Hradecká sova 2009

Celý rok jsme se těšili a včera to konečně vypuklo – Hradecká sova 2009. Každý den před spaním jsme si luštili nějakou tu šifru. Každé ráno si přeříkali morseovku, překreslili Braillovo písmo a odrecitovali prvních tisíc prvočísel. Každou sudou noc jsme nechodili spát a místo toho běhali s čelovkou po lese. Tvrdý trénink. Žádné slitování. Pevné nervy. Ale vyplácí se. Taková je, vážení přátelé – Hradecká sova – 2009 (ozvučení z Rockyho ke článku doplním později).

Na startu
Na startu

Cesta na start nebyla snadná. Už jsem možná zmiňoval náš předchozí nelítostný trénink – nyní přišel vhod. Museli jsme urazit danou trasu tak, abychom dorazili včas, abychom zároveň nebyli příliš unavení, nebyli tam zase příliš brzo, protože byla celkem zima. Důležitá byla i motivace všech členů týmu. Plní odhodlání jsme tedy přibližně v 16:00 vyrazili z domu, obešli blok a v 16:03 se ocitli na startu. S ulehčením jsme odhodili svá zavazadla k dětskému písečku a dali si zaslouženou svačinku.

Ačkoliv původní předpověď počasí byla poněkud strašidelná, nakonec se počasí (a v těsném závěsu za ním i meteorologové) umoudřilo a i když byla zima a občas foukal protivný vítr, naštěstí nepršelo (jenom chvilku brzy ráno, ale nic strašného).

Na startu
Na startu

Orgové nám ještě přeříkali důležité informace a potom jsme už mohli začít úvodní řadou. Jednotlivé šifry nebudu s dovolením podrobně popisovat, kdo tam byl, ten je zná, kdo tam nebyl, bude mít asi lepší se podívat na přesné zadání i včetně řešení, které se co nevidět jistě objeví na oficiálních stránkách hry, které jsou: http://sova.osjak.cz/2009/index.php. Naopak náš postup řešení těchto šifer se budu snažit aspoň trochu popsat, minimálně orgy možná bude zajímat, co nám dalo práci, co nás bavilo a nebavilo a podobně.

Než se pustím do samotného popisu našeho zápolení, měl bych asi pro jistotu ještě jednou představit náš tým. Skládá se ze mě, tedy Martina, vrozená skromnost mi nedovoluje dále popis mojí osobnosti rozvádět. Snad jen, že se jedná o osobnost vcelku hradeckou. Další důležitou součástí týmu je Luci, jakožto součást olomouckohradecká, ke mně patřící. Následují dva Petrové alias bratrové. Petr hradecký je bratr můj, nazývaný Péťa. Petr olomoucký je bratr její, nazývaný Peťa. Stránky našeho týmu jsou http://koumaci.nethar.com, ale co se týče šifrování najdete tam v podstatě jenom odkazy na reportáže. V šifrování se považujeme za začátečníky s krycím názvem neschopní. Hradeckou sovu jsme zkoušeli poprvé loni.

Čili první řada. Nejprve byly vyvěšeny tři obrázky, představující jedničky. Krajní jsme odhalili hned, na ten prostřední jsme museli přijít trochu blíže, přece jenom nebyly největší. Naštěstí papíry byly vyvěšovány na dvou místech, takže nebyl zase takový problém zaujmout vhodné místo. Nejprve jsem trochu tápal, jestli nebyly pro začátek vyvěšeny hned první tři členy řady, tudíž je to řada jedniček :-) ale to bychom asi nebyli na Hradecké sově, ale na Hradeckém retardovaném oslu. Druhý obrázek zůstal prozatím nepochopen, nevím, co všechno se dělo v hlavách ostatních členů týmu, ale já ho označil jako „ááá (aháá) – kupa!“. Následovali další – bylo to někde u třetího či u čtvrtého, když Péťa přišel s kalendářem a já rozluštil Akupa, Adřevo, Aprkna jako Apolena. Křestní jména byla jasná – začali jsme si vypisovat data, měsíce rostly postupně, u dnů se často střídala 9 a 11… nakonec si Péťa všiml úplňku a bylo jasno. Vyrazili jsme na cestu, pravé dobrodružství před námi a hlavně – velké množství týmů za námi ;-)

Přesun k rybníku byl vcelku rychlý, prostředí známé, pohybovali jsme se navíc směrem, který jsme předpokládali již doma nad mapou. Bohužel, následoval velký šok – řádky ve vrcholové knížce byly tak úzké, že se do nich nevešlo naše koumácké razítko ;-) Tak jsme se tedy vyplakali a zapsali se jako normální lidi.

Obrázky – domino – dvojice – rychlovka, proč odrazovat slabší týmy (jako jsou třeba Koumáci) hned na začátku. Šifra prolomena, aniž bychom se ještě pořádně rozseděli.

Datlík
Datlík

Plni optimismu jsme tedy opět sebrali batůžky a pokračovali v cestě. Již jsme se ale stáčeli zpět do Hradce, dříve než jsme si mysleli. Když jsem uviděl třetí šifru – Housenky – říkám si, že to bude problém. Já osobně nemám rád vysloveně obrázkové šifry, a tak už jsem se obával, co s tím vlastně budeme dělat. Někdy ve chvíli, kdy jsem se usadil na alumatku, slyším od jednoho z členů týmu: „…stanoviště Machkova…“… takže žádný odpočinek, vážení, jde se dále. To už jsem měl trochu hlad, ale houstička prostě musí počkat.

Hrdinně jsme přešli veletok Labe, překřížili rozlehlou louku a dorazili na místo čtvrté šifry. Jak jsme hledali místo k sezení, Luci říká, že bychom mohli kreslit čáry podle toho, kam jednotlivé kompasy ukazují. Vytáhl jsem čtverečkový papír, doplnil teorii o zelené kreslení a červené nekreslení, a tak jsme se ani všichni neusadili, natož abychom se najedli a další stanoviště bylo jasné.

Napadlo nás sednout na autobus, ale žádný nejel, takže jsme tu jednu zastávku museli přejít pěšky. Jak jsme se dozvěděli později od jednoho z organizátorů, u stanoviště pět nastaly problémy. Fronta, opadané značky, nevím, co všechno. Je škoda, že se to zkomplikovalo, byl to celkem dobrý nápad, procházet se ve tmě kolem hřbitova taky nemusí být špatné. My tu ale ještě byli za světla, někde v popředí startovního pole, takže jsme si stezku v klidu prošli a vyšel Datlík. Je pravda, že s dalšími písmeny to úplně zřejmé nebylo, jestli to bylo J jako jih, S jako sever, 50M jako padesát metrů, nebo ROH, to se dozvím až z výsledků, nicméně stačilo to. — dodatečný update článku, už jsou výsledky: správně bylo „S ROH DATLIKU“, nam vyslo „SOH DATLIK J“, což jsme si upravili buď na „ROH“ nebo „50M“ a závěr na „J“ nebo „S“. Rozhodli jsme se, že půjdeme na severní roh Datlíku, případně 50m na jih od toho rohu. Naštěstí to stačilo.

Byli jsme celkem překvapeni, když nám org u Datlíku sdělil, že jsme druzí. Ideální čas si to pokazit :-) Sedl jsem s bráchou na loď, udělali jsme několik otoček kolem osy (kolem svislé naštěstí), než jsme pochopili, jak se ďáblův stroj ovládá, a několik dalších otoček kolem osy, než jsme se to naučili přijatelně použít v praxi (kompletně jsme se to naučili až během diskuze v lese s Luci o pár hodin později). Naše dobrodružství bylo patrně natolik dechberoucí, že Peťa s Luci na břehu bohužel dostatečně nezaregistrovali ceduli se Saturnem… ale o tom později.

Datlík
Datlík

Dostali jsme Disko a rozradostnění nad touto pochoutkou ho všechno snědli… hehe, dobře, nesnědli, jsme Koumáci, na tohle už nás nedostanete. Opatrně jsme balení rozdělali a poznamenali si pořadí tří druhů sušenek. Nejprve nám, pokud si to dobře pamatuju, z morseovky nic nevyšlo, tak jsme zkoušeli římská čísla a další, jak už to tak bývá, zhovadilosti. Pak jsem morseovku zkusil ještě jednou všemi směry a jediný trochu slovo připomínající výsledek byl SESTA… sesta… sesta… že by šestá? Šestá co? No je to šestá šifra… hmmm… šestá… šestá… je tu někde poblíž něco šestého? Ehm… šestého? Třebááá… sušenka? Uran! Bomba, jsme fakt dobří… další rychle pokořená šifra. Co nás může zastavit? Co? Co? No co myslíte? … v tu chvíli jsme měli před sebou vyhozených 45 minut… Neodcházejte od obrazovek, hned pokračujeme…

Protože víme, že nahoře u hvězdárny je naučná stezka s planetami, vypravili jsme se tam… bohužel nahoře jsme zjistili, že Uran je někde zpátky dole. Rozdělili jsme se a já s Peťou jsme běželi ověřit umístění Uranu, aby nakonec nebyl někde nahoře, mapka naučné stezky totiž byla očíslovaná, ale ne přímo popsaná. Bohužel – na místě, kde podle všech naprosto přesných matematických výpočtů, bude Uran, jsme ovšem nalezli… světe div se… ceduli Hailey. To dokáže trochu naštvat, protože pak nikdy nevíte, jestli na další ceduli nebude třeba vesmírná loď Enterprise. No dobrá… proběhli jsme se ještě semhle a tamhle a nakonec jsme našli Saturn… šli jsme naproti druhé polovině týmu s batohy… kdesi nahoře u hvězdárny… sešli zase dolů… a hurá k Uranu. Tentokrát už správně, ztráta bohužel veliká. Org u Datlíku nás vřele vítal, opět, pak si možná uvědomil, že už nás jednou viděl, protože jen mávl rukou a říkal něco jako: „Aha, vy jste… vy jste.“ Ano, to jsme.

Nu což, šli jsme dále kolem zdejších rybníčků, až jsme došli k planetě Uran. Nejprve jsme zadání šifry nemohli najít, ale pak jsem přemohl lenost a podíval se do papíru na upřesnění… popošli jsme tedy patnáct metrů západně a strom s budkou už se na nás usmíval. Přesunuli jsme se o kus dál a připravili naše sezení – vytáhli luštící pomůcky, alumatky, svačinovečeře, atd. Opět se ukázalo, že celá tato operace trvá déle než samotné luštění. Nejprve jsme sice papíry vystřihli, slepili a zkoušeli namotat například na velikost sušenek Disko, ale zase tak moc jsme tomu nevěřili, když ta samá šifra byla na Sově loni s lentilkami. Vzápětí jsme ale našli výskyty souměrných shluků písmen, takže se dal výsledek s trochou soustředění rovnou přečíst z papíru. Přehýbání by asi bylo efektnější, ovšem nikoliv efektivnější ;-)

Takže znova na cestě. Už jsme si na to zvykali. Když jsme vyšplhali od Biřičky nahoru na Nový Hradec, z náměstí se začal ozývat ohňostroj slavností královny Elišky – posteskli jsme si, že loni jsme o tu podívanou taktéž přišli, tak snad za rok už se budou termíny lišit. Jestli ne, tak se opravdu nedá nic dělat a potřetí už… už opravdu… zase půjdeme na Sovu.

Chuck Norris, to byla obtížností přiměřená šifra. Když se teď prohrabuji zadáními těch předchozích, přijdou mi sušenky Disko jako hodně vtipná a nápaditá šifra, z rozlousknutí jsem měl opravdu radost. U ostatních šifer to bylo taky fajn, kompasy byly třeba pěkné, ale šifry byly hodně jednoduché. To nepíšu jako stížnost, Sova je hra pro začátečníky, nemá cenu je otrávit hned ze začátku, radost z vyřešené šifry a postup dál dokáže hodně motivovat, vždyť jsme to na sobě sami viděli. Navíc jsme asi taky měli trochu štěstí, ono šifra typu 3 – Housenky – nemusí být vždy tak jednoduchá, jak se to povedlo nám – tu bych zařadil do kategorie buď „vidíš a jdeš dál“ nebo „nevidíš a jsi v…“. A další věc – ovšem – už brzy se měly objevit obtížnější šifry, takže v pořádku. A proč to vlastně říkám – Chuck Norris byla asi první šifra, kde jsme strávili o něco delší dobu než na předchozích (i když taky ne nic závratného, ale už jsem si konečně snědl tu housku), kde jsme opravdu sedli, v rychlosti vyluštili a zase šli (i když třeba od Saturnu k Jupiteru místo k Uranu :-)). Tady to nechtělo ani tak luštitelské znalosti a nápady jako spíš zeměpisné znalosti. Zkoušeli jsme státy, jejich kódy, ani vlastně nevím proč hlavní města i samozřejmě běžná města, která byla v textu zmíněna. Nakonec jsme to dali dohromady a vyšel nám Hammerův pomník, ze kterého byl během vteřinky správný pomník Hackerův. Tudíž se šlo dál.

Péťa a Peťa na dalším stanovišti dostali za úkol střílet z laseru, my s Luci se vypravili identifikovat obsah skleniček. Trochu jsem se obával, že budeme muset strkat ruce do sklenic mezi pavouky či do nějakého slizu, ale zadání bylo poetičtější, opět pěkný nápad. Už si to možná nepamatuju přesně, nevím, co byl správný výsledek a co byly jenom naše nápady během čuchání, ale tuším, že šlo o skořici, majoránku a hřebíček, které jsme rozlouskli bez problémů. Zbývaly dvě sklenice, kde jsme tušili oregano a tymián, možná bazalku, teď jenom vědět, co je co. Jako znalec pizzy jsem to nakonec nastřelil a orgové nás pochválili… pozor… to si ještě jednou vychutnám pro všechny: A orgové nás pochválili! …že to máme hned napoprvé správně. Péťové mezitím trefili terče, což prý také nebylo nejjednodušší, obzvlášť když se ze začátku o nic neopírali.

Nu dostali jsme mapu s vyznačením dalšího stanoviště. Chvilku nám zabralo ho správně najít na naší mapě, ale povedlo se a vypravili jsme se dál. Přesun byl docela dlouhý, už se nám toho chození zdálo oproti luštění opravdu dost. Na všechno jsme ale zapomněli, když jsme vyhrabali zadání desáté šifry… byli jsme druzí! To vypadalo hodně slibně. Ano, vypadalo.

Zkoušeli jsme s kostkami zvěrstva všelijaká, přepočítávali, kolik čeho je, kde se co jak opakuje, zjistili, že na červeném pozadí jsou jenom jedničky a čtyřky, ale pořád ne a ne vědět, co s tím. Nechtělo se mi, nechtělo, ale nakonec jsem vyrazil pro nápovědy. Když jsme dorazili jako druzí, volat o řešení připadalo v úvahu jedině v naprosto krajní nouzi. Po chvilce běhu pěšinou s čelovkou, lesní hřbitov opodál, temné stíny kolem mě… začal jsem si říkat, jestli se snad náhodou nebojím :-) Ale naštěstí jsem brzy začal myslet spíše na příjemnější věci, například že zde brzy zemřu vyčerpáním. Běh přešel do indiánského střídání chůze/běhu, zpátky jsem potom už jenom šel. Myslím, že jsem to prošel po vcelku nejkratší možné vzdálenosti, udělal jsem zhruba trojúhelníček a akorát jsem jednou minul křižovatku těch čtyřech lesních částí, takže jsem se musel vrátit, což mi přidalo nějaký půl kilometr… protože jsem využil možnosti povolené GPSky, můžu teď vidět, že obě nápovědy mě stály necelých devět kilometrů. Když to porovnám s loňskem, tak je to docela nářez. Asi je to tak naschvál, aby si každý nápovědu pekelně rozmyslel, ale už jenom proto, že jsem pro ni v našem týmu běžel zrovna já, můžu říct, že se mi to zdálo dost přehnané. Je pravda, že časově se jedná o méně než polovinu – pak už se dá ostatním informace zavolat a v klidu se vrátit, zatímco oni luští, ale… Celková vzdálenost, kterou jsem během Sovy urazil, byla 40 km (taky nářez, řekl bych). Zašel jsem si s Peťou něco během hledání Uranu (to je ale v rámci tolerance, stane se asi většině týmů, že občas někde bloudí), takže třeba počítat na přesuny něco kolem 30 km… pro tuhle nápovědu je to tedy navýšení zhruba o třetinu. Každopádně, co naplat, je nutno konstatovat další dvě věci: zaprvé to byla nápověda vynikající, protože nám pomohla. Zadruhé se jednalo o nejtěžší šifru hry, aspoň z mého pohledu. Tudíž je asi vše správně (nechce se mi teď procházet polohu ostatních nápověd, ale co si pamatuju, zdály se mi bohužel také dost daleko, čímž poslední argument padá). Mapa celé hry následuje, kliknutím zvětšete:

Trasa celé hry i s nápovědou číslo 10
Trasa celé hry i s nápovědou číslo 10

Jakmile jsem měl obě nápovědy, logicky jsem se začal vracet zpět. Jak už jsem psal, nápověda pomohla, takže jsem se s Péťou telefonem domluvil na návrhu řešení, který jsem zavolal zpátky. Měl jsem velkou radost, že při návratu k týmu jsem na papíře uviděl nakreslená písmenka, takže to zabralo. Přesmyčku ve stylu PRTOEF nebo jak to bylo jsem označil jako PETROF, následně jsem se svalil a ztratil vědomí. V další hře jsem již pokračoval jenom jako zombie, která buď neměla nožičky, nebo ji nožičky moc bolely, dostával jsem křeče do břicha a neudržel v ruce těžší předměty, jako je například tužka nebo papír A4. Přesto se pokusím přetlumočit vám i své další mlhavé vzpomínky.

Stanoviště 11. Už jsme nebyli druzí, překvapivě :-) Ale stále to bylo pěkné umístění někde okolo pátého místa. Šneček leze pořád jenom dokola, šneček leze pořád jenom dokola… Luci to s ním celé prolezla, 26 písmen věty samozřejmě nebyla náhoda, takže jsme tu za pár minut měli Pajkrovu flošnu. Mírný deštík, naštěstí jediný během celé noci, nás neohrozil.

A s flošnou tu byla i dvanáctá šifra. Analytická. A náš „konec“. Zde se rozhodlo, že tedy opravdu letos nevyhrajeme :-) Což je dobře, protože tím se potvrdilo, že jsme stále zelenáči zelení, a tak se za rok můžeme zase v klidu zúčastnit Hradecké sovy :-D

Trochu ovšem zamrzí, že jsme byli řešení hodně blízko. Na stanovišti jsme už ale usínali a mrzli, což se asi také podepsalo na našem výkonu. Správně jsme rozdělili text do pětic, všimli si i postupného zvětšování všech písmen. Tak nějak jsme to rozskupinovali a zkoušeli na to hlavně morseovku. Potud vše zcela správně. Leč naše rozskupinování prostě nebylo nikdy správné a nezkusili jsme všechny možné kombinace (ze správných řešení teď vidím, že stačilo nejen sledovat zvětšování písmen, ale zkusit si tu první skupinu i zmenšit – jak jednoduché – potom už by se nám to na čárky a tečky rozdělovalo o dost jednodušeji… ale i bez toho se to dalo vyhaluzit… ach, těsně..). Škoda, tušili jsme správně, že jsme hodně blízko, proto to zkoušeli stále znovu a ztráceli další čas. Nakonec jsme zavrhli i nápovědu (odhadem tak 20-30 minut daleko), protože jsme se obávali, že by nám tak akorát prozradila to, co už jsme rozlouskli a nijak by nás neposunula, leda do hrobu únavou. Zatím není zveřejněná, tak nevím. Vzhledem k velké časové ztrátě jsme pak už tedy smíření s osudem zavolali o řešení. Ač bylo jediné, které jsme vzali, určitě si nemyslím, že šlo o šifru nejtěžší. Tou byla pravděpodobně již zmíněná kostka. Dle mého se jednalo o ranní krizi týmu, kterou jsme na rozdíl od jiných bohužel nezvládli. Co se týče té obtížnosti či záludnosti, na druhé místo bych asi dal úvodní úplňkovou řadu, pak asi vtipné Disko či Chucka Norrise vyžadujícího zeměpisné znalosti.

Analytická
Analytická

Pak už tedy s čistou hlavou, v poklidném tempu a bez větších ambicí jsme pokračovali k letnímu kinu. Bez komplikací jsme dali dohromady jména, ze kterých nic nevzešlo, tak jsme si vypsali z kalendáře i data. Tentokrát si Péťa povšiml, že mají všichni svátek (mimo snad jednoho jediného) v neděli. Začali jsme tedy hledat ulici Nedělní, Sváteční, Víkendovou, apod. Jestli si to dobře pamatuju, jediná nenedělní byla Hana, ta byla v sobotu. Tak jsme zase hledali nějakou ulici Hany, třeba Hanušovu. Nakonec jsme použili čísla dnů  a Ladova ulice byla na světě. S tímto řešením přišla Luci (mám za úkol to sem vysloveně napsat) a hlasitě protestovala, že ho navrhovala hned na začátku, bohužel její nápady jsme většinou ignorovali, tentokrát to byla výjimečně chyba :-P

Následovala sovička s několika chybami, opět velmi jednoduchá šifra, organizátoři s námi po ránu měli už slitování. Protože na kartě týmu bylo 18 stanovišť a cíl, čekali jsme, že hra bude ještě o dost delší. S tím jsme kalkulovali, i když jsme si volali o řešení, spíše než o dobré umístění (běh pro nápovědu), nám šlo o to si zahrát (tudíž neztrácet čas). Stále jsme se obávali těžších šifer, které tedy nakonec nepřišly. Sice se od desátého stanoviště objevovalo na zadáních číslování 10/15, 11/15,… což inteligentnějším účastníkům něco naznačí, ale my, Koumáci, to brali spíše jako označení, že se všechny tyto šifry budou společně nějak používat u patnáctky, třeba kódy stanovišť nebo něco takového…

Nakonec se ukázalo, že patnáctka je poslední, kódy stanovišť se mají opravdu použít, ale úplně všechny, abychom je zadali do jednoduché doplňovačky na závěr (složitá by v cíli naštvala, to je ok). Odevzdali jsme tedy výsledek, kterým byla „Kostra dinosaura“, náš čas byl zapsán, dostali jsme dotazníček. Dotazník jsme vyplnili a tím to skončilo. Na stupních vítězů jsme neskončili, takže co řešit, já se hlavně těšil domů do postele, nicméně mám vyřídit postěžování, že bychom v cíli čekali více fanfár a ohňostrojů, gratulaci, potřepání rukou či polibek od všech orgů starších patnácti let :-) Došli jsme časově tuším šestí nebo sedmí a vlastně nic moc nikdo si nás nevšímal.

Vyšli jsme tedy ven, já samozřejmě vykulhal, protože kdo z vás nezapomněl, já jsem byl zombie bez funkčních nožiček. Naštěstí během čtvrt hodinky jel autobus, tak jsme na něj sedli a za dalších pár desítek minut se uložili k zaslouženému odpočinku.

Letošní sova se mi moc líbila. Když jsme se jí zúčastnili loni, byla to pro mě novinka, ze které jsem byl nadšen. Letos už jsem sice věděl, co mě čeká, ale vzhledem ke známému hradeckému prostředí, nepříliš zapeklitým šifrám a určitě i notné dávce štěstí, jsme se většinu hry pohybovali na špičce závodního pole, což nám dodávalo energii a motivaci, proto jsme si hru velice užívali a byli pyšní na své výsledky. Co se týče počtu šifer, myslím, že byl přiměřený. Obtížnost by neškodila trochu větší, ale je to ošemetné, nic se nemá přehánět, přece jenom jsme ve hře pro začátečníky, a tak je lepší to mít trochu lehčí než trochu těžší, než je zdrávo. Nápovědy a jejich extrémní vzdálenost jsem už zmiňoval, možná by stálo za uvážení použít nějakou jednodušší nápovědu, která by byla blíž. Jenže to by hru asi zase zbytečně komplikovalo a vzpomínám si na loňský ročník, kdy byly nápovědy docela blízko a my jsme se tak většinou zase tak moc nenamáhali s luštěním a běhali pro nápovědy, co to šlo, to taky určitě není dobře.

Uražená vzdálenost se mi zdála docela veliká, s tou jednou nápovědou, jak jsem psal, čtyřicet kilometrů a byl jsem pak opravdu vyřízený (v neděli po obědě jsem navíc s Peťou ještě uskutečnil pokus o FTF v geocachingu, to jsem si nožičky odepsal úplně). Třeba by stálo za zvážení vzdálenost snížit, a aby byl zachován celkový čas, zvýšit počet či obtížnost šifer. No… prostě chci říct, že vlastně nevím, jak je to správně a organizátorům jejich roli nezávidím :-) Ale moc jim za ni děkuji, Hradecká sova se i letos hodně hodně povedla, a tak moc, jak jsem se těšil na 2009, začínám se už teď těšit na 2010, doufám, že bude!

Loni jsme byli osmí, letos jsme nakonec devátí, s výkonem jsem ale spokojen. Týmů bylo více než loni a jedinému řešení, o které jsme si volali, jsme byli velmi blízko. Tudíž třikrát hurá Koumákům! A třikrát hurá organizátorům. A kromě hodných orgů děkuji i ostatním soutěžícím, hlavně těm, co jsme je porazili :-P

  1. Markéti (Smrduté ploštice) napsal:

    Ahoj, díky za reportáž, tu naši jsme ještě neměli sílu sesmolit). A dodatečně díky za pomoc Luci u Datlíku (pomáhala naší posádce odvázat loď, když se posádka rozhodla odjet i s pařezem, ke kterému byla připevněna…). Je zajímavý, jak se na jednotlivé šifry každý kouká úplně jinak. Nás třeba nápověda ke kostičkám totálně zmátla, protože jsme nedokázali najít třetí parametr, podle kterého kostičky rozdělit (připadalo nám jako nesmysl dělit hrací kostky podle čísel :-) ).

  2. Ohledně lodě – nemáte zač. Původně jsme vám ji sice chtěli navrtat, ale org se díval, tak jsme předstírali spolupráci :-D
    Ano, na šifry i nápovědy se asi každý dívá jinak. Všimneš si hned řešení a jdeš dál, jiný si nad tím láme hlavu dvě hodiny. U další šifry se to může zase vyměnit, není to jenom o zkušenostech a znalostech, ale i o štěstí. Proto jak jsem psal – orgům jejich roli nezávidím, nastavit ideálně obtížnost musí být hodně těžké. Tím líp, že letos se to povedlo.

  3. Kristy (Smrduté ploštice) napsal:

    Ahoj, ahoj.. tak jsem se také začetla do vaší reportáže a ověřila si, že jste to byli vy, kdo nám pomohl u Datlíku (odvázal lodičku) a komu jsme ani nepoděkovali.. a jak tak koukám, už mě sestřička předeběhla..ale fakt dík (a David se také opožděně omlouvá Luci, že ji málem praštil pádlem)
    Při čtení reportáží je fajn si porovnat myšlenkové pochody.. taky jsme si Aklády/Adřevo (tady jsme skončili) přeložili až druhý den…ale úplňku jsme si všimli naštěstí dřív :)* Taky jsem se dozvěděla, že ona sušenka byla šestá. Stejně jako vy jsme nejdříve zkusili morseovku, římské číslice,… když jsme se rozhodli sušenky sníst, tahle naštěstí vyšla na Davida, který Diska jí tak, že je vždycky nejřív rozloupne.. jen jsme nevěděli, jestli tam Uran nebyl víckrát, Borek prý měl po nich nějaký igelitový pocit :D* taky konečně víme, jak je možné, že jsme vás u Uranu předběhli, ždyž z Datlíku jste šli před námi.. ale pak jste nás zase trumfli vy u bylinek a u kostek zaváleli na plné čáře (jste fakt koumáci!)…my po 2,5hodinách volali o řešení…
    Markét trasu změřila asi na 25km (bez nápověd), tak nevím, kdo byl přesnější. každopádně nás překvapilo, že jsme tak brzo v cíli. Nám, co jsme nešli až na Výskyt, ta trasa asi vyhovovala, loni to bylo delší. Stejně jako vám nám v cíli chyběli fanfáry, ale o to míň jsme se cítili provinile, že místo čekání na vyhlašování jdeme spát.
    Takže za rok naviděnou!

  4. Díky za dlouhý koment, Kristy, potěší, hned se nám jejich celkový počet tady na blogu zdvojnásobil :-)
    U Diska jsme se ubírali správným postupem, který orgové zamýšleli. Ale pak jsme si říkali, že postup: „Ha, Disko! Sníst!“ byl možná ještě lepší ;) za předpokladu, že se jí opatrně a po kouskách :-)
    Přesný údaj z GPSky o délce trasy, kterou jsem ušel já (což bylo z týmu nejvíc – pobíhal jsem okolo hvězdárny, očuchávat bylinky i pro nápovědu – akorát na loďku jsem ji radši nevzal :-)) je 39,7 km. Z toho pro nápovědu k číslu 10 – Kostky to bylo 9 kilometrů (něco přes 500 metrů jsem bloudil u křižovatky lesních částí). Očuchávání bylinek asi 1 km. Zbytečné pobíhání k hvězdárně tam a zpátky až do pohádky neuvěřitelných 4,5 km. Takže trasa bez nápovědy a bloudění cca 26,2 km :-)

  5. Luci napsal:

    Drahé Smrduté ploštice, nemáte zač, bylo mi líto orga, asi by tu loďku pak musel držet, když byste urvali špagátek a vylomili špalek ;)

  6. Luci napsal:

    Tak prej můj předchozí komentář vyznívá, jako že jste lemry, že jste si neodvázali loď :D, tak tak to myšleno nebylo :)) Nejste lemry, už jenom proto, že jste skončili před náma. Příští rok mám nový cíl, skončit před váma :D

  7. Kristy (Smrduté ploštice) napsal:

    No, tak my si to teda osobně nevezememe:). Nejsme lemry, jsme ploštice :) Prostě naše posádka se rozhodla osamostatnit a vyrazit střemhlav a detaily jako provázek nebo špalek v zápalu hry nevnímala. My bychom zase příští rok chtěli ty trička s tím tlustým ptáčkem, ….ale asi si je budem muset naktisknout sami 8o)

  8. Honza napsal:

    Chudák zombík, já jsem si spíš představil, že jsi chodil jak pan učitel na tělák – Formánek. :-) Až v půlce reportáže mi došlo, že Péťa je vlastně „malej“ Dolík. :-) Ty jsi to věděl? :-) Teda nevim nevim, myslim, že bych neměl šanci, možná proto že s tím nemám žádné zkušenosti nebo že si teď můžu přečíst zadání a nemám vůli nad tím přemýšlet, rovnou kouknu na nápovědu a pak na řešení a říkám si, že to by mě nenapadlo. Jinak je to pěknej nápad ta Sova, ale to chození, jéé, to by se mi nechtělo.

  9. Jirka napsal:

    Teda musím říct, že reportáž je to vyčerpávající (a taky zábavná) :-)

  10. Honza & Jirka: Díky za komenty, kucííí. A koukám, že máte v práci taky frčák, že? ;-)

  11. Honza napsal:

    :-) Ano, nejsem hodnocen úkolově. Tudíž tady bojujeme známým stylem: firma se snaží platit co nejméně, naopak zaměstnanec se snaží co nejméně pracovat. Tak si važ mých komentářů, protože jsou placené.

  12. Weich. napsal:

    Hele, jaktože o tomhle nevím??
    Sova, sova… to jsem asi strávil minulý rok s hlavou v… no ale to taky jde. Sakra, bude to i příště? :-)

Napsat komentář