MTP 2009 – Měsíc

Rok utekl jako voda, Gandalf mi dal povolení a já tedy vkládám povídku, se kterou jsem se na SASPI.cz před pár dny umístil na celkem ucházejícím prvním místě v MTP 2009 :-P Zadané sci-fi téma bylo „Měsíc“. Vítězství tedy překvapivě obhájeno, za rok už s tím nepočítejte ;-)

Sobota 10. července, 17:00
„Život na Měsíci je stejný jako Měsíc sám. Pustá koule, samý prach. Člověk nemůže vyrazit ven, aby se proběhl. Všechno, co kolem sebe vidíme a slyšíme jsou jenom budovy a jejich slavná umělá gravitace. Nic není skutečné jako na Zemi, všechno je jenom náhražka. Nebo to není vůbec. Nuda, neskutečná nuda. Stačí si vzpomenout na cokoliv z toho, co nás doma opravdu bavilo a co mělo skutečný smysl. Tady to nedostanete. Pustá koule, samý prach.“
David seděl se skloněnou hlavou, bezvýrazný pohled směřoval ke svým prstům položeným na desce stolu.
„Prosím, můžete si to přečíst sám,“ řekla a položila papír před něho.
Zvedl oči a chvíli se na ni upřeně díval. Tak bezvýrazně, že jí po zádech přejel mráz. Potom sklonil zase hlavu dolů a povzdechl si: „To je v pořádku.“
„Já tedy,“ zakoktala, trochu vyvedená z míry, „nemyslím si, že je to špatná práce. Na chlapce jeho věku jistě nadprůměrná. Slovní obraty jsou vyvedené, třeba tady…“ ukázala na papír tužkou, „Nuda, neskutečná nuda. Opakování slov za účelem…“ zarazila se, čím více na její slova nereagoval, tím více trapně si připadala.
Povšiml si malého stroupku na levém ukazováku. Seškrábl si ho druhou rukou a pak si začal prst mnout. Zdálo se, že učitelku vlastně vůbec nevnímá.
„Co chci říct,“ pokračovala po chvíli, „dala jsem mu samozřejmě jedničku, je to dobře sepsané. Ale obávám se, že ten text může být natolik silný jenom proto, že váš syn tak zdejší prostředí opravdu vnímá.“
„Možná ano,“ hlesl jenom.
Náhlá reakce ji překvapila, chvíli čekala, jestli bude David pokračovat, ale ten se začal opět naplno zaobírat svými prsty.
„Tedy… já chápu, pane doktore, že vaše vědecká práce vám nedovoluje dopřát synovi tolik času, kolik byste si přál… já vám ani jemu samozřejmě nechci dělat psychologa…“
„Ano?“ přerušil ji. Podtext té otázky byl zřejmý.
„Nezlobte se, ale chlapci by jistě prospěly nějaké záliby. Můžeme mu ve škole zajistit nějaké speciální kroužky,“ navrhla. Když už se do toho pustila, teď to nevzdá. „Mluvila jsem s ním a říkal, že vás skoro nevídá. Ani pořádně neví, v čem spočívá vaše práce. Co takhle ho třeba někdy vzít s sebou? Určitě by jste si pro něho pár chvil našel…“
„Moje práce?“ zašeptal nechápavě. Vzal papír se slohovou prací do ruky a složil ho na polovinu.
„…ve škole ho samozřejmě omluvím… ehm… tu práci potřebuji zpátky. Půjčte mi to, udělám vám kopii,“ vstala a natáhla ruku.
Podal ji list papíru a opřel se o židli. Rozhlédl se pomalu po místnosti, jako by se tady objevil teprve teď.
„Napadlo mě,“ strčila papír do kopírky, „že mu třeba chybí matka. Vím, že mi do toho nic není, ale říkal, že zůstala v Evropě, je to tak?“

Sobota 10. července, 12:00
David mířil pomalým krokem z vyrovnávací komory do centrály. Nikdy nepospíchal. Zaprvé to nebyl jeho styl a za druhé se to v umělé gravitaci ani nevyplácelo. Při velmi rychlých pohybech se mohla občas dostavit nevolnost.
Šel s hlavou hrdě vztyčenou, i když uvnitř si se svými pocity vlastně nebyl jistý. Měl radost? Uspokojení? Byl pyšný? Nebo spíše smutný, zasněný… To už je jedno, tahle etapa skončila, večer by to měl zapít.
Rukou přejel po detekčním štítku u dveří, přístroj dvakrát krátce zapípal a vstup do centrály byl otevřený. David, tedy hlavní vedoucí jaderného programu a souvisejícího výzkumu, vstoupil a zamířil do své kanceláře, která byla na nejvzdálenějším konci haly.
Míjel své spolupracovníky, někteří na něho pokývli hlavou, jiní byli tak zabraní do svých displejů, že si jeho příchodu ani nevšimli. Všude panoval ten povědomý ruch, atmosféra neustávající ostražitosti a bdělosti.
Ještě za sebou ani nestačil zavřít dveře a už v nich stál Terry.
„Dneska žádný útok, ale zaznamenali jsme dva pokusy o proniknutí do naší sítě.“
David si povzdechl: „Sotva jsem přišel.“
„No vida a já ti hned podávám zprávu, to by chtělo povýšení,“ ušklíbl se Terry.
„Výš už jsem jenom já, pokud tedy nemíříš do politiky,“ odsekl mu David.
„Hm, budiž.“
„Čili – něco se jim podařilo?“
„Ne. Neškodné útoky, i když v porovnání s těmi z minulého týdne na mnohem vyšší úrovni. Uvidíme, co si připraví do budoucna.“
Od té doby, co začala válka, se podobné výpady ze Země občas objevovaly. Tam dole, jak Zemi říkali, ubývalo prostředků na skutečné útoky, a proto se stále častěji přikračovalo k nabourávání do nepřátelských počítačových síti. A že jich měli Měsíčňané i tam dole velké množství.
Jakmile získal Měsíc základní převahu po prvních pár hodinách jaderné války, přikročilo se k systematického přebírání či likvidaci nebezpečných družic a jiných systémů pohybujících se na orbitu. Pak se válka změnila spíše v takové neškodné pošťuchování. Měsíc z bezpečí ovládal nejdůležitější pozemská místa, která nebyla ještě zcela zlikvidovaná atomovými výbuchy.
„Dobře, přečtu si podrobnou zprávu, děkuji.“
„Jo a Rolf odjel zahájit výzkumy v té nové oblasti.“
„Nové výkopy?“ podivil se David.
„Jo, oblast S-45.“
„Říkal jsi S? 45?“
„Jo,“ pokýval Terry, „můžu ti dát přesný souřadnice, prý jsi mu to ale doporučil ty.“
„Počítač mi cestou ukazoval nějaká vozidla…“ řekl David spíše pro sebe.
„Údajně jsi to tam už předběžně testoval… Mohlo by tam být bohaté naleziště…“
„Ten hajzl.“

Automatické dveře z centrály se rozevřely a David z nich mířil rovnou zpátky k vyrovnávací komoře. Stále svým typickým pomalým, ale rozhodným krokem. Z očí mu šlehaly blesky.
Terry zůstal stát za ním a nechápavě ho sledoval: „Už tam poslal i těžaře se sondama…“
„Prevít,“ vyprskl David. Rolf musel najít jeho poznámky. Možná i podrobně sledoval uložené trasy vozidla. Ani si nebylo potřeba zjišťovat podrobné souřadnice, David přesně věděl, o jaké místo se jedná.
Usedl do vozidla, lunomobilu. Naučenými pohyby přejel po řídícím displeji a navolil startovní sekvenci. Trvalo to pár vteřin a vozidlo bylo připraveno. David projel dlouhou chodbou určenou pro výjezd vozidel. Když se před ním otevřela hala s vyrovnávacími komorami, zamířil do jedné z nich.
Ještě neměl navolený správný program a masivní vrata se za ním zavřela. Lunomobil se synchronizoval s řídící jednotkou vyrovnávací komory, okolní tlak se vyrovnal a leskle bílé dveře se otevřely do měsíční krajiny.
David vyrazil maximální rychlostí, kterou mu lunomobil dovolil. Vyježděné koleje byly čím dál tím méně výraznější a asi po patnácti minutách už uháněl po cestě, kterou si za poslední dva roky ujezdil jen on sám.
Viděl jenom pár metrů před sebe, co mu ztlumená světla dovolovala, ale nevadilo to. Cesta byla téměř přímá. Běžně se nechával navigovat po nejideálnější stopě, kterou už kdysi našel. Nyní ale zuřivě svíral volant a řídil manuálně, protože takovou rychlost, jakou právě jel, by mu automatika nedovolila.
Rolf byl schopný všeho, to David věděl. Patřil mezi lidi, kterým nemělo cenu cokoliv vysvětlovat. Udělal si svůj názor a ten byl již neměnný. Koneckonců, nebylo možné se mu divit. David mu vlastně rozuměl. Ba co víc, v podstatě s ním souhlasil.
Jenže tenkrát to nebylo jenom Davidovo osobní rozhodnutí. Nešlo o nějaké směšné profesionální ambice. Ty tlaky z okolí se nedaly ignorovat. David byl pouhou figurkou velkého politického soukolí, které se jednou roztočilo a už ho nešlo za žádnou cenu zastavit. A Bůh ví, že ho zastavit chtěl. Jenže jejich karty byly příliš vysoké. Život svého syna riskovat nedokázal. Ale za co ho to jenom vyměnil?
Sníval o chvíli, kdy se rozhodne se vším skoncovat. Vykašlat se na své závazky, zahodit prokletou minulost. Viděl sám sebe, jak běží – ano, běží – k hlavnímu počítači a během několika minut všechno zničí. Věděl, jak na to. Vždyť to bylo jeho dílo. A věděl, co by ho také potom čekalo.

Zatímco za běžných okolností cesta trvala něco kolem hodiny a půl, nyní ji urazil sotva za hodinu. Už dlouho předtím viděl v dáli několik drobných světel. Nebylo pochyb. Byly v oblasti S-45. Byly přesně tam, kde je čekal.
Drobná vozítka provádějící krátké povrchové vrty. Za nimi stál dlouhý mobilní vrták, jak mu většinou přezdívali, protože oficiální název – hlubokovrtná sonda – se příliš neujal. A hlavně dva mamuti – vozidla tvaru přibližné krychle o straně dobrých deseti metrů – pomalu jedoucí skrz oblast, zanechávající za sebou hluboké stopy v terénu. Tyhle potvory pod sebou dokázaly hloubit díru takovým způsobem, že vrchem vyhazovaly kameny a postupně samy zajížděly hlouběji a hlouběji pod povrch. Většinou se hluboko pod zemí nechávaly jako základna pro další vodorovné vrty a ven vyjížděly až jako poslední, když se celé okolí změnilo – Terry to tak rád říkal – v měsíční krajinu.
Po levé straně stálo řídící vozidlo. David stiskl jeho ikonu na radaru řídícího panelu a tím navázal spojení.
„Ano?“ ozvalo se z reproduktoru.
„Zdravím!“ odsekl.
„A hele,“ zasmál se hlas, „že by pan vědátor? Přišel jsi zkontrolovat naleziště?“
„Hodně bohaté, že jo?“
„Jo, jo, jasně,“ odpověděl muž ironicky. „Díky za typ!“
„Za tohle zaplatíš!“
„Ale tak prosím tě, sám víš, že tvoje rakety by neměly dostatečnou sílu, kdybys je neměl čím plnit.“
„Rozjel jsi to tady ve velkým, viď?“ zaskřípal David zuby. „Žádné prvotní výzkumy, rovnou jsi přivezl mamuty.“
„Jo jo, cosi mi říkalo, že se to musí zahájit rychle,“ hlas se chvíli odmlčel. „Chtěl jsem ti udělat radost.“
David jako by před sebou viděl Rolfův zlomyslný výraz.
Navolil frekvenci všech vozů v oblasti. Už otevíral ústa, ale poté se zarazil. Přerušil spojení. Tohle už nemělo smysl, zbytečně by udělal Rolfovi ještě větší radost. S tímhle se ale nemohl smířit, to prostě nešlo. Žíly na spánku mu pulsovaly, jako by chtěly vyskočit z hlavy ven.
„No nic, dohlídni tady na to,“ zasmál se hlas znovu. Rolfovo vozidlo vyrazilo zpátky k bázi. „Všechno důležité už jsem rozdělil, tak se nemusíš bát, šéfe!“ na oslovení si dal zvlášť záležet.
„Ty hajzle,“ procedil David mezi zuby a vztekle praštil do řídící desky. „Ty zasranej hajzle!“
Potom chvíli seděl nehnutě ve svém lunomobilu a sledoval scénu před sebou. Velká vozidla se vytrvale zařezávala do terénu a malá dovršovala dílo zkázy popojížděním sem a tam. Davidovi se vehnaly do očí slzy. Všechny ty cesty… celé měsíce… bylo to pro něho tolik důležité. Věděl, že svou prací už nic z minulosti nevrátí. Ale tolik by chtěl… tolik…
A teď, na samém konci, je všechno zničené. Stočil oči zpátky k elektronické mapě. Zadíval se na malou světlou ikonku Rolfova vozu. Nastartoval.

„Do prdele, co děláš?!“ vykřikl Rolf, když ucítil prudký náraz do zadní části svého vozu. Viděl přibližujícího se Davida už dlouho, ale do poslední chvilky nevěřil, že to opravdu udělá. Navolil frekvenci vozu za sebou, ale David hovor nepřijal. Místo toho do něho opět v plné rychlosti narazil.
Rolfovo auto sebou smýklo doleva a zároveň vyskočilo nejméně metr nahoru. Než řízení dokázal zase spravit, poskakoval chvíli po křivém nevyježděném terénu. Prach se v nízké gravitaci rozlétal všemi směry.
„Nesnáším tě,“ vyhrkl Rolf, navolil nejvyšší rychlost a strhl volant vpravo, aby se vyhnul dalšímu blížícímu se nárazu.
A byla to pravda. Nenáviděl Davida od začátku války. Od prvního velkého útoku. Desítky raket tenkrát zpustošily celou Evropu. Desítky raket, jejichž konstrukci, vystřelení, navigaci… které měl prostě celé na starosti ten prevít za ním. Jediným stiskem tlačítka tenkrát zmizely stovky měst.
Davidův vůz byl menší, tím pádem ubližoval nárazy spíše sám sobě, byl ale o něco rychlejší. Tak se mohl po pár sekundách objevit hned vedle Rolfa.
Vyježděné koleje už nechali dávno být a ujížděli krajinou náhodným směrem. Lunomobily poskakovaly po zvrásněném povrchu v ďábelském tanci. Oba sokové za sebou nechávali obrovský oblak prachu.
David strhl volant doprava a opět tak prudce narazil do auta vedle sebe. Rolf při tom nárazu naletěl hlavou do obrazovky.
„Copak ses úplně zbláznil?“ vyhrkl směrem k Davidovi. Přes sklo vozu spatřil jenom rozzuřenou tvář.
Rolf prudce zastavil a okamžitě tak zmizel v hustém prachu. Zadíval se na navigaci. David ještě několik desítek metrů pokračoval stejným směrem, ale potom vůz prudce strhl a také zastavil.
Rolf se instinktivně podíval směrem ke komunikačnímu zařízení, ale žádný hovor nepřicházel.
Blikající ikona Davidova auta se dala zpátky do pohybu.
A nabírala na rychlosti.
„To ne,“ vydechl Rolf.
Blížila se přímo k němu.
Opět vystartoval maximální rychlostí, až ho vůz zarazil hluboko do sedadla. Zcela se vyhnout najíždějícímu Davidovi se mu ale nepodařilo.
Lunomobily o sebe škrtly téměř neznatelně. Ale stačilo to.
Davidův vůz se roztočil a několik sekund pokračoval v divokých otáčkách dále. Poté se zastavil.
Rolf takové štěstí neměl. Vůz se při nárazu nahnul dopředu, což spolu s náhlým roztočením způsobilo, že po povrchu udělal několik divokých kotrmelců. Skončil střechou dolů.
Rolf ležel natažený na plechovém stropě auta a cítil prudkou bolest v zádech. Zvedl ruku před sebe a viděl, že je celá od krve. Vrátil ji zpět podél těla a hluboce oddechoval.
Po chvíli se pokusil zvednout hlavu, ale nepovedlo se mu to. Lehl si zpátky a počítal dlouhé sekundy. Přemýšlel, jestli nechal nouzový systém vozidla zapnutý, aby se o nehodě v bázi dozvěděli. Nebyl si jistý.
Ležel dalších pár minut, bolest ale nepolevovala. Začala mu být najednou hrozná zima.
Rozkašlal se.
Prach. V krku ho dráždil prach. Teď si to uvědomil… ačkoliv se zdálo, že vyztužené sklo vozidla vydrželo, někde se přece jenom objevil otvor. Teď už bylo jasné, že pomoc včas nepřijde.
Pak vedle sebe uslyšel nějaký hluk. Se zaúpěním otočil hlavu tím směrem. Stála tam postava ve skafandru.
„Slyšíš mě?“ ozvalo se z reproduktoru.
Rolf se rozkašlal.
„Žiješ?“ v otázce byla znát jistá dávka opovržení.
„Jo – za-tím jo,“ vyslabikoval.
„Utíká ti vzduch, musím dovnitř. Dokážeš si vzít aspoň helmu?“
„Ne- ne- nestarej se…“ následoval další výbuch kašle. „Tohle nemůžu přežít.“
„Můžu tě dostat do skafandru,“ pokračoval David, jako by Rolfa neslyšel. Kontroloval přitom poškození dveří.
„Já – jsem – jsem – v prdeli… a ty tam jdi taky!“
David si ho měřil nedůvěřivým pohledem. Nakonec opět promluvil: „Dostaneš se k tý helmě nebo ne?“
„Zabil jsi – jsi jich už dost. Co? Tak – tak co se mnou?“ ostrá bolest v zádech ho donutila na chvíli utichnout a jenom zhluboka oddechovat. „Ještě ti – chybím – do sbírky… Zabil jsi mi všechny…“
„Drž už hubu, snažím se tě dostat ven…“ zařval David a vztekle zalomcoval prohnutými dveřmi v marném pokusu je otevřít.
Z Rolfa se vydrala jakási směs kašle a smíchu: „Jaký to bylo, řekni mi?“
David ztuhl ve své současné poloze.
„Asi tě to muselo hodně lákat, viď? Když jsi tam nechal i ji?“
David se prudce narovnal. Už opět měl v očích ten nenávistný výraz: „Ty – nevíš – ty – nic nevíš!“
„Řekni,“ Rolf se ušklíbl a z úst mu vytekl pramínek krve, „jaký bylo zabít tu tvoji děvku?“

Sobota 10. července, 15:30
„Davide, tohle…“
Vědec mlčel.
„Tohle…“ zamumlal Terry znovu.
„Chtěl bych říct, že mě to mrzí,“ zašeptal, „ale lhal bych.“
„Jsi hlavní vědec, vděčíme ti za všechno… celá válka stojí od počátku na tvých myšlenkách, máš tady váhu… jenže něco takovýho, to není legrace…“
„Nic nežádám…“
„To teda sakra nic nežádáš!“ vykřikl Terry. „Co asi bez tebe budeme dělat? A co na to řeknou všichni z vlády? O tebe nemůžeme jen tak přijít.“
„A co chceš jako dělat?“
Terry mlčel, čelo se mu krabatilo, jak usilovně přemýšlel.
„A co chceš jako dělat?“ zvýšil David tentokrát hlas.
„Já jsem tvůj kamarád… ale tohle je moc… jenže já už mám svý příkazy…“
„Příkazy?“
„Byla to nehoda, rozumíš?“
„Cože?“ vydechl David.
„Nehoda… Prostě se tvař jako by se nic nestalo… pár dní vydrž, ať to není nápadný, pak si vezmi dovolenou… až budeš schopnej zase normálně existovat – a já doufám, že to bude brzo – tak se vrať do práce.“
David zůstal stát s vytřeštěnýma očima.
„Za tyhle nitky já netahám, tak se nediv,“ pokrčil Terry rameny. „Máš pro ně asi velkou cenu.“
„Zamést to pod koberec?“ vydechl. Zvedl se mu z toho žaludek.

Sobota 10. července, 17:05
Neodpovídal.
Kopírka dvakrát zapípala, ale požadovaný papír se neobjevil. Žena se k přístroji sklonila a navolila něco na dotykovém displeji.
„Omlouvám se, nic mi do toho není,“ vyhrkla a za chvíli se s vítězoslavným úsměvem otočila, kopii v ruce.
David byl pryč, dveře nechal dokořán. S nechápavým výrazem se za ním vypravila, ale už ho jenom zahlédla na konci chodby.
Běžel.

Sobota 10. července, 9:00
Udržoval křehkou rovnováhu, tolik potřebnou v okolní nízké gravitaci. Opatrně udělal krok zpátky a vysypal při tom z pytle na zem poslední hrst červeně zbarvených minerálů. Vypadaly jako drobné rubíny. Pomalým tempem se snesly k zemi a ještě chvíli poté se tam nervózně sesypávaly jeden po druhém.
Uchopil do ruky jakýsi kříženec lopaty a hrábí, který měl doposud připevněn ke skafandru na levé paži.  Pomalu rozhraboval hromadu, až tvořila celistvou červenou vrstvu, navazující na podobné okolní plochy.
Hotovo.
Oči měl plné slz. Poslední dílek skládanky je na svém místě. Dva roky práce dokončené. Obraz je kompletní.
Vydal se nazpátek k lunomobilu. Kontrolka na displeji v helmě skafandru již signalizovala posledních deset minut.
Zavřel za sebou dveře, posadil se do sedadla a zapnul si pás. Na monitoru zkontroloval ovzduší v kabině a poté si sundal helmu.
Povzdechl si a hlavu vyčerpaně položil na opěradlo.
Nezbývá než čekat na světlo, které se v této oblasti objeví až za pár dní. Potom zkontroluje své dílo na snímku ze satelitu.
Dva roky práce a přitom na tváři Měsíce něco tak bezvýznamného, nicotného.
Zasvětil obrazu vše, i když věděl, že jeho skutky to nevrátí. Tolik by pro ni udělal víc. Tolik by chtěl vrátit čas zpátky.
Její tvář. Znal ji nazpaměť. Obočí, oči, nos… a její usmívající se rty. Červené jako rubíny.

Sobota 10. července, 17:00

„Život na Měsíci je stejný jako Měsíc sám. Pustá koule, samý prach. Člověk nemůže vyrazit ven, aby se proběhl. Všechno, co kolem sebe vidíme a slyšíme jsou jenom budovy a jejich slavná umělá gravitace. Nic není skutečné jako na Zemi, všechno je jenom náhražka. Nebo to není vůbec. Nuda, neskutečná nuda. Stačí si vzpomenout na cokoliv z toho, co nás doma opravdu bavilo a co mělo skutečný smysl. Tady to nedostanete. Pustá koule, samý prach.“

David seděl se skloněnou hlavou, bezvýrazný pohled směřoval ke svým prstům položeným na desce stolu.

„Prosím, můžete si to přečíst sám,“ řekla a položila papír před něho.

Zvedl oči a chvíli se na ni upřeně díval. Tak bezvýrazně, že jí po zádech přejel mráz. Potom sklonil zase hlavu dolů a povzdechl si: „To je v pořádku.“

„Já tedy,“ zakoktala, trochu vyvedená z míry, „nemyslím si, že je to špatná práce. Na chlapce jeho věku jistě nadprůměrná. Slovní obraty jsou vyvedené, třeba tady…“ ukázala na papír tužkou, „Nuda, neskutečná nuda. Opakování slov za účelem…“ zarazila se, čím více na její slova nereagoval, tím více trapně si připadala.

Povšiml si malého stroupku na levém ukazováku. Seškrábl si ho druhou rukou a pak si začal prst mnout. Zdálo se, že učitelku vlastně vůbec nevnímá.

„Co chci říct,“ pokračovala po chvíli, „dala jsem mu samozřejmě jedničku, je to dobře sepsané. Ale obávám se, že ten text může být natolik silný jenom proto, že váš syn tak zdejší prostředí opravdu vnímá.“

„Možná ano,“ hlesl jenom.

Náhlá reakce ji překvapila, chvíli čekala, jestli bude David pokračovat, ale ten se začal opět naplno zaobírat svými prsty.

„Tedy… já chápu, pane doktore, že vaše vědecká práce vám nedovoluje dopřát synovi tolik času, kolik byste si přál… já vám ani jemu samozřejmě nechci dělat psychologa…“

„Ano?“ přerušil ji. Podtext té otázky byl zřejmý.

„Nezlobte se, ale chlapci by jistě prospěly nějaké záliby. Můžeme mu ve škole zajistit nějaké speciální kroužky,“ navrhla. Když už se do toho pustila, teď to nevzdá. „Mluvila jsem s ním a říkal, že vás skoro nevídá. Ani pořádně neví, v čem spočívá vaše práce. Co takhle ho třeba někdy vzít s sebou? Určitě by jste si pro něho pár chvil našel…“

„Moje práce?“ zašeptal nechápavě. Vzal papír se slohovou prací do ruky a složil ho na polovinu.

„…ve škole ho samozřejmě omluvím… ehm… tu práci potřebuji zpátky. Půjčte mi to, udělám vám kopii,“ vstala a natáhla ruku.

Podal ji list papíru a opřel se o židli. Rozhlédl se pomalu po místnosti, jako by se tady objevil teprve teď.

„Napadlo mě,“ strčila papír do kopírky, „že mu třeba chybí matka. Vím, že mi do toho nic není, ale říkal, že zůstala v Evropě, je to tak?“

Sobota 10. července, 12:00

David mířil pomalým krokem z vyrovnávací komory do centrály. Nikdy nepospíchal. Zaprvé to nebyl jeho styl a za druhé se to v umělé gravitaci ani nevyplácelo. Při velmi rychlých pohybech se mohla občas dostavit nevolnost.

Šel s hlavou hrdě vztyčenou, i když uvnitř si se svými pocity vlastně nebyl jistý. Měl radost? Uspokojení? Byl pyšný? Nebo spíše smutný, zasněný… To už je jedno, tahle etapa skončila, večer by to měl zapít.

Rukou přejel po detekčním štítku u dveří, přístroj dvakrát krátce zapípal a vstup do centrály byl otevřený. David, tedy hlavní vedoucí jaderného programu a souvisejícího výzkumu, vstoupil a zamířil do své kanceláře, která byla na nejvzdálenějším konci haly.

Míjel své spolupracovníky, někteří na něho pokývli hlavou, jiní byli tak zabraní do svých displejů, že si jeho příchodu ani nevšimli. Všude panoval ten povědomý ruch, atmosféra neustávající ostražitosti a bdělosti.

Ještě za sebou ani nestačil zavřít dveře a už v nich stál Terry.

„Dneska žádný útok, ale zaznamenali jsme dva pokusy o proniknutí do naší sítě.“

David si povzdechl: „Sotva jsem přišel.“

„No vida a já ti hned podávám zprávu, to by chtělo povýšení,“ ušklíbl se Terry.

„Výš už jsem jenom já, pokud tedy nemíříš do politiky,“ odsekl mu David.

„Hm, budiž.“

„Čili – něco se jim podařilo?“

„Ne. Neškodné útoky, i když v porovnání s těmi z minulého týdne na mnohem vyšší úrovni. Uvidíme, co si připraví do budoucna.“

Od té doby, co začala válka, se podobné výpady ze Země občas objevovaly. Tam dole, jak Zemi říkali, ubývalo prostředků na skutečné útoky, a proto se stále častěji přikračovalo k nabourávání do nepřátelských počítačových síti. A že jich měli Měsíčňané i tam dole velké množství.

Jakmile získal Měsíc základní převahu po prvních pár hodinách jaderné války, přikročilo se k systematického přebírání či likvidaci nebezpečných družic a jiných systémů pohybujících se na orbitu. Pak se válka změnila spíše v takové neškodné pošťuchování. Měsíc z bezpečí ovládal nejdůležitější pozemská místa, která nebyla ještě zcela zlikvidovaná atomovými výbuchy.

„Dobře, přečtu si podrobnou zprávu, děkuji.“

„Jo a Rolf odjel zahájit výzkumy v té nové oblasti.“

„Nové výkopy?“ podivil se David.

„Jo, oblast S-45.“

„Říkal jsi S? 45?“

„Jo,“ pokýval Terry, „můžu ti dát přesný souřadnice, prý jsi mu to ale doporučil ty.“

„Počítač mi cestou ukazoval nějaká vozidla…“ řekl David spíše pro sebe.

„Údajně jsi to tam už předběžně testoval… Mohlo by tam být bohaté naleziště…“

„Ten hajzl.“

Automatické dveře z centrály se rozevřely a David z nich mířil rovnou zpátky k vyrovnávací komoře. Stále svým typickým pomalým, ale rozhodným krokem. Z očí mu šlehaly blesky.

Terry zůstal stát za ním a nechápavě ho sledoval: „Už tam poslal i těžaře se sondama…“

„Prevít,“ vyprskl David. Rolf musel najít jeho poznámky. Možná i podrobně sledoval uložené trasy vozidla. Ani si nebylo potřeba zjišťovat podrobné souřadnice, David přesně věděl, o jaké místo se jedná.

Usedl do vozidla, lunomobilu. Naučenými pohyby přejel po řídícím displeji a navolil startovní sekvenci. Trvalo to pár vteřin a vozidlo bylo připraveno. David projel dlouhou chodbou určenou pro výjezd vozidel. Když se před ním otevřela hala s vyrovnávacími komorami, zamířil do jedné z nich.

Ještě neměl navolený správný program a masivní vrata se za ním zavřela. Lunomobil se synchronizoval s řídící jednotkou vyrovnávací komory, okolní tlak se vyrovnal a leskle bílé dveře se otevřely do měsíční krajiny.

David vyrazil maximální rychlostí, kterou mu lunomobil dovolil. Vyježděné koleje byly čím dál tím méně výraznější a asi po patnácti minutách už uháněl po cestě, kterou si za poslední dva roky ujezdil jen on sám.

Viděl jenom pár metrů před sebe, co mu ztlumená světla dovolovala, ale nevadilo to. Cesta byla téměř přímá. Běžně se nechával navigovat po nejideálnější stopě, kterou už kdysi našel. Nyní ale zuřivě svíral volant a řídil manuálně, protože takovou rychlost, jakou právě jel, by mu automatika nedovolila.

Rolf byl schopný všeho, to David věděl. Patřil mezi lidi, kterým nemělo cenu cokoliv vysvětlovat. Udělal si svůj názor a ten byl již neměnný. Koneckonců, nebylo možné se mu divit. David mu vlastně rozuměl. Ba co víc, v podstatě s ním souhlasil.

Jenže tenkrát to nebylo jenom Davidovo osobní rozhodnutí. Nešlo o nějaké směšné profesionální ambice. Ty tlaky z okolí se nedaly ignorovat. David byl pouhou figurkou velkého politického soukolí, které se jednou roztočilo a už ho nešlo za žádnou cenu zastavit. A Bůh ví, že ho zastavit chtěl. Jenže jejich karty byly příliš vysoké. Život svého syna riskovat nedokázal. Ale za co ho to jenom vyměnil?

Sníval o chvíli, kdy se rozhodne se vším skoncovat. Vykašlat se na své závazky, zahodit prokletou minulost. Viděl sám sebe, jak běží – ano, běží – k hlavnímu počítači a během několika minut všechno zničí. Věděl, jak na to. Vždyť to bylo jeho dílo. A věděl, co by ho také potom čekalo.

Zatímco za běžných okolností cesta trvala něco kolem hodiny a půl, nyní ji urazil sotva za hodinu. Už dlouho předtím viděl v dáli několik drobných světel. Nebylo pochyb. Byly v oblasti S-45. Byly přesně tam, kde je čekal.

Drobná vozítka provádějící krátké povrchové vrty. Za nimi stál dlouhý mobilní vrták, jak mu většinou přezdívali, protože oficiální název – hlubokovrtná sonda – se příliš neujal. A hlavně dva mamuti – vozidla tvaru přibližné krychle o straně dobrých deseti metrů – pomalu jedoucí skrz oblast, zanechávající za sebou hluboké stopy v terénu. Tyhle potvory pod sebou dokázaly hloubit díru takovým způsobem, že vrchem vyhazovaly kameny a postupně samy zajížděly hlouběji a hlouběji pod povrch. Většinou se hluboko pod zemí nechávaly jako základna pro další vodorovné vrty a ven vyjížděly až jako poslední, když se celé okolí změnilo – Terry to tak rád říkal – v měsíční krajinu.

Po levé straně stálo řídící vozidlo. David stiskl jeho ikonu na radaru řídícího panelu a tím navázal spojení.

„Ano?“ ozvalo se z reproduktoru.

„Zdravím!“ odsekl.

„A hele,“ zasmál se hlas, „že by pan vědátor? Přišel jsi zkontrolovat naleziště?“

„Hodně bohaté, že jo?“

„Jo, jo, jasně,“ odpověděl muž ironicky. „Díky za typ!“

„Za tohle zaplatíš!“

„Ale tak prosím tě, sám víš, že tvoje rakety by neměly dostatečnou sílu, kdybys je neměl čím plnit.“

„Rozjel jsi to tady ve velkým, viď?“ zaskřípal David zuby. „Žádné prvotní výzkumy, rovnou jsi přivezl mamuty.“

„Jo jo, cosi mi říkalo, že se to musí zahájit rychle,“ hlas se chvíli odmlčel. „Chtěl jsem ti udělat radost.“

David jako by před sebou viděl Rolfův zlomyslný výraz.

Navolil frekvenci všech vozů v oblasti. Už otevíral ústa, ale poté se zarazil. Přerušil spojení. Tohle už nemělo smysl, zbytečně by udělal Rolfovi ještě větší radost. S tímhle se ale nemohl smířit, to prostě nešlo. Žíly na spánku mu pulsovaly, jako by chtěly vyskočit z hlavy ven.

„No nic, dohlídni tady na to,“ zasmál se hlas znovu. Rolfovo vozidlo vyrazilo zpátky k bázi. „Všechno důležité už jsem rozdělil, tak se nemusíš bát, šéfe!“ na oslovení si dal zvlášť záležet.

„Ty hajzle,“ procedil David mezi zuby a vztekle praštil do řídící desky. „Ty zasranej hajzle!“

Potom chvíli seděl nehnutě ve svém lunomobilu a sledoval scénu před sebou. Velká vozidla se vytrvale zařezávala do terénu a malá dovršovala dílo zkázy popojížděním sem a tam. Davidovi se vehnaly do očí slzy. Všechny ty cesty… celé měsíce… bylo to pro něho tolik důležité. Věděl, že svou prací už nic z minulosti nevrátí. Ale tolik by chtěl… tolik…

A teď, na samém konci, je všechno zničené. Stočil oči zpátky k elektronické mapě. Zadíval se na malou světlou ikonku Rolfova vozu. Nastartoval.

„Do prdele, co děláš?!“ vykřikl Rolf, když ucítil prudký náraz do zadní části svého vozu. Viděl přibližujícího se Davida už dlouho, ale do poslední chvilky nevěřil, že to opravdu udělá. Navolil frekvenci vozu za sebou, ale David hovor nepřijal. Místo toho do něho opět v plné rychlosti narazil.

Rolfovo auto sebou smýklo doleva a zároveň vyskočilo nejméně metr nahoru. Než řízení dokázal zase spravit, poskakoval chvíli po křivém nevyježděném terénu. Prach se v nízké gravitaci rozlétal všemi směry.

„Nesnáším tě,“ vyhrkl Rolf, navolil nejvyšší rychlost a strhl volant vpravo, aby se vyhnul dalšímu blížícímu se nárazu.

A byla to pravda. Nenáviděl Davida od začátku války. Od prvního velkého útoku. Desítky raket tenkrát zpustošily celou Evropu. Desítky raket, jejichž konstrukci, vystřelení, navigaci… které měl prostě celé na starosti ten prevít za ním. Jediným stiskem tlačítka tenkrát zmizely stovky měst.

Davidův vůz byl menší, tím pádem ubližoval nárazy spíše sám sobě, byl ale o něco rychlejší. Tak se mohl po pár sekundách objevit hned vedle Rolfa.

Vyježděné koleje už nechali dávno být a ujížděli krajinou náhodným směrem. Lunomobily poskakovaly po zvrásněném povrchu v ďábelském tanci. Oba sokové za sebou nechávali obrovský oblak prachu.

David strhl volant doprava a opět tak prudce narazil do auta vedle sebe. Rolf při tom nárazu naletěl hlavou do obrazovky.

„Copak ses úplně zbláznil?“ vyhrkl směrem k Davidovi. Přes sklo vozu spatřil jenom rozzuřenou tvář.

Rolf prudce zastavil a okamžitě tak zmizel v hustém prachu. Zadíval se na navigaci. David ještě několik desítek metrů pokračoval stejným směrem, ale potom vůz prudce strhl a také zastavil.

Rolf se instinktivně podíval směrem ke komunikačnímu zařízení, ale žádný hovor nepřicházel.

Blikající ikona Davidova auta se dala zpátky do pohybu.

A nabírala na rychlosti.

„To ne,“ vydechl Rolf.

Blížila se přímo k němu.

Opět vystartoval maximální rychlostí, až ho vůz zarazil hluboko do sedadla. Zcela se vyhnout najíždějícímu Davidovi se mu ale nepodařilo.

Lunomobily o sebe škrtly téměř neznatelně. Ale stačilo to.

Davidův vůz se roztočil a několik sekund pokračoval v divokých otáčkách dále. Poté se zastavil.

Rolf takové štěstí neměl. Vůz se při nárazu nahnul dopředu, což spolu s náhlým roztočením způsobilo, že po povrchu udělal několik divokých kotrmelců. Skončil střechou dolů.

Rolf ležel natažený na plechovém stropě auta a cítil prudkou bolest v zádech. Zvedl ruku před sebe a viděl, že je celá od krve. Vrátil ji zpět podél těla a hluboce oddechoval.

Po chvíli se pokusil zvednout hlavu, ale nepovedlo se mu to. Lehl si zpátky a počítal dlouhé sekundy. Přemýšlel, jestli nechal nouzový systém vozidla zapnutý, aby se o nehodě v bázi dozvěděli. Nebyl si jistý.

Ležel dalších pár minut, bolest ale nepolevovala. Začala mu být najednou hrozná zima.

Rozkašlal se.

Prach. V krku ho dráždil prach. Teď si to uvědomil… ačkoliv se zdálo, že vyztužené sklo vozidla vydrželo, někde se přece jenom objevil otvor. Teď už bylo jasné, že pomoc včas nepřijde.

Pak vedle sebe uslyšel nějaký hluk. Se zaúpěním otočil hlavu tím směrem. Stála tam postava ve skafandru.

„Slyšíš mě?“ ozvalo se z reproduktoru.

Rolf se rozkašlal.

„Žiješ?“ v otázce byla znát jistá dávka opovržení.

„Jo – za-tím jo,“ vyslabikoval.

„Utíká ti vzduch, musím dovnitř. Dokážeš si vzít aspoň helmu?“

„Ne- ne- nestarej se…“ následoval další výbuch kašle. „Tohle nemůžu přežít.“

„Můžu tě dostat do skafandru,“ pokračoval David, jako by Rolfa neslyšel. Kontroloval přitom poškození dveří.

„Já – jsem – jsem – v prdeli… a ty tam jdi taky!“

David si ho měřil nedůvěřivým pohledem. Nakonec opět promluvil: „Dostaneš se k tý helmě nebo ne?“

„Zabil jsi – jsi jich už dost. Co? Tak – tak co se mnou?“ ostrá bolest v zádech ho donutila na chvíli utichnout a jenom zhluboka oddechovat. „Ještě ti – chybím – do sbírky… Zabil jsi mi všechny…“

„Drž už hubu, snažím se tě dostat ven…“ zařval David a vztekle zalomcoval prohnutými dveřmi v marném pokusu je otevřít.

Z Rolfa se vydrala jakási směs kašle a smíchu: „Jaký to bylo, řekni mi?“

David ztuhl ve své současné poloze.

„Asi tě to muselo hodně lákat, viď? Když jsi tam nechal i ji?“

David se prudce narovnal. Už opět měl v očích ten nenávistný výraz: „Ty – nevíš – ty – nic nevíš!“

„Řekni,“ Rolf se ušklíbl a z úst mu vytekl pramínek krve, „jaký bylo zabít tu tvoji děvku?“

Sobota 10. července, 15:30

„Davide, tohle…“

Vědec mlčel.

„Tohle…“ zamumlal Terry znovu.

„Chtěl bych říct, že mě to mrzí,“ zašeptal, „ale lhal bych.“

„Jsi hlavní vědec, vděčíme ti za všechno… celá válka stojí od počátku na tvých myšlenkách, máš tady váhu… jenže něco takovýho, to není legrace…“

„Nic nežádám…“

„To teda sakra nic nežádáš!“ vykřikl Terry. „Co asi bez tebe budeme dělat? A co na to řeknou všichni z vlády? O tebe nemůžeme jen tak přijít.“

„A co chceš jako dělat?“

Terry mlčel, čelo se mu krabatilo, jak usilovně přemýšlel.

„A co chceš jako dělat?“ zvýšil David tentokrát hlas.

„Já jsem tvůj kamarád… ale tohle je moc… jenže já už mám svý příkazy…“

„Příkazy?“

„Byla to nehoda, rozumíš?“

„Cože?“ vydechl David.

„Nehoda… Prostě se tvař jako by se nic nestalo… pár dní vydrž, ať to není nápadný, pak si vezmi dovolenou… až budeš schopnej zase normálně existovat – a já doufám, že to bude brzo – tak se vrať do práce.“

David zůstal stát s vytřeštěnýma očima.

„Za tyhle nitky já netahám, tak se nediv,“ pokrčil Terry rameny. „Máš pro ně asi velkou cenu.“

„Zamést to pod koberec?“ vydechl. Zvedl se mu z toho žaludek.

Sobota 10. července, 17:05

Neodpovídal.

Kopírka dvakrát zapípala, ale požadovaný papír se neobjevil. Žena se k přístroji sklonila a navolila něco na dotykovém displeji.

„Omlouvám se, nic mi do toho není,“ vyhrkla a za chvíli se s vítězoslavným úsměvem otočila, kopii v ruce.

David byl pryč, dveře nechal dokořán. S nechápavým výrazem se za ním vypravila, ale už ho jenom zahlédla na konci chodby.

Běžel.

Sobota 10. července, 9:00

Udržoval křehkou rovnováhu, tolik potřebnou v okolní nízké gravitaci. Opatrně udělal krok zpátky a vysypal při tom z pytle na zem poslední hrst červeně zbarvených minerálů. Vypadaly jako drobné rubíny. Pomalým tempem se snesly k zemi a ještě chvíli poté se tam nervózně sesypávaly jeden po druhém.

Uchopil do ruky jakýsi kříženec lopaty a hrábí, který měl doposud připevněn ke skafandru na levé paži. Pomalu rozhraboval hromadu, až tvořila celistvou červenou vrstvu, navazující na podobné okolní plochy.

Hotovo.

Oči měl plné slz. Poslední dílek skládanky je na svém místě. Dva roky práce dokončené. Obraz je kompletní.

Vydal se nazpátek k lunomobilu. Kontrolka na displeji v helmě skafandru již signalizovala posledních deset minut.

Zavřel za sebou dveře, posadil se do sedadla a zapnul si pás. Na monitoru zkontroloval ovzduší v kabině a poté si sundal helmu.

Povzdechl si a hlavu vyčerpaně položil na opěradlo.

Nezbývá než čekat na světlo, které se v této oblasti objeví až za pár dní. Potom zkontroluje své dílo na snímku ze satelitu.

Dva roky práce a přitom na tváři Měsíce něco tak bezvýznamného, nicotného.

Zasvětil obrazu vše, i když věděl, že jeho skutky to nevrátí. Tolik by pro ni udělal víc. Tolik by chtěl vrátit čas zpátky.

Její tvář. Znal ji nazpaměť. Obočí, oči, nos… a její usmívající se rty. Červené jako rubíny.

Život naruby!

Dovoluji si vložit povídku, se kterou jsem se na SASPI.cz před pár dny umístil na celkem ucházejícím prvním místě v MTP 2008 :-P Zadané téma bylo právě „Život naruby“.

Zbývá mi ještě dvacet let života. Tak můj věk určili doktoři již před padesáti lety a dalším vyšetřením to potvrdili včera. Vše je jisté, vše je dané. Nijak mě to nezaskočilo, vždyť stačí, když se na sebe podívám do zrcadla a je zřejmé, že mají pravdu. Přesto beru druhé určení věku, které každý z nás povinně podstupujeme, jako jakýsi zlomový okamžik. Přinutilo mě to včera tiše sedět a přemýšlet, co všechno jsem zažil.
A jak jsem tak seděl, popíjel víno a zíral střídavě do budoucnosti i do minulosti, rozhodl jsem se sepsat toto krátké povídání. Jeho cílem je shrnout můj dosavadní život, zapsat, čeho všeho jsem byl svědkem. Přiznávám, není toho moc. Nebyl jsem génius, nebyl jsem slavný generál ani popová hvězda. Žil jsem běžný a dalo by se říci i nudný život.
Nicméně přesto usedám k počítači, abych sepsal těch pár řádků. Ano, je pravda, že částečně tak činím vlastně sám pro sebe, pro svůj vlastní pocit. Ale bych byl rád, kdyby toto počtení sloužilo i dalším lidem. Všem mým předkům, prapředkům i praprapředkům. Aby se za pár let či desítek let třeba společně posadili a přečetli si, jak si jejich potomek tenkrát vedl. Možná jsem bláhový, možná to nikoho nebude zajímat. Nicméně nemohu si pomoci. Navíc právě nyní je ten pravý okamžik, abych podobné paměti sepsal. Vím, že nejsem profesionální spisovatel, ale za pár let už nebudu vůbec schopen dát dohromady řádně stylisticky urovnané vyprávění. A za dalších pár let, jak už to bývá, zapomenu i číst a psát a upadnu do vysněné bezstarostnosti mládí.
Tedy, jak to všechno začalo? Jak jsem již napsal na počátku povídání, zemřel jsem před padesáti lety. Tenkrát mi lékaři určili sedmdesát let. Musím zaznamenat, že můj vstup do života byl celkem příjemný. Prostě jsem se probudil a byl jsem zde. Často slýchávám od svých známých, jak byla jejich smrt nepříjemná. Probrali se v bolestech a někdy v nich museli zůstat mnoho let, než byli schopni zapojit se do běžného života. Jiní o sobě zase vůbec nevěděli a až jak postupně mládli, začali nabývat skutečného vědomí o své vlastní existenci.
Se mnou tedy doktoři moc práce neměli. V podstatě ihned jsem se zapojil do běžného chodu událostí. Ano, pravda, nebyl jsem čilý klučina, bylo mi sedmdesát, klouby občas bolely, jenže s tím musí člověk počítat. Navíc vás vždycky hřeje u srdce vědomí, že časem se váš stav bude zlepšovat. Však to asi také znáte. Jediný větší problém byl s mojí pravou nohou. Dost jsem na ni kulhal a doktoři mi sdělili, že je to nějaké zranění z mých mladších let. Nezbývalo tedy než vyčkat, až k tomu okamžiku můj život dospěje a já se zbavím i tohoto trápení.
Mám – tedy tenkrát jsem ještě měl – dva syny. Bylo to radostné setkání, vyprávěli mi, jak se na mě těšili a že se již mé smrti nemohli dočkat. Nedivím se jim, sám jsem o pár let později zažíval něco podobného s mými rodiči. Nicméně v té době jsem ještě žil v domě zcela sám. Avšak cítil jsem, jak každý v hloubi duše cítí, miluje-li hluboce, že se to brzy změní. A skutečně. Má žena zemřela jenom o tři roky později a abych pravdu řekl, můj skutečný vstup do života nastal až v tu chvíli. Bylo nám spolu dobře, prožili jsme pohromadě většinu šťastného života. Kdybych s ní ještě stále byl, asi bych teď neměl čas na sezení u počítače a psaní. Nicméně shodou okolností to je dnes půl roku, kdy jsem ji, mladinkou a krásnou slečnu, pozval na jednu pěknou komedii do kina. Tam jsme se rozhodli, že se spolu již dále scházet nebudeme, asi jsme již příliš mladí a nezodpovědní. Nutno ještě dodati, mám-li přiznat vše, že před týdnem jsem se velmi pohádal s jinou ženou, je to moje spolužačka z vysoké školy. Od té doby se spolu skoro denně stýkáme a nahradila mi tak moji ženu. Není to však samozřejmě náhrada plnohodnotná a vím, že pravá láska se již asi nevrátí.
Vratím se však zpátky do svých starých let. Bezstarostného důchodu jsem si příliš dlouho neužil. Postupně jsem si začal vzpomínat na různé věci ze zaměstnání – jak se vyplňují formuláře, jak znějí příslušné předpisy. Když jsem cítil, že jsem si vzpomněl skoro na všechno, nastala právě chvíle, kdy jsem začal každodenně opět vyrážet mezi lidi – chodit do práce. Celý život jsem pracoval u společnosti zabývající se obnovou lesů. Jestliže mám zjednodušeně popsat naši činnost, stačí, když uvedu, že lidé k nám nosili nábytek, který vypadal již příliš nově a nepoužívaně, my jsme ho zpracovávali do dřeva a následně vysazovali v lesích, čímž jsme příspívali k jejich obnově. Aby byli lidé motivováni k odevzdávání dřeva a tedy k pomáhání přírodě, za věci, které odevzdávali, jim společnost platila. Peníze na to firma získávala od všech svých zaměstnanců, ale to nemá cenu popisovat, jak to chodí v zaměstnání snad ví každý.
Ptáte-li se, jestli mě to v práci bavilo, odpovím jednoznačně: Ano. Nikdy jsem se nenudil, nikdy jsem nebyl znechucen svými kolegy. Byl jsem spokojen. Navíc jak jsem byl mladší a mladší, neustále jsem dostával úkoly s menší zodpovědností, což mi velmi vyhovovalo. Stejně tak jsem již nemusel každý měsíc odevzdávat tolik peněz a tím se vlastně celý můj život velmi zjednodušoval.
Když mi bylo necelých padesát, shledal jsem se poprve se svými rodiči. Pamatuju si na tu chvíli jako by to bylo dnes. Přijeli oba autem a šťastně jsme si padli do náručí. Otec, který řídil, byl trochu unaven, říkal, že by se konečně rád pořádně vyspal. Navíc již také nebyl nejmladší, vždyť mu kolikrát lidé řikali, že by ve svém věku už vůbec neměl sedat za volant. K srdci si to ale nevzal, možná i proto, že ze své tehdejší autonehody si toho moc nepamatoval. Prý to byla hrozná rychlost, rána, a najednou byli oba na silnici. V tu chvíli prý mysleli hlavně na to, jak se dostat co nejdříve ke mně a spatřit poprve svého jediného syna.
Uteklo pár dalších let, během kterých jsme se ženou hlavně vychovávali naše děti. Tedy snažili jsme se. Během těchto let, byl jsem tehdy čtyřicátník, se bolest v mojí noze začala stupňovat. Opravdu to nebylo nic příjemného. Na jednu stranu mě štvalo vědomí, že utrpení se bude neustále zvyšovat, na druhou jsem věděl, že přijde okamžik, kdy bolest odezní a já budu moci chodit bez kulhání, na což jsem se celý život těšil.
Když už jsem bolest nemohl vydržet a na noze jsem jen stěží dokázal stát i za použití hole, musel jsem do nemocnice. Doktoři prováděli nejrůznější vyšetření a zjistili, že se jedná o docela komplikované poranění, u kterého byly mé stále následky zcela pochopitelné. Lékařů u mě bylo stále více, starali se, seč mohli, tlumili bolest, ale nepomáhalo to. Noha se stále zhoršovala, otekla mi a nakonec se objevila i krvavá rána. Každý den měnili obvazy a já jsem nakonec upadl do bezvědomí. Když jsem byl později už v pořádku, žena mi vyprávěla, že jsem byl na sedativech dva dny a že to byla pro ni konečně úleva. V tu dobu bylo totiž jasné, že nejhorší mám za sebou a že až se proberu, budu v pořádku. A opravdu tomu tak bylo. Když dosáhl můj stav nejhoršího bodu, na základě všech vyšetření doktoři konečně přesně identifikovali příčinu mého zranění a odvezli mě do lesa. Zde jsem k sobě přišel ve chvíli, kdy jsem se snažil do země usadit mohutný smrk.
Od té chvíle už jsem nepracoval v kanceláři. Můj vedoucí navrhl, že teď, když už mi nehrozí žádné velké zranění, mohu pracovat přímo v lese. Byla to dřina, to přiznávám, ale jak už jsem uvedl, na své zaměstnání jsem si nikdy nestěžoval. Bylo příjemné vyměnit kancelář za voňavý les a pomáhat takto bezprostředně k obnově přírody.
Během dalších let naše děti mládly, a i přes naši veškerou snahu postupně zapomínaly vše, co dřívě běžně ovládaly. Věděli jsme se ženou, že tak to chodí vždy, ale kdo jste měl děti, tak víte, že člověk se s tím nikdy nemůže zcela vyrovnat. Nakonec náš mladší syn omládl až do kojence a ač jsme to nahlas nikdy nevyslovili, bylo zřejmé (a koneckonců to potvrdili doktoři už během druhého měření věku, které se provádí před započetím školní docházky) že se neodvratně blíží jeho narození a my se s ním budeme muset rozloučit.
Byl jsem u porodu. Je to zvláštní pocit. Na jednu stranu jste již několik let smířeni se skutečností, že tato chvíle jednou příjde. Každý to zná a každý má dost času se na ni připravit. A když i vidíte, že vaše dítě zapomnělo vše, co jste ho kdy naučili, říkáte si, že je vlastně lepší, aby se narodilo, protože nyní již s ním stejně nejste schopni komunikovat – vždyť prožilo krásný a dlouhý život. Ale člověk si nemůže pomoci a přece jenom mu to přinese hodně zármutku. Proto byla dalších pár měsíců těhotenství moje žena dost zamlklá. Ale dostali jsme se přes to a u druhého dítěte jsme to brali již statečněji, nevyhnutelně. Když jsme pak byli sami, našli jsme zase jiné výhody života, intenzivněji jsme se věnovali sobě navzájem a koneckonců nadcházela bezstarostnost i našeho mládí.
Ačkoliv my jsme o své děti přišli, bylo toto období šťastné, protože se rozrostla rodina mé ženy. Její otec i strýc, které dříve nepoznala, se jednoho dne vrátili domů. Sdělili nám, že pracují jako profesionální vojáci a oslavovali válku, která vypukla (bohužel daleko od nás). Díky ní se nyní armáda naplní velkým množstvím nových dobrovolníků, kteří, stejně jako naši přibuzní, ve válce zahynou. Tito lidé budou moci konečně přijít ke svým rodinám, jež na ně čekají většinou už velmi dlouhou dobu.
Jak jsem se přestal stýkat se svojí ženou, jsem zmínil na začátku. Zde bych jenom dodal, že v tu dobu jsme už nebyli manželé. Na podobný krok jsme se chystali již od naší svatby, které přišla o dva roky dříve. Oba jsme v tu dobu poznali, že je nám spolu krásně a že je tedy nejvhodnější okamžik to celé ukončit, než vztah někdo z nás ve svém hloupém mládí pokazí. Slavnostního rozloučení s naším nádherným manželstvím, společně s promítáním fotek, které jsme za jeho trvání pořídili, se zúčastnila celá rodina.
Zapomněl jsem na něco důležitého? Já myslím a doufám, že ne. Je mi dvacet let, začal jsem bydlet u svých rodičů, kteří si jistě také rádi přečtou toto povídání, i když jsem jim ho už vyprávěl několikrát. Čekají mě povinné roky chození do školy, kde se budou učitelé snažit alespoň trochu zpomalit můj proces zapomínání, ale jak jsem dnes zmínil několikrát – nevyhnutelné je nevyhnutelné. Na druhou stranu, dle výzkumů je mládí, ač se na něj nikdo příliš netěší, tou nejbezstarostnější částí života. Asi proto přichází zaslouženě až na jeho závěr. A já do něho vcházím hrdě. Hrdě s vědomím, že jsem žil, jak se žít má a v tom budu i pokračovat. Od smrti až do narození.

77.777

Můj jakýsi takýsi příspěvek do SASPI Workshopu s názvem Poslední vzdor :-) Mělo tam být zoufalství, déšť, deník.

Za dávných časů, když ještě oceány divoce okusovaly výčnělky lidské pevniny, cestovali po zemi hrdinové. Bohové si je vyvolili mezi ostatními smrtelníky, aby s nimi mohli hrát své rozmanité hry. Některému přiřkli nadlidskou sílu, jinému věčné zatracení. Božská vůle byla nevyzpytatelná.
Takoví hrdinové se nezalekli nástrah dalekých krajů, zubů lítých šelem či nepřízně počasí. Putovali napříč pevninou i oceány, hledali dobrodružství, bohatství či věčný mír.
Následující řádky vypráví příběh o Batriovi. Muži, který se stal ve své době hrdinou.

Den 1.

Batrius se postavil na kraj srázu a rozhlédl se po krajině: „Zajímavý ostrov.“
„Je tu krásně,“ odvětila Miriam a otřela si z čela krůpěje potu, které jí tam vyrazily během namáhavého výstupu.
„Písčitá pláž, palmy, pás listnatých stromů, jehličnaté stromy, křoviska, kamení, jezírka, potoky, nad námi vysoké hory pokryté ledovci… je tu snad vše. Na jednom ostrově.“
„Ne nadarmo se mu říká ostrov pokladů!“ řekla a přitiskla se k němu, bradu mu položila na rameno.
„Kolik myslíš, že tu bylo lidí před námi, Miriam?“
„O nikom nevím, máme štěstí, že jsme ho podle těch povídaček vůbec našli.“
„Kolik myslíš?“ nepolevil Batrius.
„Nevím.“
„Deset? Dvacet?“
„Nevím, možná nikdo.“
„Někdo tu být musel, když se ví, že existuje.“
„Možná jenom bohové,“ usmála se.
„Možná…“ zašeptal. „Možná.“
Slunce stále vytrvale pražilo, ale zde mohli pocítit i laskání mírného vánku. Snad to byla odměna za namáhavý výstup.
„Vy jste si nějak pospíšili,“ ozvalo se o kousek níže. Po kamenitém terénu se k nim s menšími obtížemi blížil další mladý muž.
„Nemohli jsme se dočkat výhledu,“ odpověděla Miriam a ukázala rukou po okolní krajině.
„No, máte pravdu…“ pokýval uznale Rantor, když vyšplhal až k nim, „za tohle podívání dlouhá plavba stála.“

Den 6.

Dělám si čárky do stěny, abych se nezbláznil. Teprve šestý den. Připadá mi to přitom už jako celá věčnost. Šest dní… Kolik to znamená? Sto dvacet? Sto čtyřicet? Ruku mám již příliš těžkou, jako bych už ani nemohl meč znovu uzvednout. Ale musím. Vím, že musím a že to opět dokážu.
A navíc se mi chce spát. Přeji si zavřít oči a dosyta si odpočinout. Už šest dní jsem neměl tu sladkou možnost! Tolik bych chtěl spát. Ale vždyť to není to, co si přeji ze všeho nejvíc. Chtěl bych odtud zmizet, mít to vše již za sebou. Vlastně to nikdy ani nemělo začít.

Den 1.

„Takže jsme ji našli,“ vydechl Rantor.
Všichni tři jenom nevěřícně zírali do malého černého otvoru.
„Myslíte, že je to pravda?“ zeptal se ještě.
„Připadá ti snad jako vymyšlená?“ odsekla Miriam.
„To nemůže být pravda,“ zavrtěl hlavou.
„Je to ona, skála má tvar kočičí hlavy. Místo rozevřených úst malá jeskyně. Je to ona,“ promluvil konečně i Batrius.
„Tedy možná, že je tenhle ostrov…“ Miriam se na chvíli zasekla, jako by se zalekla vlastních slov, „možná že skutečně patří bohům.“
„O tom není pochyb,“ řekl rychle Batrius, „stejně jako o tom, že nás tu nevidí rádi. Toto místo patří jim.“
„Ale lásko,“ otočila se k němu Miriam. „Vždyť tohle je ta bájná jeskyně. Tebe nezajímá, co všechno se uvnitř ukrývá?“
„Tady nezáleží na tom, co mě zajímá,“ přistoupil až k ní. Mluvil přísně, ale potichu. „Musíme zmizet, rozumíš?!“
Zamračila se a odtáhla se od něho.
„Ja jdu dovnitř,“ prohlásil Rantor. Oči měl vytřeštěné.
„Chci jít s tebou,“ vyhrkla Miriam.
„Nikam nepůjdeš! Takhle si nemůžeme zahrávat!“ okřikl je oba Batrius.
„Jenom kousek, neblázni, Batrie, pojď s námi,“ pokusil se přítele přemluvit Rantor.
„Zapomeň na to! A ty, Miriam… Pojď…“
„Ne,“ odsekla a udělala několik rychlých kroků k jeskyni.
„Batrie, můžeš připravit loď, jestli nechceš jít s námi,“ ušklíbl se Rantor.
Batrius jenom hleděl na Miriam. Mísila se v něm zlost s údivem: „Miriam?!“
Neodpověděla. Neotočila se a vkročila do jeskyně. Přitahovala ji příliš silně. Rantor neotálel a vběhl za ní.

Den 27.

Již jsem si trochu zvykl. Jestli se dá takovému přežívání z nouze říkat zvyk. Naučil jsem se spát jenom malou chvíli několikrát denně. Dokážu tak postupně posbírat dostatečné množství spánku, abych byl schopný se udržet na nohou. V okolí jeskyně teče čistý potok a také zde roste velké množství ovocných stromů, které mi poskytují jídlo. Není dokonce ani problémem ulovit nějaké menší zvíře a opéct si ho. Jeskyně mi zároveň poskytuje úkryt před nepřízní počasí. Začínám se tu zabydlovat jako jakýsi trosečník. Ale vždyť jím vlastně jsem. Připoután k temné jeskyni. Navždy připoután? Musím končit, za chvíli je tu další!

Den 33.

„Nerada tě budím, Batrie.“
Prudce sebou trhl. Bleskurychle vyskočil ze svého provizorně vyrobeného lůžka, položeného na kraji jeskyně, v ruce třímal meč a rozhlížel se kolem sebe.
„Zbraň můžeš položit, ještě nenastal čas.“
„Kdo jsi? Kde jsi?“ vykřikl. Byl k smrti vyděšený.
Jeskyni ozářilo mihotavé světlo svíčky. Žena ji postavila na jeden z kamenů na kraji chodby.
„Je to tak lepší?“ zeptala se.
„Kdo jsi?“ zopakoval.
„Kdo myslíš, že jsem?“ usmála se. Stála před ním mladá žena. Venku již panovala tma, takže její štíhlou postavu odhalovalo pouze slabé světlo svíce. Byla zakryta jemnou látkou, která jí spadala od ramen zhruba do půli stehen. Slabý vánek, jenž dovnitř občas zabloudil, si s jejím jediným šatem smyslně pohrával. Hlas zněl zde vevnitř tak zvláštně melodicky, Batrius netušil, jestli je to tím, že už dlouhou dobu neslyšel někoho promluvit nebo žena vyzařuje jakousi tajemnou energii.
„Ty jsi… jsi…“
Pozdvihla tázavě obočí. Ještě spatřil, jak se usmála, potom mávla rukou směrem ke svíci a ta na její pokyn zhasla.
„…bohyně.“
Upustil meč na zem.
„Správně a přišla jsem za tebou,“ zašeptala a přistoupila až k němu.
„Ty mě tu držíš! To je tvoje jeskyně! Paní, zruš prosím svoji kletbu.“
„Ale o to se právě pokouším, můj drahý,“ poslední slova mu již zašeptala do ucha tak zblízka, že se ho letmo dotýkala svými rty.
„Já… já už to tu dlouho nevydržím… Chci zpátky… Chci k Miriam…“ koktal.
„Musíš o ní mluvit zrovna teď? Když jsem s tebou?“ přejela rukou po jeho paži, chytila ho za dlaň a položila si ji na vlastní bok. Ucítil její horkou hebkou kůži.
„Prosím, chci pryč…“ zaškemral tentokrát jako malé dítě.
„Pryč?“ vyprskla a odstrčila jeho ruku zase stranou. „Víš, jak dlouho tu jsi?“
Jenom na ní tiše hleděl.
„777 hodin. Ale asi ti to nestačí, že? Myslíš na svoji sladkou Miriam… Dám ti tedy více času na přemýšlení. Nad tvojí láskou.“
Zpoza jeskyně se ozval známý zvuk.
Batrius se sehnul pro meč a poté se otočil směrem k ženě se žádostí o pomoc. Již tam nestála. Urazit bohyni se nevyplácí.

Den 1.

„Poslal jsem Miriam napřed. Připraví loď.“
„Co jste to provedli, Rantore?“
„Nezlob se, Batrie, vím, že jsi to říkal, ale nemohli jsme odolat.“
„Tak řekneš mi už, co se stalo? Co to proboha bylo za potvoru?“ křičel Batrius, ruce se mu klepaly, kousek vedle na zemi ležel jeho zakrvácený meč.
„Narušili jsme nějakou svatyni bohyně… narušili jsme její klid… to jsme nechtěli… ale stalo se.“
„Stalo se? To snad nemyslíš vážně! Co jste provedli?“
„Prostě jsme tam vešli. Jak jsme to měli vědět?!“
„Copak jsem vám to neříkal?“
„Ale Batrie, tys to všechno samozřejmě věděl, co ale teď? Stalo se, co se stalo, musíme svým činům čelit!“
„Nevěřím svým uším,“ zakroutil hlavou Batrius.
„Příteli, poslouchej: Já a Miriam jsme byli prokletí. Musíme rychle opustit ostrov, a kdybychom se sem ještě někdy vrátili, zemřeme.“
„Tedy zmizíme,“ Batrius zdvihl svůj meč.
„To není všechno…“
„Mluv, rychle!“ vykřikl Batrius.
„To… to… zvíře… nebo co to bylo… co jsme zabili… bude nás pronásledovat. To je naše prokletí… Každou hodinu prý vyletí jedno takové… A bude čím dál tím silnější. Zde je nejsnáze zranitelné. Čím dále jsi od jeskyně, tím větších rozměrů nabývá.“
„Bože, Rantore…“
„Je to… strašné…“ Rantor byl celý zpocený.
„Musíš tu zůstat, přivedu pomoc.“
„Ne, Batrie, když zůstanu, zemřu.“
„Rantore?“
„Odvezu Miriam do bezpečí. Ty nás musíš chránit, musíš ty potvory zabíjet! Prosím!“
„Co jste to provedli?“
Setmělo se a odněkud zdáli se ozvalo mocné zahřmění.

Den 325.

„7777,“ zašeptala. „Tolik hodin, tolik hodin.“
Upřel na ni oči podlité krví.
„Ještě chceš pryč nebo se ti tu už líbí, Batrie?“
Neodpověděl. Tato bytost stála za vším jeho utrpením.
„Myslíš, že běhat po jeskyni se ti vyplatí? Hledat moji svatyni? Hledat místo, kde se rodí moji miláčci?“
Stále na ni jenom vztekle upíral svůj zrak.
„Nevyplatí, Batrie, nevyplatí,“ usmála se škodolibě. „Cest je příliš moc. A cíl nenajdeš, pokud ti to sama nedovolím. Navíc času je tak málo. Co zvládneš za hodinu? Vždy se musíš vrátit, abys ochránil svou milou. Prokletí tvých druhů dopadlo i na tebe, s tím nic neuděláš.“
„Zruš to prokletí!“
„Ale takhle se o to neříká, můj drahý.“
„Co chceš?“
„Já? Já nic nechci. Já pouze nabízím. Sebe. A klid. Konec kletby. Mír pro tvoji Miriam. A pro tebe krásný život. Téměř božský život.“
„S tebou?“
„Jistě. Bezpečnost tvojí drahé ti za to přece stojí, ne?“
Jenom se zamračil.
„Ach, Batrie, copak si vážně myslíš, že dokážeš čelit mé kletbě navěky? Jednou podlehneš a tvá drahá zemře. Tvá Miriam!“
Jenže Batrius byl hrdinou. Hrdinou z božské vůle. Ale právě proti té se postavil. Měl svoji touhu a nehodlal ji za žádnou cenu zradit.

Den 459.

Zaskřípání písku. Několik spadlých kamínků. Zašustění křídel.
Batrius stál u vchodu jeskyně a meč držel pevně v rukou. Před chvíli se probudil. Se železnou pravidelností čekal na další.
Pár rychlých krůčků. Opět zašustění. Možná teď létá. Možná běží po zemi. Možná po stropě.
Pak ho Batrius spatřil. Běžel k němu při levé stěně jeskyně. Malá ještěrka. Sotva vyvinutý dráček.
Bojovník však věděl, že ani takové malé zvíře se nesmí podceňovat. Vždyť už měl za sebou několik stovek, či vlastně tisíců soubojů.
Zvíře zamávalo malými křídly a odlepilo se od země.
Batrius na nic nečekal a rozeběhl se mu naproti. Věděl, že v letu zasáhne nestvůru mnohem obtížněji než dokud je ještě při zemi.
Drak vydal tiché zasyčení, ústa odkryla dvě řady ostrých zubů.
Batrius se napřáhl.
Meč přeťal zvíře v půli. Stvoření však ještě pokračovalo v letu a špičaté drápy se setrvačností zaťaly do Batriových ramen.
Zakřičel bolestí a odstrčil zbytky zvířete.
Po paži mu stékal pramínek krve. Tentokrát to byl jeden z lehčích soubojů, pomyslel si a zamířil zpátky ke své posteli.
Nevěděl, proč mu ještě neposlali někoho na pomoc, ale bylo mu jasné, že dokud mu zůstane alespoň minimální zbytek sil, bude svoji Miriam chránit.

Rok 9.

Uplynulo již 77.777 hodin, když bohyně navštívila Batria naposledy. Vyprávěla mu příběh o krásné mladé dívce a jejím příteli, kteří zdánlivě neuposlechli dobré rady a vypravili se do míst, kam nikdy mířit neměli. Ale oni dobře věděli, co dělají. Hledali zlaté dračí vejce, bájný poklad, který se v těchto místech měl nacházet.
Věděli, že jeho krádeží probudí k životu i tisíce dalších skutečných dračích vejcí, ze kterých se začnou líhnout malí netvorové. Ti se pokusí zamořit svět. Jenže touha po bohatství je přemohla. Ukořistili zlaté vejce a vymysleli si příběh pro svého přítele a milence. Sdělili mu, že musí zlá stvoření zabíjet, aby chránil svoji lásku. Vše vsadili na jednu kartu. Dobře věděli, že je to karta nejjistější. Znali bojovníka, znali jeho schopnosti a jeho odhodlání. A znali jeho lásku.
Než všichni draci zemřou, uplynou dlouhé roky. Dívka a její přítel budou žít spolu v bohatství a na svého ochránce, který bojuje za jejich zrádné životy, si ani nevzpomenou. Takový byl jejich plán. Nyní je ale odkryt.
„Co na to řekneš, Batrie?“
Nečekal příliš dlouho. Netrápil se zbytečným vztekem. Nedoufal v odplatu či zapomnění. Nechtěl se těšit se útěchy v náručí bohyně, která taktéž přinesla do jeho života jenom utrpení.
Zaskřípal zuby a vrhl se na ženu s vytaseným mečem, dříve však, než mohlo ostří proniknout jejím tělem, zmizela. Batrius se však nezastavil, běžel dále a dále.
Do hlubin jeskyně. Do jejího nitra.
Tentokrát mu bohyně dovolila najít, co hledal.
Velký kamenný sál byl plný tisíců vajec, většina z nich byla již rozbitá, ale několik stovek jich ještě zůstalo celých.
Batrius se mezi ně vrhl a začal jedno po druhém rozbíjet svým mečem.
Vytrval několik minut, prošel dlouhým sálem až na konec. Zuřil. Meč již sotva držel v rukou, tělo plné šrámů měl promočené od potu. Žíly na rudém krku hrozivě vystouplé.
Pak ale zezadu uslyšel zašumění křídel.
Několik stvoření přežilo rozbití svých vajec. Bylo jich sotva pár desítek – zanedbatelný počet vzhledem k celkovému množství. Ale Batrius věděl, že poslední boj se blíží ke konci.

Den 1.

„Vrátil jsi to vejce, Rantore?“ křičela Miriam na přibíhajícího přítele. Přes zuřivý liják, který se před chvíli spustil, ji šlo sotva slyšet.
„Zapomeň na vejce, musíme zmizet,“ vyhrkl.
„Kde je Batrius?“
„Je jich víc, musíme zmizet,“ okřikl ji. Chytil ji za ruku a táhnul na loď.
„Kde je Batrius?“ voda jí proudem stékala přes obličej.
„Miriam,“ podíval se jí zblízka do očí: „Je mi to líto. Je jich příliš moc, zemřel, když tě chránil… musíme teď rychle zmizet…“

Doručovatelé emocí

Nedokončený příspěvek z NaNoWriMo 2007, více zde.

Na město se již dávno snesla studená noc. V širokém okolí panovalo ticho. Těžké dusivé ticho. Z oblohy padaly jemné kapky deště, které pokrývaly ženino oblečení mokrým závojem.
Semafor stále ještě pokračoval ve své práci. Střídal tři barvy v ustáleném pořadí. Nejdelší dobu byl její obličej osvětlen červeně. Zářila uprostřed tmavé křižovatky jako bytost z pekla. I její ustrnulý výraz tomu odpovídal.
Pak na chvíli zežloutla a zezelenala. Byly to jenom krátké okamžiky. Vždy se pokorně vrátila zpátky k rudému peklu.
Klečela na vozovce vedle svého ztichlého automobilu. Levou rukou si zakrývala ústa, pravou se opírala o kapotu. Vůbec se nehýbala. Vytřeštěné oči upírala k zemi před vozem.
Ležel podivně zkroucený. Snad chtěl tancovat jakýsi děsivý tanec, možná si jenom protahoval ztuhlé klouby. Ale také se nehýbal. Jeho obličej byl červený, i když na semaforu právě zářilo jiné světlo.
Hluboce se nadechla. Chvíli opět zůstala nehybná a následně dlouze vydechla. Opakovala to již několik minut.
Ze tmy se vynořila vysoká postava v kožené bundě. Přejel pohledem scénu a pokýval hlavou. Bylo to chápavé gesto, nikoliv překvapené či snad zachmuřené.
Přišel až k ženě a poklekl naproti ní. Položil jí ruku na rameno a zadíval se kamsi hluboko za hranici jejích očí.
Nevnímala ho. Ale možná… snad ho vůbec neviděla. Zírala stále skrze něho na neživé tělo odpočívající na silnici.
Potom se najednou rozklepala. Celým tělem jí otřásl mohutný vzlyk a následně propadla v neovladatelný pláč. Zhroutila se na zem a plačící tvář schovala do dlaní.
Muž v bundě se postavil. Ještě jednou přejel celou křižovatku naučeným pohledem. Obešel auto a podíval se na dlouhou stopu brzdících kol, která se táhla po silnici. Letmým pohledem na levé zápěstí překontroloval čas a svižným krokem zase zmizel pryč.

Hael stál na nástupišti metra obklopen desítkami obyčejných lidí. Z tunelu se ozývalo hučení příjíždějícího vlaku. Nejprve se ze tmy vyvalil průvan, Haelovi zaslzely oči, musel několikrát zamrkat. Následně se objevila světla vlaku, zvuk zesílil. Mladík pozdvihl hlavu, zhluboka se nadechl a zaměřil oči na bod na stěně na druhé straně kolejí.
Haela minul první vůz a vlak začal brzdit. Lidé se začali probírat ze své strnulosti a cpali se blíže k okraji nástupiště, aby pro sebe získali co nejvhodnější místo.
On se však ani nepohnul, stále upíral oči přímo před sebe. Druhý vůz, třetí vůz. Čas jako by se kolem Haela několikanásobně zpomalil. Vnímal osvícené tváře lidí v každém z vozů. Jednotlivé cestující si stihnul prohlédnout. Dokázal je odhadnout, věděl, co od nich může očekávat. Vlak zastavil.
Byli ve třetím voze. Stáli mezi ostatními a tvářili se velmi nenápadně. Povídali si. Přitom však museli vědět, že Hael je venku. Že je venku, ale chystá se nastoupit a narušit domnělý klid.
Na nástupišti bylo rušno. Z vozů se vyhrnuly desítky lidí, další desítky se tlačily na jejich místo. Mladík zamířil ke třetímu vozu. Musel se prodrat větším množstvím překážejících cestujících, ale tentokrát na dobré způsoby příliš nedbal. Pospíchal, času nebylo nazbyt.
„Ukončete prosím výstup a nástup, dveře se zavírají,“ ozvalo se z reproduktorů. Hael vešel do vozu zároveň s posledním slovem. Zvedl pravou ruku a chytil se tyče.
Za malý okamžik se dveře zavřely a většina stojících sebou trhla, když se metro prudce rozjelo.
Hael stál čelem k ženě, mohlo jí být dvacet, dvacet pět. Hlavu jí pokrývaly dlouhé hnedě vlnité vlasy, v obličeji byly zasazené hluboké modré oči. Byla od Haela sotva pár centimetrů, kdyby vydechl o něco silněji, její vlasy by se pohnuly.
„Jak se vede?“ zeptala se a ústa stočila do příjemného úsměvu.
„Není to špatné,“ odpověděl Hael. Hrozilo mu, že se také pousměje, proto raději stočil zrak na vedle stojícího muže.
Byl to druhý z nich. Kožená bunda, krátce zastřižené vlasy. Mohutná postava. Když se jeho zrak setkal s Haelovým, jenom se ušklíbnul.
Žena si urovnala jeden pramen vlasů, který jí spadnul do obličeje, za normálních okolností by to vypadalo velmi přitažlivě.
„Už toho máme dost,“ začal Hael. „Práce snad byla jasně rozdělená.“
„My tu naši stíháme moc dobře,“ odvětila žena.
„To rád slyším, ale to vám nedává právo plést se do našich záležitostí, milá dámo!“
„Anael.“
„Ok, Anael,“ zabručel Hael.
„Myslím, že můžeme doručovat, co uznáme za vhodné.“
„Ale tak nezní dohoda, copak jste se všichni zbláznili?“ zavrtěl Hael hlavou.
„Dohoda? Už je trochu stará, nemyslíte?“ podívala se na svého kolegu a oba se usmáli. Tentokrát to nebyl příjemný úsměv, spíš Haela doháněl k šílenství. Ale přestože jeho slova byla poměrně příkrá, na výrazu své tváře nedával vztek znát ani v nejmenším.
„Měli byste ji respektovat!“
„Měli bychom ji spíše změnit,“ odsekla a začala jakoby sledovat cestující, kteří na další stanici vystupovali.
„Tohle jsem prostě přišel vyřídit – vy nejenže doručujete naše zásilky, ale dokonce je pozměňujete. A takový stav je pro nás neakceptovatelný. Jsme ochotni brát předchozí incidenty jako náhody či omyl a doufáme, že už se vícekrát něco podobného nebude opakovat. Jestliže ano…“
„Jestliže ano?“ skočila mu do řeči a opět si se svým druhem vyměnili pobavený pohled.
„Pak se všichni dostaneme do velkých problémů,“ zašeptal Hael.
„Ale podívejte,“ pokrčila rameny, „my nejsme ti, co chtějí válku. Všechno, co nabízíme, je svoboda. Každý ať si doručuje, co…“
„Nepleťte si svobodu s anarchií!“ nenechal ji domluvit.
„No dobrá, jak chcete,“ kývla Anael na svého přítele.

Starší žena, která stála vedle rozmlouvající trojice, mrkla. Nebylo by na tom zase nic tak zvláštního, protože podobnou činnost prováděla již tisíckrát ve svém životě. Ale toto mrknutí bylo jiné. Mladý muž, ten muž, který zde ještě teď stál a bavil se spolu s naproti stojícím párem… najednou byl pryč.
Žena otevřela ústa dokořán. Podívala se na muže stojícího o pár metrů dál, zrovna otáčel hlavu. Nedíval se přímo na skupinku, ale periferním pohledem dokázal taktéž rozeznat, že zde náhle někdo ubyl. Jak je to jen možné?
„Co se to stalo?“ vyhrkla žena rozklepaným hlasem a podívala se na Anael.
Ta ale jenom povytáhla obočí a nasadila nechápavý výraz, jako by bylo přece všechno v pořádku.
Stará žena nechápala, vždyť přece… ale ta dívka si evidentně ničeho nevšimla… „Copak už blázním?“ pomyslela si.
Někdy je jednodušší věřit mámení smyslů, než si připustit, že jste viděli něco nadpřirozeného. Každý z nás je totiž pravděpodobně už někdy viděl. Nejsou to přeludy naší fantazie, oni jsou skuteční.

Svět kolem se zcela zastavil. Hael si pomyslel, že v takovém stavu nedokáží udržet okolí déle než několik desítek sekund. Ale i jedna jediná minuta byl dostatečně dlouhý čas.
Svalnatec se rozpřáhl k úderu, ale jeho pravice jenom prosvištěle nad skrčeným Haelem. Ten hned ze své sehnuté polohy vyrazil kupředu, opřel se o břicho svého protivníka a narazil ho na tyč za jeho zády. Silák zafuněl a znovu se po Haelovi ohnal. Ale mladík na nic nečekal a začal mizet mezi lidmi do vzdálenější části vozu.
Na volném prostranství měl Hael šanci proti nepříteli bojovat, protože byl mrštný a dokázal poměrně dobře využít výhod, které okolí nabízelo. Ale uprostřed přeplněného vozu se se svaly toho druhého měřit nemohl.
Vyhýbal se zkamenělým cestujícím, jak jen to bylo možné. Občas sice do někoho z nich strčil, ale nejednalo se o nic významného, žádný z lidí tomu nebude přikládat příliš velkou váhu. Možná budou mít pocit, že je cosi zasvrbělo na zádech, že je něco štíplo do nohy či jim závan větru přeletěl po obnaženém krku. Ale to je všechno.
S letmými dotyky si opravdu hlavu lámat nemusel. Teď měl horší věci na práci. Jeden z Doručovatelů se rozhodl na něho zaútočit. Ono poslední roky byly potyčky na denním pořádku, takže tato nebude přílišnou výjimkou. Haela spíše trápilo to, co se skrývalo na pozadí celého incidentu. Ve světě emocí se totiž schyluje k mnohem významnějšímu konfliktu, než je rvačka v metru.
Hael se zachytil jedné volné tyče, zapřel se o ní a vymrštil celé své tělo zpět. Nohama prudce narazil do svého pronásledovatele a povalil ho na zem. Využil svého drobného vítězství a skočil po nepříteli.
Když bez slitování došlápl na jeho hruď, silák vykřikl. Do vzduchu se uvolnilo velké množství energie. Hael tu magii znal. Emoce, silné emoce. Strach, zloba, bolest, desítky dalších pocitů rozvířily vzduch a vpíjely se náhodně do nejbližších pasažérů. Za pár vteřin, ve skutečném čase vlastně teď hned, se všem z nich dostaví velmi špatné myšlenky. Budou se cítit zle a domů půjdou rozladění. Nikdo však nebude tušit, odkud jejich náhlá změna nálady pramení.
Ležící Doručovatel chytil Haela za nohu a pokusil se ho strhnout k sobě na zem. Ale Hael se chytil tyče u svých ramen a vší silou se snažil protivníkovi vytrhnout. Druhou nohou do něho přitom kopal. Moc dobře věděl, že jakmile si pustí nepřítele příliš blízko k tělu, zápas pro něho špatně skončí.
Ale i obr pochopil, že tohle je jeho poslední šance. Na nepatrný moment polevil v tahu, aby pak k sobě přitáhl Haela o to silněji. Nedbal při tom kopanců, kterých se mu dostávalo.
Byla to jenom nepatrná chvíle a Hael ležel také. Druhý muž ho bez problémů zasedl a začal pěstmi mlátit zběsilou rychlostí do mladíkova obličeje.
Další dávka emocí se rozproudila vozem. Tentokrát byly příjemné – láska, radost, štěstí – jak silně kontrastovaly se scénou, která se zde odehrávala.
Oba byli velmi unavení. Silák ztratil část svých sil po Haelově útoku, mladík sám nyní slábnul s každým úderem, který musel přijmout. A zároveň museli udržovat čas zmrazený, aby nikdo nebyl svědek jejich souboje. Takový stav byl neudržitelný. Svalnatec to věděl, a proto bušil do Haela s čím dál tím vyšší rychlostí, se stále silnější zuřivostí.
Náhle ustal, sebral Haelovo tělo a zamířil ke dveřím mezi vozy. Otevřel je jediným prudkým trhnutím a shodil bezvládného mladíka mezi koleje. Potom se vítěz vrátil zpátky na původní místo k Anael. Čas se vrátil do původního tempa.
Haelovi nad hlavou projel zbytek vlaku. Byla tu tma a zima. Nebyl schopen se hnout. Byl zničen fyzicky, ale to mu tolik nevadilo. Ztratil však velké množství vyšších sil, téměř všechny nahromaděné emoce byly pryč. Bude trvat dlouhé týdny než se dokáže dát zase do pořádku. Pokud ho teď ovšem ještě nepřejede další vlak.
„Aspoň, že dodržují kodex,“ pomyslel si trpce a převalil se na stranu vedle kolejí.

Běžel rychle ranní ulicí. Chodník byl mokrý po nočním dešti a jeho boty při dopadu na zem vydávaly legrační zvuky.
Nikdy nemůže být všechno v pořádku. Pokaždé se objeví nějaký nedostatek, na něco se zapomene, někde nastane problém. Vždycky je potřeba doručit zásilku na obzvláště nebezpečné místo, doručit zásilku v rekordně krátkém čase, doručit zásilku do velmi vzdáleného bodu.
Randal byl na podobné poplachy zvyklý. Jako každý jiný Doručovatel jich zažil už stovky. Většinu dní byl klid, zařizovalo se vše podle plánu, obezřetně se doplňovaly zásilky, kde bylo zrovna potřeba. Ale pak přišel nějaký problém, objevila se nečekaná situace, vyžadující od lidí přehnaně velkou dávku emocí. A v tu chvíli nadešel čas zasáhnout. V takové okamžiky bylo jednoduše nepřípustné zklamat. Člověk bez emocí byl bezbranný, člověk bez emocí přišel většinou do blázince, jestli byl vůbec schopen existovat. Emoce jsou živou vodou lidstva.
Na silnici bylo rušno. Jedno auto za druhým vezlo své pány nejspíše za prací. Padesátikilometrová rychlost byla jenom zřídka dodržována. Tentokrát se ve městě naštěstí nevytvořila zácpa a všichni řidiči toho do sytosti využívali.
Randal se však potřeboval dostat na druhou stranu. Příliš nad tím vlastně ani nepřemýšlel. Jedno auto, druhé, třetí. Jakmile se objevila minimální přestávka v proudu vozidel, vskočil do vozovky. Byl rozeběhnutý a ani chvíli nepřemýšlel nad riskem, kterému se vystavoval. Koneckonců, auto ho může porazit, ale nikdy mu to nezpůsobí dlouhodobější škodu, než kdyby nestihl včas dodat svoji zásilku.
Ve druhém pruhu zakvičel klakson a zahvízdaly brzdy. Randal se tím směrem ani nepodíval a vběhl na protější chodník. Nebylo potřeba se vzrušovat, jakmile slyší auto troubit, je jasné, že řidič má dost času na zastavení, jinak by se s podobnými detaily nezdržoval.
„Šedesát sekund, pospěš si!“ ozvalo se ve sluchátku, které měl Randal upevněné v uchu. Před chvílí zvažoval, zdali má zůstat viditelný. Teď už byla odpověď zřejmá – bude muset. Na proměnu se nedostávalo času.
„Teď doprava, je to kratší.“
Randal zabočil doprava do úzké uličky, bylo v ní prázdno.
„Hotel je hned za křižovatkou, ale je před ním příliš rušno.“
Zastavil se a hluboce sklonil hlavu. Narovnal ruce před sebe a roztáhl prsty od sebe. Hluboce se nadechl a na moment ztuhnul.
„U vchodu je příliš mnoho lidí, mohl by ses tam zbytečně zdržet.“
Ale to on věděl. Znovu se rozeběhl, ulice kolem něho se mírně zavlnila. Čas byl zpomalen na nejvyšší úroveň.
Randal udělal několik dlouhých skoků a potom své tělo vymrštil na stěnu domu po své levé straně. Dlouhý plášt za ním vlál, když přímo letěl nahoru k oknu v druhém patře. Zachytil se okraje okenní římsy a přitáhl se natolik prudce, že své tělo vymrštil o další patro výše. Vší silou sebou trhl, zarotoval kolem fasády a zachytil se okapu o dalších pár metrů blíže křižovatce, ke které mířil. Vyšplhat na střechu už bylo dílem okamžiku.
Opět sklonil hlavu a prsty u rukou zaťal v pěst. Z ulice mezi domem, na jehož střeše stál, a hotelem, se začaly ozývat zvuky motorů projíždějících aut. Čas se vracel do obvyklých obrátek.
„Padesát sekund,“ ozvalo se ve sluchátku. Získal tedy pár drahocenných okamžiků, ale prozatím ztratil možnost dále ovlivňovat rychlost okolí.
Rozeběhl se po střeše. Mrštné pohyby. Špičky běžících bot se téměř neslyšně odrážely od povrchu.
Odrazil se.
Letěl vzduchem a cítil, jak mu přitom z těla vyprchávají poslední zbytky speciálních sil. Bude potřebovat dlouhý odpočinek. Ale práce ještě neskončila.
Zachytil se zábradlí na balkóně hotelu. V rychlosti vskočil do pokoje. Doufal, že ho zezdola nikdo nezahlédl a jestli ano, snad neuvěří tomu, co právě viděl.
„Třicet vteřin. Je to o patro níže, na hlavní chodbě.“
Seběhl, či spíše seskočil schody. Běh zastavil nárazem do skupinky lidí. Křičeli na podsaditého mužíka před pokojem 214.
„Viděli jsme vás! Vraťte ty peníze! Vraťte je, nebo si je vezmeme sami.“
Obviněný se jenom bezvýrazně díval na skupinu, která se k němu pomalu přibližovala. Jeho pohled se na chvíli setkal s Randalovým. Doručovatel rozšířil oči. Zasílka byla v tu chvíli předána. Emoce projely vzduchem a vše mohlo pokračovat ve správných kolejích.
Mužíkovi zasvítily oči zlostí. Apatie byla rázem pryč: „Pojďte si pro ně!“ vyprskl a z kapsy vytáhl pistoli.
V chodbě třeskly čtyři výstřely. Následovaly je zděšené výkřiky a dva lidé ze skupinky se skáceli k zemi.
„V pořádku, dej se do kupy, máš do zítřka volno,“ zašumělo Randalovi v uchu. Rychle se vytratil.

„Cítíš to?“ zeptala se Fatima a zavřela oči.
„Vítr?“
„To není vítr,“ zašeptala, pousmála se a zaklonila hlavu.
Leželi vedle sebe v trávě. Ona mírně zvedala vrchní polovinu těla opřená o lokty, on ležel s pravou rukou pod hlavou a v ústech žvýkal dlouhý zelený stonek.
„Hm. Co teda?“
„To není jenom obyčejný vítr.“
„Aha, asi teda kouzelný?“ podotkl trochu kousavě.
„Třeba,“ odsekla a zamračila se. Opřela se o ruce a posadila.
„Co je?“ řekl, ale ani se nepohnul.
„Nic,“ špitla. Dívala se dolů až k okraji louky, kde začínal les. Stromy se mírně pohupovaly a mírný vánek donášel až k nim vůni lesa a šustění větví. Pravidelně oddechovala a nasávala jedinečnou atmosféru. Koutky úst se jí pomalu zase stočily do úsměvu, položila hlavu na stranu a opět zavřela oči. To není jenom obyčejný vítr. Bylo jí krásně.
Hael stál opřený o mohutnou lípu, která všem třem poskytovala stín. Díval se na pár ležící u jeho nohou a snil svůj vlastní sen. Jejich hlasy k němu doléhaly jakoby z dálky. Vnímal je, pouštěl je do své mysli a zřetelně cítil jejich náboj. Ale přesto se na smysl jednotlivých slov nesoustředil. Vlastně také jenom nasával atmosféru. Atmosféru lidského souznění. A do jaké míry zde taková nálada chyběla, hlavně ze strany chlapce, do takové si ji Hael domýšlel sám pro sebe.
„Proč sedíš?“ zabrumlal mladík na Fatimu.
Povzdechla si, otevřela oči a upřela je kamsi nahoru ve výmluvném výrazu, který však nemohl Nash ze své strany spatřit.
„Prostě sedím,“ namítla a otočila se k němu.
„Tak si lehni,“ zasmál se a podával jí ruce.
Také se zasmála a položila hlavu na Nashovu hruď.
O bytosti stojící nad nimi nevěděli. Ne snad proto, že by si Haela nevšimli. Prostě ho vidět ani nemohli. Nechtěl jim to dovolit. Tady byl vlastně zbytečný, zásoba emocí se zdála být více než dostatečná, jeho další přítomnost už by se dala přirovnat spíš ke šmírování.
Zamířil si to zpátky k vesnici. Procházel po úzké pěšině uprostřed pšeničného pole, rukou si pohrával s klasy a co chvíli nějaký utrhl. Zrníčka nechával za sebou. V blízkosti nebyl nikdo, kdo by ho mohl pozorovat. Nikdo, kdo by mohl sledovat jeho postupné zviditelnění. Hael s tím dnes vůbec nepospíchal. Nechal své síly volně plynout a jeho tělo tak jenom velmi pomalu nabývalo obrysů.
Už nebyl tolik unavený jako před pár dny. Ale stále ještě věděl, že není schopen příliš rychlých pohybů, příliš silného využití své mysli, příliš výrazného předávání emocí. Sluneční paprsky ho hladily po tváři a on si uvědomoval, že lepší místo na zotavení mu nemohlo být dopřáno.

Když se přiblížil k domku, který mu společenstvo pronajalo, zřetelně pocítil známou auru. Otevřel dveře a během zouvání bot zavolal do obývacího pokoje: „Buď vítána, Tatiano.“
Mladá atraktivní žena seděla v jednom z křesel. Odhalené nohy měla přehozené přes sebe a kouřila cigaretu. Když Hael vešel dovnitř, uhasila ji v popelníku. Přejela si rukou po čele, byl to zvyk z doby, kdy si musela odhrnovat dlouhé vlasy. Nyní ale její obličej zdobil pouze kratinký střih. Vlasy měly černou barvu.
„Co tě sem přivádí?“ usmál se a posadil se naproti ní.
„Práce, jak jinak,“ pokrčila rameny.
„Hm,“ zašklebil se, „tajně jsem doufal v příjemnější návštěvu.“
„Jak je ti?“ nechala jeho narážku bez povšimnutí.
„Zlepšuje se to. Je tady nádherný klid.“
„Haeli, potřebovali bychom tě už ve městě.“
„Nedokážete si poradit? Nějaké problémy?“
„Přesně tak,“ viditelně znervózněla. Postavila se a přešla k oknu. K Haelovi byla nyní otočená zády. Nedokázal odolat a přejel ji pohledem od hlavy až patě. Stále stejně krásná.
„Obávám se, že to myslejí vážně,“ pokračovala. „zasahují do naší práce. Dokázali získat několik lidí na svoji stranu. A dalších pár přepadli a vyřídili. Ještě hůře než tebe. Jeden to dokonce nepřežil.“
„Kdo?“ zamračil se Hael.
„Grant,“ špitla.
„Hm, Grant,“ zapřemýšlel mladík. „Příliš jsem ho neznal.“
„Prosím?“ otočila se. Řekl to asi až příliš lhostejně.
„Takže jim jde o naprostou nadvládu?“ nasměřoval rozhovor raději dále.
„Ano a pustili se do toho se vší parádou.“
„To už tu ale bylo vícekrát, pokud se nemýlím.“
„Za našich časů nikdy ne tak intenzivně. Vždycky šlo jenom o místní problémy, momentální nespravedlnosti.“
Tatiana přešla po místnosti zpátky k němu. Klekla si před křeslo a vzala ho za ruce: „Haeli, tohle je opravdu vážné. Chtějí mít naprostou kontrolu, neomezené rozhodování.“
Zavrtěl nechápavě hlavou: „Ale proč proboha? Co si tím pomůžou, když budou dělat i naši práci?“
„Můžeš se jich jít zeptat,“ prohodila ironicky, „ale asi to bude jenom vhodná příležitost, aby tě mohli zabít.“
„To nedává smysl,“ namítl.
„Dřív nebo později se to určitě vyjasní. Ale teď tu máme válku a musíme být na pozoru!“
Povzdechl si: „Na něco takového ještě nejsem připravený.“
„Teď nám nemůže nikdo chybět,“ namítla.
„Ale já bych byl spíš na obtíž, to nemá cenu.“
„Aspoň budeš pod dozorem.“
„Co tím chceš říct?“
„Že u nás budeš ve větším bezpečí. Klidně se můžou objevit i tady a nemusím ti připomínat, jaké jsou v takovém případě tvoje šance.“
„Takže jsi mě přišla varovat? Přivést zpět pod svá ochranná křídla?“
„Říkej si tomu, jak chceš,“ ukončila rozhovor a zamířila k východu, „ale chtěla jsem, abys to věděl.“

„Dvojitou whisky,“ mávl Randal na barmana. Během chvilky před ním na pultu stála broušená sklenice se skotskou. Byl to klidný podnik. Trochu dražší, ale on si to mohl dovolit.
Sotva přičichl ke sklenici a v ústech začal povalovat první doušek, objevila se vedle něho mladá žena s hlubokým výstřihem. Beze slova se posadila na vysokou stoličku a ruce s kabelkou si opřela o pult.
Přejel ji pohledem a jakoby samozřejmě se zeptal: „A pro vás?“
„Pro mě?“ usmála se. „Martini.“
„Slyšel jste dámu,“ pokynul barmanovi a opět upil ze sklenice.
Pár vteřin seděli tiše. Randal vypadal, že na ženu úplně zapomněl, ale byla to jenom hra, kterou pro současnou situaci zvolil.
„Děkuji. Já jsem Sonya,“ nevydržela to.
Usmál se, vítězství je sladké.
„Randal,“ stiskli si ruce. „Venku je hrozně.“
„To tedy ano,“ přikývla, možná trochu rychle.
„Lepší bejt doma… v teple.“
„To máte pravdu, Randale.“
„Protože venku by člověk akorát zmoknul.“
„Zmoknul, přesně tak.“
„No ono tady taky není zrovna dvakrát nejteplejc.“
„Asi ano, teď když to říkáte… je tu celkem chladno,“ zamrkala.
„Tak že bychom…“ v kapse mu zavibroval pager. „Malý moment,“ usmál se na omluvu.
Přejel pager pohledem a povzdechl si. Schoval ho zpátky do kalhot a místo toho vytáhl sluchátko. Zasunul si jej do ucha a přitiskl prstem.
„Randal?“
„Kdo asi jinej…“ zašeptal otráveně.
„Pohotovost, skupina lidí kousek od tebe. Zásilka 34, vysoká dávka všem.“
„To jste taky nevěděli dřív?“
„Prosím?“ zeptala se Sonya. „Půjdeme tedy?“
„Jo, jasně,“ zavrčel, „ale každej sám.“
Zvedl se, hodil na stůl peníze a rychlým krokem zamířil k východu. Těsně u skleněných dveří se na chvíli zastavil. Vždyť vlastně… na místě se otočil a už spíše doběhl než došel zpátky k ženě.
„Máte ještě pár minut? Budu hned zpátky.“
Povytáhla obočí. Příliš nerozuměla, co se děje a jestli je vhodné se teď urazit nebo raději vyčkat, než se Randal vrátí.
No uvidíme, řekl si Doručovatel a vyrazil ven.
Nejprve ho oslepil prudký déšť. Předchozí konverzaci nemyslel zase tak vážně, když vcházel do baru, pršelo jenom mírně. Ale vítr mezitím podstatně zesílil a z oblohy padaly obrovské kapky vody.
Chvíli vztekle podupával na místě.
„Tak co je?“ zakřičel, i když ho nikdo nemohl slyšet.
„Doprava, na rohu opět doprava.“
Rozeběhl se, už teď měl oblečení kompletně promočené.
„Uvidíš skupinku lidí čekajících u vchodu do divadla,“ slyšel přerušovaně ze sluchátka.
Na rohu zabočil, jak měl. Šlápl při tom do kaluže, která byla mnohem hlubší, než čekal. Noha mu zmizela po kotník ve špinavé vodě.
„Zatraceně!“ zaskřípal zuby. Rukou praštil do stěny domu, ale příliš se mu neulevilo. Běžel dále. Mezi kapkami deště spatřil asi deset lidí těsnících se pod stříškou u vchodu do nepříliš významného divadla.
„Už bys je měl vidět, potřebují třicet čtyřku.“
„Héj, lidi,“ zavolal a celá skupinka se na něho podívala. Musel to být zajímavý obrázek. Stál v největším lijáku, ruce roztažené do stran, z očí sršící blesky. Vždyť dneska měl mít volno. Ale co, udělá to rychle a jednoduše, v podstatě je to již hotové.
Přejel očima všechny přítomné, rozevřené ruce směřoval k nim. Nemohli to zpozorovat, ale Randal sledoval, jak se vzduch vyplňující prostor mezi ním a skupinkou zachvívá. Dopadající kapky nepatrně měnily svůj směr. Než se někdo zmohl na slovo, bylo hotovo. Zásilka doručena. Plná dávka.
„Užijte si divadlo,“ zasmál se.
Lidé ve skupince se příliš pobaveně netvářili.
„Jdi si po svým, kreténe,“ zakřičel někdo.
Randal se předklonil a ruce položil na stehna. Prudce vydechoval. Neunavil ho snad tolik ani běh, byl zvyklý na mnohem vyšší výdaje fyzické síly. Hlavním důvodem jeho náhlé slabosti bylo samotné doručení.
Ale udělal, co měl. Doufal, že teď bude alespoň jeho volno o pár hodin prodlouženo. Na skupinku ukázal neslušné gesto a chystal se odejít pryč.
„Na koho to bylo?“ zavolal ale jeden z mužů.
„Na tebe, chytráku,“ odpověděl Randal. Udělal to celkem nahlas a bez ostychů. Opravdu neměl zrovna nejlepší náladu.
„Tak to bych si vyprošoval, chlapečku!“
„Proč tolik negativních emocí?“ zasmál se Randal, i když byl jediný, kdo takovému vtipu mohl porozumět.
Chlapík se skutečně nezasmál. Spíše ho poznámka ještě více vyprovokovala. Zamířil svou pěst vší silou na Randalovu hlavu.
Jenže ač se to nezdálo, Randal zde byl tím, kdo měl navrch. Částečně se uhnul, částečně srazil úder levou rukou do strany. Téměř současně jeho vlastní pravice přistála na čelisti protivníka, který se okamžitě poroučel k zemi.
„Co to sakra děláte?“ vybuchl jiný.
„Nepleťte se jim laskavě do toho,“ ozval se současně jiný muž a položil prvnímu ruku na rameno.
Randal se už nehodlal dalšími událostmi zabývat. Zásilku doručil, vztek si oním povedeným úderem zchladil. Navíc do dění se zamotal až příliš, byl čas zmizet. Rozeběhl se pryč a nechal skupinku svým vlastním starostem. Pochyboval, že ho někdo bude pronásledovat. Těžko by se mu mohl někdo rovnat a hlavně – v tomhle dešti bylo lepší zůstat pod střechou.
I když… spíše rozrazil než otevřel skleněné dveře do baru. Udělal dva kroky dopředu, ale potom se raději zastavil. Crčely z něho proudy vody a nechával za sebou mokré stopy.
Barman ho zezadu pozoroval s přimhouřenýma očima, ale rozhořčení zatím nedával najevo. To bylo asi jeho štěstí.
„Tak jdeme nebo ne?“ zavolal Randal přes celou místnost.
Sonya se nezmohla na nic jiného než na krátké zírání s otevřenými ústy. Potom se ale zvedla a šla za Randalem. Vyhlídka noci strávené s pěkným mužem přehlušila poslední zbytky cti, které v sobě nosila. Po pravdě řečeno, nikdy touto vlastností příliš neoplývala.
„Promiň, že jsem tě nechal čekat,“ pokrčil rameny na usmířenou.
„Nevadí. Prší tam ještě?“ zeptala se ironicky.
„Trochu,“ musel se tomu zasmát. Vytáhl z kapsy mobilní telefon. „Raději zavolám taxík.“
Udělala krok stranou. Taxi byl nepochybně dobrý nápad, ale proč ji tedy ještě nenechal sedět u baru?
„Haló?“ mluvil do telefonu. „Jsem u baru Lafayette… jasně… no nejlíp hned teď…“
Dveře se opět prudce rozrazily. Další porce studeného vzduchu vlétla dovnitř a baroví hosté měli příležitost spatřit hned dva další muže, kteří byli na kost promoklí.
Randal sebou prudce škubnul, zdálo se, že oba příchozí poznal. Ve skutečnosti je viděl poprvé v životě, nicméně každý Doručovatel pozná svého kolegu, minimálně z takové blízkosti, z jaké měl nyní tu čest.
„Čau, šmejde,“ sykl jeden z nich a nečekaně vrazil pěst do Randalova břicha. Mladý muž se potácel k zemi a o chvíli později ho následoval téměř na druhém konci místnosti jeho mobil.
Sonya vykřikla – nebyla samotná – a utekla dále od dveří. Randal si toho stihl na zemi ještě všimnout a trpce se usmál. „Dneska prostě není dobrej den,“ pomyslel si.
„Jak sis to představoval, hovado?“ zakřičel bojovnější z dvojice znovu a zvedl Randala za límec, potom s ním mrštil na nejbližší stůl, který se pod nárazem převrhnul.
Randal se namáhavě posadil, rukou si přejel ústa, ze kterých vytékal pramínek krve.
„O co vám jde?“ vypravil ze sebe.
„O co nám jde?“ vší silou do Randala při tom kopnul. „Spíš o co jde tobě?! Co se pleteš do našich věcí, ty grázle?“
„Co to… co to…“
„Hm?“
„Co to… kecáš?“ Randal vyplivl trochu krve.
„Ty šmejde!“ rozpřáhl se muž znova, ale druhý, který doposud stál v pozadí, jeho ruku zachytil.
„Vezmeme ho s sebou, Nathane, on už nám povypráví.“
Randal byl znovu vyzvednut a následně svým tělem nedobrovolně rozrazil skleněné dveře. Poslední, co si pamatoval, byl mokrý chodník, ke kterému se až příliš rychle přibližoval.

Hael seděl v hospodském sále a pozoroval všechno to dění. Každý večer se zde scházeli vesničtí štamgasti, aby probrali, co nového se za celý den událo. Většinou to samozřejmě nebylo nic zvláštního, nejčastěji se debatovalo o politicích, protože čerstvé zprávy, ty sledovali všichni.
Ale diskutovalo se hlučně, to musel Hael uznat. Každopádně se mu začínal líbit styl, kterým si zde lidé povídali. První večer ho mírně zaskočil, ale nyní už byl zvyklý a občas měl dokonce chuť se připojit.
Hosté si totiž nepovídali ve dvojicích, ve skupinkách či u jednotlivých stolů. Diskutovalo se v jednom velkém společenství. Nejčastěji na sebe muži křičeli z jednoho konce hospody na druhý. Takových překřikování probíhalo nejméně pět najednou a při tom všem zmatku se všichni zároveň poslouchali, vnímali, každého sledovali a následně mu odpovídali. Ale musela na to být vhodná nálada, to je pravda, jinak se totiž velmi často dostavila bolest hlavy. Na druhou stranu – Hael se zhluboka napil – od léčení takových bolestí tu je přece pivo.
Nyní se zaměřil na Teddyho. Seděl u vedlejšího stolu a zrovna se nahlas smál vtipu svého souseda. Ten, povzbuzen úspěchem, okamžitě poznámku opakoval na celou hospodu.
„Chlapče, chlapče,“ říkal si Hael, „kdybys radši místo vysedávání v hospodě zašel za svojí milou.“
Celou dobu, kdy se dával na venkově dohromady, sledoval Hael tuto dvojici. Byl svědkem milých chvil, které spolu trávili, ale i několika hádek. A hlavně zaregistroval to velké množství času, které mohly oba milenci strávit spolu, ale nečinili tak. A bylo tomu tak spíše Teddyho zásluhou.
„Ještě jedno?“ zeptala se hospodská stroze, příliš velká legrace s ní nebyla. Nechtělo se věřit, že by měla patřit do slavné kasty dobrosrdečných a usměvavých výčepních. Možná jí chybí dostatek dobrých emocí… ale ne, bez výslovného příkazu si Hael nemůže dělat, co se mu zamane. Vždyť pro jeho pobyt byla zvolena právě zdejší vesnice, protože žádných těžkých úkolů tu nebylo třeba.
„Ne, zaplatím,“ odvětil Doručovatel a vytáhl z peněženky potřebnou sumu. Žena si ji bez řečí vzala spolu s prázdným půllitrem a odchvátala k perspektivnějším zákazníkům.
Hael ještě naposledy zavadil pohledem o Teddyho a pak vyšel na tmou pokrytou náves. Zhluboka se nadechl čerstvého večerního vzduchu a pomalu kráčel směrem ke svému domku. Odevšad se ozýval cvrkot hmyzu. Jiného člověka však neviděl, všichni již spali nebo vysedávali v hospodě za Haelovými zády.
Vešel do jedné z mála ulic, které se ve vesnici nacházely. Na jedné straně stála řada domů, na druhé ji lemovaly vysoké topoly. Hned druhá z laviček, kterou mezi stromy míjel, ho však zaujala. Byla totiž obsazená pěknou mladou dívkou. Hael ji znal velmi dobře.
„Můžu si přisednout?“ zeptal se a hned zpozoroval, že doplnění zásoby štěstí by u téhle osoby jistě přišlo vhod.
„Jestli chceš,“ povzdechla si. Už se několikrát potkali, ale jméno bylo asi všechno, co o sobě navzájem věděli. Tedy oficiálně věděli. Hael byl s využitím svých schopností Fatimě po boku velmi často.
„Jak je?“ zeptal se, dal nohu přes nohu a natáhl je před sebe.
„Dobře. A jak tobě?“
„Vždycky může být hůř.“
„Tomu říkám optimismus,“ ušklíbla se.
„No ty máš co říkat, vypadáš jako ztělesnění radosti.“
„Co by? Je mi fajn. Vždyť ti to říkám.“
„A to brečíš vždycky, když ti je fajn?“ nenechal se Hael odbýt.
„Proč bych měla brečet?“ zamračila se, ale hlavu stočila stranou. Nebyla si jistá, nakolik jsou její oči ještě červené.
„To se právě ptám,“ odpověděl jí.
„Do toho ti nic není,“ odsekla Fatima a pokusila se zamračit ještě více.
„Takže brečela.“
Neodpověděla.
„Když není, tak není,“ souhlasil Hael a promnul si obličej rukama. Už byl docela ospalý.
Seděli pár minut tiše, dívali se před sebe.
„Jdeš z hospody?“ zeptala se potom Fatima, z jejího hlasu šel vycítit náboj opovržení.
„Teddy tam je taky, asi bys ho měla jít vyzvednout dřív, než se opije,“ řekl Hael dobromyslně.
„Co mi je do něho?“ vyštěkla.
„No tak pardon,“ ohradil se mladík, „jenom jsem myslel, že by tě to mohlo zajímat.“
„No a nezajímá, spokojený?“ odpálila ho a prudce se postavila. „Musím jít.“
„Ahoj,“ rozloučil se, ale to už byla o několik stromů dále.
Hael zůstal ještě sedět a přemítal. Na chvíli ho totiž napadlo, že Teddymu pořádně vyčiní, ale pak si říkal, že bude lepší do cizích záležitostí nezasahovat.
Pousmál se… nezasahovat do cizích záležitostí. V podstatě celý život nedělal nic jiného. Ale neměl na výběr, bylo to potřeba.
Vlastně ho ve skrytu duše trochu těšilo, že Fatima se na Teddyho zlobí, chlapec si to zasloužil. Kdyby měl Hael takovou dívku, určitě by nevysedával po večerech v hospodě.
Povzdechl si a postavil se. Lavička byla trochu mokrá, očistil si kalhoty a chystal se pokračovat v cestě domů.
Jenže Hael nebyl obyčejný člověk. Byl Doručovatel. Oplýval silnou mocí, byl schopen darovat emoce. Když chtěl, dokázal na určitou dobu zpomalit čas. V hbitosti či síle se s ním mohli měřit pouze a jenom ostatní Doručovatelé. Protože i oni byli výjimeční. A výjimečné bytosti vyzařují výjimečnou auru.
Hael ji teď zcela zřetelně pocítil. A věděl, že nepatří nikomu z jeho společenstva. Někdo z druhých, kteří doplňují světu jeho druhou stránku, aby ta první měla smysl, byl poblíž.
Hael zpozorněl a pokusil se blíže identifikovat směr, odkud může čekat návštěvníka. Ale pocit v tu chvíli zmizel.
Bylo to jenom zdání? Pochyboval, druhý se spíše raději klidil pryč.
Mělo by ho to znepokojovat? Ještě chvíli stál a napjatě vnímal své okolí. Pouze speciálními smysly. Oči zavřel, aby ho vizuální vjemy ani v nejmenším nerušily. Stále nic nepociťoval.
Každopádně se raději bude mít na pozoru. Věděl, že Tatiana nevtipkovala. Nikde není bezpečno.

Zase voda. Spousta vody. Zalapal po dechu. Topí se? Nebo stále ten vytrvalý liják? Rozkašlal se.
„Jo, už přichází k sobě,“ ozval se mužský hlas a nepříjemně se zasmál.
Randal otevřel oči. Spatřil muže, který ho šikovně zpracoval v baru. Nyní stál před ním a v ruce držel plechový kbelík, ze kterého na něho, jak Randal ihned pochopil, před chvílí vylil vodu.
„V pořádku, můžeš zatím jít,“ řekl mírně druhý hlas odněkud zezadu. Randal si uvědomil, že sedí přivázaný na židli a nemůže se tím směrem otočit.
Místo toho musel sledovat chlapíka před ním, který se opět zachechtal svým protivným hlasem a mrštil mu plechový kbelík přímo do obličeje. Randal vykřikl a s překvapením sledoval kapky vlastní krve, které odlétaly přibližně stejným směrem jako nádoba.
Muž odešel. Randal potichu klel a odplivl další krev, jež se mu v puse nahromadila. Periferním pohledem si povšiml druhého věznitele. Přišel až těsně před něho, jednou rukou za sebou po zemi táhl vlastní židli. Postavil ji opěradlem k Randalovi a sedl si na ní obkročmo tak, aby se své oběti mohl dívat do obličeje.
Randal nechal chvíli hlavu natočenou bokem a zhluboka oddechoval. Potom se narovnal, musel při tom syknout bolestí, ale dokázal se přesto hrdě podívat muži do očí.
„Takže, nejprve se omlouvám za chování svého přítele,“ začal věznitel, „ale musíte pochopit, že ani vy jste nás svým chováním příliš nepotěšil.“
„Jestli je to variace na trik se zlým a hodným policajtem,“ řekl Randal a trochu ho zaskočil vlastní chrapot, „tak ho sem rovnou zase pošlete. Byl to sympaťák.“
Muž povytáhl obočí: „A jestli je tohle variace na statečnýho hrdinu, tak nás jí prosím ušetřete. Proč bychom si kazili pěkný večer?“
„Jo, to je fakt,“ pokýval Randal, co mu bolavý krk dovolil, „zatraceně dobrej večír.“
„Takže,“ pokračoval muž, „abychom učilinili slušnosti zadost, já se jmenuju Trewis. Asi jste o mně už slyšel, že?“
Randal si jenom povzdechl a začal si prohlížet podlahu.
„Nepochybuji, že ano, jsem ve vrchní radě Pozitivní Gildy. Opravdu z téhle záležitosti nemám radost. Teď jsem měl spát u sebe doma, ne tu trávit večer s vámi. Takže by bylo opravdu nejlepší vyřídit to rychle.“
Muž vstal a uvolnil Randalovi jeho provazy. Ten si začal pomalu mnout zápěstí, ústa zkřivil do bolestivé grimasy. Poté se Trewis posadil zase zpátky dopředu.
„Tohle bylo už opravdu trochu přehnané, nemyslíte?“ zeptal se Trewis a ruce rozhodil v nechápavém gestu.
„Jo, bylo,“ zamumlal Randal. „Ale odpouštím vám.“
Tentokrát se Trewis musel pousmát, chvíli nic neříkal a jenom si Randala zkoumavě prohlížel.
„O tom vašem zbytečném vtípkování už jsem snad mluvil. Nebylo by jednodušší prostě mluvit k věci? Přece nebudeme jako malé děti, abychom tady spolu hráli hru na ano-ne otázky. Takže prosím,“ pokynul mu, „mluvte.“
„Víte, začínáte mi být celkem sympatickej,“ zachroptěl Randal, „asi jako ten týpek před váma. Ale je tady jeden drobnej problém,“ postupně zvyšoval hlas, poslední slova již zakřičel: „já kurva vůbec nevím, o co vám jde!“
„No dobře, jak chcete, budeme to probírat postupně,“ Trewis zakroutil zklamaně hlavou.
„Jo a začněte třeba tím, jak ty vaše dvě gorily vtrhly do baru a rozbily se mnou stůl!“
„Přeskočil jste jednu maličkou, téměř bezvýznamnou část,“ podotkl Trewis ironicky. Ukazovákem a palcem pravé ruky přitom naznačil, o jak drobnou věc se jednalo.
Randal na něho jenom upřel oči podlité krví.
„Divadlo?“ naznačil Trewis.
„Divadlo?“ vydechl Doručovatel. „Cože?“
„Tedy,“ zamračil se druhý, „opravdu mě to tímhle stylem moc nebaví.“
„To jsme dva,“ odsekl Randal.
„Nezdá se vám trochu nefér brát si obyčejné lidi jako rukojmí té vaší hloupé války?“
Randal polkl: „Doručil jsem emoce, jak jsem měl, máte s tím problém? Já tady nejsem ten, kdo mlátí lidi.“
„No, pokud vím, jednoho jste také praštil,“ namítl Trewis.
„Jo, ale začal si,“ přiznal Randal a uštěpačně pokračoval: „Jenže to vy bohužel neznáte. Kdybych doručoval pozitivní emoce, tak bych se těmhle nepříjemnostem taky vyhnul. Zkuste někdy doručit plnou dávku zlosti, například. Lidi vám nebudou líbat ruce, to se nebojte.“
„Krásný proslov, skoro dojemný. Chce se mi plakat.“
„Jděte do prdele!“
„Rád bych,“ zamračil se Trewis, bylo znát, že má co dělat, aby se ovládal a i nadále mluvil klidně, „ale nejdřív to chci vyřídit s vámi. Víte moc dobře, že jste žádné negativní emoce doručovat neměl. Tohle byl náš úkol a vy jste jim dal přesně opačnou dávku. Copak už nectíte ani Kodex?“
„Cože?“ vytřeštil Randal oči.
„Kodex, takový hloupý seznam zákonů!“ vykřikl Trewis, vstal a odkopl židli do kouta.
Randal nepřestával zírat: „Neměl jsem doručovat? Ale já jsem dostal úkol jako vždycky!“
Trewis se zarazil.
„Tak co to melete?“ vykřikl Randal.
„Vy jste… dostal úkol?“
„Samozřejmě!“
„Nic víc jste nevěděl?“
„A co jsem měl vědět?“
Trewis zakroutil hlavou: „Neuvažoval jste o herecké kariéře? Jde vám to skvělě.“
Po těch slovech se vyslýchající otočil a odkvapil z místnosti.
„Do čeho mě to zatahujete?“ zavolal za ním ještě jednou Randal. „Co jsem měl vědět?“

Kent utíkal mezi regály v supermarketu. Měl štěstí, že už bylo docela pozdě večer a bylo zde málo lidí. Nebyl proto velký problém se jim vyhnout. Bylo by nepříjemné, kdyby do někoho v plné rychlosti narazil, protože v tuto chvíli ho lidé nemohli vidět a byl by to pro ně jistě velký šok.
Ale ještě tu byl někdo, komu se chtěl vyhnout. Někdo, komu chtěl uprchnout. Sledovali ho dva Doručovatelé z druhé strany. A nevypadali ani trochu přívětivě.
Zahnul za dalším rohem, žena s vozíkem tam právě natahovala ruku pro mléko. Kent na poslední chvíli proskočil mezi ní a regálem. Při dopadu trochu zakolísal, ale naštěstí rovnováhu zcela neztratil. Snížení rychlosti využil k ohlédnutí, jeden z nich byl stále přímo za ním, obíhal ženu z druhé strany.
Kent běžel dál. Náhle si povšiml zaměstnance prodejny, jak otvírá dveře z prostoru pro zaměstnance a vchází dovnitř. Kent zabočil tím směrem. Stejně těsně jako před chvílí u regálu, proběhl zavírajícími se dveřmi do zadního prostoru prodejny.
Nacházel se ve skladišti plném spousty beden nejrůznější velikosti. Hala byla velká a těžko se odhadovalo, kde je východ ven. Za to Kent spatřil otevřené okno. Bylo několik kroků před ním, asi tři metry vysoko, ale dalo se k němu jednoduše vylézt po nízké bedně postavené u stěny.
Přiskočil tam a postavil se na bednu, rukama se zachytil okraje okna a přitáhl se.
Dveře se rozrazily, stál v nich Kentův pronásledovatel. Zaměstnanec supermarketu se překvapeně otočil, nechápal, jak se mohly dveře náhle tak prudce otevřít, protože Doručovatele samozřejmě nemohl vidět. Ale to nebyl problém, který oba Doručovatele právě zajímal.
Kent již vyskakoval z okna na střechu přístavku, který venku stál. Pronásledovatel utíkal také k oknu, díval se nahoru trochu s obavami, jestliže se Kent rozhodne mu bránit, nikdy se do okna nevyškrábe.
Kent ale na nic podobného nemyslel. Tělo se mu zachvělo, pocítil chlad. Takový projev v jeho případě vždycky provázelo brzdění času. Někde v jeho okolí se nachází Doručovatel, který zpomalil čas. Buď ten dole anebo… ten druhý! Místo aby pronásledoval Kenta prodejnou, zbrzdil čas a obešel ho. Nyní příbíhal k němu, byl vzadu na druhém konci střechy. Zezačátku se pohyboval o něco rychleji, jakoby rozmazaně, ale postava se velice rychle ustálila.
Kentovi opět proběhla tělem známá vlna chladu. Jakmile se totiž Doručovatel dostal do dostatečné blízkosti, převzal Kent spoluzodpovědnost za řízení času a i jeho síly se nyní automaticky spotřebovávaly. Zdálo by se, že v tuto chvíli to není důležité, nebyl totiž rozdíl, jestli se spolu utkají v zastaveném nebo reálném čase. Avšak Kent v tom přece jenom spatřil výhodu. Jestliže se dokáže rychle zbavit tohoto protivníka, třeba mu jenom jednoduše utéci, dostane se do výhody. Nepřítel již totiž spotřeboval velké množství svých sil, když prodejnu obíhal a brzy mu proto dojdou. Jeho čas se vrátí do normálu a Kent bude moci prchnout opět pouze s jedním Doručovatelem za zády. Ten měl totiž sil zhruba stejně jako Kent, nebylo pochyb, že se nyní již nachází ve stejné časové rovině jako oni sami.
Zezadu se drápal do okna první z Doručovatelů, zepředu k němu běžel druhý. Kent zamířil po střeše doprava kolem prodejny. Postupně nabíral na rychlosti. Doufal, že má šanci uprchnout, věřil, že nepříteli síly brzy dojdou. Šance nespočívala v nerovném souboji dvou proti jednomu, ale v útěku. Neotáčel se, ale přesto vnímal jejich přítomnost. Byli dva, vzdálenost zůstávala stejná, stále ho sledovali.
Nepřemýšlel ani chvíli a na okraji střechy se odrazil. Ve stejným okamžik uslyšel ránu. Letěl několik metrů vzduchem. Dole ho čekal tvrdý beton, ale pro Doručovatele nebylo problémem na něj šikovně doskočit. Za normálních okolností. Nyní se ale Kentovi podlomily nohy a seskok se změnil v nebezpečný pád. Na zemi se několikrát otočil a zůstal ležet. V levé noze ho nepřirozeně píchalo.
Když si končetinu prohlížel, pocítil, že ho již sleduje jenom jeden Doručovatel, druhému patrně došly síly a pohybuje se, či pro Kenta teď spíše stojí, v běžném čase. Z nohy mu vytékala krev. Ta rána – byl výstřel.
Na okraji střechy se zastavil pronásledovatel. V ruce držel zbraň a prohlížel si svoji ležící oběť. Kent cítil, jak mu bolest ubírá moc, zachvěl se a čas postupně nabyl skutečné rychlosti. Postava na střeše se rozmazala, když seskakovala dolů. Vzápětí ucítil Kent několik nárazů na různých místech těla současně.

MTP 2007

Dovoluji si předložit svoji povídku, se kterou jsem se zúčastnil Mistrovství v amatérském tvůrčím psaní na Saspi.cz. Byl na to skoro rok, ale já to samozřejmě narychlo psal poslední večer – když není čas, tak není čas, no :-) Prvních pár odstavců bylo zadaných, příběh se měl dokončit v hororovém duchu (skončil jsem na osmém místě ;-)).

Ten dům byl jako každý jiný. Tedy až na jednu maličkost – byl bez oken. Sama jsem byla zvědavá, jaká podivínská rodina tam může žít.
„Paní Woodsová? Jsem Marie Hartlová,“ přivítala mě hned u branky postarší žena.
„Miriam Woodsová, těší mě.“ Dáma v temně modrých saténových šatech jen souhlasně kývla a rukou naznačila směr cesty.
„Nebudu dlouze mluvit, paní Woodsová. Náš pán je muž vytříbených zvyků a hodnot, které uznává. Především si potrpí na precizně provedenou práci služebnictva,“ žena zvolnila krok a zlehka přejela třemi prsty po zábradlí u vchodových dveří.
„Je mi to jasné, paní. Myslím, že bude spokojen.“
„V to doufám,“ odfrkla si madam a zhluboka se nadýchla: „Rose! Říkala jsem i to zábradlí!“ Odpovědí bylo hrobové ticho. „A hned!“ dodala rázně. Byla jsem mírně zaskočena, jakou razanci má dáma, které mohlo být kolem padesáti let.
Když po chvilce z domu vyběhla ustrašená dívka a začala vlhkým hadříkem přejíždět chladný kov, mohly jsme pokračovat dál.
„Teď vás poprosím, abyste si nasadila tyto brýle.“
„Prosím?“ Brýle s černými skly v domě bez oken?
„To bude váš první úkol – pokaždé, když půjdete za pánem, musíte mít tyto brýle, rozumíte mi?“ Nechápala jsem.
„Ano, paní.“
„Lord Sey, má milá, je velmi zvláštní muž, jak sama zjistíte,“ pousmála se a otevřela masivní dubové dveře.
Vedla mě temnou chodbou osvětlovanou jen mdlou září svíček. Všudypřítomný chlad pronikal až do morku kostí. Po několika klikatých chodbách a třech schodištích jsme stanuly v dlouhé úzké chodbě s jedinými dveřmi.
„Můžete vstoupit, pán vás přijme,“ šeptla Marie a třikrát zabouchala na velké dřevěné dveře. Zvuk, jenž se vzápětí ozval a jehož ostré tesáky se s chutí zakously do mých uší, byl ten nejpodivnější, jaký jsem kdy slyšela…

Podivné bzučení. Nebylo příliš hlasité, avšak natolik nepříjemné, že jsem měla na okamžik chuť ustoupit o krok zpátky. Frekvence kolísala nahoru a dolů, aby si ušní bubínky nedokázaly na zvláštní zvuk zvyknout. Zároveň do temné chodby pronikalo okolo okrajů dveří silné světlo. Nechápala jsem, jaký silný zdroj mohl podobnou záři způsobit, ale bylo zřejmé, že v tom tkví pravý důvod černých brýlí, které jsem dostala. A pravděpodobně i oken, která chyběla ve všech obvodových zdech objektu.
Zvuk pomalu ustával, záře oslabovala, až se na dveřích objevil opět můj nezřetelný stín vykreslený mdlou září svíček umístěných ve stěnách táhnoucích se za mými zády.
„Teď je to již na vás, má drahá,“ pokynula Marie ke dveřím a spěšně odkráčela pryč.
Zhluboka jsem se nadechla – a stiskla kliku masivních dubových dveří dolů.
Tak velký sál, jaký se přede mnou náhle objevil, jsem ani v nejmenším nečekala. Místnost byla alespoň patnáct metrů široká a možná i dvakrát tolik dlouhá. Strop byl však kupodivu nízký, možná ještě o něco nižší než v chodbě, ze které jsem právě přišla.
V celém pokoji však byly pouze tři kusy nábytku. Uprostřed ležela židle. Byla povalená. Kousek od ní se na zemi válela rozevřená kniha. A hned u ní stál druhý kus nábytku – stojan na svíci, jejíž mihotavá záře byla jediným zdrojem zdejšího světla. Matně jsem rozeznala ještě třetí věc – postel stojící přibližně uprostřed levé stěny. Ze zdejšího vybavení to bylo vše.
Zaregistrovala jsem to však jenom jakoby mimochodem. Hlavně mě přitahoval jiný stín. Stál vzadu v pravém rohu sálu. Jenom s největšími obtížemi jsem rozpoznala mužskou postavu.
„Otrantský zámek,“ promluvil nepříliš hlasitým, ale pevným hlasem.
Narovnala jsem se, nadechla, ale nakonec jsem se rozhodla prozatím mlčet.
„Znáte?“
„Prosím, pane?“ zeptala jsem se nesměle.
„Vynikající gotický román, určitě vám ho doporučuji k přečtení,“ odpověděl a udělal několik kroků podél zadní stěny. Dostal se téměř do zákrytu se svíčkou a oproti jejímu světlu jsem ho nyní již nebyla schopna rozeznat vůbec.
Chvíli jsem zvažovala, že mu poděkuji za nabídku a zmíním se, že si knihu někdy ráda přečtu, pak jsem to ale zavrhla a pokračovala v mlčení. Netušila jsem, jaký ten podivín je a jestli by byl rád, kdybych se tu s ním pokusila vybavovat jako rovná s rovným.
„Takže, bylo mi oznámeno, že k nám nastoupíte… paní…?“
„Woodsová… ve skutečnosti slečna…“
„Ach tak, pardon,“ zasmál se tiše. Nebyla jsem nejmladší, pravda, bylo mi kolem třiceti let, což už se všeobecně považovalo za věk, kdy se člověk stěží provdá, nicméně jeho názor mě v tu chvíli příliš nezajímal. Důležité bylo, co jsem si o sobě myslela já sama a lidé, na kterých mi záleželo.
„Tedy slečno Woodsová,“ pokračoval, „jistě vám bylo řečeno, že potřebujeme pomocnou sílu.“
„Ano, proto jsem tady,“ sklonila jsem hlavu. Stejně jsem na něho neviděla, což mě upřímně řečeno začalo rozčilovat, i když nejistota způsobená předešlými událostmi tyto pocity zatím přehlušovala.
„Předpokládám, že vás zaujal vysoký plat?“
„Ano, pane.“
Zasmál se: „Není nad upřímnou odpověď!“
Rozhodla jsem se to nerozvádět – nejlepší bude zůstat u stručných reakcí.
„Čili, vyjasněme si to ihned,“ zvýšil trochu hlas a já opět uslyšela jeho kroky. Velice pomalu se přibližovaly směrem ke svíci a ke mně.
„Kdykoliv,“ to slovo téměř vyštěkl, „si vás zavolám, budete mi zde k dispozici! Cokoliv,“ opět si dal na prvním slově velmi záležet, „budu potřebovat, okamžitě učiníte! Jestliže vás madam Hartlová o něco požádá, taktéž ji poslechnete. Bude pravděpodobně požadovat nějaké úklidové práce v domě,“ zdálo se, že nyní již slovům nepřikládá takovou váhu, „budete je plnit pečlivě a svědomitě. Nicméně vždy má práce u mě přednost.“
Rozhostilo se ticho, zastavil se kousek od stojanu se svící, ale stále ne natolik blízko, abych mu mohla pohledět do obličeje.
„Rozumíte?“ vykřikl.
Trhla jsem sebou úlekem. Potom jsem pevně stiskla zuby a polkla. „Ano, pane,“ vydechla jsem nejpokornějším hlasem, jakého jsem byla schopna. Děsil mě a rozčiloval zároveň.
„Pokud půjdete za mnou, budete nosit černé brýle, které jste dostala. Jsou pro vaše dobro, budou chránit vaše oči. Pokud nechcete odejít slepá, noste je.“
„Ano, pane,“ přikývla jsem opět.
„Jestliže se budete chovat podle mých požadavků, dostanete za pár měsíců své peníze a zmizíte odtud. Jestliže se podle mých požadavků chovat nebudete, nikdy se zpátky nevrátíte!“
Prudce jsem se narovnala. Rozuměla jsem správně? Vyhrožoval mi hned při prvním rozhovoru?
„A nyní nadešel čas pro váš první úkol,“ zasmál se krátce. Udělal pár rychlých kroků ke stojanu, ale než jsem si jeho obličej mohla prohlédnout, sfoukl svíci. V místnosti byla rázem absolutní tma. A zlověstné ticho. Slyšela jsem pouze vlastní zrychlený dech.
Stála jsem bez pohnutí. Sluch, jenž byl jediným smyslem, na který jsem se nyní mohla spolehnout, pracoval na plné obrátky. Ale nezachytil sebemenší šelest. Jenom mě samotnou. Nádech, výdech. Nádech, výdech. A stále dokola. Desetkrát, dvacetkrát. Mé plíce pracovaly v neměnném rytmu. Správně bych asi měla spíše propadnout panice, ale v danou chvíli jsem prostě jenom očekávala, co se bude dít.
Podivný pán? Myslím, že tohle byla od madam Hartlová jenom velmi povrchní charakteristika.
A potom… kovový zvuk… velice rychlý… za mými zády. Jenom krátké cvaknutí. Bylo to ode dveří. Ani na chvíli jsem nezapochybovala. To se klíč otočil v zámku a rázem nebylo z celé místnosti úniku.
„Nerad bych byl rušen,“ řekl tiše. Stál za mnou, nemohlo to být příliš daleko, protože jsem ode dveří po vstupu ušla maximálně tři čtyři kroky.
Cítila jsem, jak se mi prudce rozbušilo srdce, ale svůj dech jsem dokázala ovládnout. Mé tělo bojovalo se dvěma protichůdnými pocity: Otočit se a čelit nepříteli nebo se naopak rozeběhnout na druhou stranu místnosti. Ani jedna z možností však v sobě neskýtala příliš velké naděje. Koneckonců, třeba se pán snaží pouze o nějakou šílenou hru, kterou mě chce na úvod vystrašit k smrti, abych později o to vzorněji plnila své povinnosti. Možná proto jsem zůstala stát na místě. Možná jsem ale jenom neměla sílu pohnout nohama.
„Velice vám to sluší,“ zašeptal mi z bezprostřední blízkosti do ucha.
To jsem již nevydržela. Nechápala jsem, jak se ke mně mohl dostat tak rychle a úlekem jsem vykřikla. Pokusila jsem se uskočit stranou, ale bleskově mě zachytil za pravou ruku.
„Kampak pospícháte?“
„Pusťte mě!“ vykřikla jsem.
„Myslím, že vám nerozumím!“ jeho hlas zpřísněl, konečně tolik nekontrastoval s děsivým chováním, které zde předváděl.
„Pusťte mě,“ vyhrkla jsem znovu, „prosím!“
„Nejsem si jistý, jestli chci,“ vrátil se opět k tiché řeči. Zároveň jsem ucítila jeho druhou ruku na svém boku. Přitiskl ji ke mně a pomalu ji posouval nahoru směrem k mým prsou.
„Pusťte mě,“ zopakovala jsem automaticky svoji frázi a snažila se mu vytrhnout.
Vztekle sevřel mé oblečení prsty a přitáhl mě k sobě: „Možná plně nechápete své úkoly!“
Ohnala jsem se rukou po jeho obličeji. Zasáhla jsem ho velice přesně, dokonce jsem ucítila, že moje nehty mu rozedraly kůži na tváři.
Vztekle zakřičel, sevření povolilo.
Pomalu jsem od něho couvala pryč.
„Ty mrcho!“ vyprskl. „Vidím, že nemáš zájem dostat se odsud pryč v jednom kuse.“
Slyšela jsem rozhněvané oddechování. A pak přišlo světlo. Pouze slabé. Dva malé zdroje. Ve výšce hlavy. Za normálních okolností téměř neviditelné, ale zde, v totální tmě, jsem ony slabě zářící zdroje rozeznala. Byly to jeho oči.
Na nic jsem nečekala a vyběhla tam, kde jsem tušila stojan se svící. Ani trochu jsem si nebyla jistá, že mířím správným směrem, ale nemělo smysl zastavovat – slyšela jsem ho, jak mě následuje. Slyšela rychlé kroky, prudké oddechování. Cítila přítomnost. Byl blíž a blíž a přísahala bych, že hustá tma kolem mě byla v ty okamžiky přímo nabitá neudržitelnou zlobou.
„Budeš – litovat,“ zasípal přerývaně.
Jeden krok, dva. Někde tady musí stát ten prokletý stojan! Natáhla jsem ruce před sebe, ale jediné, co jsem ucítila, byla jeho ruka. Dopadla mi na rameno a prudce se mnou smýkla. Roztrhl mé šaty po celé délce zad, zároveň mě otočil směrem k němu a já po škubnutí ztratila rovnováhu. Padala jsem na záda.
Byl to jenom zlomek sekundy, ale čas měl v tu chvíli zvláštní chuť si se mnou zahrávat a jako by se zastavil. Vlastně jsem spíše jenom mimochodem registrovala své tělo, ztrácející rovnováhu. Můj hlavní zájem se upíral směrem k muži, který se nade mnou skláněl. Nerozeznávala jsem detaily jeho očí, protože z nich vyzařovalo prudké světlo. Tenké paprsky dopadaly přímo na mě a já vlastně stále nevěřila, že se něco takového může stát.
Dopadla jsem a ztratila dech. V boku mě šíleně bolelo. Během pádu jsem povalila stojan a ten se mi teď prudce zarazil do těla.
„Tohle ti nebude příjemné,“ zaskřípal zuby. Teď už mluvil jako naprostý šílenec.
Sebrala jsem poslední zbytky sil a odrazila se dozadu. Couvala jsem po zemi, odrážela se nohama a rukama, jak jen to v mém panickém záchvatu bylo možné. Dlaně se mi rozdíraly o podlahu.
Postupovala jsem jenom velice pomalu, ale pro něho to nemělo žádný smysl. Pomalým krokem mě následoval a zář z jeho očí nabírala na intenzitě. Začala jsem na svém těle zřetelně cítit dopadající paprsky.
Ruce se mi sklouzly po drobném předmětu a já znovu nešetrně dopadla na záda. Byla jsem až u stěny.
Opět se zasmál, měl mě v pasti.
Světlo se již rozlévalo po místnosti všemi směry, z jeho celého těla vycházely paprsky a já nebyla schopná se mu dívat přímo do obličeje. Všimla jsem si jenom jediného – kostí. Ležela jsem uprostřed hromady lidských kostí, které zde musely být hromaděny již dlouhou dobu.
Nebylo pochyb. Zde ležely všechny jeho oběti. Všechny ženy a dívky, které se sem vypravily jako služebné, aby se nikdy nevrátily nazpět.
Již jsem záři nevnímala jako oslňující světlo, nýbrž jako spalující žár. Rozpaloval mi pokožku a na mnoha místech mi začaly vyrážet puchýře.
Byl to on, jeden z Pánů. Vládce Světla. Přišla jsem na správné místo.
Rozklepanou ruku jsem si položila na šaty u krku a prudkým trhnutím obnažila svůj hrudník. Jemnou kůži okamžitě začaly spaloval nemilosrdné paprsky. Ale amulet, který jsem zde měla zavěšený, se začal zbarvovat.
Trvalo to sotva pár sekund. Záře se zvyšovala, ale já cítila, že pálení polevuje. Veškeré světlo se nyní soustředilo do amuletu na mé hrudi a já mohla nabrat alespoň trochu sil.
Zakřičel. Vztekle se vrhl k mému přívěšku, ale jeho síla ho odrazila nazpátek, a tak nade mnou zůstal pouze bezradně stát.
„Kdo jsi?“ vyhrkl a jasně jsem viděla, jak se jeho tělo začíná chvět.
„Přeješ si, aby to bylo to poslední, co se dozvíš?“ ušklíbla jsem se a pomalu jsem se postavila. V ruce jsem držela jednu z velkých kostí, která se na podlaze povalovala.
„Kdo jsi?“ zakřičel a sevřel si hlavu do dlaní.
Zasmála jsem se a přikročila k němu, kolena mu povolila a spadl mi k nohám.
„Takoví jako ty,“ chytla jsem ho pod bradou a donutila jeho pohasínající oči pohledět do mých, „mi za představování nestojí.“
Již třetí z Pánů padl k zemi a já se s kostí v ruce vydala na vážnou rozmluvu s paní Hartlovou.

O rozkvetlé růži

Za devatero horami a devatero řekami stál na kraji voňavého lesa malý zámek. Starý král odtud pečoval o svoji říši, která sice nebyla příliš rozlehlá, ale zato byla plná spokojených a milých lidí. V zámku bydlelo několik služebníků, kteří se starali o pohodlí královy rodiny a o pořádek na zámku samotném i v jeho nejbližším okolí.
Starý král měl krásnou dceru, na kterou byl velmi pyšný. Rád s ní chodil na procházky. Jednou, když si takhle spolu vyšli na kraj lesa, povídá král princezně: „Milá dcerko, nemohla sis nevšimnout, že svíček na mém narozeninovém dortu každý rok přibývá a přibývá. Začínám být již unavený z toho dlouhého vládnutí a rozhodování, rád bych si konečně odpočinul.“
Princeznička pohladila tatínka po tváři zarostlé vousem a přikývla: „Jakpak by ne, tatínku, vždyť si to zasloužíš!“
„Jenže to není tak jednoduché,“ zasmál se král. „Někdo přece musí vládnout našemu království. A já mám jenom jednu dceru – tebe. Má drahá, měla by ses vdát a se svým ženichem vládnout naší krásné říši.“
„Já bych se vdávala tak ráda, tatínku,“ zasnila se princezna, „ale kde mám teď najednou najít ženicha?“
„Proto tě vedu k zdejší babě kořenářce. Je to trochu podivínka, ale vždycky mi dobře poradila, když jsem to potřeboval. Jdi za ní a uvidíš,“ řekl král a ukázal na malou dřevěnou chaloupku, která se před nimi vynořila mezi stromy. Potom se otočil a pomalým rozvážným krokem se vracel zpátky k zámku.
Princezna chvíli nesměla postávala před rozpadající se boudou, ale nakonec se odvážila a zaklepala.
„Dále,“ ozval se skřehotavý hlas.
Princezna otevřela rozvrzané dubové dveře a vešla dovnitř. V chaloupce bylo šero, tak dívce chvíli trvalo, než si její oči přivykly. Ale ihned jí do nosu zavítala nádherná vůně nesčetného množství bylinek. A když se rozkoukala, překvapeně poznala, že kořenářka zde má pěkně naklizeno a už ji s čajem v ruce zve do útulného křesílka.
Když vypili čaj, princezna babičce sdělila, proč ji za ní vlastně pan král poslal.
„Nuže, ženicha sháníš,“ pokývala babka hlavou.
„Můžeš mi poradit, kde ho najdu?“ zeptala se princezna dychtivě.
„To ti sice poradit nemůžu,“ pousmála se kořenářka, „ale něco tu pro tebe stejně mám.“
Dívka napjatě pozorovala, co babička přinese.
„Však to tu mám pro tebe již dávno připravené…“
„Lektvar, po kterém se do mě každý zamiluje?“ vyhrkla princezna.
„Ale kdepak, děvčátko,“ zasmála se opět kořenářka, „to by nebylo pranic spravedlivé. Mám tu pro tebe ale tohle poupě.“
A při těch slovech podala babička princezně nerozkvetlou růži.
„Poupě?“ podivila se princezna a prohlížela si rostlinu.
„Ano ano, má milá. Dej si poupě doma do vázičky a vyčkávej. Až ten pravý k tobě přijde, růžička rozkvete a dá ti znamení.“
Princezně zasvítila očka radostí: „Teď tedy jednoduše poznám toho pravého! Děkuji vám, babičko!“
„I nemáš za co, děvčátko. A běž už, jsem stará, musím si zase zdřímnout. Pozdravuj pana krále.“
„Ale, babičko…“ zarazila se princezna, „co když ke mně ten pravý nepřijde?“
„Ale přijde, ty hloupá,“ usmála se kořenářka, „jakpak by nepřišel k takovému pěknému děvčeti…“ a po těch slovech babička ve svém křesílku usnula.

Za pár dní se konala na zámku veliká slavnost. Král dal vyhlásit, že provdá svoji dceru. Ženichové se měli chodit představovat do velkého sálu. Každý se vždy uklonil a řekl své jméno. Urození princové přinášeli princezně nejvzácnější dary, podivovali se její kráse a rozplývali se nad krásou zámku. Většina z nich však pouze toužila po moci a po vládnutí, které spolu s princeznou měli možnost jednoduše získat.
Jenže krásná princezna nikomu z nich nevěnovala mnoho pozornosti. Až se zdálo, že o vdavky vlastně nemá vůbec zájem. Ale pravda byla jiná. Princezna toužila najít toho pravého, ale vždy hned poznala, že princové, kteří se jí představovali, pro ni určení nejsou. Měla totiž u vchodových dveří připravenou vázičku s růžičkou, kterou dostala od kořenářky. Napjatě očekávala, že s každým dalším princem by se mohlo poupě konečně rozvinout, ale to zůstávalo stále nehybně zavřené.
„Pozvěte dalšího prince,“ pokynul král ke dveřím.
„Pane králi,“ ozval se komorník, „to byl poslední, dnes už žádný další nápadník nedorazil.“
„Ach tak,“ pokýval král hlavou, „dobrá tedy, pokliďte sál a vyzdobte ho opět na zítřek.“
Služebníci ihned poslechli a začali pobíhat po místnosti, rovnat židle, zametat podlahu, leštit okna a kliky, donášet čerstvé květiny, umývat nádobí.
Jenom král a princezna tiše seděli na svých zlatých židlích.
„Dceruško, co jsi tak smutná?“ zeptal se král.
„Jak bych smutná nebyla, vždyť já se nikdy nevdám, žádný vhodný nápadník sem nepřišel,“ postýskla si princezna.
„Ale prosím tě, bylo jich tam hodně zajímavých, určitě si vybereš. Vždyť není všem dnům konec.“
„Nikdo tam nebyl, tatínku. Víš, já nechci být vybíravá, ale dostala jsem kouzelné poupě, které…“ princezna ukázala tatínkovi na vázu u dveří. V ten okamžik strnula jako opařená. Růžička byla rozkvetlá v celé své kráse.
Princezna se rozeběhla k váze, přičichla ke květu a ucítila nádhernou vůni, po které se jí až hlava zamotala.
„Kdo tu byl? Kdo?“ začala volat na služebnictvo.
Ti na ni nejprve jenom překvapeně zírali.
„Tak kdo byl u mojí květiny?“ princezna pobíhala od jednoho k druhému a snažila se z nich vymámit odpověď.
Až konečně jeden kuchař promluvil: „Já jsem si všiml…“
„Koho?“ princezna byla jako bez sebe, tolik si přála poznat svého ženicha.
„Ale on to nemyslel zle…“ zakoktal kuchař.
„Ty blázínku, já mu to přece nemám za zlé, tak mluv!“ zasmála se dívka.
„Viděl jsem zahradníka. Zahradníka z druhého konce lesa. Přijel dnes jenom kvůli zdejší slavnosti, aby na ni dodal své nejlepší květiny. Přivoněl si k poupátku… a zase odešel…“
Princezna už nečekala, až kuchař domluví a vyběhla ven. Spatřila ještě vzadu na cestě koně s jezdcem, jak se postupně ztrácejí z dohledu.

Dále vše proběhlo ve velké rychlosti. Princezna shodila své zdobené dlouhé šaty a vzala si běžné venkovské oblečení. Jedním skokem byla dole ve stájích, vzala si svého oblíbeného bílého koně a vydala se na cestu. Král za ní ještě volal, ať je opatrná, ale to už byla princezna pryč.
Cesta na druhý konec lesa nebyla jednoduchá. Trvalo sedm dní, než princezna dorazila k zahradníkově poli. Cestou pila pouze vodu ze studánek a k jídlu jí sloužily maliny a borůvky z jejich voňavého lesa. K cíli dorazila celá unavená a špinavá.
Když ji zahradník viděl, musel se začít smát: „Kohopak nám to sem čerti nesou?“
Princezna jenom bez hlesu sesedla z koně a mladého muže si začala prohlížet.
„Ale snad… snad to není naše urozená princezna?“ vydechl zahradník překvapením a hluboce se uklonil.
„Přestaň s těmi zdvořilostmi, jsem obyčejné děvče jako každé jiné,“ rozesmála se tentokrát princezna. Byla štěstím bez sebe. Zahradník byl velmi pěkný a milý, měla radost, že konečně našla svého vyvoleného.
Vzala překvapeného chlapce za ruku, zavedla ho pod velký strom, kde se posadili do trávy a všechno mu vyprávěla.
Když skončila, zahradník se na ni jenom vyděšeně díval.
„Copak… copak nejsi rád?“ podivila se dívka.
„Já, jsem rád…“ zakoktal. „Jenom nemohu uvěřit takovému štěstí. Jsi tak krásná a urozená a já jsem jenom obyčejný zahradník!“
„Ale to přece nevadí,“ zakroutila princezna hlavou. „I zahradník může být dobrým králem a hlavně – hodným manželem.“
Mladík se na princeznu pousmál, ale rychle zase zvážněl.
„Co tě ještě trápí, můj drahý?“ zeptala se princezna.
„Ta kořenářka, o které jsi mluvila…“
„Ano?“
„Je to moje tetička. Dříve, když mí rodiče ještě žili, jsem se s ní vídával častěji. Radila nám, jak správně pečovat o zahradu. Jednou mi ale také prozradila cosi zvláštního…“
„Co je to? Můžeš mi to prozradit?“ zeptala se princezna.
„Pojď se mnou,“ řekl jenom a zamířil do lesa.
Prodírali se dlouho hustými větvemi, až došli na místo, kde se ze země zdvíhala až vysoko k nebesům velká skála. Byla velmi strmá a porostlá množstvím tmavých ošklivých keřů. Ale hned dole u země vyrůstaly tři světle zelené rostlinky.
„Co je to za rostlinky?“ podivila se princezna.
„Tři růžičky,“ odvětil zahradník. „Teta mi říkala, že jestli se chci oženit a být v manželství šťastný, musím své dívce na svatbu přinést kytici tvořenou třemi květy právě z těchto růží.“
„Tedy počkáme, až růže vykvetou a potom nám už nic nezabrání ve vystrojení veselice!“ zaradovala se princezna.
„Neraduj se, princezno,“ posmutněl mladík, „ty růže ještě nikdy nevykvetly.“
Princezna nevěřila svým uším, ještě před chvílí se jí zdálo, že všechno se tak krásně vydařilo.
„Je tu ale naděje,“ pokračoval zahradník, „každá z růží může vykvést. Povím ti, jak mi to teta tenkrát vyprávěla: Aby první růže vykvetla, musí její rostlina spatřit ten nejzářivější úsměv. Aby druhá růže vykvetla, musí její rostlina spatřit tu nejobětavější oddanost. A aby třetí růže vykvetla, musí její rostlina spatřit ten nejkrásnější lidský cit.“
„Ale co ta hádanka znamená? Jaké je její řešení?“
„To nevím, tetička mi řekla, že odpověď naleznu sám, až nadejde ten správný čas.“
„Počkáme tedy, až takový čas přijde,“ řekla princezna. „Vždyť není kam spěchat, když vím, že jsi ten pravý. Zůstanu zatím tady s tebou a budu ti pomáhat na zahrádce. A o růžičky budeme pečovat, aby vykvetly a my mohli mít tu nejkrásnější svatbu na celém světě.“
„Ale, princezno, ty přece patříš na zámek, nemůžeš zůstávat tady se mnou a pracovat jako obyčejný člověk!“
Ale dívka se jenom zasmála: „Všichni jsme jenom obyčejní lidé.“ A jak ta slova dořekla vyskočila na nejbližší kámen skály a začala odtud vytrhávat ošklivé tmavé keře.

Tak plynul princezně a zahradníkovi dlouhý čas. Jedli i pili skromně, pracovali tvrdě, střídavě na zahrádce, střídavě u skály u růžiček. Ruce měli samý mozol, kolena špinavá, ale ani trochu jim to nevadilo. Byli rádi, že mohou být spolu. Jenom princezně se občas stýskalo po otci.
Když utekl celý rok, bylo již okolí skály celé proměněné. Zbývalo vytrhnout poslední tmavý keř, skála byla celá čistá, okolí růžiček vypleté.
Zahradník právě zaléval rostlinky čerstvou vodou z potoka, když princezna vytrhla poslední bodlák vyrůstající ze skály.
Jak se místo náhle prosvětlilo! Sluneční paprsky konečně mohly mezi stromy dopadnout až k rostlinkám a začít ohřívat jejich zelené lístky. Kapky vody ze zahradníkovy konve se zaleskly a… první růže se rozvinula.
Chlapec i dívka jenom bez hlesu pozorovali to divadlo.
„Rozkvetla!“ zaradoval se zahradník. „Ona rozkvetla!“
„Ano, skutečně,“ rozesmála se princezna. „Vždyť je to jednoduché – sluníčko má přece ten nejzářivější úsměv na světě!“
„Tak přece jenom nám růžička rozkvetla. Teď ale jenom musejí rychle rozkvést i ty ostatní! Co budeme dělat?“
„Počkáme,“ zamyslela se princezna. „Vše se stane, jak se stát má! Když bude potřeba budeme pracovat klidně další rok, nebo dva, klidně deset let. Je mi s tebou tak krásně a každá práce mi tu rychle utíká!“
Zahradník jenom překvapeně zíral kamsi za princeznu.
„Co se děje?“ zeptala se ho.
Mladík ukázal prstem ke skále… Další růžička právě rozkvetla.
„Tvoje obětavost způsobila rozvinutí další růže!“ zvolal potom. „Teď už chybí jenom jedna jediná a můžeme být svoji.“
Princezna se zahradníkem si padli do náruče. Byli šťastni, že se jim dílo tak daří. A když se políbili, spatřila třetí růžička ten nejkrásnější lidský cit – lásku – a rozkvetla tak nádherně, že jenom princeznin půvab s ní mohl soupeřit.

O sedm dní později již byl zahradník – vlastně nový král – s princeznou zpátky na zámku. Tatínek jim vystrojil bohatou veselici, na kterou se přišlo podívat velké množství lidí z celého království. Přišla i zahradníkova tetička, babka kořenářka a bavila se stejně dobře, jako všichni ostatní. Na hostině tekly proudy vína a jedly se spousty koláčů. K tomu hrála veselá muzika a hlavně – voněly krásné růže, které svojí láskou princezna se zahradníkem vypěstovali.

Zesnulá

Opět jsem přišel na břeh řeky. Zavřel jsem oči a nechal si tvář hladit čerstvým větrem. Ruce jsem dal kousek od těla a roztáhl prsty, abych mohl ještě více cítit vzduch prolétající okolo mého těla. Stále jsem se nedíval před sebe, ale slyšel jsem ji. Temnou řeku. Prudce si zde razila svou dlouhou cestu. Divoké vlny se stáčely do ještě divočejších vírů, vztekle narážely do drzých kamenů stojících jim navzdory, netrpělivě vystřikovaly na břeh, jako by se řeka chtěla ještě více rozšířit. Ale vždyť už nyní byl druhý břeh tolik vzdálený. Tolik nedosažitelný.
Poslouchal jsem běsnění toku a představoval si druhou stranu, aniž bych na ni skutečně pohleděl. Břeh se zdvíhal strmě z vody, plný ostrých kamenů. Plný nejasných stínů, které jsem na takovou vzdálenost stejně nemohl rozeznat. A v jednom místě ze břehu vyrůstal strom. Pevně si chránil své skromné místo, neotřesitelný již tolik let. Vlastně jenom vysoký pahýl s několika málo černými větvemi, na nichž jsem ještě nikdy nespatřil ani jediný lístek. Možná to bylo jenom proto, že stál tak daleko. Že se na něho nikdy nemohu podívat zblízka.
A pod ten strom jsi přišla ty. Ani ve své mysli jsem si nedokázal uvědomit, jestli se usmíváš nebo pláčeš. Jenom jsem věděl, že stojíš na druhé straně a díváš se mým směrem. Vlahý vítr si hraje ve tvých vlasech, rozevlává tvé lehké oblečení, málem snad průhledné. Jako bys na mě něco volala, ale hukot řeky je příliš silný a já nedokážu rozeznat jedinou slabiku.
Možná jsem o tebe nepečoval tak dobře, jak jsem mohl. Možná jsem tě nemiloval tak často, jak jsem jen dokázal. Všechny ty drobnosti, které jsem měl říci a udělat, ale nikdy jsem si na ně nenašel dostatek času…
Proč ten živel brání, abych tě mohl zase obejmout? Může být vůbec řeka tolik temná a tolik zlá? Zdá se mi to, nebo vítr opravdu poněkud zesílil? Jsou to jenom mé představy, nebo mi z očí skutečně tečou slzy? To ten vítr, píchá do obličeje. To ta řeka.
Možná jsem tě dostatečně pevně nedržel v každý okamžik, kdy jsi to potřebovala. Myslím, že jsem ti nikdy neřekl, jak jsem šťastný, že jsi má. Pokud jsem tě někdy ranil, je mi to tolik líto, byl jsem slepý. Ale já přece vždy myslel jenom na tebe.
Je to papír, co držíš v ruce? Je to tužka, kterou píšeš několik vět? Chceš mi také něco sdělit? Tušíš, co se děje v mojí mysli? Víš, jak smutno je mi tady na druhém břehu?
Stočila jsi papír do ruličky a vsunula do prázdné lahve. Pohladila jsi ji, zdá se mi, a vhodila doprostřed řeky, přímo mezi nás.
Chceš mi říct, že naše sladká láska ještě nezemřela? Můžeš mi dát ještě jednu šanci?
Lahev se chvíli točila uprostřed proudu. Potom se zhoupla na samém vrcholu vln, jako by byla nadnesena jakousi tajemnou silou, a zamířila přímo ke mně, navzdory prudkému toku.
Poklekl jsem na břeh, kolena ve vodě, a natáhl před sebe ruku. Lahev zastavila přímo pod ní. Co mi chceš sdělit? Odpouštíš mi? Mrzí tě, jak jsem se choval? Celou dobu jsi věděla, jaký ve skutečnosti jsem a tak vše, co ti chci sdělit, je vlastně zbytečné? Taky chceš být tolik zpátky se mnou?
Pohladil jsem hrdlo lahve. Tolik otazníků, které drásají moji duši, může ten jeden krátký vzkaz rozehnat.
Ale já nemám právo něco takového číst. Postavil jsem se. Vždy jsem myslel jenom na tebe. Ale teď jsi na druhém břehu řeky a já se již o tobě nikdy více nedozvím. Řeka prudce trhla s lahví a odnesla ji s sebou tak, jak měla učinit hned. Vzkaz rychle zmizel v temných vlnách, jako by vlastně nikdy ani neexistoval.
Konečně jsem otevřel oči, zesílil vítr nebo to byl jenom můj vlastní pocit? Okolí řeky bylo pusté a já sám se musel vrátit zpátky. Zpátky na svou stranu, kam patřím.

El Dorado

Pád Konstantinopole v roce 1453 uzavřel veškeré významné obchodní cesty z Evropy na východ. Započal tak nový věk, renesanční zvídavost vedla odvážné objevitele k hledání námořních cest do Indie. Někteří volili obeplutí Afriky, jiní viděli správný směr v západní trase přes Atlantský oceán. Bartolomeo Diaz obeplul africký mys Dobré naděje, o deset let později stejnou trasou doráží až do Indie jeho krajan, Portugalec, Vasco da Gama. Mezitím je však, v roce 1492 Kryštofem Kolumbem, objeven Nový svět – Amerika. Portugalci a Španělé si nový kontinent velmi rychle rozdělí mezi sebe. Rok 1521 je následně posledním rokem existence slavné aztécké říše, kterou i s jejími kořeny bez slitování ze země vytrhne Hernán Cortéz. O dvanáct let později dobývá Francisco Pizarro s hrstkou mužů říši Inků. Španělští vojáci hlásají křesťanství, osvobození a lásku k vlasti, ve skutečnosti ale zabíjejí, okrádají a rozbíjejí. Mnohé indiánské osady však stále zůstávají neobjeveny, některé z nich jsou plné závratného bohatství. A takové bohatství nemůže nechat zvídavého evropského člověka nikdy v klidu…

23. února 1542, Huaynasuyu

Matka dozpívala další píseň a podívala se na svého syna. Seděl vedle ní na zemi a hrál si s barevnými provázky. Usmála se. Milovala ho a byla na něho hrdá, jako je každá matka hrdá na své dítě. Přes jeho věk – šest let – byl velmi vnímavý a bystrý. Rád poslouchal vyprávění o starých inckých bozích a častokrát svoji matku udivil otázkami, které k příběhům pokládal. Také si rád hrál venku s ostatními dětmi, i když většinou si své přátele hledal mezi o něco staršími indiány.
Nyní ale vypadal jako každé jiné malé dítě. Seděl na koberci pouze ve své bederní roušce, přerovnával provázky dle velikosti a barev a zdál se tak křehký, tak zranitelný, že ho matka musela pohladit. Vypadalo to, že si doteku ani nevšiml, tolik byl zabraný do své hry, jenom trochu pokrčil plochý nosík, kterým se zdejší indiáni vyznačovali.
Mladá matka se zase vrátila ke své práci. Na kolenou měla rozložený velký kus látky a zdobila ho pestrobarevnými motivy. Inkové si příliš nepotrpěli na experimentování se vzory, spíše se drželi klasických zaběhnutých motivů. Ženinu práci tvořilo nudné opakování stále stejného, po dlouhých letech však již dovedeného k dokonalosti.
„Mami,“ ozval se klučina.
„Ano?“ odpověděla indiánka a pohleděla do jeho hlubokých černých očí. Skrýval se v nich klid. Chlapec ho nejspíše zdědil po ní, otec byl spíše prudší povahy.
„Zpívej ještě,“ zaškemral a zase se otočil zpátky ke své hře.
Žena se zasmála, odložila látku a přisedla si k dítěti. Začala zpívat a ze země při tom sebrala několik barevných provázků. Chlapec ji napjatě pozoroval.
Zpívala starou píseň o synovi slunce, který procházel svou zemí a postupně dával jména všemu živému i neživému, co na cestě spatřil. Píseň se dědila již po generace a Manco – tak se chlapec jmenoval – ji už dobře znal a pobrukoval si proto s maminkou.
Žena propletla provázky dohromady a vytvořila tak jakési tělíčko, z dalších kousků potom upletla nožičky a ručičky. Po pár minutách byla hotová celá postavička. Položila dílko na zem a pozorovala šťastný úsměv, který se rozlil po synově tváři.

o měsíc dříve, pobřeží dnešního Chile

„Jak to vypadá, Gonzalo?“ zvolal velitel na svého lodivoda, hned, jak ho spatřil přicházet.
„Špatně, pane,“ ošíval se voják.
„Co to znamená?“ optal se kapitán, chytil Gonzala za rameno a odváděl ho stranou, aby ostatní muži neslyšeli jejich rozhovor.
„Loď je příliš poškozená, ta bouře jí dala pekelně zabrat!“
„Zatraceně,“ zamračil se kapitán, „tady se nám přestávka vůbec nehodí, ještě se musíme plavit alespoň týden nebo dva na jih!“
„Obávám se, že to teď nebude možné, pane,“ lodivod sklonil hlavu.
„Kolik dní potřebujeme na opravu, Gonzalo?“
„No, pane,“ Gonzalovi se příliš nechtělo s pravdou ven, „loď nabrala příliš vody. Stožáry, kýl, všechno je poškozené. Zpátky to nedokáže a oprava… nevím, já… možná by bylo lepší…“
„Chceš snad říct, že tuhle loď už neopravíme?“ zeptal se kapitán tiše.
„Já… možná, že ano, ale… pravděpodobně, tedy…“
„…se budeme vracet pěšky?“ zaskřípal velitel zuby.
„Vždycky se mohla druhá loď vrátit do Panamy, ale včera… viděl jste sám… oni jsou na dně, můžeme být rádi, že jsme se vůbec dostali v takovémhle počtu na pobřeží alespoň my!“
„Je zde aspoň nějaká šance, že by se loď mohla spravit a vrátit se zpátky?“
„Minimální, pane. Chtělo by to naprosto klidné moře, jak přijde zase nějaká bouře, loď už to nevydrží. Návrat s touhle lodí považuji za sebevraždu.“
„Děkuji,“ kývnul kapitán a lodivod na nic nečekal a ihned odběhl pryč.
Francisco de La Gasca, tak se kapitán jmenoval, hluboce vydechl a promnul si obličej, z velké části pokrytý dlouhým vousem. Čekal různé nesnáze, ale myslel, že zrovna na lodě se spolehnout může.
Je to necelý rok, kdy získal od španělské koruny povolení k výpravě na jih. Král to dělal chytře. Milostivě svolil k výpravě, dal jí oficiální požehnání od dvora, ale kromě pár drobností nechal veškerá finanční a organizační břemena na Franciscovi. Na druhou stranu pětina ze všech zisků náležela do státní pokladny – žádný risk, výdělek možný – výborná strategie.
Francisco sehnal od vlivných lidí za přislíbení podílu potřebný kapitál a mohl tak nakonec vyplout se dvěma loděmi naloženými zásobami a ozbrojenými vojáky. Jenže včerejší bouře nepříjemně zamíchala kartami. Jedna loď se potopila i s posádkou, druhá je těžce poškozená. I z tohoto druhého plavidla část vojáků otonula. Navíc ztratily velké množství zásob, zůstaly jim hlavně zbraně.
„Juane!“ zavolal kapitán na jednoho z vážených vojáků, statečného rytíře.
„Ano, pane?“
„Jaká je nálada mezi vojáky?“
„Jak se dá očekávat, pane, velmi špatná.“
„Nemůžeme odplout, co navrhuješ, Juane?“
„Myslel jsem si to… Hmmm, tady nemůžeme zůstat, nedá se čekat, že by nás někdo naleznul v tak dalekých končinách,“ pokrčil rytíř rameny.
„A dá se čekat, že cestu na sever někdo z nás přežije?“
Juan jenom upřeně hleděl do očí svého velitele.
„Chci jenom znát tvůj názor, Juane.“
„Je stejný, jako ten váš, pane,“ rytíř se tvářil nešťastně. „Musíme to zkusit, ale džungle… zvířata, nemoci, indiáni,… to nebude příjemná procházka!“
„Dobrá,“ odpověděl Francisco rychle, jako by předem čekal takovou odpověď, rozhlédl se po okolí a zavolal k sobě znovu Gonzala.
„Opravíš loď a pojedeš do Panamy pro pomoc, Gonzalo, souhlasíš?“ vyhrkl na něho.
„Jestli souhlasím?“ podivil se lodivod.
„Ano, říkal jsi, že je to sebevražda, nechci tě do ničeho takového nutit.“
„Je to stejně šílené, jako zůstat tady. Po pravdě, raději se utopím v moři, než týden umírat na kousnutí nějaké jedovaté potvory. A věřte mi, že s touhle lodí se mi to přání splní hodně rychle.“
„Dobrá,“ pousmál se velitel, „tak tedy oba poslouchejte: Gonzalo se vypraví s minimálním počtem mužů, které potřebuje, do Panamy. My ostatní se zatím pokusíme vypravit na sever pěšky. Kolik potřebuješ mužů, Gonzalo?“
„Deset, víc jich zabít nehodlám.“
„A kolik jich máme, Juane?“
„Sedmdesát dva vojáků, pane. A oba tlumočníci také přežili. A dvacet koní.“
„Dobrá,“ pokračoval Francisco, „vypravíme se tedy na sever, pokusíme se dostat do Guayatalu, ten by měl posloužit jako dobré místo na přežití. Ale je to nejméně měsíc cesty džunglí.“
„Minimálně měsíc,“ podotkl Juan.
Kapitán pokýval hlavou: „Jak dlouho ti bude trvat cesta do Panamy, obstarání lodě a návrat do Guayatalu, Gonzalo? Tři měsíce?“
Gonzalo se jenom ušklíbnul.
„Za předpokladu, že přežiješ, ovšem,“ pochopil de La Gasca.
„Ano, v tom případě přibližně tolik, pane.“
„Dobrá, pokud také přežijeme, budeme čekat v Guayatalu, je tam podrobená indiánská osada. Jestliže cesta džunglí nebude možná a nalezneme jiné přihodné místo poblíž, nebudeme návrat do Guayatalu riskovat. Pokud nás tedy v Guayatalu nenajdeš, vyprav se až zpátky sem, bude zde vždy někdo čekat, aby zbytek mužů přivedl.“
„Ale co když se potopím, potom tady můžete čekat navždy?“
„To je pravda,“ přisvědčil Francisco, „budeme se za každou cenu snažit džunglí projít! Dotazy?“
Odpovědí mu bylo pouze zachmuřené mlčení.
„Dobrá tedy. Gonzalo, sežeň svých deset mužů, vyložte všechny zásoby, co nebudete potřebovat a dejte se do oprav. Juane, ty vysvětli situaci zbylým mužům a pomožte Gonzalovi. Jakmile bude loď připravena, vyrazíme také na cestu.“

23. února 1542, poblíž Huaynasuyu

Byly to dva týdny, co Gonzalo s dalšími desíti muži opět vyplul na širé moře. Ostatní vojáci dlouho pozorovali vzdalující se loď a přemítali, zdali Gonzalova rychlá cesta do hlubin není lepší než jejich nejistý osud v džungli.
A každým dalším dnem se pochyby zvyšovaly. Muži byli vysílení, nohy odřené do krve. Museli nést těžkou výzbroj a alespoň minimální zásoby, protože zvěř z džungle či čistá voda nebyla vždy k dispozici. Lepkavý pot se mísil se špínou a přitahoval tisíce komárů, kteří mužstvu nedopřáli ani okamžik klidu. Dva muži již padli za oběť jedovatým hadům, další dva zmizeli beze stop.
Některé okamžiky však vynahradily jejich utrpení.
A jeden z nich si právě užívali. Otevřelo se před nimi větší prostranství. Dvacet metrů nad nimi se v horském masívu odkudsi vynořila menší říčka a s rachotem padala dolů do mělkého ale rozlehlého jezera. Slyšeli ten zvuk již dlouhou dobu, ale nyní mohli konečně velkolepou scenérii spatřit.
Většina vojáků na nic nečekala, odhodila břemena a běžela se osvěžit k vodě. Někteří do jezera rovnou skákali. Francisco de La Gasca se ani nesnažil udržet pořádek, věděl, co si všichni museli doposud vytrpět, a nechal proto muže jejich radovánkám.
Když se i velitel osvěžil průzračnou vodou, přišel k němu jeho věrný společník, rytíř Juan.
„Pane,“ oslovil velitele nenápadně, aby si ostatní ničeho nevšimli, „měl byste něco vidět.“
Juan vedl Francisca několik desítek metrů kolem jezera, až došli ke skále, odkud spadal vodopád. Kousek stranou byl mezi kameny úzký průchod vedoucí nahoru. Jednotlivé stupně byly zcela zřetelně opracovány lidskou rukou jako schody. Vedle průchodu stáli jejich dva indiánští společníci.
„Co to je, Pedro?“ otočil se kapitán na jednoho z nich. Domorodec, který se k nim připojil již před několika měsíci, se tak ve skutečnosti nejmenoval, ale všichni si zvykli mu tak říkat.
„Schody. Poblíž vesnice,“ odvětil indián a ukazoval nahoru.
Francisco se dlouho nerozmýšlel a vběhl do průrvy. Juan se hned vydal za ním, ale málem svého velitele porazil. Ten se totiž hned po pár krocích zastavil a rukou přejížděl po skalní stěně. Rytíř ihned poznal, jaký má jeho pán důvod. Přestože sem zvenčí nepronikalo příliš světla, stěna se třpytila – byla pokrytá tenkými plátky zlata.
„Zlato?“ zeptal se Francisco indiánů. Ne snad proto, aby mu potvrdili přítomnost cenného kovu, jako spíše proto, aby se od nich dozvěděl nějaké rozumné vysvětlení.
Divoši ale jenom zavrtěli hlavami a také si stěnu nedůvěřivě prohlíželi.
Francisco v rychlosti vyběhl schody nahoru, Juan i oba indiáni ho následovali v závěsu. Každý z nich však, jakmile vyběhl nahoru, zůstal stát jako opařený.
Rozléhalo se tu obrovské prostranství, které nikdo z nich nečekal. Bylo široké několik kilometrů a mělo přibližně kruhový tvar. Obklopené bylo lesy a v zadní části vysokými horami. Terén se mírně zvedal vzhůru, a tak ho mohli celé přehlédnout naráz. Řeka, která sem z prostranství přitékala a za jejich zády padala do jezera, se jim po několika zákrutech ztrácela z očí mezi domy.
Stálo zde totiž celé město. Zahlédli několik indiánů, kteří při vzájemné výměně pohledů zkameněli stejně jako Španělé. Veliké město muselo mít tisíce obyvatel.
A celé se třpytilo. Každá stěna domů, každý chodník, snad vše bylo pokryté zlatem. A později zjistili, že kde se zlatá či případně stříbrná ozdoba nehodila, byl zasazen drahokam.
„Huaynasuyu,“ vydechl Pedro.
„Huaynasuyu,“ zopakoval druhý indián.
„Co říkají?“ zašeptal Francisco, ale nespouštěl oči z nádhery, jež se před ním rozkládala.
Juan velitele snad ani neslyšel.
„Zlaté město,“ zvolal Pedro a padl na kolena.
Francisco pozvedl hlavu a usmál se: „El Dorado!“

večer 23. února 1542, Huaynasuyu

„Kdepak,“ smál se Francisco z plných plic, „opravdu to není barva!“
Dvacet Španělů sedělo ve velkém sále obklopeno nejméně stovkou Inků. Indiánům připadalo všechno tak cizí a neuvěřitelné. Právě se snažili setřít barvu z černocha, který patřil ke španělské výpravě. Nemohli uvěřit, že by někdo mohl mít tak tmavou barvu pleti.
Stejně tak projevovali bázlivou úctu před koňmi. Nikdy takové zvíře neviděli, a když ze svého koně jeden z vojáků sesedl, Inkové na několik okamžiků propadli zděšení, protože nechápali, jak se ono velké zvíře mohlo rozdělit na dvě části. Když kůň zaržál, ptali se, co říká.
Nezdálo se, že by domorodci příliš uznávali španělskou korunu či křesťanského Boha, v jehož zájmu Francisco přišel. Když jim to prostřednictvím tlumočníků sděloval, poslouchali, ale v hlavě si pravděpodobně nedokázali připustit, že by existoval nějaký vyšší bůh či mocnější panovník, než je jejich velký Inka.
Španělé seděli dlouho v přátelské debatě s indiány a nakonec se domluvili, že druhý den budou v rozhovorech pokračovat. Bylo toho totiž ještě příliš mnoho, co se chtěli zvědaví indiáni dozvědět o dalekých krajích.
Španěly zase ohromně zajímalo bohatství, které se kolem rozléhalo. Ač se tomu tématu snažili nenápadně vyhýbat, při okolní honosnosti to téměř nebylo možné. Vše bylo bohatě zdobené, talíře, na kterých indiánky přinášely jídlo, byly zlaté, slavnostní oblečení Inků bylo snad vyšíváno zlatými vlákny, oči z toho lesku přecházely.

„Přátelští chlapíci, tihle Inkové, že, Juane?“ zasmál se de La Gasca, když opouštěli sál a mířili zešeřelou uličkou na kraj města, kde si založili tábor. Indiáni jim sice nabízeli ubytování v nejrůznějších stavbách po celé obci, ale Španělé s díky odmítali.
„To tedy ano, pane,“ přitakal rytíř a trochu se zamotal, protože ne všechno víno, které s sebou přinesli, nechal vypít indiánům.
„Neuvěřitelné, kolik zlata nashromáždili!“
„Král by se za svůj zámek styděl, kdyby to tu spatřil, pane!“
„Král,“ rozesmál se Francisco, „král má na své zahradě pozlacenou sochu koně. To je jeho nádhera! Viděl jsem ji na vlastní oči, jak ten je na ni pyšný! Ale tady?“ velitel se zastavil a rozmáchl se rukou po okolí. „V celém městě nalezneš stovky takových koní, na každém rohu je jeden – a budou pozlacení? Pche! Budou ze zlata celí!“
Oba muži se zasmáli a pokračovali do ležení. Zlatí koně sice ve městě nebyli, protože Inkové znali přinejlepším lamy, ale množství zlata bylo skutečně závratné a převyšovalo vše, co se dalo najít v celé Evropě.
„Myslíte, že se budou chtít podělit?“ zakoktal ještě Juan a v očích se mu zablýsklo.
„Uvidíme, Juane, uvidíme,“ zamyslel se Francisco. „Ještě ráno jsme byli na konci svých sil, nemůžeme dělat příliš velké kroky. Buďme rádi, že jsou přátelští, čas ukáže, co bude dál.“

Voják vtrhl do domu a rozhlédl se po místnosti. Malý chlapec se posadil a vyděšeně se díval na příchozího. Jenom o něco později vyskočila na nohy i matka.
„Ahoj,“ pousmál se Španěl a ukázal indiánce zuby.
„Co chcete?“ zeptala se žena, ale voják jí samozřejmě nerozuměl stejně, jako nerozuměla ona jemu.
„Docela se mi zamlouváte, maminko, víte o tom?“ zamumlal a chytil ženu za ruku. Ta vykřikla, ale ze silného stisku se vykroutit nedokázala.
„Běž pro otce,“ zavolala na chlapce.
Manco neotálel a vyrazil ven, ale Španěl si jeho pohybu okamžitě všimnul. Trhnul indiánce rukou, až spadla na zem a mrštně skočil po chlapci. Když ho chytil, posadil se vedle ženy a chlapce svíral na klíně.
„Asi ho máš ráda, viď?“ zašklebil se a pohladil Manca po vlasech. Žena znovu vykřikla, ale voják proti ní výhružně namířil prstem, zároveň chytil chlapce pod krkem. Potom jim posunky naznačil, aby byli zticha.
„Když budete pěkně hodní, všechno dobře dopadne.“
Po těch slovech vytáhl voják nůž a zřejmým gestem poslal chlapce do rohu místnosti. Následně se obrátil zpátky k ženě. Měla v očích slzy, ale rty zlostně svírala k sobě. Sotva jí položil ruku na stehno, uslyšel za sebou zvuk kroků. Postavil se na nohy a otočil se.
Ve vchodu stál indián a překvapeně zíral na návštěvníka.
„Rád tě poznávám, nečekal jsem tě tak brzo,“ pousmál se Španěl.
Inka se podíval na ženu a z jejího výrazu ihned pochopil, že něco není v pořádku.
„Není důvod z toho dělat vědu,“ povzdechl si strojeně Španěl.
Žena něco zavolala na svého muže a ten otevřel ústa údivem a podíval se na vojáka.
„No, vlastně má pravdu,“ kývnul Španěl a jedním rychlým pohybem přiskočil k indiánovi a zabořil mu nůž hluboko do břicha.
V tu chvíli začala žena křičet a rozběhla se k muži. Voják ji srazil jednou ranou k zemi. Její vřískot musel být venku jasně slyšet. Španěl se zamračil a bez dlouhého váhání vytáhl svůj meč a po jednom mávnutí se rozhostilo v chatě ticho.
Voják se otočil k dítěti, ale Manco už v domě nebyl.
„Zatraceně,“ zaklel Španěl a vyběhl ven. Manca nespatřil, ale seběhlo se několik jiných indiánů. Voják vyrazil zpátky k ležení.

„Zrada!“ volal, jakmile se dostal na doslech.
Několik Španělů mu okamžitě vyběhlo naproti. Mezi nimi i Francisco de La Gasca.
„Co se stalo?“ obořil se na vojáka.
„Pane, chystají… vzpoura…“ oddechoval Španěl. Pozvedl zakrvácený meč a chvíli popadal dech. „Přišel jsem k domu… o něčem rokovali… vrhli se na mě… myslím, že se nás chystají přepadnout!“
„Co to vykládáš!?“ vykřikl Francisco, slyšel o indiánech nejrůznější příběhy, ale přesto ho podobné jednání překvapilo.
„Musíme se připravit na boj, je jich moc!“ pokračoval voják.
„Juane,“ zvolal velitel, „kolik je zde mužů?“
„Řekl bych tak tři čtvrtiny, pane.“
„Ať tady jsou okamžitě všichni – a v plné výzbroji!“ Potom se Francisco otočil zpátky k udýchanému vojákovi: „A s vámi si ještě promluvím!“
Ale to už se z města ozýval hluk a výkřiky. Domy se postupně oddělovaly od temného pozadí, jak se na ulicích rozsvěcovaly ohně.
Během několika minut do tábora postupně přibíhali z města vojáci. Jejich tváře byly většinou vyděšené, většina z nich svírala v rukou meče, některé z nich byly dokonce od krve. Pár stovek metrů od tábora, na kraji obce, se postupně shromažďovali indiáni.
Netrvalo dlouho a Francisco byl donucen dát první povel k hromadnému výstřelu z mušket. Šedesát zbraní zahřmělo do noci a prvních šedesát indiánů padlo mrtvých k zemi.

24. února 1542, Huaynasuyu

Bylo poledne a bitva skončila. Stovky Inků padly v boji za obranu svého domova. Další stovky uprchly do bezpečí hor. Deset Španělů bylo vážně zraněno, čtyři bitvu nepřežili. V takovém poměru skončil souboj u Huaynasuyu.
„Stejně bychom se tomu nevyhnuli, pane.“
„Máš pravdu, Juane. Bylo jenom otázkou času, kdy se proti nám ti nevěřící psi obrátí!“ přitakal velitel.
„Ale stálo to za to! Všechno to zlato, všechna ta nádhera, teď patří nám!“
„Ano, dneska se podařilo nemožné! El Dorado padlo a jeho klenoty patří jenom nám.“
„Ovšem kromě pětiny pro krále,“ zasmál se Juan.
„Pro krále?“ podivil se Francisco. „Vážně myslíš, že ještě existuje nějaký král?“
„Jak to myslíte, pane?“
„Dnes se otočila kola dějin! Co platilo včera večer, dneska je již v troskách. Padlo El Dorado,“ Francisco de La Gasca mluvil vážně a pomalu. „V celé Evropě nenajdeš tolik zlata, kolik ho teď leží u našich chodidel. Ten kdo ho vlastnil, zde platil za boha. Teď ho vlastním já. Teď jsem já nový bůh. Teď jsem já tím, kdo udává další kroky dějin.“
Juan poslouchal. Slova jeho velitele se mu zamlouvala.
„Co jsou všechny španělské mince proti desetině zdejšího bohatství?“ pokračoval kapitán, nyní již hlasitěji, takže ho mohli slyšet i ostatní přítomní. „Dnešním dnem ztratily všechny evropské peníze svoji cenu. Nikdo nemá tolik zlata, kolik já, nikdo si nemůže dovolit to, co já. Můžu si koupit španělskou, portugalskou, francouzskou i britskou armádu a stále nepoznám, že by mi nějaké zlato vlastně ubylo! Peníze zmizely ze světa, ale objevil se nový bůh. Francisco de La Gasca. A vy – vy jste moji nejbližší.“
Nadšený jásot mu byl odpovědí.

10. března 1542, incká džungle

Nečekaně útočící indiáni.
Jedovatí pavouci a hadi.
Dravé šelmy.
Nedostatek potravy.
Komáři.
Strach a beznaděj.
Všude po těle vyrážející puchýře. Obrovská bolest, která zamezuje pohybu. Když puchýř praskne, nepřestává se z něho řinout krev. Až teď. Ruka posledního vojáka uvolňuje sevření. Výdech. A smrt. Zlatý nůž se noří do bláta.

15. červenec 1542, pobřeží dnešního Chile

„Takže nikdo?“ zeptal se Gonzalo.
„Nikdo, pane, museli zahynout cestou v džungli.“
„Dobrá,“ povzdechl si lodivod. „Týden počkáme a potom se vrátíme do Guayatalu.“

* * *

U jednoho z domů seděl malý indián. V rukou převracel postavičku vytvořenou z barevných provázků. Jak na hračku shlížel, dopadaly na ni dolů jeho velké slzy. Kdysi žil ve zlatém městě.

Samota

Prolog

Boty dopadaly s tichým klapáním na zaprášenou zem. Levá, pravá. Levá, pravá. Díval jsem se na špičky. Pohyb se neustále opakoval, střídaly se jako na houpačce. Však to byla podstata jejich bytí! Jedna, druhá. Jedna, druhá. Vydržet.
A jak tak šly, pryč od svého cíle, neboť i tím směrem občas naše kroky vedou, povšiml jsem si nohou. Začínaly kdesi uvnitř bot a vylézaly z nich na povrch. Tam se rozhlédly, jednoznačně zjistily, že venku není o co stát, a chtěly se vrátit. Jenže jejich osud už je bohužel jiný, a proto musely pokračovat dále. Tvořily poměrně pevnou základnu lidského těla. Jdoucího lidského těla.
A to tělo mělo duši. Kdesi uprostřed, běžným zrakům skrytou, ale byla tam. Přemýšlela, trpěla, plakala a klepala se strachem. A často se smála a měla radost, že svět není jenom vážná věc. A ta duše, dámy a pánové, to jsem byl já.
Nebo by bylo na místě říci, že to stále ještě jsem já? Nemusím nad tou otázkou dlouho váhat, kdepak! Ne, že bych snad už nebyl, ale ta bytost, skrývající se uprostřed bezvýznamné dušičky, se k nepoznání změnila. Ale o tom až později. Proč si kazit náladu hned na začátku?
Šel jsem pryč, jak už bylo zmíněno. Mám-li být přesnější, šel jsem ze školy. Pan vysokoškolák. Vykračoval jsem si hrdě ulicí, malý batoh se sešity na zádech. Už se stmívalo. Proč taky nebýt ve škole až do noci, že?
Krok za krokem, kráčel jsem sám. Aspoň se mi nezdálo, že by kolem mě někdo byl. Někdo, kdo by stál za zmínku. Pozorování špiček u bot je jednou z nejzajímavějších činností v osm večer cestou ze školy, to jistě, ale občas se zraky zvednout vyplácí.
Ach ano, byli tam lidé. Pár jich kolem mě prošlo. Jedni tam a druzí sem, doleva a doprava, dopředu a dozadu, nahoru a dolů. Byli jak ty moje boty. Stejně nicotní a stejně zbyteční. Vlastně jich tam bylo hodně. Stačilo se jenom podívat pořádně. Nemyslím jenom se podívat kolem sebe, jak to děláváme každý den. Ale otevřít při tom oči. Vlastně jich tam byly desítky. A ty desítky šly jak husy, slepě, naučeným krokem do metra.
Hrozný pohled na ten unavený dav. Každý z nich byl k politování. Ať už v ruce držel igelitku a žebral o pár drobných, nebo měl pod krkem kravatu a na účtu miliony. Ztracené existence! Někoho mi připomínali… Aha… Ale já za to nemohl, já šel ze školy.
„Dnes jezdí metro od 18:00 do 22:00 místo klasické trasy rovnou do pekla!“ mohly hlásat cedule. Toho by si asi nikdo nevšimnul. Ono totiž všimnout si neznamená přejít nápis očima, nechat si jeho význam poletovat několik zlomků sekundy hlavou a potom ho vypustit nepochopený ven. Ono totiž všimnout si předpokládá trochu toho života, ne jenom naučené pohyby robotů.
Tohle musí nakonec utrápit každého.
Sedl jsem si do posledního vagónu. Byli jsme na konečné a vlak tu mívá ve zvyku nějaký čas čekat otevřený, než se rozjede k vytouženému cíli. Naproti mě si sedla dáma ve středním věku. Její nepřítomný výraz svědčí o tom, že u ní je vše v pořádku – nevnímá.
Podle mého skromného názoru, by stálo za pokus zavřít dveře, zaklepat s vagónem, nahlásit další stanici a půlka pasažérů vyskáče ven v domnění, že už jsou na místě. Že se okolo nic nepohnulo? Ale to přece nevadí! Jsme lidi, nejsme stroje. Takového detailu si každý nevšimne.
Druhý můj pokus, jestliže bych měl chuť a odvahu uskutečňovat své bláznivé a morbidní nápady, by spočíval v jakémsi záchvatu na zemi vagónu. Smyslem hry by bylo, aby vás někdo zaregistroval. Šance jedna ku milionu. Výhra závratná – vědomí, že o vás ostatní vědí.
„Ukončete prosím výstup a nástup, dveře se zavírají,“ ozvalo se konečně. Jestli jsem tuto hlášku dobře pochopil, je skrytým znamením pro třicet lidí, kteří čekají opodál. Jakmile se upozornění rozezní, tito lidé vyrazí a snaží se doběhnout do metra před zavřením dveří, nebo dovnitř alespoň strčit kufřík.
Fajn hra, ale já na metro neběhám. Kdo spěchal, už tam je. I když ten vlak stihnete, můžete si být jistí, že ten předchozí vám před pár minutami ujel. A to je zdrcující zjištění, protože pět minut v lidském životě je hrozně cenný suvenýr.
Asi proto jsem trávil každý den alespoň dvě hodiny ježděním sem a tam po městě.
Ale teď už nemělo cenu nad podobnými prkotinami přemýšlet. Dveře se konečně zavřely a já si mohl oddechnout, že můžu zůstat sedět: Nikdo starší, koho bych měl pustit sednout, v okolí není. A není to tak, že bych nerad pouštěl ostatní, ba naopak! Jenže jsou s tím starosti, lepší zůstat stát, abych mohl vypnout a nasadit nepřítomný pohled jako paní přede mnou.
Bylo jich prostě moc. Když jsem vystoupil, na každém kroku jsem do někoho vrazil. Batoh s peněženkou samozřejmě v ruce před sebou, protože zloději jsou všude. Takhle to u nás chodí. Vlastně chodilo. Nerad se opakuji, ale jak již jsem říkal, to se dozvíte později. A dočkáte se. Já jsem se taky dočkal.
Eskalátor mě vyvážel pomalu nahoru a já jsem mohl strávit další cenné chvíle sledováním svého okolí. Bavilo mě dívat se na lidi, ať už mi jejich přítomnost občas lezla do krku více či méně, pozorovat je, to bylo to pravé. Nemyslím snad támhletu dlouhonohou blondýnu, která právě sbíhá vedlejší schody. Má v obličeji sympatický výraz a celé tělo – jistě chápete co tím myslím – se jí přitažlivě natřásá. Nemyslím ani tu dlouhovlasou dívku o pár schodů nade mnou… moment… ne, tak tu vůbec nemyslím, ta se na výstřelku techniky (ach, nechápete? Trochu fantazie, myslím eskalátor) totiž veze se svým přítelem, čímž tu zcela logicky pro mě vůbec není.
Tedy toto, abych to shrnul, tím nemyslím. I když upřímnost žádá říci pouze toto tím nemyslím. Já narážím třeba i na dvě starší paní, které se nechávaly s neuvěřitelnou samozřejmostí vyvážet hned za mnou. Neviděl jsem na ně a neměl jsem ani trochu v úmyslu se ohlédnout. Někdy se stačí jenom zaposlouchat a hodně se toho dozvíte. A je příjemné domýšlet si, jak osoby vypadají. Na závěr si už jenom stačí vybrat. Otočit se a zjistit, jak daleko byl váš odhad od pravdy, nebo nechat pravdu pravdou a ponechat si v hlavě svoji vlastní realitu.
„Koupila jsem Pepíčkovi dvě kila banánů, byly v akci, tak mu to dají naši třeba do školy.“
„No to víš, to je jasný. Vždyť to jsou vitamíny. Zase řádí chřipky.“
„Já ti jsem furt taková nějaká jako praštěná přes hlavu.“
(„No to jsi.“)
„Mě ti zase bolí břicho, jak sním něco, co není úplně čerstvýho, tak se ti mi udělá tak špatně! Já už teď jím jenom…“
„…asi mam taky chřipku. I když mě bolí i hlava. Já ti na to beru takovej prášek, jak ono se to jmenuje…“
„…suchej chleba většinou a k tomu třeba bílej jogurt, mně ti to dělá dobře!“
„…no já nevím…“
„No fakt!“
„…jak se to jmenuje, ale bylo to v takový modrý krabičce a prodávají to i bez předpisu.“
(„V domácích potřebách. A je na tom nakreslená krysa. To pomůže.“)
Avšak jsou i lepší představy. Třeba, co támhleta dívka udělá, když ji řeknu… To je jedno, neřeknu.
Blížil jsem se rozvážnými kroky k východu z podzemí. Už z dálky jsem zahlédl obdélník tmy – trochu převrácené, já vím, jenže v podzemí bylo světlo a venku tma, moderní doba mění design jeskyní. Temnota na cestu není úplně příjemná, ale vlastně to působilo přirozeně. Když jsem ráno vyrážel do školy, tak byla přece taky tma.
Horší byly kapky deště, které se po chvíli objevily. Vítej, podzime! Vyšel jsem tedy do toho nečasu.
Déšť se dělí na tři skupiny. Může pršet málo, což nebyl případ toho večera. Když prší málo, není potřeba vytahovat deštník, který neustále nosím s sebou. Pokud jdete dlouho, je pravda, že stejně promoknete, ale to se přece musí vydržet. Střední déšť je naopak na deštník ideální. Prší tak akorát, takže proč ne? Třetí skupina je již asi očekávatelná: pořádný slejvák. Voda létá téměř vodorovně se zemí, takže jakákoliv ochrana proti ní je zbytečná, vítr by ji stejně během chvíle rozebral na kousky.
Zní to jednoduše, tak nějak vědecky (jednoduchost a věda je totiž to samé). Přesto jsem deštník nevytáhl a nerozevřel, i když pršelo středně. Je tu totiž ještě jeden podstatný dešťový zákon. Jedná se o můj vlastní soukromý zákon, jenž říká, že deštník se nevytahuje nikdy. Je to totiž hodně práce. Ale nosit se musí!
A tak mé boty dopadaly s měkkým klapáním na rozmočenou zem. Vodní kapky mě rozpustile lechtaly ve vlasech a já se snažil neupínat veškerou svoji pozornost k povrchnímu myšlení na posledních deset minut, které mě čekají na cestě domů.
Nejkrásnější bylo míjet lampu. Nemusíte zastavovat, stačí jenom trochu zpomalit a podívat se vzhůru. Kouzelně osvětlené kapky se odnikud zjevují jenom kousek nad vámi, aby vám zmáčely obličej. Ale musíte se usmívat. Jinak to neplatí.
Na lavičce v malém parku se choulil ve svém plášti bezdomovec. Jak jsem ho míjel, zvedl hlavu a podíval se na mě zarudlýma očima. Znal jsem ho od vidění. Na prstech jedné ruky bych spočítal dny, kdy jsem ho spatřil. Ale pamatoval jsem si ho. A pamatuji si ho dodnes.
I když jsem taky takový jako všichni ostatní, nepřipouštím si to (jako všichni ostatní). Stále jsem si říkal, že jsem jiný. Já si totiž všímám. Muž měl na hlavě děravého kulicha. Zbytek neforemného těla pokrýval vybledlý plášť, ze kterého vykukovaly pouze konečky prstů, přitiskávající oblečení ke krku. Seděl pod hustým stromem, který zatím ještě nehodlal shodit své listí dolů a pod deštěm (středním deštěm) byl dostatečně chráněn.
Když jsem vídal rozjařené návštěvníky nočních podniků, snažil jsem se jejich pohledům vyhnout. Oční kontakt mohl pouze přivolat nějakou debatu, kterou jsem se bál začínat.
Ale tady to bylo jiné. Ochotně jsem se podíval do mužových očí, jako jsem to dělával i dříve u jemu podobných. Zajímalo mě, co v nich uvidím. Doposavad jsem viděl lhostejnost. Ale čekal jsem, až ta lhostejnost zmizí, třeba bude někdy v jejich očích soucit nebo aspoň prchavý úsměv. Copak oni mě vůbec nelitují? Copak oni mě neberou jako jednoho z nich? Co z toho? Vlastně nic. Ale třeba někdy. Tentokrát však byly oči rozmrzelé. Zlé.
Dokončil jsem poslední desítky metrů, občas přivíral oči, abych se plně oddal dešťové hudbě a vůni noci.
Domeček stál. Zavřel jsem za sebou branku a vyšel svých starých známých třiadvacet schodů. Bundu jsem pověsil na věšák, snažíc se jí rozložit tak, aby měla alespoň mizivou šanci do rána uschnout. Boty jsem položil v koupelně k radiátoru. Pak už jsem vešel do obývacího pokoje, tašku hodil na zem. Ještě než jsem se svalil na gauč, vrátil jsem se do chodby pro bundu a rozložil ji v obýváku. To je to svědomí, kouše a kouše, dokud není po jeho.
A pak už následovala zasloužená úleva. Další den za mnou, povinnosti odbyté. Teď už si můžu dělat, co chci. Prima zjištění o půl deváté večer.

Log

Když ráno zazvonil budík, byl jsem opět naštvaný. Samozřejmě jenom ze zvyku. Kdo by také rád vstával. Zvonění budíku, brzká hodina, to je všeobecně uznávané za nesympatickou kombinaci. Takže jsem se zamračil, abych se choval jako ostatní lidé, a převalil na druhý bok. Pár vteřin jsem tak budík potrápil. On si totiž myslel, že ho naprosto ignoruji a vstávat nebudu. Jakmile jsem však nabyl pocitu, že je již dostatečně psychicky zdeptaný, celkem ochotně jsem vstal.
Udělal jsem si svůj obvyklý čaj a k němu zakousl chléb a sýr. Trojúhelník. Rovnoramenný trojúhelník. Úhel při základně jsem bohužel nezměřil.
Zuby vyčištěné, tvář oholená, hrníček umytý, jde se na to. Bunda se pravděpodobně přes noc pokusila o zápis do Guinessovy knihy rekordů, protože se jí podařilo uschnout. Zapnul jsem ji až ke krku a vyrazil do mrazivého a větrného rána.
U vchodu jsem ještě v rychlosti probral noční reklamní poštu a poslal jsem ji dále. Spolu s ostatními odpadky.
Bylo ještě brzo, takže ti roztomilí malí človíčci, co chodili poblíž do školy – „Ach, jak mám ty děti rád,“ prohlásil a ještě si přisolil svoji porci. – zatím v ulici nebyly. Všude panoval klid.
Takový ten tmavý tichý poklid. Kdy venku panuje šero a listy jen nenápadně prozpěvují svoji melancholickou písničku. Skličující atmosféra. Tak trochu se v té ponurosti vyžívám, musím přiznat.
Minul jsem supermarket, jehož superjméno superzářilo do superulice. A to už jsem byl jenom pár desítek kroků od metra. Na široké silnici, v každém směru dva pruhy, byl pravý z nich vyhrazen pro autobusy. A den co den zde policie zastavovala nepořádné řidiče, kteří si to nestihli či nechtěli uvědomit.
Avšak tenkrát se nic podobného nedělo. Pár aut zaparkovaných kolem cesty jsem minul již dříve, ale tady bylo mrtvo. Neprojelo jediné auto. Trochu jsem se nad tím podivil.
Slyšel jsem různé příběhy, kdy vypravěč omylem vstal o hodinu dříve, aby se vzápětí zděsil své hrubé chyby. Vzpomněl jsem si při té příležitosti i na moji oblíbenou Amélii, která něco podobného provedla protivnému pánovi. Ale zasmát jsem se tomu mohl až po chvíli, co jsem se přesvědčil, že mé hodinky ukazují správný čas. Ještě nebyla noc, vstal jsem správně.
Proč tu tedy nikdo není? Že by se něco stalo? Možná nějaká havárie a auta musí jezdit jinudy. Vlastně jsem ale neviděl jedoucí automobil za celou svou několikaminutovou cestu. Nebo ano? A viděl jsem vůbec nějakého chodce? Nejspíše ne, jenže kolik jich potkávám jindy? V téhle časti města a v tuhle dobu je to normální.
Na rohu na mě zamrkal bankomat. Pohlédl jsem na žlutě blikající světla na křižovatce a seběhl po schodech dolů do stanice.
Byla příjemně osvětlená. Podlaha se leskla čistotou, od večerního úklidu ji ještě nestačil nikdo pořádně zašlapat. Zazíval jsem a pomyslel si cosi o tom, jak by bylo fajn teď ještě ležet v posteli a nemuset na ta ranní cvičení, ze kterých člověk stejně nic nemá. Kromě bolení hlavy ovšem.
Škola byla v tu chvíli jenom okrajovou starostí. Více mě trápila naprostá absence jiných lidí. Že jsem nepotkal nikoho cestou se dalo považovat za velkou náhodu, ale nepotkat nikoho ani tady, to už je co říci.
Však oni se vyrojí. Zběsilí cestující, zmatení zaměstnanci, neurvalí zaměstnavatelé. Jenom dobře, že je nějaký čas okolo klid a mír.
Takže vzhůru dolů. Jezdící schodiště (tedy vlastně výstřelek techniky, vy už jste si na to asi zvykli, že?) mě svým obvyklým plazivým tempem dotáhlo až k nástupišti. Když jsem spatřil, že zeje prázdnotou, zády mi projel náhlý děsivý pocit.
Rozhlédl jsem se okolo sebe, abych se ujistil, že zde opravdu nikdo není. Nyní už zcela vyvedený z míry jsem pohlédl na zářící hodiny. 6:38, ukazovaly.
Cítil jsem, jak se mi prudce rozbušilo srdce. 6:39. Všechna světla několikrát zablikala. Pak se stanice ponořila do neproniknutelné tmy.

& & &

„Haló?“ vypravil jsem ze sebe. Moc nahlas to asi nebylo.
„Haló?“ zopakoval jsem. Hučení eskalátoru utichlo. Kolem panovalo ticho. Z dálky jsem jen neznatelně zaslechl pískot větru, který si sem našel cestu.
Jak si mé oči přivykaly tmě, pomalu jsem začínal rozeznávat obrysy kolem sebe. Když jsem dokázal poměrně přesně určit zpáteční směr k východu, vykročil jsem. Klapot bot dopadajících na dlážděnou podlahu se hlasitě rozléhal halou a můj strach to téměř okamžitě zvýšilo na maximum. Přešel jsem z chůze do běhu a vystřelil po zastavených schodech až nahoru.
Zde bylo vidět o něco lépe. Strachy bez sebe jsem klepal na okno, kde se obvykle prodávaly lístky či nabízely rady ztraceným cestujícím. Nikdo se neozýval.
Vyběhl jsem ještě dále, abych prošel místní podzemní obchůdky. Pekařství mělo mít otevřeno od půl sedmé. Nikde nikdo.
Co se tady proboha stalo? Celý udýchaný jsem vyběhl ven. Semafory stále monotónně poblikávaly. Bankomat vyzýval k vložení karty. Ale žádný zvuk kromě mého přerývaného dýchání. Žádný člověk. Nic.
Vylovil jsem z kapsy mobil, abych zavolal domů, co se děje tam, jestli něco nevědí. To, že nebyl signál, mě vlastně ani příliš nepřekvapilo.
Co se mohlo přihodit? Nějaká válka? Přepadení? Lidé byli odvlečeni… Ne, to ne… Nikde žádné známky násilí… Mimozemšťané? Sám jsem si vynadal za tak hloupé nápady! Mysli! Mysli! Nějaký biologický útok? Lidé byli chemickou zbraní rozprášeni… Nesmysl!
Udeřil jsem několikrát do zábradlí. Co je tohle za nápady? Všechno má přece logické vysvětlení. Aspoň do nynějška mělo. Rozhlédl jsem se ještě jednou okolo a pak přeběhl k nejbližšímu domu. Zazvonil jsem na zvonky, nebo jsem do nich spíš zběsile zabušil. Vydržel jsem čekat sotva pár vteřin. Potom jsem vrazil do domu, dveře byly otevřené a zatloukl na první byt.
Žádná reakce. Běhal jsem ode dveří ke dveřím. Každé jsem vyzkoušel, na každé jsem bušil větší a větší silou. Volal jsem o pomoc. Volal jsem kohokoliv.
Byl jsem čím dál tím víc bez sebe. Hrozivě jsem se zadýchal. Celý zpocený jsem vyběhl před dům a zhroutil se vedle něho. Opřel jsem se zády a snažil se uklidnit. Moc mi to nešlo.
Takové věci se přece nestávají. Je to vtip? Skrytá kamera? Hloupý nápad? Nebo jsem prostě propásnul nějakou důležitou zprávu? Možná přišly zase povodně. Lidé se měly evakuovat. Nebo nějaká jiná hrozba. Prostě jenom musím pryč, protože tohle určitě nevypadá jako bezpečná zóna. Aspoň někdo by tu přece musel zůstat.
Rozeběhl jsem se zpátky do svého bytu, i když rekord by to tenkrát asi nebyl. Nohy se mi motaly. Možná únavou, možná to udělaly nervy.

Doma jsem se nejprve vrhnul k televizi. Zapnul jsem ji, ale požadovaný efekt se nedostavil. Žádný obraz, žádný zvuk. Zkusil jsem v pokoji rozsvítit. Bez výsledku. Nešla tedy elektřina.
Ještě ráno mi ale všechno fungovalo. Ve varné konvici jsem si udělal čaj a elektrický budík s rádiem svou práci přece také zastal. Zkontroloval jsem ještě jednou mobil, ale signál stále žádný. Zvedl jsem telefon v kuchyni, neozval se ani ten nejnepatrnější tón.
Můj názor na nastalou situaci se začínal rýsovat. Nevěděl jsem sice, co se stalo nebo stát má, ale bylo zřejmé, že ta zpráva přišla rychle. Pravděpodobně během noci, protože večer bylo ještě všechno v pořádku a teď už jsou všichni pryč.
Všichni pryč… nemůžou být všichni pryč. Tak rychlá evakuace se přece nemohla zdařit. A jak to, že oni se to v noci dozvěděli a já ne? Že by ten zatracený zvonek? Měl jsem v tu dobu nový bezdrátový zvonek, ačkoliv by měl být podle parametrů vyhovující, někdy prostě nefungoval, signál byl nějak rušený a já se nedozvěděl, že se na mě snaží někdo dozvonit.
Asi tak se to stalo. Pravda ale je, že takových lidí musí být mnohem více. A právě teď budou postupně vycházet do ulic a děsit se stejně tak, jako já. Možná budou i něco vědět.
Bezmyšlenkovitě jsem opět popadl batoh, přihodil do něho láhev s pitím a ze skříně jsem vzal zavírací nůž. Patrně jsem se chystal na třetí světovou válku.
Zavřel jsem pečlivě na klíč, aby mě snad někdo nevyloupil. Jak mi teď přijde ta snaha směšná. Vyrazil jsem ven. Snažil jsem se na někoho narazit, někoho se dokřičet, na něčí dům dotlouci.
Snažil jsem se dlouho.
Došel jsem až do centra, trvalo to hrozně dlouho.
A byly to bezpochyby nejstrašnější chvíle mého života. Nevěděl jsem, co se mnou bude, co se to stalo, proč jsem najednou tak sám.
Všude bylo ticho.
Srdce mi málem vyskočilo z těla. Bylo mi na zvracení. Jak moc jsem toužil někoho potkat!
Postavil jsem se doprostřed velké křižovatky, padl na kolena a sepjal ruce. Začal jsem se modlit, ačkoliv jsem to už pár let nedělal. Po tvářích mi stékaly slzy. Ať už mě někdo zachrání. Ať už se probudím!
Otevřel jsem oči k nebi. Spatřil jsem ale spíše elektrické dráty a stále blikající semafor.
V tu chvíli však místo žluté začala blikat červená. Už vlastně ani nevím, jestli to, co jsem viděl bylo skutečné, nebo jenom výplod mého zdeprimovaného já. Červená barva se několikrát objevila a zase zmizela. Nakonec se rozsvítila na delší dobu, možná i na pár minut. Upřeně jsem se na světlo celý čas díval, neschopen pohybu.
Když náhle zhaslo, aby se už nevrátilo, měl jsem pocit, že z dálky slyším hudbu. Beethovenova Osudová… a do toho Wonderful World… a hodně bubnů a činelů… a skřípot a hřmot… možná z dálky, možná z mé vlastní hlavy…
Nestačil jsem si uši zakrýt rukama. Omdlel jsem.

& & &

Záměrně jsem nechal oči zavřené. Přál jsem si, aby všechno byl jenom ošklivý sen. Možná právě teď ležím ve své posteli. Zvednu hlavu, podívám se na budík a zjistím, že je ještě hodně brzo a já můžu dalších pár hodin vyspávat.
Ale proč mě potom na tváři studí hrubý beton?
Prudce jsem sebou trhl, až jsem si odřel dlaně. Vstal jsem a rozhlédl se kolem sebe. Přesně takového pohledu jsem se obával. Nikdo po ulici nepřicházel. Žádné auto nehrozilo, že mě uprostřed křižovatky porazí. Semafory nesvítily. Panovalo naprosté ticho.
Motala se mi hlava. Napůl omámený jsem došel k lavičce pod stromem, který poskytoval trochu stínu před poledním sluncem. Z batohu jsem vytáhl láhev s pitím a bezmyšlenkovitě jsem do sebe polovinu nalil. Potom jsem se opřel o lavičku a přemýšlel.
Stále jsem tomu nemohl věřit. Ať se stalo cokoliv, někdo zde musel zůstat. Nešlo mi na mysl, že bych byl posledním člověkem ve městě.
„Haló!“ zavolal jsem.
„Slyší mě někdo?“ zopakoval jsem trochu hlasitěji, ale nedělal jsme si žádné iluze.
A opravdu, bez odezvy.
Složil jsem hlavu do dlaní. Co bude teď nejlepší udělat? Dostat se na nějaké místo, kde mě bez pochyby najdou, dostat se rychle na místo, kde mě nepřehlédnou. Možná bych se mohl pokusit navázat nějaký kontakt… ale mobil byl stále bez signálu.
A je to vůbec ten nejlepší nápad? Co když opravdu hrozí nějaké nebezpečí? Ať už válka anebo… co když je to nějaký chemický útok? Napadaly mě nejrůznější scénáře, myšlenky se hlásily o slovo jedna přes druhou. Třeba by teď bylo nejlepší se někde schovat, co když právě dýchám zamořený vzduch?
Netušil jsem, jak bych také mohl. Vstal jsem, nohy se mi ještě mírně klepaly, a vyrazil k nejbližšímu domu. Několikrát jsem zazvonil na zvonek, potom jsem zkusil zabouchat na okno. Nikdo mi nešel otevřít.
Už jsem toho měl dost, má snaha začala postrádat smysl. Celé dopoledne se snažím stále o to samé a bez výsledku.
Na rohu bloku byla cestovní kancelář. Dveře byly otevřené, a tak jsem vstoupil. Tak jako za dopoledne několikrát, vyzkoušel jsem vypínač – světlo nefungovalo. Už bez jakýchkoliv výčitek jsem zamířil na druhou stranu přepážky a překontroloval počítače. Samozřejmě také nefungovaly. Telefony hluché.
Moje beznaděj v tu chvíli přerostla ve vztek. Jak je něco podobného vůbec možné? Kdo má celý exodus na svědomí?
Rozzuřeně jsem udeřil pěstí do stolu a smetl na zem hromadu papírů. Zakřičel jsem ještě pár sprostých slov a vydal se ven. Tohle již nemá cenu. Já nikoho nenajdu. Musím doufat, že najdou mě. A jestli něco hrozí, musím navíc doufat, že mě najdou ti správní!
Měl jsem již položenou ruku na klice, když se ozvalo tiché zapraskání. Trhnul jsem sebou a rozhlédl se ještě jednou pozorně po místnosti. Tep se mi zvýšil. Nehnutě jsem poslouchal, zdali se zvuk nezopakuje.
Netrvalo to moc dlouho a zapraskání se opravdu ozvalo znovu a potom následoval šum. Trval jenom chvilku, ale stačilo mi to, abych určil zdroj. Bylo jím rádio v zadní části místnosti.
Konečně, určitě se něco dozvím! Byla to otázka několika kroků, či spíše skoků a již jsem stál u přístroje. Bylo to malé rádio na baterie, protože z něho nevedl žádný kabel. Vzal jsem ho do ruky a opatrně s ním zaklepal, ale už bylo tiché. Zkusil jsem opatrně vyladit signál. Opět se ozvalo šumění. Snažil jsem se zvuk chvíli vylepšit, ale bez úspěchu. Zapamatoval jsem si tedy tuto frekvenci a zkusil jiné stanice. Ne, štěstí mi nepřálo.
Vrátil jsem nastavení na původní hodnoty. Šum se vrátil, ale to bylo všechno. Žádné hlasy, nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo nějaké vysílání, pouze šumění.
Avšak byl to zatím jediný způsob kontaktu se světem, který jsem měl po ruce. Nechtěl jsem to jen tak vzdát. Rozhodl jsem se zkusit přístroj vyladit venku.
A tehdy jsem ji spatřil. Otočil jsem se na místě a hleděl jí přímo do očí. Měli jsme obličeje jen pár centimetrů od sebe. Jednalo se o zlomek sekundy. Byla to velmi mladá žena. Zvídavě se na mě dívala, pousmála se a natočila hlavu trochu bokem. Měla dlouhé rovné vlasy, stejně černé jako její oblečení.
Vůbec jsem ji neslyšel přicházet. V úleku jsem couvnul stranou. Tento malý pohyb způsobil, že jsem zavadil o hranu stolu a ztratil rovnováhu. Skácel jsem se po zádech dolů a rádio mi vypadlo z ruky. Věnoval jsem mu jenom krátký pohled, který stačil, abych zjistil, že se rozpadlo na několik kusů.
Ihned jsem však pohlédl zpátky na… už nebylo na koho. Byla pryč. Vyskočil jsem na nohy, ale místnost byla prázdná. Ta dívka přece nemohla odejít tak rychle. Nemohla to stihnout.
V rádiu, či spíše v jeho zbytcích, to opět zapraskalo.
Vrátil jsem se k přístroji pohledem. Oči jsem měl zděšením rozšířené a po spáncích mi stékal pot.
Ozýval se opět ten šum. Tentokrát stále více a více utichal. Přesto jsem v něm ještě zaslechl pár slov. Pár šeptaných slov.
„… sám … nejsi sám …“
Pak zvuk utichl a já se musel rukou zachytit, abych opět neupadl na zem.

& & &

Den dospěl k večeru. Procházel jsem mezi regály zšeřelé prodejny. V levé ruce láhev od whisky. Nebyl jsem opilý, zase tak moc jsem toho ještě nevypil, ale potřeboval jsem dostat do krve trochu alkoholu. Setkání s dívkou mnou silně otřáslo. Předtím jsem ještě vyběhl před dům, ale nikde jsem ji už nespatřil. A k tomu ještě to šeptání v rádiu. Možná jenom výmysl zplozený v posledních hodinách tolik mučenými nervy.
Vzal jsem si sáček a vhodil do něho dva rohlíky. Pečlivě jsem jej zavázal, až jsem se musel trpce usmát. Ještě jsem do ruky přidal igelitový balíček s několika kolečky salámu a opět si loknul trochu whisky.
U pokladny jsem vytáhnul z batohu peněženku a položil potřebné peníze na pás.
„Drobné si nechte,“ povzdechl jsem si a vyšel z prázdného supermarketu ven.
Hned před vchodem stálo auto s rozbitým sklem. Pozůstatek mého pokusu, který vyšel naprázdno. Byl jsem v tu dobu dost mimo a nic lepšího mě nenapadlo. Vzal jsem totiž uvolněnou dlažební kostku a několika nárazy rozbil postranní okénko. Dostal jsem se tak na místo řidiče. A to bylo vše, co jsem dokázal. Najít správné drátky a motor nastartovat, to se mi opravdu nepodařilo. Ale ve všech filmech to přitom vypadlo vždycky tak snadno.
Nyní jsem se u vozu jenom ušklíbnul, na sedadle ležela moje adresa, byl jsem připraven škodu uhradit.
Zamířil jsem do blízkého parčíku.
Pustil jsem se do svojí skromné večeře. Když jsem strčil do úst poslední kousek rohlíku, zahleděl jsem se na svoji ruku. Klepala se. Hrozně se klepala. Břichem mi projela prudká křeč a pár vteřin jsem si myslel, že budu zvracet. Ale pocit zase ustal.
Myslím, že mi do očí vyhrkly slzy. Vzal jsem láhev s whisky…
„Sám?“ ozvalo se nezřetelně.
Zastavil jsem se uprostřed pohybu. Zase jsem mohl pozorovat, jak se moje ruka, nyní ještě zatížená lahví, silně klepe.
„Sám?“ šepot přicházel z pravé strany, teď jsem to jasně rozeznal.
Nedokázal jsem se ovládnout, opět jsem prudce oddechoval. Ale nešlo mi otočit hlavu a pohledět tím směrem. Neměl jsem k tomu dost odvahy, dost sil. Jediné, co jsem dokázal, bylo upřeně zírat před sebe a postavit láhev na lavičku.
Nejdříve jsem ji zahlédl periferním pohledem. Přicházela rozvážně po cestě. Díval jsem se na její boty. Byly tmavě černé, stejně jako silonové punčochy obepínající její lýtka. Nad koleny začínala sukně stejné barvy, výše jsem zatím nepohlédl.
Zastavila přímo přede mnou. Špičky bot mířily na mě, neschopného pohybu.
„Jak je?“ optala se tiše, ale z jejího hlasu šel rozeznat náboj jakési veselosti, možná ironie.
Zvedl jsem rychle oči. Černá elegantní halenka s krátkými rukávy. Zatímco její postava byla krásná, o obličeji se to na první pohled říci nedalo. Ne, že by jí to neslušelo, to v žádném případě. S odstupem času mohu říci, že je svým osobitým způsobem velmi půvabná, ale v první chvíli mi přišla prostě zvláštní. Hlavní byly oči. Hluboké tmavé oči, od kterých se nedalo odtrhnout. Celý obličej byl spíše protáhlý, malý nosík a úzká ústa s téměř vždy pozvednutými koutky, vyjadřujícími nepochopitelné pobavení nad celou situací.
„Jak je?“ zopakoval jsem po ní chraptivě, musel jsem si odkašlat.
Jako by ji to ještě více pobavilo: „Nikde nikdo, viď?“
Nechápu, že jsem nevybuchnul vzteky. Dělala si ze mě zcela nepokrytě legraci. Ale moje emoce byly po vypjatém dni asi už příliš otupěné.
„Co se děje?“ zeptal jsem se jenom a opatrně se postavil. Obával jsem se, jestli se mi nezamotá hlava, ale povedlo se mi to bez problémů.
„Jsou pryč,“ pokrčila rameny, jako by mluvila o počasí. Stále mi přitom hleděla pevně do očí, hlavu musela o něco nadzdvihnout, protože jsem byl vyšší.
„Potkala jsi ještě někoho?“ zkusil jsem opatrně.
Rozesmálo ji to. Pravda, vůbec nic legračního jsem na tom neshledával, ale její smích byl natolik přirozený a příjemný, že jsem se opět nerozčílil. Nechápal jsem, ale výrazem jsem to nedal znát.
„Ne,“ vyhrkla ještě napůl rozesmátá, „já jsem opravdu nikoho nepotkala.“
„Někdo ještě musel zůstat,“ namítl jsem.
„Nemusel,“ zavrtěla hlavou, oči šibalsky rozzářené.
„Kdo vůbec jsi?“
„Rhiannon,“ usmála se.
„Rhiannon?“ zopakoval jsem. To nebylo zrovna nejběžnější jméno.
„Neměl bys plýtvat silou nad zbytečnostmi,“ udělala dva kroky až přímo ke mně. Zvedla ruku a letmo mě pohladila po tváři. Trochu jsem se zamračil.
„Raději si odpočiň,“ začala opět šeptat. „Měsíc už vyšel,“ podívala se nad moji hlavu.
Okamžik jsem ji pozoroval a pak jsem se otočil směrem, který naznačovala. Opravdu, Měsíc v úplňku plul vysoko na obloze.
Obrátil jsem se zpátky s další otázkou na rtech. Rhiannon ale zmizela. Z několika směrů najednou jsem zaslechl tlumený smích.

Mohlo být něco okolo půlnoci. Krčil jsem se na lavičce v parku a snažil se usnout. Celodenní únava na mě plně doléhala. Cítil jsem, že odpočinek potřebuji, ale přesto se mi nedařilo spát déle než pár minut v jednom kuse. Samozřejmě to nebylo způsobeno jenom nepohodlnou polohou a okolním chladem, ale hlavně zmatenými myšlenkami putujícími mojí hlavou.
Promítal jsem si celý uplynulý den. Připadalo mi to tak trochu jako zlý sen. Všichni lidé zmizeli, elektřina přestala fungovat a sleduje mě napůl nadpřirozená dívka v černém. Bolela mě hlava, možná jsem měl teplotu.
Od chvíle, co jsem ji spatřil uvnitř oné cestovní kanceláře, byl jsem jako omámený. Na nic jsem se pořádně nedokázal soustředit. Měl bych se zase uklidnit. Kdo ví, co je to za blázna, docela na to vypadá. Na zítřek bych měl vymyslet něco rozumného.
Mělo to ale jeden drobný háček. Co rozumného? Nenapadalo mě vlastně nic jiného, než chodit po městě a někoho shánět. Ať už se bude jednat o člověka, který zde zůstal stejně jako já, nebo o někoho, kdo mi bude schopen podat více informací.
„Spí se ti dobře?“ zašeptala mi zblízka do ucha a já jsem vyskočil na nohy tak rychle, že jsem jí málem vyrazil zuby.
Noční vánek si pohrával s jejími dlouhými vlasy. Opět nasadila svůj odzbrojující úsměv: „Proč si nejdeš raději lehnout někam do postele? Je jich tu dost volných.“
Jenže teď už jsem toho měl opravdu dost. Popadnul jsem dívku za paže a donutil posadit se na lavičku. Udělal jsem to rychle a silou, ale nikoliv hrubě. Nebránila se.
Potom jsem jí rukama chytil ramena, aby se nemohla příliš hýbat a sklonil jsem se těsně nad její obličej: „Tak povídej,“ vyštěkl jsem nepříjemně, „co jsi zač? A co se tady ksakru stalo?!“
Nevypadala příliš vyděšeně. Dívala se na mě s úsměvem, nyní s drobným nádechem pohrdání.
„Mluv!“ vykřikl jsem. „Mluv, nebo…“
Nedokončil jsem. Nic neřekla, ale tázavě se mi zahleděla ještě hlouběji do očí. Podíval jsem se jinam, nedokázal jsem její pohled snášet.
„Odpověz,“ pokračoval jsem tišeji, ale s důrazem na každou slabiku, „co se to děje?“
Usmála se: „Jmenuji se Rhiannon.“
Povzdechl jsem si. Buď si se mnou hraje, nebo se opravdu zbláznila.
Stiskl jsem dívčina ramena o něco silněji.
„Rhiannon, prosím tě,“ díval jsem se jí přísně do očí, dělila nás minimální vzdálenost, „řekni mi to. Kam všichni odešli?“
Cítil jsem na obličeji její horký dech. Bez zaváhání opětovala můj pohled, ale k odpovědi se neměla. Zůstal jsem však nad ní skloněný a ramena jsem stále pevně svíral. Nechtěl jsem jí ublížit, ale příjemné to rozhodně být nemohlo.
Dech se jí zrychloval, potom konečně zavřela oči. To byl snad první moment během všech našich setkáních, kdy se na mě přestala zpříma dívat.
„Jsou… pryč…“ zašeptala přerývaně.
Krátce na mě pohlédla, aby si mohla povšimnout mého zděšení. Potom oči zase zavřela a přiblížila svoji tvář k mé.
Políbila mě.

& & &

Po stezce v parku přicházela mladá dvojice. Drželi se za ruce a každou chvíli se na sebe se zalíbením podívali. Mladík se k dívce naklonil a něco jí zašeptal do ucha. Zasmála se a volnou rukou ho plácla. Také ho to pobavilo. Opět si vyměnili další z oněch zamilovaných pohledů.
Kousek od nich stál pes. Špinavá srst, zkrvavená noha, smutné oči. Musel se toulat už několik dní. Když zamířil na druhou stranu parku, bylo z jeho nejisté chůze poznat, že je velmi zesláblý. Někdy, když došlápl na zraněnou nohu, zakňučel.
Celou dobu ho pozoroval starý muž. Seděl skrčený na lavičce, celý zabalený v kabátě, že mu vykukoval pouze ostrý nos. Oči se ztrácely v temnotě, nejbližší lampa nefungovala a světlo z ulice sem nedosahovalo. Muž zhluboka oddechoval. Jak ho pes míjel, otočil za ním hlavu. Sledoval ho, dokud mu nezmizel z očí, když se stezka stočila za blízké keře. Několikrát zakašlal, ruce zůstaly v kapsách.
Z ulice sem dolehl zvuk projíždějícícho auta. Noční silnice byly prázdné, takže vozidlo bez překážek mířilo ke svému cíli.
Na druhé straně parku se kdosi zasmál. Byl to spíše opilecký smích. Více na takovou vzdálenost nešlo rozeznat. Ozvalo se několik rychlých kroků, volání složené z několika nesrozumitelných slov. A zase ten smích.
Nad hlavou mi proletěl pták. Jak jsem za ním pozvedl zrak, uviděl jsem na noční obloze blikající světlo. Letadlo.
Poté jsem otevřel oči. Stáli jsme vedle lavičky. Držela mě okolo krku a já měl ruce položené na jejích bocích. Ještě jsem její chuť cítil v ústech, ještě mi horce dýchala na rty.
Až příliš prudce jsem se od ní odtrhl.
„Co?“ vyhrkl jsem jenom a zmateně se rozhlížel po okolí. Park byl opět tichý, nikde ani noha. Obrátil jsem zrak vzhůru, na obloze se mihotaly hvězdy, nic víc.
Usmála se.
A můj vztek či moje zděšení bylo zase utlumeno. Měla tak krásný úsměv, vyzařovalo z ní něco neskutečného, nádherného. Ani trochu jsem svým pocitům nerozuměl.
„Líbilo?“ zeptala se.
„Rhiannon,“ vydechl jsem. Hlava se mi zamotala a musel jsem se posadit na lavičku. Tam, kde ještě před chvílí seděla ona.
Přisedla si ke mně a rukou mě hladila ve vlasech.
„Proč mi to děláš, Rhiannon? Proč mi nechceš říct, co se stalo?“
„Líbilo?“ zopakovala.
„Líbilo,“ zašeptal jsem.

& & &

Často ode mě odcházela. Či spíše mizela. Ale i tak jsme trávili většinu času spolu. Zažíval jsem podivné pocity. Jak se objevila v mé blízkosti, zalévaly mě vlny blaha. Cítil jsem se krásně. Připadalo mi, že ji znám odjakživa a že s nikým se nemůžu cítit tak dobře. Většinou jsme toho příliš nenamluvili, stačilo nám jenom sedět vedle sebe a vnímat přítomnost toho druhého.
Ale jak odešla, vše příjemné se postupně začalo vytrácet. Zase na mě začala dopadat samota. Myslel jsem na své příbuzné a známé, které jsem již celé dny neviděl. Byl jsem bezbranný. Vnitřnosti mi svíral pocit osamění. Při sebemenším hluku jsem se ihned otáčel, jestli ho nezpůsobil nějaký člověk. Ale vždy marně. Od Rhiannon jsem pochopil, že nemá cenu hledat někoho dalšího. Řekla mi, že jsme tu sami. Jenom někdy, když jsme si byli spolu nejblíže, nechala mě nahlédnout do světa lidí. Ale byl zamlžený, neskutečný, bylo to pouhé divadlo, které začalo spíše prohlubovat můj pocit osamění.
Rhiannon. Věděla více než já. Musela s tím mít něco společného. Ta potvora, tentokrát to z ní dostanu! Ale jak se zase objevila, na všechnu zášť jsem zapomněl. Hned jsem ji uchopil za ruce a objali jsme se na přivítanou. Bylo to vždycky stejné. Stejné a krásné.

& & &

Jednou jsme zase byli spolu. Seděli jsme v parku na trávě a popíjeli džus, který jsem vzal z prodejny. Peníze jsem tam již přestal nechávat. Bral jsem si, co jsem potřeboval. Pečivo bylo již dávno tvrdé, ale zatím se dalo bez problémů přežívat na jiných trvanlivějších potravinách. Časem to ale bude třeba vyřešit. Časem…
„Rhiannon,“ pohladil jsem ji po paži. „Jak dlouho to potrvá?“
Vytřeštila na mě oči: „Jak dlouho? Tebe to se mnou nebaví?“
„Baví, ovšem, že ano,“ odpověděl jsem, „ale přece nemůžeme takhle sami strávit celý život. Chtěl bych zase vidět svoji rodinu.“
„Raději než mě?“
„Raději než tebe?“ podivil jsem se té otázce. Ale ještě více mě překvapila vlastní odpověď: „Ne, to ne.“
„Tak vidíš,“ políbila mě na čelo, „máme se přece krásně.“
Usmál jsem se, ale v hloubi duše jsem si uvědomoval, že až zase odejde, budu nad tím muset přemýšlet. Teď ale nebyla vhodná chvíle. Lehli jsme si vedle sebe.
„Počkej,“ sykla najednou.
„Něco se…“ prudce mi přiložila ruku na ústa a zastavila mě tak uprostřed věty.
Rhiannon se posadila a napjatě poslouchala.
Neodvážil jsem se znovu promluvit, také jsem zbystřil sluch. Avšak kromě obvyklých zvuků, způsobených větrem, jsem nic nezaregistroval.
„Jsou tady,“ řekla tiše. V očích se jí objevil zcela nový výraz. Tolik se k ní nehodil. Strach.
„Kdo?“
„Pssst!“
„Ti, kdo za to můžou?“ zešeptal jsem jí do ucha.
„Hlupáčku,“ políbila mě, „já za to můžu. Poběž!“
Po těch slovech mě chytila za ruku a táhla k nejbližší budově. Byl to kostel, jehož dvě věže se nad parkem tyčily. Ve velkých dveřích jsme se zastavili.
„Schovej se tady,“ vyhrkla, „já je zkusím odlákat.“
„Rhiannon, počkej!“ ale nevnímala mě, utíkala kolem kostela.
Cosi se mihlo vzadu v parku, odkud jsme přišli. Chtěl jsem ji varovat, ale už byla pryč. Nemyslím, že stihla zaběhnout za roh. Spíše zase zmizela svým známým způsobem.
Couvnul jsem do šera kostela, očima jsem ale stále sledoval park. Zdálo se mi, že obloha potemněla a zvedl se mírný vítr. Ale možná to byla jenom má představivost.
A zase. V parku, o něco blíže než minule, se něco přehnalo mezi stromy. Bylo to dílo krátkého okamžiku a navíc jsem se do toho místa zrovna přímo nedíval. Nepoznal jsem tedy, zda to byl člověk, zvíře či něco jiného.
Dech se mi zrychlil, skrýval jsem se za těžkými dveřmi a najednou jsem začal toužit po Rhiannině přítomnosti. Kdyby tu teď se mnou stála, cítil bych se mnohem lépe, mnohem bezpečněji. Nebál jsem se o ni, věřil jsem, že ona se o sebe dokáže postarat. Bál jsem se ale o sebe. Možná to bylo sobecké, ale přesně to jsem v ty okamžiky pociťoval.
Krev mi ztuhla v žilách, když jsem na ramenou pocítil dotyk cizí ruky.
„Kde je?“ vyštěkl. Když jsem se otočil, spatřil jsem zamračeného muže ve středních letech.
Nezmohl jsem se na odpověď.
„Neboj se,“ zopakoval mírněji, „kde je Rhiannon?“
„Kdo?“ vypravil jsem ze sebe, jen stěží mě mohl slyšet.
Ušklíbl se: „Vyřiď jí, že porušila pravidla. Vyřiď jí, že si pro ni přijdeme. Nemůže si dělat, co se jí zachce. Tohle je zvrhlost!“
Zvenčí se ozvalo zašustění. Pohlédl tím směrem. Také jsem tam automaticky otočil hlavu, ale hned jsem si uvědomil, co se stane. Před kostelem totiž nikdo nebyl, a když jsem se obrátil zpět, poznal jsem, že jsem již uvnitř sám.

& & &

Všechno ostatní se odehrálo tak rychle. Veškeré dění přede mnou probíhalo jako na filmovém plátně. Ačkoliv jsem byl pevnou součástí, nedokázal jsem nic ovlivnit. Jenom jsem se nechal unášet proudem děsivých událostí.
Zdálo se, že Rhiannon mé vyprávění přijala zcela klidně. Když jsem skončil, dokonce se na mě zase usmála svým typickým odzbrojujícím způsobem. Naznačila, že si z příhody nemám nic dělat. Vzala mě za ruku a zamířili jsme do jednoho z domů.
Vždycky mi s ní bylo krásně, ať už mi šeptala do ucha pár krásných slůvek, hladila mě po vlasech, nebo se jenom roztomile usmívala. Ale tentokrát byly všechny pocity snad tisíckrát silnější. A nic to nemělo společného se skutečností, že jsme noc poprve strávili spolu, beze všech zábran, v jedné posteli.
Bylo už k ránu. Kroužila mi prstem po spánku. Vždy, když jsem otevřel oči, abych jí pohlédl do obličeje, jemně na mě začala foukat. Uspávalo mě to.
„Slyšel jsi někdy o strážných andělech?“
Další zafoukání zabránilo mému překvapenému pohledu. Cítil jsem, že se usmívá a musel jsem se k ní přidat.
„Ten tvůj byl příliš slabý. Zamiloval se.“
Snažila se mi sdělit něco velmi důležitého. Věděl jsem to, ale přesto jsem usínal.
„Chtěl tě mít jenom pro sebe. Vytvořil vlastní svět a chtěl ho sdílet jenom s tebou.“
Cítil jsem, jak se propadám do hlubokého spánku. Zrovna ve chvíli, kdy jsem si to nejméně přál. Teď vím, že za to mohla ona. Přála si, abych usnul.
„Ale takhle to na světě nechodí. Takhle to nesmí chodit. Slabí musejí být potrestáni, aby neprovedli další hlouposti. Miluji tě, ale oni tomu říkají zvrhlost! Žádný další ochránce si nesmí dovolit to, co já.“
Zamračil jsem se, snažil jsem se probrat a posadit… ale ospalá temnota přikryla moji mysl a Rhiannin uslzený hlas už jsem slyšel jenom z dálky.
„Celé ty roky jsem byla u tebe. Chránila jsem tě. Milovala jsem tě a tys miloval mě, aniž bys o tom věděl. Copak jsem provedla něco špatného? Copak je krutého na tom, že dívka chce strávit život se svým chlapcem? Tohle si nezasloužíme…“

& & &

Bylo brzké dopoledne. Byl jsem již pár hodin vzhůru, ale stále jsem s Rhiannon zůstával ležet v posteli. Jednou rukou jsem ji objímal, druhou hladil vlasy, rozprostřené po mé hrudi.
„Rhiannon,“ hlesl jsem. V uších mi stále zněla její slova. Nejenom ta, která mi řekla, když jsem usínal. Vzpomínal jsem si i na spoustu dalšího, co mi vyprávěla později do mých snů. A jednotlivé věty se mi nyní znovu vybavovaly.
Milovala mě a chtěla být se mnou. Zničila mi život? Připravila mě o všechny známé? Ale dala mi poznat svoji skutečnou podstatu. Každý z nás máme svého ochránce. Ale já měl tu čest ho držet za ruku, hladit, líbat. Neznám krásnější pocit a možná to bude znít krutě, ale vyměnil bych ho za cokoliv jiného. Nelituji, že jsem ztratil všechny své blízké, protože jsem získal pár dní s Rhiannon. Svým druhým já.
Odrhnul jsem jí vlasy z čela a opět ji políbil. Jak byla krásná. Můj anděl.
Ale porušila pravidla a dala mi poznat věci, které měly navždy zůstat skryté. Porušila pravidla a musela být potrestána.
Avšak anděl, můžeme jim tak říkat, nemůže ublížit jinému andělovi. Rodí se a umírá s člověkem. Když jednomu z nich dojdou síly, oba zemřou. Když anděl sám ztratí zájem, člověk umírá.
Když chcete zabít anděla, zabijte člověka. Není to lidská bytost, ze které před vámi vyprchá život. Není to hromada masa a kostí. Je to anděl, který zklamal ve své roli ochránce. Pomalu opouští lidskou bytost, pláče, že ztratil svého nejbližšího. Protože každý anděl miluje bytost, která mu byla svěřena. Zabijte člověka a zabijete anděla. Proto smrt tolik bolí.
A proto měli zabít mě. Aby zabili Rhiannon.
A proto s nimi Rhiannon uzavřela tu strašlivou smlouvu. Nechají mě žít, to si přála ze všeho nejvíce. Může být šťastná, protože mě zachránila. Zachránila svoji lásku.
Ale cena je příliš vysoká. Proč jsi tolik zaplatila, Rhiannon? Copak jsi na mě nemyslela, copak já jsem tě nemiloval?
Hlava mi klesala na její rameno. Začal jsem plakat. Má duše byla mrtvá. Slzy mi stékaly po tváři, jedna po druhé dopadaly na Rhiannino holé tělo. Slaný potůček jí stékal po hrudi. Tam se vlil do řeky. Temně rudé řeky. Andělská krev.

& & &

Stojím uprostřed náměstí. Žádný člověk neprochází pod dlouhým podloubím, žádný pták nekřižuje jasnou oblohu. Rhiannon mě nechala samotného ve světě, který byl i pro nás pro oba příliš velký. Jak ji nenávidím! A jak mi chybí. Tak chutná samota!

Článek

Chicago, listopad 1928

Drobné kapky deště se na okamžik zjevovaly v bezprostředním okolí pouliční lampy. Ze tmy se zase vynořily až na zemi, kde každá z nich přidala jedno drobné šplouchnutí k velkolepé symfonii, kterou může zahrát jedině podzimní liják.
Na široké ulici bylo stále poměrně rušno. Občas po dlážděném povrchu s drnčivým rámusem projel automobil nebo proběhl promočený člověk. Zrovna před chvílí zde prošel, ruku v ruce, pár mladých lidí, kterým déšť ani trochu nevadil. Světlo z lampy jim na moment ozářilo rozesmáté obličeje, potom se hned rozplynuly v tmavé siluety ztrácející se v nočním dešti.
Na rohu zacinkala tramvaj a zabočila do ulice. Ve vozu byla tma, nebylo tedy možno rozeznat, kolik cestujících využívá jejího relativního pohodlí před cestou v lijáku. Projížděla svým pomalým tempem kolem vysokých domů.
Ted vyskočil záměrně poblíž světla. Podíval se na hodinky – pár minut po desáté. Přitáhl si límec dlouhého kabátu blíže ke krku, široký klobouk usadil pevněji na hlavě a svižným krokem pokračoval pár metrů ve stejném směru jako tramvaj. Potom zabočil do úzké ulice.
Zde už na Teda déšť tolik nemohl, na rozdíl od hlavní ulice zde však byla naprostá tma. Muž se této změny až zalekl a na okamžik se zastavil. Když si jeho oči alespoň částečně navykly, dal se zase do chůze, tentokrát již pomaleji.
Pokračoval úzkými uličkami ještě asi pět minut. Občas na některé z křižovatek mírně zaváhal, kudy pokračovat, ale nakonec vždy vyrazil správným směrem, krátkou cestu měl dokonale nastudovanou. V jednom zákoutí se jeho pohled střetl s nepříjemnýma očima skrčeného individua. Tedovi se v té chvíli silněji rozbušilo srdce. Má tohle za potřebí? Doufal, že výsledek bude stát za to.
Číslo 35? Konečně dorazil ke svému cíli.
Pomalu otevřel vchodové dveře. Mírně zaskřípaly, ale hluk padajícího deště byl silnější. Ted vešel do tmavé chodby. Na zemi se válelo několik pomačkaných výtisků novin, schody vedly nahoru. Přesně podle popisu.
Ted se zhluboka nadechl: „Fajn, jdeme na to,“ pomyslel si a vkročil na schodiště. Byla to otázka několika vteřin a už stál před oprýskanými dveřmi ve druhém patře. Opět se na chvíli zastavil, přivřel oči a snažil se uklidnit. Příliš se mu to sice nezdařilo, ale zaklepal.
Žádná odpověď. Nervózně se kousl do spodního rtu.
Po pár vteřinách klepání zopakoval.
Žádná odpověď. Vyhrnul si rukáv, bylo čtvrt na jedenáct. Přesně, jak si domluvili.
Znova zvedl ruku, aby zabouchal na dveře…
„No fakt že jo, vy jste snad vopravdu sám,“ ozvalo se v tu chvíli od schodiště.
Ted tím směrem zamžoural očima, ale okno na chodbě nepouštělo dovnitř příliš mnoho světla, rozeznával jenom obrysy.
„Pan Borowski?“ zašeptal Ted zmateně.
Druhý muž místo odpovědi škrtl zápalkou. Mihotavé světlo na okamžik ozářilo zarostlou tvář. Široký klobouk, podobný jako nosil Ted, nedovoloval pohled do očí. Muž zapálil cigaretu a pomalu z ní natáhl. Ted se upřeně díval na její rozžhavený konec, nic víc vlastně ani neviděl.
„Půjdeme ke mně?“ promluvil nakonec kuřák. Mluvil zřetelně, i když trochu chraplavě.
„Ano, já… právě jsem se snažil…“ koktal Ted a mávl rukou ke dveřím za sebou.
„Jo,“ zachechtal se druhý, „možná jsem se spletl, vlastně je to o dvě patra výše.“
Po těch slovech zmizel Tedovi z očí, jen ze schodiště se ozývaly pozvolné kroky.
Ted zavrtěl hlavou, ale neváhal, vydal se za mužem nahoru.

Borowski mávl rukou k jednomu z křesel. Ted pověsil na věšák za dveřmi svůj promočený kabát a klobouk, potom se dle pokynu usadil.
Druhý muž zůstal v plášti a klobouku. Rozsvítil tlumenou lampičku v rohu místnosti, z malé skříňky vytáhl láhev whisky a trochu jí nalil na dno dvou broušených skleniček. Jednu podal Tedovi, s druhou zamířil zpátky do křesla před lampičkou. S kloboukem na hlavě a světlem v pozadí šly rozeznat obrysy jeho tváře jenom s velkými obtížemi.
Oba ochutnali whisky.
Ted nervózně poposedl: „Pane Borowski…“
„Borowski? To už dávno nepoužívám. Kde jste to prosím vás vyčmuchal?“ přerušil ho muž.
„Je to přece vaše jméno?“ ohradil se Ted.
„Jo, to je,“ muž znovu upil ze své sklenice.
„Tedy pane…?“ Ted se významně odmlčel.
„No, jak mi všichni říkají?“
„Polák?“
Muž se znovu zachechtal: „Jo, Polák. Víte co, říkejte mi Henry.“
„Dobrá, Henry,“ Ted si přehodil sklenici z jedné ruky do druhé. „Jste opravdu z Polska?“
Muž se ušklíbl, ale neodpověděl.
„To s tím bytem… dobrý trik,“ pokýval Ted hlavou, „ale kde máte jistotu, že neprozradím ani tenhle.“
„Už tak s vámi dost riskuju,“ povzdechl si Henry. „Zítra už mě tu stejně nenajdete, jsem téměř přestěhovaný. A navíc… pro vás jsem cennější na svobodě než za mřížemi.“
„Hmm, asi máte pravdu,“ zamumlal Ted.
Déšť začal silněji bubnovat do okna. Oba muži se tím směrem chvíli beze slov dívali.
„Z jakého důvodu se stěhujete?“ optal se Ted potom.
„Vy se rád ptáte, že jo?“
„Od toho tu přece jsem,“ namítl Ted.
„Vážně?“ Henry dopil svoji sklenici. „No já uznávám, že jste dobrej. Vyčmuchat mě, zkontaktovat… každej polda v tomhle městě by si z vás mohl vzít příklad. Víte, já tyhle pisálky nemám moc rád. Ale vy jste mě nadchnul. Na novináře teda. Jo, nadchnul.“
Henry pozvedl sklenici na přípitek, ale pak si uvědomil, že už je prázdná: „Ksakru!“
Zvedl se a nalil si další.
„Mám o vás napsat článek, pak se musím ptát,“ namítl Ted.
Borowski zapadl zpátky do křesla: „To bych teda neřekl! Pokud vím, chtěl jste se se mnou sejít – a jsme tady?“
Ted jenom překvapeně zíral.
„Jsme!“ odpověděl si Henry sám. „Pak jste chtěl napsat článek, ke kterýmu vám mám dodat informace – ok, budu dodávat informace. Kde je problém?“
„Jaké informace tedy?“
„Zase se ptáte, chlape, vy jste dokonale zdeformovanej!“ zvýšil Henry hlas. „Víte, prostě mám zrovna chuť s někým pokecat, tak si toho važte a pište si poznámky.“
„Nikdy si nepíšu poznámky,“ odpověděl Ted odměřeně.
„Ok, jak myslíte,“ pokrčil Henry rameny. Z kapsy vytáhl další cigaretu a krabičku zápalek. Chvíli bez řečí pokuřoval a Ted se rozhodl nezasahovat.
„Podívejte,“ zamyslel se Borowski, „nechtěl jsem vás urazit. Nechci tady být za velkýho pána, ale karty jsou rozdaný – ať chceme nebo nechceme. Prostě jsem vám dovolil se se mnou sejít, což je dost velká pocta. Tak prostě pokecáme, vy si napíšete svůj článek a zase na to zapomenete. Jediný, co chci, abyste ze mě netahal rozumy. Copak si dva chlapi dneska nedokážou jen tak pokecat o počasí?“
„Povídal jsem si s Polákem o počasí – to asi zrovna není ten strhující nadpis, který jsem si původně představoval,“ řekl uštěpačně Ted, ale když viděl, jak Borowski ztuhl, okamžitě si uvědomil, že tady zachází až příliš daleko. Nesmí přestat myslet na to, s kým má tu čest. „Ale jak myslíte, bude samozřejmě po vašem.“
„Jo,“ protáhl jenom Henry, ale mluvilo to za vše. „Koneckonců, počasí se zlepšuje, vypadá to, že je po dešti.“
Ted si ho zkoumavě prohlížel.
„Asi si říkáte, co jsem to za člověka, viďte,“ pousmál se Henry, když vyfoukl oblak cigaretového kouře. „Nevěřte všemu,“ zarazil se a zvesela dokončil, „…co píšou. Ale to zrovna vám asi nemusím vykládat.“
„Podle policie toho máte na krku už docela hodně.“
„No jo,“ zachroptěl Borowski, „vždyť taky neříkám, že ne. Ale uvědomte si jednu věc…“ prudce trhl hlavou k oknu: „Slyšel jste to?“
„Ne, co?“ odvětil Ted, aniž by se v prvním momentě zalekl.
Henry vyskočil k oknu a opatrně nakouknul do ulice.
Ted znejistěl: „Něco se děje?“
„Furt se něco děje,“ odpověděl Henry mrzutě. „Vemte si plášť, projdeme se.“
„Cože?“ podivil se Ted a prudce se postavil.
„Jdeme, honem,“ špitl Henry, když procházel kolem novináře ven ke dveřím. Důraz jeho slovům dodal revolver, jenž se mu zablýskal v pravé ruce.
Ted na sebe hodil plášť s kloboukem. Velmi ho překvapilo, když na chodbě zamířili nahoru.
„Kam jdeme?“ zašeptal, když Henry otevřel kovové dveře vedoucí na střechu.
„Ticho,“ otočil se Henry a v očích se mu zlostně zablýskalo.
Vylezli na vodorovnou střechu domu. Teď po dešti a navíc s minimální viditelností to nebylo zrovna nejpříjemnější místo na procházku.
Domy zde stály jeden vedle druhého, takže nebyl problém přejít na vedlejší střechu. Potom seskočili asi o metr níže a po krátké dřevěné lávce přešli na další budovu. Zastavili se za širokým komínem.
„Jste si jistej, že…“ jakýsi hluk Henryho zase přerušil. Napjatě naslouchal. Poté pokračoval: „Jste si jistej, že jste sám?“
„Samozřejmě!“ vyhrkl Ted, srdce cítil až někde v krku. „Co se děje?“
„Není tu bezpečno,“ zabručel Henry a pokynul rukou k pokračování v chůzi.
Našli žebřík vedoucí dolů do boční ulice, Henry se přehoupl přes okraj a slézal dolů. Novinář ho téměř okamžitě následoval.
„Fajn, vypadá to dobře,“ říkal si spíše pro sebe Borowski, když se oba postavili dole na zem.
Tedovi se klepaly ruce a jen s obtížemi promluvil: „Myslím, že by bylo nejlepší, abych teď…“
Henry ho chytil za rukáv a táhl do pár metrů vzdálených vrat – průchod do dvora jednoho z domů zde byl otevřený, zastavili se zde, Henry si opět zapálil cigaretu.
„Přece jenom už bych raději…“
„Počkáme,“ zavrtěl Henry hlavou. Pravou rukou držel u úst cigaretu, v levé si pohrával s revolverem. „Přišel jste na návštěvu, tak si to teď užijte! Tohle je můj báječný svět, můžete o něm napsat článků, kolik se vám zachce!“
„Skutečně příjemné místo, ten váš svět,“ podotkl Ted.
„Nestěžuju si,“ ušklíbl se Henry.
„Copak jste nikdy nezatoužil po změně? Po normálním způsobu života?“
„Normálním způsobu? Co to melete?“ Borowski se zamračil.
„Po světě, kde žijí ostatní. Po světě, kde žiji já. Po světě,“ Ted s respektem ukázal na Henryho zbraň, „kde se nestřílí!“
„Jste blázen,“ vyštěkl Borowski, hodil cigaretu na zem a prudce ji zašlápl. „Díval jste se někdy kolem sebe? Svět, kde se nestřílí! Pche!“
„Možná, že vy sám ten obraz ničíte. Nebýt takových jako vy, žilo by se mnohem klidněji,“ Ted to řekl klidně, ale vyčítavě.
Borowski se kupodivu nerozčílil: „Tomu snad sám nevěříte.“
Ted si myslel své, ale Henryho nepřerušoval.
„My máme zbraně a neváháme je použít, policie je míří proti nám, národy střílí jeden po druhém… copak jste nezaregistroval válku? Co jsem já se svým ubohým revolverem proti tomu šílení, co ovládlo Evropu, co? Takže podívejte,“ Henry výhružně mával prstem Tedovi před obličejem, „nesnažte se to házet na mě. Ksakru, to se teda nesnažte!“
„Každý by měl začít sám u sebe,“ namítl novinář, ale hned se zarazil a vytřeštil oči, čekal přinejmenším ránu pěstí.
Jenže Henry už si Teda nevšímal, přitisknul se ke zdi a napjatě poslouchal přibližujícím se krokům. Ted se bez velkého přemýšlení schoval za něho.
Starší muž minul průchod a ani je nezaregistroval.
Ještě chvíli bezhlesně poslouchali, pak se zase uvolnili.
„Svět, v němž se nestřílí, hehe,“ poznamenal Borowski ironicky, „nesmysl.“
Ted měl konečně možnost prohlédnout si Henryho zblízka. Zarostlý obličej skutečně vypadal divoce, ale oči samotné vlastně nebyly tak zlé. Teď se leskly, jak zíraly kamsi do neznáma, Henry se zasnil.
„Byl to malej uzenářskej krámek, zrovna na rohu naší ulice,“ pokýval Borowski hlavou. „Maso, sádlo, jitrnice,…“
Ted zatím příliš nechápal, o čem Borowski mluví, ale se zaujetím poslouchal.
„Proháněli jsme se po té ulici s ostatníma klukama, a vždycky jsme se tam zastavili… zírali jsme do výlohy a sliny se nám sbíhaly při pohledu na ty všechny dobroty. Jaképak dorty a čokolády! Kus propečené klobásky, to je pochoutka!“
Někde zdálky se ozval hrom. Opět začalo mírně pršet.
„Moc si toho z dětství nepamatuju, ale tenhle krámek, ten se mi teda zapsal do hlavy, to vám řeknu. A ten pes. Starej vyhublej pes. Přikulhal se k masnýmu krámu a kulil očiska do výlohy stejně, jako jsme to vždycky dělali my. Bylo mě ho líto, víte… no prostě starej opuštěnej pes. My jsme teda moc do pusy taky neměli, ale bylo mi jasný, že tenhle hafák má hladovku už pár dní. Jen tak tam stál a díval se nahoru,“ Borowski si povzdechl a na pár vteřin se odmlčel.
„Zastavil jsem se kus od něj a pozoroval ho. Jak civí. Ani ne mlsně. Spíš smutně. Hlavu na stranu. Však to znáte. Byli jsme tam hrozně dlouho. On oči přilepený na výloze, já na něm. Jo jo, to byly tenkrát jinačí starosti. Dětský. Co mi je teď do nějakýho psiska, že jo?“
Ted se otočil do ulice a pozoroval dopadající kapky.
Henry pokračoval: „To byl můj dětskej svět, víte? Takovej, kde se nestřílí. Jsou totiž jenom dva takový světy, dětskej a zvířecí. Ale ten náš? Chlape, neblázněte! Tady je to ztracený a nic se na tom nezmění.“
„Koukáte na vše moc pesimisticky.“
„Jo, to asi jo. Už si toho moc nepamatuju. Jenom, že toho tuláka chytli. Co asi myslíte, že s ním bylo dál?“
Ted jenom naprázdno polkl.
„Vždycky, když jsem pak šel kolem toho krámu, zastavil jsem se tam. Ale už jsem neviděl všechny ty lahůdky. Jenom jsem si vzpomněl na toho psa. Takže, to by byl jeden z nejkrásnějších zážitků mýho dětství. Divný, co?“ Borowski si odplivnul. „To znamená, že už nechci slyšel o světě, kde se nestřílí, o krásným světě plným hodných lidí a vzájemnýho porozumění – to je blbost.“
Novinář přemýšlel, co by k tomu dodal, ale nic vhodného ho najednou nenapadalo. Zachtělo se mu už jít, zmizet odtud.
„Střílelo se, střílí se, střílet se bude. A buďme za to rádi,“ dokončil Henry. Revolver zastrčil do záhybu pláště a vyrazil do deště. „Jinak bysme se umlátili klackama,“ zaslechl ještě Ted a pak mu Borowski zmizel z očí.
Pár minut ještě stál v průchodu a sledoval kapky tančící po dlažbě. Žádný velký článek z toho asi nebude.
Přitáhl si plášť blíže k tělu a vydal se na druhou stranu než Borowski. Tedova silueta brzy zmizela za černým závojem noci.