Vlak

Nastoupil jsem, abych se mohl opět na týden ponořit do vysokoškolského studia. Já a desítky dalších, kteří čekali na nádraží. Bylo to fajn – studovat si hezky v klidu gymnázium a nemít žádné starosti… Je to fajn – studovat si hezky v klidu vysokou a nebýt vázán na rodičích… Možná není fajn ani jedno.
První kupé. Tak sem ne. Táta říkal, že když přijde nějaká havárie, tihle lidé to vždycky odnesou. Užijte si to. Věnoval jsem jim soucitný pohled a sunul se se svým batohem dál.
Plno. Takže dál…
Plno. Že by dál?
Výborně – dokonce tři volná místa!
„Dobrý den, máte tady…“ smrad! Chlapíci evidentně oslavovali. Pivní opary se vznáší nad prázdnými lahvemi a já s již nacvičeným soucitným pohledem couvám ven z kupé.
Plno. To není moc dobré, dvě hodiny stát…
Konečně! Jedno volné místo, kompletně přerovnávám všechna zavazadla, abych dokázal umístit i to své, usedám.
Vlak se rozjíždí. Držím v ruce Dunu od Franka Herberta, kde jsem už aspoň měsíc na stejné stránce.
„Najdi si místo k odpočinku, mladíčku, a nepleť se do cesty,“ poručila Chani.
Čím to je, že mi nejde číst dál? Pálí mě oči, chtěl bych spát. Otevřená kniha na klíně, očima prohlížím své spolu… spolu… spolujezdce?
Muž u okénka. Čte nějakou knihu, tuším, že Murphyho zákony. Svoji četbu prokládá posíláním a přijímáním SMS zpráv. Zhruba každých deset vteřin trhne hlavou. Přemýšlím, jestli ten nepříjemný tik způsobují špatné SMS zprávy nebo vrozená choroba.
Dívka vedle něho a zároveň vedle mě. Také něco čte. Nerad se dívám přes rameno, takže toho příliš nevím. Zahlédl jsem pouze něco o tom, jak Michal sešel kvapně ze schodů. Těžko říct proč. Je pravda, že i já někdy scházím kvapně ze schodů – hlavně v metru, abych potom mohl dole déle čekat, ale proč Michal? To mi k němu nesedí…
Další mladík. Je asi dvacetiletý. V rukou drží šest set stránkový svazek sci-fi knihy Duna. Přemýšlí o podstatě věcí tak triviálních, až je to k nepochopení. Takovým stvořením se z pochopitelných důvodů dále zabývat nebudeme a přejdeme k sedadlům naproti.
U okénka dívka – tak dvacet, dvacet dva. Nohu opřenou o výčnělek pod oknem. Chvílemi spí a chvílemi se mračí na svět. Asi jako já. Možná proto se mi nelíbí.
Potom mladý pár (asi dvacet pět let). Pokud si zrovna něco nešeptají a nehladí se po stehnech, tak spějí. Většinou spějí. Těžko říct, proč si vybrali zrovna tuhle variantu.
No a naproti mně. Slečna – dívka – asi dvacet – blonďaté dlouhé vlasy – takříkajíc docela hezká. Hned je na světě veseleji, mám se na co dívat. Taky si čte. Všichni si čtou. Člověk ráno vstane, vyjde z bytu, koupí noviny a začte se do první stránky. Když skončí u sportu, všimne si, že se dostal tramvají-metrem-tramvají do práce. Ten čas letí! Člověk zavře noviny a jde na oběd.
Vraťme se ale k té dívce – budu ji nazývat Dívka. Písmenka jsou moc malá a ještě ke všemu – velmi překvapivé – vzhůru nohama. Rozluštím tedy jenom nadpis kapitoly: Na pláži. Hm, nechci to raději domýšlet do důsledků.
Po čtvrt hodině náramné zábavy se rozhodnu, že začnu číst. Jenže přijde průvodčí.
„Kontrola jízdenek,“ nebo něco v tom smyslu, řekne a má radost, že není nezaměstnaný. Svou práci takříkajíc žere.
Bere moji jízdenku a s radostí zjistí, že není jen tak obyčejná.
„Máte Junior pas?“
„Ne asi, blbečku,“ ozve se někde hluboko ve mně, ale přes složité filtrovací zařízení se na povrch dostane jenom: „Ano.“
Se zájmem sleduji práci svých rukou, které zkušeně otevírají peněženku a vytahují požadovaný doklad. Průvodčí si ho pečlivě prohlédne – aspoň něco – a pokračuje v prohlídce ostatních.
Mladý pár má nějaké knížečky – s ČD na věčné časy a nikdy jinak. Nádražák u toho stráví asi pět minut, než konečně dá razítka.
„Musíte vystoupit v Nymburku, Lysou jenom projíždíme,“ upozorní.
„Víme,“ podotkne muž.
„A nemohl byste aspoň přibrzdit,“ zalaškuje žena. Všichni se pousmějeme, ale nádražák je plně zabrán do studia knížeček. Těžko říct, jestli je vidí poprvé v životě… Muž se ženou si opět něco šeptají, tuším, že kdyby to nádražák slyšel, asi by se příliš neradoval.
Konečně klid. Otevírám knížku a snažím se začíst…
„Najdi si místo k odpočinku, mladíčku, a nepleť se do cesty,“ poručila Chani.
Do vlaku přistoupila spousta dalších lidí. Dvě studentky nenašly volné místo, tak se postavily k oknu hned u našeho kupé.
„A ségra říkala, že ten její kluk dělá takhle -“ nemám sílu zvednout hlavu a dívat se, jak to dělá její kluk, „- rukama, když tancuje. Já vím, že to je jako blbý, ale prej to vypadá strašně hezky…“
„No jo. Tak vy jste byly v sobotu pařit, jo?“
„No jasně. A znáš Adélu? Tý jooo, to je pařanka!“
„Adéla, jo? To bych teda do ní nikdy neřekla.“
„No to teda je. Ona se nezdá. Honza se včera tak ožral…“
„Najdi si místo k odpočinku, mladíčku,…“
„A jinak se máš jako fajn?“
„No jasněééé. Hele, musíš se někdy stavit.“
„Najdi si místo k odpočinku, mladíčku,…“
Po chvíli jsem četbu vzdal a chtě nechtě musel poslouchat rozhovor. Během chvíle jsem pochopil celou složitou strukturu jejich přátel a přátel jejich přátel, věděl jsem, kdo je největší pařan, kdo se o víkendu zlil, kdo s kým už chodí a už nechodí a jaké jsou příští naplánované akce.
Konečně jsem rozluštil tajemné hvízdání v uších. U vedlejšího okénka stojí mladý muž, který si při jízdě píská. Jak ho tak pozoruji, docházím k názoru, že je to blázen. Zvláštní závěr pozorování, já vím, ale co se dá dělat. Možná to nebyl blázen, ale člověk, který si při jízdě píská a ve stanicích plive z okna, podle mě není normální. Říkám si, že podle takových věcí se dá poznat, jaký člověk vlastně je.
On byl blázen.
A Dívka naproti byla v rámci možností normální. Protože si četla. Blázni si nečtou. Blázni si pískají, plivou z okna, nebo drží v rukou rozevřenou Dunu a pozorují ostatní.
Dívky nakonec vystoupily. To bylo příjemné. Stejně tak vystoupil i mladý pár a já si mohl natáhnout nohy. To bylo příjemné. Jenže vzápětí přišla žena s malou dcerkou a sedla si na jejich místo. Ale to přece nevadí.
„Jé, ahoj!“ Slečna vedle mě zavírá knihu, kde už Michal pravděpodobně sešel dolů ze schodů.
„Ahoj,“ odpoví žena.
V dalších minutách jsem zapomněl, kdo kde proč a jak a s kým paří, ale naopak jsem se zasvětil do složitého školského zákoníku práce – pravidla o braní dovolené, převádění volných dnů do dalšího roku, studijní volno, pokec s ostatními, dozvěděl jsem se i něco o paní Xyz, která šla loni do důchodu.
Kluk u okna si píská.
Teď bychom mohli vykolejit. Krajní kupé by to nepřežilo. Ožralové by se ani nevzbudili. Kluk? Těžko říct. Asi by podle pravidla stojíme-pliveme jedeme-pískáme plival z okna. Ale hlavně by byl klid.
Pomalu se stmívá a já se konečně začítám do knihy.
„Najdi si místo k odpočinku, mladíčku, a nepleť se do cesty,“ poručila Chani.
Ta se naporoučí…
Brzo se však setmí a zářivka na stropě funguje spíše jako blikavka. Nechám toho a pozoruji Dívku.
Třeba bych ji mohl oslovit. Co kdybychom vystupovali,… a… a… opilci ji budou otravovat.
„Hele, hele, nechte ji bejt, jasný?“ řeknu výhružně (přesně jako by se to stalo ve skutečnosti, fakt se nepřeceňuji).
„Jo, fajn, chlapče, jasný,“ řeknou a nechají ji být… nesmysl… znova…
„Hele, ruce pryč, smraďoši!“
„To říkáš jako nám?“
Bum, bác… pěkně je zmlátím.
„Díky, to bylo skvělé… já…“ zajíká se Dívka, „nemůžu tomu uvěřit… ty, tak krásnej a silnej…“
To je zajímavá otázka. Jak vlastně vypadám. Stačilo by mně takové měřítko od 1 do 10. Chápu, že nejsem tak uchvacující jako desítka a snad ani ne tak odporný jako jednička, ale kde se nacházím?
Vůbec bych chtěl mít možnost, aby se u každého člověka mohly objevit procenta – toho, co zrovna potřebuji.
Líbíš se jí – 78% (to je slušná šance).
Věří ti – 13%
Hodíte se k sobě – 45%
Uvidíš ji ještě někdy v životě – 4% šance
Nebo takové červené světélko. Vždycky bych si zapnul, aby svítilo tam, kde je něco, co potřebuji.
Cvak – nejvhodnější dívka na světě – směr ten a ten, vzdálenost 46 kilometrů.
Cvak – nejlevnější potraviny – směr ten a ten, vzdálenost 1640 km.
Vůbec by bylo nejlepší mít každý den možnost například třech otázek, na které dostanu správnou odpověď ANO-NE.
Přežiji dnešní den? ANO
Kam mám jít, abych si vydělal nejvíce peněz? NE – uff, promrhaná otázka…
Mám se teď učit? ANO
Venku již začala noc. Několik minut sleduji nepřestávající kolotoč světel na semaforu. Sedm vteřin zelená – čtyřicet čtyři vteřin červená. Jeden by řekl, že je to nespravedlivé…
Čekáme už deset minut a nic nenasvědčuje tomu, že se rozjedeme. Přitom hlavní nádraží už je tak blízko. Musí tudy projet nějaký vlak, až potom nás tam pustí. Již projely dva… ale nic… čekáme na jiný…
Muž operuje s mobilem… dívka se dívá před sebe… já jsem naštvaný, že už jsem mohl být dávno v tramvaji na cestě do bytu… dívka č. 2 spí, žena objímá dcerku a také jí vadí, že stojíme, Dívka má zavřené oči. Zdálo by se, že spí, ale asi tak každou minutu je otevře a podívá se okolo. Většinou zavadí i o mě, většinou se na ni dívám, většinou to vypadá blbě…
Venku je tma. Čas se děsivě pomalu vleče. Jako bych cítil chlad, který tam za oknem nastal. Na semaforu už opět nesvítí zelená, byla to jen chvilka, asi jsem ji propásl…
Blázen si nepíská. Stojí opřený o okno a zdá se být podobně zdrcený jako já. Třeba to není blázen, třeba jsem to já.
Měl bych si najít místo k odpočinku a neplést se jim do cesty.
Červená – zelená – červená. Co mě čeká tenhle týden ve škole? Rozeberu sotva pondělí a už mě to přestane bavit, když si vzpomenu, jak mě to nebaví…
Červená – zelená – červená… O kolik holek jsem už přišel, když jsem je neoslovil. Mohli jsme jít na kafe, do kina… Tuhle taky neoslovím. Vlastně se mi nelíbí, člověk si toho namlouvá… To je tak, když se nudí. Ale stejně je nejhezčí v kupé… i když ta u okna… teď, když spí…
Červená – zelená – červená… Oni mě vyhodí – jdu na vojnu – konec světa. Oni mě nevyhodí – budu přes pět let studovat – neseženu práci – konec světa. Oni mě nevyhodí – budu přes pět let studovat, seženu práci, budu tam chodit každý den až do té doby, než přijde konec světa… Červená – zelená – červená… stále dokola. Za čím se vlastně honím?
Kolem projel vlak.
Všichni jsme se probrali z polospánku a někdo se i usmál. Já asi taky. Možná jsem se usmál jenom já.
Blázen začal pískat.
O pár minut později Dívka vystoupila a nikdo ji neobtěžoval.
V tramvaji mě napadlo, že bych si mohl začít pískat. Ale té dívce naproti u okna by se to možná nelíbilo. Vypadá celkem dobře…
Venku je tma a fouká studený vítr. Auta stojí na křižovatce spolu s námi. Zrovna svítí červená. Těším se, až mi vysvitne zelená, ale nesmím to propásnout… je to jenom chvíle…
„Najdi si místo k odpočinku, mladíčku, a nepleť se do cesty.“

Poslední cesta

„Připraveno na 98%.“
„Zvyšte výkon alternátoru.“
„Ano… zdá se, že všechno probíhá hladce.“
„Jaký je výkon?“
„8500 wattů.“
„Dobře, začněte ho pozvolna snižovat, vypadá to, že budeme hotovi.“
„Souhlasím… 99%.“
„Všichni si hlídejte frekvence… začínáme stabilizovat.“
„10 vteřin.“
„Hlavně klid, není co zkazit.“
„5 vteřin.“
„Dobře, pusťte všechnu energii do teleportu.“
„3, 2, 1…“
Přístroj zahučel. Mezi deskami připevněnými na podlaze a stropu v rohu místnosti na okamžik přelétávaly drobné jiskry. Náhle se z toho místa vydrala oslepující záře, takže všichni přítomní na okamžik nic neviděli. Když se situace zlepšila, mohli rozeznat, že pokus se pravděpodobně zdařil. Na zemi se objevila sotva pětadvacetiletá žena. Ležela na zádech a její nahé tělo, které se za své vnady jistě stydět nemuselo, pokrývaly kapky vody. Zdálo se, že spí.
„Výborně, to bychom měli,“ konstatoval nejstarší muž v místnosti. Mohlo mu být něco přes padesát let. Byl hladce oholen, oblečen, jako všichni ostatní, v bílém plášti. Jeho jednání působilo na druhé velmi autoritativně, byl nepochybně vedoucím celého oddělení. „Probuďte ji a proveďte všechna základní vyšetření.“
K ženě se ihned sklonili zbylí dva vědci a položili ji na lůžko připravené hned vedle teleportu. Jakmile to udělali, přistoupila k ní čtvrtá osoba, lékařka, jejímž úkolem bylo provést zdravotní prohlídku.
Žena se během přenášení probudila a zděšeně se kolem sebe začala rozhlížet.
„Nemusíte se ničeho obávat,“ promluvil na ni vlídně šéf projektu, „nic vám nehrozí. Váš organismus prodělal velký šok, chceme se ujistit, že jste naprosto v pořádku.“
„Kde to jsem?“
„V bezpečí, až proděláte základní vyšetření, dozvíte se více.“
„Chci to vědět hned!“
„Teď je pro vás nejdůležitější zůstat v klidu,“ trval na svém vědec.
Žena vztekle potřásla hlavou a obořila se na doktorku: „Mohli byste mě alespoň něčím přikrýt, snad není nutné, abyste mě takhle očumovali!“
Doktorka se s otázkou v očích zmateně podívala k vedoucímu. Ten kývl, aby bylo žádosti vyhověno.
„Promiňte, neuvědomil jsem si, že by vám to mohlo vadit.“
„Co prosím?“
„My již neděláme s nahotou takové problémy, je to přece lidská přirozenost. Nebýt jiných výhod šatů, dávno bychom je nenosili.“
„Co to proboha plácáte?“ přehodila přes sebe donesený kus bílé látky a odstrčila přístroj, kterým byly právě ověřovány reakce jejích zornic.
„Stala jste se prvním člověkem, který absolvoval revoluční pokus.“
Mlčela a měřila si ho stále stejným přísným pohledem.
„Byla jste vybrána jako jeden z nejvhodnějších adeptů. Rozumíte anglicky a vaše mysl… jak bych to řekl… váš mozek je schopen unést tíhu toho, co se právě dozvíte. Jste silná žena, která…“
„Musíte to tak protahovat?!?“ rozkřikla se.
Chvíli panovalo napjaté ticho.
„Omlouvám se, ale musíte nám věřit, opravdu se nejedná o nic, čím bychom vám chtěli jakkoliv ublížit. Jestliže jsem vám doposud neřekl pravdu, je to jenom proto, abyste se na ni mohla lépe připravit. Totiž, jedná se o to… v současné době… píše se rok 2498.“
Ohromeně na něho zírala.
„Provedli jsme několik sondovacích pokusů, stovky testů s věcmi a desítky zpočátku velmi nezdařilých teleportování se zvířaty. Vy jste první člověk, z vašeho pohledu samozřejmě, který byl přenesen do budoucnosti, opět z vašeho úhlu pohledu.“
Zase na sebe chvíli jenom tiše hleděli.
Vědec se pokusil ještě něco dodat: „Já chápu, že je to pro vás naprosto…“ ale byl přerušen dívkou. Začala se totiž divoce smát.
„Dva tisíce čtyři sta kolik?“ opět vyprskla smíchy. „Zní to báječně, i když opravdu nevím, o co vám jde.“
„Je mi naprosto jasné, že…“
„Mně je to taky jasný. Parta bláznů, co?“
„Podívejte se, copak všechno to vybavení, které kolem vidíte, vypadá jako v roce 2001?“
Trochu se uklidnila, musela připustit, že místnost opravdu vypadá podivně.
„Myslím, že byste měla přejít k támhleté stěně, jak vidíte, je celá prosklená, budete tak mít nádhernou možnost prohlédnout si z výšky celé okolí této stavby a poznat, že mluvím pravdu.“
Sklonila hlavu v zamyšlení. Potom vstala, levou rukou si přidržela látku, sahající jí od hrudi pouze do půli stehen a ukazující tak její hladké nohy v plné kráse a přešla ke stěně, kterou jí muž ukázal.
Pohlédla dolů a hlava se jí zatočila. Pravou rukou se musela opřít o sklo, zatímco levá překvapením upustila provizorní šat, který se jí svezl k nohám. Nevěnovala tomu sebemenší pozornost.

Sehnali mladé ženě jeden z bílých plášťů. Svírala ho pevně u krku, zatímco druhou rukou nervózně přejížděla po šálku s kávou. Před chvílí byly dokončeny všechny potřebné prohlídky, při kterých se nepřišlo na žádný nežádoucí efekt přenosu časoprostorem.
„Kde vlastně jsem?“
„V Evropě.“
„Jaké město?“
„Města ve vašem významu již neexistují. Rozrůstala se tak dlouho, až splynula v jedno velké osídlení. K masivnímu zhuštění obyvatelstva došlo i kvůli globálnímu oteplování, které ve svém vrcholu způsobilo rozsáhlé rozpouštění ledovců.“
„Chcete říct, že všude jsou jenom domy, silnice, lidé…“ vydechla překvapeně.
„To ne. Ale města, jak tomu říkáte, pokrývají 80% povrchu, tedy alespoň v Evropě. Zbytek tvoří nepříliš významné území, kde se těží poslední zbytky surovin, a zemědělská půda – ta je ovšem stále více nahrazována umělou výrobou. Ostatní části jsou buď neosídlitelné, nebo se tam na kolonizaci pracuje.“
„Takže nakonec budete všude?“
„Proč budete? Spíše budeme, ne?“ usmál se, ale hned pokračoval. „Nemusíte se bát, počítáme s rozlehlým územím, které zůstane tak, jak jste zvyklá. Kulturní památka. Přírodní rezervace.“
„Jistě,“ podotkla nevěřícně.
„Opravdu. Nepotřebujeme více země jako takové, veškeré osídlení, což jste ostatně již částečně viděla, je budováno v několika patrech. Zatím mají skoro všichni lidé možnost žít v tom vrchním, kde je neustálý přístup slunečních paprsků, ale továrny, obchody a levné bydlení najdete dole. Nejhustěji obydlené oblasti jsou zatím pouze ve třech patrech, ale během let poroste Země nepochybně dále do výšky.“
„Nebudete tomu věřit, ale když jsem pohlédla dolů a spatřila pokrok, který lidstvo zaznamenalo… já… jsem samozřejmě překvapena, udivena, unesena, ano, ale… nemůžu si pomoct, cítím k tomu všemu i vnitřní odpor.“
„Zvykla byste si. Chápejte, že čas všechno změní. Když jsme hledali vhodného adepta na první pokus našeho teleportu s člověkem, dozvěděli jsme se mnoho o životě, který jste vedla. A nutno konstatovat, připadá nám místy dost barbarský.“
Zavrtěla hlavou, ale byl to spíš důkaz složitosti takových debat než nesouhlasu.
„A stát?“
„Prosím?“
„V jaké jsem zemi?“
„Ach tak. Jak jsem říkal, v Evropě. Všechny země se začaly postupně spojovat, proces byl ukončen roku 2185.“
Pár minut ji vědec nechal svým myšlenkám, poté se k ní opět vrátil a sedl si ke stolu naproti ní: „Potřebuji ještě něco, mohla byste jít se mnou zpátky do laboratoře?“
Hleděla nepřítomně skrz něho, potom potřásla hlavou: „A-ano, jistě.“
Odvedl ji zpět.
„Můžete se zatím posadit,“ přešel k doktorce, která zde jediná zůstala, „připravte injekci, dojdu pro Scotta a Roye.“
„Jakou injekci?“ zeptala se lékařky, aniž by jí to vlastně zajímalo.
„Nemusíte mít starost, jedná se o preventivní opatření.“
Doktorka napíchla jehlou lahvičku s průzračnou tekutinou a naplnila s ní novodobou obdobu injekční stříkačky. Během toho se tři vědci vrátili na svá místa.
„Nyní potřebuji, abyste si lehla zpátky na zem, na tu desku v rohu,“ oslovil dívku vědec.
„Co tím chcete…“ oči se jí naplnily hrůzou.
„Ne, ne, počkejte, nebojte se,“ začal ji chlácholit, „o nic nejde, chápete sice dobře, že vás vrátíme nazpátek, ale náš proces máme plně zvládnutý, nemusíte se ničeho bát.“
„Nemůžu zůstat déle?“
„Ničemu by to neprospělo. Sem nepatříte a čím kratší čas zde budete, tím to bude pro nás i pro vás lepší, musíte to pochopit, prosím.“
„Dobře,“ řekla, ale oči jí zvlhly. Dnes pochopila pravou sílu lidského vědění. Nikdo jí to neuvěří. Nikomu to snad ani neřekne.
„Vrátíte mě do stejného času a místa?“
„Jistě.“
„Nebojíte se, že vašimi pokusy změníte historii?“
„V žádném případě, dáváme si naprostý pozor, aby nic nebylo ovlivněno.“
„Myslím, že jsem ovlivněna až dost.“
„Jste silná osoba a opravdu nic neriskujete.“
„Na co vlastně hodláte cesty časem používat?“ zeptala se, zatímco pozorovala, jak k ní přichází doktorka s injekcí.
„Využití bude dosti široké, vždycky však musíme mít na paměti, že s nimi smíme pracovat pouze v co nejomezenější formě.“
„Nedokážu si představit jaké hrůzy můžou vzniknout zneužitím…“
„Celý projekt je utajován před veřejností. Existuje pouze deset lidí, kteří o něm vědí.“
Rozhlédla se ještě jednou po místnosti: „Vlastně jste mi tím o něco prodloužili život. Tam u nás žádný čas neutekl, ale já zatím…“ usmála se.
„Smím-li vás ještě poprosit, svlékněte se,“ požádal doktor, s ohledem na jiné zvyklosti roku 2001, co možná nejzdvořileji.
Kývla hlavou, i když se jí do toho moc nechtělo. Jenže už je stejně nikdy neuvidí. Potom jí náhle hlavou bleskl plamínek poznání.
„Kam mě přesně vrátíte?“
„Do vašeho domu, do Prahy.“
„Ne, myslím úplně přesně.“
„Ach tak,“ nervózně se podíval po ostatních, „do vany, koupala jste se přece.“
„Ano, ovšem, ale já…“ přejela si rukou čelo, jako by hledala tři sta let staré vzpomínky, „když jsem se zde objevila, museli jste mě vzbudit.“
Chvíli na ní napjatě koukal, potom téměř neznatelně kývnul.
„Čili ten přenos mě uspí. Tím mě můžete utopit!“
„Ta šance je minimální, ve vodě se přece okamžitě proberete.“
„Neřekla bych…“
„Nebojte se, věřte nám,“ usmál se povzbudivě a otočil se k doktorce, „můžete píchnout injekci.“
„Ne, zastavte,“ zvedla výhružně ruku, „jak jinak byste mohli mít jistotu, že neovlivníte běh dějin,“ začala hlasitě. „I ta nejnepatrnější změna může kohokoliv například o vteřinu zdržet, někam nedojde a potom… nemusí se stát nic, ale můžete tím naprosto změnit celý chod dějin. Vy víte, že se mnou nic neriskujete, protože v té vaně zemřu, že?“
Dívali se na ni napjatě, neschopni slova.
„Co je v té injekci?“
Vedoucí přejel pohledem po všech přítomných, až naposledy se zastavil na mladé ženě.
„Je v ní látka, která vás uspí. Utopíte se. Byla jste vybrána, protože jste se měla utopit ve vaně, kde jste usnula. Tím jste se nám hodila na pokus, nezabíjíme vás, naopak, prodloužili jsme vám život. Určitě musíte pochopit, že je nutné, abyste se vrátila, v zájmu vědy…“
„Ne!“ okřikla ho. „Nenechám se zavraždit!“ chvíli nervózně těkala pohledem po místnosti, potom pokračovala: „Přece tu můžu nějaký čas zůstat.“
„Nemá přece smysl čekat dalších pár dní, nebudeme cokoliv riskovat. A déle zůstat prostě nemůžete, myslíte si, že by nikdo nepoznal, že jste starší, vypadáte jinak, je to sice pět dní, ale…“
„Pět dní,“ vykřikla a skoro se na vědce vrhla, „chcete říct, že budu pět dní VE VANĚ… než…“
Vědec se proklínal, že řekl něco, co neměl. Potom vše vsadil na poslední pokus přemluvit ženu po dobrém.
„Prosím vás snažně, nenuťte nás k násilí.“
Zavřela oči a přikývla.
„Dobrá,“ otočila se směrem k doktorce s injekcí. Té chvíli trvalo, než se dostala z prvního šoku a potom k ní vykročila. Jenže všechno byl pouze klamný manévr, dívka lékařku nečekanou silou odstrčila stranou a dostala se tak k několika lahvičkám, které ležely na polici. Vzala jednu z nich, rozbila ji a dvěma rychlými tahy se pořezala na paži a břiše.
„Fajn, teď mě nemůžete vrátit. Všem by bylo divné, kde se vzala na mém těle ta poranění,“ vítězně se usmála.
Vědec jenom pokynul hlavou směrem ke dvěma spolupracovníkům, kteří ženu chytili a drželi ji násilím do té doby, než jí doktorka píchla uspávací sérum. Dívka se jim okamžitě složila bezvládně do náruče. Ohleduplně ji položili na lůžko.
„Chudák,“ poznamenal vědec dojatě, „netuší, jakou trivialitou jsou její zranění pro naši medicínu.“ Další slova patřila lékařce: „Zahlaďte sebemenší stopy na její kůži.“

Za půl hodiny spočinuly zraky čtyř lidí naposledy na nahém těle mladé dívky. Její krása byla to poslední, co vědci viděli, než ji zahalily jiskry výbojů z teleportu.
Jeden z nich přešel k počítači a něco do něho napsal.
„V pořádku. Dobře to dopadlo.“
„Dobře to dopadlo,“ zopakoval vedoucí, ale jistý si tím nebyl.

Lov

„Dicku!“ rozlehlo se tmou. „Dicku! Kde jsi?“
Hlas patřil malé dívce, mohlo jí být asi deset let. Opatrně našlapovala a prohlížela si každé tmavé zákoutí, protože se samozřejmě velmi bála.
„Dicku? Jsi tady?“ z jejího tónu se již daly jasně vyčíst výčitky, „no tak Dicku! Ozvi se! Nebo nehraju!“
Z počátku černočerná jeskyně nyní již vypadala trochu světleji. Její oči si zvykly na tmu, a tak mohla popojít opět o pár kroků dále. Jeskyně tam prudce zatáčela vpravo. Bess se opatrně nahnula na stranu, aby viděla za roh.
„Dicku! Tak jsi tady nebo ne?!“
Avšak za rohem panovala ještě větší tma. Tam se již dívce nechtělo. Vzdorně pohodila hlavou, otočila se a rychlým krokem se vydala ven.
„Bess?“ ozvalo se v tu ránu za rohem.
„Dicku?“ zastavila se, „tak ty tam jsi? Já už ale nehraju, vyjdi ven!“
„Bess, pojď sem, to jsi ještě neviděla…“
„Co?“ Bess začala bojovat se svým strachem. Stojí jí to něco za to, aby se vydala do té hrozné tmy? Kolikrát již slyšela od svých rodičů o všemožných strašidlech i nebezpečných zvířatech. Vůbec se jí nechtělo.
„Tak co tam je?“ zeptala se znovu.
Ale odpovědělo jí jenom úplné ticho.
„Dicku, ty jsi hrozný, tak co tam je?“
Zpět se jí však vrátila pouze ozvěna vlastního hlasu.
„Tak já teda jdu, ale jestli tam nic nebude, tak uvidíš,“ vydala se na cestu a nepřestávala mluvit. Bála se toho všudypřítomného ticha a temnoty a její vlastní hlas jí dodával odvahu, „to by mě teda fakt zajímalo, co tam schováváš. A vůbec, tos musel zalézt zrovna do téhle hnusné jeskyně? Začínáš mě pěkně štvát… Óóó!“ Bess vrazila nohou do jakéhosi měkkého předmětu na podlaze. Sehnula se, aby to prozkoumala, její ruka přitom nahmatala malou dětskou dlaň.
„Dicku!“ okamžitě se postavila, „Dicku?“
„Co se děje? Pojď sem,“ uslyšela asi pět metrů před sebou.
„Dicku, ty jsi… Něco tady… Je tady mrtvola…“ dále už nenechala nic náhodě, otočila se a utíkala ven.
Jenže hustá tma jí to nedovolila, a tak místo toho narazila jenom na studenou zeď. Chvíli se potácela sem a tam, potom zakopla a spadla na zem, rovnou na ležící osobu.
„Néé!“ výkřik hrozného strachu se jí vydral z úst. Ležela na těle, které bylo celé zvláštně mokré. Okamžitě začala zbrkle vstávat. Vzepřela se rukama a náhle se zarazila. Její šok zastavilo udivující zjištění. Okolo krku ležícího člověka nahmatala náhrdelník. Skládal se ze tří vybroušených kamínku, velikých asi jako článek prstu. Nechápala to. To byl přece Dickův přívěšek.
„Dicku, kde jsi? Co to má znamenat?“
Z opačné strany místnosti se v té chvíli ozvalo podivné zafunění. Potom se to cosi začalo pohybovat směrem k ní, slyšela pouze rychlé kroky, jak se šoupaly se po kamenné podlaze.
Ještě horší výkřik se rozlehl jeskyní a Bess se opět pokusila uprchnout. Tentokrát onen záhyb našla, před očima se jí objevil osvětlený východ a dívka se k němu bezhlavě rozeběhla.
V tu chvíli však byly kroky už těsně za ní.
Ucítila prudkou ránu do zad a spadla na zem. Zavřela oči a její poslední výkřiky se rozlehly krajinou…

„Bess! Kde jsi? Bess! Dicku!“ muž jenom ustaraně zakroutil hlavou a šel zpátky do domu. Jeho stavení patřilo k menší osadě, tak padesát lidí, a stálo hned na jejím okraji. Dále už se rozléhala jenom divoká krajina. Za tisíci stromů potom pyšně stálo hlavní město. Dobře, že tak daleko, alespoň nebyli zdejší lidé v králově přímém dosahu.
Vesnice byla vlastně směsicí všech možných živlů. Většinou zločinců, kteří ovšem zatoužili po lepším způsobu života a pokoušeli se zde vést normální život. Jejich společný cíl je držel pospolu. Ač je to s podivem, jejich osada začala dokonce mírně vzkvétat. Před nedávnem začali vyvážet do pár desítek mil vzdáleného města své výrobky, jako byly zbraně, náhrdelníky, oblečení, ale i plodiny a maso. Dokonce sem před pár dny zavítal i jakýsi čaroděj, který jim poskytoval magickou ochranu, i když všichni ho zde rádi neviděli, přece jenom, magie je vždy skrytou hrozbou.
Muž vešel do domu. Jeho rodina musela na nějaký čas zmizet z dosahu vojáků, protože už neměli peníze na daně. Neměli nic, čím by platili, a muž nemohl pracovat zdarma pro krále a zároveň obstarávat obživu své rodině. Přišli tedy sem a zkusili žít znovu od začátku.
„Kde mohou být?“ zeptala se jeho žena, i když nečekala žádnou uspokojivou odpověď.
„Kde? Co já vím. Asi si neuvědomili, kolik je hodin a ještě někde pobíhají po lese.“
„Ale, Darne, oni nic takového ještě neudělali.“
„Já vím,“ pomyslel si, místo toho řekl: „Neměj strach, každou chvílí tady budou.“
„Ale vždyť se už stmívá, něco se stalo, já to vím!“
„Nepřivolávej špatné věci,“ řekl Darn a zase se otočil. Jeho žena byla příliš nervózní a on sám také nemohl trávit čas nečinností. Vyšel opět ven a zamířil si to do zdejší malé krčmy.
Panovalo tam neobvyklé ticho. Všichni přítomní se dívali jedním směrem a napjatě poslouchali přednášku nového člena osady. Byl jím onen čaroděj. Stál, mluvil nahlas se zvláštním důrazem na každé slovo a občas se pro větší efekt doprovázel gesty rukou.
„…zlo. Jasně to cítím. Vy všichni to musíte cítit. Jsme ve smrtelném nebezpečí!“ zaslechl Darn čarodějova slova. Zastavil se u vchodu a začal ho překvapeně poslouchat.
„Studoval jsem několik let starodávné svitky. Nedávno jsem narazil na zmínku o tomto tvoru. Neumíte si představit, co se zde zrodí. Za těch pár dní, co jsem zde, jsem si uvědomil, že mé tušení bylo opodstatněné. Stane se to zde a v nejbližší době. Není jiná možnost, než ho okamžitě zabít! Věřte, rád bych odtud prchl jak nejdál to jde, ale vím, že by mi to nebylo nic platné. Ten zlořád musí zemřít stůj co stůj, ještě než dosáhne své plné síly. Nabírá ji totiž prazvláštním způsobem. Způsobem nanejvýš odstrašujícím,“ na okamžik se významně odmlčel, napil se vína a poté pokračoval, „své oběti zabíjí obzvláště bestiálním způsobem a čerpá z nich svoji sílu. Čím více lidí tedy dostane, tím bude silnější. Musí zemřít okamžitě, nesmíme si dovolit žádné ztráty na životech, protože by byl o to silnější. Svitky popisují jeho finální podobu a věřte mi, že i já, zkušený čaroděj, mám stále husí kůži z toho, co vím. Nemohu vám to prozradit, protože obyčejní lidé by to vědomí nevydrželi.“
Čaroděj opět přerušil svoji výpověď. Pátravě hleděl z jednoho přítomného na druhého a v jeho očích se
zračilo odhodlání.
Darn před něho předstoupil a otázal se: „Kdy to má přijít?“
„Možná za týden, možná zítra. Je jistá možnost, že už se objevil. Nesmíme už ztrácet čas. Hned zítra se všichni schopní boje vydají do lesa. Musíme to najít a zneškodnit! Kdo nepůjde, je sám proti sobě.“
„A říkáte, že to má být někde tady?“ pokračoval Darn.
„Jistě. Pár kilometrů odtud. Tohle je nejbližší obydlené místo, takže jeho první krvelačné kroky povedou právě sem! Musí zemřít! Rozumíte?!? Prostě musí okamžitě zemřít!“
„Já…“ ostatní si všimli, že Darn byl celý bledý a hlas se mu klepal, „mé děti, Bess a Dick, ony… dnes se nevrátily domů. Nemusí to nic znamenat, ale co jsem teď slyšel…“
Hospodou zavládlo hrobové ticho. Darn toužil, aby se mu dostalo slovo uklidnění a ujištění, že se o nic nejedná. Místo toho však čarodějův obličej přikryl ještě větší závoj strachu a bolesti. Mág sklonil hlavu a nějaký čas tak setrval. Když se opět rozhlédl po místnosti, řekl: „Buď zemře on, nebo my všichni. Za hodinu na konci vesnice,“ potom již vyšel rychlým krokem ven.
Darn se zničeně posadil na nejbližší židli. Věděl, že se musí uklidnit.

„Tak co? Kde jsi byl?“ vyhrkla jeho žena, hned, jak otevřel dveře.
„Půjdeme je hledat, několik chlapů, neboj, my je najdeme.“
„Musíte. A jak to, že jsou tak ochotní?“
„No, to víš, v takových situacích…“ Darn sklopil hlavu, aby se jí nemusel podívat do očí. Přešel na druhý konec místnosti. K pasu si připnul pás s dýkou, vak se šipkami a do ruky si vzal kuši. S touto výzbrojí zamířil zase ven.
„Darne,“ promluvila na něho.
Dělal, že neslyší a otevřel dveře.
„Co se stalo?“ vykřikla.
Podíval se na ni, chvíli tak stál a srdce se mu svíralo bolestí, potom se povzbudivě usmál a odešel.

Venku již panovala tma. Na konci vesnice se v rukou odhodlaných mužů houpaly svítící lucerny. Darn se vydal směrem k nim. V jejich vesnici mohlo být tak dvacet lidí schopných tohoto nočního dobrodružství. Jenže kolik z nich ho opravdu podstoupí? Jak přicházel blíže, přesvědčil se, že nebyl daleko od pravdy. Stálo tu asi dvanáct mužů. Zbytek asi čarodějovi nevěřil, či neměl na něco podobného nervy.
Když se objevil ve světle jejich luceren a pochodní, zaregistroval na sobě jejich pohledy. Jeden ze sousedů k němu přišel a poklepal ho přátelsky po ramenech.
Stáli tam všichni tiše. Každý měl plnou hlavu těch nejstrašidelnějších myšlenek a s obavami hleděl do hustého lesa. Jejich výzbroj nepatřila mezi žádné špičkové vybavení, ale mnohdy jednoduchá zbraň dokáže ve zkušených rukou mnohem lepší kousky než přepychový meč. Občas se zde tedy blýskly krátké i střední meče, dlouhé dýky, válečné sekery, několik mužů vlastnilo stejně jako Darn kuše.
Po pár minutách mezi ně vstoupil čaroděj. Všichni se bázlivě rozestoupili, v jeho očích jako by planula světla odhodlání.
„Jdeme!“ řekl jen a vyrazil.
Během okamžiku dorazili na kraj lesa. Zde se čaroděj zastavil a řekl: „Budeme postupovat po dvojicích, nikdo nesmí ztratit z dohledu své kolegy po obou stranách. Ten, kdo nemá lucernu, ať se přidá k někomu, kdo ji vlastní. Při sebemenším podezření, že se vedlejší skupině něco stalo, okamžitě dát znamení ostatním a jít to prověřit. Jasné?“
Odpovědí mu bylo souhlasné mručení všech přítomných.
„Tak jdeme!“ a ihned vstoupil do lesa. Při chůzi luskl prsty levé ruky, kolem které to zajiskřilo a poté se mu tam objevila zářící koule, která osvětlovala jeho několikametrové okolí. Ostatní se tedy okamžitě rozešli po obou jeho stranách.
Darn se připojil k sousedovi, který ho předtím podpořil, protože měl s sebou lucernu. Oba muži vytvořili třetí skupinu vpravo od čaroděje. Napjatě postupovali do lesa a poslouchali, zdali nezachytí nějaký podezřelý zvuk. Avšak mimo šumu větru, zvuků zvěře a občasného hluku ostatních nic nezaregistrovali. Les byl tvořen vysokými hustými stromy, jejichž větve bránily v přístupu měsíčnímu světlu. Špinavá skla jejich lucerny jim poskytovala asi jenom tolik světla, aby věděli, kam šlapou. Nevěděli, jak daleko budou muset jít. Neměli ani nejmenší tušení, co je na konci téhle cesty vlastně čeká. Pouze si uvědomovali, že to není nic, z čeho by měli mít radost. Každý z těch běžných lesních zvuků jim naháněl hrůzu a kdyby nevěděli, co je v sázce, dávno by se dali na útěk pryč.
„Mně se to vůbec nelíbí. Jestli je to fakt tak mocný, jak ten šarlatán říkal, co můžeme zmoct?“ strachoval se přidušeným hlasem Darnův soused.
Darn odpověděl mlčením. Měl ten samý pocit. Bál se, že jejich oběť je zbytečná. Ale musel jít. Někde tam, v té hrozivé temnotě jsou možná jeho děti.
„A co když…“ jeho kolega se náhle zděšeně zastavil. „Jasně, jsme jenom nástrahy. Ta potvora nás roztrhá na kousky. Čaroděj si potom přiběhne a sesmahne ji nějakým tím svým bleskem.“
„Buď zticha!“ řekl Darn a pokračoval v chůzi. Společník tedy pokračoval se světlem za ním. V hlavě mu ale stále hrály nejrůznější verze toho, jak zde skončí svůj život. Nahlas už ale nic nevyslovil.
Potom se náhle od skupinky vpravo ozval zděšený výkřik. Okamžitě se tím směrem otočili, aby spatřili, jak zaniká jejich světlo. Neváhali ani chvíli a vyběhli tam. V tu chvíli zapomněli na své obavy. Darnův soused si v běhu přehodil lucernu do levé ruky a v pravé zamával svoji sekerou. Darn sám natáhl kuši a mířil s ní do temnoty před sebou.
Cítil na své tváři vzduch, který rozrážel. Srdce mu prudce bušilo. V hlavě slyšel stále ten děsivý výkřik. Nebylo pochyb, že je právě čeká to, kvůli čemu sem přišli. To, co nedokázal nazvat pravým jménem. Před očima se mu místo tmavých stromů začaly míhat obrázky jeho dětí. Měl hrozný pocit, že jsou mrtvé. Trpěl vědomím, že jim nedokázal pomoci a že jejich smrt byla hrozivě bolestivá. Náhle vztek převládl nad smutkem a Darn běžel tak rychle, jako snad nikdy předtím. Běžel a věděl, že tu potvoru musí dostat právě on.

V tu chvíli zakopl o nějaký kořen. Okamžitě se ve střehu opět postavil, věděl, že se nachází zhruba v tom místě, odkud se ozval výkřik, a proto byl připraven krýt se nenadálému útoku.
Náhle si uvědomil hrozivou skutečnost. Nikde kolem neviděl světlo z přítelovy lucerny. Oči se mu rozšířily hrůzou. Všude kolem zavládlo ticho, jež se svou ostrostí prudce zarylo do Darnovy hlavy.
Zakřičel jeho jméno, ale nedostalo se mu odpovědi. Tvář se mu orosila potem strachu. Otáčel se ze strany na stranu a přál si, aby ta potvora okamžitě zaútočila, protože ten duševní tlak už dlouho nevydrží. Nohy se mu začaly podlamovat. Opřel se zády o strom a zhluboka dýchal. Nikde nikdo. Kam se mohli všichni ztratit?
„Darne,“ uslyšel náhle za sebou. Byl to nepochybně hlas jeho souseda.
„Co se stalo?“ odpověděl a otočil se tím směrem.
„Mám něco s nohou… Hrozně to bolí…“
Darn vykročil tím směrem. „Hned jsem u tebe. Kde máš světlo?“
„Louč mi spadla na zem.“
Darn se zastavil. Potom udělal tiše několik kroků zpět. Snažil se trochu uklidnit, aby jeho hlas zněl jistě. Potom opět zavolal směrem, odkud tušil druhého muže: „Neměla by se tak jednoduše zhasit.“
„Je tu mokro. Tak už se neptej a pomoz mi!“
Darn zvedl kuši a začal pomalu postupovat dopředu. Něco tu nehraje. Jeho přítel měl přece lucernu… Ale ten hlas? Tiše se k němu blížil a byl připraven kdykoliv vystřelit.
Pak se odtamtud ozval hluk. Praskla větev a Darn slyšel zřetelné zvuky běžícího člověka či zvířete. Poklekl a kuš si opřel o rameno. Snažil se zaostřit zrak na stíny před sebou. Prst se mu netrpělivě chvěl na spoušti. Avšak zvuk běhu se nepřibližoval, ale vzdaloval. Nechápal to.
„Měl jsi štěstí,“ ozvalo se za ním. Stál tam čaroděj. Tentokrát ovšem zahalen ve tmě. Uvědomil si to a opět kolem sebe vytvořil kouzelnou zář.
„Co se děje? Co je to zač?“ zeptal se Darn.
„Nepřítel. To ti musí stačit.“
„Co jste za mnou dělal? Proč jste se neozval?“
„Proč bych to dělal? Čekal jsem, až se objeví, potom bych zaútočil.“
Darn pokýval hlavou a sledoval, jak se k nim blíží někdo s lucernou. Byl to jeden z vesničanů. Když došel k nim řekl ustaraným hlasem: „Co se tu stalo? Slyšel jsem křik. Rozeběhl jsem se sem a potom mi zhasla louč.“
„Zhasla louč?“ podivil se Darn.
„Ano, potom se zase rozsvítila, stejným způsobem, jako se objevila ta záře okolo vás, čaroději. Nemáte s tím něco společného?“
Čaroděj se ušklíbl: „Jistě. Nechtěl jsem tu potvoru vyplašit vašimi světly.“
„Ale tím jste riskoval naše životy!“ podivil se rozhořčeně Darn.
Druhý muž se k němu hned přidal: „Ano! Řekl bych, že tady děláme jenom jakousi nástrahu, co?“
„Buďte rádi, že tu jsem, jinak už byste byli mrtví. To monstrum si mě všimlo a ustoupilo. Zatím je slabší a musíme toho využít!“
„Nechci, aby se něco podobného opakovalo, je vám to jasný!“ rozčílil se Darn.
Čaroděj se vydal pryč, potom se ale otočil a řekl: „Aby bylo jasno, jediná chvíle, kdy ho můžu zabít, je, když čerpá energii ze své mrtvé oběti. Takže to jinak udělat nešlo. Někdo bude muset zemřít!“ po těch slovech se zase vydal na cestu.
„A co ten hlas?“ vykřikl ještě Darn, „slyšel jsem hlas svého přítele, ale nemohl to být on.“
„Zapomeň na něj!“ dostala se mu odpověď.
„Cože?“
„Zapomeň na něj! Je mrtvý!“

Darn chodil jako ve snu. Od předešlé příhody zůstali již všichni pohromadě. Prošli okolí křížem krážem, aby zjistili, jak jejich nepřítel hrozivě řádil. Našli tři mrtvé, mezi nimi i Darnův soused. Všichni byli bestiálně zavražděni a pohled na ně byl neúnosný i pro ty nejstatečnější z nich. Museli být rozdrásáni velkou silou. Kousky jejich těla ležely všude kolem a v jejich tváři se dala vyčíst nepředstavitelná bolest a beznaděj. Jediný čaroděj byl schopný hledět na tyto mrtvé svědky temného řádění bez mrknutí oka. Jeho pevný zrak se mračil na všechny okolo, bylo na něm znát, že je velmi vzteklý a nepříčetně touží po smrti toho monstra.
Čaroděj několik minut mlčky stál se zavřenýma očima, zdálo se, že provádí jakési kouzlo. Potom pokynul zbylým mužům a vydal se na další cestu. Šel dost rychle a vypadalo to, že na jisto. Mohla být asi půlnoc, když dorazili ke skalnímu masívu. Jeho povrch byl silně rozvrásněn a muži věděli, že se zde vyskytuje mnoho jeskyní. Čaroděj chvíli mlčky vystupoval po kamenném povrchu, aby se nakonec zastavil před jedním takovým otvorem.
„Zde,“ řekl jen.
Některým se při tom slově rozšířily oči hrůzou, ale vytrvali. Neměli vlastně na vybranou. Bylo pro ně lepší, když zůstávali v blízkosti čaroděje, protože ten jediný jim mohl poskytnout jakousi naději na vítězství.
Mág vytáhl zpod svého pláště jakýsi kolík. Byl dlouhý asi dvacet centimetrů, celý posetý tajemnými runami a na jeho konci byla připevněna ostrá špice z neznámého drahokamu, který ve tmě zřetelně světélkoval nazelenalou září.
Darn, který věděl od čaroděje podmínky usmrcení mocné obludy, se musel zeptat: „Co teď, kdo z nás má být ten, který obětuje svůj život?! Kdo teď musí zemřít?!“
„Nemáte na to dost odvahy?“ odpověděl čaroděj tichým hlasem.
Darn jenom zkoumavě hleděl čaroději do očí.
„Proč byste to nemohl být právě vy?“ mág se pousmál a po pauze, kdy přejel prsty špičku své kouzelné zbraně pokračoval: „Vaše děti už stejně nezachráníte. Je pozdě. Už mnoho hodin je pozdě. Zemřeli stejně jako ti ostatní!“ mág postupně zvyšoval hlas, další věty už vykřikoval: „A můžou tak zemřít všichni! Vaše děti, pane, leží za mnou v jeskyni a věřte mi, ten pohled není příjemný. Pokud by vás zajímalo…“
„Dost!“ vykřikl Darn, „Buďte zticha!“
Čaroděj se opět pousmál.
V ten okamžik se z jeskyně ozvalo nelidské zařvání. Následoval rychlý dusot těžkých nohou. Čaroděj ustoupil od vchodu jeskyně, zbraň připravenou. Jeden z mužů něco nesrozumitelného zavolal a dal se na zděšený útěk. Ostatní své nervy udrželi na uzdě a připravili své zbraně k útoku. Hluk kroků se neustále zvyšoval. Vše se strhlo v několika málo vteřinách. Z ústí sluje se vyřítil obrovskou rychlostí temný stín. Muži nedokázali postřehnout jeho celou podobu. Jako by zrůda samotná patřila k jednomu ze stínů. Někdo zahlédl ostré zuby, jiný dlouhé drápy. Jeden z mužů byl sražen k zemi, druhý za šíleného řevu odvlečen za nohu pryč. Jeho bolestný řev v agónii k nim ještě chvíli zaléhal.
Stáli jako opaření. To, co se strhlo je nadmíru vyděsilo. Nikdy by od svého protivníka nečekali tak rychlý a přesný útok.
„Je už moc rychlý,“ řekl Darn, „a právě se jeho moc zvýšila o další oběť.“
„Je to špatný, nedokážeme ho zabít,“ ozval se jeden z mužů.
„Musí to jít. Ale nesmíme se již nechat překvapit. Víme, co můžeme čekat,“ promluvil jiný, „příště ho dostaneme! Vždyť teď se nikdo nezmohl ani na střelu!“
Darn se proklínal. Stačilo stisknout spoušť a situace mohla probíhat úplně jinak, když už nic jiného, mohl zachránit jednoho ze svých přátel, který je již teď snad mrtvý. Otočil se na čaroděje. Nebyl mu vůbec sympatický, ale v této chvíli věděl víc než oni všichni dohromady. Jenže mág byl pryč.
Darn se rozhlédl kolem a chtěl na to ostatní upozornit, ale v ten okamžik se zleva ozval čarodějův smích.
„Dostal ho!“ vykřikl někdo radostně a rozeběhl se směrem k čaroději.
Darn ale v tu chvíli dostal zvláštní pocit. Pohlédl ještě jednou na místo, kde předtím stál čaroděj. Na zemi se blýskala jeho zvláštní zbraň.
„Ne!“ pokusil se zastavit veselí, které mezi ostatními propuklo. Bylo však již příliš pozdě. Muž, který se rozeběhl, se právě přiřadil k obětem dnešní noci. Pouze na chvíli zahlédli strašidelný stín, který přikryl nešťastníkův krk a poté ho odvlekl do neznáma.
Darn v tu chvíli neváhal. Skočil po zbrani, jež se válela u vchodu jeskyně a rozeběhl se za obludou. Ostatní se vydali za ním, ale jeho poháněla jakási zvláštní síla, která mu dovolila utéci ostatním. Běžel stále dál, slyšel před sebou zřetelné zvuky nepřítele, který mezi stromy táhl tělo své oběti do bezpečí. Možná právě tato zátěž dovolila Darnovi potvoru dohnat. Máchl po ní kouzelnou dýkou, ale monstrum bylo rychlejší. Uhnulo se nenadálému útoku a v mžiku stálo za Darnem. Ten, než si stačil cokoliv uvědomit, ležel břichem na zemi a na zádech cítil tlak a ostrou bolest. Vší silou se pokusil otočit a zasáhnout zbraní svého protivníka. To mu v této chvíli zachránilo život. Z tvorovy zakrvácené tlamy se vydral bolestivý sten. Rána pokrývající nestvůřinu končetinu nebyla příliš bolestivá, ale evidentně působila hrozivá muka. Tvor se dal na útěk.
Darn se vydal za ním, ale bolest v zádech mu bránila v rychlejším pohybu. Udělal sotva pár kroků a poté se znaveně opřel o strom. Zatajil dech a poslouchal. Nikde nic. Neslyšel ani svého protivníka, ani své přátele. Rukou si sáhl na záda, ale ihned bolestivě ucukl. Nestvůra mu v nich způsobila hluboký šrám, který silně krvácel. Co teď? Darn věděl, že tady nesmí ztrácet čas. Podařilo se mu potvoru zranit, ale sám dopadl ještě hůře. Kdyby se tu teď objevil některý z přátel! Bál se však zavolat, protože monstrum bylo blízko.
„Otče,“ uslyšel náhle zavolání své dcery Bess.
„Bess,“ řekl automaticky, ale vzápětí si uvědomil svoji chybu. To nebyla jeho dcera. Ta je mrtvá! To byl zase on! Odlepil se od stromu a připravil se na další střet.
„Otče, jsi tady?“ ptal se odněkud ze tmy Dick.
„Kde jsi? Ozvi se,“ Darn náhle slyšel hlas svého souseda. Byla to těžká zkouška. Nepřítel si nyní hrál s jeho city. Všichni ti lidé, které slyšel, byli mrtví. Obluda měla schopnost napodobit k nerozeznání hlas všech svých obětí.
Darn bolestí zaskřípal zuby, ale věděl, že se nesmí nechat vyprovokovat.
„Otče, my jsme tady,“ volala Bess.
„Pojďte k nám!“ vykřikl ze tmy čaroděj.
„Tady, tak na co čekáš?“
Všechny hlasy se střídaly v rychlém sledu a Darn si myslel, že to již nevydrží, když celé to odporné divadlo ztichlo. Darn slyšel pouze svůj přerývaný dech. Čekal, co se bude dít.
„Lásko. Zachraň naše děti!“ řekla náhle prosebným hlasem Darnova žena.
„Nééé!“ vykřikl. Oči se mu zaslepily slzami, ale přesto běžel směrem, odkud uslyšel onen hlas.
„Darne, věděla jsem, že se něco děje, šla jsem za vámi…“
Nedbal toho, že vráží do stromů. Nezáleželo mu už na ničem. Chtěl jenom smrt toho tvora.
„Zabiju tě!“ volal, „Slyšíš? Zabiju tě!!!“
Když pominula první ostrá bolest nad ztrátou všech svých blízkých, Darnovi se vrátila čistá mysl a okamžitě se zastavil. Během chvilky mu byl celý účel nepřítelova snažení naprosto jasný. Darn se otočil a rozeběhl se zpět k mrtvole, kde před chvílí stál.
Přesně jak očekával! Nad zbytky vesničana se skláněla potvora v celé své hrozivosti a ohyzdnými špičáky se zarývala do jeho masa. Tvor se pokusil Darna odlákat, aby mohl zvýšit svoji energii o sílu získanou z tohoto muže.
Darn udělal v běhu dalších pár kroků, potom vyskočil a celou svou vahou dopadl na ohyzdné tělo, do kterého zároveň zabodl svoji magickou zbraň. Potvorou zatřásla bolestivá křeč, několikrát sebou mocně máchla, ale nebylo jí to nic platné. Proces získání energie ještě nebyl dovršen, a tak nemohla odpoutat své zuby od mrtvoly. Darn vytrhl zbraň a zabořil ji znovu o kousek vedle. A tak pokračoval. Znovu a znovu! Monstrum sebou ještě několikrát zaklepalo v poslední smrtelné bolesti, prudce sebou trhlo, až Darn odletěl pár metrů nazpět, a poté konečně vydalo poslední sten.
Darn mohl už jenom pozorovat, jak se nestvůra mění v hustý dým, jenž se postupně rozptyloval po okolí. Když se podíval na svoji zbraň, spatřil v ruce pouze obyčejnou hůlku.
Naposledy se rozhlédl po tom děsivém místě, smutně vydechl a unaveným krokem se vydal hledat ostatní.

Cizinci

Ten den už jsem toho měl opravdu dost. Moje chuť svalit se na zem a zapomenout na všechno, co mě obklopovalo, chvílemi přehlušovala odhodlání pokračovat v cestě. Svaly na nohou už mě nesnesitelně bolely a každý krok byl tedy utrpením. Ať jsem se ale podíval dopředu či dozadu, stále se mi naskýtal ten samý pohled. Pláň. Nekonečná pláň, porostlá pouze nízkou travou, občas ten obraz narušoval pouze malý osamělý keř. Říkal jsem si, že snad musím bloudit neustále dokola. Nikdy dříve jsem si nepomyslel, že mě může čekat něco takového. Ano, věděl jsem, že se nejdu projít růžovým sadem, ale přesto…
Opět jsem se zastavil, abych si alespoň chvíli oddechl, ale věděl jsem, že zastávka nesmí být příliš dlouhá. Jakmile bych si zde lehnul, či snad dokonce usnul, znamenalo by to konec. Moje jediná šance je chůze. Neustálá chůze. Mé zásoby jídla byly pryč už od rána, nyní panovalo pozdní odpoledne. To mě však příliš netrápilo, byl jsem zvyklý dlouho nejíst. Horší byla voda. Poslední kapky z mé láhve mi svlažily hrdlo někdy okolo poledne. Jestliže dnes v noci nikam nedojdu, můžu se rozloučit se životem. Další den nevydržím, slunce pražilo až příliš.
Kdybych okolo sebe alespoň viděl nějaká zvířata, nějaký pohyb odlišný od toho věčného chvění trávy způsobovaného slabým větříkem. Ale ne, raději jsem se koukal do země, bolest očí od věčné námahy už se taktéž stávala nesnesitelnou.
Ale všechno přitom vypadalo tak dobře. Nechal jsem se najmout jako strážce karavany. Plat se rovnal riziku přepadení, byl proto nízký, ale nebyl jsem v situaci, kdy bych si práci mohl vybírat. Navíc strava byla zařízena, a tak jsem neváhal. Ještě teď se chvěji, když vzpomenu na ten řev. Viděli jsme je už z dálky, připravili jsme se tedy, ale jejich koně je vozili okolo nás a s každým okruhem bylo v naší karavaně méně živých. Když jsem se se svým zraněním potácel k zemi, myslel jsem, že právě odbila má poslední hodina. Ale nebylo tomu tak a věřte, že možná by bylo lepší, kdyby ano.
Patrně mě považovali za mrtvého, když jsem se probral, byli kolem mě pouze mrtví lidé a trosky vozů. Vzal jsem tedy tu trochu jídla a vody, které jsem našel a vydal se dále k cíli, jenž měla karavana vytyčený. Mělo to být už jen jeden nebo dva dny chůze, ale já jsem bloudil už čtvrtý! Vzpomněl jsem si opět na své zranění. V tom místě jsem měl na košili velkou krvavou skvrnu. Rána vypadala hrozivě. Vymyl jsem ji tenkrát u karavany asi polovinou veškeré vody. Kupodivu ale příliš nebolela. Měl jsem obrovské štěstí. Možná.
V tu chvíli jsem zaslechl koňské zaržání. Okamžitě jsem zvedl hlavu a díval se směrem, odkud pocházelo. A opravdu. Asi tři sta metrů ode mě jely na koních čtyři postavy. Zastavil jsem a čekal, až dojedou blíže.
Za okamžik jsem je již více rozeznal. Byli velmi zvláštní. Nikdy dříve jsem takové lidi neviděl. Vysocí byli normálně, ale jejich pleť byla o dost tmavší než moje. Ruce měli zarostlé chlupy a rýsovaly se na nich vypracované svaly. U boku každého z nich se houpala neuměle zhotovená šavle a na druhé straně měli připevněnu velikou dýku. Až když jeden z nich seskočil z koně, všiml jsem si, že jejich chodidla připomínají spíše kopyta, z nichž dozadu vyrůstal velký ostrý bodec. Při tom pohledu se mi krev vytratila z hlavy. Kam jsem se to dostal? Kdo jsou ti tvorové?
Potom na mě jeden z nich cosi zakřičel v nesrozumitelné řeči. Spatřil jsem v jeho otevřených ústech obrovské tmavé špičaté zuby. Takové mají pouze tvorové živící se syrovým masem. To už bylo na mě moc. Toto strašlivé setkání a celková únava nade mnou zvítězily, omdlel jsem.

Probral jsem se v nízkém stanu. Naproti mě seděl jeden z těch tvorů, na kolenou měl opřenou svoji šavli a díval se na mě pevným, ale jakoby nepřítomným pohledem. Sjel jsem rukou na své zranění, abych zjistil, že ho mám ledabyle převázané nějakým kusem látky. Ale aspoň něco. Že by tedy nebyli nepřátelští?
„Kde to jsem?“ zeptal jsem se, když jsem se posadil.
Mlčel. A jeho pohled mě stále probodával skrz naskrz. Rozhlédl jsem se kolem. Kromě nás dvou a několika slabých proděravělých kůži ve stanu nic nebylo. Moje další otázka byla: „Rozumíte my? Mluvíte mojí řečí?“
Muž se na mě zase chvíli díval, potom vstal, rozhrnul vchod stanu a vyšel ven. Slyšel jsem, jak onou neznámou řečí něco volá. Potom se vrátil zpátky, posadil se a zase mě začal pozorovat.
Pár okamžiků jsme se na sebe tak dívali, potom jsem začal vstávat s úmyslem vyjít ven. On ale bleskurychle vyskočil a nepříliš šetrně mě opět usadil, něco nesrozumitelného na mě přitom křičel. Když se znovu usadil, chytil svoji zbraň pevně do rukou a sledoval mě o něco pozorněji.
Rozhodl jsem se tedy vyčkávat, co se bude dít dál. Trvalo to asi dvacet minut. Potom do stanu vešel další muž a s mým strážcem si polohlasně vyměnili pár slov. Když muž odešel, můj společník mě chytil za rameno a vyvedl ven.
Naskytl se mi pohled na jejich vesnici. Jak jsem při chůzi odhadoval, měla asi padesát stanů. Cestou nás míjela spousta jiných bojovníků. Všichni se mi zdáli stejní. Tmaví oškliví ozbrojenci. Nikde jsem si nevšiml žádné ženy či dítěte. Říkal jsem si, že se asi jedná o nějakou dočasnou vesnici sloužící výhradně pro bojové účely, což mě příliš nepovzbudilo.
Došli jsme do středu osady, tam stála v kruhu asi třicítka těchto tvorů, která si mě měřila pohledem a odhadovala mé schopnosti.
Dovlekli mě až k jednomu z kůlů. Vytáhli provaz a chystali se mě tam přivázat. Oči se mi rozšířily hrůzou a začal jsem sebou trhat a křičet na ně ty nejsprostší nadávky. Jenže dvě tvrdé rány do břicha a do obličeje mě okamžitě umlčely a já během chvíle stál přivázaný uprostřed kruhu.
Doufal jsem jenom, že smrt bude rychlá, i když všechno ukazovalo spíše na dlouhé mučení. Potom se za mými zády ozval ženský pláč smíchaný s výkřiky hrůzy. Dva tvorové vedli do mé blízkosti bílou ženu. Byla nahá, její tělo pokrývali nespočetné odřeniny a modřiny. Za normálních okolností musela být velmi krásná. Prudce s ní smýkli, až spadla na zem do prachu. Zůstala tam ležet a tiše plakala.
V tom okamžiku přede mě předstoupil jeden z válečníků. Nevšiml jsem si, kdy přišel mezi ostatní. Byl vyšší a jeho lesklé kožené brnění svědčilo o nadřazeném postavení nad ostatními. Patrně vůdce celé vesnice.
Nepříliš vybíravě strčil nohou do ženy. Ta otočila hlavou nahoru a její pohled se změnil z vystrašeného na nenávistný. Neměla co ztratit, a tak se pokusila prudce vyskočit a vrhnout se na onu zrůdu. Ovšem ten ji s lehkostí odkopl zpátky na zem. Tvorové se rozesmáli. Vůdce zakřičel na své muže a ti ženu zvedli a přivázali ke kůlu vedle mě.
Pozornost se obrátila ke mně. Kdybych nebyl přivázaný, možná bych se strachy neudržel na nohou, ale takhle jsem se na sobě snažil nedat nic znát a hrdě jsem opětoval přísný pohled.
Potom muž promluvil: „Ty chtět žít.“
Neřekl jsem ani slovo a snažil jsem se ani se nehnout. Nevěděl jsem, jakou hru se mnou hraje, i když ta věta se mi zamlouvala. Byla to pravda, chtěl jsem žít a co nejrychleji zmizet z tohoto místa a zapomenout na podivné setkání.
Vůdce vytáhl ostrou dýku a přistoupil k ženě. Šklebivě se usmál a přejel ostřím po jejím bledém krku. Potom pokýval hlavou a přešel ke mně. Taktéž mi položil nůž na krk, potom odstoupil krok dozadu a hodil mi zbraň k nohám. Zakřičel na své bojovníky a ti mě odvázali.
„Ty žít. Ona zemřít,“ vyšlo mu z odporných úst.
Zůstal jsem stát a snažil se pochopit, co se ode mě čeká.
Vůdce ukázal na zbraň ležící v prachu pode mnou, potom kývl hlavou směrem k ženě a řekl: „Zabij!“
Překvapeně jsem se na něho podíval. Žena utichla, slyšel jsem vedle sebe pouze její napjatý dech. Sklonil jsem hlavu a zvažoval, co můžu dělat. Mé možnosti byly značně omezené. Bylo mi jasné, že když tu ženu nezabiji, usmrtí ji oni a já zemřu s ní. Pokud ji však… Nechají mě žít? Co můžu čekat? S hlavou plnou otázek jsem se sehnul pro dýku.
„Ne, prosím ne!“ ozvalo se vedle mě, „nedělejte to… prosím…“ její hlas se chvěl strachem a napětím.
Se skloněnou hlavou jsem se před ní postavil. Věděl jsem, že se nesmím podívat do jejích očí, protože potom bych to nikdy nedokázal. Ovšem dokážu to vůbec takhle? Rozhlédl jsem se po okolo stojících tvorech, spatřil jsem, že od chvíle, kdy jsem sebral dýku ze země, drží všichni i své zbraně v rukou. Ano, tohle byla má jediná šance na přežití.
„Prosím vás… copak jste jeden z nich…“ začala opět plakat, ještě smutněji než předtím, „já chci žít… prosím…“
V tu chvíli jsem udělal nejzbabělejší věc ve svém životě, kterou si asi nikdy neodpustím.
Tvorové propukli v nadšený jásot.
A já se stal jedním z nich…

Další dny jsem se snažil trávit skoro všechen čas v mém stanu. Hlavou se mi stále honily ty nejmučivější myšlenky, každou chvíli mi celým tělem zachvěla vzpomínka na její prosící hlas. Hnusil jsem se sám sobě. Napadlo mě, jestli jsem neměl zabít raději sám sebe, abych unikl tomuto životu. Jakmile jsem musel vyjít ven, bylo mi na zvracení při pohledu na jejich kanibalské zuby. Svým odporným činem jsem se stal právoplatným členem jejich vesnice. Přestože jsem u některých z nich vycítil známky pohrdání, snažili se se mnou jednat jako rovní s rovným. Vlastně jsem tomu celému nerozuměl, až do chvíle, kdy do mého stanu přišel ten muž.
Byl celý zahalen v černém plášti, jen občas jsem měl možnost zahlédnout jeho obličej. Zdálo se mi, že je to normální člověk.
„Líbí se ti naše vesnice?“ zeptal se tichým, vyrovnaným hlasem.
Zkřivil jsem ústa do falešného úsměvu.
„Zvláštní, mně ne. Vůbec celý tenhle národ se mi hnusí, ale to je věc názoru,“ podotkl a potichu se zasmál.
„Co jste zač?“ usekl jsem jeho řeč.
„Kdo myslíš?“ přestal se smát a cítil jsem na sobě jeho oči, skrývající se v záhybu pláště.
„Kouzelník? Lidský kouzelník na tomto místě? Nevím.“
„Hm, výborně, dá se to tak říci,“ řekl jen a chvíli panovalo ve stanu ticho.
„Dobrá, doufám, že to nebudeme zbytečně prodlužovat, co se tady ode mě chce?“ zeptal jsem se.
„Chce? Od vás? Proč myslíte?“
„Nejsem hloupý. Ti tvorové by mě nejraději rozřezali na nejmenší kousíčky, nemají rádi lidi. Něco ode mě potřebujete, to je zřejmé.“
„Ano, správně,“ pokýval čaroděj hlavou.
„Tedy?“
„Tedy především byste se mnou mohl jednat trochu uctivěji.“
„Odpusťte, ale s člověkem jako vy, budu jednat, jak sám uznám za vhodné. V žádném případě nehodlám mít respekt před někým, kdo se dobrovolně zdržuje v přítomnosti těch… těch… tvorů.“
„Chyba.“
„Chyba?“ změřil jsem si ho tázavým pohledem.
„Ano, ano, chyba. Nebýt mě, tak už tady dávno nejste, tedy, na tomto světě, samozřejmě.“
„Ó, výborně, vy jste mi tedy zachránil život, jak jsem vám neskonale vděčen,“ řekl jsem ironicky.
„Víte, náčelník vás chtěl zabít, stejně jako tu ženu, ale já jsem si uvědomil, že vás můžeme využít, když už tady jste, co vy na to?“ usmál se, ale mně se ten výraz vůbec nelíbil.
„Tak ven s tím!“ zvýšil jsem trochu hlas. Celý rozhovor mě dosti znervózňoval, ale věděl jsem, že je to jediná možnost, jak se dozvědět, o co tady vlastně kráčí.
„Potřebujeme drobnou službičku,“ na chvíli se opět odmlčel a zdálo se, že přemýšlí, „tedy, nebudu to prodlužovat, prostě musíte doručit jeden dopis.“
„Musím?“
„Jistě. Vy totiž chcete žít, to už jste nám jednou předvedl,“ zase se usmál.
Krev se mi vzteky nahrnula do obličeje, ale klidným hlasem jsem pokračoval: „Názory se mění, možná teď raději zemřu, než být vaším spojencem.“
„Nevěřím vám. Zanést někam dopis přece stojí za život, ne?“
Kousl jsem se do rtu, ten muž mě vydíral, ale nebyl jsem v situaci, kdy bych si mohl vybírat.
„Fajn, komu?“
„Kapitánovi stráží v Oáze.“
Zdálo se to jako vhodný úkol. Do města Oáza jsem měl předtím namířeno. Přesto jsem se musel zeptat: „Kapitánovi? Co ten má s vámi společného?“
„Zatím nic,“ konstatoval čaroděj, potom se mu na tváři objevil jeho škodolibý úsměv a tajemně dodal: „Doufejme, že to tak zůstane.“
„To bohužel nechápu…“
„Ani nemusíte,“ přerušil mě uprostřed věty, „váš úkol je zadán.“
Potom přede mě položil na zem složený list papíru zavřený zvláštní pečetí ve tvaru rozeklané dýky.
„Měl byste jenom vědět,“ dodal, „že jestli svůj úkol v nejkratším možném časovém intervalu nesplníte, zemřete. O to se sám postarám a nebude to problém…“
„Jak to myslíte?“ zeptal jsem se, ale on se zvedl a beze slova odešel. Když jsem si potom kdykoliv vzpomněl na jeho poslední slova, vždy mě zamrazilo.

Využil jsem tedy okolností, převzal si od nich koně a vyrazil na cestu. Zvíře to nebylo nějak výborné, ale na moji cestu stačilo. Oáza byla vzdálena dva dny jízdy.
Když jsem se nyní koukal po okolní chudé krajině, už mi kupodivu nepřipadala tak frustrující. Líbila se mi myšlenka, že už ty nikdy neuvidím. Předám ten dopis a na tuto část života prostě jednoduše zapomenu… Ne, to jen tak lehce nepůjde. Ale zkusím to. Najdu si nějakou pořádnou práci. Hlavně aby byla daleko odsud. V Oáze se zdržím maximálně tři dny, potom budu s tímhle koníčkem pokračovat dále.
Takovéto myšlenky se mi honily hlavou. Jak se začalo stmívat, napadlo mě ale ještě něco jiného. Proč bych těm potvorám měl vlastně pomáhat? Co takhle vykašlat se na nějaký dopis? Jistě, ten čaroděj mi vyhrožoval, jenže to byla patrně jenom součást jeho hry určené na moje vystrašení. Nemám nejmenší důvod být těm zrůdám nějak zavázán. To, že mě našli k smrti unaveného v pustině, si již plně vynahradili tou vraždou…
Ano, ve městě pouze přespím a hned druhý den budu cestovat dále. Přece jenom nehodlám riskovat nějakou jejich pomstu. A kapitána stráží nechci ani vidět. Prostě nic společného. Nechci s nimi mít nic společného.
Večer jsem seděl u svého ohně a v ruce držel onen dopis. Původně jsem ho tady chtěl nechat napospas rozmarům počasí, potom mě však napadlo, že bych si mohl list přečíst.
Necítil jsem žádný pocit, který by mi říkal, že se to nesmí. To je samozřejmě nesmysl. Mezi nepřáteli neexistuje ctění listovního tajemství. Byla tu jiná věc, která mi stále bránila roztrhnout pečeť. Co když tam je napsáno něco, co raději nechci znát?
Nakonec jsem raději odhodil papír kus od sebe a šel jsem spát.

Probudil jsem se velmi brzy. Neklidné myšlenky mi nedovolily se pořádně vyspat. Za poslední dny to tak bylo vždycky. Několik minut jsem ležel a znovu probíral své nedávné zkušenosti. Když jsem se rozhodl dopis otevřít, šel jsem pro něj rychle, protože jsem měl tušení, že bych si to mohl zase rozmyslet.
Roztrhl jsem pečeť a přede mnou se objevila stránka, na které byly napsány pouze čtyři písmena. Vzpomínám si na zlaté písmo slabě světélkující do začínajícího rána. Když jsem ty litery přečetl, ještě chvíli probleskovaly slabým světlem a potom se ztratily. Papír byl prázdný a mé rozklepané ruce ho upustily na zem. Celé tělo mi zaplavila podivná vlna tepla a kůže mě několik minut všude pálila.
Stálo tam: „SMRT“

Nyní stojím na kraji hradeb města Oáza a koukám do dálky. Události posledních hodin se sběhly v hrozném spěchu.
Sedl jsem na svého koně a rychle dojel až do města. Vlastně nevím proč, ale vyhledal jsem kapitána stráží a všechno mu řekl. Koukal na mě vyděšeným pohledem a nemohl věřit mé historce. Diskutovali jsme o tom dlouho. Nejprve to nechtěl říci, ale potom se přiznal, že slyšel o zakletých dopisech. Mocní kouzelníci dokáži vyrobit takové zaklínadlo. Jeho čitatel potom pocítí pravou moc kouzla. Ten, kdo měl zemřít, byl tedy kapitán. Jenže dopis jsem přečetl já.
„Život za život,“ řekl jsem jen a myslel při tom na tu ženu…

Nyní stojím na kraji hradeb města Oáza a koukám do dálky. Po těle mám červené skvrny, které pálí stále více a více. Je mi jasné, že mi nezbývá mnoho života, ale necítím žádný zármutek. Žádnou lítost. Žádnou zlost. Žádný strach. Ale nechci takhle zemřít, chci zemřít v boji. V boji, který brzy začne.

Nyní stojím na kraji hradeb města Oáza a koukám do dálky. Rýsuje se tam mohutná armáda. Teď již všechno chápu. Veškeré otazníky v mé mysli vyhasly, chápu každou maličkost.
Ta stvoření si vytvořila dostatečně velkou armádu, aby pokořila toto město. Možná více měst, možná celý stát. Když jsem se objevil já, řekli si, že se můžu hodit jako drobná výpomoc. Smrt kapitána stráží, výborného stratéga a vojevůdce, by jim při dobývání Oázy nesmírně pomohla.
Byly jich stovky, hrnuli se k městu v neustávajícím smrtelném pochodu.

Nyní stojím na kraji hradeb města Oáza a koukám do dálky. Nadešla hodina mé smrti a já doufám, že zemřu v boji. Nikdy nevynahradím to, co jsem udělal, ale chci jich přesto zabít co nejvíce.
Závěr mého života mi řekl hodně o mé povaze. Mám pocit, že nyní už vím, kdo vlastně jsem. Chápu své jednání a jsem s ním smířen, i když s těmi činy nesouhlasím.
Před očima mi svítí zlatý čtyřpísmenný nápis.
Pálivá bolest se stává nesnesitelnou.
Bitva právě začala a já se vrhám do největší vřavy.

Sbohem.

Jak XYZ na Měsíc letěl

Stál na vyvýšeném pahorku a díval se. Ono mu totiž už nic jiného ani nezbylo. Ztratil domov, přátele, dívku, všechny své úspory, důvěru krále a aby toho nebylo málo, před chvílí ho zastihla další rána osudu. Zašpinil si kalhoty. Kdo by taky čekal uprostřed lesa bažinu? Když je smůla, tak je prostě smůla. Jak nad tím teď přemýšlel, vzpomněl si, že u pasu se mu dříve pohupoval i meč. Takže i o ten přišel. Jó, když je smůla, tak je smůla.
„Ach jo,“ řekl ztrápeným hlasem, ze kterého by každý vycítil obrovskou bolest pramenící z jeho života, jenž se nyní bezpochyby chýlil do své poslední fáze. Čili smrti. Ovšem otázkou zůstává, zda je smrt součást života. Ale nad tím teď nebudeme přemýšlet.
„Ach ne,“ vydralo se mu z depresí zkřivených rtů. Uvědomil si, že jediné co mu teď zůstalo, je ten pohled. Ztrápený pohled, kterým z vyvýšeného pahorku pozoroval měsíc. Když si teď uvědomil, že už nemá pro co žít, protože bez čistých kalhot se toho moc zvládnout nedá, rozhodl se. Možná to bylo trochu unáhlené a nepromyšlené, ale on nad tím už více nepřemýšlel, prostě to udělal. Bylo v tom znát obrovské úsilí, ale nakonec to přece jenom řekl: „Achich ouvej!“
Kdo vlastně ten ztrápený člověk je? Čí silueta nám zakrývá ten jinak pěkný výhled na měsíc? Jeho jméno je XYZ. Narodil se v malé vesnici nedaleko trochu větší vesnice, která je součástí středně velkého království na průměrně rozlehlé pevnině ležící samozřejmě na planetě, kterou bych raději nepojmenovával, poněvadž by se jednalo o skrytou neplacenou reklamu. Jeho jméno ho trápilo již od dětství, když na něho děti drze volali různé posměšné nadávky a zkomoleniny jeho jména, jako například „XY!“, „XZ!“ nebo dokonce „YZ!“. Časem si však zvykl a dokonce mu nevadilo, když o něm někdy někdo napsal, že se jmenuje XZY, protože věděl, že na klávesnici se ty dvě pitomá písmena furt pletou!!! Kdzbz se ynenadání stalo, že bzch psal tato písmenka špatně, tak mě na to prosím upoyorněte, děkuji!
No, to by snad na nějaký ten úvod stačilo. Pusťme se do zápletky.
„Všechno špatné se na mě nahrnulo,“ stěžoval si XYZ měsíci. Lunní světlo se líně linulo od luny až k XYZovi a snažilo se mu dodat trochu té ztracené energie. Jenže to nepomohlo, protože platí zákon zachování energie z fyziky a ten nedovoluje takovéto plýtvání s jouly.
„Teď už mě nic nemůže překvapit,“ povzdechl si XZY a sklonil smutně hlavu. V ten okamžik ozářila planinu světle černá světla a z právě přiletěvšího létajícího talíře vystoupili zhruba dva tmavě bílí marťani. Asi by to chtělo trochu víc popsat, ale to mě fakt nebaví, takže raději pokročme v ději.
„Akjdfi čilj žčij člůaij ůtič,“ řekl ten první klidným hlasem.
XZY jenom zíral.
„Akjdfi čilj žčij člůaij ůtič!“ zařval ten druhý. Na jeho obličeji (byl-li to tedy obličej), se daly jasně vypozorovat známky nervozity. Patrně už měl být dávno doma a tato zastávka na Zemi ho proto pěkně vytočila.
XYZ jenom zíral.
„Hello! We come in peace! Rest in peace!“ vylovil první marťan ze své zemňomluvové databáze.
XYZ přestal zírat, pootevřel pusu, potom si to však rozmyslel a zase pokračoval v zírání.
„Gutten Tag! Wir sind Ihre Freunden! Mein Kampf!“ usmál se první marťan a doufal, že teď už mu pozemšťan porozumí.
XZY právě pochopil, že nespí a že se stal svědkem, ba přímo účastníkem, neuvěřitelné události. A proto přestal zírat jako idiot, a začal na marťany nechápavě čumět.
„Můj bílý bratr teď půjde s Vinnetouem do tábora Apačů,“ našel ve svém slovníku první marťan další frázi.
„A do pr…“ vypravil ze sebe v krátké přestávce mezi nechápavým čuměním XYZ.
„Adopr,“ užasle opakoval první marťan. Poté ukázal svým dlouhým prstem na XYZa a řekl: „Adopr.“ Následně ukázal na sebe a řekl: „Tony.“ Poté, jak jistě tušíte, pokynul směrem k druhému marťanovi a představil i jeho: „Boby.“

A to je konec první třetiny. Uvidíme se zase po přestávce.

Reklama.

Zprávy.

Reklama.

Vítám vás u sledování druhé třetiny. Stav Marťani : XYZ, zatím 0 : 0, i když pěkných akcí už jsme několik viděli. Stručně si shrňme předchozí děj: XYZ potkal dva marťany. No, to by mohlo stačit, slavnostní hvizd právě odstartoval druhou třetinu.

Uměním velkých spisovatelů je dokonale popsat veškeré podrobnosti a to tak, aby čtenář o nic nepřišel a zároveň se při četbě nezačal nudit. Čili popišme si, jak se XYZ dostal vesmírnou lodí až na Měsíc.
No, prostě nasedl, vyletěl, cestou trochu pokecal s marťanama, kteří už ve svém palubním počítači našli kompletní učebnici XYZova rodného jazyka, potom přistáli a byli tam.
A to je konec!
Anebo ne.
Víte co? Já se jdu navečeřet a pak to dodělám…

O 20 minut později…

(mezitím nám skončila druhá třetina a začala třetí, ale to je jedno… večeře byla dobrá, díky za optání)
Po příletu na Měsíc XYZa čekalo velké překvapení. To, co ještě donedávna považoval za nějaký druh louče osvětlující noční krajinu, byla vlastně normální planeta. Byla plná miliónů marťanů, dosahujících výšky asi jednoho metru dvacet. Všichni tito tvorové žili v podstatě v jakémsi stanu, který svým stropem jednak přikrýval jejich města, a zároveň tvořil mazanou kamufláž pro zvídavé kastronomy, nebo jak se jim říká, kteří Měsíc pozorovali. Zvenčí byl totiž malými marťánky pomalován tak, aby vypadal jako nehostinná pustina posetá krátery.
A co se pod plachtou dělo doopravdy? Prostě paráda. Marťani se koupali v bazénech, nechodili do školy, přesto byli velice chytří, neustále si užívali, ať už tak, jak vás určitě napadlo nejdřív, anebo tak, jak vás napadlo potom, občas i nějak jinak. Každý mohl dělat, co chce, všichni se měli rádi, panovala naprostá rovnoprávnost, každý si mohl z obchodů zadarmo vzít, co chce, jednoduše ráj na Zemi.
Vlastně na Měsíci.
Vlastně ne.
Tohle všechno hlásaly pouze propagandistické letáky různých ilegálních odbojových skupin. Měsíc byl možná ještě prohnilejší místo než Země samotná, nicméně to XYZ nezaregistroval. Marťani se mu snažili ukázat jejich domov tak, jako bylo popsáno výše. Ale to je stejně jedno.
I když ne, jedno je kolečko u trakaře.
Ale to je jedno.
XYZ ve skutečnosti ze svého nečekaného výletu neměl žádnou radost. Nejraděj by si sehnal velkou láhev plnou toho nejtvrdšího alkoholu, a zalezl by si někam do kouta. Buď by se otrávil alkoholem, nebo by během pár hodin stejně zemřel žalem. To mu bylo jedno.
I když ne, jedno je kolečko u trakaře.
Ale to je jedno. On chtěl zemřít. Zemřít bez pocty. A hlavně bez marťanů. Ale to je jedno.
„Ty se musíš setkat s naším vůdcem,“ usmíval se první marťan, který teď už nebyl první ze dvou, ale první z mnoha miliónů. „Náš vůdce tě rád uvidí a pozná.“
„Jen aby si nevšimli mých kalhot,“ pomyslel si XYZ.
„Óóó, co se ti to stalo s kalhoty?“ začali najednou marťani zběsile křičet a panicky pobíhat po místnosti. Hups, po jaké místnosti? To je jedno.
I když ne, jedno je kolečko u trakaře. Ale to je jedno…
„Ále, trochu se mi zašpinily,“ řekl XYZ a v duchu si pomyslel, „jen aby mi je nechtěli vyměnit.“
„My ti je vyměníme,“ začali se marťani náhle předhánět jeden přes druhého. Než se XYZ vzpamatoval, stál před nimi ve spodním prádle a čekal na novou ústroj.
„Jen aby mi nedali růžové kalhoty,“ pomyslel si.
Během chvíle už byl oblečen. Velmi mu to slušelo. Jeho kalhoty zářily sytě růžovou barvou.
„Že já radši nezůstal doma,“ pomyslel si XYZ.
„Proč doma?“ zeptal se první marťan.
Až teď XYZovi došlo, že ti pidižvíci mu čtou myšlenky.
„Jen aby teď nepřišli na to, že by mi bylo úplně jedno, kdyby všichni do jednoho pochcípali…“ pomyslel si XYZ…

* * *

Tu se obloha zatáhla a objevil se velký duch všech spisovatelů a hromovým hlasem zaduněl: „TATO ČÁST POVÍDKY SE MI ZDÁ PONĚKUD NEZÁŽIVNÁ, OKAMŽITĚ TOHO XYZA POŠLETE K VůDCI, AŤ TO MůŽE SKONČIT!!!“
„Yes, sir,“ ozvalo se zpoza klávesnice.

* * *

„Tak ty jsi ten slavný Adopr, o kterém mi moji rádci vyprávěli, že?“ usmál se dosti neupřímně velký vůdce.
„Och, tedy, asi ano,“ řekl XYZ.
Vůdce se usmál.
„Já chci domů od těch potvor,“ uklouzlo XYZovi v jeho myšlenkách.
Vůdce se zamračil.
„Jsem to ale blb,“ pomyslel si XYZ, „nedokážu ovládat své myšlenky.“
Vůdce se usmál.
A řekl: „Já jsem vůdce všech marťanů. Velký Marťa.“
(„Ach jo, to je blbost,“ pomyslel si spisovatel, „ale teď už to dopíšu…“ Vůdce se zamračil.)
„Spousta let jsme prohledávali všechny planety. Prolezli každou galaxii, od těch miniaturních, až po obří kolosy. Vlétli jsme do každé černé díry a prolezli každou sopku. Avšak, bezvýznamně,“ Marťa se na chvíli odmlčel, pokýval hlavou, slza ukanula na jeho křivé tmavě bílé nohy a poté pokračoval: „Naše snaha přitom byla jednoduchá. Najít jinou civilizaci. Pravda, párkrát jsme se sice setkali s úspěchem, nicméně naše pokusy s lasery, jako by jiným civilizacím neprospívaly,“ vůdce se opět odmlčel, usrkl si trochu jablkového fruika a pokračoval: „Teprve včera jsme si všimli jedné planety. Mlékem a medovinou oplývající. Taková mrška malá, vždycky jsme ji přehlídli, vypadalo to, jako že si naše děti hrají na oběžné dráze fotbal. Nu co, dobře to dopadlo a ty jsi tu. Nyní musíme zjistit, na jaké úrovni je vaše civilizace.“
„Hm,“ pomyslel si již téměř XYZ, svou myšlenku však zapudil a nahlas řekl pouze: „Hm.“
Poté vstoupil mezi dva muže vedoucí smysluplný „dialog“ další marťan s poznámkovým blokem a jal se zapisovat celé jednání.
„Tedy, pište, otázka první, znáte hypersuperturbofotonová megaplazmolaserotorpéda?“ zeptal se XYZa vůdce marťanů.
„No, něco mi to říká…“ zamyslel se XYZ, „možná jsme to ve škole v naší dřevorubecké vesnici brali. Je to něco z Pracovní výchovy, že jo?“
Samozřejmě, že vůbec netušil o čem je řeč. „Musím vypadat, že vím, o čem je řeč,“ pomyslel si XYZ.
„Pište,“ pronesl vůdce, „v subjektu jsme se velmi zmýlili. Ačkoliv vypadal jako absolutní ignorant a tupec, musím toto mé prvotní prohlášení změnit. On tak bohužel nejenom vypadá, ale on takový i…“
„No dovolte!“ ohradil se XYZ.
„Ehm, tedy,“ uvědomil si své nediplomatické jednání velký Marťa, „chtěl jsem říci že nedisponuje příliš inteligentními charakterovými rysy.“
„No proto,“ usmál se XYZ a přemýšlel, co to asi tak může znamenat.
„Otázka druhá, jedna plus jedna se rovná…?“
„Tedy, no, to je jasný…“
„Nevíte?“ začal se vůdce opět pohrdavě usmívat.
„No… já teď zrovna…“
„Nemusíte spěchat, času máte kolik chcete…“
„Hm, no já bych skoro řekl, že dvě.“
„Nechcete si to rozmyslet? Máte ještě tři nápovědy.“
„Tak já zkusím toho přítele na telefonu.“
„Komu budeme volat?“
„Králi Korintskému.“
„Dobrá.“
Tůt, tůt, tůt, tůt, tůt, …
„Bohužel, vládce není doma,“ musíte to zkusit jinak, pronesl vůdce a musel se hodně snažit, aby nevyprsknul smíchy, protože mu bylo jasné, že právě získali pro své děti další zoologickou zahradu, nazvou ji třeba Zeměkoule.
„Za předpokladu, že jedna se rovná dvěma,“ vykřikl náhle XYZ, „můžeme k oběma stranám rovnice přičíst jedničku a vyjde nám, že dva se rovná třem,“ několikrát významně luskl prsty, bylo vidět, že narazil na spásnou myšlenku, „ovšem my už víme, že jedna se rovná dvoum, proto i tři se rovná jedné,“ důležitě pokýval hlavou a poté slavnostně dokončil myšlenku: „Indukcí tedy dokážeme, že všechna čísla mají shodnou hodnotu.“
„Výborně,“ vykřikl vůdce překvapeně.
„To bych řekl,“ povídá XYZ avšak v duchu si myslí: „To řekl bych.“
„Až na dvě maličkosti,“ vůdcův obličej nabral zpátky onen utrápený výraz, „na to jsem se vůbec neptal. A váš předpoklad bude možná, při určitých podmínkách, neplatný.“
„Ach tak,“ začal XYZ plakat a pomyslel si: „Kéž kdyby to byl jenom sen.“

A v ten okamžik si uvědomil, že opět stojí na onom osvětleném pahorku a zírá na měsíc. V uších mu ještě doznívala poslední vůdcova slova: „Adopr, vrať se… Kam běžíš… Záchod je přece vpravo… Musíš vzít za kliku… To není klika, to je vypínač… No, už to je jedno…“
XYZ se usmál. Tak přece to byl jenom sen. A byl tomu moc rád.
(Spisovatel se usmál též. „Už jenom pár řádků a mám to za sebou.“ Vůdce tu myšlenku zaregistroval, ale taktně ji přehlédl.)
Proč ho vlastně život nebavil? Vždyť je skvělý… A on ho bude žít… Bude ho žít do sytosti. Pozná všechny jeho krásy, protože doteď k tomu neměl dostatek příležitostí. Bude žít. Žít. ŽÍÍÍT!!! To je nádhera. Bude pít, jíst, milovat, tančit, zpívat… Prostě žít.
„Já budu žít,“ křičel XYZ a radostně vyběhl směrem k nejbližšími městu. Lunu nechal za sebou i s jejím chabým světlem, které ještě naposledy ozářilo jeho siluetu.
„Budu žít,“ křičel XYZ jako pomatená Viktorka a s šíleným smíchem vběhl do lesa.
„Budu žít,“ křičel z plného hrdla a utíkal, seč mu síly stačily.
„Budu žít… A do pr… Bažina…. Glogloglo“

* * *

Velký Marťa se vesele zachechtal a vypnul video. „Dobrej film,“ zamumlal, zhasnul a šel spát.

* * *

Velký duch všech spisovatelů se smutně zatvářil. „Co to ty lidi píšou za nesmysly,“ zamumlal, zhasnul a šel spát.

* * *

Spisovatel se smutně zachechtal a uložil to jako „povidka.rtf“. „Jo jo, to jsou věci,“ zamumlal, zhasnul a šel spát.

Dračí muž

„A potom jsem ho tím dřevem přetáhl přes záda, aby si příště nedělal zbytečné iluze…“
Hospodou se rozlehl hlasitý smích z asi jedné desítky hrdel. Dnešní večer se všichni výborně bavili. Pivo teklo proudem a o nejrůznější historky nebyla nouze. Na náladě jim nic neubírala prudká bouře, která venku zuřila. Možná právě proto se zde všichni tak krásně bavili, ono totiž jít v takovém počasí pryč by asi nebyl zrovna nejlepší nápad.
„Vyprávíš hezky, Simone, jen co je pravda. Jenom bych řekl, že ty tvé historky trochu postrádají zdravý rozum. Jsi asi největší kecal z celého okolí,“ smál se jeden z mužů a okamžitě svoji řeč zapil velkým douškem piva.
„Nechceš-li věřit, nevěř,“ pokrčil vypravěč rameny, „ale starej Simon si nikdy nevymýšlí.“
„Jo, jo, starej Simon si příběhy jen mírně přikrášluje, co?“ řekla hostinská a postavila před Simona další korbel. Mokré ruce si otřela do zástěry, potom si dala ruce v bok a pokračovala: „Myslím, že kdybys prožil opravdu všechno to, o čem jsme tu za ty dlouhé roky slyšeli, muselo by ti být už aspoň tři sta let!“
Hostinec se opět otřásl výbuchem smíchu. Žena však pokračovala: „Simone, Simone, znám tě už hezkejch pár let a neviděla jsem tě zatím jinak, než u tohohle stolu a s nosem v pivě.“
Potom se otočila a s hlubokým smíchem se vracela zpět ke svému manželovi, který už měl ve džbáncích připravena další piva na roznos. Bylo jim oběma okolo padesáti let. Takovýchto večerů zažili již mnoho, ale nikdy je to nepřestalo bavit.
„Hele, Simone,“ ozval se opilým hlasem mladík sedící v rohu místnosti, „pověz nám to s tím drakem.“
„Co myslíš?“ zeptal se Simon s předstíranou nevědomostí, i když dobře věděl, jakou historku chlapec myslí.
„No s tím drakem, ty a ten rytíř, tomu říkám dobrodružství!“ řekl chlapec se znatelným zájmem, i když se mu oči zavíraly únavou, byl velmi ospalý.
„Jo ták,“ pokýval Simon hlavou, „hm, ale to jsem už vyprávěl nejméně stokrát.“
„To nevadí,“ ozvala se hostinská, „třeba se zase dozvíme nové podrobnosti, které jsi minule ZAPOMNĚL říct.“
Další salva smíchu byla zastavena přesně uprostřed. Dveře ven se totiž prudce otevřely, dovnitř se nahrnul studený vzduch a hluk bouřky zesílil.
Ve vchodu stál muž zahalený v černém plášti. Na okamžik zůstal nehybně na místě, za jeho zády se míhaly blesky. Potom vstoupil. Přítomní si ho zvědavě prohlíželi, nebyli zvyklí na cizí návštěvy, jejich hostinec většinou sloužil jenom zdejším obyvatelům, mnoho cestovatelů tudy neprošlo.
Muž udělal dva kroky dopředu a zavřel za sebou dveře. Pomalu se rozhlédl po místnosti, potom si sundal plášť a pověsil ho na zeď vedle vchodu. Vesničané mu nyní už mohli vidět do tváře. Měl přísné tvrdé rysy, své okolí měřil hlubokýma černýma očima. Jeho vysoká postava přešla až k výčepu, kde se zastavil a jako první probodl svým hlasem hluboké ticho rušené zatím pouze hromy zvenčí.
„Pivo a jídlo!“
„Bohužel, obávám se, že dnes večer už nic teplého k jídlu nemáme, cizinče,“ omluvil se hostinský, „ale můžu vám nabídnout chleba se sýrem.“
Muž zvedl hlavu, ústa se mu v opovržení zkřivila do zvláštního úšklebku. Potom se ale ovládl a klidným hlasem řekl: „Dobrá, rychle to přines!“
Hostinská viděla, že nálada se zhoršuje, proto se ji pokusila zachránit: „Simone, vyprávěj tedy o tom drakovi.“
„O drakovi, no dobrá. Bylo to, když mi bylo asi dvacet let. Byl jsem tehdy daleko na jihu, poblíž moře. Tenkrát jsem byl ještě velmi nezkušený, vstoupil jsem zrovna do služeb jednoho velmi váženého rytíře. Pracoval jsem sice jako jeho panoš, podřízený, ovšem postupem času jsme se stali spíše přáteli…“

Rytíř seskočil hbitě z koně, aby šel prozkoumat křoví. Opravdu, ten mládenec Simon se nemýlil. Bylo celé polámané a uprostřed dokonce našli zbytky nějakého zvířete, snad krávy. Nebylo pochyb, konečně draka našli.
„Simone, připrav šípy.“
„Ano, pane. Už jsme blízko, že?“
„Přesně tak. Myslím, že v těch skalách před námi se někde skrývá.“
Simon tedy vytáhl všechny jejich šípy, bylo jich asi deset, zkontroloval pečlivě, jestli jsou všechny v pořádku a potom tři z nich opatrně namočil do nádoby s jedem. Měl je spolu s lukem kdykoliv připravené pro rytíře, ostatní potom mohl také namočit do jedu. Když byl s prací hotov nasedl na koně a dojel k rytíři, který již pomalým krokem vedl svého koně směrem ke skalám.
Jeli asi dvě hodiny, když se dostali k cíli své cesty. Skály zde byly prudké, plné ostrých výběžků. Koně by je tedy dále jenom zdržovali. Přivázali je na blízké menší planině a vypravili se do hor pěšky. Rytíř třímal v ruce svůj dlouhý meč, který mu byl již mnohokrát neocenitelným pomocníkem a Simon vedle něho nesl luk, šípy a lahvičku s jedem.
Zanedlouho se rytíř zastavil a ukázal na tmavý stín nad nimi. Byla to jeskyně vedoucí do nitra skal.
„Ať se propadnu, jestli tam ta potvora nesídlí!“
Zrovna se tím směrem chtěli vypravit, když uslyšeli podivný šumivý zvuk. Chvíli ho napjatě poslouchali a potom rytíř náhle zakřičel: „To je on! Letí sem! Rychle dovnitř, překvapíme ho tam!“
Na tento pokyn se i Simon rozběhl. Běžel, co mu síly stačily, ale přesto svému pánovi nestačil. Ten vycítil velmi důležitý okamžik a jako by do jeho již starších svalů vskočila nová energie, vzdaloval se Simonovi stále více.
Mohl být tak v polovině cesty, když se podivně setmělo. Simonovi to bylo divné, potom si ale uvědomil, že to není tma, ale stín. Podíval se nad sebe a překvapením klopýtl. Posadil se a s otevřenými ústy zíral nad sebe. Přilétal tam drak. Měl tmavě zelenou barvu. Lidé ve městě ho popisovali velkého jako dům. Simon jim nevěřil, ale nyní se přesvědčil, že si příliš nepřidali.
Zdálo se, že si jich nevšiml. Nepokračoval však do jeskyně, nýbrž zmizel za skálou. Za okamžik však zjistili, že se pouze otočil. Ihned byl zpět a postavil se hned před vchod jeskyně. Tam už stál i rytíř, a tak na sebe nyní hleděli.
„Za všechno zlo, které jsi způsobil!“ vykřikl rytíř, „za všechno zlo, které jsi způsobil, budeš nyní pykat!“ a vyrazil proti drakovi s mečem v ruce.
Drak divoce zařval a odhodil svým drápem rytíře o pár metrů dále. Simon však neztratil odvahu a okamžitě draka zasypal sprškou otrávených šípů…

„Co to tady vykládáte za nesmysl?“ obořil se na Simona cizinec, aniž by se namáhal otočit.
„Nesmysl?“ udivil se Simon.
„Je pravda, že ještě před měsícem to bylo trochu jinak a před dalším měsícem ještě jinak,“ řekla hostinská s dobromyslným úsměvem, „ale je to pěkný příběh, takže nevím, co proti tomu máte?“
„Daleko na jihu nikdy tak velký drak nebyl,“ řekl muž tichým hlasem.
„No, popravdě řečeno…“ mumlal Simon, „už si špatně vzpomínám, možná byl trochu menší, těžko říct…“
„Obyčejné jedy navíc na zelené draky jenom těžko zaberou!“ zvýšil cizinec mírně hlas.
„Tedy, eee,“ Simon viditelně znejistěl, přemýšlel, co má odpovědět. Potom se zeširoka usmál a řekl: „To nebyl obyčejný jed. Byl velmi silný, opravdu velmi, a cizokrajný. A jak byl drahý! Kdybyste prodali celou tuhle hospodu, tak byste neměli tolik peněz!“
Muž se prudce obrátil, v jeho tváři byla znát velká zlost, oči jako kdyby slabě svítily do okolního šera.
„Tak dost!“ zakřičel. „Nebudu poslouchat takové žvásty. Člověk jako vy by nikdy nebyl schopen porazit žádného draka!“
Simon jenom civěl s otevřenou pusou.
Do rozhovoru se přidala hostinská: „Ale pánové, proč se hádat kvůli takovým malichernostem! Byl to přece jenom příběh na zlepšení nálady.“
„Malichernostem?!?“ vykřikl cizinec a obrátil se k ženě. Mířil na ní varovně prstem a pokračoval: „Chcete snad říct, že draci jsou jen malichernost? Co o tom taková hloupá ženská, která nikdy nevystrčila svůj dlouhý nos ani z vesnice, může vědět?“
Po těch slovech mezi muže a svojí ženu vstoupil hospodský: „No dovolte. V našem domě nás urážet nebudete!“
Muž na chvíli sklonil hlavu, zdálo se, že přemýšlí. Potom se opět podíval hostinskému do očí a neznatelně se pousmál. Jeho pravačka bleskurychle vyletěla a složila majitele hospody na zem. Několik přítomných mužů při té akci okamžitě vstalo, ale další dění je přimrazilo na místo. Cizinec totiž na jednoho z nich opět namířil svůj prst, tentokrát z něj ovšem vystřelil úzký paprsek světla a muž se po zásahu v bezvědomí skácel k zemi.
Hospodský vstal a udělal pár kroků dozadu. Potom řekl: „Co jste ksakru zač? A o co vám jde?“
„Ticho!“ zařval cizinec. „Dokud vám to nedovolím, nikdo ani necekne!“
Tvář se mu škubala vztekem. Viditelně se nedokázal ovládat, jeho nervy z neznámých důvodů povolily a veliká zlost se měla vyřádit na přítomných vesničanech.
„Kdo…“ několikrát si zhluboka oddechl, aby se alespoň trochu uklidnil, „kdo se mnou nesouhlasí? Kdo by nejraději viděl každého draka po smrti? Kdo z vás chce tvrdit, že na zabití draka stačí pár šípů?“ rozhlédl se po všech okolo. „Kdo?“
Simonovi se viditelně nechtělo, ale byl pevně rozhodnut bránit svůj příběh a tak se postavil: „Já, ta příhoda je téměř pravdivá. Ve skutečnosti toho draka zabil sám rytíř, ale stačily mu na to opravdu jenom otrávené šípy.“
„Lžeš!“
„Mluvím pravdu, pane!“
„Pravdu?“ cizinec se na chvíli divoce rozesmál. „Co ty víš o pravdě? Copak je svět pravdivý? Všechno je jenom kupa lží. Každá lež se dá říct tak, aby byla pravdou. A každá pravda je jenom bezcenný kus ničeho!“
„Ale…“
„Chci, abys už nikdy více svoji historku nevyprávěl. Podle ní to vypadá, jako by drak bylo nějaké přihlouplé zvířátko, které se dá lehce vyhubit.“
„To jsem nikdy neřekl, ale nám se to podařilo.“
Tajemný muž vzal do ruky džbánek s pivem a praštil jím o zem. „Takoví jako vy, jsou jen tlupa bláznů. Nikdy draky nevyhubíte, budou tady stále. Stále! To znamená i dlouho potom, co poslední z vás zemřou, nebo upadnou do otrockých služeb. Do služeb nám!“
Hostinská zděšeně vyvalila na cizince oči a zeptala se: „Vám?“
Cizinec se na ni otočil zlostným pohledem. Bylo vidět, že řekl něco, co nechtěl.
Chlapec, který předtím nabádal Simona k vyprávění o drakovi nyní statečně vstal a jistým hlasem řekl: „Co jste zač? Odpovězte! Co jste zač?“
„Nechtěj vědět, co jsem zač, hochu, raději ne!“
„Chci to slyšet hned! My všichni to chceme slyšet! Jste nějaký kouzelník, že? A proč vám tolik záleží na dracích?“ mladý muž cítil, že ho všichni přítomní upřenými pohledy podporují, i když sami nemají na podobné řeči odvahu.
„Opravdu tě to tak zajímá?“
„Mluvte!“
„I když vás to všechny bude stát život?“ cizinec si ho měřil zkoumavým pohledem, tvář se změnila do posměšného pošklebku.
V hospodě zavládlo ticho. Zdálo se, že i bouře v tu chvíli zastavila své divoké rejdy. Když potom oblohu proťal blesk, cizincova tvář byla prudce osvícena a všichni náhle pocítili nevysvětlitelný strach a svoji slabost.
„Pro všechno na světě,“ zaprosila hospodská, „odejděte.“
„Ne!“ vykřikl mladík. Sebral u vchodu svůj krátký meč, došel s ním až k cizinci a položil mu ho na hruď. Čaroděj se ani nepohnul, jenom stále upřeně hleděl do mladíkových očí.
Ten ho vybídl: „Mluvte. Nebo to bude stát život vás!“
„Je mi tě líto, hochu. Nevíš, co říkáš.“
„Nechte si svou lítost na jindy!“
Cizinec pokýval hlavou. „Dobrá. Poslouchej tedy několik posledních slov svého života. Jsem drak. Nebo, chceš-li, dračí muž. Drak, který umí měnit svou podobu. Jsi spokojený?“
Chlapec nevěřícně kroutil hlavou. Chvíli na něm šlo znát zděšení, ale potom ho přemohl a zasmál se. „Výborně! Právě jste nám svěřil své velké tajemství! Hahaha! Dračí muž! To je teda něco!“
„Nikdo, kdo zná toto tajemství, nesmí zůstat naživu,“ pokračoval cizinec klidně.
Mladík se usmíval, když ale spatřil čarodějovu vážnou tvář, veselý výraz se mu z obličeje vytratil. „Prosím?“
Cizinec uchopil mladíkův meč za ostří. To se mu zařízlo do dlaní, ze kterých začala kapat krev. Na muži ale nebyla znát jakákoliv známka bolesti. Prudce zbraň chlapci vytrhl. Ten se udiveně díval na zváštní událost a nezmohl se ani na jediný obranný pohyb. Cizinec mu zarazil meč hluboko do břicha a jeho padající mrtvolu odkopl od sebe.
„První,“ řekl. „Zemřít však musíte všichni.“
Jeden z hostů se v ten okamžik zvedl, utíkal ke dveřím a prudce je otevřel. V ten okamžik jeho hlavu zasáhl další světelný výboj z prstu dračího muže. Na místě ho zabil.
Cizinec rychle obrátil hlavu na hostinskou a pohrdavě se usmál. Když to spatřil majitel hospody, okamžitě se před ní sám postavil v ruce třímajíc obyčejnou dýku. Ruka se zbraní se vymrštila proti čarodějovi, ten ji však s lehkostí zachytil a zkroutil do nemožného úhlu. Z úst hostinského se vydral výkřik značící ukrutnou bolest a jeho žena v tu chvíli se slzami v očích omdlela. Cizinec se zasmál a zpod svého kabátce vyndal dlouhou drahokamy posázenou dýku. Podíval se na těžce oddechujícího hostinského, jenž si svíral ruku, a řekl: „Pěknou hospodu máš, jen co je pravda.“ Poté se k němu s dýkou připravenou k bodnutí sklonil.
To už ale první překvapení opustilo strachem zdřevěnělá těla všech hostů, a tak jeden z nich zvolal: „Zhaste louče, rychle zhaste všechny louče!“ A sám ihned polil nejbližší louči svým pivem.
Přítomní velmi rychle pochopili jeho záměr, a proto během pár vteřin zahalila celou místnost hustá tma. Dveře i okna ven se otevřely a vesničané začali panicky prchat. Dračí muž divoce zařval nelidským hlasem. Jeho výkřik se rozléhal po celém okolí a působil na všechno živé hrozivým strachem beznaděje. Ti z prchajících, kteří se v tu chvíli otočili, mohli spatřit podivný děj s jejich hospodou. Střecha se několikrát mírně vzdula, aby se potom za zvuku praskajících prken rozletěla v malých kouscích do širokého okolí. Krajinou ještě jednou zatřásl děsivý dračí řev, tentokrát však již vycházel z úst opravdového draka stojícího uprostřed bývalé hospody. Hněvivě si měřil vesnici rudýma očima. Když drak spatřil prvního obyvatele zděšeně se tisknoucího ke stěně jednoho z domů, marně doufajícího ve svůj chabý úkryt, z tlamy se vyvalil obrovský plamen, který i v bouři dokázal na okamžik zapálit celou budovu.
Zvíře se potom vzneslo do vzduchu a všude za sebou nechávalo jenom hrůzostrašnou spoušť. Jediný člověk nezůstal naživu. Ani jeden dům nepřežil divoké drakovy nájezdy. Žádné zvíře nepřežilo děsivou noc. Drak se potom zastavil uprostřed trosek.
„A tito by chtěli porážet draky?“
Z tlamy se mu vydral vítězný řev…

Řev se náhle změnil ve veselý smích všech přítomných. Hospoda totiž právě vyslechla Simonův příběh o drakovi a hostinská si neodpustila další jízlivou poznámku o vypravěčově bujné fantazii.
Chlapec se kolem sebe rozhlédl a nechápal, co se to stalo. Vždyť ještě před chvíli… Podíval se na svoji košili a nespatřil ani jedinou stopu krve.
„Chlapče, chlapče,“ ozval se jeho přísedící, „neměl bys tolik pít, vždyť jsi prospal celou Simonovu historku!“
Mladík nyní pochopil, že všechno byl jenom jeho divoký sen. Ostatní již ztichli, když on se nahlas rozesmál. Chvíli se na něho dívali jako na blázna, ale potom se dali do smíchu také.
„Další pivo!“ poručil si chlapec se šťastným výrazem v očích.

Dveře ven se prudce rozevřely. Dovnitř se nahrnul studený vzduch a hluk bouřky zesílil. Ve vchodu stál muž zahalený v černém plášti…

Lesní sídlo

Nechtějte na mně, abych vám sdělil přesnou polohu onoho místa. Nemyslím si, že by v tuto chvíli bylo komukoliv jakkoliv prospěšné vědět, kde se všechny ty tajuplné události sehrály. Naopak, domnívám se, že bych tomu kraji jenom uškodil, přestože si to vůbec nezaslouží. Děsivá kletba a neuvěřitelné události mají své pevné umístění, které se již nikdy nezmění a které snad již nikdo nenalezne. Nebudu tedy žádným způsobem specifikovat jména míst či lidí, sdělím vám pouze prostá fakta oproštěná od jakýchkoliv přesných údajů a samozřejmě i od mé vlastní fantazie.
Původně jsem nechtěl nikomu ani slovem naznačit, že bych někdy prožil tu hrůzyplnou noc. Když jsem prchal pryč, věřil jsem, že je již všemu konec a naštěstí je tomu tak stále, protože při návštěvě onoho místa, ke které jsem se nedávno odhodlal, jsem si nevšiml čehokoliv podivného.
Mlčel jsem plných dvacet let. Je mi již přes šedesát, ovšem netrpím jakoukoliv ztrátou paměti. Samozřejmě, všechny události postupně v našich vzpomínkách vyhasínají, ovšem tato jedna mi zůstane pevně vryta do mozku, jako ten nejohavnější hřeb. Pamatuji si každý detail, vidím naprosto zřetelně každé zákoutí, cítím všechny ty strašidelné pachy a často se v noci probouzím k smrti vystrašený s nelidskými zvuky znějícími mi ještě stále v uších.
Ale uteklo již dvacet let. Další náhody již neotřásly blízkostí sídla a dozvěděl jsem se, že i tajemná zmizení místních obyvatel, která se nikdy nepodařilo vysvětlit, ustala. To všechno bylo nepochybně dílem toho samého nepopsatelného magična, dříve obklopujícího mnou za chvíli popisované místo. Škoda, že jsem se zdejšími starousedlíky nemluvil již tenkrát, mohl jsem být všemu ušetřen.
Vím, že jsem své tajemství dokázal zadržovat již velmi dlouho, a věřím, že bych to svedl až do své smrti, která je, jak tuším, již velmi blízko. Ovšem jedním z důvodů, proč sepisuji tyto listy je i fakt, že v tuto chvíli nemám sebemenší chuť vzít si své tajemství do hrobu. Domnívám se, že pokud sdělím celou příhodu více lidem, budu mít konečně pocit, že všechno je již definitivně pryč, nebude pro mě tedy problémem o tom mluvit. Berte tento zápis jako jakousi zpověď mající chatrný smysl zbavit moji mysl hrůzných zážitků, které se mi za celou dobu nepodařilo zapomenout.

Tenkrát jsem, jako ostatně celý život, pracoval pro muzeum, specializující se na období počínající zhruba rokem 1700 a konče první světovou válkou. Mezi našimi exempláři jste mohli najít téměř všechno týkající se této doby. Ať už se jednalo o předměty denní potřeby, jako jsou lžíce, nože, psací potřeby, nebo o nábytek všech druhů, či staré knihy a spisy, to všechno bylo a je v tomto muzeu k nalezení. Jméno neuvádím, z důvodů výše popsaných, nemám v žádném případě zájem o jakoukoliv možnost vystopování onoho místa.
Mojí prací byla údržba rozsáhlé knihovny, která se den ode dne ještě více rozrůstala. Jsem historik a lingvista, ovládám všechny hlavní jazyky v té době používané k psaní knih, samozřejmě včetně jejich starých odlišností od moderních verzí. Vždy jsem cítil lásku k písemnostem a moje zaměstnání mě proto plně uspokojovalo. Studiem starých děl jsem tedy netrávil pouze pracovní dobu, ale i téměř veškerý volný čas.
Několikrát se stalo, že naše instituce dostala nabídku rozšířit své zásoby o mimořádně velký příspěvek. Stejně tak tomu bylo i tehdy na jaře. Jeden z mých kolegů, vynikající restaurátor, bůhvíkde, nyní bych měl spíše říci čert ví kde, narazil na zmínky o starém domě v lesích poblíž malé vesnice. Po jeho první návštěvě pro nás velmi zajímavého objektu z něho sršelo nadšení a všem nám barvitě popisoval, jaké bohatství dům obsahuje.
Když se bavil se starostou vesnice o případné koupi celého vybavení sídla, setkal se nejprve s neočekávaným překvapením, ale poté naopak s nabídkou velmi výhodné, skoro až směšně nízké ceny za okamžité odkoupení majetku, pokud se ovšem sami postaráme o jeho odvoz.
Když byly vyřízený všechny potřebné formality, vykonal restaurátor ještě několik návštěv starého sídla, aby pořídil fotografie a sepsal v hrubých rysech obsah domu. Za pár dní bylo rozhodnuto, že přímo na místo se vydám i já, jakožto odborník na literaturu, spolu s dalším z mých kolegů, expertem na starožitnosti. Měli jsme za úkol přesně popsal a roztřídit jednotlivé exempláře a oddělit tak od sebe ty užitečné a bezcenné. Již podle fotografií mi bylo jasné, že můj přítel bude mít se starým nábytkem spoustu práce, poněvadž dům působil vskutku majestátním dojmem. Restaurátor mě však ujistil, že i já nebudu s prací příliš rychle hotov, protože velikost knihovny převyšuje i nám známé sbírky z většiny zámků. Proto byla v domě zřízena jedna místnost jako ložnice, kde jsme měli několik nocí přespávat, a s jednou obyvatelkou nedaleké vesnice bylo domluveno pravidelné dodávání jídla, abychom ve své práci nebyli opravdu ničím rušeni.
Odjeli jsme tři, spolu se mnou a starožitníkem ještě restaurátor, protože veškeré potřebné vybavení bychom dva neunesli. Mimo oblečení a dalších běžných předmětů jsem měl zavazadla s vědeckými pojednáními o starých spisech, samé vysoce odborné encyklopedie, několik lahviček s chemikáliemi, zabraňujícími rozpadu starých stránek a působících proti dalším nežádoucím vlivům času a další pomůcky pro má studia, kolega na tom byl podobně.
Můj první dojem ze stavení byl stejného rázu, jako když ho objevil restaurátor. Tyčilo se vysoko mezi stromy – dvě patra včetně přízemí, avšak více než výška mě na takovém domu uprostřed lesů zarazila rozlehlost. Stoje před vchodem, vzdaloval se mi na každou stranu dobrých pětadvacet metrů, široký byl alespoň třicet. Byl vyveden celý z černých kamenů, zdálky jsme mohli pozorovat, že i střecha je spíše černá, místy přecházející v šedou. Nepříliš široká, ale dostatečně vysoká okna svědčila o množství místností a v kameni vytesaná zdobení kolem nich – stejně tak nade dveřmi – dokazovala obrovské bohatství původního majitele. Dvě ozdobné věžičky na krajích neomylně dokreslovaly pochmurnou atmosféru pro nás tak báječného, ovšem ve skutečnosti jich značně zchátralého, dobrých dvě stě let starého sídla.
Poté, co jsme vybalili v nově zřízené ložnici svá zavazadla, provedl nás restaurátor zběžně celým domem a odchvátal pryč. Okamžitě poté, co jsme se s ním rozloučili, jsem si pospíšil do knihovny. Od chvíle, co jsem ji uviděl poprvé jsem nedokázal myslet na nic jiného. Z širokých masivních polic na mě koukali tisíce rozličných svazků. Po první namátkové prohlídce jsem našel knihy psané ve staré francouzštině, angličtině, italštině, samozřejmě i latině, ale nesmím zapomínat i na tak exotické jazyky jako je arabština a hebrejština, které jsem sice identifikoval podle několika hlavních poznávacích znaků, ale titulům jsem nerozuměl. Ihned jsem pochopil, že jsem narazil na zlatý důl našeho muzea a že mě čeká opravdu dlouhá práce, ať už zde v domě, či později v muzeu, pochyboval jsem dokonce, že bych byl kdy schopen podrobně prohlédnout každý svazek.
Neobtěžoval jsem se ani se svěřováním svému kolegovi. U spěšného jídla bylo totiž i na něm znát obrovské vzrušení a těžko by přese svoji vlastní radost dokázal vnímat tu moji. Navíc můj kolega nebyl člověk, se kterým by se dalo povídat. Pokud to bylo nutné, dokázal velmi zasvěceně mluvit o svém oboru, ale v ostatních případech byl skoupý na slovo. Ve skutečnosti, pokud to nebylo nutné, nemluvil vůbec a já sám jsem jeho hlas slyšel pouze několikrát v životě. Většinou se omezoval pouze na několik základních gest rukou a výrazů obličeje. Nutno říci, že jsme si na jeho podivínství všichni zvykli a brali jsme ho jako samozřejmost, ačkoliv jsme to nikdy nedokázali pochopit. Byl to odborník na slovo vzatý, těžko bychom sháněli lepšího, a tak jsme mu v jeho zvyklostech nikterak nebránili.
Po jídle jsem v rychlosti sebral základní pomůcky a opět se vrátil do knihovny. Tentokrát jsem procházel svazky trochu podrobněji, ale stále se jednalo pouze o spíše namátkové čtení titulů a autorů. Narazil jsem na klasická díla, jako je perská sbírka Avesta, opisy indických véd psané sánskrtem, poznal jsem knihy z Dalekého východu ovlivněné konfucionalismem i taoismem, našel jsem řecky psanou Odysseu, avšak nikde jsem nenarazil na jakýkoliv překlad Bible, což mě u takovéto sbírky dosti překvapilo, ovšem tenkrát jsem tomu ještě nevěnoval přílišnou pozornost, protože jsem mohl tyto knihy přehlédnout.
Více mě překvapilo, že i když knihovna obsahoval známé – ať už klasické či velmi vzácné – svazky, naprostá většina patřila mezi knihy, které se mezi lidmi příliš nerozšířily, velmi mnoho z nich jsem dokonce nenašel ani v žádné ze svých encyklopedií. Knihy mě neustále udivovaly svým pochmurným zaměřením, byly tu jak spisy filosofické, zabývající se složitými nadlidskými problémy, tak knihy okultní, z nichž jsem cítil až příliš jasné sklony k nadpřirozeným rituálům, řekl bych až k čarodějnictví, ovšem musím říci, že nikdy jsem žádnou knihu nestudoval příliš podrobně. Z regálů tedy vyhlížely jak knihy svým obsahem odpuzující: Borelliův De Omnibus Dubitandum Est, Rabenova Sláva míru zabývající se spíše válkou, von Michellova Marnost, tak i knihy ve svých časech zapovězené: Nai Káhiczův svazek Darch Al-Tahín nebo Lebendova Úcta k mrtvým a dokonce i knihy mně neznámé, ale po zběžném prohlédnutí jistě zakázané a odporné, z nichž si pamatuji například Atavistův Sborník smrti nebo Krvavé znamení od Francesca Domina.

Začal jsem vyložením knih z první police na zem, abych si v ní udělal místo a mohl tam dávat již svazky podle určitého pravidla. Ať jsem si totiž prohlížel knihovnu, jak dlouho jsem chtěl, nepřišel jsem na to, podle jakého klíče jsou v ní díla seřazena. Rozhodl jsem se, že do první police narovnám knihy mně známé a ne příliš vzácné, tímto způsobem budu poté pokračovat až na konci zůstanou knihy nejcennější, se kterými budu mít také nejvíce práce.
Rukou mi prošlo mnoho spisů a postupně jsem si začal uvědomovat, že ty známé jsou v mnohem lepším stavu než jejich protějšky. Jako by je měl jejich majitel pouze z povinnosti, ale ve skutečnosti se jejich četbou vůbec nezaobíral. Tak se tedy stávalo, že vzácnější díla byla bohužel více poškozena, ovšem celkově se dalo říci, že sbírka je v dobrém stavu.
Když jsem narazil na další, pro mě doposud neznámou knížku, Pandemonium od za své kacířské činy upáleného barona Friedricha von Estenbacha, všiml jsem si vytrženého listu, jenž z ní vyčníval. Chtěl jsem se podívat, zda se jedná pouze o jednu stránku, či jestli je škoda větší, ovšem jakmile jsem knihu otevřel, spatřil jsem, že list je vložený záměrně a z knihy vůbec nepochází. Když jsem ho rozložil, okamžitě jsem poznal dopis psaný, z pro mě neznámých důvodů, přes pět set let starým písmem, používaným některými duchovními řády pro vzájemnou tajnou korespondenci. Hned jsem si k němu sedl a dal se do luštění, velmi jsem v tu chvíli ocenil, že jsem si s sebou vzal dostatek vědeckého materiálu, který mi s prací pomohl, protože písmo jsem znal pouze velmi zběžně. Po naleznutí smyslu několika prvních slov jsem zjistil, že dopis samotný je psán starou němčinou. Ten list u sebe, stejně jako cokoliv jiného z tajemného sídla, už nemám, ovšem dokáži interpretovat jeho obsah, který se mi, hlavně důsledkem nadcházejících okamžiků, nesmazatelně vryl do paměti.

22. srpen 1857
Vážený pane *** (vlastní jména vypouštím),
poté, co mi bylo dáno Váš poslední list, psaný bezpochyby za velkého rozrušení, obdržeti, jal jsem se přemýšleti o Vaší nezáviděníhodné situaci a závěry, ke kterým jsem dospěl, Vám s laskavým svolením sdělí tento dopis, mnou co nejrychleji sepsán a odeslán Vám zpět do ***.
Nedomnívám se, že nejlepším řešením nastalých komplikací by mělo býti jakékoliv vysvětlování všech těch podivností, na které jste byl upozorňován. Váš postoj musí naopak dojmem uraženým a smutným působiti na lid, který se Vás obviniti pokusil. Ve zdlouhavém vysvětlování netkví vaše pražádná šance, protože, jak víme, dle jejich pohledu jste opravdu vinen a novými nejasnostmi, které by výpověď Vaše vynesla na světlo, byste si pouze přihoršiti mohl.
Důrazně Vás také nabádám, abyste okamžitě všechny praktiky dosavadní přerušil a nedával tak na nějaký čas jakýkoliv důvod k neblahým řečem, majícím za výsledek pouze Vaše zdiskreditování. Mějte též na paměti, že pokud by činy všechny byly Vám dokázány, skončíte v plamenech na hranici a já sám budu zanedlouho následovati, protože naše spojení zdá se v současné době až příliš úzké býti.
Vaše skrýš, o které jste se dovolil zmíniti v listu minulém, je dle názoru mého dostatečně bezpečná. Nebylo by příliš rozumné přenášeti všechno na místo jiné, odlehlejší, protože jste jistě neustále sledován a i ony věci jsou u vás v mnohem větším bezpečí.
Mějte tedy prosím na paměti, že jakýkoliv spěch by nám v této záležitosti ku prospěchu býti nemohl. Lepší než něco uspěchati, posečkáme raději několik týdnů či měsíců, než se celá záležitost uklidní, poté můžeme i o případné Vámi navrhované změně bydliště uvažovati. Zatím tedy setrvejte v klidu a pamatujte, že jsem myslí s Vámi. Jak již víte z mých vyprávění, síla a nerozum ostatních lidí nám může způsobiti nemalé potíže a jsme v situaci, kdy možné lynčování přichází v úvahu jistější nežli poctivý soud, který však v případě jakýchkoliv naleznutých důkazů stejně nemohl by Vás osvoboditi.
Dále chtěl bych též požádati, abychom na krátký čas všechnu korespondenci přerušili, poněvadž vrhá na oba z nás zbytečné světlo podezření a může býti sledována. Tento list ať tedy prozatím je posledním naším kontaktem, posílám ho po vám známém poslovi, kterému mohu plně důvěřovati, ovšem jakmile dopis přečtete, v zájmu vlastním ho zničte.
S přáním brzkého vyřešení všech nepředvídaných okolností ***

Psaní mě přesvědčilo o tom, že v lesním sídle bydlel člověk mající velké problémy se zákonem. Dopis bohužel nepsal o žádném konkrétním prohřešku, ovšem když jsem viděl kolem sebe všechny ty zakázané spisy, uměl jsem si stručnou představu udělat.
Jediné, co mi vrtalo hlavou, bylo, že dopis nebyl zničen. Vzhledem k jeho založení do knihy se myslím dá předpokládat, že byl svému adresátovi doručen, ovšem stále nechápu, proč ho majitel domu vlastně ponechal tak, jak je. Napadla mě sice myšlenka na vydírání jeho pisatele, ovšem tím by usvědčil i sám sebe, proto nepřicházela tato možnost v úvahu.
Rozhodl jsem se, že s tímto objevem už za kolegou půjdu. Byl zrovna v naší ložnici a zkoušel zachovalost zde přítomné skříně, která byla novějšího data, ovšem přesto, dle mého názoru, do muzea vhodná.
„Rád bych, aby sis poslechl tenhle dopis. Našel jsem ho založený v jedné z knih a vypovídá dost hodně o zdejším pánovi. Určitě to nebyl žádný lidumil…“
Když jsem mu dočetl psaní, chvíli pokyvoval hlavou a tvářil se udiveně, ale potom vstal a pokrčil rameny, že už je to stejně jedno. Mě tím ale moc neuklidnil, zvědavost ve mně ukrytá nechtěla dopis jednoduše odbýt, ale plně vysvětlit. Kolega si toho všimnul, a tak, aby mě rozptýlil, došel až k nástěnným hodinám. Ukazovaly deset hodin, což byl čas samozřejmě špatný, v tu chvíli bylo asi sedm večer. Přítel otevřel jejich skříňku. Byly prázdné, strojek někdo odnesl, patrně se mu hodil do jiných hodin. Starožitník si toho všimnul už dříve, nyní mi krabičku ukazoval a usmíval se u toho. Taky jsem se zasmál, ale na dopis jsem přesto nezapomněl.
Po skromném jídle jsem se vrátil do knihovny a pokračoval ve třídění knih, i když přiznávám, že hlavně jsem se těšil, jestli ještě nenaleznu nějaký dopis. Moje snaha ovšem zůstala neoceněna. V práci jsem moc dlouho nepokračoval, protože v lese se velmi rychle setmělo. Na elektrické osvětlení nebylo v domě ani pomyšlení, a tak jsem se vydal do našeho pokoje pro nějakou svítilnu. Byl jsem unaven po cestě i po první práci, ale knihovna mě tak uchvátila, že jsem byl rozhodnut pokračovat dlouho do noci.
Knihovna se nacházela v prvním patře domu stejně jako naše ložnice. Vedla tu široká chodba ve tvaru písmena U, v jejímž jednom konci byla právě knihovna a poblíž druhého konce se nacházel pokoj na naše ubytování. Dále tu bylo mnoho dalších dveří do různých pokojů, které však byly spíše v okruhu zájmů mého kolegy než mě samotného. Ve středu onoho pomyslného písmena U se potom nacházely schody do přízemi, naproti kterým byly nízké dveře zakrývající staré dřevěné schodiště do podkroví.
Právě když jsem toto místo míjel, ozval se zezdola hrozivý výkřik, spíše působící jako vystrašený než bolestivý, následovaný rámusem ukončeným tvrdou ranou.
Zavolal jsem dolů svého přítele, jehož hlas jsem předtím s potížemi rozpoznal, ale odpovědí mi bylo pouze dusivé ticho. Ihned jsem se vydal dolů, abych zjistil, odkud se výkřik ozval a co se stalo.
„Hej! Kde jsi? Jsi v pořádku?“ Volal jsem neustále a nahlížel do různých dveří, jestli za nimi starožitník není. Takto jsem rychle dospěl až k otevřeným dveřím vedoucím do sklepa. Schodiště se prudce svažovalo dolů a jednotlivé kamenné stupně působily velmi nebezpečným dojmem, začal jsem se bát nejhoršího. Asi na třetím schodě totiž ležela malá svítilna, v níž pomalu uhasínala povalená svíčka. Sešel jsem dolů a znovu zavolal, ale nikdo mi neodpověděl.
Ve sklepě byla naprostá temnota, proto jsem se sklonil ke svítilně, vytáhl ven svíčku a přivedl ji zpět k životu. Potom jsem začal opatrně scházet krok po kroku dovnitř, dával jsem velký pozor, aby mě nepotkal stejný osud jako kolegu a neustále střídal volání s chvílemi ticha, kdy jsem poslouchal odezvu.
Schodiště s nízkým stropem, kvůli kterému jsem se musel dost sklánět, mělo alespoň třicet stupňů, což bylo množství, které bych nikdy neodhadoval. Jakékoliv přemýšlení nad jeho délkou však nepřicházelo v úvahu, protože dole mě čekal šokující obraz, kterého jsem se velmi bál. Kolega ležel na zádech, ruce roztažené, jednu nohu zkřivenou v nemožném úhlu pod tělem, druhou na prvním schodě. Po čele mu stékal pramínek krve a šaty měl špinavé a potrhané.
Na okamžik mi vysvitla jiskérka naděje, když jsem si povšimnul, že slabě oddechuje.
„Kamaráde! Co je ti?“ sklonil jsem se k němu a uchopil jeho obličej do rukou.
Otevřel oči, místo výrazu bolesti, který jsem očekával, se vynořila grimasa nesnesitelného strachu. Nechápal jsem, co se stalo, ale když jsem vzadu na hlavě ucítil vlasy promočené krví, bylo mi jasné, že je pro něho již pozdě.
„Vydrž, budeš v pořádku,“ řekl jsem přesto a povzbudivě se usmál.
V tu chvíli kolega promluvil. Jeho řeč byla neočekávaně hlasitá, ale objevovaly se v ní stále větší mezery. Udivilo mě, že chce ještě mluvit, čekal bych spíše jeden z jeho vše vypovídajících výrazů, ale teď již vím, že měl na srdci něco velmi důležitého.
„Já už nevydržím – je pro mě konec, ale ty musíš – ty musíš zmizet – okamžitě odtud zmiz!“
„Zmizet, co blázníš? Musím tě dostat ven,“ namítl jsem, i když to muselo působit dost slabě, protože kdybych ho chtěl vytáhnout, už bych dávno začal.
„Neptej se na nic!“ rozkřikl se, až jsem se leknul, „zmiz odsud a nevracej se – tady není nic pro naše muzeum – nic, rozumíš? Je to moje poslední přání, tak – tak – tak ho ksakru splň!“
„Ale proč?“
„Nechtěj to vědět – jde o tvůj život – nechtěj – nechtěj skončit jako já. Zmiz dokud můžeš,“ potom se naposledy usmál, a již se nepohnul. Můj přítel byl mrtev. Navzdory jeho podivínství jsem ho měl v oblibě a nyní navíc stejně své zvyky potlačil a mluvil se mnou. Zahnal jsem pláč, zavřel mu oči a vstal jsem.
Jaké hrozivé skutečnosti ho donutily k tomu, aby mi řekl to, co jsem právě vyslechl? Musel přijít na něco zvláštního, ovšem nechápal jsem, jak by nám to mohlo vadit v dalším průzkumu budovy. Pocítil jsem naopak zvědavost, chtěl jsem přijít na to, co ho vedlo k jeho strašidelné poslední vůli – poslední vůli? Pravda, bylo to jeho přání, mám odtud zmizet a nevracet se. Musím ho poslechnout!
Zanechal jsem úvah a rozhodl se, že jeho tělo vynesu nahoru a poté dojdu do vesnice. Právě jsem se k němu skláněl, když jsem kdesi za sebou ve sklepě zaslechl šoupavé kroky.
V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal, rychle jsem se postavil a otočil tím směrem, bledý k smrti, ruce se mi rozklepaly. Ačkoliv jsme byli v domě sami a dveře byly zavřené, někdo se sem přece jenom mohl dostat. Kroky ve mně přesto vyvolaly zděšený strach, možná by se dalo říci, že jsem byl ovlivněný smrtí svého kolegy a jeho varováním, ale už vím, že jsem hned vycítil prapodivné dění, které se kolem mě začalo rozehrávat.
Kroky se neustále blížily a já začal pociťovat přímo panický strach, chtělo se mi hned běžet pryč a nikdy se již opravdu nevrátit, ale nohy mi jakoby přirostly k zemi a já se nedokázal pohnout. Malá svíčka poskytovala pouze skromný výhled, a tak jsem stále nikoho neviděl.
Celé čekání trvalo sotva pár vteřin, ale přesto mám tu chvíli v paměti jako dlouhé hodiny beznadějného děsu a nejistoty. Stál jsem naprosto nehybně nad zesnulým přítelem, pravou ruku se svíčkou nataženou dopředu v očekávání toho nejhoršího.
Mohl to být nějaký muž, vrah, který shodil dolů ze schodů mého kolegu, jenže v mé mysli řádily mnohem děsivější nevysvětlitelné zmatené obrazy jakéhosi nadlidského zla, proti němuž nemám pražádnou šanci.
Potom se kroky dostaly až ke mně a já věděl, že nyní už to uvidím. Teprve v tu chvíli se mi vrátila trocha zdravého rozumu a já se rozhlédl kolem, zdali bych nemohl něco použít na svoji obranu. Pár kroků přede mnou byla přesně na hranici světla a temnoty ve stojanu na zdi stará louč, ovšem nevítaný návštěvník k ní byl již mnohem blíž.
Kroky postupovaly stále stejným neměnným tempem, nahánějícím hrůzu až do morku kostí, jejich dutá ozvěna se zvláštně hlasitě rozléhala všude okolo, což se při rozhovoru s přítelem nedělo.
V tu chvíli se člověk dostal až do místa, odkud jsem ho musel vidět, jenže můj vyděšený zrak stále nic nerozlišil od husté temnoty a mihotavého světla svíce. Přesto jsem ze zvuku šlépějí dostal jasný signál, že postava je již velmi blízko.
Nepředstavitelný úděs mi vystřelil od srdce až do mozku, když se kroky zastavily těsně přede mnou, aniž bych stále cokoliv spatřil. V tu chvíli jsem pochopil, že tu stojí jakýsi zlý přízrak, lidem neznámé stvoření, o kterých se žertem vyprávělo dětem před spaním. Musel tam stát duch či nějaká podobná bytost s nadpřirozeným původem a já ucítil, že nyní již snad dokážu utéct.
Jenže osud tomu tak nechtěl. Kdybych se rozhodl o vteřinu dříve, měl jsem snad šanci vyběhnout nahoru, zavřít za sebou dveře a prchnout lesem pryč, avšak tenkrát se stalo něco jiného. Z postavy přede mnou jsem pocítil prudký závan abnormálního chladu a svíce, kterou jsem stále ještě držel v ruce, zhasla.
Mé oči neviděly naprosto nic, přesto jsem, jakmile se od přízraku ozvalo pár vzdalujících kroků, začal tápat po schodech nahoru. Jenže to nebylo nic snadného a hned při druhém či třetím schodu jsem klopýtl a povalil se. Bylo jasné, že za nastalé situace to půjde rychleji po čtyřech, a proto jsem začal další stupně zdolávat tímto způsobem. Mé ruce spočinuly teprve asi na pátém schodě, když jsem zezadu zaslechl svištivý zvuk a na hlavu mi dopadl tvrdý předmět, pokud tuším správně, musela to být ona louč, kterou jsem si předtím vyhlédl jako případnou zbraň. Na okamžik jsem musel zastavit, protože rána mě hodně zabolela, ale dokázal jsem se udržet na schodech, a když se chodbou opět rozezněly přibližující se kroky, dal jsem se do dalšího zmateného výstupu.
V tu chvíli jsem pocítil mnohem více než při sestupu, že schody jsou kluzké. Vyžadovalo mé maximální soustředění, abych se na nich udržel. Kámen mi rozdíral dlaně, nová bolest vystřelovala při každém chvatném ohledání dalšího hrubého schodu, ale tady šlo o víc než o bolest, veškeré své úsilí jsem upřel k jedinému cíly, k světlému obdélníku nahoře nad schody, který vedl do haly a znamenal snad i únik ven a pryč z tohoto děsivého místa.
Kroky mě mučily svoji neustálou pravidelností. Nespěchaly, ale bylo více než zřejmé, že přízrak je neustále blíž a blíž. Dostal jsem se asi k desátému schodu, když jsem podle mírné změny rytmu a zvuku poznal, že nepřítel již též vstoupil na schodiště.
Stupně začaly pod mým tělem ubíhat ještě o něco rychleji, ale světlo z haly se mi zdálo stále příliš daleko. Nová vlna zděšení přišla, když se směrem od přízraku ozvalo zvláštní bručení. Vzdáleně to připomínalo jakousi píseň, popěvek, ale hlas, který ten zvuk vydával byl mrazivý a nelidský. Píseň se mi zarývala do uší nesnesitelnou silou a já měl pocit, že pokud si je okamžitě nezacpu, zemřu.
Nenechal jsem se však donutit k tomu, abych zastavil a neustále jsem pokračoval. Bylo to těsně za polovinou, když neprostupná temnota způsobila, že jedna z mých noh proklouzla a já se svezl o několik schodů nazpět, blíž zlu, které jako by na mě již dosahovalo ostrými pařáty.
Opět jsem vystřelil, snad ještě rychleji, k horním dveřím, ale cítil jsem, že ne únava, ale strach mi ubírá síly a vzdálenost dělící mě od ducha je tak stále kratší. Mohl se pode mnou nacházet asi dvacátý schod, byl jsem tedy ve dvou třetinách, když se kroky ozývaly již těsně za mnou. Nevydržel jsem už obrovský tlak a začal křičet, abych alespoň částečně přehlušil hrůznou melodii a nepřestávající kroky.
Brzy mi však nedocházel dech a já se opět odmlčel, abych kroky slyšel již těsně vedle sebe. V tu chvíli jsem čekal smrtelnou ránu, ovšem stále jsem nezastavoval, dokonce jsem se již mohl postavit, protože světlo dostatečně osvětlovalo schodiště.
Kroky byly o kousek přede mnou, když jsem se dal do běhu, začal jsem mít hrůzné tušení a moje jediná šance nyní byla dostat se okamžitě ke dveřím. Bral jsem schody po dvou a od haly mě tak dělily pouhé dva tři skoky. Má naděje náhle vzrostla a já si uvědomil, že to můžu stihnout, neslyšel jsem již kroky, nevěděl jsem, kde se přízrak nachází, ale ani mě to nezajímalo, ještě dva schody – a potom rána. Prudké zabouchnutí dveří.
Nezavřel jsem je však já, byl to onen zlovolný nepřítel, který zavřel dveře a uvěznil mě tak ve sklepení.
Rozklepal jsem se strachy. Ticho, které kolem zavládlo, a také fakt, že zlomyslná aura ochabla, mě sice částečně uklidnily, ale přesto jsem cítil, že přízrak je blízko. Cosi mi říkalo, že dokud budou dveře zavřené, budu zde sice uvězněn, ale duch zůstane na druhé straně.
V naprosté tmě jsem rukama přejel po dveřích, abych se pokusil najít nějakou kliku, i když jsem zatím neměl v žádném případě v úmyslu ji použít. Ale ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, na nic podobného jsem nenarazil, dveře se zdály z mé strany naprosto hladké. Po tomto zjištění se zpoza nich ozval hluboký krutý smích oním nepřirozeným hlasem a mně se udělalo špatně. Omdlel jsem.

Nevím, jak dlouho jsem byl v bezvědomí, ale jakmile jsem se probral, nemohl jsem ze všeho nejdříve uvěřit, že jsem stále naživu. Kolem panovala sice stále stejná temnota, ale nyní jsem alespoň věděl, že mému nepříteli stačí, když zde budu zavřený, nepotřebuje mě za každou cenu zabít. Zatím.
Pečlivěji a hlavně tišeji jsem opět propátral dveře, ale mé ruce stále přejížděly pouze po chladném kovu. Stálo mě to mnoho přemáhání, ale nakonec jsem se donutil sejít po schodech dolů a porozhlédnout se po sklepení. Sice jsem nevěděl, co vlastně hledám, ale určitě to bylo lepší než čekat za dveřmi.
Sešel jsem dolů, a když moje pravá noha narazila na měkký předmět na zemi, hlava se mi opět zatočila, ale překročil jsem tělo a pokračoval tápavě dál. Cestou jsem podle hmatu poznal několik úzkých chodeb vybočujících z té hlavní, po které jsem procházel, ale já stále pokračoval rovně. Několikrát jsem rukou narazil na další louče na stěně, ale v tuto chvíli mi nebyly k užitku.
Potom jsem v jedné z chodeb zahlédl tmavé stíny, což bylo známkou jediného, někde vzadu je světlo. Vydal jsem se tedy tím směrem a opravdu jsem pomalu začínal vidět. Chodba se po pár metrech prudce zúžila a její podlaha se změnila z pravidelně opracovaných kamenů na křivou skálu, jako by navazovala přímo do nějaké jeskyně.
Netrvalo dlouho a ocitnul jsem se v menší místnosti, snad vytesané ve skále, z níž vedly ještě jedny, tentokrát dřevěné dveře. Uprostřed stál stůl, na kterém se slabě mihotal přiškrcený plamének petrolejové lampy. Ihned jsem povolil přívod petroleje a místnost tak konečně zaplavilo dlouho očekávané světlo, působící na mě blahodárným účinkem.
Porozhlédl jsem se po místnosti a našel pouze několik knih a pár neužitečných předmětů. Když jsem zkusil zadní dveře, zjistil jsem, že jsou zamčené. Chtěl jsem si trochu podrobněji prohlédnout spisy, od kterých jsem nečekal nic přirozeného, ale nejprve jsem raději ještě nahlédl do chodby, jestli jsem opravdu sám. Došel jsem až k přechodu mezi pravidelnou kamennou podlahou a skálou, abych tam našel velký kamenný kvádr zčásti vyčnívající ze zdi.
Něco mě napadlo a já se o kámen opřel. Podle mého očekávání s ním šlo, s mírnými obtížemi, pohybovat, místnost za mnou tedy sloužila jako jakási tajná skrýš, kterou tyto dveře obyčejně zakrývaly.
Vzpomněl jsem si na dopis a slova v něm, která pravila: „Vaše skrýš, o které jste se dovolil zmíniti v listu minulém, je dle názoru mého dostatečně bezpečná. Nebylo by příliš rozumné přenášeti všechno na místo jiné, odlehlejší, protože jste jistě neustále sledován a i ony věci jsou u vás v mnohem větším bezpečí.“
Slova jasně dokazovala, že v místnosti za dveřmi se nachází něco, co mělo pro oba muže velkou cenu. Vrátil jsem se tedy zpět a začal všechno systematicky prohledávat. Z věcí, které stály za zmínku, jsem našel klíč a deník. Tušil jsem, že klíč bude od zamčených dveří, ale nejprve jsem obrátil svoji pozornost k deníku.
Měl tvrdé desky a na první pohled byl vlastně k nerozeznání od kterékoliv knihy. Nedomnívám se, že by šlo o deník v pravém slova smyslu, zaznamenával pouze události, týkající se pravděpodobně této skrýše a toho, co je v ní ukryto.
Z několika záznamů mi většina nedávala příliš smysl, z toho, co jsem si zapamatoval snad jako ilustrace poslouží následující úryvky:
13. února 1855 – Moje bádání snad konečně dosáhlo cíle a já věřím, že jsem již plně připraven na počátek experimentů. Objednal jsem z Anglie deset vzácných kamenů černoty, které musí vystačiti na několik prvních měsíců veškerého bádání. Jakmile do nich vytesám potřebné runy, začnu sháněti vhodné objekty pro mé pokusy…
(…)
23. června 1855 – …a tím se mi napošesté podařilo uskutečniti celou záležitost tak, jak byla zapotřebí, aniž by došlo k jakýmkoliv komplikacím. Věřím, že nyní již nestojí nic v cestě tomu, abych kontaktoval pana *** (jméno pisatele mnou dříve nalezeného dopisu) a mohli jsme spojiti své vědomosti…
Ve většině dalších zpráv jsem buď nenarazil na nic důležitého nebo mi nedávaly smysl ať už tajemnými slovy, která se v nich vyskytovala, či používáním cizího jazyka, který se postupně objevoval stále častěji. Až blízko samotnému konci deníku jsem našel dvě drobné zmínky, které mě z důvodu data, kdy byly zapsány, velmi zaujaly. Druhá z nich byla dokonce poslední zprávou v celém deníku, který na konci obsahoval pouze různé tabulky.
27. srpna 1857 – …a obávám se proto, že již nemá smyslu dále otáleti. Lidé chtějí okamžité vysvětlení a mám zlé tušení, že použijí jakýchkoliv prostředků, aby pronikli do mého sídla a dokázali mi vinu. Nezbývá než pevně věřiti, že tuto skrýš nenaleznou…
29. srpna 1857 – Od včerejšího večera, kdy podezřelé zvuky prozradily příchod mstitelů, snažících se zničiti veškerou moji dosavadní snahu, rozhodl jsem se skrývati se zde. Několikráte zaslechl jsem zvuky z vedlejšího sklepení, ale na tajný vchod nikdo z nich zatím nenarazil. Nevím, jak dlouho tu vydržím bez vody a jídla, každopádně, když bude nejhůře, jsem ochoten předčasně propustiti to, co jsem dva roky pracně schraňoval!
„Předčasně propustiti to, co jsem dva roky pracně schraňoval,“ opakoval jsem si ještě jednou a tělem mi opět projel záchvěv vzrušení. Propustiti něco, co schraňoval, cosi hrůzyplného se jistě nacházelo za zatím zavřenými dveřmi a já pocítil, že lepší by bylo nikdy je neotevírat. Ovšem na druhou stranu ve mně každým okamžikem rostlo přání přijít všemu na kloub.
Otevřel jsem tedy dveře a posvítil petrolejkou do odkrytých prostor. Objevila se přede mnou jeskyně, vysoká asi jako předešla místnost, stejně široká, ale vedla dále do dálky, působila tedy spíše jako slepá chodba než samostatná místnost. Po pravé straně se dalo dojít až na konec, zatímco vlevo bylo jedna vedle druhé narovnáno alespoň padesát beden. Byly celé dřevěné, stejně velké. Odhaduji, že jejich délka byla asi dva metry, zatímco šířka a výška činily okolo padesáti centimetrů.
Přišel jsem k první z nich a na jejím víku se objevil nápis vyvedený zvláštními znaky, mně neznámé abecedy. Hned, jak jsem je spatřil, poznal jsem, že podobné jsem viděl v tabulkách na konci deníku. Přerušil jsem tedy prohlídku a vrátil se zpět pro zápisky. Sebral jsem je ze stolku a cestou zpět nalistoval tabulky. Opravdu jsem našel podobné znaky v jedné z nich. Tvořily ji tři sloupečky. První obsahoval několik znaků, stejně jako nápis na bedně, druhý sloupec byl nejširší a u každé položky byl hustě popsán, zatímco třetí sloupec byl psán písmem klasickým, i když, jak bylo dříve zvykem, všelijak krouceným a zdobeným. Každou položku tohoto třetího sloupce tvořilo jméno a povolání.
Nepamatuji si přesné znění, ale některé z nich zněly jako: Ignác Hetterbach – příležitostný dělník nebo třeba T. Flauner – vesnický doktor
Když jsem došel až k první bedně a nalezl v prvním sloupečku její nápis, musel jsem se vzadu opřít o stěnu, abych znovu neztratil vědomí. Ve třetím sloupci totiž stálo mé jméno s popisem filolog a historik.
Pár okamžiků jsem tam jenom stál a popadal dech. Co měl sto let starý deník společného s mojí osobou? Ještě jednou jsem se podíval na mé jméno a dospěl jsem k jednoznačnému názoru, že bylo dopsáno sice stejnou rukou, ale nedávno, protože působilo mnohem zachovalejším dojmem.
Toto odhalení mě donutilo k podrobnější prohlídce tabulky, kde jsem dospěl k ještě dvěma šokujícím odhalením.
Prvním z nich byl nález dalších dvou čerstvě dopsaných položek. Stálo tam jméno mého, bohužel dnes zesnulého, přítele a spolupracovníka, další bylo pro mě neznámé, jednalo se o nějakou ženu. Když jsem nad tou osobou však přemýšlel, vybavila se mi mlhavá vzpomínka, že bych o ní asi měl něco vědět. Došlo mi to až později.
Druhým odhalením bylo, že prostřední hustě vyplněný sloupec sice obsahoval znaky, jímž jsem nerozuměl, zastupovaly ovšem pouze písmena, u každé položky jsem tak mohl najít i čísla, jejichž smysl mi ihned došel. U mého jména totiž stál rok narození a rok, ve kterém se všechny tyto děsuplné události odehrály. Konečný rok byl shodný i u ostatních dvou nových lidí – mého kolegy a zatím neznámé ženy – zatímco první letopočet označoval pravděpodobně jejich narození. Ostatní položky poté obsahovaly rovněž roky, většina spadala do 18. a 19. století, ale nalezl jsem i několik novějších. Jak se dalo předpokládat, bylo jich kolem padesáti, tedy stejný počet, jako beden v místnosti.
Se studeným potem na zádech jsem již neváhal a otevřel první bednu, přiřazenou dle deníku mé osobě. Nevěděl jsem, co mě vlastně čeká uvnitř, i když to, co jsem spatřil bych v žádném případě neočekával. Mým očím se naskytl pohled na prázdnotu, jíž bedna zela.
Nečekal jsem na nic a dokud mi ještě zbývaly poslední zbytky odvahy, odklopil jsem víko u druhé a třetí bedny se stejným zjištěním. Poté jsem se zastavil před čtvrtou z nich a zaplavily mě nejistoty, zdali opravdu chci pokračovat. Přece nemohou být všechny bedny prázdné! Vyhledal jsem její nápis v seznamu, abych se dočetl o Benjaminu Schisoppovi, potulném dráteníkovi, 1798-1856.
S velkým zapřením jsem se nakonec sklonil i ke čtvrté bedně, zavřel oči a odklopil víko. Do nosu mě udeřil pach. Přestože bych nyní, když znám podrobnosti, očekával spíše odporný zkažený vzduch shnilotiny, musím konstatovat, že onen pach byl spíše jakousi zvláštní vůni, cizokrajnou, tajemnou, mystickou, ale i odpuzující zároveň.
Otevřel jsem oči a již po několikáté ten den se mi málem podlomily nohy. Začínalo toho na mě být moc a já cítil, že se o mě začíná pokoušet nějaká srdeční nevolnost. V bedně totiž ležela mrtvola Benjamina Schisoppa.
Cosi mě však přinutilo, abych víko nepřiklopil zpět, nýbrž ho položil stranou. Nikdy jsem neměl strach z mrtvých, i když je pravda, že jsem žádného z nich do toho dne neviděl zblízka. U tohoto tvora jsem se však nebál jeho samotného, jako spíš tajemství, které ho obklopovalo. Tajemství, díky kterému dokázalo tělo desítky let zůstat ve stavu téměř dokonalém. Tušil jsem, že právě přicházím na rozluštění záhady zdejšího pána, na tajemství jakési naprosto dokonalé mumifikace či spíše balzamování.
Při pohledu na kámen velikosti lidské hlavy, který tělo drželo na svých prsou, jsem si vzpomněl na jeden úryvek z deníku a zamrazilo mě.
…Objednal jsem z Anglie deset vzácných kamenů černoty, které musí vystačiti na několik prvních měsíců veškerého bádání. Jakmile do nich vytesám potřebné runy, začnu sháněti vhodné objekty pro mé pokusy…
Kámen byl opravdu celý nepřirozeně černý a jeho povrch pokrývaly špatně viditelné drobounké runy, kterých bych si za jiných okolností ani nevšiml. Pouze vědomí, že by něco takového na povrchu horniny mělo být, zajistilo, že jsem rozpoznal litery, místo abych je považoval za místy šedý povrch kamene.
Rozhodl jsem se, že si objekt blíže prohlédnu. Při celém aktu jsem se snažil být co nejdál od těla a jeho ruce, které svíraly černý předmět, jsem proto opatrně odstrčil deníkem. Poté jsem se pomalu sehnul pro samotný kámen, ovšem nepodařilo se mi s ním ani hnout. Čekal jsem, že bude možná těžký, ale takto nepřirozenou váhu nemá žádná lidstvu běžně známá hornina. Vypadalo to, jako by byl kámen k tělu, bedně a celé skále pevně přirostlý.
Sehnul jsem se tedy znovu a pokusil se kámen s vypětím všech sil nadzdvihnout. Když se i můj druhý pokus setkal s nezdarem, řekl jsem si, že ho alespoň zkusím povalit na jeden bok rakve, abych ho spatřil i z druhé strany. Vlastně nevím, co mě tenkrát vedlo k takovému jednání. Začínal jsem mít asi stále větší jasno v tom, co se tu dělo – hlavně okolo roku 1855 – a chtěl jsem si jenom objasnit poslední detaily. V těch chvílích jsem snad úplně zapomněl na mé předchozí nevysvětlitelné setkání s neviditelným přízrakem a nehledal jsem v celé záležitosti nic nadpřirozeného – pokud tedy mohu padesát rakví s až sto let starými a přesto zachovalými těly považovat za přirozenou věc.
Při mém snažení jsem se pokusil zapřít počáteční odpor k tělu a kámen jsem tedy svíral oběma rukama, zatímco jsem byl celý skloněn nad rakví, tváří v tvář k tělu. Když jsem s těžkým předmětem opět nehnul, uvědomil jsem si to a zděšeně jsem se narovnal. Mimoděk jsem pohlédl na mrtvého a spatřil, že má otevřené oči. Pokusil jsem se to připsat mé dnešní pochopitelné únavě a zdejšímu šeru, zavřel jsem tedy oči, protřepal hlavu a znova se podíval. Jenže tentokrát již Schisopp zíral unavenýma očima přímo na mě.
Neprchl jsem pryč a nezavřel za sebou dveře, místo toho jsem popadl víko a pokusil se rakev rychle přikrýt a nechat polomrtvého svému hrůznému osudu, ale během mého počínání se z jeho úst vydral syčivý zvuk a zdánlivě zesnulé paže vystřelily proti mým a uchopily mě za zápěstí. Víko od bedny mi okamžitě spadlo a já šílený strachem vykřikl.
Celou tu dobu jsem byl nucen dívat se nemrtvému přímo do obličeje. Jeho oči nebyly vůbec rozzuřené, jak by se dalo očekávat, celý jeho výraz setrvával v děsivé neměnnosti, ze všeho nejvíce bych ho přirovnal k unavené odevzdanosti.
Hned jak jsem dokázal odtrhnout svůj zrak od jeho, vrátily se mi síly a vytrhl jsem levou ruku, kterou mrtvola nesvírala příliš pevně, potom už nebyl problém osvobodit si i ruku druhou a připravit se na případný střet s obludností, která byla odsouzena k věčnému polospánku.
Ale Schisopp ven nevylezl. Místo toho jenom zuřivě mával rukama a nohama kopal do bedny – se stále neměnným výrazem obličeje – jako by se pokoušel opravdu vstát, ale bylo zřejmé, že kámen, který můžu již bezpochyby nazývat jako čarovný, ho drží pevně na svém místě. Když jsem si to uvědomil, rozhlédl jsem se po celé místnosti a konečně si připustil hrozný rámus, který tu od té chvíle začal panovat. Byly to duté zvuky, hrozivé bubnování padesáti párů rukou a nohou do beden. Hrozný beznadějný rachot umrlců, snažících se osvobodit z přísného vězení, avšak marný. Směsice lítosti, hrůzy a šílenství zavalila moji hlavu a já začal prchat pryč. Zanechal jsem za sebou těla klepající se ve sto let staré smrtelné křeči, zakázal jsem si dál poslouchat jejich syčení v bolestné agónii, zabouchnul jsem dveře a zamknul za sebou to, co jsem svým činem nerozvážně probral zpět k životu.
Poté jsem vyběhl ven z tajné skrýše, v ruce pouze petrolejku, se kterou jsem se dostal až ke schodišti, vedoucímu ze sklepení ven do haly, připraven ke zběsilému pokusu jakkoliv otevřít dveře. Přítel tam ležel ve stále stejné žalostné pozici.
„Promiň,“ zašeptal jsem pouze a udělal mu na čelo křížek.
K mému překvapení bylo sklepení již otevřené, důvody jsem se nezaobíral. Chtěl jsem hlavně pryč, a tak se mi to jenom hodilo. Bez váhání jsem vyběhl ven a zamířil ke dveřím, pevně rozhodnut nikdy se nevrátit. Okny po obou stranách vchodu pronikalo skrz větve stromů několik paprsků ranního slunce. Musel jsem tedy bezvědomím a průzkumem sklepení ztratit více času, než jsem odhadoval. Patrně nejdelší dobu mi zabral deník.
„Pomoc! Je tu někdo?“ zaslechl jsem náhle, když moje ruka dopadala na kliku. Ženský hlas ke mně doléhal z prvního patra. Zkameněl jsem tak, jak jsem byl. Jedna moje část netrpělivě naléhala, abych stiskl kliku a odešel, druhá se však nedokázala vyrovnat s ponecháním ženy svému osudu. Po několika vteřinách mě další zvolání vytrhlo z váhání a já se rozeběhl po schodech nahoru. V jedné ruce jsem si stále ještě ponechal petrolejku, protože v hale přece jenom panovalo šero, lampa mi dodávala odvahu.
Zamířil jsem doleva a uprostřed chodby se zastavil.
„Haló! Kde jste?“ zavolal jsem.
Okamžitě jsem dostal dojatou odpověď: „Tady! Vzadu!“
Žena byla, ostatně stejně jako já, velmi vystrašená, a tak pořádně nespecifikovala místnost, kde je ukrytá. Přesto jsem poznal, že hlas vychází z ložnice, v níž jsem měl správně v tuto chvíli šťastně dospávat první noc po úspěšném bádání.
Prudce jsem otevřel dveře, ale nedočkal jsem se ničeho zákeřného. Žena klečela na zemi, ruce za zády přivázané k jedné masivní noze u postele. Když jsem ji uviděl, poznal jsem v ní osobu, jež nám měla každý den nosit jídlo. V ten okamžik jsem si i vzpomněl, čí bylo třetí jméno v tabulce na konci deníku. Při tom pomyšlení jsem se zachvěl. Bylo její.
„Bože, děkuji vám, co se to tady děje?“ přerušila nastalé ticho, když jsem se jí začal snažit rozvázat. Pracoval jsem na provaze a krátce s ní rozmlouval.
„Stalo se toho mnoho, všechno vám řeknu později, teď by mě spíš zajímalo, co tu děláte v tomhle stavu vy.“
„Já… nevím… zaklepala jsem, dveře se po chvíli otevřely, ale nikoho jsem neviděla. Když jsem vešla, musel mě praštit něčím do hlavy…“
Doufal jsem, že s příchodem dne přízrak zmizí, ale výpověď ženy o tom příliš nesvědčila. Raději jsem se zeptal: „Kdy se to stalo?“
„Nevím, přišla jsem hned zrána.“
„Je stále brzo ráno, řekl bych.“
„Ano, ano, je to asi jenom pár minut, nevím, byla jsem omráčená.“
Pár minut? Tedy je stále zde. To jenom utvrdilo mé odhodlání ihned zmizet. Provaz byl svázán pro mě neznámým uzlem, ale již se mi ho podařilo částečně uvolnit.
Hodiny v pokoji začaly odcinkávat sedm hodin. Zjistil jsem to rychlým pohledem. Čtyřikrát hluboko… konečně jsem rozvázal uzel… a sedmkrát vysoko… oba dva jsme se postavili a já musel opět otočit hlavu na hodiny. Vytřeštil jsem oči v náhlém poznání. Vždyť přece… Přešel jsem pokoj až ke stěně, kde visely a jedním rychlým pohybem je otevřel. Byly stále prázdné. Jak ale potom…?
„Rychle pryč,“ zavelel jsem, popadl ženu za rameno a vystrkoval ji ven. Chvíli se nechala táhnout, zrakem ohromeně připoutaná k hodinám, které přece nikdy nemohly fungovat, potom se ale dala spolu se mnou do běhu.
Bylo mi jasné, že duch je blízko. Měl nás teď oba u sebe a já se obával nejhoršího. Nemohl jsem však přesněji určit jeho polohu, protože náš útěk byl na to příliš hlučný. Když jsem za sebou zaslechl skřípot otvíraných dveří, otočil jsem se. Objevil se v nich. Nedokážu tu podobu přesně popsat. Ve tmě jsem si toho nemohl všimnout, ale nyní jsem přízrak nezřetelně zahlédl. Byl velký jako člověk, ovšem šlo skrz něho vidět. Vzduch se v tom místě pouze tetelil, jako to lze pozorovat nad ohněm. Ledově chladný přízrak vypadající jako oblak horkého vzduchu.
Jakmile jsem spatřil, že se k nám rychle přibližuje, tentokrát tedy běžel, zastavil jsem. Vlastně ani nevím, kde se to ve mně tenkrát vzalo, ale nějaký vnitřní hlas mi přikázal zastavit, zdržet ducha a nechat tak prchnout alespoň ženu. Když jsem to ale udělal, uvědomil jsem si, že neznám jediný rozumný způsob jak přízraku ublížit.
Jakmile si všiml, že jsem zastavil, zpomalil. Opět jsem zaslechl ten odporně krutý smích, zarývající se mi do uší jako ledové hroty. Došel až ke mně. Možná to byl pouze výplod mé fantazie, ale vím, že jsem v tu chvíli od něho opět pocítil ukrutný chlad. Jediné, co mě napadlo, bylo použít petrolejku. Těžko říct, zda její teplo zapůsobilo na mrtvolnou zimu, ale něco se přece jenom stalo. Hodil jsem předmět hned před sebe, k jeho nohám. Lampa se rozbila a rozlivší se tekutina se okamžitě rozhořela. Přízrak vydal rozezlený chroptivý zvuk, otevřely se nejbližší dveře a on v nich zmizel. Obešel jsem rozrůstající se plameny a nahlédl dovnitř. Okno bylo otevřené, víc jsem nespatřil a ani spatřit nechtěl, zabouchl jsem, přeskočil oheň a utíkal dolů.
V půli schodů se zvenčí ozval štěkot. Došlo mi, že žena si s sebou vzala psa, který právě zavětřil nebezpečí. Přízrak se tedy patrně dostal oknem ven a nyní je ohrožoval. Když jsem se tam dostal, spatřil jsem nejprve pouze psa, který zuřivě dorážel na zeď. Tam jsem po chvíli rozeznal skrčenou siluetu tetelícího se vzduchu. Zůstal jsem v bezpečné vzdálenosti a pozoroval, jak duch před zvířetem ustupuje.
Na chování tajemného zjevení jsem si povšiml, mimo strachu před psem, ještě jedné zvláštnosti. Byl celý skrčený a zdálo se, že je stále hůře pozorovatelný. Odtušil jsem, že mu vadí denní světlo. Buď to, anebo se mu nedostávalo dostatek sil, pokud byl mimo dům. O tom svědčila i skutečnost, že se pokoušel dostat ke vchodovým dveřím, ovšem pes ho držel v šachu.
Napadla mě spásná myšlenka. Proti svému předchozímu rozhodnutí jsem vešel zpátky do domů. Vběhl jsem do nejbližší místnosti a popadl kobereček, přikrývající část podlahy. Když jsem ho vynesl nahoru, podle očekávání zde již zuřil oheň. Nechal jsem látku chytnout a v přízemí jsem s ní potom oběhl několik míst a založil požár i tam. Zbytek hořícího koberce jsem hodil před vchod a přisunul tam i stůl. Potom jsem se z pekla dostal pryč. Pes zde již jenom vrčel na mlhavou siluetu, krčící se u země. Přízraku se podařilo doplazit až ke vchodu a já se začal modlit, aby má předtucha vyšla. Již jednou duch uprchl před ohněm a doufal jsem, že nyní se ho zalekne též. Venku nemohl přežít a dovnitř… stůl plál jasnou září… se nedalo, pokud by neprošel skrz plameny, projít.
Přízrak byl přímo před vchodem. Narovnal se v hrozivém poznání a opět jsem zaslechl, tentokrát mnohem hlasitější, chrčivý zvuk. Pes začal opět zuřivě štěkat. Stvoření proskočilo ohněm, ale podle křiku, který se od toho okamžiku začal rozléhal lesem, jsem pochopil, že jeho život je naplněn. Nepopsatelný řev rezonoval od neuvěřitelných hloubek až po uši drásající výšky. Pes začal, stejně jako já, ustupovat od budovy.
Rozhlédl jsem se po ženě, ovšem nikde nebyla. Došel jsem k názoru, že již mnohem dříve prchla do vesnice. Ale později jsem se dozvěděl něco jiného. Nikdy se nevrátila, nikdo ji od té doby neviděl. Nevím, jaký byl její osud. Snad ji ještě, než pes přispěchal na pomoc, přízrak dostihl. Možná zůstala v domě. A ani bych se nedivil, kdyby zešílela vlivem všech událostí a její život skončil zbytečně někde uprostřed lesů.
Byli jsme asi sto metrů od stavení, když se obloha zatáhla. Takovou bouřku, jaká se v té chvíli rozpoutala, jsem nikdy předtím ani potom nezažil. Ani husté stromy nedokázaly zastavit přívaly prudce padající vody, přes kterou jsem jenom ztěží zahlédl dům. Spíše než sídlo jsem viděl plameny, které i přes liják neutuchaly. Celým panoptikem hrůzy se nepřestával prolínat zrůdný řev, ke kterému se jakoby zdálky přidávalo dalších, bál jsem se pomyslet na číslo padesát, hlasů. Celý ten roj náhle vybuchl do takové zvučnosti, že jsem spadl na zem. Ve stejný okamžik se nad sídlem blýsklo a plameny vystřelily vysoko k obloze. Celé stavení v jedné setině sekundy explodovalo temnou silou a bouřka v tom místě nabrala mnohem většího spádu. Duch byl asi právě v té chvíli konečně poražen a odvlečen do cizích sfér, jemu příslušejících. Dnes jsem přesvědčen, že se jednalo o bývalého pána sídla, jenž byl za své skutky krutě zavražděn a odsouzen ke stoletému položivotu uprostřed chátrajících zdí.
Potom se mi již ruiny ztratily z očí a já se dál neohlížel. Knihovna s nespočtem vzácných svazků, tajemná hrobka zlého přízraku, odpudivé pohřebiště padesáti nikdy ve skutečnosti nezemřelých lidí, smutné místo odpočinku mého přítele a hrozivý svědek mnoha pohnutých lidských osudů již neexistoval.
Ve vesnici jsem tvrdil, že k ránu vypukl z mně neznámé příčiny požár, před kterým jsem jenom stěží uprchl. Přijali to tvrzení s úlevou.

Vrátil jsem se tam za dvacet protrpěných let. Přesné místo jsem nenašel. A byl jsem tomu rád.

Přitažlivost

Sténání raněných. Všude kolem ty výkřiky. Přiváděly člověka k šílenství. Chtělo se mi křičet s nimi. Chtělo se mi utéct pryč. Vlastně jsem měl chvílemi chuť je jakýmkoliv způsobem umlčet. Nedalo se to déle vydržet. Jako bych měl možnost nahlédnout do pekla. Zkrvavení bojovníci se tu smažili v nesnesitelných mukách, někteří z nich zde budou naříkat až do rána. A pak stejně zemřou.
Jak jsem procházel přes bojiště, někteří z nich, kteří nebyli bolestí zcela zbaveni smyslů, na mě pohlédli. Ten pohled se nedal oplácet déle než několik málo vteřin. Zabodával se do mě, prosil mě o pomoc a zároveň mi vyčítal, že já jsem v pořádku. Že oni musejí trpět, abych já slavil vítězství. Alespoň dnes. Války ale nikdy nepřestanou, jen mrtví se mohou dožít jejich konce. Dnes jsme těsně vyhráli, ale do příštích bitev už nám mnoho sil nezbývá. Kdežto naši protivníci si vlastně jenom zkoušeli, jestli to nebude ještě lehčí, než doufají.
Jeden z mužů, patřil k naší armádě, se sebou zuřivě zmítal na zemi. Byl celý špinavý od bláta, nedalo se poznat, co mu vlastně je. Klepal se v agónii a dával do toho tolik sil, že smrt si pro něho již jistě brzy přijde. Ale fronta čekajících je dnes večer dlouhá.
Již se stmívalo a lidé začali v šeru vypadat spíše jako mokří po dlouhém lijáku – třeba to nebyla krev, co jim stéká po kůži. Proč ale některým chybí končetiny, proč jejich těla zdobí dlouhé šrámy? A proč s přicházející úlevou pro mé oči vyrážejí stále hlasitější steny ubíjející mé uši.
Snažil jsem se co nejméně zastavovat. Občas jsem jenom nohou popostrčil některé tělo, abych mu viděl do tváře. Byli zde všichni – muži, ženy, děti. Mužů nejvíce, samozřejmě, ale obě armády měly také část dobře vycvičených bojovnic. Stejně jako nejmladších bojovníků, téměř dětí, které většinou bojovaly proti sobě, pokud nechtěly rovnou padnout jako zvířata vedená na porážku rukou některého zkušeného válečníka.
Pár metrů napravo jsem spatřil další ženské tělo. Oblečení bylo potrhané. Tvář byla zakryta dlouhými hnědými vlasy, slepenými hlínou i krví. Možná, pomyslel jsem si.
Přišel jsem blíže a prohlédl si ji podrobněji. Bývala krásná, to by odpovídalo. Dříve však její postavu nepokrývalo tolik ran. Nevěděl jsem, která z nich byla smrtelná, ale bylo zřejmé, že trvalo hodně dlouho, než taková rána přišla. Kolem leželo spousta mých spolubojovníků, zde došlo k těžkému boji, to bylo nepochybné.
Mečem, který jsem celou dobou držel v ruce, jsem jí opatrně odhrnul vlasy z tváře.
Nemohl jsem ovládnout prudký vzdech, který mi otřásl tělem. Byla to ona. Oči doširoka otevřené, ve tváři bez výrazu – žádná bolest, žádný vztek. Jako by se srovnala se svým osudem. Její tělo dávno opustily poslední záchvěvy života, přesto na mě působila stejně silně jako předtím.
Oči se mi zalily slzami a klesl jsem k ní na kolena. Konečně jsem mohl povolit uzdu tolik napjatým nervům. Celá bitva mě nestála tolik sil jako hledání této ženy, do kterého jsem se poté pustil. Klečel jsem, opíral se o meč a plakal jako malé dítě.
Ale zároveň jsem cítil velkou úlevu. Je mrtvá.
Přitom to byly jenom dva dny zpátky, kdy jsem ji spatřil poprvé.

Před kamenným domem kováře stál vůz se dvěma zapřaženými koňmi. Dva muži běhali z domu k vozu a zpátky a nakládali na něho nejrůznější zbraně. Měli dost naspěch a nebylo se čemu divit.
Válka je vyhlášená, možná zítra možná pozítří dojde k bitvě. V lepším případě k první, v horším případě zároveň k poslední. Nepřátelé jsou na cestě a vše záleží na rychlosti jejich postupu. Kousek za městem vyrůstal tábor, kam se sjížděli bojovníci ze všech krajů. Některé z nich bylo potřeba přezbrojit lepším vybavením, byli tam i tací, kteří neměli vůbec nic.
Všude bylo dost rušno, a proto jsem si dalšího jezdce na koni nejprve ani nevšiml. Projel velkou rychlostí těsně kolem vozu se zbraněmi a po chvíli zastavil.
To už jsem zaregistroval, že jezdcem je žena. Když seskakovala z koně, vlály za ní dlouhé hnědé vlasy. Všiml jsem si jí vlastně kvůli nehodě, kterou způsobila. Projela totiž až příliš rychle a příliš blízko kolem přihlouplých koňů zapřažených za vozem a tím je viditelně vyvedla z míry. Kousek popoběhli, sotva pár kroků, ale stačilo to k tomu, aby z vozu, kde byly zbraně naházeny naprosto bez přemýšlení, vypadlo na zem několik mečů.
„Chlape, co děláš?“ vykřikl jeden z nakládajících mužů, když vyběhl ven a uviděl, co se stalo.
„To není chlap, je to nějaká pomatená ženská,“ zamumlal druhý, když jsem byl už jenom kousek od nich.
Uvázala narychlo svého koně a vrátila se k vozu: „Omlouvám se,“ řekla a pohledem se zastavila na mně, i když jsem s celou záležitostí neměl nic společného.
Těžko se dalo udělat něco jiného, než se pousmát. Její milý pohled byl jenom krátký, ale srdce se mi při něm hned rozbušilo. Byla tak zvláštně krásná – neřekl jsem ani slovo a bezmyšlenkovitě jsem začal sbírat zbraně a vracet je zpátky do vozu. Udělala to samé a v jednu chvíli, když jsme se oba zároveň sehnuli, jsem na své tváři ucítil její vlasy. Zamrazilo mě při tom.
Byl jsem z ní úplně vedle. Působila tak neodolatelně krásně, dodnes nevím proč. Nikdy jsem s žádnou ženou nic podobného necítil a to jsem v této oblasti nebyl žádným začátečníkem.
Zdálo se mi, že je mnou také trochu zaskočena, nebo jsem si to možná jenom přál. Jako by se zastyděla, už na mě jenom mrkla koutkem oka a odešla zpátky směrem ke svému koni.
Pohlédl jsem na oba muže a čekal nějaké oplzlé poznámky k její postavě, ale jeden běžel zpátky do domu a druhý jenom bručel a jal se přerovnávat zbraně ve vozu.
Nechal jsem je tedy svému osudu a pokračoval ve své cestě, která zcela náhodou… no, upřímně řečeno, šel jsem za ní.
Měla zamířeno k nejbližšímu hostinci. Přidal jsem trochu do kroku a dohonil ji těsně před budovou.
„Chcete se najíst nebo ubytovat?“ zeptal jsem se.
Zastavila se a podívala se na mě, nedalo se poznat, jestli ji svou přítomností obtěžuji nebo ne.
„Možná obojí,“ odpověděla.
Kývnul jsem a usmál se: „V tom případě si vás dovoluji pozvat do jiného hostince. Tady sice nevaří špatně, ale ubytování už zde v tuto chvíli neseženete ani omylem. Našel jsem na kraji města mnohem klidnější místo.“
Stála a rozmýšlela se. Kousala se přitom do dolního rtu, což mi přišlo tolik roztomilé, že bych jí nejradši nějaký hostinec koupil celý.
Když se usmála a tak trochu stydlivě pohlédla do země, věděl jsem, že jsem vyhrál.
Vrátila se pro koně, ukázal jsem směr a vyšli jsme.
„Co tu děláte?“ začal jsem vzhledem k její odpovědi asi trochu hloupě.
„Bude válka, nevšiml jste si?“
Měla na sobě krátký plášť, nohy ji těsně obepínaly kožené kalhoty. Uviděl jsem, že na levé straně jí zpod pláště vyčnívá krátký meč připnutý k boku.
„Jste válečnice?“ zeptal jsem se udiveně a hned jsem se za to začal proklínat, příliš jsem jí asi nepolichotil.
Nevadilo jí to ale, nebo to alespoň nedala znát.
„Ano. Střílím. Z kuše.“
Podíval jsem se tentokrát na koně a opravdu, u sedla byla připnuta menší kuš. Tolik věcí jsem mohl dávno poznat. Nebyly to žádné detaily, dalo se o ní zjistit spoustu pouhým jediným zběžným pohledem. Ale byl jsem opravdu vyvedený z míry. Tenkrát mi to přišlo zábavné.
„Já jsem spíše pro klasiku,“ řekl jsem a poklepal rukou na svůj meč, snad dvakrát delší než ten její.
Chvíli jsme šli mlčky, nenacházel jsem vhodná slova a ona se tím jistě bavila.
Věty jako „bitva není nic pro tak pěknou ženu“ nebo „snad to vyhrajeme“ jsem i přes svou mírnou nezpůsobilost dokázal včas spolknout.
„Odkud jste?“ vybral jsem nakonec vhodnější variantu než mluvit o počasí.
Mávla neurčitě rukou směrem, odkud před pár minutami přijela a víc neřekla.
V tichosti jsme tedy došli až k zapadlému hostinci, který jsem den předtím zcela náhodou objevil. Byl to dřevěný domek, pravděpodobně původně ani nebyl určený účelu, kterému nyní sloužil, ale obyvatelé se pokusili využít současné situace a ubytovat lepší klienty, kteří nechtěli trávit noc v táboře.
Mé předpoklady se naplnily a pro moji společnici byl k dispozici volný pokoj.
Zamířili jsme k jednomu ze stolů. Sundala si plášť a přehodila ho přes opěradlo židle. Pod pláštěm měla košili ze stejně nahnědlé látky. První dva knoflíky byly rozepnuté a přestože jsem byl udiven její krásnou postavou, kupodivu mě více přitahovaly její hluboké oči než pohled do výstřihu.
„Jak se vlastně jmenujete?“ zeptal jsem se, když nám přinesly dva provizorní kalíšky, láhev vína a kus pečeného masa s chlebem.
„Sofie,“ ukázala přitom bílé zuby. „A vy?“
„Daren.“
Potom jsme se pustili do jídla.
Moc jsme toho během večeře nenamluvili. Přesto jsem se už necítil tak bezradně jako cestou sem. Občas jsem na ní pohlédl, někdy jsem zase ucítil její pohled na sobě. Párkrát se naše oči setkaly, jenom jsme se usmáli a pokračovali v jídle. Bylo mi při tom moc dobře.

Když jsme dojedli, nalil jsem víno.
„Tím,“ pokynul jsem přitom hlavou směrem ke vchodu, kde jsme opřeli své zbraně, „se živíte stále?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Moje matka barví látky a šije šaty. Pomáhám jí. Ale je pravda, že poslední dobou se tomu věnuji méně a méně.“
„Určitě to není tak nebezpečné,“ zasmál jsem se.
„Obzvlášť teď,“ zamračila se. „Viděla jsem cestou hodně lidí, vypadá to, že v táboře se budou bojovníci počítat na tisíce.“
Zavrtěl jsem hlavou: „Nemyslím si, spíše stovky. Ale to neznamená, že nemůžeme vyhrát!“
„Ale kolikrát?“
„Dokud nezemřeme, lepší než žít jako otroci!“
„Ale žít,“ téměř zašeptala.
„Přišla jste snad také bojovat?“ zarazil jsem se.
„Ano, ovšem.“
„Přece se nemůžeme jen nečinně dívat, jak si s naší říší dělají, co chtějí?“
„Říší?“ usmála se.
Možná trochu přehnaný název našeho území.
Zase mě měla ve své moci, opětoval jsem úsměv.
„Máte pravdu,“ řekl jsem potom, „proč si kazit večer vyprávěním o nevyhnutelném?“

Pili jsme víno a povídali si. Jak čas ubíhal, poznával jsem, že není jenom krásná, ale i velmi milá společnice. Neustále jsme se něčemu smáli. Každou chvíli se jeden z nás červenal, když ten druhý zmínil nějakou dvojsmyslnou poznámku nebo se naše zraky setkaly na příliš dlouhou dobu.
Přitom druhý den jsme již mohli být oba mrtví.
Náhle však naši konverzaci vyrušil udýchaný muž, který vpadl dovnitř. Spolu s ním vpadl do místnosti chlad, protože venku už v tu dobu panovala černá noc.
„Honem,“ oddychoval, „několik… šmejdů…“ přerušil na chvíli řeč, aby se uklidnil, „malá skupinka… přepadli dům u lesa a zabili celou rodinu… stalo se to před chvílí, ještě je můžeme dohonit. Obešli město a prolili první krev. Nevědí, že jsem si jich všimnul.“
To už jsme vybíhali ze dveří, vedle kterých jsme popadli sve zbraně. Běželi jsme směrem k lesu, jak nám muž sdělil.
Doběhnout k nízké chalupě netrvalo tak dlouho. Bylo nás asi deset, kteří jsme se sem dostali první. Zdaleka jsme neoddychovali tolik, co muž, který nás sem poslal. Byl silnější postavy a nezvyklý na takovou fyzickou námahu, ale spíše bych řekl, že ho vyvedl z míry strach.
Dveře byly otevřené a dva z nás šli dovnitř. Pochyboval jsem, že tam ještě někoho najdou a vyběhl jsem úzkou pěšinkou do lesa, která se jevila jako vhodné místo pro stažení oné nepřátelské skupinky.
Ostatní běželi se mnou. Naše oči se sice usilovně snažily přivyknout na okolní tmu, ale nebylo to moc snadné. V té rychlosti jsme si s sebou samozřejmě nevzali žádné louče.
Potáceli jsme se lesem, někdo to po chvíli vzdal, někdo se odpojil na jinou pěšinu.
Po dalších pár minutách jsem na rameni ucítil cizí ruku.
„Nemá to cenu,“ zašeptala mi do ucha, když jsem zastavil.
Zamračil jsem se, čehož si ale nemohla všimnout. Nechtělo se mi to jen tak vzdát, ale bylo zřejmé, že toho zde moc nezmůžeme. Kdybych byl já členem toho přepadového oddílu, nebyl by určitě nejmenší problém v lese zmizet.
Otočil jsem se k ní: „Dobře, vrátíme se.“
Ruku měla stále položenou na mém rameni.
Téměř jsem ji neviděl, jenom nejasný obrys těsně proti mně. Ale slyšel jsem její dech. A cítil vůni vlasů, splývajících jí z hlavy jenom několik málo centimetrů od mého obličeje.
Spíše nějakým šestým smyslem jsem poznal, že se ke mně přibližuje. Položil jsem jí ruce na bok, ona mě objala okolo krku i druhou rukou.
Naše obličeje byly těsně u sebe a já bych přísahal že její rty již zavadily o mé, když v lese něco zapraskalo.
Byly jsme k sobě těsně přitisknuti, a tak jsme mohli pocítit, jak sebou ten druhý z nás cuknul. Bylo to ale jenom první uleknutí, ihned jsme zkameněli, uši nastražené na další zvuk.
Šumění stromů bylo to jediné, co jsme dokázaly rozeznat. Bylo tak tiché a přesto jsme ho v duchu proklínali, protože nás mohlo připravit o cenné informace.
Stáli jsme stále stejně. Obličej u obličeje, vnímal jsem každé její tiché vydechnutí. Navzdory hrozícímu nebezpečí jsem tu chvíli prožíval jako něco neskutečně nádherného. Drželi jsme se v objetí, přitisknuti tělo na tělo a nemohli jsme se pohnout. Zůstal bych tak navždy.
Ale zapraskání se nakonec zopakovalo a následovalo další a další. Opatrné našlapování našeho protivníka se změnilo ve zběsilý běh. Pustili jsme se a vyběhli za ním. Vytáhl jsem přitom meč. Dalo se jednoduše běžet podle zvuku, ale zrak by byl přece jenom lepším pomocníkem. Co chvíli jsem vrazil do nějakého stromu a odřel si tak ruce, podle zvuků a tlumených výkřiků těsně za mnou jsem věděl, že Sofie na tom není o moc lépe.
Byl to jeden člověk. To jsem dokázal zřetelně rozeznat. Po chvíli jsem si však všiml něčeho dalšího, z čehož jsem už takovou radost neměl… zvuky slábnou – nestačíme mu.
„Honem,“ vyhrkl jsem a zkusil jsem ještě o něco zrychlit šílený běh bludištěm s neviditelnými překážkami.
Co chvíli jsem zase čekal na Sofiinu ruku na mém rameni. Bál jsem se toho, tentokrát jsem to nechtěl vzdát. Snažil jsem se té ruce utéct. A doběhnout nepřítele před námi. Ale šlo to pomalu, jako když se brodíte vodou.
Zvuky slábly.
Už jsem věděl, že to musím najisto vzdát, když jsme vyběhly na malou mýtinu. Bylo zde o něco světleji a na jejím druhém konci jsem tak mohl spatřit prchající postavu.
„Střílej,“ vykřikl jsem na Sofii. „Je tamhle!“
Ale nemusel jsem jí muže ukazovat, viděla ho také. Poklekla a pečlivě zamířila.
Zastavil jsem se a hleděl na muže mizejícího na kraji paseky. Byla to poslední naděje, buď Sofie trefí nebo nám uprchne.
„Honem! Tak střílej!“ vyhrkl jsem ještě jednou.
Byl napůl zpátky ve tmě, když ze Sofiiny zbraně vylétla šipka.
Téměř jako bych spatřil její záblesk.
Po zahvízdnutí se ozval tupý náraz.
Větve zapraskaly, jak muž běžel dál, potom zvuky postupně utichly v dálce.
Sklonila hlavu: „Promiň.“
Měl jsem vztek, ale jí jsem nemohl nic vyčítat, byla hrozná tma. Udělali jsme, co bylo v našich silách.
„Pojď,“ řekl jsem a vyrazili jsme hledat cestu zpět.

„Ty prokletý bastardi!“ nadával muž v hospodě.
Ukázalo se, že jsme byli v pronásledování vlastně nejúspěšnější. Ostatní nikoho ani nenašli, natož aby ho dohnali.
„Copak takhle se vede válka?“ stál a vztekle bouchal pěstí do stolu. „Připlazí se v noci a pobijou celou rodinu i s dětmi. Co tím docílili?“
„Záleží na tom?“ řekl tiše jiný.
„Cože?!“ zařval stojící.
„Záleží na tom vůbec?“ zvýšil hlas druhý, tvář měl pokrytou hustým plnovousem. „Můžou nás pobít, jak se jim zamane, nemáme nejmenší šanci!“
Stojící muž jenom zrudl vzteky, ale nic neřekl.
„Ta válka se neměla stát,“ ozval se malý muž z druhého konce místnosti.
Seděli jsme se Sofií vedle sebe na židlích u jedné stěny a pozorovali debatu.
„Jednou by stejně přišla, tak se s tím vyrovnejte!“ zamumlal vzteklý muž tišeji a posadil se.
„Kdyby nebylo toho aktivisty, mohli jsme dále udržovat mír!“ řekl ten malý.
„To je pravda, nikdo si ho o to neprosil,“ odvětil vousáč.
„Nemůžeme se divit, že nás jdou převálcovat, kdyby nám zavraždili krále, taky by se nám to nelíbilo.“
„Třeba by stačilo toho člověka chytit, odsoudit, popravit – vydat jim ho, já nevím… třeba by je to zastavilo.“
„Nesmysl. Válka byla na spadnutí, tohle jí jenom urychlilo. Dřív nebo později by se to stejně stalo. Dobře jim tak, že mají krále po smrti,“ zapojil se zase někdo jiný.
„Tomu nevěřím, tak dlouho byl mír, mohl být dál.“
„Nesnášíš toho vraha, co? Většina lidí ho nesnáší, protože na nás přivolal válku. A stejně tak ho nesnášejí oni – zabil jim krále. Trošku divný, co?“ uchechtl se jeden a napil se piva.
Chvíli bylo ticho.
„Toho nikdy nechytnou. Ani ho nikdo neviděl.“
„Kdo ví, kdo to byl? Co vy víte, co v tom všechno je?“ podotkl jeden a pár dalších pokývalo hlavou.
„A přitom ho skoro měli, jeden strážce ho prý dokonce málem dostal.“
„Jasně, nevěř všemu, co kecaj.“
„Prej ho ošklivě seknul na zádech. Pak ale dostal ránu do hlavy a víc o sobě nevěděl,“ sálem se ozval smích.
Sofie se zvedla: „Půjdu si lehnout.“
Vstal jsem a doprovodil ji k jejímu pokoji: „Chtěl jsem původně říct, že to byl pěkný večer, no ale…“
Zasmála se.
Potom se zatvářila vážně: „Kdyby bylo jenom trochu víc světla… trefila bych ho na třikrát větší dálku… Nemysli si, že jsem takové nemehlo, protože nejsem chlap…“
„Ale já si to nemyslím, vždyť sám jsem nebyl schopný udělat vůbec nic,“ řekl jsem tak trochu proti vlastní vůli.
Stáli jsme u dveří, dívali se jeden na druhého. Zase jsem měl ten silný pocit, že tohle je to nejkrásnější stvoření, které jsem kdy spatřil. V očích se jí zaleskly slzy.
„Sofie, co se děje?“ vyšlo ze mě.
Zavrtěla hlavou a jedna slza opustila krásné oko a zastavila se až v koutku jejích úst.
„Je toho moc, co nevíš…“
Otevřela dveře, vešla do pokoje a zavřela za sebou.
Stál jsem jako opařený na chodbě a přemýšlel, co se to dnes celý den vlastně děje.
Potom jsem vzal za kliku a vstoupil za ní. Do pokoje vpadalo jenom slabé světlo skrz okno přikryté nějakou látkou. Sofie stála právě tam, zády ke mně. Viděl jsem její siluetu, stála téměř bez hnutí.
Zavřel jsem za sebou a zůstal u dveří. Dělily nás asi dva metry.
„Cítíš to taky?“ promluvila zastřeným hlasem.
Neodpověděl jsem.
„Cítíš to taky, když jsme spolu? Cítils to poprvé, když jsme se potkali?“
Kývl jsem, aniž bych si uvědomil, že se dívá opačným směrem.
„Je to něco nevysvětlitelného, něco krásného… tak moc nás to k sobě přitahuje… co to je?“
„Sofie,“ hlesl jsem jenom – tak přece jenom to vnímala stejně jako já. Tu zvláštní moc, která nás k sobě přitahovala.
Povzdechla si a já poznal, že pláče.
Otočila se: „Cítíš to taky?“
Udělal jsem ty tři kroky, co nás dělily.
„Ano, Sofie,“ odpověděl jsem a nechal jsem ve svém hlase zaznít slabý tón otázky. Co ji tak trápí?
„Hodně toho nevíš, Darene,“ oči měla plné slz, ale dokázala je upírat přímo na mě. Tělem mi projel zvláštní pocit – spojení strachu, bezmoci a… tak moc jsem ji chtěl obejmout.
„Můžu ti to říct, tobě to řeknu,“ pokračovala a vzlyky se vkrádaly do její řeči. „Myslím, že tobě jedinému to můžu říct. Nezradíš mě, Darene?“
„Zradit?“ rozevřel jsem oči dokořán, čím dál víc jsem měl pocit, že ztrácím půdu pod nohama.
„Já ti nechci lhát,“ začala, „toho muže, jsem dnes netrefila záměrně. Kdybych chtěla, stihla jsem ho zastřelil dvakrát,“ mluvila rychle.
Otázku proč, jsem nechal pouze ve svém pohledu.
Rozepnula si ještě jeden knoflík na hrudi, pravou rukou stáhla košili více doleva a obnažila tak své levé rameno.
Hladká kůže zde byla ozdobena vytetovaným zlomeným půlměsícem. Zíral jsem na to s otevřenýma očima.
Nemusela nic vysvětlovat, znal jsem to tetování. Sofie patřila k nepřátelům. K jejich armádě. K těm nejlépe vycvičeným elitním jednotkám.
Zavřel jsem oči, svět se se mnou zamotal.
Nic neříkala, jenom tam stála.
Když jsem se na ni znovu podíval, oči měla opět plné slz. Ona že prodělala tak tvrdý výcvik? Ona že patří mezi ty všehoschopné zabijáky, se kterými není radno se dát do křížku?
Dříve bych nevěřil, že mohu být něčeho takového schopen, ale nezlobil jsem se na ni. Ten malý moment, kdy jsem se dozvěděl její pravou totožnost mnou otřásl, ale následně se mi vrátil zdravý rozum a já pochopil, že mi na tom, ke které straně patří, vlastně vůbec nezáleží.
Byla tak zranitelná. Uslzenou tvář pokrývaly půvabné vlasy a já nemohl odolat přání se jí dotknout. Utěšit ji ve svém náručí. Tak svůdná.
Pomalu jsem k ní natáhl ruce a začal jí rozepínat další knoflíky u košile. Nebránila se. Zavřela oči a zdálo se, že vzlyky ustávají. Nechala mě sundat jí košili ahned se ke mně přitiskla. Cítil jsem její horký dech na tváři.
Pohladil jsem ji po ramenou. Zajela svýma rukama pod moje oblečení na boku. Chystala se mě svléci, ale pak se zastavila. Bojovala sama se sebou.
„Já nemůžu, nevíš vše…“
„Řekni mi cokoliv, nevadí mi to,“ zašeptal jsem.
„Nejsem jenom obyčejný voják,“ teď mluvila Sofie ještě pomaleji. Muselo se jí to říkat hrozně těžko. „Král… mrtvý král… žila jsem v jeho blízkosti. Byl skoro jako můj otec. Prý… prý byl můj otec, ale matka mi to nikdy neřekla. Oba už jsou teď mrtví.“
Vydechl jsem hrůzou a celý se rozklepal, musela to cítit.
„Byl vždy proti mému výcviku, ale teď mu chci dokázat, že to nebylo zbytečné. Jsem jedna z těch, kteří byli vysláni speciálně na jeho pomstu. Náš výcvik tomu odpovídá, hledám vraha svého otce.“
Nedostávalo se mi vzduchu.
„Mysleli jsme, že u vás se ví, kdo to udělal. Ale to mě neodradí, najdu ho. Darene, nesmíš mi v tom bránit, prosím…“
„Sofie…“
„Slib mi to, prosím.“
„Nebudu,“ zašeptal jsem.
Na tváři se jí objevil výraz obrovské úlevy, koutky úst se pousmála a do očí se jí opět vrátily slzy, teď už ale nepůsobily tak smutně.
Ani jsem se nepohnul, když mě svýma rukama hladila po holých zádech výše a výše.
Pak ucítila mé hluboké jizvy. Otevřela ústa dokořán.
Musel jsem se asi tvářit hrozně, protože pochopila, že jizvy nejsou náhoda.
Pochopila, stejně jako jsem pochopil já, když jsem spatřil pramínek krve u jejích rtů, které si hrůzou prokousla. Naposled jsem si prohlédl její půvabnou tvář.
Vyšel jsem ven a doufal, že už jí do těch nekonečných očí nikdy nebudu muset pohlédnout, protože bych to nevydržel.