Svatební den

Pro mě vlastně začal už ve středu, kdy jsem si v Hradci musela sbalit všechny věci, které budu potřebovat a vyrazila jsem do Olomouce. Z úterka na středu byla jediná noc před svatbou, kdy jsem nemohla spát, protože jsem se bála, abych něco nezapomněla :) Ve čtvrtek jsme s mamkou jely vyzvednout šaty do Caxy. Nakonec jsem si brala jen moje svatební, boty, závoj a navíc deštník, aby se fotografům líp fotilo. Mamka si ve čtvrtek koupila pro sebe nové, které stály stejně, jako to půjčení v Caxe. V pátek jsme ráno jely pro výslužky k Benešům a odvezly jsme je do Bystřice. Odpoledne přijel Martínek a přesunuli jsme se se vším, co jsme si u mamky skladovali, do Bystřice. Pan ředitel si na nás udělal čas a zkontroloval s námi všechno, co jsme chtěli půjčit – dataprojektor na prezentaci fotek, bedny k noťasu, abychom mohli pouštět hudbu… Já jsem taky jedním očkem mrkla na výzdobu, která se mi moc líbila. Škoda, že taková nebyla i v sobotu :( To tam totiž naplácali i mísy s ovocem, cukroví a slané, takže samotná výzdoba úplně zanikla, což jsem nemohla tušit… Naštěstí v sobotu mi to bylo úplně jedno….A šli jsme spát :) Vlastně ještě ne, ještě mi Martin prozradil, že nás bude oddávat pan Jahoda, ale pšššššt, to jsem neměla vědět! Ale aspoň jsem mohla v klidu usnout a víc jsem se těšila :)
V sobotu ráno jsme s mamkou a Maruškou vyrazily na 8:00 ke kadeřnici a nechaly se učesat. Můj účes nakonec vypadal úplně stejně, jako na zkoušce, akorát mi navíc vytáhla dva pramínky kolem uší. Co už, když se neumím vyžvejknout, co chci….teď už jsem si našla fotku na netu, tak až se budu vdávat příště :D Nebyla jsem nespokojená, jen teď už vím, že to šlo i jinak…

Svatební prsteny

V 9:00 jsme už byly zpátky v Bystřici. Kluky jsme vyhodily k Marušce a Péťovi do vedlejšího pokoje, aby se taky pěkně nastrojili  a čekaly jsme s mamkou na slečnu vizážistku. Já jsem si ještě dala sprchu, což byl s tím účesem adrenalin, zvlášť, když sprcha tekla jinudy, než měla :D Slečna (taky Lucka) dorazila před 10 a pustila se do práce, namalovala mi hezčí obličej :) Trvalo jí to asi půl hodinky, pak ještě líčila mamku. Mezitím někdo přinesl na recepci kytky od paní květinářky a Peťa mi donesl květ pod prstýnky, takže jsem ještě aranžovala prstýnky do misky.

Svatební kytice

Slečna Lucka s námi naštěstí ještě zůstala, chtěla mě vidět v šatech, takže nám s mamkou pomohla. Lezla jsem do nich vrchem, i když by se mělo spodem, ale potom, co jsme to s mamkou den předem zkoušely, jsem to zavrhla, rozmazalo by se mi úplně všechno a česat bych se ani nemusela :D Takže do šatů jsem se nasoukala a dámy šněrovaly. Dost blbě se v tom dýchalo, drát mě škrábal na pravé plíci, ale tak co bych pro ženicha neudělala, že? ;)  Ještě přišla nakuknout Ivča s půjčeným Jindříškem, což mě potěšilo, ani jsem neměla čas být nervózní.

No a pak už jsem prozvonila Martina, že si pro mě může přijít :) Přišel i s kytičkama, pro mamku i pro mě. Pozor, fialové vážně nebyly… Až v pondělí jsem pak zjistila, že mi paní květinářka psala mail, že přišly jiné, tak ať se nedivím. No, divila jsem se jen trochu :D Na velké divení totiž nebyl čas. Peťovi jsem vrazila misku s prstýnkama, chudák nevěděl, co s tím bude dělat. No, to já taky ne… A šlo se na věc.

Čekání na obřad

Před obřadem

Sešli jsme dolů k recepci a vyzvedli si všechny svatebčany, kteří se mezitím ubytovávali a scházeli v restauraci na občerstvení. To měli pod palcem kluci, takže podrobnosti nevím. Svatebčané áchali a óchali, jak nám to sluší, díky (i když je mi jasné, že je to tak na každé svatbě :D)! Pak jsme se pomaličku začali odebírat za zámek, kudy se vchází do obřadní síně. Už bylo pěkné vedro, docela jsem se těšila, až se napiju. (A nadechnu, večer :D) Chvilku jsme museli čekat a pak už si nás paní matrikářka zavolala. Napřed svědky, těm asi řekla tajné heslo a potom zbytku vysvětlila, jak mají jít a stát. To jsem moc nevnímala, ještě že mě taťka vedl. Pak už šli všichni do obřadní síně a my s taťkou najednou taky. Ulička mi připadala moc krátká a co hráli hudebníci fakt nevím. Zastavila jsem se u Martina a kousek couvla, abych nestála hned u stolečku, čímž jsem si přišlápla vlečku. A tak ji mám na všech fotkách pěkně zmuchlanou pod sebou, jupí. Co už. Obřad byl super, místy jsem se musela smát, místy jsem si pro jistotu říkala „Kočka leze dírou“, abych paní matrikářku nevnímala, protože to bylo moc dojemné a když už jsem si za ten xicht zaplatila, přece si ho nerozmažu, ne? Takže nevím, co říkala, ale pocit jsem měla dobrej ;) No a proslov pana Jahody neměl chybu, osobní, i když nás neznal, vtipný i vážný. Svatebčané se taky bavili, takže spokojenost!

Skupinové foto

Po obřadu jsme si připili šampaňským (konečně něco tekutého) a vyrazili ven na focení. Napřed jsme dělali společnou fotku, na kterou jsme museli čekat, protože mamka utekla dát Rupcům výslužku, takže mezitím vznikla „zkušební“ fotka bez tchýně, kterou si Martin nechá jednou zarámovat :D A pak jsme svatebčany propustili se svatebními novinami a my se šli fotit do amfiteátru a parčíku. Na začátku s rodiči a se svědky a pak už sami. Fotografové byli bezva, moc nám neříkali, co máme dělat a jak se postavit, což na jednu stranu bylo fajn, fotky jsou přirozené, na druhou stranu nás třeba nenapadlo si ani na jedné fotce dát pusu. (Bylo fakt vedro a nějak jsme neměli touhu se k sobě lepit i jinou částí těla než rukou :D)

Před druhou hodinou nám už připadalo focení dlouhé a nechtěli jsme, aby na nás svatebčané čekali, takže posledních pár momentek a Martin šel svatebčany vyhnat zase před hotel, kde se konalo oficiální uvítání a svatební zvyky.
Všichni dostali na uvítanou slivovičku a my s Martinem ještě jednohubku (která mi pěkně drhla v krku (jo, bylo FAKT VEDRO)), ale když jsem chtěla zbytek vrátit na talíř, slečna s ním moc hezky třískla na zem. Fakt jsem se lekla, i když jsem věděla, že tenhle zvyk bude! Donesli nám smetáček a lopatku a Martinovi nasadili kouli na nohu. Já jsem držela lopatku a Martin nametal střepy.

Koule na noze a rozbitý talíř

Pak jsem lopatku odevzdala a sháněla se po klíči od té koule. Ale ouha, ten byl prý na té lopatce. Do dneška nevím, jestli si pan ředitel dělal srandu, nebo jsem ten klíč přehlédla, každopádně Martin s tou koulí musel dojít až do prvního patra do sálu. A do půlky schodiště mě ještě nesl v náručí! (Pak už jsem se bránila, bála jsem se, aby ho nekleplo (bylo totiž fakt vedro)). Svatebčané se začali usazovat kolem stolu (jmenovky se líbily, jupí), výzdoba se nelíbila nevěstě. Já jsem šla poprosit pana ředitele o klíček a Martina jsem osvobodila. Potom jsme už usedli ke svatebnímu stolu a propustili profi fotografy. Na scénu nastoupil další fotograf – Péťa – tímto mu děkujeme za skvělou dokumentaci zbytku našeho svatebního dne!
Když už byli všichni usazení, pan ředitel nás znova uvítal a předal slovo taťkovi, který pronesl pěkný přípitek. Pak nám všichni zazpívali a mohli jsme se pustit do jídla.

Osvobození
Bryndák

Napřed předkrm (škoda, že jsem nemohla v sedě jíst, protože jsem měla tím drátem přepůlenej jícen). Pan ředitel nám nechal uvázat kolem krku bryndák, který nám nechala Maruška vyšít a dal nám na výběr, jestli chceme jíst polévku jednou lžící nebo dvěma? To jsem se zarazila – domlouvali jsme se na jedné. Tak jsme řekli, že jednou. No a on nám ukázal tu druhou možnost – čajové lžičky :) Dostali jsme polévku, poctivě jsme snědli pár lžic (měli jsme s Martinem obří mísu). Hlavní chod byla kuřecí prsíčka se šunkou – mňam, teď bych si je dala!!! Ale bylo fakt vedro a měla jsem ten drát v trávicích cestách, takže smůla…. Prej to bylo dobrý…

Svatební polévka

Cikáni

Děravé kalhotky

Po hostině se Maruška s Péťou vytratili a místo nich dorazili Cikáni! Jeden kradl hostům kabelky a Cikánka nám nabízela věci potřebné pro domácnost. Mě nejvíc zaujaly děravé kalhotky bombarďáky na svatební noc a mýdlo s jelenem. Svatebčané se dobře bavili a my s Martinem taky! Děkujeme našim spoluobčanům za návštěvu! :)
Potom jsme poslali různé posly dolů do restaurace pro holky (a kluky), několikrát, moc se jim za náma asi nechtělo ;)

Krájení dortu

A krájeli jsme dort. Taky moc dobrý – medovník a Benešovi nezklamali! Po dortu Martin pouštěl dojemnou prezentaci fotek z našeho dětství a mládí – mám šikovného manžela! (prezentace ve formátu OpenOffice je ke stažení zde, bohužel bez hudby. Pokud OpenOffice nemáte, můžete zkusit vyexportované PDF, ovšem to je i bez pohybu a s občas překrytými obrázky) A následoval svatební tanec – měli jsme nacvičený úžasný waltz, ale ne ve svatebních šatech :D Nečekala jsem, že nebudu moct dělat dlouhé kroky. Takže to asi vypadalo jako ploužák, ale užili jsme si to :)

Ivča recituje

Taky nechyběl únos nevěsty! Protože ale ženich neměl auto a navíc nezná Olomouc, bylo celkem bezpředmětné jezdit někam pryč, proto jsem byla unesena do sklepa. V tom vedru moc příjemné! Slečna servírka nám tam donesla slivovičku a pěkně jsme si tam s klukama povídali, než mě Martin „vysvobodil“. Musel pomocí nápověd uhádnout, kde jsem – škoda, že jsem neviděla Ivčino vystoupení :))

Podplácení únosce
Podplácení únosce
Únos nevěsty
Osvobození nevěsty
Píchání o svatební noci

No a pak byla až do sedmi volná zábava, kterou každý trávil po svém, například svědci zapíjeli naši nesvobodu :D V sedm jsme vyhlásili tombolu, měla úspěch – děkujeme internetu za inspiraci! ;) To už jsme byli s Martinem převlečení, hurá, mohla jsem se najíst :)) (Výhoda svatby pod jednou střechou – sprcha o patro výš). Poté jsme se postupně přesouvali na terasu, kde bylo dýchatelněji a tvořily se malé skupinky, až učitelky zavelely a utvořila se velká skupina. Peťa hrál na kytaru a ostatní zpívali, je fajn mít tolik kamarádek učitelek, všechny to umí! Bratře a holky (a ostatní samozřejmě) – díky! Zlatým hřebem večera bylo rozbalování dárku od Verunky a Romíse. Malá krabička se dvěma špendlíkama a mega bedna, kterou kluci nesli, jak kdyby měla sto kilo. Celé odpoledne jsem přemýšlela, co v ní je. Než jsem ji zvedla sama ;) Byly v ní nafouknuté balónky a v nich peníze! Děkujeme, díky vám jsme si o svatební noci zapíchali ;)

Vypouštění lampionu

S postupujícím večerem klesala hladinka alkoholu v lahvích a rostla v krvi přítomných, zvláště některých ;) Kolem deváté nám ještě přišel pán na terasu grilovat maso a klobásky. Mňam! Potom nás ještě čekala soutěž, kterou připravil Péťa. Každý zvlášť jsme s Martinem museli odpovědět na několik otázek o tom druhém, aby bylo vidět, jak dobře se známe. Potom se hodnotilo, jak jsme se shodli. A zase se zpívalo a tančilo, někdo si umýval nohy v kašně a pak se postupně začalo osazenstvo rozcházet domů. Takže jsme ještě vyhlásili vypouštění lampiónů, nechali si napsat přání a šli hromadně před zámek pouštět. To byla romantika!
Kolem třetí se svatebčané rozešli do domovů a pokojíčků a my s Martinem se pustili do rozbalování svatebních darů a přepočítávání peněz (abychom věděli, koho ještě ráno zkásnout :D), to byla svatební noc! Tímto všem děkujeme za svatební dary, největším darem bylo to, že jste byli s námi!
Ráno jsme vyskočili jako rybičky (někteří vypadali jak po absolvování tréninku na kosmonauta) a šli jsme na snídani, kde jsme se se všemi rozloučili a postupně hosty vyprovodili.
Oběd jsme ještě taky dostali na zámku – měli jsme kachnu, moc dobrá!!! Potom jsme všechno, co zbylo, nacpali do Felinky a odjeli k mamce na kafčo. Tam se hoši dospali a odpoledne Hradečáci odjeli domů. Já jsem ještě v pondělí jela vrátit šaty a tím naše svatba skončila. Závidím všem, kteří to mají teprve před sebou, protože pro mě to opravdu byl nejhezčí den života!

Děkujeme všem, kteří jste byli s námi, protože bez vás by to takové nebylo! DĚKUJEME!!!

Dospávání

Svatební přípravy

Článek na téma „Jak to všechno začalo“ si můžete přečíst v našich svatebních novinách – kdyby náhodou někoho z přítomných napadlo se nás ptát, jak jsme se vlastně seznámili, tak abychom neměli šanci tvrdit každý něco jiného ;) Noviny jsou ke stažení zde.
Poté, co jsem v květnu byla požádána o ruku a nadšeně jsem souhlasila, začalo plánování svatby. Nejprve jsme chtěli dodržet termín „do roka“, ale vzhledem k tomu, že ve školním roce by to pro mě bylo komplikovanější a taky holky by nemusely mít kvůli škole čas, termín jsme si posunuli na prázdniny. Svatbu jsem chtěla v Olomouci a do fialova a Martin s tím naštěstí souhlasil. No a Velká Bystřice se sama nabízela – všechno pěkně pod jednou střechou, žádné přejíždění. Perfektní hlavně proto, že by nám na přejezdy chyběla auta. Takže jsem aktivně už v červnu zavolala na matriku, kde jsem hodně pobavila paní matrikářku tím, že chci zamluvit termín na PŘÍŠTÍ červenec…A tak se „aktivní“ část příprav posunula až na leden. Ach jo, tak jsem se těšila, že budu něco dělat a ono nebylo co! Do té doby jsem tedy alespoň pátrala na internetu a vybírala šaty a hledala inspiraci na účes, kytku, dort, výzdobu…

V lednu jsme domluvili s paní matrikářkou termín – 10.7.2010 ve 13:00. Čas jsme potom raději posunuli už na 12:00, aby nám hosté nepadli hlady (a my taky) ;). A já jsem si konečně mohla jít vybrat šaty! Telefonicky jsem si taky domluvila paní kadeřnici v Koruně a slečnu vizážistku, naštěstí měly obě v ten den čas. Taky jsme si domluvili fotografku, která nám byla doporučena V Bystřici. A v únoru jsem jela s mamkou do svatebního salonu Caxa vybírat šaty. Měla jsem asi patery vyhlédnuté přes internet, bohužel, byla jsem na ně moc malá :( Takže mi paní donesla asi čtvery podle jejího výběru, mezi dvěma jsem se rozhodovala, až jsem se rozhodla :) A myslím, že dobře… Pohodlné sice nijak extra nebyly, což jsem zjistila až když jsem se do nich oblékla na svatbě, v salonu jsem v nich nebyla takovou dobu, ale líbily se mi. A cena za půjčení byla hooooodně sympatická :)) Je trochu škoda, že se mezi těmi šaty člověk nemůže procházet a vybírat jak v obchodě, zvlášť, když nemá přesnou představu, jako já :) Pak jsme šly vybírat ještě šaty na převlečení (zdarma ke svatebním) a šaty pro mamku. Vybrala si dva kostýmky, na ty jsme měly 50% slevu. Já jsem si koupila i spodní prádlo a punčochy a po téměř třech hodinách jsme odcházely. Paní s námi celou dobu poctivě vydržela, je jedna z mála sympatických, co tam pracují, tak jsme se jí nechtěly pustit :D První věc (a asi nejdůležitější pro nevěstu) byla zařízená. To, že jsem pak až do července přemýšlela, jestli jsem si vybrala dobře, nebudu rozepisovat :D A Martinovi jsem je ukázat nesměla a TAK MOC jsem potřebovala znát jeho názor!!! Druhý den jsem se pak ještě pro klid duše byla podívat v salonu Ariana, kde jsem si nakonec koupila šaty na převlečení (doufám, že je ještě někdy využiju;)).

Svatební oznámení

Další věc, kterou jsme už mohli zařizovat, bylo oznámení a prstýnky. Oznámení jsme si vybrali v jednom svatebním salonu v Hradci, celkem jsme se shodli ;) A prstýnky? Věděli jsme, že chceme z bílého zlata a ne jen hladké. Takže jsme obešli pár zlatnictví, až jsem se do jedněch zamilovala… Bohužel, Martinovi se nelíbila šilhající paní prodavačka a její manžel pravděpodobně z Ukrajiny :D Tak jsme šli do dalšího zlatnictví kousek vedle, tam jsme si taky vybrali, ale zkoušet jsme šli až druhý den. No a kdo stál za pultem? Ano, ten pán z Ukrajiny :D Už jsme ale byli rozhodnutí, takže jsme prstýnky vyzkoušeli, objednat jsme ale museli přijít znova, když tam byl „někdo z těch mladejch, co umí anglicky“, aby nám to objednali dobře.

Srdce - poděkování

A teď jsme měli před sebou 3 měsíce, kdy se nic nezařizovalo. Byla jsem z toho trochu nervózní, chtěla jsem už mít všechno domluvené a vědět, jak to bude, abych to mohla pustit z hlavy. Ale všude nám řekli, že se máme přijít domluvit nejdřív 14 dní předem… Tak jsem se pustila do shánění věcí na výzdobu – původně jsem myslela, že tohle zařizovat nebudu – stačí říct barvu a v hotelu nám vše připraví. Od pana ředitele jsme se ale dozvěděli, že má snad všechny barvy na výzdobu – kromě fialové, takže jsem si na netu objednala vizelín a organzu, ubrousky jsem sehnala v Tescu a v Ikea jsem koupila svícínky. Ve škole jsem poprosila jednu maminku, která krásně zdobí perníčky, jestli by mi nevyrobila jmenovky a souhlasila, na konci školního roku jsem si odvezla krabici s nádherně nazdobenými malými srdíčky a s děkovnými srdíčky pro maminky. Dokonce nám navíc vyrobila holubičky pro štěstí.

Perníkové holubičky
Výroba vývazků

Aby se naši hosté nenudili, rozhodli jsme se zařadit na svatbu i tombolu. To nebylo nic náročného, nápady jsem stáhla z netu, přiznávám. Jeden den jsme vyrazili do Tesca a většinu věcí jsme nakoupili (tolik kravin najednou jsem nikdy nekupovala…). Taky jsem vyráběla vývazky pro všechny svatebčany, kupované by vyšly dráž…
Někdy na jaře jsme šli koupit Martinovi oblek, košili a boty. To nijak náročné nebylo. Když jsem si ho pak doma v tom obleku prohlížela,zjistila jsem, že budu mít nejhezčího ženicha :D
V dubnu nám fotografka napsala, že z vážných důvodů nemůže fotit naši svatbu a dala nám kontakt na dalšího fotografa, který má zkušenosti v Bystřici. Mně se ale nelíbily jeho fotky, takže jsme hledali někoho jiného, až jsme našli MamaFoto, manželský pár. Naštěstí měli ještě v náš termín čas. Bezvadní lidé, doporučuji!
Na konci května jsme s Martinem jeli do Bystřice na matriku. A už to začalo být vážné :D Bohužel jsme se dozvěděli, že si nemůžeme pustit při obřadu skladby, jaké chceme, ale že nám bude hrát pan  varhaník. Paní matrikářka byla tak hodná, že nám okopírovala seznam skladeb, které pan varhaník hraje, takže jsme se to nemuseli učit rychle zpaměti :) Když mu pak Martin volal, řekl nám, že skladbu, kterou chceme, sice umí, ale na naší svatbě hrát nebude a informaci předá. To už jsem se jen smála a byla jsem děsně zvědavá, co nám nakonec budou hrát…

Odpoledne jsme jeli na zámek za panem ředitelem domlouvat podrobnosti samotného svatebního dne. Vpisoval si do x let starého formuláře poznámky, čímž vzniklo něco, co mělo na začátku jinou informaci, než na konci, což se ale později bez problémů vyřešilo.

Česání

Na začátku června jsem jela ke slečně vizážistce na zkoušku líčení. Pro mě zážitek – nikdy jsem se nelíčila, takže jsem měla pocit, že koukám do zrcadla na někoho cizího. Trochu jsem se bála, že se pak Martinovi nebudu líbit, až mě uvidí :D Domluvila jsem si rovnou i nehty, abych si je nemusela lakovat sama, to by asi nedopadlo dobře. :) V půlce června jsem jela na zkoušku účesu – věděla jsem, jak by to zhruba mělo vypadat, ale nějak jsem to nedokázala přesně popsat. Paní kadeřnice mi udělala během pěti minut drdol, který se mi líbil, ale chtěla jsem ještě dodělat a pozměnit některé detaily. To ale říkala, že vyřešíme, až mě bude česat „na ostro“. Tak jsem doufala, že se to fakt povede. A mohla jsem si oddechnout, dvě další věci zařízené. Kytky jsem domlouvala s paní květinářkou přes mail, naprosto perfektní spolupráce. Chtěla jsem kytici do fialova a vymyslela jsem si gerbery. Ty prý fialové neexistují, ale paní květinářka byla tak úžasná, že mi poslala internetovou stránku, kde jsou všechny druhy gerber a já jsem si vybrala druh, který vypadal nejvíc fialově.
Poslední, co nám ještě zbývalo, byl svatební dort a cukroví. To nám domlouvala moje mamka u Benešů týden před svatbou. (Dřív to opět nešlo.) Dort jsme si nechali dělat medovník (víkend předtím jsme ho jeli ochutnat na Kopeček do cukrárny), na výslužky stačilo nahlásit počet malých a velkých krabiček a na hostinu počet kousků cukroví na hosta. Doporučovali 3 kousky, mamka objednala 5. (Kdyby byla svatba v zimě, asi by se to snědlo, v tom horku by ale stačily ty 3…). Druhy cukroví vybrali u Benešů sami.
Nesmím zapomenout poděkovat mamce Táně za skvělé taxikářské služby, bez kterých bychom nestíhali zařizovat tak pružně a efektivně :) Děkujeme!!!
A teď už jsme se mohli klidně začít těšit na náš den D.

Berlín

Ubytovna u Wannsee

Již dávno tomu je, co jsme se vypravili s Lucinkou do Berlína. Přesněji letos o jarních prázdninách. A protože jsem tvor velmi líný a ještě více zapomnětlivý, píšu článek až teď. Výhodou takového zpoždění bude pro případné čtenáře jeho stručnost a jistota, že v něm budou obsaženy pouze ty nejdůležitější informace, protože nic jiného mi v hlavě nezbylo.

A tak by mohl článek skončit :-)
Ale naštěstí mám fotky, takže to pomocí nich tak trochu zrekonstruuji.
Čili středa 3.2.2010 – sobota 6.2.2010, Berlín.
Sbalili jsme si svých pár švestek, sedli na vlak a vyrazili. Do Berlína, hlavního to města velkoněmecké říše, jsme dorazili někdy odpoledne. Na nádraží jsme se nakonec úspěšně zorientovali ve zdejších rychlících, pomalících, S-bahnech, U-bahnech a jiných bahnech, sedli na S7 (neboli eSSedmičku, jak tomu my Berlíňáci říkáme) a frčeli si to směr Nikolassee. Ne zrovna v centru, spíše někde na půl cesty mezi Berlínem a Postupimí, ale jednoduše dostupné a hlavně levné ubytování v DJH Jugendherberge Berlin Wannsee – http://www.jh-wannsee.de/ – obyčejný pokoj s vlastní koupelnou, co víc si můžeme přát?
Večerní Berlín

Hodili jsme si tam věci a honem ještě do města, ať toho stihneme co nejvíce. Tuším, že ze Zoologischer Garten jsme jeli autobusem 100 či 200 (zkusili jsme během těch pár dní oba), protože tyto linky vedou nejatraktivnějšími oblastmi města. Navíc jsou dvoupatrové, takže jsme se hezky mohli usadit dopředu nahoru a kochat se výhledem. Jako jízdenky jsme využívali třídenní Berlin Welcome Card, umožňující kromě neomezeného cestování po Berlíně a okolí navíc ještě nějaké speciální slevy.

Prohlédli jsme si severní a východní centrum Berlína, brzy se setmělo, tak jsme se mohli pokochat osvícenou televizní věží, červenou radnicí (Rotes Rathaus), Marienkirche, apod.
Braniborská brána

Druhý den jsme kromě prohlížení památek věnovali nějaký čas i keškování, i když závratné úspěchy jsme v Berlíně nezaznamenali, spíše jsme chtěli čas věnovat prohlídce města jako takového. A jaká by to byla návštěva, kdybychom se nestavili u Reichstagu. Všude kolem hodně sněhu, pěkná podíváná. Mimochodem, jestli si ještě minulou zimu vybavíte, sněhová nadílka byla opravdu veliká. A oproti našim českým městům můžeme říci, že v Berlíně to moc nezvládali. Když je hodně sněhu, tak je hodně sněhu, to se nedá nic dělat, ale uklouzané chodníky bez jakéhokoliv posypu nás trochu překvapily. My „mladí“ jsme měli co dělat, abychom přežili, takový běžný milý německý důchodce podle mě neměl šanci někam dojít.

Pergamonmuseum

My ovšem pokračovali v prohlídce těch nejznámějších památek, od Říšského sněmu jsme zamířili k Braniborské bráně. Nenechali jsme si ujít ani památník sovětských hrdinů :-) No jo, kvůli kešce… (ovšem bohužel nenašli). Dále následovalo pár dalších kostelů během naší prohlídky oblasti Tiergarten. A protože jsme si koupili Museum Pass, opravňující ke vstupu zdarma do desítek berlínských muzeí, stavili jsme se na skok i v muzeu hudebních nástrojů. Bylo jich tam opravdu spousta, navíc zrovna zdejší pan hudebník předváděl skupině dětí hru na takový nějaký obří kladkobřinkostroj.

Nemohli jsme vynechat ani Potsdamer Platz s moderními mrakodrapy, Sony Centrem a zbytkem berlínské zdi. Následovala fotka u checkpointu Charlie, v minulosti nechvalně proslavenému přechodu mezi východním a západním Berlínem. No a protože tento den byl muzejní, nasměrovali jsme naše další kroky do židovského muzea, které je skutečně obrovské. V tomto klenotu moderní architektury (jak se to tak říká) je ve dvou patrech popsaná historie Židů od dob dávných až do současnosti. Některé části expozice jsou skutečně působivé, bohužel jsme neměli tolik času, abychom se někde mohli zdržet příliš dlouho.
U slavného berlínského dómu jsme shlédli desítky sněhuláků a už hurá na muzejní ostrov, na který jsem se tolik těšil (jsem úchyl, ano). První přišlo na řadu Altes Museum se starověkými, hlavně řeckými sbírkami. Poté Neues Museum, nedávno zrekonstruované, které se hodně věnuje egyptským i jiným africkým sbírkám, ale i historii Berlína. Vyvrcholením je samozřejmě slavná Nefertiti, kterou už jsem se trochu bál, že neuvidím. No a Pergamonmuseum, jež jsem toužil spatřit již jako malé dítě, když jsem listoval zaprášenými knihami… :-) No tak nějak to bylo určitě… Každopádně jsem konečně na vlastní oči spatřil pergamský oltář či Ištařinu bránu z Babylonu.
Zámek Sanssouci

To by z muzeí bylo asi vše, proč více zbytečně trápit svoji budoucí ženu :-) hurá do ulice Unter den Linden, do ulice, kde sníh padá z oblohy a méně často, ale ve větším množství, i ze střech. Co jsme si dali dobrého už nevím, ale vím, že to bylo poslední navštívené místo druhého dne v Berlíně, takže honem zpátky k jezeru Wannsee a nabrat sílu na další den.

Ten jsme zahájali jak jinak než příjemnou půlhodinkou v jídelně, kde jsme si nabrali všeho co nejvíce a ještě jednou, a ještě támhleto. A přidám si i tohle. A tak se to má dělat, že. No a pak jupí do Postupimi, kam nám z našeho strategického umístění jel opět hezky přímo S-Bahn. Pak ještě autobus (naše Welcome Card platila i v Postupimi) a už jsme byli v krásném parku Sanssouci. Když jsou zdejší zahrady rozkvetlé, trávníky zelené, musí to být nádherná podívaná, protože i za bílé zimy, kdy jsme měli tu čest my, to stálo za to. Park je veliký a je v něm rozmístěno několik nádherných staveb (a kešek ;)), jako je Neues Palais, Orangerie nebo samotné letní zámecké sídlo Sanssouci, které jsme si prohlédli i zevnitř s audioprůvodcem.
Kaiser-Wilhelm-Gedächtniskirche

Potom jsme prošli skrz Postupim – náměstí, kostely, brány, radnice, zpátky na vlak a do Berlína, v jehož západní části nám zbývalo z nejznámějších památek navštívit zámek Charlottenburg. Socha velkého kurfiřta byla obskládána závějemi sněhu, žádný problém pro nás. Pak návštěva toalet – aha, každou kravinu psát nemusím, že? – a Kaiser-Wilhelm-Gedächtniskirche, známý kostel, jehož jméno jsem se dokonce naučil nazpaměť. Kostel byl zničen při bombardování v roce 1943, jako památka byla ponechána věž s poničenou střechou. Vedle potom vyrostla nová moderní zvonice.

A jako já jsem úchyl na historická muzea, Lucinka je zase úchyl na nákupní domy, proto jsme navštívili i známé KaDeWe, největší obchodní dům v Evropě. Z toho si nic nepamatuju :-)
Čtvrtý, tedy poslední, den jsme už s batohy opustili ubytovnu a dojeli k památníku berlínské zdi, kde se v současné době zpětně rekonstruuje jakožto památník berlínská zeď, která byla dříve stržena. Na blízkém hřbitově jsme potom našli naši jubilejní stou kešku.
A závěr patřil zvířátkům, tedy berlínské ZOO. I v té zimě jsme jich viděli hodně, venku i v pavilonech. Veškeré naše putování je zdokumentováno ve fotogalerii, kde si můžete prohlédnout podrobnosti. Nám už zbývala jenom poslední cesta na Berlin Hauptbahnhof (kešky, kešky…) a pak zpátky do té naší Tschechische Republik.
Bivoj

MTP 2009 – Měsíc

Rok utekl jako voda, Gandalf mi dal povolení a já tedy vkládám povídku, se kterou jsem se na SASPI.cz před pár dny umístil na celkem ucházejícím prvním místě v MTP 2009 :-P Zadané sci-fi téma bylo „Měsíc“. Vítězství tedy překvapivě obhájeno, za rok už s tím nepočítejte ;-)

Sobota 10. července, 17:00
„Život na Měsíci je stejný jako Měsíc sám. Pustá koule, samý prach. Člověk nemůže vyrazit ven, aby se proběhl. Všechno, co kolem sebe vidíme a slyšíme jsou jenom budovy a jejich slavná umělá gravitace. Nic není skutečné jako na Zemi, všechno je jenom náhražka. Nebo to není vůbec. Nuda, neskutečná nuda. Stačí si vzpomenout na cokoliv z toho, co nás doma opravdu bavilo a co mělo skutečný smysl. Tady to nedostanete. Pustá koule, samý prach.“
David seděl se skloněnou hlavou, bezvýrazný pohled směřoval ke svým prstům položeným na desce stolu.
„Prosím, můžete si to přečíst sám,“ řekla a položila papír před něho.
Zvedl oči a chvíli se na ni upřeně díval. Tak bezvýrazně, že jí po zádech přejel mráz. Potom sklonil zase hlavu dolů a povzdechl si: „To je v pořádku.“
„Já tedy,“ zakoktala, trochu vyvedená z míry, „nemyslím si, že je to špatná práce. Na chlapce jeho věku jistě nadprůměrná. Slovní obraty jsou vyvedené, třeba tady…“ ukázala na papír tužkou, „Nuda, neskutečná nuda. Opakování slov za účelem…“ zarazila se, čím více na její slova nereagoval, tím více trapně si připadala.
Povšiml si malého stroupku na levém ukazováku. Seškrábl si ho druhou rukou a pak si začal prst mnout. Zdálo se, že učitelku vlastně vůbec nevnímá.
„Co chci říct,“ pokračovala po chvíli, „dala jsem mu samozřejmě jedničku, je to dobře sepsané. Ale obávám se, že ten text může být natolik silný jenom proto, že váš syn tak zdejší prostředí opravdu vnímá.“
„Možná ano,“ hlesl jenom.
Náhlá reakce ji překvapila, chvíli čekala, jestli bude David pokračovat, ale ten se začal opět naplno zaobírat svými prsty.
„Tedy… já chápu, pane doktore, že vaše vědecká práce vám nedovoluje dopřát synovi tolik času, kolik byste si přál… já vám ani jemu samozřejmě nechci dělat psychologa…“
„Ano?“ přerušil ji. Podtext té otázky byl zřejmý.
„Nezlobte se, ale chlapci by jistě prospěly nějaké záliby. Můžeme mu ve škole zajistit nějaké speciální kroužky,“ navrhla. Když už se do toho pustila, teď to nevzdá. „Mluvila jsem s ním a říkal, že vás skoro nevídá. Ani pořádně neví, v čem spočívá vaše práce. Co takhle ho třeba někdy vzít s sebou? Určitě by jste si pro něho pár chvil našel…“
„Moje práce?“ zašeptal nechápavě. Vzal papír se slohovou prací do ruky a složil ho na polovinu.
„…ve škole ho samozřejmě omluvím… ehm… tu práci potřebuji zpátky. Půjčte mi to, udělám vám kopii,“ vstala a natáhla ruku.
Podal ji list papíru a opřel se o židli. Rozhlédl se pomalu po místnosti, jako by se tady objevil teprve teď.
„Napadlo mě,“ strčila papír do kopírky, „že mu třeba chybí matka. Vím, že mi do toho nic není, ale říkal, že zůstala v Evropě, je to tak?“

Sobota 10. července, 12:00
David mířil pomalým krokem z vyrovnávací komory do centrály. Nikdy nepospíchal. Zaprvé to nebyl jeho styl a za druhé se to v umělé gravitaci ani nevyplácelo. Při velmi rychlých pohybech se mohla občas dostavit nevolnost.
Šel s hlavou hrdě vztyčenou, i když uvnitř si se svými pocity vlastně nebyl jistý. Měl radost? Uspokojení? Byl pyšný? Nebo spíše smutný, zasněný… To už je jedno, tahle etapa skončila, večer by to měl zapít.
Rukou přejel po detekčním štítku u dveří, přístroj dvakrát krátce zapípal a vstup do centrály byl otevřený. David, tedy hlavní vedoucí jaderného programu a souvisejícího výzkumu, vstoupil a zamířil do své kanceláře, která byla na nejvzdálenějším konci haly.
Míjel své spolupracovníky, někteří na něho pokývli hlavou, jiní byli tak zabraní do svých displejů, že si jeho příchodu ani nevšimli. Všude panoval ten povědomý ruch, atmosféra neustávající ostražitosti a bdělosti.
Ještě za sebou ani nestačil zavřít dveře a už v nich stál Terry.
„Dneska žádný útok, ale zaznamenali jsme dva pokusy o proniknutí do naší sítě.“
David si povzdechl: „Sotva jsem přišel.“
„No vida a já ti hned podávám zprávu, to by chtělo povýšení,“ ušklíbl se Terry.
„Výš už jsem jenom já, pokud tedy nemíříš do politiky,“ odsekl mu David.
„Hm, budiž.“
„Čili – něco se jim podařilo?“
„Ne. Neškodné útoky, i když v porovnání s těmi z minulého týdne na mnohem vyšší úrovni. Uvidíme, co si připraví do budoucna.“
Od té doby, co začala válka, se podobné výpady ze Země občas objevovaly. Tam dole, jak Zemi říkali, ubývalo prostředků na skutečné útoky, a proto se stále častěji přikračovalo k nabourávání do nepřátelských počítačových síti. A že jich měli Měsíčňané i tam dole velké množství.
Jakmile získal Měsíc základní převahu po prvních pár hodinách jaderné války, přikročilo se k systematického přebírání či likvidaci nebezpečných družic a jiných systémů pohybujících se na orbitu. Pak se válka změnila spíše v takové neškodné pošťuchování. Měsíc z bezpečí ovládal nejdůležitější pozemská místa, která nebyla ještě zcela zlikvidovaná atomovými výbuchy.
„Dobře, přečtu si podrobnou zprávu, děkuji.“
„Jo a Rolf odjel zahájit výzkumy v té nové oblasti.“
„Nové výkopy?“ podivil se David.
„Jo, oblast S-45.“
„Říkal jsi S? 45?“
„Jo,“ pokýval Terry, „můžu ti dát přesný souřadnice, prý jsi mu to ale doporučil ty.“
„Počítač mi cestou ukazoval nějaká vozidla…“ řekl David spíše pro sebe.
„Údajně jsi to tam už předběžně testoval… Mohlo by tam být bohaté naleziště…“
„Ten hajzl.“

Automatické dveře z centrály se rozevřely a David z nich mířil rovnou zpátky k vyrovnávací komoře. Stále svým typickým pomalým, ale rozhodným krokem. Z očí mu šlehaly blesky.
Terry zůstal stát za ním a nechápavě ho sledoval: „Už tam poslal i těžaře se sondama…“
„Prevít,“ vyprskl David. Rolf musel najít jeho poznámky. Možná i podrobně sledoval uložené trasy vozidla. Ani si nebylo potřeba zjišťovat podrobné souřadnice, David přesně věděl, o jaké místo se jedná.
Usedl do vozidla, lunomobilu. Naučenými pohyby přejel po řídícím displeji a navolil startovní sekvenci. Trvalo to pár vteřin a vozidlo bylo připraveno. David projel dlouhou chodbou určenou pro výjezd vozidel. Když se před ním otevřela hala s vyrovnávacími komorami, zamířil do jedné z nich.
Ještě neměl navolený správný program a masivní vrata se za ním zavřela. Lunomobil se synchronizoval s řídící jednotkou vyrovnávací komory, okolní tlak se vyrovnal a leskle bílé dveře se otevřely do měsíční krajiny.
David vyrazil maximální rychlostí, kterou mu lunomobil dovolil. Vyježděné koleje byly čím dál tím méně výraznější a asi po patnácti minutách už uháněl po cestě, kterou si za poslední dva roky ujezdil jen on sám.
Viděl jenom pár metrů před sebe, co mu ztlumená světla dovolovala, ale nevadilo to. Cesta byla téměř přímá. Běžně se nechával navigovat po nejideálnější stopě, kterou už kdysi našel. Nyní ale zuřivě svíral volant a řídil manuálně, protože takovou rychlost, jakou právě jel, by mu automatika nedovolila.
Rolf byl schopný všeho, to David věděl. Patřil mezi lidi, kterým nemělo cenu cokoliv vysvětlovat. Udělal si svůj názor a ten byl již neměnný. Koneckonců, nebylo možné se mu divit. David mu vlastně rozuměl. Ba co víc, v podstatě s ním souhlasil.
Jenže tenkrát to nebylo jenom Davidovo osobní rozhodnutí. Nešlo o nějaké směšné profesionální ambice. Ty tlaky z okolí se nedaly ignorovat. David byl pouhou figurkou velkého politického soukolí, které se jednou roztočilo a už ho nešlo za žádnou cenu zastavit. A Bůh ví, že ho zastavit chtěl. Jenže jejich karty byly příliš vysoké. Život svého syna riskovat nedokázal. Ale za co ho to jenom vyměnil?
Sníval o chvíli, kdy se rozhodne se vším skoncovat. Vykašlat se na své závazky, zahodit prokletou minulost. Viděl sám sebe, jak běží – ano, běží – k hlavnímu počítači a během několika minut všechno zničí. Věděl, jak na to. Vždyť to bylo jeho dílo. A věděl, co by ho také potom čekalo.

Zatímco za běžných okolností cesta trvala něco kolem hodiny a půl, nyní ji urazil sotva za hodinu. Už dlouho předtím viděl v dáli několik drobných světel. Nebylo pochyb. Byly v oblasti S-45. Byly přesně tam, kde je čekal.
Drobná vozítka provádějící krátké povrchové vrty. Za nimi stál dlouhý mobilní vrták, jak mu většinou přezdívali, protože oficiální název – hlubokovrtná sonda – se příliš neujal. A hlavně dva mamuti – vozidla tvaru přibližné krychle o straně dobrých deseti metrů – pomalu jedoucí skrz oblast, zanechávající za sebou hluboké stopy v terénu. Tyhle potvory pod sebou dokázaly hloubit díru takovým způsobem, že vrchem vyhazovaly kameny a postupně samy zajížděly hlouběji a hlouběji pod povrch. Většinou se hluboko pod zemí nechávaly jako základna pro další vodorovné vrty a ven vyjížděly až jako poslední, když se celé okolí změnilo – Terry to tak rád říkal – v měsíční krajinu.
Po levé straně stálo řídící vozidlo. David stiskl jeho ikonu na radaru řídícího panelu a tím navázal spojení.
„Ano?“ ozvalo se z reproduktoru.
„Zdravím!“ odsekl.
„A hele,“ zasmál se hlas, „že by pan vědátor? Přišel jsi zkontrolovat naleziště?“
„Hodně bohaté, že jo?“
„Jo, jo, jasně,“ odpověděl muž ironicky. „Díky za typ!“
„Za tohle zaplatíš!“
„Ale tak prosím tě, sám víš, že tvoje rakety by neměly dostatečnou sílu, kdybys je neměl čím plnit.“
„Rozjel jsi to tady ve velkým, viď?“ zaskřípal David zuby. „Žádné prvotní výzkumy, rovnou jsi přivezl mamuty.“
„Jo jo, cosi mi říkalo, že se to musí zahájit rychle,“ hlas se chvíli odmlčel. „Chtěl jsem ti udělat radost.“
David jako by před sebou viděl Rolfův zlomyslný výraz.
Navolil frekvenci všech vozů v oblasti. Už otevíral ústa, ale poté se zarazil. Přerušil spojení. Tohle už nemělo smysl, zbytečně by udělal Rolfovi ještě větší radost. S tímhle se ale nemohl smířit, to prostě nešlo. Žíly na spánku mu pulsovaly, jako by chtěly vyskočit z hlavy ven.
„No nic, dohlídni tady na to,“ zasmál se hlas znovu. Rolfovo vozidlo vyrazilo zpátky k bázi. „Všechno důležité už jsem rozdělil, tak se nemusíš bát, šéfe!“ na oslovení si dal zvlášť záležet.
„Ty hajzle,“ procedil David mezi zuby a vztekle praštil do řídící desky. „Ty zasranej hajzle!“
Potom chvíli seděl nehnutě ve svém lunomobilu a sledoval scénu před sebou. Velká vozidla se vytrvale zařezávala do terénu a malá dovršovala dílo zkázy popojížděním sem a tam. Davidovi se vehnaly do očí slzy. Všechny ty cesty… celé měsíce… bylo to pro něho tolik důležité. Věděl, že svou prací už nic z minulosti nevrátí. Ale tolik by chtěl… tolik…
A teď, na samém konci, je všechno zničené. Stočil oči zpátky k elektronické mapě. Zadíval se na malou světlou ikonku Rolfova vozu. Nastartoval.

„Do prdele, co děláš?!“ vykřikl Rolf, když ucítil prudký náraz do zadní části svého vozu. Viděl přibližujícího se Davida už dlouho, ale do poslední chvilky nevěřil, že to opravdu udělá. Navolil frekvenci vozu za sebou, ale David hovor nepřijal. Místo toho do něho opět v plné rychlosti narazil.
Rolfovo auto sebou smýklo doleva a zároveň vyskočilo nejméně metr nahoru. Než řízení dokázal zase spravit, poskakoval chvíli po křivém nevyježděném terénu. Prach se v nízké gravitaci rozlétal všemi směry.
„Nesnáším tě,“ vyhrkl Rolf, navolil nejvyšší rychlost a strhl volant vpravo, aby se vyhnul dalšímu blížícímu se nárazu.
A byla to pravda. Nenáviděl Davida od začátku války. Od prvního velkého útoku. Desítky raket tenkrát zpustošily celou Evropu. Desítky raket, jejichž konstrukci, vystřelení, navigaci… které měl prostě celé na starosti ten prevít za ním. Jediným stiskem tlačítka tenkrát zmizely stovky měst.
Davidův vůz byl menší, tím pádem ubližoval nárazy spíše sám sobě, byl ale o něco rychlejší. Tak se mohl po pár sekundách objevit hned vedle Rolfa.
Vyježděné koleje už nechali dávno být a ujížděli krajinou náhodným směrem. Lunomobily poskakovaly po zvrásněném povrchu v ďábelském tanci. Oba sokové za sebou nechávali obrovský oblak prachu.
David strhl volant doprava a opět tak prudce narazil do auta vedle sebe. Rolf při tom nárazu naletěl hlavou do obrazovky.
„Copak ses úplně zbláznil?“ vyhrkl směrem k Davidovi. Přes sklo vozu spatřil jenom rozzuřenou tvář.
Rolf prudce zastavil a okamžitě tak zmizel v hustém prachu. Zadíval se na navigaci. David ještě několik desítek metrů pokračoval stejným směrem, ale potom vůz prudce strhl a také zastavil.
Rolf se instinktivně podíval směrem ke komunikačnímu zařízení, ale žádný hovor nepřicházel.
Blikající ikona Davidova auta se dala zpátky do pohybu.
A nabírala na rychlosti.
„To ne,“ vydechl Rolf.
Blížila se přímo k němu.
Opět vystartoval maximální rychlostí, až ho vůz zarazil hluboko do sedadla. Zcela se vyhnout najíždějícímu Davidovi se mu ale nepodařilo.
Lunomobily o sebe škrtly téměř neznatelně. Ale stačilo to.
Davidův vůz se roztočil a několik sekund pokračoval v divokých otáčkách dále. Poté se zastavil.
Rolf takové štěstí neměl. Vůz se při nárazu nahnul dopředu, což spolu s náhlým roztočením způsobilo, že po povrchu udělal několik divokých kotrmelců. Skončil střechou dolů.
Rolf ležel natažený na plechovém stropě auta a cítil prudkou bolest v zádech. Zvedl ruku před sebe a viděl, že je celá od krve. Vrátil ji zpět podél těla a hluboce oddechoval.
Po chvíli se pokusil zvednout hlavu, ale nepovedlo se mu to. Lehl si zpátky a počítal dlouhé sekundy. Přemýšlel, jestli nechal nouzový systém vozidla zapnutý, aby se o nehodě v bázi dozvěděli. Nebyl si jistý.
Ležel dalších pár minut, bolest ale nepolevovala. Začala mu být najednou hrozná zima.
Rozkašlal se.
Prach. V krku ho dráždil prach. Teď si to uvědomil… ačkoliv se zdálo, že vyztužené sklo vozidla vydrželo, někde se přece jenom objevil otvor. Teď už bylo jasné, že pomoc včas nepřijde.
Pak vedle sebe uslyšel nějaký hluk. Se zaúpěním otočil hlavu tím směrem. Stála tam postava ve skafandru.
„Slyšíš mě?“ ozvalo se z reproduktoru.
Rolf se rozkašlal.
„Žiješ?“ v otázce byla znát jistá dávka opovržení.
„Jo – za-tím jo,“ vyslabikoval.
„Utíká ti vzduch, musím dovnitř. Dokážeš si vzít aspoň helmu?“
„Ne- ne- nestarej se…“ následoval další výbuch kašle. „Tohle nemůžu přežít.“
„Můžu tě dostat do skafandru,“ pokračoval David, jako by Rolfa neslyšel. Kontroloval přitom poškození dveří.
„Já – jsem – jsem – v prdeli… a ty tam jdi taky!“
David si ho měřil nedůvěřivým pohledem. Nakonec opět promluvil: „Dostaneš se k tý helmě nebo ne?“
„Zabil jsi – jsi jich už dost. Co? Tak – tak co se mnou?“ ostrá bolest v zádech ho donutila na chvíli utichnout a jenom zhluboka oddechovat. „Ještě ti – chybím – do sbírky… Zabil jsi mi všechny…“
„Drž už hubu, snažím se tě dostat ven…“ zařval David a vztekle zalomcoval prohnutými dveřmi v marném pokusu je otevřít.
Z Rolfa se vydrala jakási směs kašle a smíchu: „Jaký to bylo, řekni mi?“
David ztuhl ve své současné poloze.
„Asi tě to muselo hodně lákat, viď? Když jsi tam nechal i ji?“
David se prudce narovnal. Už opět měl v očích ten nenávistný výraz: „Ty – nevíš – ty – nic nevíš!“
„Řekni,“ Rolf se ušklíbl a z úst mu vytekl pramínek krve, „jaký bylo zabít tu tvoji děvku?“

Sobota 10. července, 15:30
„Davide, tohle…“
Vědec mlčel.
„Tohle…“ zamumlal Terry znovu.
„Chtěl bych říct, že mě to mrzí,“ zašeptal, „ale lhal bych.“
„Jsi hlavní vědec, vděčíme ti za všechno… celá válka stojí od počátku na tvých myšlenkách, máš tady váhu… jenže něco takovýho, to není legrace…“
„Nic nežádám…“
„To teda sakra nic nežádáš!“ vykřikl Terry. „Co asi bez tebe budeme dělat? A co na to řeknou všichni z vlády? O tebe nemůžeme jen tak přijít.“
„A co chceš jako dělat?“
Terry mlčel, čelo se mu krabatilo, jak usilovně přemýšlel.
„A co chceš jako dělat?“ zvýšil David tentokrát hlas.
„Já jsem tvůj kamarád… ale tohle je moc… jenže já už mám svý příkazy…“
„Příkazy?“
„Byla to nehoda, rozumíš?“
„Cože?“ vydechl David.
„Nehoda… Prostě se tvař jako by se nic nestalo… pár dní vydrž, ať to není nápadný, pak si vezmi dovolenou… až budeš schopnej zase normálně existovat – a já doufám, že to bude brzo – tak se vrať do práce.“
David zůstal stát s vytřeštěnýma očima.
„Za tyhle nitky já netahám, tak se nediv,“ pokrčil Terry rameny. „Máš pro ně asi velkou cenu.“
„Zamést to pod koberec?“ vydechl. Zvedl se mu z toho žaludek.

Sobota 10. července, 17:05
Neodpovídal.
Kopírka dvakrát zapípala, ale požadovaný papír se neobjevil. Žena se k přístroji sklonila a navolila něco na dotykovém displeji.
„Omlouvám se, nic mi do toho není,“ vyhrkla a za chvíli se s vítězoslavným úsměvem otočila, kopii v ruce.
David byl pryč, dveře nechal dokořán. S nechápavým výrazem se za ním vypravila, ale už ho jenom zahlédla na konci chodby.
Běžel.

Sobota 10. července, 9:00
Udržoval křehkou rovnováhu, tolik potřebnou v okolní nízké gravitaci. Opatrně udělal krok zpátky a vysypal při tom z pytle na zem poslední hrst červeně zbarvených minerálů. Vypadaly jako drobné rubíny. Pomalým tempem se snesly k zemi a ještě chvíli poté se tam nervózně sesypávaly jeden po druhém.
Uchopil do ruky jakýsi kříženec lopaty a hrábí, který měl doposud připevněn ke skafandru na levé paži.  Pomalu rozhraboval hromadu, až tvořila celistvou červenou vrstvu, navazující na podobné okolní plochy.
Hotovo.
Oči měl plné slz. Poslední dílek skládanky je na svém místě. Dva roky práce dokončené. Obraz je kompletní.
Vydal se nazpátek k lunomobilu. Kontrolka na displeji v helmě skafandru již signalizovala posledních deset minut.
Zavřel za sebou dveře, posadil se do sedadla a zapnul si pás. Na monitoru zkontroloval ovzduší v kabině a poté si sundal helmu.
Povzdechl si a hlavu vyčerpaně položil na opěradlo.
Nezbývá než čekat na světlo, které se v této oblasti objeví až za pár dní. Potom zkontroluje své dílo na snímku ze satelitu.
Dva roky práce a přitom na tváři Měsíce něco tak bezvýznamného, nicotného.
Zasvětil obrazu vše, i když věděl, že jeho skutky to nevrátí. Tolik by pro ni udělal víc. Tolik by chtěl vrátit čas zpátky.
Její tvář. Znal ji nazpaměť. Obočí, oči, nos… a její usmívající se rty. Červené jako rubíny.

Sobota 10. července, 17:00

„Život na Měsíci je stejný jako Měsíc sám. Pustá koule, samý prach. Člověk nemůže vyrazit ven, aby se proběhl. Všechno, co kolem sebe vidíme a slyšíme jsou jenom budovy a jejich slavná umělá gravitace. Nic není skutečné jako na Zemi, všechno je jenom náhražka. Nebo to není vůbec. Nuda, neskutečná nuda. Stačí si vzpomenout na cokoliv z toho, co nás doma opravdu bavilo a co mělo skutečný smysl. Tady to nedostanete. Pustá koule, samý prach.“

David seděl se skloněnou hlavou, bezvýrazný pohled směřoval ke svým prstům položeným na desce stolu.

„Prosím, můžete si to přečíst sám,“ řekla a položila papír před něho.

Zvedl oči a chvíli se na ni upřeně díval. Tak bezvýrazně, že jí po zádech přejel mráz. Potom sklonil zase hlavu dolů a povzdechl si: „To je v pořádku.“

„Já tedy,“ zakoktala, trochu vyvedená z míry, „nemyslím si, že je to špatná práce. Na chlapce jeho věku jistě nadprůměrná. Slovní obraty jsou vyvedené, třeba tady…“ ukázala na papír tužkou, „Nuda, neskutečná nuda. Opakování slov za účelem…“ zarazila se, čím více na její slova nereagoval, tím více trapně si připadala.

Povšiml si malého stroupku na levém ukazováku. Seškrábl si ho druhou rukou a pak si začal prst mnout. Zdálo se, že učitelku vlastně vůbec nevnímá.

„Co chci říct,“ pokračovala po chvíli, „dala jsem mu samozřejmě jedničku, je to dobře sepsané. Ale obávám se, že ten text může být natolik silný jenom proto, že váš syn tak zdejší prostředí opravdu vnímá.“

„Možná ano,“ hlesl jenom.

Náhlá reakce ji překvapila, chvíli čekala, jestli bude David pokračovat, ale ten se začal opět naplno zaobírat svými prsty.

„Tedy… já chápu, pane doktore, že vaše vědecká práce vám nedovoluje dopřát synovi tolik času, kolik byste si přál… já vám ani jemu samozřejmě nechci dělat psychologa…“

„Ano?“ přerušil ji. Podtext té otázky byl zřejmý.

„Nezlobte se, ale chlapci by jistě prospěly nějaké záliby. Můžeme mu ve škole zajistit nějaké speciální kroužky,“ navrhla. Když už se do toho pustila, teď to nevzdá. „Mluvila jsem s ním a říkal, že vás skoro nevídá. Ani pořádně neví, v čem spočívá vaše práce. Co takhle ho třeba někdy vzít s sebou? Určitě by jste si pro něho pár chvil našel…“

„Moje práce?“ zašeptal nechápavě. Vzal papír se slohovou prací do ruky a složil ho na polovinu.

„…ve škole ho samozřejmě omluvím… ehm… tu práci potřebuji zpátky. Půjčte mi to, udělám vám kopii,“ vstala a natáhla ruku.

Podal ji list papíru a opřel se o židli. Rozhlédl se pomalu po místnosti, jako by se tady objevil teprve teď.

„Napadlo mě,“ strčila papír do kopírky, „že mu třeba chybí matka. Vím, že mi do toho nic není, ale říkal, že zůstala v Evropě, je to tak?“

Sobota 10. července, 12:00

David mířil pomalým krokem z vyrovnávací komory do centrály. Nikdy nepospíchal. Zaprvé to nebyl jeho styl a za druhé se to v umělé gravitaci ani nevyplácelo. Při velmi rychlých pohybech se mohla občas dostavit nevolnost.

Šel s hlavou hrdě vztyčenou, i když uvnitř si se svými pocity vlastně nebyl jistý. Měl radost? Uspokojení? Byl pyšný? Nebo spíše smutný, zasněný… To už je jedno, tahle etapa skončila, večer by to měl zapít.

Rukou přejel po detekčním štítku u dveří, přístroj dvakrát krátce zapípal a vstup do centrály byl otevřený. David, tedy hlavní vedoucí jaderného programu a souvisejícího výzkumu, vstoupil a zamířil do své kanceláře, která byla na nejvzdálenějším konci haly.

Míjel své spolupracovníky, někteří na něho pokývli hlavou, jiní byli tak zabraní do svých displejů, že si jeho příchodu ani nevšimli. Všude panoval ten povědomý ruch, atmosféra neustávající ostražitosti a bdělosti.

Ještě za sebou ani nestačil zavřít dveře a už v nich stál Terry.

„Dneska žádný útok, ale zaznamenali jsme dva pokusy o proniknutí do naší sítě.“

David si povzdechl: „Sotva jsem přišel.“

„No vida a já ti hned podávám zprávu, to by chtělo povýšení,“ ušklíbl se Terry.

„Výš už jsem jenom já, pokud tedy nemíříš do politiky,“ odsekl mu David.

„Hm, budiž.“

„Čili – něco se jim podařilo?“

„Ne. Neškodné útoky, i když v porovnání s těmi z minulého týdne na mnohem vyšší úrovni. Uvidíme, co si připraví do budoucna.“

Od té doby, co začala válka, se podobné výpady ze Země občas objevovaly. Tam dole, jak Zemi říkali, ubývalo prostředků na skutečné útoky, a proto se stále častěji přikračovalo k nabourávání do nepřátelských počítačových síti. A že jich měli Měsíčňané i tam dole velké množství.

Jakmile získal Měsíc základní převahu po prvních pár hodinách jaderné války, přikročilo se k systematického přebírání či likvidaci nebezpečných družic a jiných systémů pohybujících se na orbitu. Pak se válka změnila spíše v takové neškodné pošťuchování. Měsíc z bezpečí ovládal nejdůležitější pozemská místa, která nebyla ještě zcela zlikvidovaná atomovými výbuchy.

„Dobře, přečtu si podrobnou zprávu, děkuji.“

„Jo a Rolf odjel zahájit výzkumy v té nové oblasti.“

„Nové výkopy?“ podivil se David.

„Jo, oblast S-45.“

„Říkal jsi S? 45?“

„Jo,“ pokýval Terry, „můžu ti dát přesný souřadnice, prý jsi mu to ale doporučil ty.“

„Počítač mi cestou ukazoval nějaká vozidla…“ řekl David spíše pro sebe.

„Údajně jsi to tam už předběžně testoval… Mohlo by tam být bohaté naleziště…“

„Ten hajzl.“

Automatické dveře z centrály se rozevřely a David z nich mířil rovnou zpátky k vyrovnávací komoře. Stále svým typickým pomalým, ale rozhodným krokem. Z očí mu šlehaly blesky.

Terry zůstal stát za ním a nechápavě ho sledoval: „Už tam poslal i těžaře se sondama…“

„Prevít,“ vyprskl David. Rolf musel najít jeho poznámky. Možná i podrobně sledoval uložené trasy vozidla. Ani si nebylo potřeba zjišťovat podrobné souřadnice, David přesně věděl, o jaké místo se jedná.

Usedl do vozidla, lunomobilu. Naučenými pohyby přejel po řídícím displeji a navolil startovní sekvenci. Trvalo to pár vteřin a vozidlo bylo připraveno. David projel dlouhou chodbou určenou pro výjezd vozidel. Když se před ním otevřela hala s vyrovnávacími komorami, zamířil do jedné z nich.

Ještě neměl navolený správný program a masivní vrata se za ním zavřela. Lunomobil se synchronizoval s řídící jednotkou vyrovnávací komory, okolní tlak se vyrovnal a leskle bílé dveře se otevřely do měsíční krajiny.

David vyrazil maximální rychlostí, kterou mu lunomobil dovolil. Vyježděné koleje byly čím dál tím méně výraznější a asi po patnácti minutách už uháněl po cestě, kterou si za poslední dva roky ujezdil jen on sám.

Viděl jenom pár metrů před sebe, co mu ztlumená světla dovolovala, ale nevadilo to. Cesta byla téměř přímá. Běžně se nechával navigovat po nejideálnější stopě, kterou už kdysi našel. Nyní ale zuřivě svíral volant a řídil manuálně, protože takovou rychlost, jakou právě jel, by mu automatika nedovolila.

Rolf byl schopný všeho, to David věděl. Patřil mezi lidi, kterým nemělo cenu cokoliv vysvětlovat. Udělal si svůj názor a ten byl již neměnný. Koneckonců, nebylo možné se mu divit. David mu vlastně rozuměl. Ba co víc, v podstatě s ním souhlasil.

Jenže tenkrát to nebylo jenom Davidovo osobní rozhodnutí. Nešlo o nějaké směšné profesionální ambice. Ty tlaky z okolí se nedaly ignorovat. David byl pouhou figurkou velkého politického soukolí, které se jednou roztočilo a už ho nešlo za žádnou cenu zastavit. A Bůh ví, že ho zastavit chtěl. Jenže jejich karty byly příliš vysoké. Život svého syna riskovat nedokázal. Ale za co ho to jenom vyměnil?

Sníval o chvíli, kdy se rozhodne se vším skoncovat. Vykašlat se na své závazky, zahodit prokletou minulost. Viděl sám sebe, jak běží – ano, běží – k hlavnímu počítači a během několika minut všechno zničí. Věděl, jak na to. Vždyť to bylo jeho dílo. A věděl, co by ho také potom čekalo.

Zatímco za běžných okolností cesta trvala něco kolem hodiny a půl, nyní ji urazil sotva za hodinu. Už dlouho předtím viděl v dáli několik drobných světel. Nebylo pochyb. Byly v oblasti S-45. Byly přesně tam, kde je čekal.

Drobná vozítka provádějící krátké povrchové vrty. Za nimi stál dlouhý mobilní vrták, jak mu většinou přezdívali, protože oficiální název – hlubokovrtná sonda – se příliš neujal. A hlavně dva mamuti – vozidla tvaru přibližné krychle o straně dobrých deseti metrů – pomalu jedoucí skrz oblast, zanechávající za sebou hluboké stopy v terénu. Tyhle potvory pod sebou dokázaly hloubit díru takovým způsobem, že vrchem vyhazovaly kameny a postupně samy zajížděly hlouběji a hlouběji pod povrch. Většinou se hluboko pod zemí nechávaly jako základna pro další vodorovné vrty a ven vyjížděly až jako poslední, když se celé okolí změnilo – Terry to tak rád říkal – v měsíční krajinu.

Po levé straně stálo řídící vozidlo. David stiskl jeho ikonu na radaru řídícího panelu a tím navázal spojení.

„Ano?“ ozvalo se z reproduktoru.

„Zdravím!“ odsekl.

„A hele,“ zasmál se hlas, „že by pan vědátor? Přišel jsi zkontrolovat naleziště?“

„Hodně bohaté, že jo?“

„Jo, jo, jasně,“ odpověděl muž ironicky. „Díky za typ!“

„Za tohle zaplatíš!“

„Ale tak prosím tě, sám víš, že tvoje rakety by neměly dostatečnou sílu, kdybys je neměl čím plnit.“

„Rozjel jsi to tady ve velkým, viď?“ zaskřípal David zuby. „Žádné prvotní výzkumy, rovnou jsi přivezl mamuty.“

„Jo jo, cosi mi říkalo, že se to musí zahájit rychle,“ hlas se chvíli odmlčel. „Chtěl jsem ti udělat radost.“

David jako by před sebou viděl Rolfův zlomyslný výraz.

Navolil frekvenci všech vozů v oblasti. Už otevíral ústa, ale poté se zarazil. Přerušil spojení. Tohle už nemělo smysl, zbytečně by udělal Rolfovi ještě větší radost. S tímhle se ale nemohl smířit, to prostě nešlo. Žíly na spánku mu pulsovaly, jako by chtěly vyskočit z hlavy ven.

„No nic, dohlídni tady na to,“ zasmál se hlas znovu. Rolfovo vozidlo vyrazilo zpátky k bázi. „Všechno důležité už jsem rozdělil, tak se nemusíš bát, šéfe!“ na oslovení si dal zvlášť záležet.

„Ty hajzle,“ procedil David mezi zuby a vztekle praštil do řídící desky. „Ty zasranej hajzle!“

Potom chvíli seděl nehnutě ve svém lunomobilu a sledoval scénu před sebou. Velká vozidla se vytrvale zařezávala do terénu a malá dovršovala dílo zkázy popojížděním sem a tam. Davidovi se vehnaly do očí slzy. Všechny ty cesty… celé měsíce… bylo to pro něho tolik důležité. Věděl, že svou prací už nic z minulosti nevrátí. Ale tolik by chtěl… tolik…

A teď, na samém konci, je všechno zničené. Stočil oči zpátky k elektronické mapě. Zadíval se na malou světlou ikonku Rolfova vozu. Nastartoval.

„Do prdele, co děláš?!“ vykřikl Rolf, když ucítil prudký náraz do zadní části svého vozu. Viděl přibližujícího se Davida už dlouho, ale do poslední chvilky nevěřil, že to opravdu udělá. Navolil frekvenci vozu za sebou, ale David hovor nepřijal. Místo toho do něho opět v plné rychlosti narazil.

Rolfovo auto sebou smýklo doleva a zároveň vyskočilo nejméně metr nahoru. Než řízení dokázal zase spravit, poskakoval chvíli po křivém nevyježděném terénu. Prach se v nízké gravitaci rozlétal všemi směry.

„Nesnáším tě,“ vyhrkl Rolf, navolil nejvyšší rychlost a strhl volant vpravo, aby se vyhnul dalšímu blížícímu se nárazu.

A byla to pravda. Nenáviděl Davida od začátku války. Od prvního velkého útoku. Desítky raket tenkrát zpustošily celou Evropu. Desítky raket, jejichž konstrukci, vystřelení, navigaci… které měl prostě celé na starosti ten prevít za ním. Jediným stiskem tlačítka tenkrát zmizely stovky měst.

Davidův vůz byl menší, tím pádem ubližoval nárazy spíše sám sobě, byl ale o něco rychlejší. Tak se mohl po pár sekundách objevit hned vedle Rolfa.

Vyježděné koleje už nechali dávno být a ujížděli krajinou náhodným směrem. Lunomobily poskakovaly po zvrásněném povrchu v ďábelském tanci. Oba sokové za sebou nechávali obrovský oblak prachu.

David strhl volant doprava a opět tak prudce narazil do auta vedle sebe. Rolf při tom nárazu naletěl hlavou do obrazovky.

„Copak ses úplně zbláznil?“ vyhrkl směrem k Davidovi. Přes sklo vozu spatřil jenom rozzuřenou tvář.

Rolf prudce zastavil a okamžitě tak zmizel v hustém prachu. Zadíval se na navigaci. David ještě několik desítek metrů pokračoval stejným směrem, ale potom vůz prudce strhl a také zastavil.

Rolf se instinktivně podíval směrem ke komunikačnímu zařízení, ale žádný hovor nepřicházel.

Blikající ikona Davidova auta se dala zpátky do pohybu.

A nabírala na rychlosti.

„To ne,“ vydechl Rolf.

Blížila se přímo k němu.

Opět vystartoval maximální rychlostí, až ho vůz zarazil hluboko do sedadla. Zcela se vyhnout najíždějícímu Davidovi se mu ale nepodařilo.

Lunomobily o sebe škrtly téměř neznatelně. Ale stačilo to.

Davidův vůz se roztočil a několik sekund pokračoval v divokých otáčkách dále. Poté se zastavil.

Rolf takové štěstí neměl. Vůz se při nárazu nahnul dopředu, což spolu s náhlým roztočením způsobilo, že po povrchu udělal několik divokých kotrmelců. Skončil střechou dolů.

Rolf ležel natažený na plechovém stropě auta a cítil prudkou bolest v zádech. Zvedl ruku před sebe a viděl, že je celá od krve. Vrátil ji zpět podél těla a hluboce oddechoval.

Po chvíli se pokusil zvednout hlavu, ale nepovedlo se mu to. Lehl si zpátky a počítal dlouhé sekundy. Přemýšlel, jestli nechal nouzový systém vozidla zapnutý, aby se o nehodě v bázi dozvěděli. Nebyl si jistý.

Ležel dalších pár minut, bolest ale nepolevovala. Začala mu být najednou hrozná zima.

Rozkašlal se.

Prach. V krku ho dráždil prach. Teď si to uvědomil… ačkoliv se zdálo, že vyztužené sklo vozidla vydrželo, někde se přece jenom objevil otvor. Teď už bylo jasné, že pomoc včas nepřijde.

Pak vedle sebe uslyšel nějaký hluk. Se zaúpěním otočil hlavu tím směrem. Stála tam postava ve skafandru.

„Slyšíš mě?“ ozvalo se z reproduktoru.

Rolf se rozkašlal.

„Žiješ?“ v otázce byla znát jistá dávka opovržení.

„Jo – za-tím jo,“ vyslabikoval.

„Utíká ti vzduch, musím dovnitř. Dokážeš si vzít aspoň helmu?“

„Ne- ne- nestarej se…“ následoval další výbuch kašle. „Tohle nemůžu přežít.“

„Můžu tě dostat do skafandru,“ pokračoval David, jako by Rolfa neslyšel. Kontroloval přitom poškození dveří.

„Já – jsem – jsem – v prdeli… a ty tam jdi taky!“

David si ho měřil nedůvěřivým pohledem. Nakonec opět promluvil: „Dostaneš se k tý helmě nebo ne?“

„Zabil jsi – jsi jich už dost. Co? Tak – tak co se mnou?“ ostrá bolest v zádech ho donutila na chvíli utichnout a jenom zhluboka oddechovat. „Ještě ti – chybím – do sbírky… Zabil jsi mi všechny…“

„Drž už hubu, snažím se tě dostat ven…“ zařval David a vztekle zalomcoval prohnutými dveřmi v marném pokusu je otevřít.

Z Rolfa se vydrala jakási směs kašle a smíchu: „Jaký to bylo, řekni mi?“

David ztuhl ve své současné poloze.

„Asi tě to muselo hodně lákat, viď? Když jsi tam nechal i ji?“

David se prudce narovnal. Už opět měl v očích ten nenávistný výraz: „Ty – nevíš – ty – nic nevíš!“

„Řekni,“ Rolf se ušklíbl a z úst mu vytekl pramínek krve, „jaký bylo zabít tu tvoji děvku?“

Sobota 10. července, 15:30

„Davide, tohle…“

Vědec mlčel.

„Tohle…“ zamumlal Terry znovu.

„Chtěl bych říct, že mě to mrzí,“ zašeptal, „ale lhal bych.“

„Jsi hlavní vědec, vděčíme ti za všechno… celá válka stojí od počátku na tvých myšlenkách, máš tady váhu… jenže něco takovýho, to není legrace…“

„Nic nežádám…“

„To teda sakra nic nežádáš!“ vykřikl Terry. „Co asi bez tebe budeme dělat? A co na to řeknou všichni z vlády? O tebe nemůžeme jen tak přijít.“

„A co chceš jako dělat?“

Terry mlčel, čelo se mu krabatilo, jak usilovně přemýšlel.

„A co chceš jako dělat?“ zvýšil David tentokrát hlas.

„Já jsem tvůj kamarád… ale tohle je moc… jenže já už mám svý příkazy…“

„Příkazy?“

„Byla to nehoda, rozumíš?“

„Cože?“ vydechl David.

„Nehoda… Prostě se tvař jako by se nic nestalo… pár dní vydrž, ať to není nápadný, pak si vezmi dovolenou… až budeš schopnej zase normálně existovat – a já doufám, že to bude brzo – tak se vrať do práce.“

David zůstal stát s vytřeštěnýma očima.

„Za tyhle nitky já netahám, tak se nediv,“ pokrčil Terry rameny. „Máš pro ně asi velkou cenu.“

„Zamést to pod koberec?“ vydechl. Zvedl se mu z toho žaludek.

Sobota 10. července, 17:05

Neodpovídal.

Kopírka dvakrát zapípala, ale požadovaný papír se neobjevil. Žena se k přístroji sklonila a navolila něco na dotykovém displeji.

„Omlouvám se, nic mi do toho není,“ vyhrkla a za chvíli se s vítězoslavným úsměvem otočila, kopii v ruce.

David byl pryč, dveře nechal dokořán. S nechápavým výrazem se za ním vypravila, ale už ho jenom zahlédla na konci chodby.

Běžel.

Sobota 10. července, 9:00

Udržoval křehkou rovnováhu, tolik potřebnou v okolní nízké gravitaci. Opatrně udělal krok zpátky a vysypal při tom z pytle na zem poslední hrst červeně zbarvených minerálů. Vypadaly jako drobné rubíny. Pomalým tempem se snesly k zemi a ještě chvíli poté se tam nervózně sesypávaly jeden po druhém.

Uchopil do ruky jakýsi kříženec lopaty a hrábí, který měl doposud připevněn ke skafandru na levé paži. Pomalu rozhraboval hromadu, až tvořila celistvou červenou vrstvu, navazující na podobné okolní plochy.

Hotovo.

Oči měl plné slz. Poslední dílek skládanky je na svém místě. Dva roky práce dokončené. Obraz je kompletní.

Vydal se nazpátek k lunomobilu. Kontrolka na displeji v helmě skafandru již signalizovala posledních deset minut.

Zavřel za sebou dveře, posadil se do sedadla a zapnul si pás. Na monitoru zkontroloval ovzduší v kabině a poté si sundal helmu.

Povzdechl si a hlavu vyčerpaně položil na opěradlo.

Nezbývá než čekat na světlo, které se v této oblasti objeví až za pár dní. Potom zkontroluje své dílo na snímku ze satelitu.

Dva roky práce a přitom na tváři Měsíce něco tak bezvýznamného, nicotného.

Zasvětil obrazu vše, i když věděl, že jeho skutky to nevrátí. Tolik by pro ni udělal víc. Tolik by chtěl vrátit čas zpátky.

Její tvář. Znal ji nazpaměť. Obočí, oči, nos… a její usmívající se rty. Červené jako rubíny.

Sony PRS-505

Sony PRS-505 – portable reader systém – je elektronická čtečka knih. Když jsem před Vánocemi čekal, jestli mi ji Ježíšek (který je mi velice podobný a hlavně platí zboží z mého účtu) přinese, slíbil jsem na Saspi, že až s ní budu mít později nějaké ty zkušenosti, svěřím se s nimi. Ten čas právě nastal. V první části článku tedy čtečku stručně a zcela nepřehledně a nesystematicky představím, řeknu, co to umí, co je na tom fajn a co na tom fajn není. Ve druhé části bych potom vlastníkům čtečky, kteří by si s ní chtěli trochu pohrát, chtěl předvést jednoduchý způsob úpravy jejího firmwaru, zprovoznění českých znaků a převádění knih do vhodného formátu – než jsem se to naučil pár hodin mě to stálo.

Protože pár obrázků řekne více než tisíc slov a protože videa jsou mluvící obrázky, natočil jsem i krátké seznámení se vzhledem čtečky, které si můžete na následujících odkazech prohlédnout na YouTube – má to dva díly (po nějakém tom clicku či double-clicku se vám otevřou ve větším rozlišení, což doporučuju). Více podrobností se pak dočtete v článku.

Část první – Pokud ještě čtečku nemáte

Takže čtečka. Na trhu novinka. Vždyť ještě nedávno jste měli na výběr sotva z nějakých dvou třech kousků, loni se ale rázem objevilo přístrojů více. O co tady ale vlastně jde? Jistě jste se již setkali s pojmem elektronická kniha – ebook. Jde o knihu převedenou do „počítačové“ podoby, je možno si ji tedy potom právě na počítači, mobilech či jiných k tomu upravených přístrojích číst. Elektronické čtečky typu té, o které se zde budeme bavit, umí ebooky také zobrazovat, vždyť jsou k tomu primárně určeny. Navíc jsou ale novinkou, protože přinášejí novou technologii zobrazení znaků – elektronický inkoust. Nebudu se rozepisovat o detailech, však bych je stejně odněkud jenom opisoval. Stačí říct to nejdůležitější – na rozdíl od výše zmiňovaných mobilů či LCD displejů vašich počítačů není displej čtečky podsvícen, čili čtení není pro vaše oči tolik unavující. Elektronický inkoust – setkáváme se i s pojmem elektronický papír – se snaží simulovat skutečný vzhled papíru. Zatím to jistě není dokonalé, přirovnal bych to k takovým těm tmavším sešitům z recyklovaného papíru, ale knize se to blíží, čte se to zcela normálně, s dříve používanými svítícími přístroji se to nedá srovnávat.

Čili samotná technologie je první výhodou čtečky, celý přístroj na ní stojí. S tím souvisí i další výhoda, kterou je nízká spotřeba energie. Čtečka vydrží na jedno nabití (nabíjí se přes USB kabel z počítače) opravdu velice dlouho – mohu z vlastní zkušenosti potvrdit. Elektronický inkoust v podstatě při svém zobrazení nespotřebovává žádnou energii čili baterie vybíjíte jenom při otáčení stránek (překreslování displeje). Výdrž čtečky se tedy neudává v hodinách nýbrž ve stránkách, uvádí se kolem 5000. Nevím, nakolik je to pravdivé, přesně jsem to nepočítal, ale několik knih si na tom přečtete úplně v klidu. Jediný problém přichází v případě, že si budete pouštět i hudbu, tam spotřeba znatelně vzrůstá a budete asi muset nabíjet často.

Tím jsem zmínil další funkci čtečky a to je přehrávání MP3. Nepovažuji to za stěžejní funkci, ale když už jsem to nakousnul :-) Ke čtečce můžete připojit klasická sluchátka a ke knížce si pustit nějaké to oblíbené album.

Za nevýhodu můžete považovat třeba i to, že ve tmě si čtečku nepřečtete, protože nesvítí. Je to trochu podlé, protože normální knížka taky nesvítí, ale je to tak. Potřebujete tedy světlo :-) Třeba lampičku. Ke čtečce se i prodává speciální kryt, který displej ze stran nasvítí, možná je to lepší, ale je to drahé, těžké kvůli bateriím, a myslím že i zbytečné.

Rychlost. Rychlost čtečky není vůbec závratná, tam by se dalo vylepšovat. Procházení menu, listování, není to úplně svižné. Naštěstí tohle není mobil, se kterým musíte stále něco nastavovat, psát a podobně. Na začátku si tedy pohrajete, pak vás to přestane bavit a už jenom nahráváte nové knížky a čtete je, k čemuž je přístroj určen. Při čtení samotném je vše samozřejmě v pohodě, otočení stránky je myslím rychlejší než u opravdové papírové knihy. Pouze první otevření nové knihy chvilku trvá (řekněme v průměru 20 vteřin), protože čtečka si ji rozděluje na stránky a získává další informace – jedná se pouze o první otevření dané knihy, když se k ní kdykoliv později vrátíte, již je to okamžitě.

Čtečka podporuje snad všechny běžné formáty. Zobrazí vám TXT, DOC, EPUB, PDF,… každopádně nativní formát je LRF, ten je nejvhodnější. Na internetu existuje výborný nástroj Calibre (zdarma), ve kterém si můžete své knížky spravovat, třídit a právě i převádět do formátu LRF či potom přímo nahrávat na čtečku. Podrobněji se o tom zmíním v druhé části článku.

Nevýhodou čtečky může být samozřejmě její cena. V současnosti se pohybuje kolem 10.000 korun, v České republice je snad jediný distributor. Já jsem si ji objednal přes eBay z Anglie, za cenu 7.500. Jak jsem říkal, je to novinka, proto zatím není nejlevnější. V budoucnu čekám nástup konkurence, zlepšení technologie, nové funkce a samozřejmě i nižší cenu. Ale vydržte to čekání :-)

Právě na Saspi jsem od více lidí zaslechl postesk, že není nad skutečnou knihu – šustění stránek, vůni papíru,… ano, pokud tohle potřebujete, máme tu jednu z dalších nevýhod čtečky, toto vám opravdu nepřinese. Mně to naštěstí nevadí, nic z toho nepotřebuji, jde mi o obsah samotný, pohodlnost čtení a všeho s ním souvisejícího, což je u čtečky pro mě neporovnatelně lepší než u papírové verze.

Výhodou ze samotné podstaty vyplývající, je určitě možnost mít s sebou více knížek zároveň. Mám jich v čtečce několik desítek, roztříděných dle kategorií, autorů,… něco čtu já, něco Lucka. Pokud někdo rád čte více knih zároveň, nemá problém, může je s sebou mít neustále. Přístroj samotný je velmi lehký a tenký.

Nevýhodou je naopak například absence vyhledávání v textu, či rychlé listování sem a tam. To je tady zatím trochu nepohodlné, na zlepšení si musíme ještě počkat. Čtení tedy určitě není vhodné třeba na skripta, kdy si procházíme látku sem a tam, potřebujeme si dokonce vpisovat poznámky (i když čtečka nějaké záložky umožňuje, ale není to určitě ono). Stejně tak máte smůlu u nějakých encyklopedií, lepší obrázky jistě uvidíte ve skutečné knize, navíc čtečka samotná je černobílá. To jsou ale oblasti, o které se nejedná – my mluvíme o běžných knížkách na čtení, beletrii. Jestliže čtečku chcete k tomu, k čemu je určená – ke čtení, nebudete zklamaní.

Když už ale zmiňuju třeba to vyhledávání nebo možnost zaškrtnout si, kterou knihu už jsem přečetl a další blbůstky, co Sony zatím nepodporuje, tak to se snaží dohnat jeden nadšenec, jehož snahu v posledních týdnech sleduji. Vyvíjí vlastní verzi firmwaru pro Sony PRS-505 a přidává tam stále nové funkce, je to pěkné a užitečné, více v druhé části.

Asi bych měl zmínit, jak vypadá samotné čtení (já vím, nemám to úplně ve správném pořadí). Čili můžete si zvolit, zdali chcete číst na výšku nebo na šířku (druhou možnost jsem ještě nepoužil) a dále máte tři stupně přiblížení. Nějaké to klasické písmo, větší je občas pohodlnější, největší pro ty z nás, kteří opravdu špatně vidí. Navíc ale myslím záleží na originálním fontu knihy, aspoň se mi to tak u některých knih zdálo, čili když si například soubor ve Wordu uděláte s miniaturním či naopak obrovským písmem, můžete si tak přizpůsobit vzhled knihy na čtečce. Stránky klasicky otáčíte dopředu dozadu, pro rychlejší přesun je možno přímo nacvakat číslo. Dole se vám zobrazuje číslo stránky, celkový počet, procenta přečtení, čas, baterie – dá se to přizpůsobit. Čtečka si pamatuje historii několika posledních stránek u každé knihy. Jestliže tedy čtení přerušíte, začnete číst něco jiného či čtečku někomu půjčíte, můžete se potom ke svoji knížce vrátit a jste zase tam, kde jste skončili.

Čeština. Ano, to je trochu nevýhoda čtečky, protože není určená pro český trh, čili místo českých znaků tam na počátku vidíte tak leda obdélníčky, otazníčky či prostě nic. Myslím, že český distributor prodává čtečku upravenou, aby to zvládala, ale nevím, jak to přesně je, přece jenom je to neoficiální zásah do firmwaru. Každopádně přehrání firmwaru novou verzí, která to podporuje, je bezproblémové a zabere vám jenom chviličku. Pak už je vše v pořádku (více opět v druhé části).

Pokud by vám interní paměť 200 MB nestačila – což se může stát i v případě knih, ovšem spíše kvůli dalším souborům, které si dovnitř nahrajete, můžete ji rozšířit zasunutím SD karty, já používám 8 GB a to už je skutečně dost.

Do čtečky můžete nahrávat jakékoliv soubory, po připojení k počítači se chová jako běžný disk. Kromě zmiňovaných knih (překvapení) a hudby (MP3) umí čtečka zobrazit i obrázky, minimálně JPG. Je to spíše taková parádička navíc (musí to umět kvůli zobrazování obalů knih, obrázků v nich, PDF, atd.), každopádně je to tam. Vykreslení nějakého více MB velkého JPG ale pár vteřin potrvá. Navíc bude, jak už jsem zmiňoval, černobíle.

Čtečka se mi celkově moc líbí a můžu ji jenom doporučit. Tenhle pokrok přináší dle mého jenom výhody a protože jsem si něco takového už dlouho přál, byl jsem rád, když se konečně objevila. Teď ještě to cestování v čase a teleport aby někdo vymyslel ;) Na trhu je čteček více, ale Sony se řadí ke špičce. K dispozici je ještě jeden lepší model od Sony (PRS-700), který navíc disponuje dotykovým displejem. To se ale ukázalo spíše jako nevýhoda, protože další vrstva navíc zhoršuje kvalitu obrazu, proto jsem zvolil PRS-505.

Tolik mé shrnutí, určitě jsem zmínil nejrůznější blbosti a zapomněl na něco důležitého, klidně se zeptejte v komentářích, rád objasním, co a jak.

Část druhá – Pokud už čtečku máte

První z věcí, kterou se čtečkou budete muset udělat, pokud již ji nemáte upravenou od prodejce, je zprovoznění češtiny. Nebudu to zde do detailů rozebírat, protože od toho už existuje skvělá stránka www.pepak.net, kterou vřele doporučuji a která mi v začátcích hodně pomohla. Odkážu vás pouze na ty nejdůležitější informace. Potřebujete program PRS Customizer, kde si zadáte, jakou verzi firmwaru máte/chcete, jaké chcete fonty (nejlépe jednoduše unicode, máte češtinu a hotovo, i když úprav fontů je možno provést mnohem více) plus navíc ještě nějaké údaje o vaší osobě, například telefon, aby vám poctivý nálezce mohl přístroj vrátit. Z toho Customizer vygeneruje soubory, jež nahrajete na SD kartu, zasunete do čtečky a jednoduše přeflashnete firmware, vše je super, vše je hotovo.

Až se s čtečkou naučíte trochu více, začnou vám některé věci vadit. Od toho je tu projekt prs-plus, který vytváří vlastní verzi firmwaru a každou chvilku přibývá na jeho stránkách nová verze. Nevím, co všechno dopadne, ale plánuje se třeba označování knih, které už jste přečetli, vyhledávání textu, české menu, apod. Zatím je ale nejdůležitější podpora adresářů (české menu je možno mít i z PRS Customizeru, ovšem zase tam není ta podpora adresářů).

V základní verzi totiž čtečka sice třídí knihy dle autorů nebo podle názvu, data nahrání či dodatkových kategorií, ale stejně to nakonec bude všechno tak nějak pohromadě a nešikovně. Mně osobně vyhovuje adresářová struktura. Na nejvyšší úrovni mám adresáře dle žánrů, v každém z nich potom složky dle autorů či cyklů. Uvedený firmware umožňuje tímto způsobem čtečku modifikovat (běží tam nějaký zjednodušený linuxový systém či co) a adresářovou strukturu si procházet. V blízké době by kromě podpory pro knihy mělo být možno třídit do adresářů i hudbu (protože teď je v tom fakt bordel, když si nahrajete více alb a on to setřídí podle názvu, které jsou navíc uvedené v ID3 tagu, takže mnohdy zcela zběsilé).

Čtečku máme uzpůsobenou, potřebujeme ale to nejdůležitější, nahrát do ní knihy. Můžeme použít oficiální software dodaný na CD od Sony (ani jsem to nepouštěl, je to prý hrůza a navíc při použití nového firmwaru by to stejně nefungovalo dle potřeb) nebo sáhneme po něčem funkčním :-) Na webu je k dispozici krom jiných i program Calibre, který mohu jenom doporučit (minimálně jednou měsíčně, spíše častěji, pak vycházejí aktualizace).

Program nabízí vkládání knih v nejrůznějších formátech, jejich procházení, filtrování, atd. Prostě taková vaše databáze, kterou můžete spravovat a knihy z ní přímo nahrávat do čtečky. Nevím, kolik různých čteček to zvládá, PRS-505 je ale mezi nimi. Taktéž může Calibre knížky jenom jednoduše vyexportovat do nějaké adresářové struktury, kterou si pak právě já uzpůsobuji do čtečky.

Hlavní funkcí je ovšem – tedy pro mě – konverze typů souborů mezi sebou. Do čtečky se mi totiž jako nejvhodnější jeví formát LRF, ovšem neexistuje mnoho knih, které v něm najdete. Tudíž přichází na řadu konverze. Ke knize si seženu z internetu obrázek obalu, pokud v daném formátu (třeba v DOC na první stránce) již není a zkonvertuji do LRF.

TXT – jednoduchá konverze do LRF, akorát musíte v Calibre výslovně zaškrtnout, že každý nový řádek má považovat za nový odstavec, jinak si moc nepočtete.

RTF – také lze dobře převést do LRF

DOC – převod mi většinou moc nevycházel (kazil české znaky či prostě selhal), doporučuji tedy převést v OpenOffice do ODT (otevřít a uložit jako)

ODT – bezproblémový převod do LRF, mám s ním nejlepší zkušenosti, mnoho knih na netu je navíc k dispozici v DOC, takže se do ODT lehce převedou

PDF – čtečka ho přímo umí zobrazovat, ale není to nejrychlejší a i zoom je zde problematický. Málokdy narazíte na klasickou knížku, která je k dispozici pouze v PDF. Calibre to myslím sice také umí zkonvertovat, ale měl jsem problémy s češtinou.

EPUB – dost knih je k dispozici v tomto formátu. Je to vlastně klasický textový formát s nějakými blbinkami navíc, můžete otevřít třeba v PSPadu, uložit jako TXT a pak zase klasicky převést v Calibre. Přímý převod EPUB-LRF mi kazil češtinu

Technologický orgasmus

Technologický orgasmus jest obecně jevem velice vzácným (i když u některých jednodušších či zapomnětlivých jedinců se vyskytuje i několikrát za hodinu). Jeho cenu ještě navyšuje fakt, že není možno (kromě výše zmíněných zapomnětlivých jedinců) zažít stejný opakovaně.  Protože v posledních týdnech jsem měl to štěstí se s ním setkat, musím se se svými zážitky svěřit celému světu – ano, už vím, že blog nečtu jenom já, nýbrž celý svět.

  1. Garmin uvolnil nový firmware pro své turistické navigace Oregon. Na aktualizace všeho možného jsem zvyklý, dělám to rád a jakmile existuje nějaká novější verze čehokoliv, musím ji mít, jinak se cítím nesvůj a bolí mě břicho. Čekal jsem pár drobných změn, opravu nějakých chyb, a tak, ale výsledek mě velmi (stačí si znovu přečíst nadpis článku a víte, jak velmi ;-)) potěšil a Garmin tak ukázal, že je opravdovou jedničkou na trhu. Kromě zcela nových funkcí a tudíž položek v menu se totiž objevila podpora rastrových map, pro turistické navigace novinka. Odmyslíme-li si skutečnost, že je to úplně k ničemu (tedy není, pokud to překryjete vektorovou vrstvou s cestami, apod.), tak… aaach… můžu si tam nahrát cokoliv, třeba oskenovanou obrázkovou mapu zoologické zahrady a navigovat se v ní jako obvykle…
  2. Když už jsme u těch navigací, máme tu číslo 2… to je zatím jenom ukázka, co nás za pár měsíců či let čeká, ale už se to testuje, už se to blíží…
  3. Nový služební mobil a funkce rozpoznávání hudby, která údajně není žádnou novinkou, nicméně já jsem nevěřil :-) Znáte takové to „co je tohle za písničku?“… stačí stisknout tlačítko, nechat mobil 10 sekund „poslouchat“ (zkoušel jsem i třeba za provozu v restauraci) a pokud jste připojeni na internet, za moment tu máte požadované informace. Českou hudbu to nepozná, alespoň, co jsem zkoušel, s klasickou vážnou hudbou má občas problémy, ale jinak zvládnul všechno, včetně aleatorní hudby, což beru jako důkaz geniality. Následující ukázka je z úplně jiného mobilu, ale princip zůstává.

    Teď ještě nějakou tu dokonalejší funkci rozpoznávání obrázků… co je tohle za fotku, odkud to je? Google už to určitě má skoro hotové.

  4. Kohonenovou sítí je možno vizualizovat multidimenzionální datové stuktury jejich převedením do prostoru o nižší dimenzi. Tohle není taková novinka, jen mě to nepřestává udivovat. Ačkoliv mám takový pocit, že před pár lety byla ta věta delší, ta paměť…

Hradecká sova 2009

Celý rok jsme se těšili a včera to konečně vypuklo – Hradecká sova 2009. Každý den před spaním jsme si luštili nějakou tu šifru. Každé ráno si přeříkali morseovku, překreslili Braillovo písmo a odrecitovali prvních tisíc prvočísel. Každou sudou noc jsme nechodili spát a místo toho běhali s čelovkou po lese. Tvrdý trénink. Žádné slitování. Pevné nervy. Ale vyplácí se. Taková je, vážení přátelé – Hradecká sova – 2009 (ozvučení z Rockyho ke článku doplním později).

Na startu
Na startu

Cesta na start nebyla snadná. Už jsem možná zmiňoval náš předchozí nelítostný trénink – nyní přišel vhod. Museli jsme urazit danou trasu tak, abychom dorazili včas, abychom zároveň nebyli příliš unavení, nebyli tam zase příliš brzo, protože byla celkem zima. Důležitá byla i motivace všech členů týmu. Plní odhodlání jsme tedy přibližně v 16:00 vyrazili z domu, obešli blok a v 16:03 se ocitli na startu. S ulehčením jsme odhodili svá zavazadla k dětskému písečku a dali si zaslouženou svačinku.

Ačkoliv původní předpověď počasí byla poněkud strašidelná, nakonec se počasí (a v těsném závěsu za ním i meteorologové) umoudřilo a i když byla zima a občas foukal protivný vítr, naštěstí nepršelo (jenom chvilku brzy ráno, ale nic strašného).

Na startu
Na startu

Orgové nám ještě přeříkali důležité informace a potom jsme už mohli začít úvodní řadou. Jednotlivé šifry nebudu s dovolením podrobně popisovat, kdo tam byl, ten je zná, kdo tam nebyl, bude mít asi lepší se podívat na přesné zadání i včetně řešení, které se co nevidět jistě objeví na oficiálních stránkách hry, které jsou: http://sova.osjak.cz/2009/index.php. Naopak náš postup řešení těchto šifer se budu snažit aspoň trochu popsat, minimálně orgy možná bude zajímat, co nám dalo práci, co nás bavilo a nebavilo a podobně.

Než se pustím do samotného popisu našeho zápolení, měl bych asi pro jistotu ještě jednou představit náš tým. Skládá se ze mě, tedy Martina, vrozená skromnost mi nedovoluje dále popis mojí osobnosti rozvádět. Snad jen, že se jedná o osobnost vcelku hradeckou. Další důležitou součástí týmu je Luci, jakožto součást olomouckohradecká, ke mně patřící. Následují dva Petrové alias bratrové. Petr hradecký je bratr můj, nazývaný Péťa. Petr olomoucký je bratr její, nazývaný Peťa. Stránky našeho týmu jsou http://koumaci.nethar.com, ale co se týče šifrování najdete tam v podstatě jenom odkazy na reportáže. V šifrování se považujeme za začátečníky s krycím názvem neschopní. Hradeckou sovu jsme zkoušeli poprvé loni.

Čili první řada. Nejprve byly vyvěšeny tři obrázky, představující jedničky. Krajní jsme odhalili hned, na ten prostřední jsme museli přijít trochu blíže, přece jenom nebyly největší. Naštěstí papíry byly vyvěšovány na dvou místech, takže nebyl zase takový problém zaujmout vhodné místo. Nejprve jsem trochu tápal, jestli nebyly pro začátek vyvěšeny hned první tři členy řady, tudíž je to řada jedniček :-) ale to bychom asi nebyli na Hradecké sově, ale na Hradeckém retardovaném oslu. Druhý obrázek zůstal prozatím nepochopen, nevím, co všechno se dělo v hlavách ostatních členů týmu, ale já ho označil jako „ááá (aháá) – kupa!“. Následovali další – bylo to někde u třetího či u čtvrtého, když Péťa přišel s kalendářem a já rozluštil Akupa, Adřevo, Aprkna jako Apolena. Křestní jména byla jasná – začali jsme si vypisovat data, měsíce rostly postupně, u dnů se často střídala 9 a 11… nakonec si Péťa všiml úplňku a bylo jasno. Vyrazili jsme na cestu, pravé dobrodružství před námi a hlavně – velké množství týmů za námi ;-)

Přesun k rybníku byl vcelku rychlý, prostředí známé, pohybovali jsme se navíc směrem, který jsme předpokládali již doma nad mapou. Bohužel, následoval velký šok – řádky ve vrcholové knížce byly tak úzké, že se do nich nevešlo naše koumácké razítko ;-) Tak jsme se tedy vyplakali a zapsali se jako normální lidi.

Obrázky – domino – dvojice – rychlovka, proč odrazovat slabší týmy (jako jsou třeba Koumáci) hned na začátku. Šifra prolomena, aniž bychom se ještě pořádně rozseděli.

Datlík
Datlík

Plni optimismu jsme tedy opět sebrali batůžky a pokračovali v cestě. Již jsme se ale stáčeli zpět do Hradce, dříve než jsme si mysleli. Když jsem uviděl třetí šifru – Housenky – říkám si, že to bude problém. Já osobně nemám rád vysloveně obrázkové šifry, a tak už jsem se obával, co s tím vlastně budeme dělat. Někdy ve chvíli, kdy jsem se usadil na alumatku, slyším od jednoho z členů týmu: „…stanoviště Machkova…“… takže žádný odpočinek, vážení, jde se dále. To už jsem měl trochu hlad, ale houstička prostě musí počkat.

Hrdinně jsme přešli veletok Labe, překřížili rozlehlou louku a dorazili na místo čtvrté šifry. Jak jsme hledali místo k sezení, Luci říká, že bychom mohli kreslit čáry podle toho, kam jednotlivé kompasy ukazují. Vytáhl jsem čtverečkový papír, doplnil teorii o zelené kreslení a červené nekreslení, a tak jsme se ani všichni neusadili, natož abychom se najedli a další stanoviště bylo jasné.

Napadlo nás sednout na autobus, ale žádný nejel, takže jsme tu jednu zastávku museli přejít pěšky. Jak jsme se dozvěděli později od jednoho z organizátorů, u stanoviště pět nastaly problémy. Fronta, opadané značky, nevím, co všechno. Je škoda, že se to zkomplikovalo, byl to celkem dobrý nápad, procházet se ve tmě kolem hřbitova taky nemusí být špatné. My tu ale ještě byli za světla, někde v popředí startovního pole, takže jsme si stezku v klidu prošli a vyšel Datlík. Je pravda, že s dalšími písmeny to úplně zřejmé nebylo, jestli to bylo J jako jih, S jako sever, 50M jako padesát metrů, nebo ROH, to se dozvím až z výsledků, nicméně stačilo to. — dodatečný update článku, už jsou výsledky: správně bylo „S ROH DATLIKU“, nam vyslo „SOH DATLIK J“, což jsme si upravili buď na „ROH“ nebo „50M“ a závěr na „J“ nebo „S“. Rozhodli jsme se, že půjdeme na severní roh Datlíku, případně 50m na jih od toho rohu. Naštěstí to stačilo.

Byli jsme celkem překvapeni, když nám org u Datlíku sdělil, že jsme druzí. Ideální čas si to pokazit :-) Sedl jsem s bráchou na loď, udělali jsme několik otoček kolem osy (kolem svislé naštěstí), než jsme pochopili, jak se ďáblův stroj ovládá, a několik dalších otoček kolem osy, než jsme se to naučili přijatelně použít v praxi (kompletně jsme se to naučili až během diskuze v lese s Luci o pár hodin později). Naše dobrodružství bylo patrně natolik dechberoucí, že Peťa s Luci na břehu bohužel dostatečně nezaregistrovali ceduli se Saturnem… ale o tom později.

Datlík
Datlík

Dostali jsme Disko a rozradostnění nad touto pochoutkou ho všechno snědli… hehe, dobře, nesnědli, jsme Koumáci, na tohle už nás nedostanete. Opatrně jsme balení rozdělali a poznamenali si pořadí tří druhů sušenek. Nejprve nám, pokud si to dobře pamatuju, z morseovky nic nevyšlo, tak jsme zkoušeli římská čísla a další, jak už to tak bývá, zhovadilosti. Pak jsem morseovku zkusil ještě jednou všemi směry a jediný trochu slovo připomínající výsledek byl SESTA… sesta… sesta… že by šestá? Šestá co? No je to šestá šifra… hmmm… šestá… šestá… je tu někde poblíž něco šestého? Ehm… šestého? Třebááá… sušenka? Uran! Bomba, jsme fakt dobří… další rychle pokořená šifra. Co nás může zastavit? Co? Co? No co myslíte? … v tu chvíli jsme měli před sebou vyhozených 45 minut… Neodcházejte od obrazovek, hned pokračujeme…

Protože víme, že nahoře u hvězdárny je naučná stezka s planetami, vypravili jsme se tam… bohužel nahoře jsme zjistili, že Uran je někde zpátky dole. Rozdělili jsme se a já s Peťou jsme běželi ověřit umístění Uranu, aby nakonec nebyl někde nahoře, mapka naučné stezky totiž byla očíslovaná, ale ne přímo popsaná. Bohužel – na místě, kde podle všech naprosto přesných matematických výpočtů, bude Uran, jsme ovšem nalezli… světe div se… ceduli Hailey. To dokáže trochu naštvat, protože pak nikdy nevíte, jestli na další ceduli nebude třeba vesmírná loď Enterprise. No dobrá… proběhli jsme se ještě semhle a tamhle a nakonec jsme našli Saturn… šli jsme naproti druhé polovině týmu s batohy… kdesi nahoře u hvězdárny… sešli zase dolů… a hurá k Uranu. Tentokrát už správně, ztráta bohužel veliká. Org u Datlíku nás vřele vítal, opět, pak si možná uvědomil, že už nás jednou viděl, protože jen mávl rukou a říkal něco jako: „Aha, vy jste… vy jste.“ Ano, to jsme.

Nu což, šli jsme dále kolem zdejších rybníčků, až jsme došli k planetě Uran. Nejprve jsme zadání šifry nemohli najít, ale pak jsem přemohl lenost a podíval se do papíru na upřesnění… popošli jsme tedy patnáct metrů západně a strom s budkou už se na nás usmíval. Přesunuli jsme se o kus dál a připravili naše sezení – vytáhli luštící pomůcky, alumatky, svačinovečeře, atd. Opět se ukázalo, že celá tato operace trvá déle než samotné luštění. Nejprve jsme sice papíry vystřihli, slepili a zkoušeli namotat například na velikost sušenek Disko, ale zase tak moc jsme tomu nevěřili, když ta samá šifra byla na Sově loni s lentilkami. Vzápětí jsme ale našli výskyty souměrných shluků písmen, takže se dal výsledek s trochou soustředění rovnou přečíst z papíru. Přehýbání by asi bylo efektnější, ovšem nikoliv efektivnější ;-)

Takže znova na cestě. Už jsme si na to zvykali. Když jsme vyšplhali od Biřičky nahoru na Nový Hradec, z náměstí se začal ozývat ohňostroj slavností královny Elišky – posteskli jsme si, že loni jsme o tu podívanou taktéž přišli, tak snad za rok už se budou termíny lišit. Jestli ne, tak se opravdu nedá nic dělat a potřetí už… už opravdu… zase půjdeme na Sovu.

Chuck Norris, to byla obtížností přiměřená šifra. Když se teď prohrabuji zadáními těch předchozích, přijdou mi sušenky Disko jako hodně vtipná a nápaditá šifra, z rozlousknutí jsem měl opravdu radost. U ostatních šifer to bylo taky fajn, kompasy byly třeba pěkné, ale šifry byly hodně jednoduché. To nepíšu jako stížnost, Sova je hra pro začátečníky, nemá cenu je otrávit hned ze začátku, radost z vyřešené šifry a postup dál dokáže hodně motivovat, vždyť jsme to na sobě sami viděli. Navíc jsme asi taky měli trochu štěstí, ono šifra typu 3 – Housenky – nemusí být vždy tak jednoduchá, jak se to povedlo nám – tu bych zařadil do kategorie buď „vidíš a jdeš dál“ nebo „nevidíš a jsi v…“. A další věc – ovšem – už brzy se měly objevit obtížnější šifry, takže v pořádku. A proč to vlastně říkám – Chuck Norris byla asi první šifra, kde jsme strávili o něco delší dobu než na předchozích (i když taky ne nic závratného, ale už jsem si konečně snědl tu housku), kde jsme opravdu sedli, v rychlosti vyluštili a zase šli (i když třeba od Saturnu k Jupiteru místo k Uranu :-)). Tady to nechtělo ani tak luštitelské znalosti a nápady jako spíš zeměpisné znalosti. Zkoušeli jsme státy, jejich kódy, ani vlastně nevím proč hlavní města i samozřejmě běžná města, která byla v textu zmíněna. Nakonec jsme to dali dohromady a vyšel nám Hammerův pomník, ze kterého byl během vteřinky správný pomník Hackerův. Tudíž se šlo dál.

Péťa a Peťa na dalším stanovišti dostali za úkol střílet z laseru, my s Luci se vypravili identifikovat obsah skleniček. Trochu jsem se obával, že budeme muset strkat ruce do sklenic mezi pavouky či do nějakého slizu, ale zadání bylo poetičtější, opět pěkný nápad. Už si to možná nepamatuju přesně, nevím, co byl správný výsledek a co byly jenom naše nápady během čuchání, ale tuším, že šlo o skořici, majoránku a hřebíček, které jsme rozlouskli bez problémů. Zbývaly dvě sklenice, kde jsme tušili oregano a tymián, možná bazalku, teď jenom vědět, co je co. Jako znalec pizzy jsem to nakonec nastřelil a orgové nás pochválili… pozor… to si ještě jednou vychutnám pro všechny: A orgové nás pochválili! …že to máme hned napoprvé správně. Péťové mezitím trefili terče, což prý také nebylo nejjednodušší, obzvlášť když se ze začátku o nic neopírali.

Nu dostali jsme mapu s vyznačením dalšího stanoviště. Chvilku nám zabralo ho správně najít na naší mapě, ale povedlo se a vypravili jsme se dál. Přesun byl docela dlouhý, už se nám toho chození zdálo oproti luštění opravdu dost. Na všechno jsme ale zapomněli, když jsme vyhrabali zadání desáté šifry… byli jsme druzí! To vypadalo hodně slibně. Ano, vypadalo.

Zkoušeli jsme s kostkami zvěrstva všelijaká, přepočítávali, kolik čeho je, kde se co jak opakuje, zjistili, že na červeném pozadí jsou jenom jedničky a čtyřky, ale pořád ne a ne vědět, co s tím. Nechtělo se mi, nechtělo, ale nakonec jsem vyrazil pro nápovědy. Když jsme dorazili jako druzí, volat o řešení připadalo v úvahu jedině v naprosto krajní nouzi. Po chvilce běhu pěšinou s čelovkou, lesní hřbitov opodál, temné stíny kolem mě… začal jsem si říkat, jestli se snad náhodou nebojím :-) Ale naštěstí jsem brzy začal myslet spíše na příjemnější věci, například že zde brzy zemřu vyčerpáním. Běh přešel do indiánského střídání chůze/běhu, zpátky jsem potom už jenom šel. Myslím, že jsem to prošel po vcelku nejkratší možné vzdálenosti, udělal jsem zhruba trojúhelníček a akorát jsem jednou minul křižovatku těch čtyřech lesních částí, takže jsem se musel vrátit, což mi přidalo nějaký půl kilometr… protože jsem využil možnosti povolené GPSky, můžu teď vidět, že obě nápovědy mě stály necelých devět kilometrů. Když to porovnám s loňskem, tak je to docela nářez. Asi je to tak naschvál, aby si každý nápovědu pekelně rozmyslel, ale už jenom proto, že jsem pro ni v našem týmu běžel zrovna já, můžu říct, že se mi to zdálo dost přehnané. Je pravda, že časově se jedná o méně než polovinu – pak už se dá ostatním informace zavolat a v klidu se vrátit, zatímco oni luští, ale… Celková vzdálenost, kterou jsem během Sovy urazil, byla 40 km (taky nářez, řekl bych). Zašel jsem si s Peťou něco během hledání Uranu (to je ale v rámci tolerance, stane se asi většině týmů, že občas někde bloudí), takže třeba počítat na přesuny něco kolem 30 km… pro tuhle nápovědu je to tedy navýšení zhruba o třetinu. Každopádně, co naplat, je nutno konstatovat další dvě věci: zaprvé to byla nápověda vynikající, protože nám pomohla. Zadruhé se jednalo o nejtěžší šifru hry, aspoň z mého pohledu. Tudíž je asi vše správně (nechce se mi teď procházet polohu ostatních nápověd, ale co si pamatuju, zdály se mi bohužel také dost daleko, čímž poslední argument padá). Mapa celé hry následuje, kliknutím zvětšete:

Trasa celé hry i s nápovědou číslo 10
Trasa celé hry i s nápovědou číslo 10

Jakmile jsem měl obě nápovědy, logicky jsem se začal vracet zpět. Jak už jsem psal, nápověda pomohla, takže jsem se s Péťou telefonem domluvil na návrhu řešení, který jsem zavolal zpátky. Měl jsem velkou radost, že při návratu k týmu jsem na papíře uviděl nakreslená písmenka, takže to zabralo. Přesmyčku ve stylu PRTOEF nebo jak to bylo jsem označil jako PETROF, následně jsem se svalil a ztratil vědomí. V další hře jsem již pokračoval jenom jako zombie, která buď neměla nožičky, nebo ji nožičky moc bolely, dostával jsem křeče do břicha a neudržel v ruce těžší předměty, jako je například tužka nebo papír A4. Přesto se pokusím přetlumočit vám i své další mlhavé vzpomínky.

Stanoviště 11. Už jsme nebyli druzí, překvapivě :-) Ale stále to bylo pěkné umístění někde okolo pátého místa. Šneček leze pořád jenom dokola, šneček leze pořád jenom dokola… Luci to s ním celé prolezla, 26 písmen věty samozřejmě nebyla náhoda, takže jsme tu za pár minut měli Pajkrovu flošnu. Mírný deštík, naštěstí jediný během celé noci, nás neohrozil.

A s flošnou tu byla i dvanáctá šifra. Analytická. A náš „konec“. Zde se rozhodlo, že tedy opravdu letos nevyhrajeme :-) Což je dobře, protože tím se potvrdilo, že jsme stále zelenáči zelení, a tak se za rok můžeme zase v klidu zúčastnit Hradecké sovy :-D

Trochu ovšem zamrzí, že jsme byli řešení hodně blízko. Na stanovišti jsme už ale usínali a mrzli, což se asi také podepsalo na našem výkonu. Správně jsme rozdělili text do pětic, všimli si i postupného zvětšování všech písmen. Tak nějak jsme to rozskupinovali a zkoušeli na to hlavně morseovku. Potud vše zcela správně. Leč naše rozskupinování prostě nebylo nikdy správné a nezkusili jsme všechny možné kombinace (ze správných řešení teď vidím, že stačilo nejen sledovat zvětšování písmen, ale zkusit si tu první skupinu i zmenšit – jak jednoduché – potom už by se nám to na čárky a tečky rozdělovalo o dost jednodušeji… ale i bez toho se to dalo vyhaluzit… ach, těsně..). Škoda, tušili jsme správně, že jsme hodně blízko, proto to zkoušeli stále znovu a ztráceli další čas. Nakonec jsme zavrhli i nápovědu (odhadem tak 20-30 minut daleko), protože jsme se obávali, že by nám tak akorát prozradila to, co už jsme rozlouskli a nijak by nás neposunula, leda do hrobu únavou. Zatím není zveřejněná, tak nevím. Vzhledem k velké časové ztrátě jsme pak už tedy smíření s osudem zavolali o řešení. Ač bylo jediné, které jsme vzali, určitě si nemyslím, že šlo o šifru nejtěžší. Tou byla pravděpodobně již zmíněná kostka. Dle mého se jednalo o ranní krizi týmu, kterou jsme na rozdíl od jiných bohužel nezvládli. Co se týče té obtížnosti či záludnosti, na druhé místo bych asi dal úvodní úplňkovou řadu, pak asi vtipné Disko či Chucka Norrise vyžadujícího zeměpisné znalosti.

Analytická
Analytická

Pak už tedy s čistou hlavou, v poklidném tempu a bez větších ambicí jsme pokračovali k letnímu kinu. Bez komplikací jsme dali dohromady jména, ze kterých nic nevzešlo, tak jsme si vypsali z kalendáře i data. Tentokrát si Péťa povšiml, že mají všichni svátek (mimo snad jednoho jediného) v neděli. Začali jsme tedy hledat ulici Nedělní, Sváteční, Víkendovou, apod. Jestli si to dobře pamatuju, jediná nenedělní byla Hana, ta byla v sobotu. Tak jsme zase hledali nějakou ulici Hany, třeba Hanušovu. Nakonec jsme použili čísla dnů  a Ladova ulice byla na světě. S tímto řešením přišla Luci (mám za úkol to sem vysloveně napsat) a hlasitě protestovala, že ho navrhovala hned na začátku, bohužel její nápady jsme většinou ignorovali, tentokrát to byla výjimečně chyba :-P

Následovala sovička s několika chybami, opět velmi jednoduchá šifra, organizátoři s námi po ránu měli už slitování. Protože na kartě týmu bylo 18 stanovišť a cíl, čekali jsme, že hra bude ještě o dost delší. S tím jsme kalkulovali, i když jsme si volali o řešení, spíše než o dobré umístění (běh pro nápovědu), nám šlo o to si zahrát (tudíž neztrácet čas). Stále jsme se obávali těžších šifer, které tedy nakonec nepřišly. Sice se od desátého stanoviště objevovalo na zadáních číslování 10/15, 11/15,… což inteligentnějším účastníkům něco naznačí, ale my, Koumáci, to brali spíše jako označení, že se všechny tyto šifry budou společně nějak používat u patnáctky, třeba kódy stanovišť nebo něco takového…

Nakonec se ukázalo, že patnáctka je poslední, kódy stanovišť se mají opravdu použít, ale úplně všechny, abychom je zadali do jednoduché doplňovačky na závěr (složitá by v cíli naštvala, to je ok). Odevzdali jsme tedy výsledek, kterým byla „Kostra dinosaura“, náš čas byl zapsán, dostali jsme dotazníček. Dotazník jsme vyplnili a tím to skončilo. Na stupních vítězů jsme neskončili, takže co řešit, já se hlavně těšil domů do postele, nicméně mám vyřídit postěžování, že bychom v cíli čekali více fanfár a ohňostrojů, gratulaci, potřepání rukou či polibek od všech orgů starších patnácti let :-) Došli jsme časově tuším šestí nebo sedmí a vlastně nic moc nikdo si nás nevšímal.

Vyšli jsme tedy ven, já samozřejmě vykulhal, protože kdo z vás nezapomněl, já jsem byl zombie bez funkčních nožiček. Naštěstí během čtvrt hodinky jel autobus, tak jsme na něj sedli a za dalších pár desítek minut se uložili k zaslouženému odpočinku.

Letošní sova se mi moc líbila. Když jsme se jí zúčastnili loni, byla to pro mě novinka, ze které jsem byl nadšen. Letos už jsem sice věděl, co mě čeká, ale vzhledem ke známému hradeckému prostředí, nepříliš zapeklitým šifrám a určitě i notné dávce štěstí, jsme se většinu hry pohybovali na špičce závodního pole, což nám dodávalo energii a motivaci, proto jsme si hru velice užívali a byli pyšní na své výsledky. Co se týče počtu šifer, myslím, že byl přiměřený. Obtížnost by neškodila trochu větší, ale je to ošemetné, nic se nemá přehánět, přece jenom jsme ve hře pro začátečníky, a tak je lepší to mít trochu lehčí než trochu těžší, než je zdrávo. Nápovědy a jejich extrémní vzdálenost jsem už zmiňoval, možná by stálo za uvážení použít nějakou jednodušší nápovědu, která by byla blíž. Jenže to by hru asi zase zbytečně komplikovalo a vzpomínám si na loňský ročník, kdy byly nápovědy docela blízko a my jsme se tak většinou zase tak moc nenamáhali s luštěním a běhali pro nápovědy, co to šlo, to taky určitě není dobře.

Uražená vzdálenost se mi zdála docela veliká, s tou jednou nápovědou, jak jsem psal, čtyřicet kilometrů a byl jsem pak opravdu vyřízený (v neděli po obědě jsem navíc s Peťou ještě uskutečnil pokus o FTF v geocachingu, to jsem si nožičky odepsal úplně). Třeba by stálo za zvážení vzdálenost snížit, a aby byl zachován celkový čas, zvýšit počet či obtížnost šifer. No… prostě chci říct, že vlastně nevím, jak je to správně a organizátorům jejich roli nezávidím :-) Ale moc jim za ni děkuji, Hradecká sova se i letos hodně hodně povedla, a tak moc, jak jsem se těšil na 2009, začínám se už teď těšit na 2010, doufám, že bude!

Loni jsme byli osmí, letos jsme nakonec devátí, s výkonem jsem ale spokojen. Týmů bylo více než loni a jedinému řešení, o které jsme si volali, jsme byli velmi blízko. Tudíž třikrát hurá Koumákům! A třikrát hurá organizátorům. A kromě hodných orgů děkuji i ostatním soutěžícím, hlavně těm, co jsme je porazili :-P

Švýcarsko 2009

Sice se zpožděním, ale nakonec jsem se přece jenom pustil do sepsání článku o naší dovolené ve Švýcarsku. Nechť tato vzpomínka slouží nejen našim dětem i dětem našich dětí, aby si připomněly, kde jsme to tenkrát všude byli, když ještě existovaly ledovce, ale aby i my samotní jsme si tímto způsobem mohli zážitky znovu připomenout… protože skleróza je tady a já předpokládám, že polovinu věcí si stejně nepamatuju už teď…

Alpy u Wilderswil
Alpy u Wilderswil

Vyrazili jsme se Čedokem na zájezd Alpy a památky klasického Švýcarska, který nám měl ukázat jak zajímavá města, tak švýcarskou přírodu. Zhruba ze středu Švýcarské konfederace jsme tedy vyjížděli všemi směry na návštěvu Alp, vodopádů, soutěsek, jezer, hlavního města Bernu, krásného Lucernu, Curychu,… Protože průvodce potřebuje speciální těžko dosažitelnou licenci, aby mohl se skupinou chodit po Švýcarsku, dozvídali jsme se potřebné informace v autobuse a na jednotlivých místech byl potom volný rozchod, což bylo přesně to, co jsme potřebovali… přece jenom se pohybujeme rychleji než důchodcovská část zájezdu a navíc hledáme kešky :-)

Ve tři hodiny ráno jsme tedy měli s Luci čekat v Hradci na autobusáku. Nikdo další tam nečekal a autobus měl už půl hodiny zpoždění, tak jsme přemýšleli, jestli opravdu někam pojedeme (mělo se čekat na bývalém parkovišti u autobusového nádraží Koruna, já měl pocit, že spíše čekáme na parkovišti u bývalého autobusového nádraží Koruna), nakonec se však mikrobus objevil. Ano, mikrobus. Spolu se čtyřmi dalšími účastníky zájezdu, kteří přicestovali z Opavy nás vezl do Prahy, kde jsme teprve přesedli do autokaru (po hodinovém čekání, protože se zasekl někde v zácpě).

Ačkoliv autobus byl určen pro padesát lidí, jela nás pouze polovina, což z veškerého cestování, kterého jsem se trochu bál, udělalo celkem pohodičku – každý jsme se mohli roztáhnout na dvě sedadla, a i když jsme z Hradce do Wilderswilu najeli a nachodili sladkých 952 km (no jo, měl jsem s sebou GPSku), celkem to uteklo.

Ale nepředbíhejme. První vzrůšo nás totiž čekalo už na jedné německé pumpě a součástí zájezdu původně být určitě nemělo. Po krátce zastávce už jsme skoro odjížděli, když přijeli němečtí celníci a začali kontrolovat papíry. Proces to byl celkem zdlouhavý, stále někam volali, něco zjišťovali na notebooku, tiskli na tiskárně, kterou s sebou vozí… Podle toho, co nám řekl průvodce, měli řidiči v autobusu jenom kopii nějakého dokladu, místo originálu, což způsobilo problém a nějakou pokutu.

No to by se ještě přežilo, ale následně náhodou zastavili vedle i normální němečtí policisté a ti se nás tedy rozhodli také prověřit. Neměli jsme autobus s logem Čedok, ale Czech Airlines a policisté zjistili nějaký nedostatek (možná, nakonec se ukázalo, že vše bylo v pořádku – aspoň nám to tak řekl průvodce) – že prý autodopravce nemá smlouvu s Čedokem či co… ovšem po zdlouhavém vyřizování policisté museli stejně přivolat nějaké specializovanější policisty… tak jsme tedy čekali, až další Semir Gerkhan se svým parťákem dorazí… aby se v tom zase sto let šťourali… a nakonec nás pustili… příjemné zdržení, které způsobilo, že jsme museli vynechat návštěvu městečka Schwyz, aspoň jsme pak dostali bonus jiný den (Trümmelbašské vodopády).

Legrační bylo, že během těchto policejních prověrek, kdy jsme se všichni potulovali v okolí a nervózně sledovali, co se bude dít, někdo uvnitř autobusu ukradl jedné paní velkou částku peněz. Dnes se prostě nedá věřit nikomu nikde nic.

Naše první skutečná zastávka bylo tedy město Altdorf, které proslavil Vilém Tell, švýcarský národní hrdina. Ve městě má sochu se svým synem. Hlavně se nám ale líbily hory, které město obklopují.

Večer jsme pak kolem Brienzského jezera dorazili do blízkosti Interlakenu, kde jsme ve Wilderswilu měli zajištěné ubytování. Rozdělili jsme se na dvě skupiny, náš hotel se jmenoval Schönbühl, na jídlo jsme chodili k druhé části do hotelu Kreuz (tak se jmenuje překvapivě ve Švýcarsku každý druhý hotel). Večeře nás potěšila – čtyři chody jen tak nemíváme – polévka, salát s velice, ehm, svéráznou zálivkou, hlavní jídlo, dezert.

No a už honem spát, další den to začne doopravdy.

Bern
Bern

Po snídani nás autobus zavezl do hlavního města Švýcarska, kterým je Bern. Jak říká popis – město kašen a loubí, což můžeme jedině potvrdit (kašen je zde údajně více než 100). Bern byl založen na skalním výběžku nad prudkou řekou Aare. Po několika mostech vysoko nad ní jsme se prošli i my a spolu s bernskými domy v pozadí je to opravdu pěkný pohled.

Hned u „vchodu“ do města je slavný výběh s medvědy, kteří jsou vlastně symbolem celého kantonu Bern. Bohužel poslední medvěd už tak trpěl artrózou, že ho prý nedávno utratili :-) Noví medvědi budou přivezeni snad ještě letos, v současné době se jim výběh vylepšuje, když je k tomu takto dobrá příležitost.

Dominantou Bernu je potom klášterní chrám sv. Vincence, dle Wiki nejkrásnější pozdní gotická bazilika ve Švýcarsku, na jejíž věž jsme samozřejmě vylezli, abychom se pokochali výhledem na celé město. Nevynechali jsme ani zdejší orloj, i když na náš staroměstský (a olomoucký) nemá. Nemohli jsme si samozřejmě odpustit naši první švýcarskou kešku.

Thun
Thun

Druhá zastávka druhého dne bylo historické město Thun. Toto příjemné město, či spíše jeho hlavní historickou část, jsme si opět měli možnost detailně prohlédnout, více asi prozradí fotografie v galerii než můj popis. Je zde na kopci nad městem hlavně pěkný kostel a taktéž zámek.

Poslední atrakcí dne bylo Brienzské jezero. Na velký parník jsme nastoupili (překvapivě) v městě Brienz a poté nás čekala přibližně hodinová plavba na druhý konec jezera (14 km) do Interlakenu. Jak už název napovídá (Interlaken = mezi jezery), z druhé strany města je také jezero – Thunské. O zážitku a výhledu na okolní hory vám opět více můžou povědět fotky, ale skoro bych spíš radil to vidět na vlastní oči :-)

Brienzské jezero
Brienzské jezero

Následovala ještě krátká individuální prohlídka Interlakenu a potom zpátky do Wilderswilu. Po večeři jsme se sami vypravili (pro kešku) ke zdejším ruinám Uspunne. Pokračovali jsme ještě kousek dál kolem pivovaru k další kešce, ale už byla velká tma a nad dvacetimetrovým srázem ve křoví se opravdu moc dobře nehledá :-) takže jsme se radši po silnici vrátili zpátky do hotelu.

Třetí den byl průsmykový. Přes Brünigpass jsme dojeli k soutěskám řeky Aare, které jsme si za pár franků mohli projít. Nejenom že bylo ráno, ale hlavně proto, že jsme se nacházeli mezi skalami, bylo zde docela chladno. Nad řekou se vznášel opar, občas hučel nějaký ten vodopád, voda měla své typické vápencové zbarvení. Prohlídková trasa se místy zařezávala přímo do skály a my tak procházeli umělými jeskyněmi.

Grimselpass
Grimselpass

Dále jsme projeli průsmyk Grimselpass s úchvatným rozhledem na okolní hory. Tam jsme se mrkli na sviští vesnici – jakousi malou zoo se svišti. Mimochodem, sviště jsme viděli i dále u Rhónského ledovce, kde se proháněli volně. Ovšem bylo na nich znát, že turisté je občas trochu přikrmí, spíše než sviště připomínali prasátka :-)

Rhónský ledovec, další zastávku, jsem tedy už zmínil. Měli jsme možnost podívat se dovnitř do ledové jeskyně. Nebyla sice tak velká, jako další, kterou jsme ve Švýcarsku ještě později navštívili, ale líbila se mi asi více, možná i proto, že dovnitř prosvítalo venkovní světlo. Kupodivu zde byla zima :-) Průvodce říkal, že již dlouho do Švýcarska jezdí a sleduje, jak každý rok opravdu ledovce znatelně ubývá. Cestou k němu jsou umístěny fotografie z jednotlivých let a u nich popisek, že až sem v tu dobu původně ledovec dosahoval.

Rhónský ledovec
Rhónský ledovec

Pamatuji-li si dobře a nelžou-li fotky, další zastávka byl Furkapass ve výšce 2436 metrů nad mořem. Zde jsme taky našli kešku – z takto vysoké a vzhledem k tomu, že jsme zde zastavili jenom na pár minut, jsme měli obzvlášť velkou radost.

Další asi hodinová zastávka byla ve známém zimním středisku Andermattu, kde jsme si my spíše nakoupili nějaké zásoby. Vylezli jsme na kopeček ke kapličce a skoukli město pod námi.

Další průsmyk toho dne byl svatý Gotthard s několika sochami a jezerem (a samozřejmě i keškou, ale to už asi nemá cenu rozmazávat :-)).

Poté jsme si prohlédli Ďáblův most a pomník generála Suvorova, který zde bojoval s Francouzi na konci 18. století. Poslední zastávka byla na malebném Sustenpassu.

Po večeři, tedy někdy po osmé, jsme opět vyrazili na výlet, tentokrát na druhou stranu Wilderswilu k dalším ruinám – Rothenfluh. Pěkně jsme si zašplhali nahoru na kopec nad skalní stěnu a už potmě se vraceli zpátky do hotelu.

Jungfraujoch
Jungfraujoch

Čtvrtý den jsme jen tak tak dojeli autobusem do Lauterbrunnenu – celou dobu asi tak na dvojku, protože spojka dostala den předtím v průsmycích asi zabrat. Oba naši řidiči si s tím ale věděli rady a než jsme se k autobusu zase vrátili (což bylo tentokrát až pozdě odpoledne), měli opraveno.

Z Lauterbrunnenu jsme totiž vyjeli ozubnicovou Wengenbahn do sedla Kleine Scheidegg, odkud nás vláček kolejáček zavezl devět kilometrů dlouhým tunelem na Jungfraujoch – nejvýše položené nádraží v Evropě, také mu zde hrdě říkají Top of Europe (3454 m n.m.).

Tím jsme se ocitli nejvýše za celou dobu. Výhled na Alpy byl báječný, vlastně po celou dobu zájezdu jsme měli velké štěstí na počasí, obloha byla většinou krásně modrá, takže jsme viděli do dálky a i focení to nijak nekomplikovalo. Za ty šílený prachy, které jízdenka stála, jsme si zde prolezli ledovou jeskyni i s ledovými sochami, podívali se na ledovec Aletschgletscher, vyjeli výtahem na štít hory Sphinx (3571 m – a ano, naše nejvyšší keška zatím, možná navždy :-)). Takže paráda ;-) Kam svítilo sluníčko, tam bylo vysloveně vedro, v jiných místech zase zima, přece jenom jsme byli dost vysoko, všude kolem sníh a led.

Jungfraujoch
Jungfraujoch

Když jsme se dostatečně pokochali, času na to bylo moře, chci říct ledovec, sjeli jsme zubačkou dolů, tentokrát do Grindelwaldu.

Poslední zastávkou čtvrtého dne byly bonusové vodopády Trümmelbach, i když by pravděpodobně byly bonusové i kdyby nás první den policisté nezdrželi. Ať nebo tak, stály za to. Krátká pěší trasa ve skalách a jeskyních nabízí několik zastávek s výhledem na deset vodopádů, které si zde razí cestu skalní stěnou. Je to opravdu hukot, na některé ochozy se můžete podívat jenom v případě, že vám nevadí stálá sprška dopadající vody.

Trümmelbach
Trümmelbach

Co následovalo je pozornému čtenáři jasné – večeře o čtyřech chodech :-) Tentokrát jsme se již nevypravili k žádným zdejším ruinám, jenom jsme si ještě jednou pořádně prohlédli a nafotili Wilderswil.

Na pátý den už byla bohužel naplánovaná cesta domů. Naštěstí se zajímavými zastávkami. Tou první bylo moc pěkné město Luzern, pyšnící se hlavně pověstným Kapličkovým mostem vyzdobeným obrazy z historie Luzernu. Jedná se o nejstarší dřevěný most v Evropě. V roce 1993 byla velká část mostu poškozena požárem, nicméně stavba byla rychle obnovena.

Luzern
Luzern

V Luzernu jsme vylezli až ke zdejším hradbám, prohlédli si druhý menší dřevěný most, další budovy a chrámy,…

Další rozchod libovolným směrem :-) jsme dostali v největším městě Švýcarska – Zürichu (nebo Curychu, chcete-li) – 366 tisíc obyvatel.

Tady jsme vylezli na věž v Grossmünsteru, dominantě města. Odtud jsme mohli přes řeku vidět chrám Fraumünster nebo chrám svatého Petra, na jehož věži najdeme největší kostelní ciferník světa (a možná největší ciferník Evropy, teď se mi nechce zkoumat, jestli ten istanbulský je na evropské nebo asijské straně světa :-)). Prošli jsme se i po zdejší známé Bahnhofstraße.

Zürich
Zürich

A po Zürichu už jenom poslední zastávka a to u Rýnských vodopádů, které jsou nejmohutnější (nikoliv nejvyšší) v Evropě (150 m široké). Zde se přístup momentálně rekonstruuje, přesto jsme se na ně mohli ze dvou stran celkem rozumně podívat a vody je to teda opravdu hodně :-)

Co následovalo potom byla už jenom několikahodinová cesta zpátky do Prahy. Z Prahy do Hradce jsme tentokrát nepřesedli na mikrobus, ale protože měl Čedok druhý den jiný zájezd z východu republiky do Francie, jeli jsme si hezky autokarem, což je pro šest lidí opravdu luxus :-) Pozdě v noci či možná velmi brzy ráno jsme dorazili domů a šli se vyspat.

Švýcarsko je nádherná země se zajímavými městy plnými historických památek i moderní architektury, její síla však spočívá i v nezapomenutelné krajině sněhem pokrytých Alp, po jejichž svazích se prohánějí veselé krávy Milky :-)

Beskydy 2009

Dlouho jsme se těšili až budou zase prázdniny/čas dovolených a my budeme moci někam na pár dní vyrazit. Tentokrát jsme přesně nevěděli, kdy vlastně budeme mít čas. Když jsme zjistili, že ho už máme, rychle jsem se pustil do plánování. Lucinka už dříve vychvalovala rožnovský skanzen, takže jsem se podíval, co nejzajímavějšího je v Beskydech k vidění a naplánoval nám program. Kupodivu, jak už to tak nebývá, nám vyšel téměř přesně. Tři noci jsme byli ubytovaní v Rožnově a tři noci v Mostech u Jablunkova.

Opět připomínám, že podrobnou fotodokumentaci dovolené najdete v galerii.

14. 7. 2009, DEN 1. – ROŽNOV POD RADHOŠTĚM, SKANZEN

V úterý jsme hned ráno sedli na vlak a jako mávnutím kouzelného proutku jsme se (jedno mávnutí kouzelného proutku trvá zhruba 5 hodin) ocitli v Rožnově pod Radhoštěm. První úkol bylo najití penzionu Bečva, kde jsme měli na tři noci zarezervovaný pokoj. GPSka se nás nejprve pokusila trochu zmást, ale po zadání přesné adresy jsme penzion našli a dokonce nás hned ubytovali, ač bylo teprve půl jedné.

Protože už měli ostatní pokoje obsazené, měli jsme k dispozici dokonce čtyřlůžák, což byl skvělý luxus a dokonce jsme v tom druhém pokoji asi dvakrát byli. Po večerech se z okolních balkónů ozývaly příjemné hlasy hádajících se Ukrajinců nebo koho, kteří měli ve vyšších patrech penzionu stálé ubytování. K dispozici byla i lednička, i když nefunkční. Ale to jenom tak na okraj, ubytování to bylo pěkné, hlavně že má člověk postel a vlastní koupelnu.

Těžké batohy jsme tedy mohli nechat na pokoji a s minimální výbavou (můj stokilový foťák a Lucčiných 200 litrů pití) jsme vyrazili do ulic Rožnova. Na odpoledne jsme měli naplánovanou prohlídku zdejšího Valašského muzea v přírodě.

Jedná se o opravdu rozsáhlý skanzen, který případné zájemce určitě nezklame. K dispozici jsou hned tři okruhy. Jako první jsme začali Mlýnskou dolinou, kterou s vámi absolvuje i průvodkyně. Ukázala nám několik zdejších budov – kovárnu (hamr), mlýn, pilu, valchu, lisovnu oleje… Velkým plusem skanzenu je i skutečnost, že zdejší vybavení je funkční, většinou poháněné vodou, takže nám bylo vše názorně předvedeno.

Valašské muzeum v přírodě
Valašské muzeum v přírodě

Po skončení prohlídky jsme vyrazili již sami do další části, nejrozsáhlejší – Valašské dědiny. Nejrůznějších roubených domků je zde opravdu hodně, v některých jsou třeba i lidé v krojích, kteří vám k dané budově řeknou více, nebo potkáte nejrůznější domácí zvířata. Pro více informací buď mrkněte na naše fotky nebo přímo na stránky Valašského muzea v přírodě.

Na závěr jsme si nechali Dřevěné městečko, což je areál rozlohou možná nejmenší, ale na malé ploše je zde o to více staveb. Je to také nejstarší část celého muzea. Je ze například velký dřevěný kostel okolo kterého je tzv. Valašský Slavín se symbolickými hroby významných osobností původem z Valašska. Protože jsme měli žízeň a hlad, stavili jsme se ve zdejší stylové restauraci. Luci zvolila zdejší specialitu pohankovou kaši se švestkami, já zemňákové knedle s uzeným masem. K jídlu nám hrál pán na cimbál.

Když jsme se nabaštili, odlovili jsme jednu pěknou kešku, dali si zmrzlinu na rožnovském náměstí a pak už byl večer a tedy čas spát a nabrat sílu na zítřejší túru.

15. 7. 2009, DEN 2. – PUSTEVNY, RADHOŠŤ

Trasa 15. 7.
Trasa 15. 7.
Profil trasy 15. 7.
Profil trasy 15. 7.

Ve středu jsme měli naplánovaný zhruba dvacetikilometrový výlet, jak vidíte z údajů naší GPSky, nakonec to bylo 24,5 km. Abychom toho stihli co nejvíce, nechali jsme se autobusem zavést do vesnice Horní Bečva, odkud jsme začali stoupat vzhůru.

Náročnému výstupu ani trochu nepomáhala třicetistupňová vedra, která kolem panovala. Ale to nás nezastavilo a my jsme se celí zpocení doškrábali nejprve na chatu Martiňák, kde jsme zakoupili turistickou známku, doplnili tekutiny a po krátké pauze zase pokračovali dále až na úterní nejvyšší vrchol – Čertův mlýn (to jsem zjistil ale až teď z mapy, předtím jsem myslel, že vrcholem budou Pustevny a Radhošť). U Čertova mlýna opět keška – stejně jako skoro na všech ostatních zajímavých místech.

Kaple Cyrila a Metoděje
Kaple Cyrila a Metoděje

Když jsme dorazili na Pustevny, nemohli jsme si odpustit další litry tekutin a nějakou tu místní specialitku k obědu. Luci zvolila valašskou kyselicu, já rychtářskou baštu (brambory, bramborové knedlíky, zelí, vepřové maso, uzené maso, klobása). Takto náležitě posilnění jsme skoupili zdejší o pět korun předražené turistické známky a vypravili se k soše Radegasta – bez nějakého překvapení, stejnojmenné pivo je v Beskydech k dispozici úplně všude.

Kousek od sochy pohanského boha Radegasta byla taky keška, ale vysoko na stromě, na což naše stará těla už neměla dost sil a odvahy, navíc se poblíž místa usadili nějací mudlové, takže jsme pokusy o její zdolání vzdali.

Následovala další kratší cesta k chatě, kde jsme se občerstvili novým přídělem kofoly a limonády. Začal trochu foukat vítr a vypadalo to, že bude pršet, ale nakonec z toho nic nebylo. Stále ta stejná únavná vedra.

Následovala dřevěná kaple Cyrila a Metoděje, do které jsme jenom chvilku nakoukli a už zpátky dolů do Rožnova (i když pár kilometrů to ještě bylo). Na závěr jsme byli už tak unavení, nevím jestli kilometry nebo tím horkem, že jsme poslední dva nebo tři kilometry v Rožnově dojeli autobusem.

16. 7. 2009, DEN 3. – IVANČENA, LYSÁ HORA

Trasa 16. 7.
Trasa 16. 7.

Profil trasy 16. 7.
Profil trasy 16. 7.

Třetí den jsme měli zdolat tu horu najvyššú – Lysú. Protože to je z Rožnova docela daleko, dojeli jsme přes Valašské Meziříčí vlakem do Frýdlantu nad Ostravicí. Odtud jsme se ještě přiblížili autobusem do Malenovic k hotelu Petr Bezruč.

Opět stejná horká, únavná cesta, ze začátku spíše vypadající na tropický deštný prales. Ale zase lepší než aby celý den pršelo, výhledy do krajiny byly úchvatné, a tak jsme myslím rádi, že jsme to celé mohli absolvovat. Že jo?

První větší zastávka byla na skautské mohyle Ivančeně, kde se na památku kupí kameny a pamětní desky. Potom jsme se vypravili už rovnou – no upřímně řečeno spíše oklikou – k Lysé hoře. Nějak jsme se nevydali nejkratší cestou, ale myslím, že jsme si stoupání aspoň více rozložili. Ke snadné orientaci nepřispívala GPS ani s nepřesným zakreslením turistických značek, které létaly kus od nákresu skutečných cest (ale zrovna dnes jsem se dočetl, že už vyšla opravená verze mapy od Garminu, která má toto řešit, tak se na nové detaily na mapách, třeba zakreslené budovy, těším).

Pohled z Lysé hory
Pohled z Lysé hory

Cestou na Lysou horu začaly nad námi na obloze přibývat větroně, ve Frýdlantu je letiště, tak odtud asi vyrážely, protože počasí na to bylo opravdu ideální.

A my jsme funěli dále do kopce. Až jsme nakonec dorazili až na vrchol Lysé hory – 1323 metrů nad mořem. Opět klasické občerstvení – ač jsme hektolitry vody vypotili, myslím, že jsme je poctivě zase zpátky doplňovali v průběhu celé dovolené.

Samozřejmě jsme nezapomněli na naši zatím nejvýše odlovenou kešku a pak už jsme se vraceli zase jinou cestou zpátky dolů na autobus. Vzali jsme to přes hostinec U Veličků s turistickou známkou, kde jsme si dali zase nějakou tu kyselicu či guláš.

Stavili jsme se ještě podívat na jeden místní menší vodopád a potom už jsme pospíchali na autobus, trochu jsme se báli, jestli ho stihneme, protože jsme nevěděli, odkud přesně jede. Nakonec to bylo s dostatečnou rezervou – za nějaký čas jsme tedy byly zpátky v Rožnově a mohli se těšit na další – tentokrát cestovní – den.

17. 7. 2009, DEN 4. – PŘESUN DO MOSTŮ U JABLUNKOVA, SKALKA

Trasa 17. 7.
Trasa 17. 7.
Profil trasy 17. 7.
Profil trasy 17. 7.

A když cestovní, tak opravdu cestovní. V pátek nás totiž čekal přesun z Rožnova pod Radhoštěm do Mostů u Jablunkova. Ačkoliv to je vzdušnou čarou jenom nějaký 45 kilometrů, je potřeba si to pěkně objet vrchem, takže hurá na přestupy: Vlakem z Rožnova pod Radhoštěm do Valašského Meziříčí, odtud přestup na vlak do Frýdku Místku, z Frýdku přestup do Českého Těšína, z Českého Těšína třetí přestup na vlak do Jablunkova – Návsí a protože tam je v současnosti výluka, čekal nás ještě závěrečný přestup na autobus do Mostů u Jablunkova. Krásný výlet, za nějaký pět hodin jsme byli na místě :-)

Mosty u Jablunkova jsou ale v krásné přírodě a stojí za to je navštívit nejenom kvůli lyžování, ale i uprostřed léta, jako jsme to udělali my. Po ubytování v pěkně zařízeném penzionu U Ski areálu, který stojí na klidném místě a přitom nedaleko od zastávky vlaků a autobusů jsme se rozhodli k večernímu výletu po blízkém okolí. Luci mě asi neměla moc ráda, protože z původního odpočinkového večera se stal výšlap na sice docela blízký, ale přesto vysoký vrchol Skalka (kde jsme se jak už to tak bývá občerstvili a vzhůru dolů).

18. 7. 2009, DEN 5. – HRČAVA, TROJMEZÍ

Trasa 18. 7.
Trasa 18. 7.
Profil trasy 18. 7.
Profil trasy 18. 7.

Hlavním plánem pro výlet z Mostů u Jablunkova byla návštěva Hrčavy. Vypravili jsme se tam pěšky přes vrchol Gírová. Tentokrát už předpověď říkala, že na 90% horka skončí a objeví se bouřky a přívalové deště. Opravdu, příbuzní nás zásobili SMSkami, které o podobném počasí v jejich lokalitách informovali. My jsme ale doufali, že pěkné počasí ještě vydrží.

Poblíž Hrčavy
Poblíž Hrčavy

U Gírové jsme se chtěli ještě stavit pro kešku ve strašidelné čertově jeskyni. Opravdu to nebylo nic jednoduchého, dalo to dost práce a o to více jsme pak byli zklamaní, že jsme poklad nenašli. Kdo ví, jestli tam ještě je.

To jsme už vlastně měli největší výšlap za sebou a blížili se k Hrčavě – nejvýchodnější obci České republiky. Zde stojí za vidění dřevěný kostelík nebo třeba kaple s léčivým pramenem (prý vhodný na oční choroby).

Z Hrčavy jsme sestoupili strmý kopec dolů a menší zase nahoru, až jsme se ocitili na Trojmezí. Tedy místu, kde se stýkají hranice tří států – České republiky, Slovenské republiky a Polska. (co se týče geocachingu, zde jsme umístili našeho TB Koumáčka).

Nechtěli jsme si nechat ujít ani naši první zahraniční kešku, proto jsme ještě vystoupali na dalších asi 300 metrů vzdálený vrchol Valy. Odtud je pěkný výhled do kraje, tedy patrně lepší podívaná než na samotném Trojmezí, které teď navíc žije poněkud stavebně (dělá se zde nová přístupová cesta a nějaký altánek).

Poté zpátky do Čech a vystoupat si hezky pěkně do Hrčavy. Dvacet kilometrů v nohách, takže zpátky do Mostů už raději autobusem. Dali jsme si ještě večeři, to už byla obloha zatažená a začal foukat vítr. Večer potom začal pořádný liják – měli jsme radost, jak nám to počasí pěkně vydrželo, to hlavní jsme viděli.

19. 7. 2009, DEN 6. – NAUČNÁ STEZKA MIONŠÍ

Trasa 19. 7.
Trasa 19. 7.
Profil trasy 19. 7.
Profil trasy 19. 7.

Na poslední den jsem naplánoval výlet k pralesu Mionší, kudy vedla naučná stezka. Od rána pršelo, tak jsme nejprve vyčkávali, ale kolem jedenácté se počasí zlepšilo. Vyrazili jsme busem přes Jablunkov. Během naučné stezky ale začalo hodně pršet, takže jsme nakonec potřebovali deštník a pláštěnku, ale co se dá dělat. Ještě že to byl jenom poslední den.

Mosty u Jablunkova
Mosty u Jablunkova

Mionší je pěkné místo, hezká příroda jako jinde v Beskydech, také stojí za vidění, ale jinak se žádné velké překvapení nekonalo. Kdybych to nevěděl, tak nepoznám, že procházím kolem nějakého pralesa. Před lety prý byla stezka lepší, ale kvůli ochraně zdejší přírody teď okraj rezervace opravdu jenom okrajově škrtá, takže si spíš užijete zajímavých informačních tabulí.

Celý okruh byl opět pěkné stoupání (převýšení 330 metrů) a není ani nejkratší – 7 kilometrů. Cestou tam i zpátky jsme potkali přátelské stádo koz, taktéž jsme dojedli jedny z posledních paštik, co jsme s sebou z Hradce táhli.

Potom jsme došli ještě pár kilometrů do vesnice Dolní Lomná, kde je taktéž turistická známka, místo je to, jak už jsem psal, umístěné v pěkné přírodě, ale za okolního deště nás spíše zajímala cukrárna.

Po horké čokoládě už jenom cesta zpátky přes Jablunkov (s jednou rychlokeškou) na noc do Mostů.

20. 7. 2009, DEN 7. – NÁVRAT DO HK

V pondělí už jsme se museli s Beskydy rozloučit a zamířit zpátky do Hradce. Vlakem hezky přes Ostravu-Svinov a Pardubice. Cesta také dlouhá a únavná, hlavně smůla, že končí dovolená, navíc jsem hned druhý den (tedy dnes) musel zase pracovat do Prahy. Ale v Beskydech se nám moc líbilo, máme hodně fotek, turistických známek i nalezených kešek, tak snad se brzy zase na nějaké podobné zajímavé místo podíváme ;-) Lucinka se určitě nechce jenom válet u vody :-P