Hradecká sova 2012

Koumáci
Koumáci

Dokud mám ještě letošní Hradeckou sovu čerstvě v paměti, pokusím se sepsat takový nějaký report ze hry, jak bývá u šifrovaček obvyklé. Pokud jste sem zabloudili, aniž byste věděli, co to vlastně tahleta šifrovačka je, mrkněte prosím na oficiální stránky Hradecké sovy: http://sova.osjak.cz/ nebo přímo na wiki: http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0ifrovac%C3%AD_hra

Cestou na start
Cestou na start
Šifrovaček se nějak usilovně nezúčastňujeme, proto v nich asi zůstaneme věčnými začátečníky. I z toho důvodu je pro nás Sova svým zaměřením jako stvořená. Kromě pár výjimek hrajeme vlastně jenom každý rok Sovu, ve které jsme se postupně většinou zlepšovali, až jsme si minulý rok troufli na kategorii Výzva, kde jsme s úspěchem získali poslední místo po usínací krizi. Po tomto nezdaru jsme váhali, jestli se letos – tedy v roce 2012 – vůbec zúčastníme. Když jsme se dozvěděli, že se má tentokrát jednat čistě jenom o terénní hru kdesi po lesích a bez GPS, rozhodli jsme se jednoznačně vynechat, protože s našimi schopnostmi bychom se za prvním stromem ztratili. Přišlo ovšem požehnání z nebes (černý humor), hradecké lesy zasáhla nedávno nepříjemná kalamita a Sova se tedy nakonec odehrávala ve městě (což organizátorům asi přidělalo narychlo hodně práce, ale zvládli to báječně). Po trošce odmlouvání a přemlouvání jsem svolil a náš tým opět zaregistroval. Vyplatilo se, protože letošní hra nás hodně bavila, užili jsme si ji v klidu a pohodě se vším všudy, neměli jsme žádné krize a nakonec jsme jako třešničku na dortu obsadili i pěkné třetí místo v kategorii Pohoda. Mrkněme se nyní stručně na jednotlivé šifry a co jsme u nich zažili (pro úplné pochopení kontextu si ti, kteří se neúčastnili, musejí asi jednotlivé šifry prostudovat na stránkách Hradecké sovy).

Luštění
Luštění
Prvním oříškem bylo dostat se na místo startu. Ne snad, že by bylo nějak skryté, ale letos jsme se rozhodli, že nepojedeme hned na začátek registrace, ale dorazíme v klídku až dalším trolejbusem někdy v půlce registrační doby. Tento nápad jsme samozřejmě neměli sami, proto jsme Sovu zahájili hned cestou k Albertu oblíbenou společenskou hrou „Na zpocené sardinky“, jejíž pravidla si nejspíš umí každý představit. Nastupuje se samozřejmě pouze předem.

Na startu jsme se přihlásili, zopakovali svá jména, kontaktní telefon i tajného maskota a dostali zapečetěnou obálku (možná byla jenom normálně zalepená, ale tuhle reportáž píšu já, tak mi do toho nekecejte ;)). Kromě běžných i neběžných známých tváří z předchozích ročníků jsem zaregistroval i bývalé spolužáky Potraty, podle jejichž chemického složení mi bylo jasno, že budou žhavými kandidáty na vítězství, což se potvrdilo (jistě má svůj vliv i to, že jsme spolu dlouhé roky studovali a většinu toho, co dnes umějí, jsem jim nenápadně předával tak, aby měli pocit, že je to jejich vlastní zásluha). Pro jistotu jsem jim ještě popřál hodně smůly a už se honem vracel zpátky k našemu týmu, abychom zahájili hru.

Tady by tedy asi měla být chvíle pro naše stručné představení. Že jsem se zúčastnil já (tedy Martin), to už je asi jasné. Druhým nedílným členem týmu je moje žena Lucie, která nás letos vlastně do účasti přesvědčila. Protože olomoucká část příbuzenstva letos musela účast odřeknout, přidal se k nám už jenom můj brácha Petr. Tři není tak moc vysoký počet lidí na šifrovačku, ale už jsme v takovém počtu hráli vícekrát a aspoň se dobře hlasuje o volání pro případné nápovědy, apod. Letos jsme se při hře neposilňovali rumem, ale Péťa měl cosi domácího páleného, takže jsme se párkrát zahřáli a dali tak ostatním týmům větší šanci nás porazit (což až na výjimky nevyužili, asi chlastali víc).

1. Myšlenková mapa
První šifra byla jako obvykle nepříliš složitá, spíše zdlouhavá, aby se startovní pole trochu potrhalo. Po chvíli zmateného civění se začala mapa postupně plnit. Některá spojení byla jasná, některá nejasná, některá jsme tolik stříleli od boku, až nám přišla legrační. Když teď koukám na výsledky, tak nás ale musím pochválit, protože jsme to vyplnili skoro všechno správně. Orgové za čas začali vyvěšovat na šňůru nápovědy, které ale nám ale vždy jenom potvrdily to, co už jsme vyluštili. Heslo bylo ŠIPKA a my jsme se mohli zdaleka ne jako první, zdaleka ne jako poslední vypravit na cestu.

2. Omalovánky
Ačkoliv se šifra jmenovala omalovánky a v doporučené výbavě byly pastelky, vybarvovat komplet moc smyslu nemělo, jednotlivé k sobě patřící barvy nedávaly dohromady žádný tvar ani nevypadaly, jako že by se daly složit dohromady – jedním z prvních nápadu bylo i šifru rozstříhat a složit nějak podle barev a pak třeba číst tajenku. Hlavním cílem u této šifry však bylo dojít si na záchod, k čemuž je hřbitov jako stvořený. Ne, nejsme přehnaně morbidní tým, na hřbitově jsou k dispozici záchody, kam jsme si postupně zašli. Když jsem se vracel já jako poslední, měli už vlastně Péťa s Luckou vyluštěno, takže jsme mohli akorát pokračovat dále.

3. Ode zdi ke zdi
Sever jih, táta máma, válka mír, po částečném přečtení textu se protiklady docela rychle ukázaly, takže jsme mohli začít spojovat. Tajenka na sebe nenechala dlouho čekat a my jsme opět začali balit naši skromnou výbavu na další přesun. Tři šifry za námi, to by měl být lehký začátek na rozehřátí, u kterého jsme se naštěstí nezasekli. Co nás čeká dál?

4. Doplňovačka
Většina výrazů byla poměrně rychle známá. Stejně tak ale i to, že nesedí svojí velikostí do nabízené doplňovačky. K tomu divná číselná řada 9 9 11 19, řadu aplikuj vertikálně… to bude podle všeho skrývat klíč k tomu, jak se mají vyluštěné výrazy doplňovat do tajenky. Jenže moc smyslu to nedávalo. Že hvězdičky naznačují římské číslice, to jsme se dozvěděli až od Martina v cíli, při hře jsme to museli rozlousknout jiným způsobem – hrubou silou. Některé výrazy byly počtem písmen jednoznačné (popocatepetl, pí), zbytek bylo potřeba nějak rozmístit. Šli jsme na to prostě zvrchu dolů, což bylo shodou okolností, pokud se při pohledu na správné řešení nepletu, vlastně i svým způsobem správně. Prostě na první místo, kam se slovo vejde, se vepíše. Problém tohoto postupu je jednak v tom, že když něco nevíte jistě (nehoda/havárie, výbuch/výstřik, apod.), tak i když jedete zároveň shora a zdola, všechno nedoplníte. No ale to bychom nebyli Koumáci, abychom to nevykoumali. „V parčíku“ bylo jasné, potom bylo něco jako „na východě“ případně nepříliš vzdálená ulice „Na Důchodě“ a pochybný konec. Zlom přišel, když jsme si při jedné kontrole uvědomili, že mosaz není bronz (cín/zinek) a pak že řádky jsou proházené po trojicích (což byla také spíše náhoda způsobená velikostí římských číslic a úplně na konci neplatila, ale to už bylo jednoduché dopatlat). Takže ačkoliv to nebylo moc těžké, nějaký čas jsme ztratili, nicméně hra stále pokračovala a my se pohybovali někde v první dvacítce (což platilo tuším zhruba celou hru, polovina lidí před námi pak byla z Výzvy, druhá z Pohody), což nám vzhledem ke skromným cílům a s odzkoušenou předzvěstí krizových chladných ran zaručovalo prozatím naprostou spokojenost (cíl první desítka).

5. Aktivity
Aktivity se nám letos velmi líbily. Nechci mluvit za kompletní tým, ale skoro bych řekl, že v důvodech se shodneme. Pětka je tradičně pěkným osvěžením Hradecké sovy, kterou bych nerad rušil, užije se tam dost legrace a člověk si trochu odpočine od klasického luštění. Ale když si vzpomenu, jak jsme se loni (jsme trochu lemry, co se dá dělat) zapotili u chůd nebo u provlékání skrz provazy či nějakých těch obvyklých přelézaček, jsem rád, že letos to nijak fyzicky náročné (snad kromě levá/pravá :-)) nebylo, v této obtížnosti by se mi to líbilo vždycky. K jednotlivým aktivitám:

Hanojské věže
Hanojské věže
Hanojská věž – hanojská věž je jednoduchá, pokud jste ji už někdy dělali a ani časový limit, obzvlášť s pomocí jiného člena týmu (pneumatiky přece jenom nejsou malá dřevěná kolečka), nebyl extra přísný, když víte, jak přesouvat. Já to vím, s jediným problémem, že ať začnu jak začnu, je to obráceně, takže přerovnávám na druhý sloupec místo třetího. Tentokrát jsem si to předem přeříkal v hlavě, takže… to vyšlo jako obvykle na druhý pokus ;-)
Lyže – asi jediná „šifra“ letošní Sovy, kde jsme měli v nižším počtu členů v týmu výhodu. Šlo nám to myslím hodně rychle a písmenko bylo naše.
Houbařící kukačka – tady si zaslouží pochvalu Lucka, protože jsem si ani pořádně nezakukal a už měla košík plný.
Kostky – kostky se podařilo složit taky rychle a napoprve, hlavně asi mojí zásluhou, protože jsem Péťovi a Lucce pořádně svítil :-)
Poznávačka – tak tady jsem věděl, že nemám šanci, vím, že jestli byl tenkrát v prehistorických dobách, když jsem byl na základce, v něčem problém, byla to poznávačka rostlin. Péťa tak nějak taky takticky mlčel, pokud si dobře pamatuju, takže pár rostlin poznala aspoň Lucka, ale na písmenko to stejně nestačilo. Na webu Sovy je vyvěšené celkové řešení, ale zajímaly by mě i jednotlivé kytky, jestli jsme aspoň něco tipli správně.
Měli jsme tedy 4 z pěti písmen a mohli zkusit luštit. Zkoušeli jsme správně různé sčítání a odčítání písmen, ale nějak jsme furt nebyli spokojeni s výsledkem, trápili jsme se zbytečně dlouho, i když jsme to vlastně měli na dosah ruky: SLIB_BRID_PYSE_ Možná to tvrdé Y nás nějak odradilo nebo já nevím… SLIB OBR I DOPYSEL asi není úplně dobře. ŠLI BOBŘI DO PYSE_ se mi zalíbilo, ale přišlo mi to spíš legrační, ačkoliv Péťa s Luckou se zaradovali nad řešením. Tak jsem se aspoň dozvěděl, že existujou Pyšely.
Po krátkém váhání jsme si potvrdili předchozí rozhodnutí (ovlivněné i loňským propadákem), že půjdeme v klídku Pohodu.

Stožáry
Stožáry
6. Venouškovy stožáry
Tohle bylo vcelku jasné – bude se stříhat, bude se lepit a výsledek se bude číst z jednotlivých směrů. Teď jenom jak je rozmístit. Trochu nepochopitelně jsme se zasekli na tom, že v dolní půlce budou spisovatelé, v horní sportovci, a tak nějak podobně i s dalšími atributy a že čáry budou znamenat nějaké maximální křížení (jako že papír, co vede po zemi nesmí překřížit čáru, ten co je o level výše může překřížit plnou, ale ne čárkovanou… no naštěstí nás to rychle opustilo, protože to tak nějak… ehm… nedávalo smysl. Jak rozdělit jednotlivé lidi na skupiny bylo jednoznačné, takže jsme bojovali hlavně se špatným lepidlem. Po přečtení tajenky jsme se vydali dále a děkovali, že nefoukal vítr a nepršelo.

7. Prsty
Snadná a rychlá šifra, asi na vzpamatování, dobře že tak.

8. Sv. Florián

sv. Florian
sv. Florian
Patron hasičů. Tohle bude něco s ohýnkem. Dušička pyromana se ve mně zaradovala. Vyluštit tajenku byla rychlovka: „Užij dva živly.“ Ale co s tím? Hladově jsem se vrhl po sirkách a svíčce a začal si hrát se svým papírem. Přiznejme si to na rovinu, Péťa s Luckou mě měli za blázna, ale já to věděl, já to věděl (ďábelský ohnivý smích). No bohužel se ale nic neobjevilo, ať jsem nahříval papír jak jsem nahříval, z obou stran. Chvíli jsme tedy ještě koukali na papír a přemýšleli, co s tím dál. Hledali nějaké souvislosti, což takhle spojit dva živly (obrázky vodní a ohnivé) nějak dohromady, nějak je spárovat, cokoliv… Bohužel ne… opět se sápu po sirkách a znovu nahřívám… nic… v dalším záchvatu si beru své jediné zásoby vody a polévám s nimi papír… nic… zase luštíme… nenápadně vstávám a mířím se svým papírem k Labi… zbytek týmu mě odrazuje od sebevraždy a cítím trochu té manželské lásky a strachu, že se utopím… ale řešení mi přijde hned od začátku tak jasné, že odolávám a sbíhám ke břehu… snažím se namočit papír… ach, nedosáhnu… ještě kousek… mám mokré koleno… ach… upouštím papír do vody… nedosáhnu… možná kdybych už nedosáhl, vrátím se a šifru nikdy nevyluštíme… ale já to dokážu, ano, já to dokážu! :-) … vytahuju vítězoslavně mokrý papír a vracím se k týmu. Zadostiučení – písmenka se objeví. Nyní už mám povolení zapalovat vše, co mě napadne. Bohužel ať nahříváme papír jak chceme (i ten druhý nepoužitý už mám k dispozici), na zbylých místech se nic neobjevuje, možná nemám dost trpělivosti. Prudké zahřátí samozřejmě končí zapálením papíru. Čekáme, čekáme, nic, takže nakonec namočíme i druhý papír, abychom lépe přečetli alespoň ta na prvním papíře nevýrazná „vodní“ písmenka a doufáme, že .AXE.E.O (nebo co vlastně všechno dávala ta vodní část) nás má zavést k ulici Maxe Malého. Nebyli jsme si jisti, kudy vede cesta, proto jsme šli raději oklikou po silnici. Nejprve se zdálo, že to byl špatný tip (že by nás vedli znovu kolem Venouškových stožáru?). Ale pak jsme konečně došli až na místo a na východě dle upřesnění tam už uviděli další týmy vyzvedávající šifru a tak jsme si oddechli, že jdeme správně.

9. Čtverce
Chvíli jsme řešili, hledali symetrii, apod. Nakonec jsme to prostě jenom přečetli. Taky docela rychlá šifra, i když věřím, že tady se dalo trochu zatuhnout, na podobných už jsme občas trpěli.

10. WUG pln DRUG
Pro nás, řekl bych, nejtěžší šifra hry. Hodně dlouho jsme přemýšleli, co by se s tím dalo dělat. Asi to bylo tím, že jako jediná se řešila ve tmě s baterkou :-D Taky název, ačkoliv se mi líbí, že u Sovy většinou trochu napoví, nás tentokrát poněkud mátl. Opět jsme zkoumali, opět jsme řešili symetrie a různé další ptákoviny. Snad prý i tu morseovku jsme ze začátku z písmen bezvýsledně dělali. Vzhledem k fontu a tedy zarovnání to vypadalo na nějaké kreslení, ale text byl dost malý, tak snad z každého sloupečku písmen nějaké písmeno vyluštit a z toho pak čtyřslovnou větu? No skončilo to voláním o nápovědu. V posledních letech jsme se nad nápovědou povětšinou zasmáli, protože jsme ji vůbec nepochopili, tentokrát jsme i s tímto byli spokojení, protože na morseovku nás navedla v podstatě okamžitě. Zkusili jsme si písmena přepsat a vybarvit (tečky!) a nic nevycházelo, inverzně se taky zdálo že ne… už jsme byli trochu nesví a kdosi i navrhl volat o řešení, ale nakonec jsme si řekli, že ještě jednou to zkusíme přespsat do morseovky a vybarvit tentokrát inverzně, kupodivu to najednou vykouklo, tak se v tom vyznejte ;-) Šifra byla naše, trochu časové ztráty nevadí, jde se dál! A navíc zase do města do světla, super (i když jsme museli opustit krásnou noční oblohu, hvězdy šly vidět nádherně).

Spirála
Spirála
11. Spirála
Spirála byla rychlovka. Zatímco zbytek týmu pil a jedl, já nebožák jsem tentokrát dostal otrocký úkol narýsování os, protože u středu už zlomy nebyly vidět. Protože jsme ale už věděli, že začátek je správně VOTIBRH (ať žije votibrh!), alias HRBITOV nám to potvrdil, už to bylo jenom o pár chvílích práce.

12. Šachy
Naše nejrychleji zvládnutá šifra, pokud se nepletu. Když jsme si ji nesli od trubky ke stanovišti, napadlo nás třeba řešit, kterým tahem by se dával mat, což by bylo jistě zábavné, ale po řádném usazení bylo jasné, že rozestavení figurek nedává vždy úplně smysl, pěšáci na obou stranách a někde ani není král. Stačilo jenom nakreslit všechna možná dosažitelná místa bílého hráče a písmenka tu byla za moment. Dvě vcelku lehké šifry po sobě, dvě poslední před námi, zdálo se jasné, že teď přijde nějaké závěrečné maso.

13. Čínština
Hmm, tak co s tím. Počítali jsme průsečíky a dělali z toho čísla, zkoušeli kombinovat s písmeny čínskými (sčítat, odčítat, apod.), ale stále nic nevycházelo. Asi druhá nejtěžší šifra pro nás. I když jsme věděli, že ty čínské znaky nebudou tajenkou, nějak by se použít měly. Proč jsme je tedy normálně nepřečetli? Já vlastně nevím. Já sám, když jsem to zkoušel (a opravdu po sloupcích, my jsme to celou dobu věděli!), jsem vždy začal VECTLER a to mi smysl nedávalo a dál jsem to neřešil. Volali jsme tedy o nápovědu. Hezky jsme se shodli, protože se zákysy už máme také své zkušenosti a nějakých 30 trestných minut vůbec nic neřeší, když na šifru můžeme taky třeba dvě hodiny bezvýsledně čučet. No nápověda byla samozřejmě jednoduchá, ať nejsme paka a přečteme si to, že jo. Tak ještě jednou… VECTLER… nebo snad… VECTVER? No tak VECTVER už je samozřejmě jiná… takže jsme si udělali hned čtverec, ten už jsme znali možná z prvních pokusů na devítce. A co s ním? Ty naše průsečíky? Tam vycházelo i 26, což je fajn na abecedu a na původní pokusy, ale na čtverec 25 už moc ne. Takže vodorovné a svislé čáry. První pokus jsme dali obráceně, tak nevycházel, druhý jsme zaměnili svislé a vodorovné a tajenka se začala objevovat. Měli jsme jednu nebo dvě chybky, protože některé směry byly nejasné, ale to už se rychle ukázalo, takže můžeme jít na poslední šifru. Však už nám na místě začínala být zima.

14. Pískej píseň v pískovišti
Tohle by měla být závěrečná šifra, snad něco lehkého. Nakonec se ukázalo, že jsme měli pravdu. Jenže úplná rychlovka to nebyla. Prohlíželi jsme písmena, smysluplná slova tam moc nebyla, něco vyškrtávat nebo tak nepřicházelo vhod… Tady musím říct, že nás nadpis spíše zmátl a i teď když se dívám na nápovědu, tak je v „pějme PÍseň dokola“ zvýrazněné pí, což moc nechápu (tak než jsem dopsal článek, už je na webu i kompletní řešení a vysvětlení, k čemu bylo pí, takhle jsme písmenka nečetli, což ukazuje naši nezkušenosti, to jsme měli určitě vyzkoušet). Nejprve jsme si všimli P a dívali se, jestli kolem písmen P nenajdeme něco zvláštního, potom jsme přešli rovnou na PÍ. Že by se přičítaly k písmenům (k jednomu po druhém, aby se konvertovala na jiná) jednotlivé cifry čísla pí jsme zavrhli, protože pí nebylo v povinné výbavě a hned začátek byl nesmyslný, ale pí by mělo spíše navádět ke kruhu. Hledali jsme tedy zase nějakou spirálu, po které by se text četl jako tomu bylo tuším někdy v minulých ročnících… ale od středu ani od krajů nic nevedlo. Každopádně Lucka nakonec našla začátek slov „Kde domov můj…“ a po těch už jsme jenom jeli. Kromě ZŠ nám klikyhák smysl úplně nedával. Já v něm viděl hradby (Hradební?), někdo zase L a T či snad i další písmena. Nevybarvovali jsme totiž celá políčka, ale jenom kreslili čáry. I tak to ale vcelku vypadalo tak, jak orgové zamýšleli, nakonec jsme našli podobnou školu v okolí na mapě, a po bližším prozkoumání jsme našli i o něco vzdálenější nejenom podobnou, ale úplně stejnou :-) Takže hurá do cíle, máme téměř splněno!

15. Děrovaná

V cíli
V cíli
To už byla typická formalitka na závěr. Opět se měly použít papíry ze zbylých šifer (a já dokonce skladoval i mokrou osmičku!). Ta písmena, co byla trochu hlouběji v papíru, nám úplně přesně nevycházela, takže jsme měli dvě tři kandidátská písmenka, ale když se dal dohromady celý nápis, už to bylo jasné. MALUJ 6 SOV K RÁNU, nakreslil jsem tedy svůj megavýkon šesti sov k ránu a hurá, bylo splněno. Občerstvili jsme se a po chvíli vyrazili domů plni krásných zážitků. Tenhle ročník byl opravdu příjemný a v poklidu, měli jsme štěst, že jsme někde nezakysli a kromě dvou volání o nápovědu jsme hrou prošli bez větších problémů.

6 sov
6 sov
Pak už následovala jenom příjemná dohra. Doma jsme dočasně usnuli s tím, že půjdeme doopravdy spát až brzy večer, abychom se do práce pořádně vyspali a nebyli vzhůru naopak celou noc z neděle na pondělí. Když nás vzbudil někdy v jedenáct budík, čekala mě SMSka od orga Martina, že jsme nakonec třetí v kategorii Pohoda. To nám udělalo radost a ačkoliv bráchu už jsme z postele nedostali, my s Luckou jsem se odebrali busem na vyhlášení a pro červená trička. Ještě jednou nejenom za ceny, ale hlavně za celou perfektně připravenou hru všem organizátorům děkujeme, moc se nám to líbilo!

Diplom
Diplom

Hradecká sova 2010

Opět je to tady. Další ročník Hradecké Sovy! A s ním reportáž týmu Koumáků. Neuvěřitelné se stalo skutečností, legendární Koumáci se již potřetí zúčastnili této skvělé šifrovačky a pozor… došli do cíle!!! Opět s jednoduchým úkolem – skončit v první desítce. Tentokrát přibylo navíc rozdělení do kategorií – Pohoda a Výzva. O to jednodušší pro nás. Pro Koumáky! (pro zajímavost reportáž z roku 2008 a tady z roku 2009)
Podrobnosti budou v článku. Ano, budete moci obdivovat naše geniální myšlení, rychlý úsudek, vytrvalé nohy či prostě… štěstí jako prase. Budete se moci inspirovat, jak se řeší ty nejobtížnější šifry. Budete si moci brát příklad z toho, kdy je lepší ustoupit v zájmu zachování vysoké morálky týmu, i když je šifra na pohled sebelehčí, zavolat si o řešení a s veselou myslí postupovat dále. Ano, budete moci sledovat naše kroky od začátku do konce. Pokud se vám v průběhu článku bude kdykoliv zdát, že nám něco moc nešlo, nenechte se zmýlit, občas jsme to prostě jenom předstírali, abychom ostatní nepodrtili příliš přesvědčivě, čímž bychom je mohli rozplakat ;-)

Na startu

Taktiku týmu jsme probírali několik hodin před startem. Významný luštič český Péťa se bohužel letos nemohl zúčastnit, protože dal sobecky přednost opalování na ostrově, popíjení vínka při západu slunce, koupání v lagunách či tanci při řecké hudbě… no uznejte, jak mohl udělat takovou chybu? Co se týče strategie, museli jsme se tedy dohodnout jenom my tři – Martin, Luci a Peťa moravský: vezmeme si vodu, energetický nápoj, čaj, whisky, český rum nebo rum guayanský dvanáctiletý? Vzhledem k tomu, jak nám to šlo, odpověď každý uhodne!
Přesuňme se ale nyní už na start a přesuňme se na něj autobusem. Naše nohy, které jsme celý rok posilovali, totiž musí být v maximální pohodě. Každý metr navíc by mohl narušit naše soustředění.
Máme tu úvodní proslov, máme tu slavnou soví kostku. Až bude nejhůř, použijte ji. Sice se nám takové nabádání k ubližování ostatním týmům nelíbí, ale co se dá dělat, takové jsou pokyny.

Kdo tam nebyl, nechť se podívá na zadání a řešení na http://sova.osjak.cz.

1. Úvodní řada
A už je tu řada! Jak jednoduché! Pluh! Ha! Nebo že by ruchadlo? Takže bratranci Veverkovi. Veverka! Jasné, jasné… Jak je to jen letos jednoduché!
Ha! List! Javor! Samozřejmě! To je jasné! Vždyť máme trénovat zeměpis. Jak směšné… javorové listy, máme tu Kanadu… Veverka, Kanada… už se to začíná rýsovat!
Opice. Gorila. Nebo že by? No ano! King Kong! Čili Kongo! To je směšně jednoduché, tento obrázek tedy popisuje Afriku. Druhý severní Ameriku, první Evropu.
Čtvrtý obrázek – Neuschwanstein. Že by to byl hrad? Ne, to ne, to je Neuschwanstein. Takže Německo, máme tu zase Evropu. Ano, tři pravidla každý obrázek, jasné jasné, už jenom ta dvě další :-)
Další je kytka. Ehmmm… orchidej… lilie…? Ummm… typická severoamerická, že?
Šestý člen pták… vrabec? Že by se nám znázorňoval nějaký vývoj od země (pluh) výše přes stromy, kopce (hrad) až po ptáčky?
Mraky. Uch. Typické africké? Nebo evropské? Nebo že by už… Střídá se rostlina, věc, zvíře… no tak to už víme…
Strom, bříza. Nějak docházejí nápady. Že bych si napsal pod sebe názvy jednotlivých obrázků, třeba by z písmen něco vyšlo. Neeee, to neeee…
Pštros… ha, že by počet písmen? Aha, je to tam napsané, no dobře… Už stačí jenom jedno pravidlo ;-) Slovní fotbal na to nejde, první písmena taky nic.
(zapomněl jsem zmínit dva vtipné pokusy našeho týmu odevzdat obrázek zvířete, od kterých se ještě jednou distancuji)
Auto. No jo, auto. No jo.
„A tohle už vám určitě pomůže,“ zazní od orgů. Jak povzbuzující.
Mrkev. Poslední písmena… Uch…
Nakreslili jsme žirafu a jupííííí do hry. Konečně :-) A nebyli jsme poslední, což se nám na úvodní řadě většinou stává (zdravíme do Olomouce na Pewnost).

Na druhé šifře

2. Konference
To nemůže být nic příliš těžkého. Přece nenaštveme týmy začátečníků hned na začátku. Takže jenom přiřadit jména správně k větám. Že by jenom přečíst první písmena příjmení? No anooo! Jsme dobří! Míříme k rybníku Věkoše a necháváme za sebou většinu týmů. Tedy… chci říct… většinu těch týmů, co přišly po nás. Většinu.

3. Čísla
Lucčina oblíbená šifra, už minule bylo postupné kreslení dle směrů na Sově, i když zase trochu jiným způsobem, takže již cestou na naše luštící stanoviště, kde Peťa rozbil tábor, přicházíme s návrhem řešení. A opravdu, začínají se nám rýsovat první písmenka… která se mění v jakousi obludku… hu… tak znovu… písmenka, která se mění v jakousi šílenost… tak znovu… písmenka… SAVE… další písmenka… ono když si někdo (já) občas plete levou a pravou, někdo (Peťa) občas přeskočí čísla, tak to někdo (Luci), nemůže kreslit dobře, že? Hlavně si dobře rozdělit role.

4. Zebra
Naprosto zřejmé rozdělení na bílou a černou barvu. Proč nám to tedy trvalo tak dlouho? Luci a Peťa se nejprve klasicky pustili do své oblíbené morseovky, kterou dokáži nacpat na všechno, až se někdy divím, jak to dělají. Já jsem nejprve hledal dvojice – pátek, sobota – kašel, nemoc – Lucie, Věra – trh, zboží – na to, jak byl tento postup zcestný, mi to vycházelo velice dobře. Čekal jsem, že to, co zbyde, či naopak nezbyde, něco vykreslí. No nakonec to byly ty barvy, které jsme přiřadili a hledali nápis, ale nikde nic. Bylo to Braillovo písmo, které nám poradila telefonická nápověda (tedy ne přímo, ale to už jsme pochopili). S tím jsme se ještě během naší krátké a chudé šifrovací minulosti nesetkali, tak jsme se na sebe ani nezlobili, naopak se těšili, že příště Brailla už poznáme hned, každá takováhle zkušenost se počítá.
Navíc jsme stále měli vcelku dobrý čas někde kolem dolní poloviny startovního pole, vzhledem k špatnému startu vcelku klídek. Ono když si cestou ještě kupujete pití, chodíte na záchod, snažíte se přesvědčit zbytek týmu, abyste vzali nějakou kešku, rychleji to ani nejde :-)

5. Divný Morse
Směju se ještě teď aneb hrubá síla to jistí. Chvíli se na to bezradně díváme. Co s tím? Oddělovače slov budou snad oddělovače slov… tohle jednoslovné slovo bude tedy asi V… nebo U… ale to je morseovkou na víc znaků. Hmmm… Kód stanoviště dalekohled, že by se to nějak spojilo dohromady jako obraz ze dvou očí, zrcadlově spodek a vršek každého řádku… hmm… toto nám během pár vteřin či minut projelo hlavou, když jsem si tak nějak řekl, že začátek by mohl být… DALSI STANOVISTE… a ono juj, pismena odpovidala, stejna pismena, stejne znacky… doplnili jsme je všude tam, kde ještě byly, domysleli si z logiky věci další písmena, a za chvíli to hrubou silou bylo. Jedna z nejkratších šifer pro náš tým. A tedy počátek našeho geniálního tažení :-D

Tarzanův skok

6. Asociace
Killer Sudoku, hahaaa, můj úkol. Logická úloha, hahaaa, můj úkol. Ale ne hned. Nejprve vyrážíme na cestu kolem rybníčku.
Peťa jde házet míčky do Sovy, já zkouším elektronickou logickou hru. Nejprve promačkám postupně všechna tlačítka, abych věděl, co které dělá, princip je jasný. Takže teď se trochu zamyslet a je to. Akorát teď jsem to nějak… hmmm… že bych to… tady to mám vypnutý nebo puštěný… teď už to nevrátím… no to ale… nebo že bych to… hu! A je to :-) Stejně úspěšný byl někdy tou dobou i Peťa. Měli jsme první dvě slova.
Zamířili jsme k Mořeplavbě. Já si zapnul čelovku a pustil se do luštění Sudoku. Občas zdvíhám zrak… Peťa vytahuje nůž a chystá se na ořech… raději sklápím zrak.
Tady dvojka, tady trojka… zdvihám zrak… vidím půlku skořápky a v ní asi půlmetrovou svíci… raději sklápím zrak :-)
Jedna, dva, tři, šest, pět… slyším cosi jako že „počkáme, až to vyhoří“… jedna, dva… nějaký nezdařený pokus, následně org pochopil, že náš tým není jako každý jiný (v tom špatném slova smyslu) a povoluje použít cokoliv, co máme v té době u sebe (porazit strom není dovoleno). Svíčka se tedy se skořápkou nakonec přeplaví na deskách nebo co to bylo. Ale máme další slovo.
Přesun k nízkým lanovým překážkám. V té chvíli už je mi jasné, ve kterých jeskyních je drak a ve kterých princezna.
Pozorujeme tým před námi, který málem přišel o jednoho člena… potom to zkouší Luci. První pokus tuším nevychází, potom se ale dostává za první nejtěžší fázi a dále už to jde dobře. Jenom na konci zase slyším nějaké výkřiky, ale raději se tam nedívám, je čas dokončit to sudoku.
Ale čas na to nemám, musíme na Tarzanův skok. Luci se moc těší, tahle lanová dobrodružství si chtěla zkusit už dávno.
Přijde mi to trochu sebevražedné, proto skláním zrak k sudoku.
Moje žena leze na žebřík, prohlašuji cosi o tom, že jsem ji měl rád a dokončuji další oblast v sudoku.
Moje žena se chystá na skok a volá, že je to daleko, že to neskočí. Mumlám si cosi o tom, že to opravdu neskočí a protože hrozí, že se strachy podělám místo ní, raději se skláním k sudoku.
Žena skáče… letí… letí… chytá se! Dokázala to. Vypadá to trochu dobrodružněji než sudoku.
Následně se pouští, letí dolů… vypadá to, že právě zemře. Ale bylo to krásné manželství. Sice krátké, ale na druhou stranu… když se daří, tak se daří! I sudoku už mi vyšlo!
Ale org ji nenechal sletět až na zem, jištění funguje, máme další slovo.
Následně Peťa a Luci skládají báseň, která snad nevyžaduje dalších komentářů:

My jsme dobří Koumáci,
nemáme nic na práci.
Když po kopcích běháme,
o sově si zpíváme.
Jsme jak tažní ptáci.

Ničeho se nebojíme,
do gatí si neprdíme.
Vyhrneme rukávy,
sedneme si do trávy
a šifrou se potěšíme.

Potkáváme protihráče,
smějem se, jak někdo pláče.
Máme s sebou obvazy,
když nás někdo porazí.
Doma sníme koláče.

Za báseň kupodivu dostáváme další slovo, stejně jako za sudoku, stejně jako za princezny. Chybí už jenom Slepecké písmo, v podstatě ho asi ani nepotřebujeme, ale tož děti, když my jsme se už tak rozjeli :-)
No písmo jsme nedali, možná to bylo cosi jako kosatka…
Řešení teď na webu ještě není, nicméně z akátu a kaktusu jsme dali trn (čili kosatka byla možná koruna? Trnová koruna?).
Ze světa, 30 let a mloka jsme dali válku. Z války a trnu potom dohromady válku růží, čili výsledné slovo růže. Vršek tak moc nevíme, z práce, labutě, lidu padly nápady na nějakou vznešenost či něco podobného, každopádně růže vyšla.

Přišel čas se rozhodnout! Chceme se trápit, snižovat drasticky morálku našeho přiblblého týmu tím, když nedokážeme vyluštit nějakou šifru? Nebo půjdeme v pohodě a klídku lehčí kategorii? Zatím jsme nikdy nijak extra vysoko nedosáhli (ani letos medaile nejsou :)), takže vyhrála Pohoda, žádný risk, ať se bavíme, užíváme si a hlavně ať to dojdeme do konce. Asi by to bylo jinak, kdybychom byli v plném počtu čtyř Koumáků, ale jestli by bylo víc legrace, to si jistý nejsem :) Podle propočtu by nám čas měl vyjít s přehledem i na Výzvu, ale bylo pravděpodobné, že teď přijdou těžší šifry, které budou trvat déle.

7. Slovní
A taky že jo :-)
Jak to teď čtu v řešení, tak ona tahle šifra vlastně ani nebyla tak těžká. No i když… no prostě se stalo :-)
Poměrně rychle jsme odhalili, že první písmena dávají číslovky „první čtvrté páté…“. Vzali jsme tedy příslušná slova, ale nic jsme z nich nevykoumali (ač jsme Koumáci). Že by se určovaly slovní druhy, to nás vůbec nenapadlo. Asi mělo :)
Trvalo to dost dlouho a nakonec jsme volali o nápovědu. Ta poradila, ať ze slov stvoříme čísla… my je stvořili… tedy první slovo čtvrté bylo 14, druhé slovo 2… a vyšlo nám tak tuším že těch 11 čísel, ze kterých to chtělo udělat jedenáctipísmennou tajenku. Ale jak? Nijak… tam jsme totiž nápovědě trochu nerozuměli, nejdříve se totiž mělo ještě určit slovní druhy slov a pak z toho až čísla. Těch kroků tam prostě bylo až moc se mi zdá. Jinak bychom to zvládli :-D Čili z jedenácti čísel jsme udělali prd, ač jsme pár věcí zkoušeli, takže jsme volali znovu.
Dalibor rychlý mě třikrát okradl tady vedle, ale prý hurá.
Až teď… rozumějte teď právě teď před 5 vteřinami, když jsem koukal na nápovědu, jsem ji pochopil. Co slovo, to slovní druh. Tenkrát jsme to ale (z legrace) brali jako že se nápověda zbláznila, a že teď prostě vždycky, když zavoláme, dozvíme se něco na způsob: „Teď jsem se vzbudila, najím se, dvakrát si usrknu čaje a jdu zase spát, hurá!“ No dobře no, tohle nás mohlo napadnout, ale jak vidno, slepota je slepota, takže první řešení, které jsme museli vzít. A jde se do Sadů V. Nováka.

8. Hradecký Fantom
To vypadá na kreslení, ne? Takže Peťa diktuje, Luci dohledává v rejstříku místa, se kterými mám zpočátku při kreslení problémy, ale pak už je to jasné, písmenka se objevují a my máme Hotel LTC. Ač Hradečák, nikdy jsem o něm neslyšel, každopádně mapa ho nezatajila, takže jdeme dále, v tu chvíli někde na špičce startovního pole (Pohody). Ještě nejsou známy přesné časy na jednotlivých stanovištích (jestli budou zveřejněny jako loni), nicméně zpětně to vypadá, že na sedmičce (Slovní) se dost lidí zaseklo jako my.

9. Golgota
Golgota, ukřižování. Takže křižovatky. Spojili jsme bytosti do dvojic a dívali se na příslušné křižovatky. Nic zvláštního. Že by to znovu něco kreslilo? Ne… Že by typ křižovatek (X, T), dával morseovku? Morseovka to nebude, typ těžko určíme a rozdělíme do tří kategorií, navíc jsou prostě seřazené abecedně… na pořadí nezáleží… nic kreslit se taky nebude, navíc to bylo hned v minulé šifře. Máme prostě čtyři skupiny čtyř bodů… A dělat křižovatky… Že by? … No ano! (upozorňuji, že před otázkou „Že by?“ předcházelo v lepším případě několikaminutové koumání). Spojíme 4 v každé skupině a znovu potom každý ze čtyř výsledných průsečíků… Hmmm… no vyšlo to tady na silnici… to by mohlo být… u nemocnice… ale je to docela daleko… Podle pravidel tuším max. 3 km mezi stanovišti… tohle je vzdušnou čarou méně, ale na přesun to je tak na hranici… zkusíme to? Zkusíme!

Čili přesun.
„No jestli tohle vyjde, to si dáme tem rum!“ (teď jsem to prozradil).
No zábradlí tam vidím. Ale člověče moc zelený nevypadá… Spíš bílý… a támhle u baráku… taky tam něco je… to je modrý… takže co? Zkusíme jít ještě kousek dál za křižovatku?
Tak jsme šli… ale nic zvláštního neviděli. Tak špatný, spojování bodů není to pravé, i když se nám to tak líbilo. Aspoň jsme se prošli. Teď hlavně abychom nemuseli zase na druhou stranu Hradce. Beru do ruky mobil a jdu volat o nápovědu, když tu najednou… cosi se zalesklo… to bylo opravdu na poslední chvíli! Máme další zadání. Jistojistý si nejsem, ale tuším, že v tu chvíli jsme byli druzí (na listině, ovšem s jedním řešením provolaným). A mírně jsme si na to připili, už začínala být zima ;-) Doufám, že pravidla dovolují jeden minilok alkoholu na osobu :-)

10. Rovnováha
Princip byl jasný poměrně rychle. Vytvořit čtverce, kde je součet v sloupcích a řádcích stejný. Jestli chápu dobře vzorové řešení, ještě hráli jakousi roli rohy či hrany, aby bylo vše ve správném pořadí, ale šlo to poskládat prostě jenom tak matematicky, aby součty seděly a pak to přečíst ve správném pořadí. Kde bylo více možností, pomohla čeština, protože od sovičky se už jasně odvíjela výsledná věta.

11. Mateřídoušky za dvacetikorunu
Peťa a Luci se vrhli do morseovského postupu, já se vrhl do přemýšlení (čili jsem dělal, že něco dělám, ačkoliv jsem vlastně nic nedělal). AEIOU v názvu se ukázalo hned, ale nějak jsme nevěděli, co s tím. Ani „Za humny je sova“ nám moc nepomohlo. Nevím, co na to zbytek týmu, ale pro mě tohle je, když se na to zpětně dívám, jednoznačně nejlehčí šifra celé hry. Samohlásky jsme měli, věděli, že ZA je to pravé… stačilo to jenom přečíst. Ale prostě někdy jste ve stavu, že naprosto jasnou věc nevidíte, to se nedá nic dělat. Nakonec jsme tedy volali o řešení, protože už nám stejně o nic nešlo (už jsme jednou volali) a aspoň jsme si chtěli zahrát.
Teď je z výsledků zřejmé, že jsme měli 4 hodiny času (mínus nápověda), které jsme mohli na zadání civět a kdybychom to dali, byli jsme v Pohodě první. 9 hodin jsme potom měli náskok na třetí místo. Ale možná bychom taky jenom ty 4 hodiny dál civěli do prázdna… takže jsme prostě volali a posunuli se tak až na čtvrté místo, protože tři před námi brali řešení jenom jedno (gratulujeme!). Každopádně jsme si to zasloužili, bylo to fakt lehké a ještě každopádněji nám to vůbec nevadí, protože hra byla super a bez nervování, že nám jde o dobré místo, nám to dál šlo ještě lépe než jindy :-)

12. Severní dvoukroková
Dorazili jsme jako první.
Zapomněl jsem napsat, že během neúspěšného bádání nad sedmou šifrou rozebrali Peťa s Luckou propisku od orgů a našli magnet. Když jsem teď viděl Severní šifru, a obrázek z propisky, cosi mě osvítilo, poprosil jsem Lucinku o víčko s magnetem a zkusil ho na kostku… opravdu to zabralo.
Polepili jsme kostku dle návodu a začali zkoušet, která políčka jsou přitahována a která ne. Zkoušet buzolu a určovat směr nás nenapadlo, vše bylo dostatečně jasné i tak. Myslel jsem, že v kostce je něco kovového, nikoliv magnety. Dopadlo to tedy tak, že jsme měli změť písmen, která nedávala valný smysl. Každopádně takováto krátká přesmyčka jde celkem lehce vyřešit, VEVEVE nebo co se to tam vyskytovalo nás po kratším trápení, kdy nás navštivila i kontrola orgů na kole, vyslali k hřišti u Veverkovy ulice. Zase jsme si zcela jistí nebyli (dvě písmena nám tuším chyběla, ačkoliv jsem to zkoušel dvakrát, magnet asi dostatečně nepůsobil), ale byl to jenom kousek. A bylo to správně ;-)

13. Čtverečky
Když jste s přehledem první, luští se vám dobře. Když máte vybraná dvě řešení, víte, že o nic nejde, taky se vám luští dobře. Když spojíte oboje dohromady, luští se vám nádherně ;-)
Takže jsme se usadili na lavičku před Bavlnou, dokreslili digitální číslice, myslím, že to byla Luci, kdo vzápětí navrhl spojení do dvojic a přiřazení pozice v abecedě… to byla rychlovka. Ale pěkná a zase trochu jiná.

Cestou míjíme jenom o pár desítek metrů náš domeček… postýlka… teplíčko… ale my jsme veselí, nálada v pohodě, takže i tuto nástrahu jsme zdolali bez sebemenšího zaváhání ;-)

14. Zeměkostka
A je to tady. Poslední šifra. To bude maso. A máme tu ty země. Jak jsme se je chtěli naučit. Jak jsme si říkali, že se každý naučíme jeden světadíl. Jak jsme si to nakonec ani nerozdělili. Teď budeme trpět! :-)
Ale netrpěli jsme. Kostku jsme polepili, přiřadili státy, nakonec se ukázalo, že v zeměpisu zase nejsme tak špatní, chyběl nám snad jenom Honduras, ale to se dalo domyslet.
Čili asijská hlubina. Hmmm… to je řešení bezesporu správné, ale co s ním? Je mi líto přátelé, ale tuším, že musíme zlikvidovat kostku… představoval jsem si všechno možné, ale nakonec stačilo jenom strhnout papíry a řešení se hned ukázalo. Hurá do klubovny!

15. Empatie
V cíli jsme byli jako první, orgové se nejprve trochu divili, jestli jako už jsme tým, co došel hru, ale nakonec se probudili :-P (bylo kolem šesté ráno)
Empatie nám moc šla :-) A moc nás bavila :-) Takže jsme si dali čtyři kola :-)
Nezlobte se na mě, ale člen týmu, když jsme Koumáci, musí být prostě Koumák… moje geniální odpovědi se ale setkaly se zcela zcestnými u ostatních členů :-))) Já vím, to je výhoda toho, kdo píše článek, může napsat všechno ZCELA PO PRAVDĚ ;-)
Takže jsme se nakonec trefili až u čtyřky, kdy byl vzkaz pro orgy: Díky! A na tom trváme, díky moc, protože hra to byla skvělá. Když jsme vyplňovali dotazníček, bylo mi až trapně, že většinou zaškrtáváme, že to bylo akorát a akorát a akorát… ale prostě to tak bylo! Všechno dobře nastavené, vyvážené, nám se letošní Sovička moc líbila a jsme se vším spokojení. Děkujeme!
(a díky i ostatním týmům, příště už vás porazíme :-P)

Trasa letošní Sovy, přibližně 21 km v převážně městském terénu

Hradecká sova 2009

Celý rok jsme se těšili a včera to konečně vypuklo – Hradecká sova 2009. Každý den před spaním jsme si luštili nějakou tu šifru. Každé ráno si přeříkali morseovku, překreslili Braillovo písmo a odrecitovali prvních tisíc prvočísel. Každou sudou noc jsme nechodili spát a místo toho běhali s čelovkou po lese. Tvrdý trénink. Žádné slitování. Pevné nervy. Ale vyplácí se. Taková je, vážení přátelé – Hradecká sova – 2009 (ozvučení z Rockyho ke článku doplním později).

Na startu
Na startu

Cesta na start nebyla snadná. Už jsem možná zmiňoval náš předchozí nelítostný trénink – nyní přišel vhod. Museli jsme urazit danou trasu tak, abychom dorazili včas, abychom zároveň nebyli příliš unavení, nebyli tam zase příliš brzo, protože byla celkem zima. Důležitá byla i motivace všech členů týmu. Plní odhodlání jsme tedy přibližně v 16:00 vyrazili z domu, obešli blok a v 16:03 se ocitli na startu. S ulehčením jsme odhodili svá zavazadla k dětskému písečku a dali si zaslouženou svačinku.

Ačkoliv původní předpověď počasí byla poněkud strašidelná, nakonec se počasí (a v těsném závěsu za ním i meteorologové) umoudřilo a i když byla zima a občas foukal protivný vítr, naštěstí nepršelo (jenom chvilku brzy ráno, ale nic strašného).

Na startu
Na startu

Orgové nám ještě přeříkali důležité informace a potom jsme už mohli začít úvodní řadou. Jednotlivé šifry nebudu s dovolením podrobně popisovat, kdo tam byl, ten je zná, kdo tam nebyl, bude mít asi lepší se podívat na přesné zadání i včetně řešení, které se co nevidět jistě objeví na oficiálních stránkách hry, které jsou: http://sova.osjak.cz/2009/index.php. Naopak náš postup řešení těchto šifer se budu snažit aspoň trochu popsat, minimálně orgy možná bude zajímat, co nám dalo práci, co nás bavilo a nebavilo a podobně.

Než se pustím do samotného popisu našeho zápolení, měl bych asi pro jistotu ještě jednou představit náš tým. Skládá se ze mě, tedy Martina, vrozená skromnost mi nedovoluje dále popis mojí osobnosti rozvádět. Snad jen, že se jedná o osobnost vcelku hradeckou. Další důležitou součástí týmu je Luci, jakožto součást olomouckohradecká, ke mně patřící. Následují dva Petrové alias bratrové. Petr hradecký je bratr můj, nazývaný Péťa. Petr olomoucký je bratr její, nazývaný Peťa. Stránky našeho týmu jsou http://koumaci.nethar.com, ale co se týče šifrování najdete tam v podstatě jenom odkazy na reportáže. V šifrování se považujeme za začátečníky s krycím názvem neschopní. Hradeckou sovu jsme zkoušeli poprvé loni.

Čili první řada. Nejprve byly vyvěšeny tři obrázky, představující jedničky. Krajní jsme odhalili hned, na ten prostřední jsme museli přijít trochu blíže, přece jenom nebyly největší. Naštěstí papíry byly vyvěšovány na dvou místech, takže nebyl zase takový problém zaujmout vhodné místo. Nejprve jsem trochu tápal, jestli nebyly pro začátek vyvěšeny hned první tři členy řady, tudíž je to řada jedniček :-) ale to bychom asi nebyli na Hradecké sově, ale na Hradeckém retardovaném oslu. Druhý obrázek zůstal prozatím nepochopen, nevím, co všechno se dělo v hlavách ostatních členů týmu, ale já ho označil jako „ááá (aháá) – kupa!“. Následovali další – bylo to někde u třetího či u čtvrtého, když Péťa přišel s kalendářem a já rozluštil Akupa, Adřevo, Aprkna jako Apolena. Křestní jména byla jasná – začali jsme si vypisovat data, měsíce rostly postupně, u dnů se často střídala 9 a 11… nakonec si Péťa všiml úplňku a bylo jasno. Vyrazili jsme na cestu, pravé dobrodružství před námi a hlavně – velké množství týmů za námi ;-)

Přesun k rybníku byl vcelku rychlý, prostředí známé, pohybovali jsme se navíc směrem, který jsme předpokládali již doma nad mapou. Bohužel, následoval velký šok – řádky ve vrcholové knížce byly tak úzké, že se do nich nevešlo naše koumácké razítko ;-) Tak jsme se tedy vyplakali a zapsali se jako normální lidi.

Obrázky – domino – dvojice – rychlovka, proč odrazovat slabší týmy (jako jsou třeba Koumáci) hned na začátku. Šifra prolomena, aniž bychom se ještě pořádně rozseděli.

Datlík
Datlík

Plni optimismu jsme tedy opět sebrali batůžky a pokračovali v cestě. Již jsme se ale stáčeli zpět do Hradce, dříve než jsme si mysleli. Když jsem uviděl třetí šifru – Housenky – říkám si, že to bude problém. Já osobně nemám rád vysloveně obrázkové šifry, a tak už jsem se obával, co s tím vlastně budeme dělat. Někdy ve chvíli, kdy jsem se usadil na alumatku, slyším od jednoho z členů týmu: „…stanoviště Machkova…“… takže žádný odpočinek, vážení, jde se dále. To už jsem měl trochu hlad, ale houstička prostě musí počkat.

Hrdinně jsme přešli veletok Labe, překřížili rozlehlou louku a dorazili na místo čtvrté šifry. Jak jsme hledali místo k sezení, Luci říká, že bychom mohli kreslit čáry podle toho, kam jednotlivé kompasy ukazují. Vytáhl jsem čtverečkový papír, doplnil teorii o zelené kreslení a červené nekreslení, a tak jsme se ani všichni neusadili, natož abychom se najedli a další stanoviště bylo jasné.

Napadlo nás sednout na autobus, ale žádný nejel, takže jsme tu jednu zastávku museli přejít pěšky. Jak jsme se dozvěděli později od jednoho z organizátorů, u stanoviště pět nastaly problémy. Fronta, opadané značky, nevím, co všechno. Je škoda, že se to zkomplikovalo, byl to celkem dobrý nápad, procházet se ve tmě kolem hřbitova taky nemusí být špatné. My tu ale ještě byli za světla, někde v popředí startovního pole, takže jsme si stezku v klidu prošli a vyšel Datlík. Je pravda, že s dalšími písmeny to úplně zřejmé nebylo, jestli to bylo J jako jih, S jako sever, 50M jako padesát metrů, nebo ROH, to se dozvím až z výsledků, nicméně stačilo to. — dodatečný update článku, už jsou výsledky: správně bylo „S ROH DATLIKU“, nam vyslo „SOH DATLIK J“, což jsme si upravili buď na „ROH“ nebo „50M“ a závěr na „J“ nebo „S“. Rozhodli jsme se, že půjdeme na severní roh Datlíku, případně 50m na jih od toho rohu. Naštěstí to stačilo.

Byli jsme celkem překvapeni, když nám org u Datlíku sdělil, že jsme druzí. Ideální čas si to pokazit :-) Sedl jsem s bráchou na loď, udělali jsme několik otoček kolem osy (kolem svislé naštěstí), než jsme pochopili, jak se ďáblův stroj ovládá, a několik dalších otoček kolem osy, než jsme se to naučili přijatelně použít v praxi (kompletně jsme se to naučili až během diskuze v lese s Luci o pár hodin později). Naše dobrodružství bylo patrně natolik dechberoucí, že Peťa s Luci na břehu bohužel dostatečně nezaregistrovali ceduli se Saturnem… ale o tom později.

Datlík
Datlík

Dostali jsme Disko a rozradostnění nad touto pochoutkou ho všechno snědli… hehe, dobře, nesnědli, jsme Koumáci, na tohle už nás nedostanete. Opatrně jsme balení rozdělali a poznamenali si pořadí tří druhů sušenek. Nejprve nám, pokud si to dobře pamatuju, z morseovky nic nevyšlo, tak jsme zkoušeli římská čísla a další, jak už to tak bývá, zhovadilosti. Pak jsem morseovku zkusil ještě jednou všemi směry a jediný trochu slovo připomínající výsledek byl SESTA… sesta… sesta… že by šestá? Šestá co? No je to šestá šifra… hmmm… šestá… šestá… je tu někde poblíž něco šestého? Ehm… šestého? Třebááá… sušenka? Uran! Bomba, jsme fakt dobří… další rychle pokořená šifra. Co nás může zastavit? Co? Co? No co myslíte? … v tu chvíli jsme měli před sebou vyhozených 45 minut… Neodcházejte od obrazovek, hned pokračujeme…

Protože víme, že nahoře u hvězdárny je naučná stezka s planetami, vypravili jsme se tam… bohužel nahoře jsme zjistili, že Uran je někde zpátky dole. Rozdělili jsme se a já s Peťou jsme běželi ověřit umístění Uranu, aby nakonec nebyl někde nahoře, mapka naučné stezky totiž byla očíslovaná, ale ne přímo popsaná. Bohužel – na místě, kde podle všech naprosto přesných matematických výpočtů, bude Uran, jsme ovšem nalezli… světe div se… ceduli Hailey. To dokáže trochu naštvat, protože pak nikdy nevíte, jestli na další ceduli nebude třeba vesmírná loď Enterprise. No dobrá… proběhli jsme se ještě semhle a tamhle a nakonec jsme našli Saturn… šli jsme naproti druhé polovině týmu s batohy… kdesi nahoře u hvězdárny… sešli zase dolů… a hurá k Uranu. Tentokrát už správně, ztráta bohužel veliká. Org u Datlíku nás vřele vítal, opět, pak si možná uvědomil, že už nás jednou viděl, protože jen mávl rukou a říkal něco jako: „Aha, vy jste… vy jste.“ Ano, to jsme.

Nu což, šli jsme dále kolem zdejších rybníčků, až jsme došli k planetě Uran. Nejprve jsme zadání šifry nemohli najít, ale pak jsem přemohl lenost a podíval se do papíru na upřesnění… popošli jsme tedy patnáct metrů západně a strom s budkou už se na nás usmíval. Přesunuli jsme se o kus dál a připravili naše sezení – vytáhli luštící pomůcky, alumatky, svačinovečeře, atd. Opět se ukázalo, že celá tato operace trvá déle než samotné luštění. Nejprve jsme sice papíry vystřihli, slepili a zkoušeli namotat například na velikost sušenek Disko, ale zase tak moc jsme tomu nevěřili, když ta samá šifra byla na Sově loni s lentilkami. Vzápětí jsme ale našli výskyty souměrných shluků písmen, takže se dal výsledek s trochou soustředění rovnou přečíst z papíru. Přehýbání by asi bylo efektnější, ovšem nikoliv efektivnější ;-)

Takže znova na cestě. Už jsme si na to zvykali. Když jsme vyšplhali od Biřičky nahoru na Nový Hradec, z náměstí se začal ozývat ohňostroj slavností královny Elišky – posteskli jsme si, že loni jsme o tu podívanou taktéž přišli, tak snad za rok už se budou termíny lišit. Jestli ne, tak se opravdu nedá nic dělat a potřetí už… už opravdu… zase půjdeme na Sovu.

Chuck Norris, to byla obtížností přiměřená šifra. Když se teď prohrabuji zadáními těch předchozích, přijdou mi sušenky Disko jako hodně vtipná a nápaditá šifra, z rozlousknutí jsem měl opravdu radost. U ostatních šifer to bylo taky fajn, kompasy byly třeba pěkné, ale šifry byly hodně jednoduché. To nepíšu jako stížnost, Sova je hra pro začátečníky, nemá cenu je otrávit hned ze začátku, radost z vyřešené šifry a postup dál dokáže hodně motivovat, vždyť jsme to na sobě sami viděli. Navíc jsme asi taky měli trochu štěstí, ono šifra typu 3 – Housenky – nemusí být vždy tak jednoduchá, jak se to povedlo nám – tu bych zařadil do kategorie buď „vidíš a jdeš dál“ nebo „nevidíš a jsi v…“. A další věc – ovšem – už brzy se měly objevit obtížnější šifry, takže v pořádku. A proč to vlastně říkám – Chuck Norris byla asi první šifra, kde jsme strávili o něco delší dobu než na předchozích (i když taky ne nic závratného, ale už jsem si konečně snědl tu housku), kde jsme opravdu sedli, v rychlosti vyluštili a zase šli (i když třeba od Saturnu k Jupiteru místo k Uranu :-)). Tady to nechtělo ani tak luštitelské znalosti a nápady jako spíš zeměpisné znalosti. Zkoušeli jsme státy, jejich kódy, ani vlastně nevím proč hlavní města i samozřejmě běžná města, která byla v textu zmíněna. Nakonec jsme to dali dohromady a vyšel nám Hammerův pomník, ze kterého byl během vteřinky správný pomník Hackerův. Tudíž se šlo dál.

Péťa a Peťa na dalším stanovišti dostali za úkol střílet z laseru, my s Luci se vypravili identifikovat obsah skleniček. Trochu jsem se obával, že budeme muset strkat ruce do sklenic mezi pavouky či do nějakého slizu, ale zadání bylo poetičtější, opět pěkný nápad. Už si to možná nepamatuju přesně, nevím, co byl správný výsledek a co byly jenom naše nápady během čuchání, ale tuším, že šlo o skořici, majoránku a hřebíček, které jsme rozlouskli bez problémů. Zbývaly dvě sklenice, kde jsme tušili oregano a tymián, možná bazalku, teď jenom vědět, co je co. Jako znalec pizzy jsem to nakonec nastřelil a orgové nás pochválili… pozor… to si ještě jednou vychutnám pro všechny: A orgové nás pochválili! …že to máme hned napoprvé správně. Péťové mezitím trefili terče, což prý také nebylo nejjednodušší, obzvlášť když se ze začátku o nic neopírali.

Nu dostali jsme mapu s vyznačením dalšího stanoviště. Chvilku nám zabralo ho správně najít na naší mapě, ale povedlo se a vypravili jsme se dál. Přesun byl docela dlouhý, už se nám toho chození zdálo oproti luštění opravdu dost. Na všechno jsme ale zapomněli, když jsme vyhrabali zadání desáté šifry… byli jsme druzí! To vypadalo hodně slibně. Ano, vypadalo.

Zkoušeli jsme s kostkami zvěrstva všelijaká, přepočítávali, kolik čeho je, kde se co jak opakuje, zjistili, že na červeném pozadí jsou jenom jedničky a čtyřky, ale pořád ne a ne vědět, co s tím. Nechtělo se mi, nechtělo, ale nakonec jsem vyrazil pro nápovědy. Když jsme dorazili jako druzí, volat o řešení připadalo v úvahu jedině v naprosto krajní nouzi. Po chvilce běhu pěšinou s čelovkou, lesní hřbitov opodál, temné stíny kolem mě… začal jsem si říkat, jestli se snad náhodou nebojím :-) Ale naštěstí jsem brzy začal myslet spíše na příjemnější věci, například že zde brzy zemřu vyčerpáním. Běh přešel do indiánského střídání chůze/běhu, zpátky jsem potom už jenom šel. Myslím, že jsem to prošel po vcelku nejkratší možné vzdálenosti, udělal jsem zhruba trojúhelníček a akorát jsem jednou minul křižovatku těch čtyřech lesních částí, takže jsem se musel vrátit, což mi přidalo nějaký půl kilometr… protože jsem využil možnosti povolené GPSky, můžu teď vidět, že obě nápovědy mě stály necelých devět kilometrů. Když to porovnám s loňskem, tak je to docela nářez. Asi je to tak naschvál, aby si každý nápovědu pekelně rozmyslel, ale už jenom proto, že jsem pro ni v našem týmu běžel zrovna já, můžu říct, že se mi to zdálo dost přehnané. Je pravda, že časově se jedná o méně než polovinu – pak už se dá ostatním informace zavolat a v klidu se vrátit, zatímco oni luští, ale… Celková vzdálenost, kterou jsem během Sovy urazil, byla 40 km (taky nářez, řekl bych). Zašel jsem si s Peťou něco během hledání Uranu (to je ale v rámci tolerance, stane se asi většině týmů, že občas někde bloudí), takže třeba počítat na přesuny něco kolem 30 km… pro tuhle nápovědu je to tedy navýšení zhruba o třetinu. Každopádně, co naplat, je nutno konstatovat další dvě věci: zaprvé to byla nápověda vynikající, protože nám pomohla. Zadruhé se jednalo o nejtěžší šifru hry, aspoň z mého pohledu. Tudíž je asi vše správně (nechce se mi teď procházet polohu ostatních nápověd, ale co si pamatuju, zdály se mi bohužel také dost daleko, čímž poslední argument padá). Mapa celé hry následuje, kliknutím zvětšete:

Trasa celé hry i s nápovědou číslo 10
Trasa celé hry i s nápovědou číslo 10

Jakmile jsem měl obě nápovědy, logicky jsem se začal vracet zpět. Jak už jsem psal, nápověda pomohla, takže jsem se s Péťou telefonem domluvil na návrhu řešení, který jsem zavolal zpátky. Měl jsem velkou radost, že při návratu k týmu jsem na papíře uviděl nakreslená písmenka, takže to zabralo. Přesmyčku ve stylu PRTOEF nebo jak to bylo jsem označil jako PETROF, následně jsem se svalil a ztratil vědomí. V další hře jsem již pokračoval jenom jako zombie, která buď neměla nožičky, nebo ji nožičky moc bolely, dostával jsem křeče do břicha a neudržel v ruce těžší předměty, jako je například tužka nebo papír A4. Přesto se pokusím přetlumočit vám i své další mlhavé vzpomínky.

Stanoviště 11. Už jsme nebyli druzí, překvapivě :-) Ale stále to bylo pěkné umístění někde okolo pátého místa. Šneček leze pořád jenom dokola, šneček leze pořád jenom dokola… Luci to s ním celé prolezla, 26 písmen věty samozřejmě nebyla náhoda, takže jsme tu za pár minut měli Pajkrovu flošnu. Mírný deštík, naštěstí jediný během celé noci, nás neohrozil.

A s flošnou tu byla i dvanáctá šifra. Analytická. A náš „konec“. Zde se rozhodlo, že tedy opravdu letos nevyhrajeme :-) Což je dobře, protože tím se potvrdilo, že jsme stále zelenáči zelení, a tak se za rok můžeme zase v klidu zúčastnit Hradecké sovy :-D

Trochu ovšem zamrzí, že jsme byli řešení hodně blízko. Na stanovišti jsme už ale usínali a mrzli, což se asi také podepsalo na našem výkonu. Správně jsme rozdělili text do pětic, všimli si i postupného zvětšování všech písmen. Tak nějak jsme to rozskupinovali a zkoušeli na to hlavně morseovku. Potud vše zcela správně. Leč naše rozskupinování prostě nebylo nikdy správné a nezkusili jsme všechny možné kombinace (ze správných řešení teď vidím, že stačilo nejen sledovat zvětšování písmen, ale zkusit si tu první skupinu i zmenšit – jak jednoduché – potom už by se nám to na čárky a tečky rozdělovalo o dost jednodušeji… ale i bez toho se to dalo vyhaluzit… ach, těsně..). Škoda, tušili jsme správně, že jsme hodně blízko, proto to zkoušeli stále znovu a ztráceli další čas. Nakonec jsme zavrhli i nápovědu (odhadem tak 20-30 minut daleko), protože jsme se obávali, že by nám tak akorát prozradila to, co už jsme rozlouskli a nijak by nás neposunula, leda do hrobu únavou. Zatím není zveřejněná, tak nevím. Vzhledem k velké časové ztrátě jsme pak už tedy smíření s osudem zavolali o řešení. Ač bylo jediné, které jsme vzali, určitě si nemyslím, že šlo o šifru nejtěžší. Tou byla pravděpodobně již zmíněná kostka. Dle mého se jednalo o ranní krizi týmu, kterou jsme na rozdíl od jiných bohužel nezvládli. Co se týče té obtížnosti či záludnosti, na druhé místo bych asi dal úvodní úplňkovou řadu, pak asi vtipné Disko či Chucka Norrise vyžadujícího zeměpisné znalosti.

Analytická
Analytická

Pak už tedy s čistou hlavou, v poklidném tempu a bez větších ambicí jsme pokračovali k letnímu kinu. Bez komplikací jsme dali dohromady jména, ze kterých nic nevzešlo, tak jsme si vypsali z kalendáře i data. Tentokrát si Péťa povšiml, že mají všichni svátek (mimo snad jednoho jediného) v neděli. Začali jsme tedy hledat ulici Nedělní, Sváteční, Víkendovou, apod. Jestli si to dobře pamatuju, jediná nenedělní byla Hana, ta byla v sobotu. Tak jsme zase hledali nějakou ulici Hany, třeba Hanušovu. Nakonec jsme použili čísla dnů  a Ladova ulice byla na světě. S tímto řešením přišla Luci (mám za úkol to sem vysloveně napsat) a hlasitě protestovala, že ho navrhovala hned na začátku, bohužel její nápady jsme většinou ignorovali, tentokrát to byla výjimečně chyba :-P

Následovala sovička s několika chybami, opět velmi jednoduchá šifra, organizátoři s námi po ránu měli už slitování. Protože na kartě týmu bylo 18 stanovišť a cíl, čekali jsme, že hra bude ještě o dost delší. S tím jsme kalkulovali, i když jsme si volali o řešení, spíše než o dobré umístění (běh pro nápovědu), nám šlo o to si zahrát (tudíž neztrácet čas). Stále jsme se obávali těžších šifer, které tedy nakonec nepřišly. Sice se od desátého stanoviště objevovalo na zadáních číslování 10/15, 11/15,… což inteligentnějším účastníkům něco naznačí, ale my, Koumáci, to brali spíše jako označení, že se všechny tyto šifry budou společně nějak používat u patnáctky, třeba kódy stanovišť nebo něco takového…

Nakonec se ukázalo, že patnáctka je poslední, kódy stanovišť se mají opravdu použít, ale úplně všechny, abychom je zadali do jednoduché doplňovačky na závěr (složitá by v cíli naštvala, to je ok). Odevzdali jsme tedy výsledek, kterým byla „Kostra dinosaura“, náš čas byl zapsán, dostali jsme dotazníček. Dotazník jsme vyplnili a tím to skončilo. Na stupních vítězů jsme neskončili, takže co řešit, já se hlavně těšil domů do postele, nicméně mám vyřídit postěžování, že bychom v cíli čekali více fanfár a ohňostrojů, gratulaci, potřepání rukou či polibek od všech orgů starších patnácti let :-) Došli jsme časově tuším šestí nebo sedmí a vlastně nic moc nikdo si nás nevšímal.

Vyšli jsme tedy ven, já samozřejmě vykulhal, protože kdo z vás nezapomněl, já jsem byl zombie bez funkčních nožiček. Naštěstí během čtvrt hodinky jel autobus, tak jsme na něj sedli a za dalších pár desítek minut se uložili k zaslouženému odpočinku.

Letošní sova se mi moc líbila. Když jsme se jí zúčastnili loni, byla to pro mě novinka, ze které jsem byl nadšen. Letos už jsem sice věděl, co mě čeká, ale vzhledem ke známému hradeckému prostředí, nepříliš zapeklitým šifrám a určitě i notné dávce štěstí, jsme se většinu hry pohybovali na špičce závodního pole, což nám dodávalo energii a motivaci, proto jsme si hru velice užívali a byli pyšní na své výsledky. Co se týče počtu šifer, myslím, že byl přiměřený. Obtížnost by neškodila trochu větší, ale je to ošemetné, nic se nemá přehánět, přece jenom jsme ve hře pro začátečníky, a tak je lepší to mít trochu lehčí než trochu těžší, než je zdrávo. Nápovědy a jejich extrémní vzdálenost jsem už zmiňoval, možná by stálo za uvážení použít nějakou jednodušší nápovědu, která by byla blíž. Jenže to by hru asi zase zbytečně komplikovalo a vzpomínám si na loňský ročník, kdy byly nápovědy docela blízko a my jsme se tak většinou zase tak moc nenamáhali s luštěním a běhali pro nápovědy, co to šlo, to taky určitě není dobře.

Uražená vzdálenost se mi zdála docela veliká, s tou jednou nápovědou, jak jsem psal, čtyřicet kilometrů a byl jsem pak opravdu vyřízený (v neděli po obědě jsem navíc s Peťou ještě uskutečnil pokus o FTF v geocachingu, to jsem si nožičky odepsal úplně). Třeba by stálo za zvážení vzdálenost snížit, a aby byl zachován celkový čas, zvýšit počet či obtížnost šifer. No… prostě chci říct, že vlastně nevím, jak je to správně a organizátorům jejich roli nezávidím :-) Ale moc jim za ni děkuji, Hradecká sova se i letos hodně hodně povedla, a tak moc, jak jsem se těšil na 2009, začínám se už teď těšit na 2010, doufám, že bude!

Loni jsme byli osmí, letos jsme nakonec devátí, s výkonem jsem ale spokojen. Týmů bylo více než loni a jedinému řešení, o které jsme si volali, jsme byli velmi blízko. Tudíž třikrát hurá Koumákům! A třikrát hurá organizátorům. A kromě hodných orgů děkuji i ostatním soutěžícím, hlavně těm, co jsme je porazili :-P

Krtčí Norou 5

Rok se s rokem sešel a my jsme se již tradičně zúčastnili dalšího… no, vlastně to bylo trochu jinak… Svoji šifrovací „kariéru“ jsme zahájili teprve letos na Pewnosti (reportáž zde). V září jsme potom zkusili i Hradeckou sovu. No a protože nás to začalo hodně bavit, mrkli jsme do kalendáře šifrovacích her, jestli se náhodou do konce roku ještě někde něco zajímavého, co by se hodilo i pro nás začátečníky, nepřihodí. A našli jsme brněnskou šifrovačku Krtčí Norou.
Náš tým (Koumáci) byl tentokrát tvořen zdravým jádrem Martin (Hradec Králové, potlesk), Luci (Hradec Králové – Olomouc, potlesk), Peťa (Olomouc, potlesk). Přece jenom, do Brna pěkný kousek cesty, takže jsme si dvojité přespání domluvili u hodného kamaráda. V klidu jsme tak mohli do Brna dorazit už v pátek večer a během soutěžní soboty s luštěním vytrvat až do samotného konce o půl jedenácté (začalo se asi v devět ráno).
Už cestou do naší tramvaje postupně přibývali další a další účastníci – jak jinak si vysvětlit příjemně naladěné lidi s batůžky na zádech, na papír v ruce zběsile kreslící šachovnici a nadšeně provolávající: „Ve čtyřech hodinách musíme zvítěziti!“

Na startu
Na startu

V Čertově rokli v Brně na Lesné jsme se nahlásili a obdrželi startovní desky. Kromě herních pokynů, zalepených záchran a informací k první šifře obsahovaly desky ještě hrací kostku a jízdenku brněnské hromadné dopravy.
Nuže, vypravili jsme se do amfiteátru, kde měla letošní hra odstartovat úvodní řadou (nebudu podrobně popisovat jednotlivé šifry, kdo tam nebyl a zajímá ho to, nechť si prosím prohlédne oficiální stránky).
První přišel nějaký pošťák… a hele… už máme prvního úspěšného luštitele. Ech… Když nad tím zpětně přemýšlím, je to vlastně logické. Stačilo si prohlédnout obrázky, a když jsme pojmenovávali psa Pluta, zamyslet se (ano, zamyslet se, to jsme měli opravdu občas udělat) nad tím, že by řadou mohly být planety. Pak už stačilo jenom počkat, jestli první přijde něco, co může být Merkur. No jo, po bitvě je každý generál :-)
Když přišla Venuše se srdcem, bylo správné řešení už naprosto evidentní, nicméně nás zajímalo, jak budou ztvárněny i další planety (malá autorská lež), proto jsme stále vyčkávali.
„To budou nějací bohové.“ „Bůh války, Ares.“ „A tamto, to je Poseidón.“ (škoda té mé orientace na řeckou mytologii místo římské) „To bude tadyten džin, to je taky takovej bůh.“ „Tady píšou, že do společenství ostatních už nepatří. Koho vyloučili z bohů?“ „Malou mořskou vílu vyhodili z království.“ atd… až když se planety roztočily, konečně se nám rozsvítilo. Ale nebyli jsme poslední. Zamířili jsme k poště.

Planety
Planety

Já s Peťou jsme odborně posoudili barevný obrázek a usoudili, že se jedná o zakódovanou morseovku. Podle toho, jak se prochází stromem doleva a doprava, vyjdou tečky a čárky. Že autoři záměrně utráceli za barevný tisk jsme ignorovali. Naštěstí máme Lucinku s mapou. Když nalezla ulici Barvy, bylo pokračování celkem jasné. Nakonec to byla rychlovka.
Jízdenka – To byla taktéž jednoduchá šifra, pokud vám dojde, že když dostanete jízdenku a v šifře je stejně velký obdelníček, musí to souviset. Jenže to bychom nebyli Koumáci, že. My jsme se raději rozdělili do všech světových stran a začali si hamounit nápovědy. Opět jeden postřeh při zpětném pohledu – když jsme hráli Hradeckou Sovu, taky jsme furt běhali pro nápovědu, místo abychom se pořádně zamysleli. Ono to láká, když vás to nic nestojí a během prvních pár minut nevíte, co s tím. Tady na KN jsme si rozdělávání obálek pořádně rozmýšleli, abychom nepřišli o body, taky jsme to skoro vždy zvládli bez nich.
Následně jsme přes sebe začali papírky překládat a hledali, co se kde překrývá, atd. „Ale nápovědy nejsou k vyřešení šifry potřeba.“ „A co chceš z těch otazníčku udělat?“ „DPMB – dopravní podnik města Brna. Není tady někde něco takového? Ukaž mapu.“ „ČAS.“ „Jo ahááá!“ A bylo to. Hurá na sever ulice Studená.
Zde nás čekala křížovka. K nějakému velkému dešifrování moc prostoru nebylo, pustili jsme se do prostého vyplňování, které nám šlo docela rychle. Většinou se slova nevešla, proto v některých chlívečkách musela být písmena dvě najednou. „To bude něco s nima, nejdřív to vyplníme.“ Po vyplnění jsme začali písmena zkoumat. Trik s „menší než“ jsme ani nepoužili, Luci to prolomila hrubou silou a ANAKONDA nás tak dovedla skrze tunel k další šifře.
Opět hrátky se slovy, přesmyčky se přiliš neskrývaly, teď je jenom všechny správně určit. Povedlo se nám to nakonec snad u všech a hodně nás to bavilo. Chudák negr. Pak už zbývalo jenom přečíst třetí písmena a my jsme se pyšně vydali k železniční lávce.
A tady nastala chvíle na náš první zákys. Zkoumali jsme text ze všech stran, počítali slova, vybírali, co se dalo. Já jsem se třeba vzhledem k počtu odstavců zaměřil na postup, že každý odstavec bude písmeno. V každém z nich potom byly dvě až čtyři věty. Takže každá věta bude tečka nebo čárka. Jasná morseovka. Teď jenom určit, co je tečka a co čárka… buď věta obsahuje zmínku o něčem železničářském (koleje, výhybka,…) nebo ne. Obsahuje nějakou osobu (Franta, šéf, Barták,…) nebo ne. Je tam v nějakém tvaru slovo den (den, týden, odpoledne,…) nebo ne… prostě samé krásné slepé uličky…

V zápalu luštění
V zápalu luštění

Luci s Peťou zase počítali písmena a slova a já nevím, co všechno vlastně mezitím stihli vyzkoušet. Zároveň jsme se naobědvali, což byla taky celkem příjemná část hry :-)
No nakonec prostě došlo na naši první nápovědu. „Křižovatka, výhybka, rovná kolej… no to jo, to jsme si všimli, ale co s tím?“ „Máme se podívat na nádraží, tak půjdeme.“
Luci počkala dole a my s Peťou jsme to šli omrknout. Ještě jsme koleje ani neviděli, když byl Peťa osvícen (ozvaly se nebeské zvony a oblohou přeletěla duhová holubice): „To jsou římské číslice!“
To vypadá hodně slibně, hned na lávce jsme to spolu začali ověřovat. Určili jsme čísla a začali je přiřazovat písmenům. Nejprve jsem si ale špatně odpočítal páté z písmen tajenky, takže jsem ho místo N určil jako L. A to byl trochu problém :-D Tajenka JEDENKMV (Jeden kilometr na východ) nám totiž nejdřív vyšla jako JEDELKMV, což v našem odborném výkladu znamená „jede lokomotiva“ :-)
„Jede lokomotiva?“ „Kam jede lokomotiva?“ „Sem a tam…“ „Podíváme se zvrchu, třeba tam bude nějaký nápis.“ Naštěstí jsme tu moc dlouho nestrávili sledováním projíždějících lokomotiv, ale Peťa opravil zmíněné písmenko a už stačilo jenom vyzvednout Lucíka a pokračovat nahoru do kopce.
Tam jsme se opět rozprskli po kraji a hledali organizátory se zadáním. Podařilo se mi to a dokonce jsem za bonusovou šifru dostal Kofolu.
„Á hele, poslední tým s kofolou,“ dozvěděl jsem se. Velmi povzbuzující :-)
A bylo to tu – dvě šifry – jedna vedla do těžší Výzvy, jedna do Pohody. Byli jsme celkem smíření s tím, že vzhledem ke svým zakrnělým mozečkům půjdeme Pohodu, ale stejně tak minimálně dvě třetiny týmu zastávaly názor, že dokud to půjde, můžeme zkusit i Výzvu – propadnout do Pohody se přece můžeme vždycky a čas máme zatím dobrý i na podobné experimenty.
Co se týče mojí teorie o hledání min (která se mimochodem v pozměněné podobě stejně měla aplikovat), sklidil jsem všeobecný posměch (během Krtčí Nory jsme se chechtali asi 99% času, někteří dostávali dokonce záchvaty, jejichž průběh se snad ani nedá popsat). Takže jsem nechal své retardované kolegy vybarvovat jedničky a dvojky a mezitím jsem díky svému geniálnímu přístupu, bystrému uvažování, prostorové představivosti, mistrné předvídavosti, kvalitní přípravě, vysoké inteligenci a rychlému úsudku… ano, přátelé, ano, tušíte správně – vyluštil výzvu s kostkami.
Vypravili jsme se tedy k pomníku Standy Krychleho, což byla cesta dlouhá a přiznávám, že na mapu jsme během ní nadávali téměř bez ustání a ani trochu jsme si nebyli jistí, jestli vůbec jdeme dobře (brali jsme to tuším přes Ostravu nebo tak nějak).
Na Velké Klajdovce jsme minuli zadání 9. Pohody a doufali, že až se teď propadneme z Výzvy, bude to právě sem a nebudeme to proto mít příliš daleko. Motivace převážně olomoucké třetiny našeho týmu totiž v tu dobu dosáhla historického minima, proto jsem ji nechal napospas své krizi a vyrazil poklusem k pomníku. Zdejší stručné zadání mě příliš nepotěšilo. Poslal jsem ho MMSkou zbytku týmu a běžel jim naproti, protože další komunikace pak již byla kvůli slabému signálu nemožná (kdybychom v tu dobu chtěli třeba telefonovat o řešení, bylo by to dost problematické, ale signál prostě všude být nemůže, co se dá dělat).
Čtverec C4 byl na mapě hned poblíž, ale to bylo tak všechno. Použít příblížení v zadaném poměru nekonečněkrát za sebou byl dobrý nápad organizátorů, ale my jsme na to bohužel nepřišli. Horší ale bylo, že jsme se nerozhodli propadnou do Pohody. Ressel byl totiž vynálezcem lodního šroubu a já jsem si špatně vyložil, že ona ležatá osmička by teda mohla být nějakým tím znázorněním šroubu. Navíc jsem si ještě uvědomil, když jsem běžel k památníku Ressela, že ležatá osmička je vpravo nahoře od C4, což na mapě odpovídalo – památník byl zcela vpravo nahoře v daném čtverci.
No, co se dá dělat, tak už to chodí. Seběhl jsme z Kopanin dolů a minul poprvé své oblíbené rozcestí dole pod památníkem (prosím počítejte se mnou). Nahoře byla spousta lidí, měl jsem radost, že moje teorie byla správná, o to větší šok byla následná informace organizátorů, že jsem to správně bohužel nevyřešil a že sem se dostanu až později (ach ten optimismus).
Další postup nás nenapadal, běhat jen tak naslepo po C4 by nebylo ani zábavné ani asi příliš poctivé, takže jsme se rozhodli pro propad do Pohody, co také jiného. Vlastně to byla škoda, protože C4 se dala vyřešit celkem jednoduše a další šifrou Výzvy bylo skládání papíru, které bychom zvládli (jak se za chvíli dozvíte), takže jsme se mohli propadnout minimálně až o další dvě stanoviště později. Ale co, nevadí.
Peťa počkal na Kopaninách, než se tam vrátím (kolem mého oblíbeného rozcestí, návštěva číslo dvě), Luci mezitím běžela pro zadání na Velkou Klajdovku. Stihla to někdy okolo páté, když se stanoviště zrovna zavíralo. Všichni jsme se zase šťastně sešli na Kopaninách nad šifrou, která nám měla po vyluštění prozradit, že máme jít na Kopaniny :-) Škoda času, který jsme ztratili ve Výzvě, mohli jsme zde být mnohem dříve.
Pravidla hry byla jasná, nemohli jsme si vzít další zadání jen tak, takže Peťa našel krásné útulné místečko v trávě, kde se šťastně usadil a vyválel a začali jsme luštit. A netrvalo to ani tak dlouho, vždyť úhly nás napadly okamžitě. Další okamžitý postřeh byl, že každé políčko je jinak dlouhé, i když na něm je stejné číslo.
Začal jsem si jen tak během koumání skládat papír, kladná dopředu, záporná dozadu, myslím, že to byl Peťa, kdo při tom navrhl ohýbání o daný úhel. To se mi nechtělo, protože jsem nevěřil, že bychom papír udrželi v rozumném tvaru (viz zkušenost ze Sovího Kubického monstra), takže jsem si úhly a vzdálenosti raději překreslil na papír. Vyšlo, co jsme chtěli, takže jsme vzali další zadání a pokračovali v luštění.
Věty nedávaly moc smyslu, takže jsem si domyslel, že organizátoři se museli hodně snažit, aby v textu schovali nějakou informaci. Navíc použité písmo ukazovalo, že text by se mohl číst nějak po sloupcích, diagonálách či podobně. Odtud byl už jenom krůček k povšimnutí si nápadného opakování písmen „o“ a „l“. Sloupce daly morseovku, konečně – vždyť už jsme ji zkoušeli snad na všechny předchozí šifry v asi tisíci podobách a my se konečně vypravili k Resselovu pomníku (moje již třetí návštěva zdejšího rozcestí).
Dostali jsme zadání a nejprve na něho koukali docela bezradně. Ubírali jsme se směrem porovnávání horního a dolního textu, hledání rozdílů. Protože mě to moc nebavilo, dal jsem si pauzičku a nechal luštit Lucku s Peťou. Asi jsem usnul a zdála se mi pohádka, protože jsem náhle v textu rozeznal slova „Kampak jdeš, Karkulko?“ zeptal se vlk (nebo tak nějak). Zbytek už byl celkem logický, ale nejednalo se o nějaké manuální rychlé doluštění, bavilo nás to až do konce a ještě cestou k další šifře jsme přemýšleli nad větami, které jsme vlatně nepotřebovali, ale chtěli jsme jen tak vědět, jak pohádka dopadne :-) Během luštění nám taky už došlo, že dolní text je určen pro slovenské kolegy, aby měli chudáci šanci.
Okolo památníku jsme trochu bloudili, až jsme zjistili, že se musíme vrátit dolů k rozcestí (čtvrtá návštěva). Zde se udála další chyba – našli jsme si na mapě (bohužel na naší vlastní, ne na té od organizátorů, kterou jsme již dávno zavrhli pro nízký stupeň detailů), že musíme pokračovat po zelené – ve starém vydání totiž barvy turistických značek nesouhlasily se skutečností. Takže jsme mířili úplně jinou cestou (severnější). Hlášky z cesty jako třeba „Ale ta asfaltka tady být nemá,“ nebo „Tady to je ale divně značený, to vybrali orgové pěkně blbě,“ my teď přijdou dost k smíchu. Až u Liduščina památníku jsme si chyby povšimli a otočili se nazpátek – následovala moje poslední, pátá návštěva rozcestí u Resselova památníku.

Noční záchvat smíchu
Noční záchvat smíchu

Cestou už se setmělo a poslední šifru jsme tak luštili s baterkami. Protože čas se krátil, chtěli jsme dojít do cíle, začala nám být zima a nevěděli jsme co s tím (nahoru, dolů, doleva jsme si všimli, kreslit by nás i napadlo, ale další slova, co se rýmovala jsme stejně ignorovali), rozbalili jsme nápovědu. S ní už to šlo rychle.
Po bahnitém úseku absolvovaném s jednou čelovkou, jednou skomírající baterkou a jednou již totálně chcíplou baterkou jsme prošli okolo hradu a pokračovali určeným směrem. Dokonce jsme i tušili, že 750 metrů bude někde u podchodu pod tratí. Ale čekali jsme orga, který nám předá další šifru, takže když u podchodu nikdo nebyl, pokračovali jsme dál, hledat nás nenapadlo. To by byla asi moje jediná výtka k orgům, protože jinak byla hra skvěle připravená. Čekal bych tam člověka, nebo aspoň dříve nějaké upozornění, že tady už člověk není, abych víc hledal. Mysleli jsme, že do půl jedenácté tam někdo bude. Došli jsme tedy až do cíle, kde jsme byli informování, že jsme zadání přešli, ale že je poblíž. Takže jsme tentokrát už přesně odměřili 750 metrů a s Peťou se šli ještě jednou proběhnout do noci, zase tak daleko to nebylo. Tentokrát jsme již věděli, že musíme v okolí hledat, z této strany to zase nebyl takový problém. Vzali jsme Sudoku a vrátili se zpátky.
Vzhledem ke všem časovým ztrátám, hlavně kvůli začátku Výzvy s C4, jsme byli v časovém tlaku. I když jsem postup řešení věděl (aspoň začátek, že musím vyplnit Sudoku), bylo nám stejně jasné, že to do půl jedenácté vyplnit nestihnu. Takže jsme rozdělali všechny nápovědy, aby to šlo rychleji. Chybějící čísla jsem potom už dodělal poměrně jednoduše. Rozmístili jsme i písmena a zkoušeli číst. To už bylo ale asi 5 minut do konce. Zkusili jsme jednotlivá čísla, sem a tam, dokonce i osmičky, ale asi jenom zleva doprava po větší čtvercích, možná zezdola, zvrchu dolů jsme to bohužel nezkoušeli. Je mi celkem jasné, že mít tak deset minut navíc, prolomili bychom i to, ale to se nedá nic dělat, byli jsme pomalí během hry a teď jsme na to doplatili (Když si teď prohlížím jedno z našich popsaných zadání, zcela jasně na mě mrká prostřední nápis OSMMICKYY – toho bychom si nebýt rychlosti a nervozity nemohli nevšimnout).
O půl jedenácté jsme to tedy zabalili, protože déle se asi luštit nemohlo, zeptal jsem se, jestli mohu použít záchranu, která nám zůstala. Mohl jsem, takže jsem vyndal dalších 15 bodů a odevzdal zbytek našich údajů. Hra skončena :-)
Potom už jsme se jenom namačkali do nahuštěného autobusu a celkem bez problémů dorazili až do pelíšku. Druhý den jsme prošli kousek Brna a vrátili se zase domů.
Tím jsme absolvovali další z šifrovacích her a jsme za tuto zkušenost rádi. Už se těšíme, až začne zase nějaká další, která by byla vhodná i pro nás, jako třeba tato. Naším cílem bylo umístění v první polovině, což se nám bohužel nepodařilo, aspoň průběžné výsledky na to vypadají, ale vzhledem k důvodům a faktu, že mít pár minut navíc, tak to dáme, jsme se svým výkonem spokojeni, hlavně, že jsme došli až do cíle.
Myslíme si, že hra byla organizátory skvěle připravená, trasa byla příjemná a šifry velmi nápadité, rozmanité a hlavně řešitelné. Takže hodně chválíme a hlavně moc a moc děkujeme za brněnskou šifrovací zábavu!

P.S.: Fotky jako obvykle ve fotogalerii.

Hradecká sova

Ano, přátelé, tolik očekávaný okamžik je zde, sepsal jsem reportáž z Hradecké sovy ;-) Letošní soutěž (4. ročník) byla pro nás premiérou, se šifrovačkami zatím nemáme příliš zkušeností, přesto se ukázalo, že když se sejdou čtyři géniové, nic nemůže být problémem :-D Až na pár šifer samozřejmě… a trochu bloudění… a bolavé nohy… a ospalost…

Orgům se myslím tento ročník více než vydařil. Šifry byly přiměřeně složité, některé daly trochu zabrat, ale nic nebylo neřešitelné. Prostředí bylo rozmanité, počasí parádní, co víc si přát?

Náš tým se jmenoval Koumáci – složení Martin a jeho Luci a dvakrát nějaký ten Péťa či Peťa jakožto naši bratrové. Je jistě zřejmé, obzvlášť po letošních zkušenostech z Pewnosti, že výhra v Hradecké sově byla zajištěná. Nedopadlo to tak jenom proto, že jsme litovali ostatní týmy a dopřáli jsme jim nějaký ten náskok a i o řešení jsme si volali jenom tak, abychom si ztížili situaci (no dobře, náš cíl byla první polovina, jestli to dopadlo uvidíme, nevíme, doufáme, nevěříme, brečíme, těšíme).

Shromáždili jsme se na Slezském předměstí u nádraží a očekávali úvodní hru, která byla popsána v pokynech. Jenže tak jednoduché to být nemělo, orgové nás překvapili s objednaným autobusem, a tak se hromadně vyráželo směr Slatina. Po krátkém pochodu jsme se všichni dostali na kraj lesa Dehetník. Následovaly organizační pokyny a potom již plni očekávání hurá do toho.

Úkolem úvodní hry bylo poskládat rozstříhaný obrázek. Jenomže jednotlivé dílky byly rozprostřeny mezi všemi týmy a bylo tak potřeba vyměňovat, dokud jsme nesehnali vše potřebné. Poté jsme již konečně obdrželi skutečnou první šifru – osmisměrku.

Osmisměrka
Osmisměrka

V osmisměrce nešlo ani tak o nějaké luštění, jako spíš o rychlé nalezení a vyškrtání všech slov. To byl od organizátorů chytrý tah, který způsobil roztrhání startovního pole, protože osmisměrka byla poměrně rozsáhlá a každému tak trvalo značně rozdílný čas, než vše vyškrtal. Písmenka NXY ukazovala k místům na mapě, kterou jsme dostali a my jsme se tak vypravili na cestu.

Stanoviště 2a bylo hned poblíž, zkusili jsme si tedy první zápis do „vrcholové knížky“. Morseovka nás ihned napadla a Peťa tak mohl správně rozluštit první slovo SPECHEJ. Na další dvě stanoviště jsme se rozdělili a po opětovném šťastném shledání, objímání, slzách dojetí a dlouhých děkovných proslovech jsme jednoduše rozlouskli i klíč k dalším dvěma morseovkovým částem a mohli jsme se tak začít řídit dle pokynu SPECHEJ NA HORU SPALENIK. Z toho jsme se radovali jenom do chvíle, než jsme zjistili, že nevíme, kde taková hora je. Naštěstí map ve výbavě bylo víc a my jsme brzy zjistili, že Spáleník je poblíž. Radostně jsme zajuchali (v pořadí daným naším IQ) a vyběhli (rychlostí pomalé chůze) ke Spáleníku.

Nálada v týmu byla výborná, po našem letošním nepříliš vydařeném startu na Pewnosti, který jsme následně museli pracně (trocha té básnické nadsázky) dohánět, se nyní vše vyvíjelo mnohem lépe.

Na Spáleníku byly sloupečky s čísly. Základní princip jsme rychle odhalili, aniž bychom ale byli schopni to dotáhnout do konce ;-) Sloupečky se asi slepí… barevný svět, to bude souviset s lentilkami (i vršek sloupečků obsahoval podezřele mnoho písmen ze slova LENTILKY, na což jsme se nepříliš chytře upnuli)… No nebudu to protahovat, prostě jsme to vystříhali, slepili a bylo jasno… ehm… no dobře… lhát se nemá… takže jakooo… jsme to vystříhali a slepili každé zvlášť… pak jsme na to čuměli hodinu a točili s tím… snědli si svačinu… poslali Luci pro nápovědu a až následně jsme to slepili správně do jednoho pruhu, omotali kolem krabičky a opět zase s jasným názorem na věc „to je jasný, jsme dobrý, to máme vyhraný“ jsme se vypravili dál.

Samozřejmě jsme chytrý tým, proto jsme zvolili co nejjednodušší cestu. Jakmile jsme tedy prošli přes devatero hor a devatero řek, dorazili jsme z druhé strany zeměkoule k železničnímu podjezdu, kde se objevila obrázková šifra. Ty jsou zpravidla nejhnusnější, ale jak už jsem možná nenápadně zmínil (teď si nejsem jistý) – my jsme geniální tým – proto jsme si povšimli souvislosti mezi horní a dolní skupinou obrázků, vypsali si přebývající písmenka, seřadili je a bylo – KCONDUYVEO – ehm, tak ještě jednou – KONECUVODY. Ulice byla na mapě, tak šup šup…

Ech… další obrázková šifra… ty nemáme rádi… ne ne ne :-) Proběhl jsem se tedy pro nápovědu, která nám odhalila nevídanou skutečnost – cestou je hospoda. Protože se venku setmělo, využili jsme pohostinnosti zdejšího kraje, svlažili svá vyschlá hrdla a pokračovali v luštění v tichém šenku.

Z šedivých obrázků jsme vyluštili nesmyslné slovo KOTA (to je ale blbost, to nic neni), kterému jsme samozřejmě nevěnovali pozornost, proč taky?! Po dlouhém čumění na obrázky lidí mě napadlo nevídané – nehledat v tom žádnou složitost a prostě vytvořit číslo 237. No to ale… no to snad… jeee, hele, tady je kopec vysoký 237… no to je ale náhoda… to určitě není ono… nene, kdepak… zavoláme si o řešení, už tu jsme hrozně dlouho… no tak dobře, tak se tam radši nejdřív podíváme, není to zase tak daleko… pro zasmání všech škodolibáků přikládám mapu… červená je správné umístění stanoviště, zelená je křitovatka, kterou jsme za nejbližší pokládali my… křižovatka přece musí být na normální silnici, že? Ta nebude v lese.

Kóta
Kóta

No takže jsme si zavolali o nápovědu, a když mi milá slečna nahlásila „kóta 237“, nevěděl jsem, jestli jí i přes mobil náhodou neukousnu ucho ;-) Tak to jenom, abychom vysvětlili, že jsme si řešení brali i na šifry, které jsme vyřešili, z důvodu, abychom zase všechny nepodrtili jako obvykle. No pak jsme teda jako mrkli na mapu a šli teda jako na tu křižovatku teda jako…

Zde jsem se s Luci prošel temným lesem (uááá) pro nápovědu, která nám zase tolik nepomohla. Ale nakonec se povedlo, odpoutali jsme se od neustálého sčítání čísel, odpočítávání písmenek, apod. a prostě jsme vybrali ta správná čísla a přečetli si vzniklý „obrázek“ udávající souřadnice.

Jenom tak mimochodem – víte, že v 8 hodin končily minuty číslicí osm v 8:08, 8:38 a 8:48? Přičemž osmá zastávka je Nova: HyperNova. A když vezmu ta čísla 0, 3 a 4, tak to jsou počty mezer mezi jednotlivými velkými písmeny v názvu zastávky. No nic… jsme až přehnaně geniální… já už jsem to možná zmiňoval…

Stanoviště 7 bylo uprostřed lesa, trochu jsme měli problém ho najít (my s těma mapama ale jinak jako fakt umíme (no co jsem viděl, bloudili jsme jeden tým za druhým stejným způsobem)) a tam se mi líbilo. Ale moc dlouho jsme se tu pravda nezdrželi. Prostřední tajenku jsme měli hned, první později (mimochodem, co popisoval čtvrtý řádek? MBHBGZNSHHK?) a třetí byla těžší, ale jak jsme přišli na princip (zdravíme opruzeného vlka), už to byla trivialitka, a tak jsme se díky naší vrozené geniali… no to už jsem možná říkal – prostě hurá na osmé stanoviště.

Po procházce lesem, kdy jsme našli nejkratší cestu (je zpravidla o několik desítek metrů delší než ta nejjednodušší) ven ke Stříbrnému rybníku (v noci je to chození po lese opravdu trochu obtížnější a člověk nepoznává ani místa, kde jinak normálně jezdí na kole), jsme se ocitli na točně a pod břízkou nadzvedli dlaždici, tam rozdělali jako obvykle černý pytlík s odpadky… chci říct se šiframi, zapsali se, vzali dvě šifry a prchli (aspoň jednou jsem to popsal podrobněji, abyste měli literární zážitek).

Lucinka zde Al Chymistu odhalila, chytli jsme periodickou tabulku, použili pomůcku s dvojkou a další pokyn byl jasný (teď ty kecy o genialitě, to už si domyslete), hurá k ústí potoka.

To se hledalo trochu obtížněji, než jsme si mysleli, ale… chvilka napětí… ještě chvilka… no ano! Našli! Zvířatka byla poměrně jasnou morseovkou (i když kdo ví, že?). Jenže teď by to chtělo ještě odhalit pravidlo, které ty bestie rozděluje do tří skupin. No tak tentokrát jsem se proběhl se svým bratrem. Cestou jsme se pohybovali kolem stáda krav, které cinkaly zvonky, naštvaně bučely a vůbec jsme se jich nebáli. Ani trochu. Potkali jsme aspoň tři další týmy, které si tam také šly pro nápovědu, takže jsme mohli být spokojení, že nemáme problémy jako jediní. Nadiktovali jsme telefonem nápovědu a zároveň Péťa nahlásil pravděpodobný způsob dělení zvířat do skupin, který ho ihned napadl. Byl správný. Po návratu již měli Luci s bratříkem zvířata rozdělená a šifru rozkódovanou.

Šifry
Šifry

Začátek patálie

Následující nepříliš povedenou část našeho luštění jsem se pokusil ze své paměti vytěsnit, ale zatím se mi to bohužel ještě nepodařilo, proto vám o ní poreferuji (i když jak jsem se dozvěděl, jiní soutěžící v těchto místech bohužel zažili mnohem horší věci :-(). 1100 metrů k přívozu jsme odhadli zcela jasně na loděnici, která byla o pár stovek metrů dál, hezky jsme se prošli, našli tak akorát… No alespoň jsme si mohli popovídat s partičkou veselých (jak taky jinak ve dvě v noci) lidí s kytarou, kteří o žádném přívozu nevěděli, za to už prý dnes potkali jiné šílence, co hledali plynové potrubí. Ech, tak nashle.

Dobrá, tak jsme se tedy vraceli zpátky proti proudu, už mě docela bolely nožičky. Zde bylo občerstvení a přeprava vorem, který nám dopřál trochu toho adrenalinu v podobě mokrých ponožek.

Na druhém břehu stanoviště 10 – Italské špagety. To by se dalo v podstatě označit za obrázkovou šifru a o našem vztahu k takovým problémům jsem již dnes jistě psal. Morseovku jsme vyzkoušeli na tisíc způsobů, římská čísla jsme zavrhli (ech), takže nastal čas dalšího telefonátu, protože šplhat po potrubí bylo příliš riskantní a vracet se do Malšovy Lhoty… myslím tím na druhý břeh… ano, ten druhý břeh, ke kterému jsme po hledání přívozu měli VELMI negativní vztah, se nám také nechtělo. Takže další telefonát o řešení, který jistě zaviní náš propad výsledným žebříčkem, nicméně nám nešlo o výsledek, ale o účast a zábavu pokud možno až do konce, takže jsme volat museli.

Konec patálie

Pak jsme hledali modelářské letiště, také docela s problémy, bříza pěkně schovaná za dvěma ploty, ale Luci s Peťou ji našli, vykopali, vyhrabali šifru a znova zasadili (nebo tak nějak). Výhoda učitelky v týmu se projevila vzápětí. O polovině postaviček jsem slyšel poprve v životě (doufám, že naposled), Luci ale znala správné „partnery“. Každopádně co s výsledkem? Byl trochu děravý, proto se nám zdál jako nějaká otázka z pohádky, na kterou musíme odpovědět a odpověď bude název dalšího stanoviště. Otázka byla něco jako KAM SEL PAN MAR Z ROZMBERKU? To jsme opravdu nevěděli, kam ten pán šel, ale na mapě Péťa našel, že by mohl jít k blízkému kostelu a drobná korekce postaviček během vyklízení přemýšlecí zóny poté naše řešení KOSTEL PANNY MARIE Z ROZMBERKU potvrdila (partner Ryšky tedy opravdu nebyla liška a Hurvínek spíš kamarádí se Spejblem než s Máničkou).

Mapa
Mapa

Obrázková šífra u kostela byla asi jedna z nejlehčích v celé hře. Proto jsme museli vyslat Péťu pro nápovědu, abychom si to ztížili, a až když tam došel, přišli jsme si na řešení sami. Ono to párování bylo jasné, ale nevěděli jsme, jak se jmenuje ostrov a bylo nám divné, že OKO tam je třikrát. Když jsme odhalili ostrov KRK, ztrojnásobil se nám ve výskytech i on, a pak už to bylo velice lehké… zbytečná ztráta času…

Kubické monstrum byla krásná záludnost, kterou jsme si s bráchou vychutnali (nejdříve jsem se pro jistotu proběhl ke stadionu pro nápovědu, abych třeba o něco nepřišel). Luci se svým bratrem byli elegancí této šifry dokonce až natolik unešeni, že se na ni vykašlali a v samotném závěru hry usnuli. My jsme se ale nevzdali a tento dle mého názoru největší oříšek celého zápolení zdárně vyřešili. Nejprve jsme si přečetli tři strany, které nám řekly, co se skrývá pod číslem 819 na plánu, který jsme dostali hned na začátku hry. A vyrazili jsme tam. Protože to samozřejmě nestačilo, dočetli jsme i zbylé části kostky a potom mohli najít šifru za rozvaděčem.

Zde jsme se upnuli na cizí slova začínající na A, které jsou v každém odstavci právě dvě (argumentoval, abstinoval, akceptoval,…). Péťa od nápovědy popisoval nějakou zmatenou tisícikorunu, což pomohlo druhému Peťovi k otočení papíru a zdlouhavě luštit jsme již nemuseli, nápis KLÍDEK se nám ukázal dobrovolně sám.

Pak už jenom následovaly lanové překážky, kde jsme se málem zabili. No a vlastně závěrečná šifra… obrázek jsme poskládali jenom v hlavě a po mírných potížích jsme ho i správně připojili ke kódům stanovišť. Ovšem CUPEDUPE jako začátek se mi nezdál přiliš smysluplný… orgové nás však nenechali příliš trpět, takže ježek už si to cupe dupe po lese a my jsme šťastně v cíli skvělé zábavy, kterou byla letošní Hradecká sova.

Bylo to super, jsme zvědaví na výsledky, i když o ty tu myslím nejde… hlavně, že jsme strávili skvělou šifrovací noc. Děkujeme orgům, zvládli to na výbornou! (hurá za rok ;-))

Pewnost 2008

Pewnost 2008
Pewnost 2008

V sobotu se v Olomouci uskutečnila celodenní šifrovací hra Pewnost a já se pokusím vás v následujícím článku seznámit s jejím průběhem, jak se odehrával v očích našeho týmu. Kdo jste o Pewnosti neslyšel, vězte, že je určena pro týmy 3 – 5 osob starších 15 let. Máte od rána do večera čas na to, abyste luštili šifry připravené organizátory. Vždy, když se vám šifru podaří vyluštit, dozvíte se z jejího výsledku, kam se máte přesunout. Na tom místě váš poté čeká šifra další. Letos bylo takových stanovišť jedenáct, týmů se tuším ze 42 přihlášených zůčastnilo 39. Více podrobností včetně zadání a řešení jednotlivých šifer, které zde nebudu příliš rozpitvávat, naleznete na adrese http://pewnost.skauting.cz. Snad jenom ještě zmíním, že pokud si při hře nevíte rady hned s první šifrou, po nějaké době je řešení prozrazeno. Dále máte v průběhu hry dvakrát možnost nápovědy (prozrazení výsledku šifry) – jednou si pro ni musíte dojít na start a jednou si o ni můžete organizátorům zatelefonovat. To činí celou hru zajímavou i pro… nás :-)

Nuže, tak abych snad nejprve představil náš tým: její veličenstvo Luca + její bratr Peťa + její Martin = Koumáci. Názvu jsme dostáli, většinu času jsme opravdu koumali, aniž bychom něco pořádného vykoumali :-) Tým jsme sestavovali velice pečlivě, abychom měli rozličné zastoupení lidí nejrůznějších schopností. Abych byl konkrétnější – Luca umí jezdit autobusem, Peťa umí jezdit tramvají a Martin umí chodit pěšky. Nejdříve jsme také mírně zvažovali, že bychom přibrali někoho, kdo umí luštit šifry, ale nakonec jsme takový nesmysl zavrhnuli, pro podobnou hru je to víceméně zbytečnost.

Plni elánu jsme tedy dorazili na start, kde se postupně hromadily i ostatní týmy. Dostali jsme pokyny, noty (zatím jsme nevěděli k čemu) a Luca navíc na ruku ještě vytetované startovní číslo (nebo tak nějak). Těch zhruba čtyřicet týmů po třech až pěti lidech, to už je pěkná kupa lidstva. Nálada byla skvělá. Sice šla znát mírná nervozita z předpovědi počasí, která hlásala vytrvalé deště, místy přeháňky, případně alespoň pršení či bouřky, nicméně z davu se spíše ozývaly obvyklé výkřiky typu: „Vyhrajeme!“, „Jsme nejlepší!“, „Mám kompletní vydání Ottova slovníku naučného!“, „Mám dva řízky!“, „Já už jsem je snědl!“, „Co tu, haranti, vyvádíte?“, apod.

Pewnost 2008
Pewnost 2008

A pak to vypuklo! Karoliáni předstoupili zahalení v kápích před dychtivý dav a ještě jednou nás stručně seznámili s pravidly. Též připomněli starou legendu, podle které jsme měli letos hledat poklad zednáře Marka. No – a pak už začala samotná hra.

Šifra číslo jedna: Karoliáni vyvěsili na šňůru papíry, na každém z nich byla zachycena jedna kostka domina. Vždy po minutě se řada vyměnila za další sadu. Začal jsem tedy jednotlivé skupiny zachycovat na papír a Luca s Peťou se mezitím pokoušeli odhalit klíč vedoucí k vyluštění. Ehm… zkoušeli jsme toho spoustu, mřížku, kde každá kostka určuje souřadnice písmena, morseovku, sčítání, odčítání, násobení, dělení… no prostě jsme nebyli tak úplně rozehraní, no… :-) Navíc jsme se moc nevyspali a to počasí a ten hluk okolo, a tak… Když do toho ještě začaly ostatní týmy vytahovat své mapy a postupně se rozebíhat do kraje, bylo nám jasné, že jsme tady něco nezvládli :-D

Někde v půlce jsem tedy přestal opisovat domino s tím, že zbytek už si domyslíme (což byl nesmysl) a že radši pomůžu luštit (což byl taky nesmysl). Nevyluštili jsme nic a nezbývalo než čekat, až Karoliáni začnou po dvaceti minutách odkrývat správné řešení. Když jsem ale přepočítal týmy, které u startu zůstaly, s uspokojením jsem zjistil, že je to jenom něco málo pod polovinu, takže na tom zase nejsme tak špatně.

A pak se konečně začal odkrývat výsledek (předpokládám, že v tu dobu se vítězné týmy už radovaly z vítězství :-D). ZAHRADA… hmmm, to vypadá zajímavě… startovní pole se vylidňovalo, nadšené výkřiky typu „To je jasný!“ nebo „Aha, už vím!“ nám dodávaly energii k oddanému čekání na další písmenka. ZAHRADAM… ??? … ZAHRADAMS … ??? … ZAHRADAMSM … no tak to je ale už nějaká blbost, ne? Že by byla v Olomouci nějaká zahrada Malého Surového Medvídka? … ZAHRADAMSMO … ?!? … ZAHRADAMSMOZ … ehm… aha, Zahrada mateřské školy Mozartova! Nicméně se domníváme, že vzhledem k tomu, že jsme se v tu chvíli ocitli na… ehm… posledním… ehm… místě… nakonec jsme se neuvěřitelně vypracovali ;-)

A pustili jsme se do toho s vervou. Hned v první ulici jsme předběhli dva týmy před námi (dohnaly nás až za rohem) a ve veselé náladě jsme dorazili až ke školce. Tam jsem s Peťou začal luštit bludišťákovou šifru a Lucinka se zatím vrhla na dobrovolný úkol s magnetem, kterým nám vydobyla první speciální bodík. Vlastně ani nevím, jak hodně to bylo těžké, ale když my jsme tak dobří, že to musela být úplná drobnost.

Vzhledem ke svému vysokému IQ jsem dokázal najít cestu bludištěm a dokonce jsem si i povšiml, že trasa vytváří tvar číslice 2. Mohlo to znamenat, že dále už máme pokračovat jenom ve dvou a že máme jednoho člena týmu obětovat, ale naštěstí se nám mozkové buňky už přece jenom trochu probíraly a tak jsme raději luštili. Šlo to velmi rychle, Peťa začal číst každé druhé písmeno, a tak jsme už za pochodu vyluštili, že další zastávkou má být lávka mezi Smetanovými a Čechovými sady.

Hahá! Tam jsme nalezli větší množství týmů poskládaných po parkových lavičkách, snažících se luštit třetí šifru. To nás přesvědčilo o tom, jak jsme skvělí a že už jsme je dohnali a v podstatě to máme vyhrané, a dále o tom, že další šifra bude těžká jako prase.

Se sirkami jsme se opravdu trápili dost dlouho – to víte, museli jsme každý sníst svůj první chleba, který Luca připravila (děkujeme, konec reklamy). Přikládali jsme sice obrázek na obrázek, ale asi ne úplně tak, jak si organizátoři představovali, což byla samozřejmě jenom jejich chyba, měli tušit, že se soutěže zúčastní i Koumáci.

Vyslali jsme tedy rychlého posla, alias Lucu, na start pro nápovědu. Já s Peťou jsme mezitím dále bádali nad zápalkami. Když jsme uznali, že jsme se dostatečně prospali, sedli jsme na tramvaj a jeli naproti. Luca nás mezitím telefonicky poinformovala, že další zastávka je severní roh Blažejského náměstí, kde jsme si také dali sraz.

Zde nás čekala řekl bych nejlepší část hry. S deseti sirkami a svíčkou jsme se měli vypravit do temného podzemí, kde byla ukryta další šifra. Drobný detail spočíval v tamborovi, který vám sfouknul svíčku pokaždé, když vás potkal. Představte si naprosto temné a tiché podzemí, kde obchází bubnující duch. Slyšíte, že se blíží, jenom si nejste jistí odkud, snažíte se mu vyhnout… docela psycho. Také odtud všechny týmy vycházely pěkně bledé a i my jsme tedy vesele vstoupili dovnitř. Kolegové za mnou prý viděli trochu lépe, ale já přes svíčku viděl zhruba tak akorát velký kulový, takže jsem se již smířil s tím, že po pár dalších schodech se zřítím a nikdo už mě nikdy nenajde (kromě tambora samozřejmě, který mi škodolibě sfoukne svíčku a šlohne sirku). Ale dole jsem se již rozkoukal, a když jsme si vyměnili plínky po prvním setkání s tamborem, bez větších problémů jsme došli až na konec sklepení (dohodli jsme se s Lucou a Peťou, že další dva členy týmu, kteří někde v podzemí zůstali, nebudeme vůbec zmiňovat, jako by nikdy neexistovali).

Na konci nás čekaly ještě dvě pětilitrové sklenice plné humusu, do kterých měl Peťa (nejmladší nechť trpí) ponořit ruku a vylovit malý klíček. Za to jsme měli dostat další bezvýznamný plusový bodík. Zde si dovoluji doplnit drobný přepis podzemního rozhovoru ve frontě na sajrajt (tam už bylo mluvení doufám povoleno):
Luca: „Vezmeme šifru a jdeme.“
Peťa: vyhrnuje si rukáv
Martin: „Hehe, si to užij.“
Luca: „Nevezmeme radši šifru a nepůjdeme?“
Peťa: prohlíží si sklenice
Martin: „Hehehe.“
Luca: „Kašleme na to, ztratíme tady moc času, pojďte zpátky.“
Peťa: významně mlčí.
Martin: „Muhehe!“
No nakonec se Peťa rozhodl, že když se mu tak tlemím, tak nás povede zpátky on a do humusu budu strkat ruku já. Tož jsem se v tom vyrachňal, nejdříve, abych pobavil publikum, jsem se vyhuhňácal v první sklenici (kde klíček nebyl, což bylo jasné, ale chtěl jsem si to užít), pak jsem vydoloval klíček z druhé sklenice.

Se zahumusenou rukou, Lucinkou a Peťánkem jsme se poté vydali na rychlou cestu zpět. Trasu jsme znali. Tambor nás jednou potkal, tak jsme to zfoukli a pak už jsme se rychlým krokem dostali až na denní světlo.

Šifra s obrázkem vypadala ze začátku tak jednoduše, až to mohlo být kruté, ale nakonec jsme odhalili Bezručovy sady i další indicie. Až na to rozárium – růži jsme považovali za žalud případně za šípek :-)

U věže Luci vyluštila hádanku, radostně jsme shrábnuli darované propisky a jali se luštit šifru. Spojovali jsme čísla, přemýšleli, co je na nich zvláštního, všimli si, že čtyři chybějí, ale spojit lichá nás vskutku nenapadlo. Že by se papír se skutečnou šifrou skrýval v darovaných propiskách, to už nám nedošlo vůbec. Ve skutečnosti mi Luca s Peťou ukradli i moje vlastní donesené propisky, ale to nesmím zmiňovat, poněvadž by tvrdili, že lžu.

Takže nastala slavnostní chvíle využít poslední nápovědu – telefonickou – tzn. že dále už musíme vše vyluštit vlastními silami. Výsledek potomekmarkachodídenněseřizovatsihodinykorloji nám přišel vzhledem k číslům (opět připomínám, že propisky jsme nerozdělali) poněkud překvapivý, nicméně zamířili jsme na náměstí. Mezitím jsme samozřejmě také vybojovali několik soubojů s ostatními týmy, které nám přinesly další neužitečné body… tedy neužitečné, protože jsme samozřejmě paka a nedostali jsme se do konce hry.

U orloje jsme zmateně hledali organizátory, nenapadlo nás, že mladá potomkyně Marka sedí kousek opodál a seřizuje si budíka. Když jsme si jí po pěti až šesti hodinách (básnická nadsázka) všimli, dostali jsme šifru. Tentokrát se Luca vydala na záchod do McDonalda, a tak jsme ničím nerušeni mohli s Peťou šifru vyluštit. Všiml jsem si zvláštní frekvence písmen, vyškrtal jsem ty, které se vyskytují dvakrát a ejhle – Svatý Mořic Wěž.

Pewnost 2008
Pewnost 2008

Zde nastal vrchol mojí taktiky. Luca vyběhla nahoru. Já dal Peťovi pohlídat batoh a vydal jsem se za ní, kdyby potřebovala pomoc. Následně jsme Peťovi zavolali, aby přišel za námi (upozorňuji na slovo batoh v předchozí větě). Na samém vrcholu věže se i proti zářivé obloze zaleskla Lucčina třpytivá inteligence, protože přišla na to, že se mají opisovat písmenka z nápisů na vyhlídce. Nevím, nad čím přemýšlel Peťa, ale já měl v hlavě furt nějaké azimuty a hlavně jsem již v duchu brečel, že tohle je konec (už jsem přelézal cimbuří).

Protože začínalo pršet, přesunuli jsme se opět do McDonalda (reklama) a pokračovali v luštění. Z písmen nám stále vycházelo něco jako VODOVODNÍ, VODNÍ, apod. Až později jsme se dozvěděli, že lepší bylo DOLNÍ než VODNÍ, protože Václav byl na věži omylem zapsán jako Václal, což nám naše přesmyčky trochu zamotalo (seřadit slabiky podle vzdálenosti od věže v kilometrech bylo přiliš sofistikované i na nás).

Nakonec se však po mírných křečích podařilo vydoloval nápis SV ANNA DOLNÍ NOVOSADSKÁ, což byl skvělý výkon i vzhledem k tomu, že spojení SVANNA jsme měli od začátku, ale nikdo netušil, kde by mohl kostel Sv. Anny být (ve skutečnosti tam opravdu nebyl, jmenoval se prý jinak). Do Novosadské jsme docestovali se zbytkem spřáteleného týmu Stopařů (zbytek = poslední mohykán).

Tam jsme chvíli poskakovali kolem sochy tajemné světice v tajném přání, aby to byla sv. Anna a prozradila nám další šifru. Rozbili jsme sochu na kousky… ne vlastně jsme se přesunuli ke kostelu stojícímu opodál, protože někdo, myslím, že to byl Peťa, spatřil v dáli osobu v kápi. Zde jsme za vydatného deště s nejvyšším přemáháním zavrhli minutu točení se na místě a následné pobíhání kolem stromů (srabi, to vám nezapomenu!), za které jsme mohli dostat další (pro nás) nepoužitelný bod.

Poslední (naše poslední) šifra byla píchací. Seskupili jsme se pod chatrnou dřevěnou stříškou na zdejším hřbitově a všichni společně i se Stopařem jsme si zapíchali… kružítkem… do papíru samozřejmě. Přes notovou osnovu, kterou jsme dostali hned na prvním stanovišti. Že se to má řešit tímto způsobem jsme odhalili velice rychle (déšť urychloval naše myšlení).

Pewnost 2008
Pewnost 2008

Nejprve jsme přečetli řešení „Kostel Sv. Ondřeje v…“ Nějak jsme si nebyli jisti místem… že by v Nemilanech? No vůbec nám to celé přišlo nějaké divné, tak jsme raději zapíchali ještě jednou a tentokrát jsme již vyluštili nápis pořádně: „Ostel sv aehodrjeh…“ To už nám přišlo více smysluplné, navíc jsme každý svatého Aehodrjeha znali již z pohádek, které nám naše maminky vyprávěly, když jsme byli malí. No dobrá… jediné, co jsme dokázali vyluštit, byl sv. Ondřej, ale o žádném jsme nevěděli, ani jsme ho nedokázali nikde v mapě najít a navíc už jsme ani nechápali, jak jsme to jméno hned na začátku vlastně vyluštili. Když k tomu přičteme, že už hra téměř končila a venku navíc padaly litry vody… no a my jsme se domluvili, že končíme vlastně už v McDonaldovi, bylo jasné, že nadešel čas skončit. Vyplnili jsme tedy dotazník a v dobré náladě (a to není ironie) leč totálně promoklí (a to už vůbec není ironie) jsme se vypravili domů (ještě jednou velké díky našemu hodnému nebohému taxíku).

Asi vás nepřekvapí, že když jsme se dozvěděli řešení všech předchozích i všech zbylých šifer, došli jsme k závěru, že to bylo strašně jednoduché a že jsme to vlastně dodělali, v postatě jsme vyhráli :-) A že jestli nám v tom tentokrát „počasí“ zabránilo, příště již zvítězíme.

Letošní Pewnost byla výborná, za déšť nikdo nemůže, aspoň to bylo zajímavější. Moc děkujeme pořadatelům za skvělou zábavu, se kterou měli určitě hodně práce, a už se nemůžeme dočkat dalšího ročníku! Sláva!

(další fotky jsou k dispozici ve fotogalerii)