Řím

Dovolená v Římě s návštěvou Pompejí

V amfiteátru v Pompejích
V amfiteátru v Pompejích

Jak už to tak bývá, píšu článek o naší dovolené s odstupem. Abych zamaskoval lenost, musím si to zdůvodnit – odstup zajišťuje, že jsem si zapamatoval jenom ty nejpodstatnější a nejzajímavější zážitky, nebudu vás proto zahlcovat nesmyslnými drobnostmi. Článek by snad mohl posloužit i případným zájemcům o cestu do Říma pro základní orientaci, co a jak je potřeba hlavního vědět, vidět a zařídit.
Do Říma jsme letěli s ČSA 12. 2. 2011, vraceli jsme se 16. 2. Vychytali jsme zrovna Valentýnskou akci levných letenek, ale Řím obecně patří k jedněm z nejlevnějších destinací. Protože první den jsme dorazili až odpoledne, neměli jsme příliš času na nějaké velké objevování města, stejně tak poslední den jsme už ráno odjížděli – plně k dispozici jsme tedy ve věčném městě měli 3 celé dny. Respektive jeden den z toho jsme ještě strávili v Pompejích, takže program byl nakonec velmi nabitý, přesto se dá s přehledem to nejhlavnější stihnout, však si o tom napíšeme.
V Itálii jsme přistáli někdy před druhou hodinou odpoledne na letišti Fiumicino. Nachází se na jihozápad od Říma a je tedy potřeba sednout na speciální vlak, který vás do města zaveze, jezdí asi každou půlhodinu. Lístek se dá koupit skoro všude, v Itálii je ale potřeba jízdenky orazítkovat v automatech ještě před nástupem do vlaku! Další možností jsou myslím autobusy.
Expres nás zavezl na hlavní římské nádraží – Roma Termini. Zde hned doporučuji koupit si Roma Pass – stojí 25 eur a funguje nejen jako třídenní lístek na metro a autobusy, ale také jako slevová kartička do různých muzeí, přičemž do prvních dvou, která navštívíte, je vstup dokonce zdarma.

 

Vatikán
Vatikán

Vymotat se z Roma Termini a naběhnout do metra je docela dlouhá záležitost, ne, že bychom bloudili, ale je to opravdu dálka, člověk se podzemím docela projde, navíc tam něco asi předělávají, takže některé průchody byly uzavřené. Nakonec jsme ale došli až k metru a asi za 20 minut přejeli na druhý konec Říma na stanici Ottaviano. Metro v Římě je vhodné pro delší přesuny, ale vyhýbá se centru města, aby nepoškodilo památky, takže pro samotné poznávání pak už vhodné není, to už spíše autobusy (kde se dost krade), takže my sami jsme chodili pěšky, není to problém vše obejít.
Poblíž stanice metra jsme našli hostel, kde jsme měli rezervované ubytování, jednalo se o Pensione Ottaviano. Umístění je parádní, asi pět minut od vatikánského náměstí Sv. Petra. I cena je rozumná. Ale extra kvalita to tedy nebyla, už jsme spali na lepších místech. Většinou si zamlouváme hostely, které nabízejí levné ubytování, ale chceme vlastní pokoj se samostatnou koupelnou. To tu vše bylo, ale už takové starší, v noci docela hluk, jak mluvili sousedé na chodbě, kamsi do klimatizace zalétali holubi a před svou blížící se smrtí smutně vrrrrkali ;-), každopádně to strategické umístění to všechno zakrylo.
Po ubytování bylo pozdní odpoledne, a tak jsme ještě vyrazili do blízkého Vatikánu. Omrkli jsme náměstí sv. Petra a vypravili se do krátké fronty do chrámu (po ránu jsou fronty příšerné). U bezpečnostních rámů jsem sice pípal, ale ochranka uznala, že to bude asi způsobovat pásek, takže mě pustili dál, ať už bych měl u sebe cokoliv jiného, vskutku užitečné opatření. To samé se mi pak stalo i na jiných místech, kde prováděli tyto „kontroly“. Bazilika je krásně zdobená a hlavně obrovská, bezpochyby není možné její návštěvu vynechat, vše kromě kupole jsme si v klidu prošli, a když jsme vyšli zase ven, byla už tma. I osvětlené náměstí má něco do sebe, co vám budu povídat.

Andělský hrad
Andělský hrad

Druhý den byla neděle a my jsme měli naplánovanou hlavní prohlídku Říma s jeho starověkými vykopávkami. Ale protože každou neděli v poledne vykoukne na pár minut z Apoštolského paláce papež a pronese krátké kázání, rozhodli jsme se, že se na něho také podíváme, a proto jsme se dopoledne museli ještě pohybovat právě v okolí Vatikánu. Udělali jsme tedy pár fotek na mostu Sant’Angelo a prošli si i parčík pod samotným Andělským hradem. Sem vedla tajná chodba až z Vatikánu, aby se papež v případě nebezpečí měl kde schovat.
Následně jsme se vrátili do Vatikánu a vypravili se znova do chrámu. Tentokrát za světla byla otevřená i Michelangelova kopule. Kromě té samotné nám byl odměnou za zdolání schodů i výhled na Řím.
V poledne se potom náměstí zaplnilo davem lidí, papež, jak je dobrým zvykem, pronesl několikaminutovou řeč ve vícero jazycích a my mohli vyrazit za dalším poznáváním.
Ať už úzkými a klikatými římskými uličkami nebo širokými hlavními silnicemi, mířili jsme neomylně ke Koloseu. Cestou jsme viděli několik kostelů, kterými je Řím posetý, prohlédli si známe náměstí Piazza Navona s kašnami a zastavili se i v Pantheonu, kulaté předělávce z antického chrámu. Minout nelze ani obrovský bílý památník Viktora Emanuela II., který za sebou zakrývá kopec Kapitol. To už jsme se ale nacházeli uprostřed hlavních římských vykopávek a já mohl radostně pohledět třeba na Trajánovu tržnici ;-)

Koloseum
Koloseum

V Koloseu samotném potom opět využijete Roma Pass – nejenom, že jsme měli vstup zdarma, ale mohli jsme navíc využít speciální rychlo-fronty, což nám ušetřilo hodně času. Koloseum je veliké a poněkud více rozbořené než jsem si vždycky představoval, to ve Veroně je proti němu v bezvadném stavu. Okolo pozor na převlečené gladiátory, kteří vám budou vesele nabízet společné fotografie, jestli byste byli veselí u následného placení, to už si tak jistý nejsem.
Dále je radno zavítat na archeologický areál Palatinu a Forum Romanum, což je vlastně jedna vstupenka společná s Koloseem. Zde na vás dýchnou doby dávno minulé, zbytky přepychového fóra, sloupy z dávno zbořených chrámů anebo dům vestálek, jehož dvorek lemují většinou bezhlavé sochy významných členek.
Značně znavení po celodenním chozením jsme vylezli na pahorek Kapitol, kde sídlí významné římské muzeum. Z hlavních exponátů zde najdete třeba Kapitolskou vlčici či Kapitolskou Venuši. Podařilo se mi ženu přemluvit k jejich návštěvě a využili jsme tak druhý a poslední vstup zdarma na náš Roma Pass.

Potom už jsme zamířili zpátky na ubytování, kde jsme se unaveně zabořili do peřin… tedy do dek… tedy do prostěradel.
Na druhý (či třetí, chcete-li) den jsme měli naplánovaný výlet do Pompejí. Není to zrovna tak úplně nejblíž, ale když už jsme se v oblasti vyskytovali, neodolali jsme ;-) Je potřeba zamířit metrem opět na nádraží Roma Termini, kde koupíte lístek do Neapole. Je důležité vybrat si správný vlak vyhovující vašim potřebám – můžete se sice dostat do Neapole za hodinu, ale dáte za jeden lístek 45 euro, pokud vám nevadí třeba více než dvouhodinová cesta, zaplatíte jako my méně než čtvrtinu. Vše je možno si předem naplánovat na stránkách italských drah – Trenitalia.

Pompeje
Pompeje

Poté, co vás vlak dopraví kolem moře až do Neapole, je potřeba na nádraží sejít o patro níže a najít vstup k vlakům společnosti Circumvesuviana. To je místní mix vlaků a metra, který, jak název napovídá, jezdí kolem Vesuvu ;-) Trvá to něco kolem půlhodiny, než se dostanete z neapolského nádraží Garibaldi na zastávku Pompei Scavi – Villa dei Misteri. Zde je již vstup do Pompejí a máte před sebou několikahodinovou úchvatnou procházku. Pompeje jsou skutečné město, ulice, domy, je to obrovské – jenom nikde tak nějak nikdo nežije a domy nemají střechy :-) Ale najdete zde běžné obytné baráky, hospody, doktora, lázně, amfiteátry, všechno. Počasí nám přálo, krásně svítilo sluníčko, procházet se tady uprostřed léta bych ale nechtěl, to může být pěkně únavné, i když na mnoha křižovatkách teče z kohoutku pitná (snad, přežili jsme) voda. Kdyby nám zbyl nějaký čas, plánoval jsem po návratu do Neapole ještě krátkou procházku, ale Pompeje zaberou opravdu hodně dlouhou dobu a i únava se projevila, takže jsme byli rádi, že jsme sedli do vlaku a za tmy se zase dostali zpátky „domů“.
Poslední den jsme hned ráno vyrazili k vatikánským muzeím, dokud se tam ještě nevytvořila proslulá velká fronta. Celý komplex je rozsáhlý a něco si tam najde snad každý – papežské automobily a kočáry, výstava známek, starověkých desek s nápisy, sochy, obrazy od Raffaela Santiho, mapy, bohatství zde nashromážděné je skutečné nepředstavitelné. Vrcholem všeho je pak samozřejmě Sixtinská kaple vymalovaná Michelangelem. Tam se bohužel nesmí fotit, můžete si ale alespoň sednout a kochat se pár minut třeba Posledním soudem, který Michelangelo tvořil dlouhé roky.

Fontana di Trevi
Fontana di Trevi

Po muzeích už byl čas na oběd, takže jsme se stavili na italskou pizzu a následně prošli zbylé zajímavosti, které nám ještě na mapě význačností chyběly :-) Například Španělské schody – v době naší návštěvy nebyly ještě tak rozkvetlé, jak je to známo ze všech turistických průvodců, zato zde ale opravdu byla spousta „milých“ lidí, nabízejících dámám růže – „Take it, I give you“ – a velice nevybíravě jim je strkajících do rukou a následně usilovně vyžadujících platbu po pánech.
Poseděli jsme chvíli i u Fontany di Trevi zabírající celé malé náměstíčko. Zde končil římský akvadukt. Kdo do fontány hodí minci, do Říma se určitě ještě vrátí. Hodili jsme společně minci a vyzkoušeli, jestli to funguje i s platební kartou.
Protože zbyl ještě čas, na zpáteční cestě jsme zavítali opět k Andělskému hradu, tentokrát jsme ale šli i dovnitř. Je zde možnost prohlídky několika skromných pokojů, většího množství nádvoří, ale hlavně nádherný rozhled ze samotné střechy po celém Římě, který myslím překonává i ten z baziliky.
A to je konec římského příběhu. Město je skutečně krásné a stojí za návštěvu, doporučujeme chladnější měsíce – jednak se neupečete a jednak zde nebude ještě tolik lidí, ono to stačí i tak.
Poslední den ráno začalo pršet, tak jsme měli radost, jak nám to krásně vyšlo. S deštníky jsme přeběhli do metra, na nádraží a na letiště. Zazvonil zvonec a pohádky je konec.

(fotky jako obvykle v naší fotogalerii)

Belgie, Lucembursko

Brusel, Grand Place
Brusel, Grand Place

Nepočítáme-li Vánoce, jsou podzimní a jarní prázdniny jedinou možností, kdy si můžete vyrazit na nějaký více než víkendový výlet. Máte-li tedy za ženu učitelku. A takových možností je nutno plně využívat. Takže jsem si vzal dva dny dovolené a vyrazili jsme poznat další kus Evropy.

Tentokrát jsme zamířili na severozápad, přesněji do Belgie. A cíle jsme si vytyčili hned tři. Zaprvé jím bylo samozřejmě hlavní město Belgie Brusel. Lehce dostupné vlakem jsou potom krásné Bruggy, které mě svým středověkým rázem zaujaly už kdysi ve filmu In Bruges. O něco dále je Lucemburk, hlavní to město Lucemburska, ale když už jsme se v oblasti nacházeli, využili jsme příležitosti a jednodenní výlet jsem naplánoval i tam. Kdoví, jestli se sem ještě někdy dostaneme a možnost vybarvit si další stát, jehož hlavní město jsme navštívili a zároveň tam našli nějakou tu kešku, se nezahazuje.

Bruggy
Bruggy

Protože jsme velice rychle zlenivěli, zavrhli jsme autobus a hledal jsem proto nějaké vhodné letecké spojení. Z Prahy do Bruselu těch možností bez přestupů zase tak moc není. Nízkonákladovka Wizz Air je sice k dispozici, ale po krátkém pátrání na internetu jsem k ní (uznávám že zbaběle) rychle ztratil důvěru. Například časté odložení letu jsme si nemohli dovolit, náš podzimně prázdninový čas byl přesně ohraničen. Čili další volba padla na Brussels Airlines. Ovšem během těch pár dní, co jsme se rozhodovali, jestli teda poletíme nebo ne, levné letenky zmizely, takže nakonec padla volba na klasické ČSA. Ať žije česká kvalita ;-)

Vše potřebné jsem tedy zamluvil a pozjišťoval a už jsme se jenom těšili, až nadejde ten šťastný den. Zároveň jsem také sledoval předpovědi počasí, protože konec října bývá dost deštivý i u nás, natož v Belgii. Nakonec to ale dopadlo nad očekávání dobře, i díky bratrovi, který každý večer podával podrobné meteorologické předpovědi, abychom si jednotlivé výlety vhodně naplánovali a dešti vždy někam ujeli.

Bruggy
Bruggy

Ve středu (27. 10.) jsme tedy vyrazili. Veškeré přesuny na pražské nádraží se povedly bez problémů, takže jsme se mohli nechat odbavit a vesele (já smutně) prohlížet letištní obchůdky. Odlétalo se tak nějak načas, takže jsme se brzy ocitli na belgickém letišti Zaventem. Následoval krátký přejezd vlakem do Bruselu. Ze stanice, jejíž jméno vás jistě nezajímá, jinak bych napsal, že to byla Bruxelles-Congres, jsme potom už párminutovou procházkou došli až do místa našeho ubytování, jímž byl hostel Sleep Well. Krásně umístěný přímo v srdci Bruselu, jenom pár minut od Grand-Place, co více si přát?

Z webkamery
Z webkamery

Po ubytování jsme se hned vypravili ven. To už byl večer. Prošli jsme si hlavní bruselské náměstí Grand-Place, jež lemují nádherně zdobené cechovní domy, vévodí mu pak samozřejmě radnice. Krásná podíváná jak ve dne, tak i při večerním osvícení. Zároveň jsme využili webkamery, která je na jednom z domů a dá se přes internet ovládat (otáčet, přibližovat), takže jsme napsali Péťovi, aby si nás našel a udělal nějaký ten screenshot na památku :-) Jeden z nich přikládám, jinak kompletní výběr z fotek je jako obvykle na Picasu ve fotogalerii.

Bruggy, Belfort
Bruggy, Belfort

Že jsme občas hledali nějakou tu kešku asi nemusím zmiňovat, něco najít se povedlo všude, i když extrémní úspěšnost to nebyla, přece jenom toho bylo všude spoustu zajímavého k vidění, tak jsme nemohli s geocachingem ztrácet příliš mnoho času (celkem odloveno tuším 8 kousků).

Po večerní procházce tedy spát a po zvážení předpovědi počasí jsme se rozhodli druhý den pro Bruggy. Nejprve však snídaně, která na můj vkus obsahovala příliš málo masa, tedy salámku (žádný) a sýru (žádný). Belgičané si asi rádi neustále oslazují svůj život. Vždyť jsme si také během pobytu dali nějakou tu vyhlášenou belgickou čokoládu nebo bruselské vafle.

Cesta z Bruselu do Brugg trvala myslím něco přes hodinu. Přivítalo nás krásné menší městečko, které mohu každému jenom doporučit. Z celé dovolené se nám tady líbilo asi nejvíce. Jak se všude dočtete, Bruggy si uchovaly svůj malebný středověký ráz a protože jsou protkány sítí kanálů řeky Reie, přezdívá se jim Benátky severu.

Bruggy, Onze Lieve Vrouwekerk
Bruggy, Onze Lieve Vrouwekerk

A když Benátky, nechali jsme se svést na jednom z člunů i se zhruba půlhodinovým výkladem. Počasí nám vyšlo, že by bylo horko, to samozřejmě ne, ale nepršelo, což je ve zdejších zeměpisných polohách docela vzácnost. Navíc v tomto období zde turistů nebylo zase tak mnoho, což jistě dojmu z Brugg hodně napomohlo. V hlavní sezóně je prý město doslova přeplněné.

Mrkněte tedy do fotogalerie, abyste alespoň trochu té atmosféry nasáli. K vidění toho bylo hodně, z nejzajímavějších věcí asi nutno zmínit náměstí Burg s bazilikou sv. Krve, kde je uchovávána údajná kapka krve Ježíše Krista. Vyšli jsme si i nahoru na věž Belfort, ze které je krásný výhled na město, i když v současnosti je pro rekonstrukci z části uzavřená. Kdo jste viděl zmiňovaný film s Colinem Farrellem a Ralphem Fiennesem, tomu tato místa jistě nemusím připomínat ;-)

Známé jsou i belgické fries, což jsou jakési dvakrát smažené hranolky či co… řekl bych tedy předsmažené a potom usmažené, jak netradiční :-) Každopádně přišly vhod, jednou s chilli kečupem a jednou s poctivou tatarkou.

Lucemburk
Lucemburk

Když jsme se vrátili do Bruselu, měli jsme ještě čas prohlédnout si katedrálu Sts. Michel et Gudule, která zvenku připomíná pařížský Notre Dame.

Další den, tedy pátek, přišel na řadu Lucemburk. Z Bruselu tam jezdí vlak každou hodinu a i když to není zase tak extrémně daleko, staví poměrně často, takže cesta vyjde celkem na tři hodiny. Ale času jsme měli dost a vyrazili hned ráno, takže jsme stihli vše, co jsme chtěli.

Jak bylo řečeno, Bruggy se nazývají Benátkami severu. V případě Lucemburku existuje také takové přirovnání – Gibraltar severu, vzhledem ke zdejším opevněním. Propracovaný pevnostní systém byl mnohokrát přestavován a rozšiřován a v současné době je zařazen mezi památky UNESCO. Kasematy, jak je systém nazýván, jsme si nenechali ujít. Občas jsou chodby opravdu úzké, tmavé a mnohdy i slepé, takže pro lidi trpící klaustrofobií to příliš příjemný zážitek být nemusí.

Lucemburk
Lucemburk

Kromě různých kostelů a náměstíček či samotného historického centra vyvýšeného na kopečku jsme hodně času strávili u dominanty, jíž je most Adolf (Pont Adolphe). Je velmi fotogenický a dá se projít po něm, pod ním, okolo něho, a tak dále :-) Také jsme viděli palác, kde by měl snad sídlit velkovévoda lucemburský.

No a na poslední den kvůli počasí, ač to původně bylo plánováno v trochu jiném pořadí, zbyl Brusel samotný. Ačkoliv jsme díky umístění ubytování mohli některá místa, jako je třeba světoznámý čurající chlapeček, navštívit již předchozí dny po večerech a odpoledních, sobota byla pro hlavní město vyhrazená kompletně celá. Občas trochu pršelo, ale nic, co by se nedalo přežít.

Ještě jednou jsme tedy – tentokrát za světla – shlédli a nafotili historické náměstí, viděli nějaké ty moderní sochy, královský palác (podle vlajky by měl být král zrovna přítomen), kostely, parky, například Parc du Cinquantenaire, kterému dominuje vítězný oblouk, či třeba Evropský parlament. Když nás navigace vedla k nejbližšímu McDonaldovi (tedy k jídlu a záchodům), prošli jsme si i poněkud černošskou čtvrtí. Na závěr jsme ještě počkali, co předvede bruselský orloj – hlasitost chvályhodná, ale ten pražský se navíc umí hýbat :-)

Spokojení a plni dojmů jsme tedy v neděli hned brzy ráno zamířili zase na letiště, které je trochu (asi tak milionkrát) větší než to pražské. Každé z navštívených měst bylo výjimečné něčím jiným a upoutalo jiným charakterem, každopádně nás už čekal Hradec, který je výjimečný hlavně tím, že v něm musíme pracovat :-) Zazvonil zvonec a pohádky je konec.

Brusel, Eglise St-Jacques-sur-Coudenberg
Brusel, Eglise St-Jacques-sur-Coudenberg

Kréta 2010

Abych ten blog tak nějak chronogicky zaplnil, musím se zmínit i o naší svatební cestě, která se uskutečnila v srpnu a odnesla nás na řecký ostrov Kréta. Slibovali jsme si od ní nejenom novomanželskou pohodičku na pláži u moře, ale i nějaké ty výlety do okolí za přírodou, historií, atd.
Odlet byl v sobotu 7. srpna odpoledne z ruzyňského letiště. Lucinka letěla poprvé, tak byla zvědavá, jestli to opravdu funguje a jestli nespadneme. Kupodivu se vzlet i přistání zdařily, takže jsme mohli v Irakliu vesele vylézt ven a začít se při převozu autobusem na hotel náležitě potit :-) Po asi hodinové cestě nás přivítal hotel obrostlý květinami, útulný pokojík a hlavně moře. Pláž byla písečná, občas přinesly vlny nějaký ten kámen.
V neděli jsme se poflakovali u moře. Některé dny bylo naprosté bezvětří, hladina klidná a my si tedy v místě koupili lehátko, jiné dny byly zase naopak velké vlny, ve kterých se sice nedalo moc plavat, za to se v nich dalo zase náležitě vyblbnout při poskakování :-)

Rethymno

Na pondělí jsme si koupili lístek na autobus a zajeli si do asi 20 minut vzdáleného města Rhetymno, které je údajně druhé nejkrásnější na Krétě (první je Chania). Klikaté uličky, nejrůznější obchůdky, kostely a staré baráčky, ale hlavně benátská pevnost nahoře na kopci. Benátské pevnosti jsou na Krétě hodně časté, i když zrovna ta rhetymnská se proti Turkům moc dlouho neubránila. Proto najdete v jejím areálu například i mešitu. Prohlédli jsme si i zdejší starý malý benátský přístav, dali si frapé a vrátili se zpátky do hotelu.

Laguna Balos

V úterý jsme se plavili na ostrov Gramvousa. Na západě Kréty na nás čekal velký trajekt pro cca tisíc lidí, kteří do něho všichni naběhli, aby na Gramvouse zase vyskákali ven a náležitě zaplnili zdejší krásnou a osamělou pláž. Kdo chtěl, mohl vyšplhat nahoru, kde se nad ostrovem vypínala – překvapivě opět pevnost. Ten den mi zrovna nebylo moc dobře od žaludku a navíc v létě na Krétě v pravé poledne šplhat do kopce není zrovna ta nejlepší zábava, takže jsme svůj pobyt omezili na pláž. Po krátkém přesunu trajektem nás pak čekala malebná laguna Balos, která je ideální pro děti – jemný písek a voda v podstatě všude po kolena. Hned na úvod jsme si samozřejmě vyšli kousek dál vyzvednout jednu z cenných krétských keší.
Následovala středa a čtvrtek – flákání a pohodička. Jednou jsme se pokusili čekat na autobus směr klášter Arkadi, ale když po 45 minutách nedorazil, zklamaně jsme to vzdali – to víte, Řecko.

Palác Knossos

Na pátek byl naplánován výlet do paláce Knossos – bájného to Labyrintu. Nejprve jsme si prošli hlavní město Kréty (Iraklio, Heraklion), že jsme chvilku věnovali i geocachingu zmiňovat nemusím, to si doplňte všude :-) Stejně jako zrmrzlinu a další pochoutky :-) Potom jsme zamířili přímo k paláci. S podrobným výkladem jsme na sebe mohli nechat dýchat zbytky mínojské kultury přímo v kolébce evropské civilizace. Ach! ;-)
A pak přišla sobota. Den nejnáročnější, ale možná i nejkrásnější. Strávili jsme jej totiž v nádherné soutěsce Samaria. Museli jsme ji od místa, kde nás vyložil autobus, projít celou dolů až k hladině moře, převýšení přes 1000 metrů, celkem jsme šli 15 km. Sice je lepší jít stále dolů než nahoru, ale zabrat to dá taky. Obzvláště když je v chládku příjemných 30 stupňů :-D Nicméně takováhle turistika se vyplatila, příroda byla krásná, alespoň trochu snad zachytily naše fotografie, kterých je pár zde okolo či plno ve fotogalerii.

Soutěska Samaria

Uprostřed soutěsky je vesnice, jež byla po vyhlášení soutěsky přírodní rezervací opuštěna. Můžete zde také vidět přísně chráněnou kozu kri-kri, jakýsi symbol Kréty. Zcela dole na jihu u moře jsme potom našli naši doposud nejjižnější kešku. Potom jsme si dali něco dobrého k jídlu (gyros, řecký jogurt, apod., co také jiného?) a čekali na trajekt, který nás odvezl k autobusu, protože z vesnice Aghia Roumeli kromě moře vede cesta zpět zase jenom skrz soutěsku.
Co tu máme dále? Neděli? No tak když neděle, tak se nic nedělá, takže zase koupáníčko, pohodička, bílé vínečko na terase a pozorování západu slunce nad mořem ;-)
V pondělí jsme uskutečnili další pokus čekání na autobus, který by nás zavezl ke klášteru Arkadi. Opět jsme po 45 minutách zklamaní či spíše naštvaní měli v plánu odejít, když tu se autobus objevil. Pohodička, hodina sem, hodina tam, to se nesmí řešit :-) Vždyť on pak musel u kláštera čekat a jet zase zpátky, tak to by tam chudák stál moc dlouho, kdyby jel už tam včas.

Klášter Arkadi

Takže rozradostnění, že se akce povedla, jsme si klášter prohlédli. Arkadi je na Krétě velký symbol odporu proti turecké nadvládě. Téměr tisícovka obránců (hlavně ženy a děti) se zde opevnila proti tureckým vojákům, a když bylo jasné, že je jejich situace beznadějná, vpustili je dovnitř a odpálili zde uložený střelný prach. Klášter byl skoro celý zničen a kromě statečných obránců padlo asi 1500 Turků. Později byl klášter zase obnoven. Měl by stále fungovat, i když žádného mnicha jsme nezahlédli. Do areálu je nutno/doporučeno chodit v dlouhých kalhotech, ženy se zahalenýma nohama a rameny.
Závěrečné úterý jsme opět strávili příjemným přímořským poflakováním. Ve středu nás potom už čekal pouze odjezd směr letiště, Praha a Hradec.

Berlín

Ubytovna u Wannsee

Již dávno tomu je, co jsme se vypravili s Lucinkou do Berlína. Přesněji letos o jarních prázdninách. A protože jsem tvor velmi líný a ještě více zapomnětlivý, píšu článek až teď. Výhodou takového zpoždění bude pro případné čtenáře jeho stručnost a jistota, že v něm budou obsaženy pouze ty nejdůležitější informace, protože nic jiného mi v hlavě nezbylo.

A tak by mohl článek skončit :-)
Ale naštěstí mám fotky, takže to pomocí nich tak trochu zrekonstruuji.
Čili středa 3.2.2010 – sobota 6.2.2010, Berlín.
Sbalili jsme si svých pár švestek, sedli na vlak a vyrazili. Do Berlína, hlavního to města velkoněmecké říše, jsme dorazili někdy odpoledne. Na nádraží jsme se nakonec úspěšně zorientovali ve zdejších rychlících, pomalících, S-bahnech, U-bahnech a jiných bahnech, sedli na S7 (neboli eSSedmičku, jak tomu my Berlíňáci říkáme) a frčeli si to směr Nikolassee. Ne zrovna v centru, spíše někde na půl cesty mezi Berlínem a Postupimí, ale jednoduše dostupné a hlavně levné ubytování v DJH Jugendherberge Berlin Wannsee – http://www.jh-wannsee.de/ – obyčejný pokoj s vlastní koupelnou, co víc si můžeme přát?
Večerní Berlín

Hodili jsme si tam věci a honem ještě do města, ať toho stihneme co nejvíce. Tuším, že ze Zoologischer Garten jsme jeli autobusem 100 či 200 (zkusili jsme během těch pár dní oba), protože tyto linky vedou nejatraktivnějšími oblastmi města. Navíc jsou dvoupatrové, takže jsme se hezky mohli usadit dopředu nahoru a kochat se výhledem. Jako jízdenky jsme využívali třídenní Berlin Welcome Card, umožňující kromě neomezeného cestování po Berlíně a okolí navíc ještě nějaké speciální slevy.

Prohlédli jsme si severní a východní centrum Berlína, brzy se setmělo, tak jsme se mohli pokochat osvícenou televizní věží, červenou radnicí (Rotes Rathaus), Marienkirche, apod.
Braniborská brána

Druhý den jsme kromě prohlížení památek věnovali nějaký čas i keškování, i když závratné úspěchy jsme v Berlíně nezaznamenali, spíše jsme chtěli čas věnovat prohlídce města jako takového. A jaká by to byla návštěva, kdybychom se nestavili u Reichstagu. Všude kolem hodně sněhu, pěkná podíváná. Mimochodem, jestli si ještě minulou zimu vybavíte, sněhová nadílka byla opravdu veliká. A oproti našim českým městům můžeme říci, že v Berlíně to moc nezvládali. Když je hodně sněhu, tak je hodně sněhu, to se nedá nic dělat, ale uklouzané chodníky bez jakéhokoliv posypu nás trochu překvapily. My „mladí“ jsme měli co dělat, abychom přežili, takový běžný milý německý důchodce podle mě neměl šanci někam dojít.

Pergamonmuseum

My ovšem pokračovali v prohlídce těch nejznámějších památek, od Říšského sněmu jsme zamířili k Braniborské bráně. Nenechali jsme si ujít ani památník sovětských hrdinů :-) No jo, kvůli kešce… (ovšem bohužel nenašli). Dále následovalo pár dalších kostelů během naší prohlídky oblasti Tiergarten. A protože jsme si koupili Museum Pass, opravňující ke vstupu zdarma do desítek berlínských muzeí, stavili jsme se na skok i v muzeu hudebních nástrojů. Bylo jich tam opravdu spousta, navíc zrovna zdejší pan hudebník předváděl skupině dětí hru na takový nějaký obří kladkobřinkostroj.

Nemohli jsme vynechat ani Potsdamer Platz s moderními mrakodrapy, Sony Centrem a zbytkem berlínské zdi. Následovala fotka u checkpointu Charlie, v minulosti nechvalně proslavenému přechodu mezi východním a západním Berlínem. No a protože tento den byl muzejní, nasměrovali jsme naše další kroky do židovského muzea, které je skutečně obrovské. V tomto klenotu moderní architektury (jak se to tak říká) je ve dvou patrech popsaná historie Židů od dob dávných až do současnosti. Některé části expozice jsou skutečně působivé, bohužel jsme neměli tolik času, abychom se někde mohli zdržet příliš dlouho.
U slavného berlínského dómu jsme shlédli desítky sněhuláků a už hurá na muzejní ostrov, na který jsem se tolik těšil (jsem úchyl, ano). První přišlo na řadu Altes Museum se starověkými, hlavně řeckými sbírkami. Poté Neues Museum, nedávno zrekonstruované, které se hodně věnuje egyptským i jiným africkým sbírkám, ale i historii Berlína. Vyvrcholením je samozřejmě slavná Nefertiti, kterou už jsem se trochu bál, že neuvidím. No a Pergamonmuseum, jež jsem toužil spatřit již jako malé dítě, když jsem listoval zaprášenými knihami… :-) No tak nějak to bylo určitě… Každopádně jsem konečně na vlastní oči spatřil pergamský oltář či Ištařinu bránu z Babylonu.
Zámek Sanssouci

To by z muzeí bylo asi vše, proč více zbytečně trápit svoji budoucí ženu :-) hurá do ulice Unter den Linden, do ulice, kde sníh padá z oblohy a méně často, ale ve větším množství, i ze střech. Co jsme si dali dobrého už nevím, ale vím, že to bylo poslední navštívené místo druhého dne v Berlíně, takže honem zpátky k jezeru Wannsee a nabrat sílu na další den.

Ten jsme zahájali jak jinak než příjemnou půlhodinkou v jídelně, kde jsme si nabrali všeho co nejvíce a ještě jednou, a ještě támhleto. A přidám si i tohle. A tak se to má dělat, že. No a pak jupí do Postupimi, kam nám z našeho strategického umístění jel opět hezky přímo S-Bahn. Pak ještě autobus (naše Welcome Card platila i v Postupimi) a už jsme byli v krásném parku Sanssouci. Když jsou zdejší zahrady rozkvetlé, trávníky zelené, musí to být nádherná podívaná, protože i za bílé zimy, kdy jsme měli tu čest my, to stálo za to. Park je veliký a je v něm rozmístěno několik nádherných staveb (a kešek ;)), jako je Neues Palais, Orangerie nebo samotné letní zámecké sídlo Sanssouci, které jsme si prohlédli i zevnitř s audioprůvodcem.
Kaiser-Wilhelm-Gedächtniskirche

Potom jsme prošli skrz Postupim – náměstí, kostely, brány, radnice, zpátky na vlak a do Berlína, v jehož západní části nám zbývalo z nejznámějších památek navštívit zámek Charlottenburg. Socha velkého kurfiřta byla obskládána závějemi sněhu, žádný problém pro nás. Pak návštěva toalet – aha, každou kravinu psát nemusím, že? – a Kaiser-Wilhelm-Gedächtniskirche, známý kostel, jehož jméno jsem se dokonce naučil nazpaměť. Kostel byl zničen při bombardování v roce 1943, jako památka byla ponechána věž s poničenou střechou. Vedle potom vyrostla nová moderní zvonice.

A jako já jsem úchyl na historická muzea, Lucinka je zase úchyl na nákupní domy, proto jsme navštívili i známé KaDeWe, největší obchodní dům v Evropě. Z toho si nic nepamatuju :-)
Čtvrtý, tedy poslední, den jsme už s batohy opustili ubytovnu a dojeli k památníku berlínské zdi, kde se v současné době zpětně rekonstruuje jakožto památník berlínská zeď, která byla dříve stržena. Na blízkém hřbitově jsme potom našli naši jubilejní stou kešku.
A závěr patřil zvířátkům, tedy berlínské ZOO. I v té zimě jsme jich viděli hodně, venku i v pavilonech. Veškeré naše putování je zdokumentováno ve fotogalerii, kde si můžete prohlédnout podrobnosti. Nám už zbývala jenom poslední cesta na Berlin Hauptbahnhof (kešky, kešky…) a pak zpátky do té naší Tschechische Republik.
Bivoj

Švýcarsko 2009

Sice se zpožděním, ale nakonec jsem se přece jenom pustil do sepsání článku o naší dovolené ve Švýcarsku. Nechť tato vzpomínka slouží nejen našim dětem i dětem našich dětí, aby si připomněly, kde jsme to tenkrát všude byli, když ještě existovaly ledovce, ale aby i my samotní jsme si tímto způsobem mohli zážitky znovu připomenout… protože skleróza je tady a já předpokládám, že polovinu věcí si stejně nepamatuju už teď…

Alpy u Wilderswil
Alpy u Wilderswil

Vyrazili jsme se Čedokem na zájezd Alpy a památky klasického Švýcarska, který nám měl ukázat jak zajímavá města, tak švýcarskou přírodu. Zhruba ze středu Švýcarské konfederace jsme tedy vyjížděli všemi směry na návštěvu Alp, vodopádů, soutěsek, jezer, hlavního města Bernu, krásného Lucernu, Curychu,… Protože průvodce potřebuje speciální těžko dosažitelnou licenci, aby mohl se skupinou chodit po Švýcarsku, dozvídali jsme se potřebné informace v autobuse a na jednotlivých místech byl potom volný rozchod, což bylo přesně to, co jsme potřebovali… přece jenom se pohybujeme rychleji než důchodcovská část zájezdu a navíc hledáme kešky :-)

Ve tři hodiny ráno jsme tedy měli s Luci čekat v Hradci na autobusáku. Nikdo další tam nečekal a autobus měl už půl hodiny zpoždění, tak jsme přemýšleli, jestli opravdu někam pojedeme (mělo se čekat na bývalém parkovišti u autobusového nádraží Koruna, já měl pocit, že spíše čekáme na parkovišti u bývalého autobusového nádraží Koruna), nakonec se však mikrobus objevil. Ano, mikrobus. Spolu se čtyřmi dalšími účastníky zájezdu, kteří přicestovali z Opavy nás vezl do Prahy, kde jsme teprve přesedli do autokaru (po hodinovém čekání, protože se zasekl někde v zácpě).

Ačkoliv autobus byl určen pro padesát lidí, jela nás pouze polovina, což z veškerého cestování, kterého jsem se trochu bál, udělalo celkem pohodičku – každý jsme se mohli roztáhnout na dvě sedadla, a i když jsme z Hradce do Wilderswilu najeli a nachodili sladkých 952 km (no jo, měl jsem s sebou GPSku), celkem to uteklo.

Ale nepředbíhejme. První vzrůšo nás totiž čekalo už na jedné německé pumpě a součástí zájezdu původně být určitě nemělo. Po krátce zastávce už jsme skoro odjížděli, když přijeli němečtí celníci a začali kontrolovat papíry. Proces to byl celkem zdlouhavý, stále někam volali, něco zjišťovali na notebooku, tiskli na tiskárně, kterou s sebou vozí… Podle toho, co nám řekl průvodce, měli řidiči v autobusu jenom kopii nějakého dokladu, místo originálu, což způsobilo problém a nějakou pokutu.

No to by se ještě přežilo, ale následně náhodou zastavili vedle i normální němečtí policisté a ti se nás tedy rozhodli také prověřit. Neměli jsme autobus s logem Čedok, ale Czech Airlines a policisté zjistili nějaký nedostatek (možná, nakonec se ukázalo, že vše bylo v pořádku – aspoň nám to tak řekl průvodce) – že prý autodopravce nemá smlouvu s Čedokem či co… ovšem po zdlouhavém vyřizování policisté museli stejně přivolat nějaké specializovanější policisty… tak jsme tedy čekali, až další Semir Gerkhan se svým parťákem dorazí… aby se v tom zase sto let šťourali… a nakonec nás pustili… příjemné zdržení, které způsobilo, že jsme museli vynechat návštěvu městečka Schwyz, aspoň jsme pak dostali bonus jiný den (Trümmelbašské vodopády).

Legrační bylo, že během těchto policejních prověrek, kdy jsme se všichni potulovali v okolí a nervózně sledovali, co se bude dít, někdo uvnitř autobusu ukradl jedné paní velkou částku peněz. Dnes se prostě nedá věřit nikomu nikde nic.

Naše první skutečná zastávka bylo tedy město Altdorf, které proslavil Vilém Tell, švýcarský národní hrdina. Ve městě má sochu se svým synem. Hlavně se nám ale líbily hory, které město obklopují.

Večer jsme pak kolem Brienzského jezera dorazili do blízkosti Interlakenu, kde jsme ve Wilderswilu měli zajištěné ubytování. Rozdělili jsme se na dvě skupiny, náš hotel se jmenoval Schönbühl, na jídlo jsme chodili k druhé části do hotelu Kreuz (tak se jmenuje překvapivě ve Švýcarsku každý druhý hotel). Večeře nás potěšila – čtyři chody jen tak nemíváme – polévka, salát s velice, ehm, svéráznou zálivkou, hlavní jídlo, dezert.

No a už honem spát, další den to začne doopravdy.

Bern
Bern

Po snídani nás autobus zavezl do hlavního města Švýcarska, kterým je Bern. Jak říká popis – město kašen a loubí, což můžeme jedině potvrdit (kašen je zde údajně více než 100). Bern byl založen na skalním výběžku nad prudkou řekou Aare. Po několika mostech vysoko nad ní jsme se prošli i my a spolu s bernskými domy v pozadí je to opravdu pěkný pohled.

Hned u „vchodu“ do města je slavný výběh s medvědy, kteří jsou vlastně symbolem celého kantonu Bern. Bohužel poslední medvěd už tak trpěl artrózou, že ho prý nedávno utratili :-) Noví medvědi budou přivezeni snad ještě letos, v současné době se jim výběh vylepšuje, když je k tomu takto dobrá příležitost.

Dominantou Bernu je potom klášterní chrám sv. Vincence, dle Wiki nejkrásnější pozdní gotická bazilika ve Švýcarsku, na jejíž věž jsme samozřejmě vylezli, abychom se pokochali výhledem na celé město. Nevynechali jsme ani zdejší orloj, i když na náš staroměstský (a olomoucký) nemá. Nemohli jsme si samozřejmě odpustit naši první švýcarskou kešku.

Thun
Thun

Druhá zastávka druhého dne bylo historické město Thun. Toto příjemné město, či spíše jeho hlavní historickou část, jsme si opět měli možnost detailně prohlédnout, více asi prozradí fotografie v galerii než můj popis. Je zde na kopci nad městem hlavně pěkný kostel a taktéž zámek.

Poslední atrakcí dne bylo Brienzské jezero. Na velký parník jsme nastoupili (překvapivě) v městě Brienz a poté nás čekala přibližně hodinová plavba na druhý konec jezera (14 km) do Interlakenu. Jak už název napovídá (Interlaken = mezi jezery), z druhé strany města je také jezero – Thunské. O zážitku a výhledu na okolní hory vám opět více můžou povědět fotky, ale skoro bych spíš radil to vidět na vlastní oči :-)

Brienzské jezero
Brienzské jezero

Následovala ještě krátká individuální prohlídka Interlakenu a potom zpátky do Wilderswilu. Po večeři jsme se sami vypravili (pro kešku) ke zdejším ruinám Uspunne. Pokračovali jsme ještě kousek dál kolem pivovaru k další kešce, ale už byla velká tma a nad dvacetimetrovým srázem ve křoví se opravdu moc dobře nehledá :-) takže jsme se radši po silnici vrátili zpátky do hotelu.

Třetí den byl průsmykový. Přes Brünigpass jsme dojeli k soutěskám řeky Aare, které jsme si za pár franků mohli projít. Nejenom že bylo ráno, ale hlavně proto, že jsme se nacházeli mezi skalami, bylo zde docela chladno. Nad řekou se vznášel opar, občas hučel nějaký ten vodopád, voda měla své typické vápencové zbarvení. Prohlídková trasa se místy zařezávala přímo do skály a my tak procházeli umělými jeskyněmi.

Grimselpass
Grimselpass

Dále jsme projeli průsmyk Grimselpass s úchvatným rozhledem na okolní hory. Tam jsme se mrkli na sviští vesnici – jakousi malou zoo se svišti. Mimochodem, sviště jsme viděli i dále u Rhónského ledovce, kde se proháněli volně. Ovšem bylo na nich znát, že turisté je občas trochu přikrmí, spíše než sviště připomínali prasátka :-)

Rhónský ledovec, další zastávku, jsem tedy už zmínil. Měli jsme možnost podívat se dovnitř do ledové jeskyně. Nebyla sice tak velká, jako další, kterou jsme ve Švýcarsku ještě později navštívili, ale líbila se mi asi více, možná i proto, že dovnitř prosvítalo venkovní světlo. Kupodivu zde byla zima :-) Průvodce říkal, že již dlouho do Švýcarska jezdí a sleduje, jak každý rok opravdu ledovce znatelně ubývá. Cestou k němu jsou umístěny fotografie z jednotlivých let a u nich popisek, že až sem v tu dobu původně ledovec dosahoval.

Rhónský ledovec
Rhónský ledovec

Pamatuji-li si dobře a nelžou-li fotky, další zastávka byl Furkapass ve výšce 2436 metrů nad mořem. Zde jsme taky našli kešku – z takto vysoké a vzhledem k tomu, že jsme zde zastavili jenom na pár minut, jsme měli obzvlášť velkou radost.

Další asi hodinová zastávka byla ve známém zimním středisku Andermattu, kde jsme si my spíše nakoupili nějaké zásoby. Vylezli jsme na kopeček ke kapličce a skoukli město pod námi.

Další průsmyk toho dne byl svatý Gotthard s několika sochami a jezerem (a samozřejmě i keškou, ale to už asi nemá cenu rozmazávat :-)).

Poté jsme si prohlédli Ďáblův most a pomník generála Suvorova, který zde bojoval s Francouzi na konci 18. století. Poslední zastávka byla na malebném Sustenpassu.

Po večeři, tedy někdy po osmé, jsme opět vyrazili na výlet, tentokrát na druhou stranu Wilderswilu k dalším ruinám – Rothenfluh. Pěkně jsme si zašplhali nahoru na kopec nad skalní stěnu a už potmě se vraceli zpátky do hotelu.

Jungfraujoch
Jungfraujoch

Čtvrtý den jsme jen tak tak dojeli autobusem do Lauterbrunnenu – celou dobu asi tak na dvojku, protože spojka dostala den předtím v průsmycích asi zabrat. Oba naši řidiči si s tím ale věděli rady a než jsme se k autobusu zase vrátili (což bylo tentokrát až pozdě odpoledne), měli opraveno.

Z Lauterbrunnenu jsme totiž vyjeli ozubnicovou Wengenbahn do sedla Kleine Scheidegg, odkud nás vláček kolejáček zavezl devět kilometrů dlouhým tunelem na Jungfraujoch – nejvýše položené nádraží v Evropě, také mu zde hrdě říkají Top of Europe (3454 m n.m.).

Tím jsme se ocitli nejvýše za celou dobu. Výhled na Alpy byl báječný, vlastně po celou dobu zájezdu jsme měli velké štěstí na počasí, obloha byla většinou krásně modrá, takže jsme viděli do dálky a i focení to nijak nekomplikovalo. Za ty šílený prachy, které jízdenka stála, jsme si zde prolezli ledovou jeskyni i s ledovými sochami, podívali se na ledovec Aletschgletscher, vyjeli výtahem na štít hory Sphinx (3571 m – a ano, naše nejvyšší keška zatím, možná navždy :-)). Takže paráda ;-) Kam svítilo sluníčko, tam bylo vysloveně vedro, v jiných místech zase zima, přece jenom jsme byli dost vysoko, všude kolem sníh a led.

Jungfraujoch
Jungfraujoch

Když jsme se dostatečně pokochali, času na to bylo moře, chci říct ledovec, sjeli jsme zubačkou dolů, tentokrát do Grindelwaldu.

Poslední zastávkou čtvrtého dne byly bonusové vodopády Trümmelbach, i když by pravděpodobně byly bonusové i kdyby nás první den policisté nezdrželi. Ať nebo tak, stály za to. Krátká pěší trasa ve skalách a jeskyních nabízí několik zastávek s výhledem na deset vodopádů, které si zde razí cestu skalní stěnou. Je to opravdu hukot, na některé ochozy se můžete podívat jenom v případě, že vám nevadí stálá sprška dopadající vody.

Trümmelbach
Trümmelbach

Co následovalo je pozornému čtenáři jasné – večeře o čtyřech chodech :-) Tentokrát jsme se již nevypravili k žádným zdejším ruinám, jenom jsme si ještě jednou pořádně prohlédli a nafotili Wilderswil.

Na pátý den už byla bohužel naplánovaná cesta domů. Naštěstí se zajímavými zastávkami. Tou první bylo moc pěkné město Luzern, pyšnící se hlavně pověstným Kapličkovým mostem vyzdobeným obrazy z historie Luzernu. Jedná se o nejstarší dřevěný most v Evropě. V roce 1993 byla velká část mostu poškozena požárem, nicméně stavba byla rychle obnovena.

Luzern
Luzern

V Luzernu jsme vylezli až ke zdejším hradbám, prohlédli si druhý menší dřevěný most, další budovy a chrámy,…

Další rozchod libovolným směrem :-) jsme dostali v největším městě Švýcarska – Zürichu (nebo Curychu, chcete-li) – 366 tisíc obyvatel.

Tady jsme vylezli na věž v Grossmünsteru, dominantě města. Odtud jsme mohli přes řeku vidět chrám Fraumünster nebo chrám svatého Petra, na jehož věži najdeme největší kostelní ciferník světa (a možná největší ciferník Evropy, teď se mi nechce zkoumat, jestli ten istanbulský je na evropské nebo asijské straně světa :-)). Prošli jsme se i po zdejší známé Bahnhofstraße.

Zürich
Zürich

A po Zürichu už jenom poslední zastávka a to u Rýnských vodopádů, které jsou nejmohutnější (nikoliv nejvyšší) v Evropě (150 m široké). Zde se přístup momentálně rekonstruuje, přesto jsme se na ně mohli ze dvou stran celkem rozumně podívat a vody je to teda opravdu hodně :-)

Co následovalo potom byla už jenom několikahodinová cesta zpátky do Prahy. Z Prahy do Hradce jsme tentokrát nepřesedli na mikrobus, ale protože měl Čedok druhý den jiný zájezd z východu republiky do Francie, jeli jsme si hezky autokarem, což je pro šest lidí opravdu luxus :-) Pozdě v noci či možná velmi brzy ráno jsme dorazili domů a šli se vyspat.

Švýcarsko je nádherná země se zajímavými městy plnými historických památek i moderní architektury, její síla však spočívá i v nezapomenutelné krajině sněhem pokrytých Alp, po jejichž svazích se prohánějí veselé krávy Milky :-)

Beskydy 2009

Dlouho jsme se těšili až budou zase prázdniny/čas dovolených a my budeme moci někam na pár dní vyrazit. Tentokrát jsme přesně nevěděli, kdy vlastně budeme mít čas. Když jsme zjistili, že ho už máme, rychle jsem se pustil do plánování. Lucinka už dříve vychvalovala rožnovský skanzen, takže jsem se podíval, co nejzajímavějšího je v Beskydech k vidění a naplánoval nám program. Kupodivu, jak už to tak nebývá, nám vyšel téměř přesně. Tři noci jsme byli ubytovaní v Rožnově a tři noci v Mostech u Jablunkova.

Opět připomínám, že podrobnou fotodokumentaci dovolené najdete v galerii.

14. 7. 2009, DEN 1. – ROŽNOV POD RADHOŠTĚM, SKANZEN

V úterý jsme hned ráno sedli na vlak a jako mávnutím kouzelného proutku jsme se (jedno mávnutí kouzelného proutku trvá zhruba 5 hodin) ocitli v Rožnově pod Radhoštěm. První úkol bylo najití penzionu Bečva, kde jsme měli na tři noci zarezervovaný pokoj. GPSka se nás nejprve pokusila trochu zmást, ale po zadání přesné adresy jsme penzion našli a dokonce nás hned ubytovali, ač bylo teprve půl jedné.

Protože už měli ostatní pokoje obsazené, měli jsme k dispozici dokonce čtyřlůžák, což byl skvělý luxus a dokonce jsme v tom druhém pokoji asi dvakrát byli. Po večerech se z okolních balkónů ozývaly příjemné hlasy hádajících se Ukrajinců nebo koho, kteří měli ve vyšších patrech penzionu stálé ubytování. K dispozici byla i lednička, i když nefunkční. Ale to jenom tak na okraj, ubytování to bylo pěkné, hlavně že má člověk postel a vlastní koupelnu.

Těžké batohy jsme tedy mohli nechat na pokoji a s minimální výbavou (můj stokilový foťák a Lucčiných 200 litrů pití) jsme vyrazili do ulic Rožnova. Na odpoledne jsme měli naplánovanou prohlídku zdejšího Valašského muzea v přírodě.

Jedná se o opravdu rozsáhlý skanzen, který případné zájemce určitě nezklame. K dispozici jsou hned tři okruhy. Jako první jsme začali Mlýnskou dolinou, kterou s vámi absolvuje i průvodkyně. Ukázala nám několik zdejších budov – kovárnu (hamr), mlýn, pilu, valchu, lisovnu oleje… Velkým plusem skanzenu je i skutečnost, že zdejší vybavení je funkční, většinou poháněné vodou, takže nám bylo vše názorně předvedeno.

Valašské muzeum v přírodě
Valašské muzeum v přírodě

Po skončení prohlídky jsme vyrazili již sami do další části, nejrozsáhlejší – Valašské dědiny. Nejrůznějších roubených domků je zde opravdu hodně, v některých jsou třeba i lidé v krojích, kteří vám k dané budově řeknou více, nebo potkáte nejrůznější domácí zvířata. Pro více informací buď mrkněte na naše fotky nebo přímo na stránky Valašského muzea v přírodě.

Na závěr jsme si nechali Dřevěné městečko, což je areál rozlohou možná nejmenší, ale na malé ploše je zde o to více staveb. Je to také nejstarší část celého muzea. Je ze například velký dřevěný kostel okolo kterého je tzv. Valašský Slavín se symbolickými hroby významných osobností původem z Valašska. Protože jsme měli žízeň a hlad, stavili jsme se ve zdejší stylové restauraci. Luci zvolila zdejší specialitu pohankovou kaši se švestkami, já zemňákové knedle s uzeným masem. K jídlu nám hrál pán na cimbál.

Když jsme se nabaštili, odlovili jsme jednu pěknou kešku, dali si zmrzlinu na rožnovském náměstí a pak už byl večer a tedy čas spát a nabrat sílu na zítřejší túru.

15. 7. 2009, DEN 2. – PUSTEVNY, RADHOŠŤ

Trasa 15. 7.
Trasa 15. 7.
Profil trasy 15. 7.
Profil trasy 15. 7.

Ve středu jsme měli naplánovaný zhruba dvacetikilometrový výlet, jak vidíte z údajů naší GPSky, nakonec to bylo 24,5 km. Abychom toho stihli co nejvíce, nechali jsme se autobusem zavést do vesnice Horní Bečva, odkud jsme začali stoupat vzhůru.

Náročnému výstupu ani trochu nepomáhala třicetistupňová vedra, která kolem panovala. Ale to nás nezastavilo a my jsme se celí zpocení doškrábali nejprve na chatu Martiňák, kde jsme zakoupili turistickou známku, doplnili tekutiny a po krátké pauze zase pokračovali dále až na úterní nejvyšší vrchol – Čertův mlýn (to jsem zjistil ale až teď z mapy, předtím jsem myslel, že vrcholem budou Pustevny a Radhošť). U Čertova mlýna opět keška – stejně jako skoro na všech ostatních zajímavých místech.

Kaple Cyrila a Metoděje
Kaple Cyrila a Metoděje

Když jsme dorazili na Pustevny, nemohli jsme si odpustit další litry tekutin a nějakou tu místní specialitku k obědu. Luci zvolila valašskou kyselicu, já rychtářskou baštu (brambory, bramborové knedlíky, zelí, vepřové maso, uzené maso, klobása). Takto náležitě posilnění jsme skoupili zdejší o pět korun předražené turistické známky a vypravili se k soše Radegasta – bez nějakého překvapení, stejnojmenné pivo je v Beskydech k dispozici úplně všude.

Kousek od sochy pohanského boha Radegasta byla taky keška, ale vysoko na stromě, na což naše stará těla už neměla dost sil a odvahy, navíc se poblíž místa usadili nějací mudlové, takže jsme pokusy o její zdolání vzdali.

Následovala další kratší cesta k chatě, kde jsme se občerstvili novým přídělem kofoly a limonády. Začal trochu foukat vítr a vypadalo to, že bude pršet, ale nakonec z toho nic nebylo. Stále ta stejná únavná vedra.

Následovala dřevěná kaple Cyrila a Metoděje, do které jsme jenom chvilku nakoukli a už zpátky dolů do Rožnova (i když pár kilometrů to ještě bylo). Na závěr jsme byli už tak unavení, nevím jestli kilometry nebo tím horkem, že jsme poslední dva nebo tři kilometry v Rožnově dojeli autobusem.

16. 7. 2009, DEN 3. – IVANČENA, LYSÁ HORA

Trasa 16. 7.
Trasa 16. 7.

Profil trasy 16. 7.
Profil trasy 16. 7.

Třetí den jsme měli zdolat tu horu najvyššú – Lysú. Protože to je z Rožnova docela daleko, dojeli jsme přes Valašské Meziříčí vlakem do Frýdlantu nad Ostravicí. Odtud jsme se ještě přiblížili autobusem do Malenovic k hotelu Petr Bezruč.

Opět stejná horká, únavná cesta, ze začátku spíše vypadající na tropický deštný prales. Ale zase lepší než aby celý den pršelo, výhledy do krajiny byly úchvatné, a tak jsme myslím rádi, že jsme to celé mohli absolvovat. Že jo?

První větší zastávka byla na skautské mohyle Ivančeně, kde se na památku kupí kameny a pamětní desky. Potom jsme se vypravili už rovnou – no upřímně řečeno spíše oklikou – k Lysé hoře. Nějak jsme se nevydali nejkratší cestou, ale myslím, že jsme si stoupání aspoň více rozložili. Ke snadné orientaci nepřispívala GPS ani s nepřesným zakreslením turistických značek, které létaly kus od nákresu skutečných cest (ale zrovna dnes jsem se dočetl, že už vyšla opravená verze mapy od Garminu, která má toto řešit, tak se na nové detaily na mapách, třeba zakreslené budovy, těším).

Pohled z Lysé hory
Pohled z Lysé hory

Cestou na Lysou horu začaly nad námi na obloze přibývat větroně, ve Frýdlantu je letiště, tak odtud asi vyrážely, protože počasí na to bylo opravdu ideální.

A my jsme funěli dále do kopce. Až jsme nakonec dorazili až na vrchol Lysé hory – 1323 metrů nad mořem. Opět klasické občerstvení – ač jsme hektolitry vody vypotili, myslím, že jsme je poctivě zase zpátky doplňovali v průběhu celé dovolené.

Samozřejmě jsme nezapomněli na naši zatím nejvýše odlovenou kešku a pak už jsme se vraceli zase jinou cestou zpátky dolů na autobus. Vzali jsme to přes hostinec U Veličků s turistickou známkou, kde jsme si dali zase nějakou tu kyselicu či guláš.

Stavili jsme se ještě podívat na jeden místní menší vodopád a potom už jsme pospíchali na autobus, trochu jsme se báli, jestli ho stihneme, protože jsme nevěděli, odkud přesně jede. Nakonec to bylo s dostatečnou rezervou – za nějaký čas jsme tedy byly zpátky v Rožnově a mohli se těšit na další – tentokrát cestovní – den.

17. 7. 2009, DEN 4. – PŘESUN DO MOSTŮ U JABLUNKOVA, SKALKA

Trasa 17. 7.
Trasa 17. 7.
Profil trasy 17. 7.
Profil trasy 17. 7.

A když cestovní, tak opravdu cestovní. V pátek nás totiž čekal přesun z Rožnova pod Radhoštěm do Mostů u Jablunkova. Ačkoliv to je vzdušnou čarou jenom nějaký 45 kilometrů, je potřeba si to pěkně objet vrchem, takže hurá na přestupy: Vlakem z Rožnova pod Radhoštěm do Valašského Meziříčí, odtud přestup na vlak do Frýdku Místku, z Frýdku přestup do Českého Těšína, z Českého Těšína třetí přestup na vlak do Jablunkova – Návsí a protože tam je v současnosti výluka, čekal nás ještě závěrečný přestup na autobus do Mostů u Jablunkova. Krásný výlet, za nějaký pět hodin jsme byli na místě :-)

Mosty u Jablunkova jsou ale v krásné přírodě a stojí za to je navštívit nejenom kvůli lyžování, ale i uprostřed léta, jako jsme to udělali my. Po ubytování v pěkně zařízeném penzionu U Ski areálu, který stojí na klidném místě a přitom nedaleko od zastávky vlaků a autobusů jsme se rozhodli k večernímu výletu po blízkém okolí. Luci mě asi neměla moc ráda, protože z původního odpočinkového večera se stal výšlap na sice docela blízký, ale přesto vysoký vrchol Skalka (kde jsme se jak už to tak bývá občerstvili a vzhůru dolů).

18. 7. 2009, DEN 5. – HRČAVA, TROJMEZÍ

Trasa 18. 7.
Trasa 18. 7.
Profil trasy 18. 7.
Profil trasy 18. 7.

Hlavním plánem pro výlet z Mostů u Jablunkova byla návštěva Hrčavy. Vypravili jsme se tam pěšky přes vrchol Gírová. Tentokrát už předpověď říkala, že na 90% horka skončí a objeví se bouřky a přívalové deště. Opravdu, příbuzní nás zásobili SMSkami, které o podobném počasí v jejich lokalitách informovali. My jsme ale doufali, že pěkné počasí ještě vydrží.

Poblíž Hrčavy
Poblíž Hrčavy

U Gírové jsme se chtěli ještě stavit pro kešku ve strašidelné čertově jeskyni. Opravdu to nebylo nic jednoduchého, dalo to dost práce a o to více jsme pak byli zklamaní, že jsme poklad nenašli. Kdo ví, jestli tam ještě je.

To jsme už vlastně měli největší výšlap za sebou a blížili se k Hrčavě – nejvýchodnější obci České republiky. Zde stojí za vidění dřevěný kostelík nebo třeba kaple s léčivým pramenem (prý vhodný na oční choroby).

Z Hrčavy jsme sestoupili strmý kopec dolů a menší zase nahoru, až jsme se ocitili na Trojmezí. Tedy místu, kde se stýkají hranice tří států – České republiky, Slovenské republiky a Polska. (co se týče geocachingu, zde jsme umístili našeho TB Koumáčka).

Nechtěli jsme si nechat ujít ani naši první zahraniční kešku, proto jsme ještě vystoupali na dalších asi 300 metrů vzdálený vrchol Valy. Odtud je pěkný výhled do kraje, tedy patrně lepší podívaná než na samotném Trojmezí, které teď navíc žije poněkud stavebně (dělá se zde nová přístupová cesta a nějaký altánek).

Poté zpátky do Čech a vystoupat si hezky pěkně do Hrčavy. Dvacet kilometrů v nohách, takže zpátky do Mostů už raději autobusem. Dali jsme si ještě večeři, to už byla obloha zatažená a začal foukat vítr. Večer potom začal pořádný liják – měli jsme radost, jak nám to počasí pěkně vydrželo, to hlavní jsme viděli.

19. 7. 2009, DEN 6. – NAUČNÁ STEZKA MIONŠÍ

Trasa 19. 7.
Trasa 19. 7.
Profil trasy 19. 7.
Profil trasy 19. 7.

Na poslední den jsem naplánoval výlet k pralesu Mionší, kudy vedla naučná stezka. Od rána pršelo, tak jsme nejprve vyčkávali, ale kolem jedenácté se počasí zlepšilo. Vyrazili jsme busem přes Jablunkov. Během naučné stezky ale začalo hodně pršet, takže jsme nakonec potřebovali deštník a pláštěnku, ale co se dá dělat. Ještě že to byl jenom poslední den.

Mosty u Jablunkova
Mosty u Jablunkova

Mionší je pěkné místo, hezká příroda jako jinde v Beskydech, také stojí za vidění, ale jinak se žádné velké překvapení nekonalo. Kdybych to nevěděl, tak nepoznám, že procházím kolem nějakého pralesa. Před lety prý byla stezka lepší, ale kvůli ochraně zdejší přírody teď okraj rezervace opravdu jenom okrajově škrtá, takže si spíš užijete zajímavých informačních tabulí.

Celý okruh byl opět pěkné stoupání (převýšení 330 metrů) a není ani nejkratší – 7 kilometrů. Cestou tam i zpátky jsme potkali přátelské stádo koz, taktéž jsme dojedli jedny z posledních paštik, co jsme s sebou z Hradce táhli.

Potom jsme došli ještě pár kilometrů do vesnice Dolní Lomná, kde je taktéž turistická známka, místo je to, jak už jsem psal, umístěné v pěkné přírodě, ale za okolního deště nás spíše zajímala cukrárna.

Po horké čokoládě už jenom cesta zpátky přes Jablunkov (s jednou rychlokeškou) na noc do Mostů.

20. 7. 2009, DEN 7. – NÁVRAT DO HK

V pondělí už jsme se museli s Beskydy rozloučit a zamířit zpátky do Hradce. Vlakem hezky přes Ostravu-Svinov a Pardubice. Cesta také dlouhá a únavná, hlavně smůla, že končí dovolená, navíc jsem hned druhý den (tedy dnes) musel zase pracovat do Prahy. Ale v Beskydech se nám moc líbilo, máme hodně fotek, turistických známek i nalezených kešek, tak snad se brzy zase na nějaké podobné zajímavé místo podíváme ;-) Lucinka se určitě nechce jenom válet u vody :-P

Den vody

V neděli 22. března byl světový den vody a při této příležitosti se konala v secesní stavbě Labské vodní elektrárny „Hučáku“ půlhodinová přednáška o vodních elektrárnách, následně se promítal krátky film o vodě, zakončeno bylo prohlídkou hradecké malé vodní elektrárny. Ta, ač plně funkční, patří už spíše k historickým kouskům.
Protože jsme se tam také zastavili, můžu připojit tři fotky, které jsem uvnitř pořídil mobilem. Kdo má zájem elektrárnu navštívit, prohlídky se zde prý konají každý týden v sobotu ve 14 hodin (aspoň myslím, radši si to ověřte). Prozkoumat můžete i informační centrum obnovitelných zdrojů energie ČEZ, kde jsou pro děti k dispozici různé zajímavé pokusy.
Labská vodní elektrárna
Labská vodní elektrárna
Labská vodní elektrárna
Labská vodní elektrárna
Labská vodní elektrárna
Labská vodní elektrárna

Zatopené Benátky

Lucinka mě nedávno upozornila na záplavy v Benátkách. Tam je to poměrně častý jev, trochu zaprší a hladina moře hned stoupne. Velké množství míst je potom zaplaveno a jak místní tak turisté musejí chodit po vyvýšených dřevěných lavičkách. Takto postižené je například i slavné náměstí svatého Marka. Dneska jsem našel na webu video holandského surfaře Duncana Zuura, který si na náměstí dokonce zasurfoval, mrkněte sami.

Proto jsem jen tak pro zajímavost vzal pár fotek současných zatopených Benátek a pár našich vlastních fotek stejných míst, které jsme pořídili na naší dovolené letos v říjnu.
První dvojice je právě náměstí svatého Marka, Piazza San Marco. My jsme naštěstí narazili pouze na pár kaluží.
Piazza San Marco
Piazza San Marco
Piazza San Marco
Piazza San Marco
Další dvojice obrázků je z náměstíčka svatého Marka hned vedle. Naše fotka zachycuje stejné místo, i když z opačné strany.
Piazzetta San Marco
Piazzetta San Marco
Piazzetta San Marco
Piazzetta San Marco

U Mostu zlatníků (Rialto) jsme se po nábřeží mohli normálně projít, teď tam byla všude voda a kromě natažené výstražné pásky vlastně nepoznáte, kde už končí chodník a začíná mnohem hlubší kanál (pro rýpaly a detektivy – naše fotka je z druhé strany mostu).

Rialto
Rialto
Rialto
Rialto

A závěrečná dvojice je taktéž od Mostu zlatníků, tentokrát přímo pohled na nábreží.

Nábřeží u Mostu zlatníků
Nábřeží u Mostu zlatníků
Nábřeží u Mostu zlatníků
Nábřeží u Mostu zlatníků

Takže jsme měli velké štěstí, však nám to průvodkyně říkala. Po našem příjezdu už zbývaly pouze zmiňované kaluže a po našem odjezdu začalo zase pršet. Jo jo, Benátky ;-)

Dovolené 2008

Tak a máme tady dlouho očekávaný prosinec. Městská zeleň je zdobená svítícími žárovkami, v obchodech se rozléhají koledy a my zběsile nakupujeme vše, co jsme doposud nestihli (nestihli jsme nic). Prostě se blíží Vánoce a blíží se také konec roku. A já si prohlížím fotky, které jsme letos pořídili a vzpomínám na naše dovolené. Bylo jich docela dost. Prosinec teprve začíná, ale já už jsem se rozhodnul zrekapitulovat si ony výlety a hodit na blog některé nejzajímavější fotky, nebo spíše fotky nejzajímavějších míst. Můžu si to dovolit ze dvou důvodů: Zaprve už letos nejspíš nikam nepojedeme a zadruhé – je to můj blog, tak si tu můžu dělat, co chci ;-) Mé kráťoučké vzpomínky doprovodí, jak už jsem zmínil, fotografie. Bude jich 21.
Křinice
Křinice

Nejprve navštívíme České Švýcarsko, kam jsme se s Luckou vypravili hned v květnu (stručný popis). Přespali jsme v Krásné Lípě a udělali pár výletů do okolí. Na fotce je říčka Křinice, která byla spolu s okolními skalními městy asi tím nejtypičtějším, čím jsme se mohli cestou kochat.

Nad Kyjovem
Nad Kyjovem

Naučné i jiné stezky nás vedly okolím Krásné Lípy a my jsme tak navštívili několik zřícenin, ze kterých se většinou už moc nezachovalo, nejčastěji uprostřed lesa. Jedním z takových zbytků je i Kyjovský hrádek. Snímek je pořízen právě nad Kyjovem, kde si užíváme rozlehlé zeleně.

Podél Kamenice do soutěsek
Podél Kamenice do soutěsek

Pískovcová města se nám moc líbila, ale když jsme v informačním centru Krásné Lípy uviděli krátký film o celém národním parku České Švýcarsko, rozhodli jsme se, že do téhle krajiny se musíme vypravit ještě jednou, tentokrát do západnější části (podrobný popis). Tam jsme se dostali v polovině června. Řeka Kamenice tekoucí do Hřenska zde protéká známými soutěskami – Divokou a Tichou, kde jsme se projeli na pramicích. Je to opravdu úžasná podívaná. My jsme se sem (a týká se to celého našeho pobytu v Českém Švýcarsku) navíc vypravili mimo turistickou sezónu, ve které zde bývá plno lidí, proto panoval všude klid a i na pramicích jsme byli v jedné ze soutěsek sami.

Pravčická brána
Pravčická brána

Pravčická brána. Tolik by asi stačilo k popisu předcházejícího snímku. Ačkoliv jsme jinak měli na počasí štěstí, zde nás čekalo spojení hned dvou živlů – větru a vody, už jsme byli přece jenom dost vysoko. Výhled do kraje tedy moc velký nebyl, ale skalní most Pravčické brány jsme si dostatečně prohlédnout mohli. Slouží k tomu několik výhlídek rozmístěných v jejím okolí. Na fotografii jsem vybral jeden z méně typických úhlů pohledu na bránu, aspoň se schovaly lavičky, umístěné dole.

Vyhlídka z Mariiny skály
Vyhlídka z Mariiny skály

Aby nám to počasí vynahradilo, další den se opět udělalo krásně, a tak jsme mohli nad Jetřichovicemi vystoupat do skalních výšin a kochat se krajinou postupně hned na několika vyhlídkách. Snímek je pořízen z Mariiny skály, která nesporně stojí za návštěvu.

Tiské stěny
Tiské stěny

Na závěr našeho pobytu v Českém Švýcarsku jsme zajeli ještě do Tiských stěn (kde se mimo jiné v letošním roce prodává putovní turistická známka). Na fotografii je zachycen pohled do jednoho ze skalních oken.

Tiské stěny
Tiské stěny

Tento snímek už nezachycuje Tiské stěny v takovém detailu jako minulý. Stěn, průlezů, jeskyní, oken, všeho, co vás jen napadne, jsme si užili opravdu dostatek, zdejší skalní město je navíc rozlehlé, takže jsme zde myslím nějakou tu hodinu strávili. Navíc vás nečekají žádné turisticky náročné výkony, jedná se spíše o příjemnou procházku.

U Vosecké boudy
U Vosecké boudy

A pak přišel srpen a nějaká ta pravá letní dovolená :-) Opět jsme ji strávili turisticky. Za svůj cíl jsme tentokrát vybrali naše nejvyšší hory – Krkonoše (podrobný popis). Přespávali jsme na strategickém místě zhruba uprostřed, ve Špindlerově Mlýně. Zdejší rozmanitá krajina snad nepotřebuje podrobné popisy.

Čertova strouha
Čertova strouha

Tento snímek je pořízen u Čertovy strouhy, kde je na potoku vytvořeno hrazenářské dílo. Potůček, kameny, zeleň, hory,… srdce turisty zaplesá ;-)

Sněžka
Sněžka

No a Sněžka samozřejmě nemohla chybět. Nejvyšší vrchol, jehož návštěva možná nebyla až tak krásná, jako samotná cesta nebo třeba pohled z dálky, který vidíte na snímku. Způsobily to davy turistů, které se nahoru hrnuly jako mravenci.

Fontána, Luci, duha a památník Rudé armádě
Fontána, Luci, duha a památník Rudé armádě

Jen jsme si den dva trochu odpočinuli, sedli jsme na vlak a zamířili tentokrát do Vídně, jejíž prohlídku jsme spojili hlavně s egyptskou výstavou (podrobný popis). Na fotce je Luci zachycená u vodotrysku, v jehož kapkách vytvořilo sluníčko krásnou duhu.

Parlament
Parlament

Abych si tak trochu připadal jako ve starověkém Řecku, měl jsem možnost pokochat se i budovou Parlamentu.

Schönbrunn
Schönbrunn

A na závěr jsme ještě navštívili Schönbrunn, nádherný zámek Františka Josefa s rozlehlým parkem. Prošli jsme si oboje.

Alpy
Alpy

Poslední naše letošní dovolená vedla do zahraničí, do Itálie. Strávili jsme tam prodloužený víkend a určitě toho nelitujeme :) S cestovní kanceláří jsme projeli region Benátsko (podrobný popis) a zakončili jak jinak než v samotných Benátkách. První zastávká autobusu byla u jezera Lago di Garda, kde jsme lanovkou vyjeli na horu Monte Baldo a kochali se nejen jezerem, ale hlavně vrcholky Alp.

Veronská Aréna
Veronská Aréna

Jednou z dalších zastávek bylo i město Romea a Julie – Verona. Na snímku je zachycena zdejší Aréna, třetí největší taková v Itálii. Dnes se zde namísto gladiátorských soubojů konají koncerty.

Padova - Il Santo
Padova - Il Santo

V Padově, městě svatého Antonína, jsme kromě jiného navštívili baziliku Il Santo, kde stála i socha, jejíž zajímavý detail můžete vidět na fotce.

Jaderské moře
Jaderské moře

Druhou noc jsme přespali v přímořském letovisku Lido di Jesolo. Konec října na koupání samozřejmě není, ale tím lépe – pláže byly prázdné a my se tak mohli ničím nerušení nadechnout pravé mořské atmosféry – jak temné večerní, tak brzké ranní se sluncem nad hladinou. Od moře jsou samozřejmě i další dva snímky, které již ponechám bez komentáře.

Jaderské moře
Jaderské moře
Jaderské moře
Jaderské moře
Benátky
Benátky

A jak jsem zmiňoval, závěr patřil Benátkám, ostrovnímu městu, údajně nejkrásnějšímu na světě.

Benátky
Benátky

Měli jsme to štěstí, že jsme z Benátek odjížděli až večer a protože byl navíc už říjen a čerstvý zimní čas, brzy se setmělo. Na závěr našeho putování nezbývá tedy než souhlasně pokývat, že nasvícené Benátky opravdu stojí za to :-)

Benátsko

Na dnešní vyprávění už se těším, protože si při něm připomenu své čerstvé zážitky z dovolené. Strávili jsme ji v Benátsku, což je jeden z regionů v severní Itálii. A není to oblast ledajaká – je plná památek i krásné přírody.
Protože v úterý 28.10. je u nás svátek, dohodli jsme se, že si vezmu v pondělí dovolenou a uděláme si nějaký pěkný výlet. Během svého pátrání na internetu jsem narazil na zajímavou nabídku cestovní kanceláře Jiří Kalousek: Benátky – Architektonické perly Pádské nížiny a jezero Garda. Popis mě uchvátil a i vzhledem k termínu bylo brzy celkem jasno.
Zájezd začínal v pátek 24.10., kdy jsme ale vlastně jenom večer nastoupili do autobusu. Noční přejezd přes Rakousko, Německo, zase Rakousko až do Itálie byl samozřejmě tou méně příjemnější částí zájezdu, zvlášť, když jsme seděli úplně vzadu a nemohli jsme si ani pořádně sklopit sedačky. Ale Malcesine, kde byla naše první zastávka, zase není tak hluboko v Itálii, takže jsme cestu bez úhon přežili a brzy ráno již mohli oknem sledovat jak vycházející slunce postupně zabarvuje alpské hory lemující údolí, kterým jsme projížděli. A to má také svou cenu.
Během sledování okolních vinic a poslouchání vyprávění naší průvodkyně jsme dojeli až k Lago di Garda, což je největší italské jezero. Má tvar hrušky, na severu je užší část, my jsme ho objížděli po východním břehu.
První zastávka byla ve zmiňovaném městečku Malcesine, kde se mimo jiné nacházel i Scalligerský vodní hrad. Takových staveb jsme cestou spatřili více, Scalligerové, což bývali zdejší pánové, se náležitě činili. Ve znaku měli žebřík – la scala – odtud i jejich jméno.
Alpy
Alpy
Protože počasí se vydařilo, mohli jsme se vydat na lanovku, která vedla až na vrchol Monte Baldo. Celkem nás bylo asi 60. My jsme jeli v první várce, ale myslím, že kabina byla tak velká, že více než dvě pro nás nebyly třeba. Protože jsme byli v Malcesine poměrně brzy, všude byl ještě klid, takže celé Monte Baldo měla česká výprava v podstatě pro sebe. Cestou na lanovce se jednou přestupovalo, druhá část byla v kabině, která se pomalu otáčela kolem své osy, takže každý měl vlastně výhled na všechny strany.
Nahoře foukal vítr, přece jenom se jednalo o převýšení asi 1600 metrů, však nám také cestou zaléhaly uši vlivem rychlé změny tlaku. Výhled stál za to. Monte Baldo je v okolí nejvyšší horou, takže jsme měli nejenom Malcesine ale i jezero Lago di Garda (na jihu pravda v mlze) jako na dlani. Zdaleka nejhezčí byl ale pohled směrem na západ na alpské vrcholy, některé z nich zasněžené. Snad možná fotky, kterých najdete v naší fotogalerii téměř 400, dokáží ten pohled trochu přiblížit.
Když jsme se vynadívali, zamířili jsme lanovkou zpátky dolů, s obvyklým přestupem v polovině. Italům jejich zařízení, kterým kontrolovali lístky, tak úplně nefungovalo, takže hodně lidí museli pouštět okolo turniketů. Hlavně, že nás nechtěli nechat nahoře.
To bychom totiž přišli o průjezd okolo celého východního břehu Lago di Garda až k pomyslnému bubáku hrušky, kterou tvoří, kde ležela naše druhá zastávka – město Sirmione.
Sirmione
Sirmione
Nejzajímavějšími stavbami tohoto města jsou jistě Scalligerský vodní hrad (větší než v Malcesine) a Catullovy lázně (římské, termální). Abychom si to všechno mohli náležitě vychutnat, naskákali jsme do několika motorových člunů a zdejší mořští (nebo spíš jezerní) vlci s námi celý poloostrov objeli. Náš zarostlý kapitán vyprávěl lámanou angličtinou spojenou s pantomimou, takže se dalo dobře rozumět. Ukázal nám také místo, kde z moře vycházely bublinky a šlo zde cítit sirný zápach.
Při následném rozchodu jsme si prošli zbytek městečka, kde jsme skoukli zdejší uličky, kostely i pobřeží. Dali jsme si také pravou italskou zmrzlinu, která je opravdu vynikající a i velikost jednoho kopečku se nedá srovnávat s kopečkem českým, takže třeba Lucinka to všechno ani zblízat nedokázala.
No ale už honem zpátky do autobusu, který střídavě řídili odborníci Vašík s Pepou (autobus byl pěkně velká kráva a couvat s ním nebo kličkovat úzkými uličkami jako oni bych teda nechtěl).
Odpolední program byl zakončen návštěvou Verony – města Romea a Julie. Tam naše první kroky vedly k veronské aréně. Je to amfiteátr podobný tomu římskému, třetí největší takový v Itálii (první je Řím, druhá Capua). Dříve se zde konaly gladiátorské zápasy, dnes se tu pořádají koncerty. I my jsme si mohli stavbu za pár euro projít a prozkoumat.
Verona
Verona
Jak již bylo řečeno, Verona je městem Romea a Julie. Právě sem zasadil William Shakespeare děj svého dramatu. Proto nám paní průvodkyně musela ukázat i pověstný Juliin balkón, pod který za ní Romeo docházel randit. Na dvoře domu stojí i socha Julie, které turisté sahají na ňadro, aby se jim splnilo kdovíco. To jsme musel samozřejmě taktéž vyzkoušet. V průchodu je potom celá zeď polepená papírky, kam milenci lepí svá jména a přání, nejlépe žvýkačkou.
Potom zbývalo prohlédnout si zbylé nejdůležitější pamětihodnosti Verony. Viděli jsme několik náměstí (Piazza delle Erbe, Piazza dei Signori), sochu Danta Alighieriho. Nemůžu zapomenout ani výjezd výtahem na věž Lamberti, odkud jsme si mohli prohlédnout celou Veronu hezky z ptačí perspektivy.
Po krátkém rozchodu, kterými byl celý zájezd prokládán, jsme se vrátili zpátky k autobusu. Zájezd byl dobře naplánován a stihlo se toho opravdu maximum a přitom v klidu, myslím, že nebyl důvod ke stížnostem. Jenom jeden starý pán v zeleném oblečení ála tepláky celou dobu hudroval, že přece nejsme na závodech :-) Asi si poznávací zájezd spíše představoval jako posedávání v pizzeriích a kavárnách.
Bylo asi šest nebo sedm hodin, když jsme dojeli do Bovolone, kde jsme našli hotel Nuovo Solo (Nové Slunce) a ubytovali se. Byl to tříhvězdičkový hotel, takže krásný pokoj se vším vybavením, nás ale nejvíce zajímala postel a to z prostého a nudného důvodu – potřebovali jsme dohnat spánkový deficit.
Ráno jsme si dali snídani, kdo si co nabral, to si nabral. Češi si samozřejmě nabírají hodně, takže malý plešatý čísník Amadeus musel neustále přibíhat s dalšími a dalšími zásobami. Tím by končily naše krátké zážitky z Bovolone. Sbalili jsme věci a hurá do Mantovy.
Mantova
Mantova
Opět se jedná o malé, ale krásné městečko. Je obklopené třemi jezery – dolní, střední a horní – Lago Inferiore, Lago di Mezzo, Lago Superiore. Zde jsme si mohli prohlédnout jak už to tak bývá nějaké ty kostely, náměstí (Piazza Sordello u dóžecího paláce, Piazza delle Erbe s orlojem), hrad Castello di San Giorgio. V domě Rigoletta stojí socha Harlekýna – italského kašpárka. Dokonce se mi podařilo přemluvit Lucku a prohlédli jsme si interiéry zdejšího dóžecího paláce (správně prý knížecího, dóže byl v Benátkách), kde bylo hlavně hodně obrazů.
Následoval delší přejezd do Padovy, během kterého jsme se ze svých zásob naobědvali. Padova je univerzitní město. Nalezneme zde třetí největší náměstí v Evropě – Prato dela Valle, které není jenom velké, ale i moc pěkné. U něho stojí kostel sv. Justýny. Celá Padova je však jakoby zasvěcená svatému Antonínovi, který zde působil. Dopodrobna jsme si tedy mohli prohlédnout zdejší komplex s bazilikou sv. Antonína a přilehlou školou. Z dalších zajímavostí můžu zmínit například velké baptisérium na Piazza Duomo, které jsme si prohlédli. Takové budovy jsou v Itálii u kostelů časté. Ve vodní nádrži se zde křtilo.
Padova
Padova
Ještě pár dalších budov a náměstí, rozchod na italskou zmrzlinku a přejezd do Lido di Jesolo, kde jsme měli strávit další noc. To už bylo poblíž Benátek, což s sebou přinášelo i moře. Neodolali jsme tedy a ještě večer za tmy se k moři vypravili. Od hotelu jsme ho měli asi sto metrů. Smočili jsme nožky a vrátili se do našeho rozlehlého apartmá (kuchyň, chodbička, koupelna, ložnice), abychom načerpali síly nejenom na závěrečné Benátky, ale i na brzké vstávání.
Ráno jsme si totiž pospíšili, abychom ještě před snídaní stihli moře za světla. Strávili jsme zde skoro hodinu a určitě to stálo za to. Posbírali jsme mušle, udělali desítky fotek, sledovali ranní slunce odrážející se na hladině, hráli si na pobřežní hlídku,…
Lido di Jesolo
Lido di Jesolo
Po snídani jsme přejeli autobusem jenom kousek k přístavu. Zde jsme nastoupili na loď, která nás asi půl hodiny vezla až do Benátek, údajně jednoho z nejdražších (ne-li nejdražšího) měst Evropy (a skutečně to tak vypadalo). Za padesát až sedmdesát let totiž už pravděpodobně žádné Benátky nebudou, moře pracuje, takže si vysoké ceny mohou dovolit, každý si chce město ještě včas prohlédnout. Vždyť o Benátkách se říká, že jsou nejkrásnějším městem světa.
Začali jsme na nábřeží Riva degli Schiavoni, prošli okolo Mostu vzdechů, který se zrovna rekonstruoval. Prý tudy procházali odsouzenci do vězení a na dlouhou dobu naposledy zde ještě spatřili moře, proto si povzdechli. Také zde byl vězněn proslulý Giacomo Casanova.
Potom už se před námi otevřelo benátské náměstíčko (Piazzetta San Marco) a náměstí (Piazza San Marco), kde stojí hlavně světoznámá bazilika svatého Marka.
My jsme ale nejprve vyjeli na benátskou věž, odkud jsme si mohli prohlédnout okolní ostrůvky a moře, i když přímo jednotlivé benátské kanály pozorovat nejde, hustota domů je zde opravdu veliká a uličky jsou uzounké.
Benátky
Benátky
Benátky jsou prý také čtyřicetkrát do roka zaplaveny velkou vodou, to se pak všude rozloží můstky, po kterých se chodí a to teprve není nikde ani hnutí. My jsme měli štěstí, pršet mělo až druhý den v úterý a z poslední velké vody zbylo už jenom pár kaluží.
Dále jsme zamířili k Mostu zlatníků – Rialto, jednomu z mála mostů přes největší kanál (Canal Grande). Jsou na něm dvě řady krámků, kde bylo nájemné tak vysoké, že se zde většinou usídlovali právě zlatníci.
Na vodě je zde opravdu všechno – místo autobusů jezdí lodě, taxíky jsou taktéž čluny, záchranka to samé. Turisté se mohou městem pokochat ze zdejších slavných gondol, ale na půl hodiny vás takové projížďka vyjde asi na 60 euro, pokud budete dostatečně smlouvat.
Na náměstíčkách jsou často jakési studny – jsou to vršky zakopaných nádrží, kde se za starých časů shromažďovala dešťová voda, protože jinak v Benátkách pitná voda nebyla. Tyto nádrže byly přísně hlídány, protože kdyby je někdo znečistil, nemělo by celé město co pít.
Prošli jsme si zdejší trhy, kde seženete hlavně nejrůznější masky, typické benátské suvenýry vázající se k benátské noci, zdejšímu karnevalu. Také se v Itálii hodně prodává směs různého nakrajeného ovoce, kterou jsme si na osvěžení dali, případně jedlé kaštany, které jsme si naopak nedali :-)
Následně jsme se vrátili zpátky na náměstí ke kostelu sv. Marka a čekal nás dlouhý několikahodinový rozchod. Dóžecí palác jsme si tentokrát nechali uniknout, ale podívali jsme se právě do sv. Marka. Kostel je to krásný, na první pohled dost tmavý, co ale určitě stojí za zmínku je křivá podlaha. Je to taktéž způsobeno měkkým podložím, které v případě tak velké a těžké stavby vydrží o to méně. Otázka je, jak dlouho chrám ještě bude stát a kolik lidí potom zasype, protože Italové se prý o jeho statiku příliš nezajímají. V podzemí údajně neustále jedou čerpadla.
Do památek si většinou nesmíte brát batoh, můžete si ho zdarma uschovat na určených místech. Nejlepší to bylo v benátské věži. Tam jsme si všichni Češi jako skupina schovali svá zavazadla hromadně a nedostali jsme ani žádné číslo. Po návratu jsme si tam postupně chodili, říkali „group“ a zaměstnanec nás pouštěl za přepážku, ať si nějaký ten batůžek vybereme. Typická Itálie :-)
Benátky
Benátky
No a tak jsme s Lucinkou chodili a chodili, prohlíželi a prohlíželi, občas si zašli za padesát korun na záchod. Až se setmělo, což je výhoda říjnového zájezdu do Benátek, kdy je tma brzy (zvlášť když se ze soboty na neděli posouval čas). Benátky se postupně rozsvítily, co kde bylo plesnivé či po… od holubů (kterých je na náměstí nepočítaně) tak zmizelo, co bylo krásné, to bylo osvětleno. To byla nádherná a romantická podívaná, kterou se svými literárními schopnosti těžko popíšu, to se musí vidět.
No ale loď nás čekala, takže jsme se s Benátkami museli rozloučit. Na moři jsme ještě mohli pozorovat několikapatrovou velkou výletní loď (takový poloviční Titanic), párkrát jsme se zhoupli na vlnách a potom už do autobusu a přečkat poslední noc.
Ráno jsme už byli zpátky v Čechách, kde byla zima a pršlavo, přesně tak, jako když jsme odjížděli. Ach, Itálie, Itálie! ;-)

(fotky ve fotogalerii jako vždy)