Blog na nethar.com

Nebudu se moc rozkecávat, nebojte…

Když už mám ty svoje stránky a počet subdomén a zapatlaného místa není omezen, tak jsem si řekl, že je využiji i na svůj blog. Po zdlouhavém hledání a zkoušení toho správného systému jsem zvolil WordPress. Následně jsme vybrali vhodný design a upravili ho dle svých potřeb.

Takže pokud jste náhodou aspoň trochu pravidelní čtenáři, změňte si své odkazy či upravte RSS čtečky, ať vše funguje, jak má. Nové rss je http://blog.nethar.com/feed/.

Kromě drobnějších vychytávek, kterých si asi v průběhu návštěvy všimnete a které většinou přebývají po obou stranách webu, se nic důležitého nemění, opět budu psát přibližně jednou za uherský rok nějaký ten nezajímavý článek. Abychom se tu opravdu cítili jako doma, přesunul jsem z původního umístění i staré články, jedině jejich komentáře zde chybí, ale to snad přežijeme, můžete napsat nové :-P

Ačkoliv Facebook se více a více vtírá do našich životů, nečekejte, že jej budu používat jako svoji primární stránku. Sice toho umí hodně najednou, ale nic z toho pořádně. Čili blog je jak vidno tady, ale nezapomínejme ani na důležitou fotogalerii, která se nachází na Picasu, odkaz je i v levém sloupci.

Pokud zjistíte, že někde něco nefunguje nebo že jsem ještě nepřeložil nějaký odkaz z angličtiny, tak mi dejte prosím vědět a já to co nejrychleji napravím. Toť vše ;-)

Geocaching

Zatím žádný článek za červen? To musím rychle napravit. A zvolím si k tomu geocaching. Naši novou zábavu. Nebudu se rozepisovat dopodrobna, koho to zajímá, nechť si přečte podrobnosti na oficiální stránce geocaching.com případně chudší české variantě geocaching.cz. Pro mudly – chci říct neznalce – tu mám zajímavé a vcelku vtipné seznámení s touto činností – doporučuji shlédnout následující krátký film, na který jsme se podívali i my, než jsme vyrazili pro první kešku.

Začalo to všechno tím, že jsem si chtěl koupit GPSku. Nějaký pěkný přístroj, který bychom využili při turistických výletech a cyklistice. Procházel jsem stránky, zkoumal, sbíral informace, ale nakonec jsem nákup odložil, protože to přece jenom není tak levná záležitost. Potom se ale stavil na návštěvu strejda s bratrancem, kteří si podobnou hračičku nedávno koupili, já jsem si ji vyzkoušel a už jsem byl ztracen. Během pár dní jsme ji měli doma taky.

Garmin Oregon 400t
Garmin Oregon 400t

Kromě klasických funkcí takovéto mapové GPSky, které si můžete prohlédnout například na demo stránce http://www8.garmin.com/buzz/demos/oregonDemo.jsp jsme se rozhodli také vyzkoušet geocaching, jehož podpora je v přístroji zabudovaná. A zalíbilo se nám to. Pokud jste již viděli film vložený výše, víte, o co jde. Hledání je opravdu návykové a můžu doporučit každému. Kdo si to chce pro začátek jenom tak vyzkoušet, stačí si najít souřadnice nějaké jednoduché městské kešky a podle mapy.cz si ji jít zkusit najít. Na to přístroj vlastně nepotřebujete.
Když hledáte poklady někde v přírodě, v lese, je to trochu problém. Musíte prohledat každý pařez, protože možností je hodně a mezi stromy není přenost GPS nejlepší. Ve městě si zase nejprve připadáte jako nějací pochybní spoluobčané hledající odpadky, po nálezu a zápisu do „vrcholové knížky“ zase jako teroristi, nenápadně ukládající nálož na určené místo. Prostě se pobavíte.

Z nalezených keší si potom můžete vytvářet nejrůznější statistiky, což třeba mě moc baví :-) I když pravda, zatím máme GPSku krátce a uskutečnili jsme jenom málo výprav, takže statistiky zatím opravdu nic moc (koumaci.nethar.com).

Tolik o GC v tomto krátkém článku. Nyní už máme i svoje vlastní razítko, kterým můžeme označovat nálezy, takže… hurá do toho… TFTC…

Život naruby!

Dovoluji si vložit povídku, se kterou jsem se na SASPI.cz před pár dny umístil na celkem ucházejícím prvním místě v MTP 2008 :-P Zadané téma bylo právě „Život naruby“.

Zbývá mi ještě dvacet let života. Tak můj věk určili doktoři již před padesáti lety a dalším vyšetřením to potvrdili včera. Vše je jisté, vše je dané. Nijak mě to nezaskočilo, vždyť stačí, když se na sebe podívám do zrcadla a je zřejmé, že mají pravdu. Přesto beru druhé určení věku, které každý z nás povinně podstupujeme, jako jakýsi zlomový okamžik. Přinutilo mě to včera tiše sedět a přemýšlet, co všechno jsem zažil.
A jak jsem tak seděl, popíjel víno a zíral střídavě do budoucnosti i do minulosti, rozhodl jsem se sepsat toto krátké povídání. Jeho cílem je shrnout můj dosavadní život, zapsat, čeho všeho jsem byl svědkem. Přiznávám, není toho moc. Nebyl jsem génius, nebyl jsem slavný generál ani popová hvězda. Žil jsem běžný a dalo by se říci i nudný život.
Nicméně přesto usedám k počítači, abych sepsal těch pár řádků. Ano, je pravda, že částečně tak činím vlastně sám pro sebe, pro svůj vlastní pocit. Ale bych byl rád, kdyby toto počtení sloužilo i dalším lidem. Všem mým předkům, prapředkům i praprapředkům. Aby se za pár let či desítek let třeba společně posadili a přečetli si, jak si jejich potomek tenkrát vedl. Možná jsem bláhový, možná to nikoho nebude zajímat. Nicméně nemohu si pomoci. Navíc právě nyní je ten pravý okamžik, abych podobné paměti sepsal. Vím, že nejsem profesionální spisovatel, ale za pár let už nebudu vůbec schopen dát dohromady řádně stylisticky urovnané vyprávění. A za dalších pár let, jak už to bývá, zapomenu i číst a psát a upadnu do vysněné bezstarostnosti mládí.
Tedy, jak to všechno začalo? Jak jsem již napsal na počátku povídání, zemřel jsem před padesáti lety. Tenkrát mi lékaři určili sedmdesát let. Musím zaznamenat, že můj vstup do života byl celkem příjemný. Prostě jsem se probudil a byl jsem zde. Často slýchávám od svých známých, jak byla jejich smrt nepříjemná. Probrali se v bolestech a někdy v nich museli zůstat mnoho let, než byli schopni zapojit se do běžného života. Jiní o sobě zase vůbec nevěděli a až jak postupně mládli, začali nabývat skutečného vědomí o své vlastní existenci.
Se mnou tedy doktoři moc práce neměli. V podstatě ihned jsem se zapojil do běžného chodu událostí. Ano, pravda, nebyl jsem čilý klučina, bylo mi sedmdesát, klouby občas bolely, jenže s tím musí člověk počítat. Navíc vás vždycky hřeje u srdce vědomí, že časem se váš stav bude zlepšovat. Však to asi také znáte. Jediný větší problém byl s mojí pravou nohou. Dost jsem na ni kulhal a doktoři mi sdělili, že je to nějaké zranění z mých mladších let. Nezbývalo tedy než vyčkat, až k tomu okamžiku můj život dospěje a já se zbavím i tohoto trápení.
Mám – tedy tenkrát jsem ještě měl – dva syny. Bylo to radostné setkání, vyprávěli mi, jak se na mě těšili a že se již mé smrti nemohli dočkat. Nedivím se jim, sám jsem o pár let později zažíval něco podobného s mými rodiči. Nicméně v té době jsem ještě žil v domě zcela sám. Avšak cítil jsem, jak každý v hloubi duše cítí, miluje-li hluboce, že se to brzy změní. A skutečně. Má žena zemřela jenom o tři roky později a abych pravdu řekl, můj skutečný vstup do života nastal až v tu chvíli. Bylo nám spolu dobře, prožili jsme pohromadě většinu šťastného života. Kdybych s ní ještě stále byl, asi bych teď neměl čas na sezení u počítače a psaní. Nicméně shodou okolností to je dnes půl roku, kdy jsem ji, mladinkou a krásnou slečnu, pozval na jednu pěknou komedii do kina. Tam jsme se rozhodli, že se spolu již dále scházet nebudeme, asi jsme již příliš mladí a nezodpovědní. Nutno ještě dodati, mám-li přiznat vše, že před týdnem jsem se velmi pohádal s jinou ženou, je to moje spolužačka z vysoké školy. Od té doby se spolu skoro denně stýkáme a nahradila mi tak moji ženu. Není to však samozřejmě náhrada plnohodnotná a vím, že pravá láska se již asi nevrátí.
Vratím se však zpátky do svých starých let. Bezstarostného důchodu jsem si příliš dlouho neužil. Postupně jsem si začal vzpomínat na různé věci ze zaměstnání – jak se vyplňují formuláře, jak znějí příslušné předpisy. Když jsem cítil, že jsem si vzpomněl skoro na všechno, nastala právě chvíle, kdy jsem začal každodenně opět vyrážet mezi lidi – chodit do práce. Celý život jsem pracoval u společnosti zabývající se obnovou lesů. Jestliže mám zjednodušeně popsat naši činnost, stačí, když uvedu, že lidé k nám nosili nábytek, který vypadal již příliš nově a nepoužívaně, my jsme ho zpracovávali do dřeva a následně vysazovali v lesích, čímž jsme příspívali k jejich obnově. Aby byli lidé motivováni k odevzdávání dřeva a tedy k pomáhání přírodě, za věci, které odevzdávali, jim společnost platila. Peníze na to firma získávala od všech svých zaměstnanců, ale to nemá cenu popisovat, jak to chodí v zaměstnání snad ví každý.
Ptáte-li se, jestli mě to v práci bavilo, odpovím jednoznačně: Ano. Nikdy jsem se nenudil, nikdy jsem nebyl znechucen svými kolegy. Byl jsem spokojen. Navíc jak jsem byl mladší a mladší, neustále jsem dostával úkoly s menší zodpovědností, což mi velmi vyhovovalo. Stejně tak jsem již nemusel každý měsíc odevzdávat tolik peněz a tím se vlastně celý můj život velmi zjednodušoval.
Když mi bylo necelých padesát, shledal jsem se poprve se svými rodiči. Pamatuju si na tu chvíli jako by to bylo dnes. Přijeli oba autem a šťastně jsme si padli do náručí. Otec, který řídil, byl trochu unaven, říkal, že by se konečně rád pořádně vyspal. Navíc již také nebyl nejmladší, vždyť mu kolikrát lidé řikali, že by ve svém věku už vůbec neměl sedat za volant. K srdci si to ale nevzal, možná i proto, že ze své tehdejší autonehody si toho moc nepamatoval. Prý to byla hrozná rychlost, rána, a najednou byli oba na silnici. V tu chvíli prý mysleli hlavně na to, jak se dostat co nejdříve ke mně a spatřit poprve svého jediného syna.
Uteklo pár dalších let, během kterých jsme se ženou hlavně vychovávali naše děti. Tedy snažili jsme se. Během těchto let, byl jsem tehdy čtyřicátník, se bolest v mojí noze začala stupňovat. Opravdu to nebylo nic příjemného. Na jednu stranu mě štvalo vědomí, že utrpení se bude neustále zvyšovat, na druhou jsem věděl, že přijde okamžik, kdy bolest odezní a já budu moci chodit bez kulhání, na což jsem se celý život těšil.
Když už jsem bolest nemohl vydržet a na noze jsem jen stěží dokázal stát i za použití hole, musel jsem do nemocnice. Doktoři prováděli nejrůznější vyšetření a zjistili, že se jedná o docela komplikované poranění, u kterého byly mé stále následky zcela pochopitelné. Lékařů u mě bylo stále více, starali se, seč mohli, tlumili bolest, ale nepomáhalo to. Noha se stále zhoršovala, otekla mi a nakonec se objevila i krvavá rána. Každý den měnili obvazy a já jsem nakonec upadl do bezvědomí. Když jsem byl později už v pořádku, žena mi vyprávěla, že jsem byl na sedativech dva dny a že to byla pro ni konečně úleva. V tu dobu bylo totiž jasné, že nejhorší mám za sebou a že až se proberu, budu v pořádku. A opravdu tomu tak bylo. Když dosáhl můj stav nejhoršího bodu, na základě všech vyšetření doktoři konečně přesně identifikovali příčinu mého zranění a odvezli mě do lesa. Zde jsem k sobě přišel ve chvíli, kdy jsem se snažil do země usadit mohutný smrk.
Od té chvíle už jsem nepracoval v kanceláři. Můj vedoucí navrhl, že teď, když už mi nehrozí žádné velké zranění, mohu pracovat přímo v lese. Byla to dřina, to přiznávám, ale jak už jsem uvedl, na své zaměstnání jsem si nikdy nestěžoval. Bylo příjemné vyměnit kancelář za voňavý les a pomáhat takto bezprostředně k obnově přírody.
Během dalších let naše děti mládly, a i přes naši veškerou snahu postupně zapomínaly vše, co dřívě běžně ovládaly. Věděli jsme se ženou, že tak to chodí vždy, ale kdo jste měl děti, tak víte, že člověk se s tím nikdy nemůže zcela vyrovnat. Nakonec náš mladší syn omládl až do kojence a ač jsme to nahlas nikdy nevyslovili, bylo zřejmé (a koneckonců to potvrdili doktoři už během druhého měření věku, které se provádí před započetím školní docházky) že se neodvratně blíží jeho narození a my se s ním budeme muset rozloučit.
Byl jsem u porodu. Je to zvláštní pocit. Na jednu stranu jste již několik let smířeni se skutečností, že tato chvíle jednou příjde. Každý to zná a každý má dost času se na ni připravit. A když i vidíte, že vaše dítě zapomnělo vše, co jste ho kdy naučili, říkáte si, že je vlastně lepší, aby se narodilo, protože nyní již s ním stejně nejste schopni komunikovat – vždyť prožilo krásný a dlouhý život. Ale člověk si nemůže pomoci a přece jenom mu to přinese hodně zármutku. Proto byla dalších pár měsíců těhotenství moje žena dost zamlklá. Ale dostali jsme se přes to a u druhého dítěte jsme to brali již statečněji, nevyhnutelně. Když jsme pak byli sami, našli jsme zase jiné výhody života, intenzivněji jsme se věnovali sobě navzájem a koneckonců nadcházela bezstarostnost i našeho mládí.
Ačkoliv my jsme o své děti přišli, bylo toto období šťastné, protože se rozrostla rodina mé ženy. Její otec i strýc, které dříve nepoznala, se jednoho dne vrátili domů. Sdělili nám, že pracují jako profesionální vojáci a oslavovali válku, která vypukla (bohužel daleko od nás). Díky ní se nyní armáda naplní velkým množstvím nových dobrovolníků, kteří, stejně jako naši přibuzní, ve válce zahynou. Tito lidé budou moci konečně přijít ke svým rodinám, jež na ně čekají většinou už velmi dlouhou dobu.
Jak jsem se přestal stýkat se svojí ženou, jsem zmínil na začátku. Zde bych jenom dodal, že v tu dobu jsme už nebyli manželé. Na podobný krok jsme se chystali již od naší svatby, které přišla o dva roky dříve. Oba jsme v tu dobu poznali, že je nám spolu krásně a že je tedy nejvhodnější okamžik to celé ukončit, než vztah někdo z nás ve svém hloupém mládí pokazí. Slavnostního rozloučení s naším nádherným manželstvím, společně s promítáním fotek, které jsme za jeho trvání pořídili, se zúčastnila celá rodina.
Zapomněl jsem na něco důležitého? Já myslím a doufám, že ne. Je mi dvacet let, začal jsem bydlet u svých rodičů, kteří si jistě také rádi přečtou toto povídání, i když jsem jim ho už vyprávěl několikrát. Čekají mě povinné roky chození do školy, kde se budou učitelé snažit alespoň trochu zpomalit můj proces zapomínání, ale jak jsem dnes zmínil několikrát – nevyhnutelné je nevyhnutelné. Na druhou stranu, dle výzkumů je mládí, ač se na něj nikdo příliš netěší, tou nejbezstarostnější částí života. Asi proto přichází zaslouženě až na jeho závěr. A já do něho vcházím hrdě. Hrdě s vědomím, že jsem žil, jak se žít má a v tom budu i pokračovat. Od smrti až do narození.

Fotky kuchyně 2

Protože ne všichni naši příbuzní viděli kompletně zařízenou kuchyň (minulé fotky byly ještě bez obložení, závěsů, sedáků na židlích, atd.), dodávám další fotografie :-)

Jak se montovala kuchyň

Dívám se na svůj blog a vidím, že za duben 2009 tady ještě není žádný článek. A abych takovou drzost napravil, bude nejlepší dokončit příběh o naší nové kuchyni.

Minule jsme naše napínavé vyprávění skončili objednáním a zaplacením, nyní tedy přichází část nejzajímavější a to montáž. Měla být provedena během dvou dní specializovanými pracovníky společnosti Oresi. Když je mi někdy smutno a chci se zasmát, otevřu si stránky oresi.cz a podívám se do sekce fotografií, kde kuchyň montují dva odborníci v oblečení s nápisy Oresi.
K nám přijeli dva mladí týpci, kteří mi oznámili, že specializovaný pracovník, který měl montáž provádět, je nemocný nebo co, takže přijede až druhý den. Oni tedy dnes jenom sešroubují skříňky dohromady.
No dobrá, v tom není zase takový problém. Sešroubovat dohromady skříňky podle návodu zase není taková hrůza a při troše nadávání bych to zvládnul taky. Horší by bylo právě usazování na stěnu, vyřezávání otvorů do kuchyňské desky, apod.
Dobrá tedy, nechal jsem chlapce pracovat, poslouchal jsem jejich občasné hlášky „jak tohle patří?“ „Není tohle navíc?“ „tady mi chybí šroubek“ … Občas jsem je zkontroloval osobně, ale jinak jsem musel něco dělat do své vlastní práce.
Složili to. Druhý den se zjistilo, že všechny šroubky musely být ještě dotažené, aby byly zcela zapuštěné do dřeva a skříňky k sobě doléhaly, ale žádný velký problém. Horší bylo, že kvůli přidělávání madel k jednotlivým dvířkám se musely vrtat dírky. Mistři s tím měli ovšem asi menší problém a u jedné zásuvky vyvrtali dvojici děr hned u kraje (jako by to byla do strany otevírací dvířka a ne zásuvka). Napravili to skutečně originálně, dvě přebytečné díry zapatlali tmelem podobné barvy. Když byli přítomni, tak jsem si toho nevšimnul, zjistil jsem to až večer při podrobnější prohlídce. Ano, můžeme si říkat, že chybu udělá každý, ale přemýšlím, jak hodně musím být retardovaný, abych díry jenom zamatlal tmelem a čekal, že si toho nikdo nevšimne, nebo co bych tím vlastně měl sledovat. Neodcházejte od obrazovek, teprve začínáme…
Druhý den přijeli dva specializovaní pracovníci společnosti Oresi. Nebudu používat skutečná jména, říkejme jim tedy například… třeba… třeba… Pat a Mat. Práce se jim nakonec podařila, byli velmi svědomití, nicméně průběh stál za to.
Dobrá tedy, to byl pátek, tentokrát již byla montáž důležitější než předešlý den, rozhodl jsme se tedy jejich každý krok raději sledovat. V průběhu dne jsem postupně začal jejich další kroky kromě sledování i určovat či dokonce radit, jak by se měly provádět. Ale postupně…
V kuchyni jsem připravil dle nákresů pro naši budoucí kuchyň elektrické zásuvky, některé zmatené fotografie jsem dával i na blog. Aby řeč nestála, hned na začátku jsem se zeptal, i když jsem věděl, že by to mělo být v pořádku: „Snad jsou ty horní zásuvky dost vysoko, aby to nevadilo skříňkám.“
Pohled směrem k zásuvkám: „Jo, to se udělá podle toho.“
„Horní hrana skříněk by měla být xxx (už si to číslo nepamatuju) cm vysoko, tak to snad vyjde,“ říkám.
„To přiděláme, jak chcete vysoko.“
Tato odpověď mě poněkud zarazila, vzhledem k tomu, že existují přesné nákresy, v jaké výšce bude co umístěno a i člověk z Oresi, který pár dní před montáži dorazil proměřit vzdálenosti, to všechno přesně kontroloval a počítal.
Vzal jsem tedy nákres a ukázal ho oběma odborníkům. Pat si musel vzít brýle, protože špatně viděl (Mat pravděpodobně číst neuměl). Nákres viděl poprvé (ostatně i kuchyň Oresi montovali poprvé, jak jsem se dozvěděl později), seznámil se s ním. Aby vypadal důležitě, trochu si zanadával na dvojité číslování, proč je to jednou tak a jednou tak, že v tom mají bordel… vysvětlil jsem mu tedy, že se jedná o dva druhy soklů, buď 10 cm nebo 15 cm, my máme ten vyšší. Nuže dobrá, může se začít.
Aby byl můj popis úplný, dovolím si nyní popsat základní charakterové rysy obou účastníků.
Pat. Jedná se o staršího muže menší postavy, pracuje v brýlích, protože špatně vidí. Je svědomitý až puntičkářský, snaží se vše udělat naprosto správně. Trochu mu to ovšem kazí skutečnost, že to nikdy nedělal a navíc na to nemá dostatečné vybavení. V průběhu montáže začíná být více a více vzteklý, jak na svého kolegu, tak na provedení skříněk. Je dobré mu občas poradit, v jakém pořadí se mají jednotlivé úkony dělat, ale je víceméně samostatný.
Mat. Jedná se o staršího muže silnější postavy. Nepracuje v brýlích, ačkoliv špatně vidí. Je poslušný, dělá vše, co mu Pat řekne. Je „méně vzdělaný“. Jeho občasné návrhy („Tak bychom to tam mohli nabouchat kladivem“ „Můžeme to celý uříznout“ „To už takhle bude držet“) naštěstí zůstávají nevyslyšeny a pracuje tedy jako podavač. Jestliže se Pat vzdálí na cigaretu, je vysoce důležité hlídat každý Matův krok a případně mu v něm bránit podáváním sušenek až do návratu Pata.
Nejprve je nutno vyvrat díry pro hmoždinky, na které se následně šroubují závěsy pro skříňky.
„Teď to vyšlo do spáry.“
„To je samá omítka.“
„Zase do spáry.“
„No to snad není možný.“
„No a zase do spáry, já to vyvrtám teď takhle šikmo…“
Zajímavá zkušenost pro zvídavé čtenáře: Jestliže jsou cihly položené v řadách (což překvapivě většinou jsou), tak vrtáme-li stále ve stejné výšce a jednou se trefíme do spáry, je velmi pravděpodobné, že i další díry vyjdou do spáry.
Pat: „To nedrží.“
Mat: „To drží.“
Pat vytrhne hmoždinku a zvyšuje hlas: „Tak se podívej, jak to drží.“
Smutné pohledy na stěnu.
„Budete muset sádrovat?“ nesměle se zeptám, protože ještě neznám do detailů jejich povahy a vybavení.
„No, jenže my nemáme sádru.“
Dobrá, koho by to napadlo, myslím si své, ale budiž, zapomněli, balíček stojí pár korun, přináším svoji vlastní.
Když přiděláte skříňku na stěnu, můžete dotahovat dva šrouby. Jedním ji přitahujete ke stěně, druhým upravujete výšku. Mat neustále šrouboval a šrouboval, to ho bavilo, ale šlo víceméně o náhodné pokusy, domnívám se, že nikdy nepochopil, na co který šroubek je, i když mu to Pat několikrát důrazně vysvětil.
O několik hodin později…
Horní skříňky visí a jsou krásně vyrovnané. Stálo to mnoho úsilí, obyčejní řemeslníci by to zvládli rychleji, ale možná ne tak dokonale, Pat a Mat odvedli skvělou práci. Bohužel trochu časově náročnou. Začíná mě bolet hlava. Přidělaný je i odsavač. Došly vruty.
Přichází řada na dolní skříňky. Pat a Mat je mistrovsky srovnají dle obrázku a přitáhnou k sobě. Chci tedy říci, že mezi sebou prohodí jenom dvě. Pokud si teď dobře vzpomínám, jsou i vyřezané otvory pro dřez a plynový sporák (ve skříňkách, zatím nikoliv v desce). Otvor pro plynovou hadici, která má vést do horní části skříňky, je ovšem ve skříňce umístěn pod poličkou, což je velmi nepraktické, nechcete-li dělat díru i do ní. Je tedy nutno udělat nový otvor o něco výše. Nevadí, nevadí.
Stavil se také pan H., který šrouboval skříňky minulý den a nad celým projektem má dohlížet. Ano, opravdu, šuplík má v sobě dvě díry navíc, no jo, no jo, tak to se musí objednat nové čelo. To je teda věc.
Je pozdní odpoledne, čas skončit. Ačkoliv to nebylo v plánu, bude se dokončovat v sobotu. Už jenom dokončovat… Hehehe… pardon…
Omlouvám se, že sobotu mám ve své paměti poněkud zamlženou. Byl to velmi náročný den, ve kterém jsem občas upadal do bezvědomí.
Začalo se s deskou. Kuchyňská deska to je dlouhý, tlustý a těžký kus dřeva. Musíte ho uříznout na správnou velikost, což se navzdory provizorním podmínkám podařilo. Dále do něho musíte vyříznout otvory. V našem případě pro kuchyňský dřez a pro plynový sporák. Dva otvory. Kolik myslíte, že jich v desce máme? Ano, jste škodolibí, usmíváte se… ale zklamu vás, je to v pořádku, otvory jsou, kde mají být. Ale ty nervy. Jestliže desku řežete a máte ji opřenou o spodní skříňky, musíte si dávat pozor, resp. hlídat Pata a Mata, aby neřezali až do těchto skříněk.
A proč to ještě byly nervy? Pat to totiž začal proměřovat a na desku tedy nakreslil tužkou čáry. Potom přišel na to, že když ji má vzhůru nohama, tak to vlastně bude od kraje posunuté obráceně, tak si nakreslil nové čáry. Následně došlo k tomu, že vlivem nějaké tajemné chyby měření bylo vše o pár centimetrů posunuté. Takže nové čáry, tenrokrát silněji vytáhnout, aby bylo jasné, kde se řeže. Na závěr se ještě vrátíme k původnímu náčrtu, protože ten byl správně. Přiznávám se, že toto měření jsem sledovat nevydržel, ačkoliv vše ostatní jsem už pro jistotu hlídal do podrobností.
Nechápu, jak to zvládli, ale povedlo se. Horší to ovšem bylo potom se samotným připevňováním dřezu a plynového sporáku. Všechno bylo špatně navržené, nesedělo to, skříňky na to nebyly dělané, muselo se to řešit nějak provizorně (toto je Patova verze, nikoliv moje).
Pak bylo nutné ještě na uřezanou stranu desky přilepit ABS hranu. Pat zkušeně natřel pásku chemoprenem (který si chudák musel ještě honem sám za své koupit, jak k tomu přijde!) a přilepil na hranu. Následně uhladil kouskem dřeva. Potom jenom zalomil a odlomil přečnívající kousky. Dlátem. Aj! Ona se deska poškrábala! No toto. Deska je tedy po hraně poškrábaná, není to nic velkého, ale miniaturní škrábanečky tam vidět jsou, jeden vedle druhého. Zmatená chvíle, nikdo neví, co se bude dělat, já jsem velmi nespokojen. Pan H. po telefonu navrhuje vyleštění specializovaným voskem na desky od výrobce. Ovšem ten Pat a Mat samozřejmě nemají.
Dobrá, zanese se do předávacího protokolu, bude odstraněno.
Pat a Mat se vrhají do soklu, který dole zakrývá nožičky skříněk. Na konci kuchyně je lomený, musí být tedy uříznutý šikmo. Jedná se o neřešitelnou úlohu, ať už z hlediska matematického nebo z hlediska následného řemeslného provedení. Ani hrubá síla nepomáhá. A teď možná… ne, tak ani hrubá síla nepomáhá. Možná trochu oříznout tady, opilovat, ještě obrousit, ještě… nebo že by hrubou silou?
O několik hodin později…
Roh soklu je tak nějak vyřešen, už mi to je jedno, pobíhám po bytě, chce se mi zpívat, jsem volný jako pták, těším se, až Pat a Mat odejdou. Chci se stát montérem.
Zbývá ještě přidělat dvě skříňky naproti hlavní části linky, které obsahují i elektrickou troubu. To už je poměrně rychlá záležitost (v řádu hodin), máme pouze problém s tím, že jedna ze skříněk je „hlubší“ než druhá a nikdo včetně přítele (Luci) na telefonu neví, jak to vlastně chceme ve finále vyřešit. Nakonec to nějak dopadne i sokl je připevněn. Na druhé straně se taktéž přidělává ABS hrana, ale tentokrát už si Pat dává větší pozor.
Zbývá už jenom dořešit pár detailů, je pozdní večer. Mat ztratil hlas, asi hlady. Pat je velmi vzteklý (tedy ne na mě samozřejmě, to byl hodný, ale jinak na všechno, převážně na Mata, za což se na něho nemůžeme zlobit, protože já být Matův Pat, tak ho už zabiju). Poslední drobnosti jsou dořešeny, Pat a Mat si balí své věci. Podepisujeme předávací protokol, kde jsou vylíčeny nedostatky, jenž musí být, buďme velkorysí, do dvou měsíců odstraněny (tolik totiž může maximálně trvat objednání nového čela od poškozeného šuplíku).
Radost je veliká, konečně máme svoji vlastní krásnou kuchyň.
V dalších dnech je slavnostně spuštěna elektrická trouba. Po prvních 20 minutách spuštění naprázdno, kdy se mají z trouby vypéci nepříjemné pachy, se ozývá rána a přední sklo kompletně popraská. Za to Oresi nemůže, to je chyba materiálu (a navíc jsme si troubu objednávali nezávisle).
V následujících týdnech se nic neděje (kromě úspěšné a v podstatě bezproblémové výměny dvířek od trouby – jak jsem říkal, to nebylo od Oresi).
Nezbývá než zavolat panu H., který byl za montáž zodpovědný, jak se situace má.
„H., prosím.“
„Dobrý den, tady D., vy jste u nás byl v lednu přidělávat kuchyň, máte chvilku?“
Ticho.
„Haló, jste tam?“
Ticho.
Nakonec se „nesmělý“ pan H. přiznává, že pro Oresi už nepracuje – zvláštní, takový spolehlivý jedinec – a slibuje mi poslat telefonní kontakt na skladníka, který má šuplík na starosti. Vzápětí posílá centrální telefon do Oresi.
To už bylo trochu moc, tak jsem se stavil do Oresi osobně. Pracovník byl ochotný, zavolal reklamačnímu technikovi, který byl zrovna v terénu a slíbil, že se na stav reklamace podívá a že se mi ozve.
Pro jistotu – hehe – jsem dostal na technika i telefon. Kdyby se mi třeba náááhodou neozval.
O pár dní později.
Neozval se. Tak jsem mu telefonoval, ale byla tam jenom hlasová schránka.
Další den také. Ještě další den se ozval sám. Měl prý dovolenou. Jakoukoliv reklamaci tam samozřejmě neměli, pan H. to asi někam zahodil, těžko říct. Technik byl ochotný, napsal si, co je potřeba dořešit a slíbil, že to dodělá.
O měsíc později.
Stále se čeká na objednané čelo šuplíku. Přece jenom, může to trvat i dva měsíce, i když dodávky teď chodí z Prahy každou středu. Ono to prý možná bude už teď ve středu. Nebo za týden ve středu. Nebo za další… Ale samozřejmě už to trvá dlouho a bude to v Praze neustále urgováno, aby byl problém dořešen. Ach, věřím tomu, věřím, ale musím se smát.
Až to bude, dám vědět.
Doporučuji.

Den vody

V neděli 22. března byl světový den vody a při této příležitosti se konala v secesní stavbě Labské vodní elektrárny „Hučáku“ půlhodinová přednáška o vodních elektrárnách, následně se promítal krátky film o vodě, zakončeno bylo prohlídkou hradecké malé vodní elektrárny. Ta, ač plně funkční, patří už spíše k historickým kouskům.
Protože jsme se tam také zastavili, můžu připojit tři fotky, které jsem uvnitř pořídil mobilem. Kdo má zájem elektrárnu navštívit, prohlídky se zde prý konají každý týden v sobotu ve 14 hodin (aspoň myslím, radši si to ověřte). Prozkoumat můžete i informační centrum obnovitelných zdrojů energie ČEZ, kde jsou pro děti k dispozici různé zajímavé pokusy.
Labská vodní elektrárna
Labská vodní elektrárna
Labská vodní elektrárna
Labská vodní elektrárna
Labská vodní elektrárna
Labská vodní elektrárna

Jak kupovat kuchyň

Dobrý den, velevážené dámy a ctění pánové, vítejte v našich lekcích pro pokročilé! Uvidíte, co jste neviděli, uslyšíte, co jste neslyšeli. Neuvěřitelná dobrodružství, která vás naučí hladce procházet každodenním životem. Neváhejte a vstupte, první lekce zdarma!

Dnes se naučíme: KUPOVAT KUCHYŇ

Kupování kuchyně je ve své podstatě velice jednoduchá záležitost. Zvládne ji každý, stačí mít pouze něco našetřeno. Kdo by se přesto bál, či by si nebyl s něčím úplně jistý, stačí jenom krok za krokem sledovat následující návod. Potom vás už nic nepřekvapí. Je přepečlivě sestaven námi odborníky a devět z deseti domácností ho doporučuje právě z toho důvodu, že se opírá výhradně o vlastní zkušenosti. Nic není přikrášleno, nic není zamlčeno.

Nejprve je tedy nutno, jak už to tak bývá, rozhodnout se pro koupi kuchyně. Tento krok je velmi jednoduchý: stačí několik měsíců přežívat v kuchyni provizorní. Doporučuje se vyhradit si jednu malinkou skříňku na veškeré nádobí. Toto nádobí uspořádat stylem, aby bylo vždy nutno vyndat ze skříňky minimálně polovinu vybavení, abyste se dostali k požadovanému kusu. Taktéž se doporučuje uvnitř po stranách skříňky na výšku postavit talíře, které při vyndání kusu nádobí, o který se opírají, padají. Obzvláště efektivní je jistě i umístění veškerých příborů do jednoho společného kelímku, ve kterém se potom hledají dole ukryté malé čajové lžičky. Celá skříňka se samozřejmě musí umístit na zem, aby bylo nutno se k ní sklánět. Zbytek vybavení již není podstatný, pokud ovšem zvolíte nějaký stůl, jakožto pracovní desku, doporučujeme mít natolik křivou podlahu, aby jeho sklon zaručoval skutálení vajíček. Je samozřejmě možné stůl vypodložit, nicméně takovou činnost silně nedoporučujeme, protože by mohla oddálit první, natolik důležitý krok – rozhodnutí.

Jakmile jste rozhodnutí pro koupi, nezbývá než si vybrat konkrétní typ kuchyně. Jste-li boháči a zvažujete nějakou dražší, tento návod pro vás samozřejmě není určen. To jste ale jistě již poznali z předchozího odstavce, protože ve vaší vile se něco jako křivá podlaha nevyskytuje. My se zaměříme na chudší lidi, jako jsem třeba já, nebohé programátory, kteří nemají co do úst a s vypětím sil přežívají od výplaty k výplatě. Takoví lidé se samozřejmě soustředí hned zpočátku na jednoduché a levné kuchyně. Takovou nabídku mají v obchodech jako je Obi či Hornbach, stačí si vybrat typ kuchyně a jednotlivé skříňky. My jsme se zaměřili na levnou polskou kuchyň Nika, která zcela jistě pokryje naše počáteční základní požadavky, obzvlášť je-li naše budoucnost nejistá.
Na rtech heslo „skromnost nade vše“, vydejte se do nábytku, kde kuchyň typu Nika prodávají. Prohlédněte si skříňky a optejte se na podrobnosti. Co vás musí zajímat je, zdali kuchyň dovezou, namontují, jak dlouho to trvá, dají-li se vyměnit madla za jiný druh, apod. Jistě sami vymyslíte spoustu zajímavých dotazů pro ochotného prodejce. Následně si opět skříňky velmi podrobně prohlédněte. Zjistíte, že na sobě tak úplně nesedí, veškeré provedení je levné, tudíž poněkud pochybné. Navíc madla skříněk se vám vůbec nelíbí a bohužel není možno je vyměnit za jiná, protože skříňky se dodávají přímo od výrobce předvrtané. Ano ano, skromnost je důležitá. S veselou náladou tedy odejděte z obchodu a nechte v sobě nabyté zkušenosti několik dní, ba dokonce doporučujeme i týdnů, klíčit.
Poté se poohlédněte po nějaké jiné kuchyni. Nabízejí se v podstatě dvě možnosti: buď zvolit tu nejlevnější z nejdražších, nebo tu nejdražší z nejlevnějších. Zde je doporučeno zaměřit se na obchod Oresi. Jistě každého zaujme nízká cena za běžný metr kuchyně (která platí pouze pokud si celou kuchyň sestavíte z nejlevnějšího typu skříněk, jednu vedle druhé, čili v případě, že jste hooodně divní), dále slovo akční, které vám přislíbí mimořádně nízkou cenu (nepřekvapí, že tato akce trvá vždy zhruba do konce následujícího měsíce, přičemž poté je mimořádně prodloužena), taktéž se hodí pětiletá záruka (která je ihned po vaší koupi zvýšena na sedmiletou). Velký výběr barevných provedení dává naději, že zde si vybere každý. Podle katalogu si tedy obhlédněte, jaký typ by vám vyhovoval a jděte se podívat do obchodu.
Zde si prohlédněte všechny kuchyně, uznale pokývejte hlavou nad typem, jenž jste si vybrali. Vyhlédněte si jednoho z prodavačů a vyptejte se na podrobnosti, stejně, jako to již umíte z předchozího nábytku. Zaměřte se též na řešení vyjímečných situací, které se týkají vaší budoucí linky – například křívá podlaha či možnost vyšších nožiček. Zde je samozřejmě důležité nedávat najevo zděšení nad poněkud vyššími cenami.

Naplánování kuchyně. Nyní si vezměme do ruky katalog skříněk, který obdržíme v prodejně či si ho vytiskneme z internetu, a začněme si konkrétně plánovat provedení kuchyně. V úvahu je nutno brát vestavné spotřebiče, které již jistě máte předem zakoupené, pozici plynu, vody, odpadu, elektřiny. Doporučujeme si místnost změřit metrem, veškeré výpočty jsou potom o poznaní přesnější. Jakmile si vytvoříte vhodnou sestavu, vezměte do ruky papír číslo dvě, což je ceník (většinou nadepsaný jako super mimořádně akční ceník). Spočítejte si cenu vaší kuchyně v provedení, které jste navrhli. Před tímto krokem doporučujeme vypnout veškeré elektrické spotřebiče v domácnosti a vůbec všechno zařídit pro následné zhruba 24hodinové bezvědomí.
Nyní přichází krok, kdy zkoumáte, kde by se dalo ušetřit, která skříňka by se dala vyměnit, apod. Důležité pro tento krok je hlavně nic neměnit, naopak přidat ještě nejméně dvě skříňky na protější stranu místnosti, protože už se to ve výsledné ceně stejně ztratí.

Nyní nezapomeňte, aby jeden z páru (předpokládejme pro zjednodušení, že jste stejně jako naše testovací dvojice partnerský či manželský pár) začal panikařit a navrhovat, zdali byste se neměli podívat ještě do nějakého jiného nábytku, či dokonce jestli by nestála za zvážení velmi krásná a praktická kuchyň Nika. Druhý z páru, doporučujeme muže, nyní musí vytrvale kroutit hlavou a držet se svého Oresi návrhu, který je již hotový.

Druhá návštěva prodejny. Po několika dnech nadchází chvíle pro další návštěvu nábytku. Tentokrát již přicházíte s jasným cílem. Zvolili jste si tento typ kuchyně a chtěli byste vytvořit návrh pro vaši místnost, kterou jste si předem proměřili. Pro ty z vás, kteří mají rádi dobrodružství, doporučujeme vzít si s sebou vzorek lina, které máte ve své kuchyni na podlaze, a podívat se, jak se hodí k vámi zvolenému typu skříněk. Nyní je velmi vhodné, aby jeden z páru, doporučujeme ženu, začal mávat rukama a v panice pobíhat po obchodu, shánějíc nějaký jiný typ kuchyně, který se hodí k linu více. Nicméně to vás nesmí zastavit, stačí se v klidu posadit k prodejci a svěřit se se svojí potřebou vytvoření návrhu. Určitě je nutné se i zeptat, jestli si myslí, že vámi zvolená barva se hodí k vašemu linu. Prodejce jakožto velmi ochotný člověk, vám sdělí, že v žádném případě (což není pravda, ale to se dozvíte až za několik týdnů). Tu nadchází opět vhodná chvíle pro zmatené pobíhání pro prodejně. Každopádně: chcete-li opravdu svoji novou kuchyň, v žádném případě nic neměňte, tvrdě si stůjte za svým a nenechte se odradit podobnými hloupostmi jako je vzhled.
Nyní tedy přichází na řadu samotný návrh. Prodejce vám jeden provede zdarma, což je od něho hezké. Zvláště, když mu ho sami předložíte již hotový. On vám následně přislíbí vlastně jenom provedení v jeho speciálním programu a protože již to vlastně máte hotové, dostanete prý i cenovou nabídku.

Nyní můžete jít domů a cestou si sdělovat své čerstvé zážitky, kterých je jistě mnoho. Jestliže jste byli rozhodnuti, že ušetříte za montáž a skříňky si sestavíte a přiděláte sami, toto je opět vhodný okamžik na rozpuštění i takovéto úsměvné iluze. Bylo by totiž mimo jiné nutno si vyřezat i otvory v pracovní desce (na sporák a dřez) a na to, vážení přátelé, nemáte. Pokud ano, tak pro vás tento článek opět samozřejmě není a pravděpodobně si právě vyřezáváte v dílničce z jednoho kusu dřeva svoji vlastní kuchyň.

Barevný návrh. Hned večer dostanete od prodejce mailem barevné obrázky, jak bude vaše kuchyň vypadat. Je zcela dle představ. Jenom chybí i přislíbená cenová nabídka. Zeptejte se tedy obratem, jestli i ta bude zaslána. Dozvíte se, že již druhý den.
Po několika dnech svůj dotaz zopakujte, zkontaktuje vás jiný prodejce a cenovou nabídku včetně montáže a dopravy vám zašle. Nyní jste si jistě již předem vypnuli veškeré elektrické spotřebiče v domácnosti a vůbec vše připravili na 24hodinové bezvědomí.

Objednávka. To je záležitost poměrně jednoduchá. Je pouze nutné ji provést včas, dokud platí „dočasná“ „akční“ nabídka. Projdete si společně ještě jednou návrh a objednáte. Následně se vás prodejce ptá na další doplňky, které je možné do kuchyně dodat. Trvá to několik minut a na vše musíte vytrvale říkat ne, protože spotřebiče už máte a zbytek si koupíte sami zvlášť či to dokonce vůbec nepotřebujete. Pokud jim chcete udělat alespoň malou radost, můžete si u nich koupit dřez.
Na závěr se zeptejte, jak bude dodání a vůbec veškeré další procesy probíhat. Jste ujištěni, že nyní vás již bude každý kontaktovat – skladník, že vám skříňky přiveze, montéři, že přijdou kuchyň přidělat, prodejce, že je připravená faktura.

Nyní přichází období příprav. Přestože návrh jste pravděpodobně vytvořili tak, aby voda i odpad seděly, nechcete přece rozkopávat celý dům, jistě se najde několik drobností, které je nutné upravit. Například zkrácení plynového přívodu, jehož trubka by vyčnívala až nad desku. Tento krok je opět až směšně jednoduchý, stačí objednat plynaře, nechat si úpravu provést. Zde se ovšem nezapomeňte předem připravit na placení, protože ztráta vědomí přichází v úvahu až jakmile řemeslník odejde.
Elektřina, ano, elektřina. Mnoho zásuvek je na místech, kde být nemají, další zase chybějí. Elektrická trouba musí mít svůj obvod zvlášť a je velmi zábavné, když si ji umístíte až na druhý konec místnosti, abyste mohli nový kabel vést přes dvě stěny. Jste-li natolik šikovní a neuvěřitelně řemeslně zdatní, jako třeba náš testovací subjekt – muž, můžete si samozřejmě elektroinstalaci provést sami. Stačí vypnout elektřinu. rozmlátit celou místnost, natahat kabely (detailní popis této práce hodné géniů nebudu uvádět), zamaltovat, zaštukovat. Výsledný mistrný produkt je funkční a omítka, která je místy (tam, kde jste prováděli úpravy) křivá, bude stejně ukryta za kuchyňskými skříňkami či obložením.

Vše je hotovo, vše je připraveno. Stačí jenom čekat na ten krásný den. Na den D. Koho to nebaví a chce si volný čas zpříjemnit, může začít panikařit, že se měla přece jenom objednat kuchyň světlejšího případně tmavšího odstínu a navrhovat, zdali by se objednávka ještě neměla změnit. Případně je taktéž vhodné navštěvovat co nejvíce jiných prodejen s kuchyněmi a dívat se, co tam mají lepšího.

Nicméně než to vše vypukne naostro, několik dní před montáží, vám bude telefonovat prodejce. Nikoliv ohledně toho, že faktura je již připravená a můžete zaplatit, nicméně kvůli tomu, že ještě stále nemáte zaplaceno! Jak je to vůbec možné? Vy hlupáci jste si snad mysleli, že když vám bylo sděleno, že se již kvůli všemu ozvou a vy se nemusíte o nic starat, tak se vám opravdu ozvou a vy se nemusíte o nic starat? Haha! Samozřejmě, protože jste se na to proradně vykašlali, již se nestihne bezhotovostní převod a bude proto nejvhodnější zaplatit v hotovosti.
Najděte si tedy vhodný bankomat (máte-li mBank, nemůžete vybírat hotovost na pobočce) a zvolte výběr požadované částky. Nyní máte několik minut času, během kterého můžete poslouchat šustění přepočítavaných tisícovek. Následně vypadne balík, který jste ještě neviděli, narvete si ho do peněženky a hrdě se vydáte buď na cestu domů nebo rovnou do prodejny.
V prodejně zaplatíte. Předem, dokud ještě nemáte doma žádné skříňky. Tento krok doporučujeme jako obzvláště zábavný, pokud se rozhodnete kuchyň objednávat u nějaké naprosto neznámé a nedůvěryhodné firmy.

Následně vám jsou dovezeny skříňky, pracovní deska a další doplňky. Je to velké množství dřeva a váží docela dost. Výnos do patra by stál speciální příplatek, takže si ho zařiďte sami. Ačkoliv chcete vyšší 15 cm sokl, je vhodné nechat si dodat pouze 10 cm, aby mohl být další den během montáže dovezen nový a správný. Zpestří vám to den.

Nyní již máte celou, i když nesestavenou, kuchyň doma. Zbývá montáž. To je ovšem natolik veselá událost v životě rodiny, že si ji necháme do příští lekce.

Fotky kuchyně

Kvůli vlně zvědavosti, která se zvedla mezi našimi známými a příbuznými, vkládám dvě fotky naší nové kuchyně :-) Zatím bez dalšího popisu. Ovšem chystám podrobný článek, velmi podrobný, a věřte, že bude o čem psát :-) Užili jsme si spoustu legrace i „legrace“ a ještě možná užijeme ;-) Ale jsme spokojení, kuchyň se nám líbí a zatím „funguje“ :-D (ještě musíme obložit stěnu a přidělat lištu)

Hlavní část linky
Hlavní část linky

Druhá strana
Druhá strana

Montáž kuchyně

Montáž kuchyně
Montáž kuchyně

Dovoluji si vložit jenom krátký článek, abych mohl načerpat síly na další kontrolorský den :-) Naše kuchyň byla dodána a montáž právě probíhá. Ve čtvrtek byly smontovány skříňky, dneska se začalo přidělávat na stěnu. Zítra se bude dodělávat deska a zbylé skříňky naproti.

Montáž kuchyně
Montáž kuchyně

Podrobnější reportáž určitě poskytnu, ale až po skončení celé akce, protože předpokládám, že další živé zážitky přibydou. Dosavadní jsou velmi zábavné, hlavně proto, že snad zatím vše dopadlo velmi dobře… ačkoliv to někdy… z obrázku pochopíte…

Pat a Mat
Pat a Mat

Tikal

Letošní… ehm… chcí říci loňské… Vánoce byly u nás mimořádně štědré hlavně na deskové hry. Dostali jsme jich s Lucipískem několik. A protože vás o naše zážitky nechci ošidit, postupně si jednotlivé hry probereme. Jako první přichází na řadu Tikal.

Tikal
Tikal

Patří do moderních deskových her, jejichž velmocí je momentálně Německo. Pod tímto pojmem si prosím nepředstavujme něco na způsob šachů (ačkoliv jim nechci ubírat nespornou krásu) ani nic na způsob Člověče nezlob se – tedy starších deskových her, kdy hlavně záleželo na hodu kostek, hráč byl víceméně unášen náhodou a nic moc k taktizování nezbývalo. V moderních deskových hrách naopak záleží na umění každého z hráčů, hry mají zajímavý příběh či prostředí a pokud jsou dobře provedeny, jen tak vás bavit nepřestanou :-)
Tikal, jakožto námět této deskové hry, jsou nejrozlehlejší ruiny starověkého mayského města na severu Guatemaly. Obsahem hry je tedy archeologie. Odkrývá se před vámi herní plán, který je potřeba celý objevit.

Tikal
Tikal

Nebudu dopodrobna rozkrývat celá pravidla, ale stručně samozřejmě musím. Plán tvoří, jak je vidno z obrázků, šestiúhelníky – hexagony, znázorňující jednotlivé typy krajiny (prostranství, chrámy, sopky, poklady). Každý hráč (je možno hrát již ve dvou lidech, což je nesporná výhoda, hodně jiných moderních deskových her má smysl až od tří lidí. Maximální počet jsou čtyři) má daný počet členů své archeologické expedice, které může dle pravidel přesouvat po plánu. Postupně se přidávají další a další karty krajiny (jak se naleziště odkrývá) a hráči se snaží pro sebe získat co nejvíce bodů. Ty se dostávají jednak za nalezení pokladů, ale hlavně za chrámy. Můžete chrámy více a více vykopávat, čímž zvyšujete jejich bodovou hodnotu, ale potom si je musíte o to pečlivěji hlídat, protože vaši spoluhráči vás můžou na daném místě převýšit a chrám si uzmout pro sebe. Čtyřikrát za hru přicházejí na řadu bodovací kola (třikrát po tom, co se objeví sopka, jednou na závěr), kdy se každý ještě honem snaží co nejtaktičtěji upravit rozmístění svých figurek, aby dostal co nejvíce bodů.

Tikal
Tikal

Tolik tedy jenom ve stručnosti k pravidlům. Pokud vás zajímají podrobně, můžete zkusit buď český server specializovaný na deskové hry http://deskovehry.cz/index.php/Tikal nebo přímo „originální“ pravidla i s obrázky http://www.svet-her.cz/data/attachments/hra-tikal.pdf. Píšu „originální“ v uvozovkách, protože já jsem si koupil hru nelokalizovanou a pravidla jsem u ní měl v angličtině (a možná i v jiných jazycích, teď si nejsem jistý). Český návod se ale dá sehnat právě na internetu, pokud anglicky nerozumíte. Pro hru samotnou je to jedno, není potřeba ji lokalizovat, protože se v ní nevyskytují žádné nápisy.
Zatím jsme měli možnost hrát párkrát hru spolu s Lucipískem a asi jenom jednou ve třech. Určitě tedy ještě nejsme odborníci, ale zatím můžeme říct, že hra je velmi zábavná a propracovaná. Na náhodě v ní záleží minimálně, spíše jde o váš úsudek, plánování, kde a na co se budete soustředit. Občas si trochu započítáte a zapřemýšlíte, jak to nejlépe skoulet, ale tak to má přece být.

Tikal
Tikal

Herní plán je provedený taktéž moc krásně. Je velký, v krabici složený na čtvrtiny. Jednotlivé karty krajin jsou pěkně barevně provedeny. Figurky samotné (členové expedice, vedoucí expedice, tábory) jsou jenom jednoduché (třeba archeologové jsou jakési drobné válečky) barevné dřevěné, ale dostačuje to. Kdo by měl zájem neutrácet peníze a hru si sám vytvořit, neměl by to být velký problém, pokud jste aspoň trochu šikovní, protože toho materiálu zase tak moc není. Stačí jenom nějak rozumně vytvořit právě archeology (každý hráč má figurek celkem asi 20) a potom přijatelně hezky nakreslit hexagony krajin. Zbytek jsou detaily (bodová hodnota chrámů a poklady).
Tikal je moc pěkná hra, kterou každému doporučuji. Není úplně nejnovější, ale tím spíše je vidno, jak je propracovaná, protože je stále populární, jak jsem na internetu zjistil. Mimochodem, získala i prestižní ocenění v oblasti deskových her (Spiel des Jahres) roku 1999.