vyzkoušeli na tisíc způsobů, římská čísla jsme zavrhli (ech), takže nastal čas dalšího telefonátu, protože šplhat po potrubí bylo příliš riskantní a vracet se do Malšovy Lhoty… myslím tím na druhý břeh… ano, ten druhý břeh, ke kterému jsme po hledání přívozu měli VELMI negativní vztah, se nám také nechtělo. Takže další telefonát o řešení, který jistě zaviní náš propad výsledným žebříčkem, nicméně nám nešlo o výsledek, ale o účast a zábavu pokud možno až do konce, takže jsme volat museli.

Konec patálie

Pak jsme hledali modelářské letiště, také docela s problémy, bříza pěkně schovaná za dvěma ploty, ale Luci s Peťou ji našli, vykopali, vyhrabali šifru a znova zasadili (nebo tak nějak). Výhoda učitelky v týmu se projevila vzápětí. O polovině postaviček jsem slyšel poprve v životě (doufám, že naposled), Luci ale znala správné „partnery“. Každopádně co s výsledkem? Byl trochu děravý, proto se nám zdál jako nějaká otázka z pohádky, na kterou musíme odpovědět a odpověď bude název dalšího stanoviště. Otázka byla něco jako KAM SEL PAN MAR Z ROZMBERKU? To jsme opravdu nevěděli, kam ten pán šel, ale na mapě Péťa našel, že by mohl jít k blízkému kostelu a drobná korekce postaviček během vyklízení přemýšlecí zóny poté naše řešení KOSTEL PANNY MARIE Z ROZMBERKU potvrdila (partner Ryšky tedy opravdu nebyla liška a Hurvínek spíš kamarádí se Spejblem než s Máničkou).

Mapa
Mapa

Obrázková šífra u kostela byla asi jedna z nejlehčích v celé hře. Proto jsme museli vyslat Péťu pro nápovědu, abychom si to ztížili, a až když tam došel, přišli jsme si na řešení sami. Ono to párování bylo jasné, ale nevěděli jsme, jak se jmenuje ostrov a bylo nám divné, že OKO tam je třikrát. Když jsme odhalili ostrov KRK, ztrojnásobil se nám ve výskytech i on, a pak už to bylo velice lehké… zbytečná ztráta času…

Kubické monstrum byla krásná záludnost, kterou jsme si s bráchou vychutnali (nejdříve jsem se pro jistotu proběhl ke stadionu pro nápovědu, abych třeba o něco nepřišel). Luci se svým bratrem byli elegancí této šifry dokonce až natolik unešeni, že se na ni vykašlali a v samotném závěru hry usnuli. My jsme se ale nevzdali a tento dle mého názoru největší oříšek celého zápolení zdárně vyřešili. Nejprve jsme si přečetli tři strany, které nám řekly, co se skrývá pod číslem 819 na plánu, který jsme dostali hned na začátku hry. A vyrazili jsme tam. Protože to samozřejmě nestačilo, dočetli jsme i zbylé části kostky a potom mohli najít šifru za rozvaděčem.

Zde jsme se upnuli na cizí slova začínající na A, které jsou v každém odstavci právě dvě (argumentoval, abstinoval, akceptoval,…). Péťa od nápovědy popisoval nějakou zmatenou tisícikorunu, což pomohlo druhému Peťovi k otočení papíru a zdlouhavě luštit jsme již nemuseli, nápis KLÍDEK se nám ukázal dobrovolně sám.

Pak už jenom následovaly lanové překážky, kde jsme se málem zabili. No a vlastně závěrečná šifra… obrázek jsme poskládali jenom v hlavě a po mírných potížích jsme ho i správně připojili ke kódům stanovišť. Ovšem CUPEDUPE jako začátek se mi nezdál přiliš smysluplný… orgové nás však nenechali příliš trpět, takže ježek už si to cupe dupe po lese a my jsme šťastně v cíli skvělé zábavy, kterou byla letošní Hradecká sova.

Bylo to super, jsme zvědaví na výsledky, i když o ty tu myslím nejde… hlavně, že jsme strávili skvělou šifrovací noc. Děkujeme orgům, zvládli to na výbornou! (hurá za rok ;-))

Napsat komentář